15 Co 45/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 96 500,13 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 11. 2024, č. j. 19 C 300/2024-55,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 85 173 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 85 173 Kč za dobu od 29. 4. 2024 do zaplacení, mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 85 173 Kč za dobu od 29. 4. 2024 do zaplacení do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 3 058 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 3 441 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud žalobě vyhověl co do částky 86 431 Kč (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 10 069,13 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 3 181,16 Kč, úroku ve výši 12,9 % ročně z částky 95 242,13 Kč od 19. 4. 2024 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 95 242,13 Kč od 29. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.) a současně žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). V řízení se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 95 242,13 Kč s úrokovým příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla dne 28. 3. 2023 uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalovaný obdržel téhož dne od žalobkyně peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč, které se zavázal vrátit ve splátkách po 1 482 Kč měsíčně. Žalovaný však úvěr nesplácel řádně, přičemž zaplatil žalobkyni pouze částku 14 827 Kč. Okresní soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru pro rozpor s § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného. Spotřebitel je tak povinen dle § 87 odst. 1 ZoSÚ vrátit věřiteli toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. Obdržel-li žalovaný na základě neplatné smlouvy částku 100 000 Kč a uhradil dosud pouze 14 827 Kč, zavázal jej okresní soud k vrácení rozdílu obou částek ve výši 85 173 Kč. Z důvodu neplatnosti smlouvy okresní soud žalobkyni nepřiznal nárok na smluvní úrok. Ohledně úroku z prodlení požadovaného žalobkyní z jistiny úvěru okresní soud dovodil, že žalovaný se v době vydání rozhodnutí okresního soudu nemohl dostat do prodlení, neboť nedošlo k dohodě mezi účastníky a soud určil splatnost nesplacené jistiny úvěru až do tří dnů od právní moci rozsudku. Proto tedy žalobkyně nemá za předchozí období nárok na úrok z prodlení z dosud nevrácené jistiny úvěru, přičemž v této souvislosti okresní soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Okresní soud pak vyhověl žalobě také co do částky 1 258 Kč představující přečerpaný zůstatek běžného účtu žalovaného u žalobkyně.

2. Proti části výroku II. tohoto rozsudku si žalobkyně podala včasné odvolání, ve kterém se domáhala jeho změny v části týkající se úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 85 173 Kč za dobu od 29. 4. 2024 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že pravidlo o času plnění zakotvené v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, a toto musí spotřebitel prokázat. Žalovaný nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splatit požadovanou jistinu úvěru, přičemž za této situace měl okresní soud žalobkyni přiznat nárok na úrok z prodlení, a to ode dne následujícího po dni, do nějž měl žalovaný dluh uhradit na základě výzvy žalobkyně.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně ve výroku I., a to co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % z částky 85 173 Kč za dobu od 29. 4. 2024 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 85 173 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je co do základu důvodné.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr pak ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.

6. Předmětem odvolacího přezkumu tak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 85 173 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 85 173 Kč a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 85 173 Kč za dobu od 29. 4. 2024 do zaplacení.

7. Pokud jde o splatnost částky 85 173 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pokud však jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla prokazatelně připsána na jeho bankovní účet a ocitla se tak v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. K tomu odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co jí na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na poskytovateli úvěru. Ten totiž ani logicky nemůže mít žádné informace o možnostech a schopnostech žalovaného jako dlužníka jistinu úvěru vrátit. Odvolací soud pak v této souvislosti považuje za nutné uvést, že nemá za to, že by bylo možno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, jakkoliv dovodit, že by věřitel měl nárok na úrok z prodlení z nesplacené jistiny úvěru pouze v případě dohody mezi věřitelem a dlužníkem, či až od okamžiku přiznání jistiny úvěru rozhodnutím soudu.

8. Žalovanému byla poskytnuta jistina úvěru ve výši 100 000 Kč ke dni uzavření smlouvy (29. 3. 2023), přičemž odvolací soud má za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 30. 3. 2023 vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 100 000 Kč), která byla následně snížena na částku 85 173 Kč o částky žalovaným zaplacené v celkové výši 14 827 Kč. A pokud žalovaný tuto nesplacenou část jistiny úvěru žalobkyni ve výše uvedené lhůtě nezaplatil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 85 173 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího po dni, k němuž ji měl vrátit (tedy od 31. 3. 2023) také úrok z prodlení. Ke dni 31. 3. 2023 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 15 % ročně, přičemž odvolací soud byl při svém rozhodování vázán návrhem žalobkyně, který nebylo možno překročit a přiznat žalobkyni nárok ve vyšším rozsahu, než požadovala, byť by na něj měla nárok.

9. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 85 173 Kč za dobu od 29. 4. 2024 do zaplacení.

10. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně byla v prvostupňovém řízení procesně úspěšná v rozsahu 89,6 % (v částce 93 090,09 Kč představované jistinou v částce 86 431 Kč a úrokem z prodlení kapitalizovaným do dne rozhodnutí okresního soudu částkou 6 659,09 Kč) a procesně neúspěšná v rozsahu 10,4 % (v částce 10 816,47 Kč představované úroky a úroky z prodlení kapitalizovanými ke dni rozhodnutí okresního soudu v této částce). Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu žalobkyně pak odvolací soud dovodil, že žalobkyně má vůči žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 79,2 %. Žalobkyně pak na náhradě nákladů řízení požadoval výslovně pouze náhradu soudního poplatku zaplaceného za podání žaloby v částce 3 861 Kč. Z této částky pak 79,2 % činí částku 3 058 Kč, k jejímuž zaplacení žalobkyni odvolací soud zavázal žalovaného výrokem II. tohoto rozsudku.

11. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná a má tak vůči žalovanému nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobkyni pak v odvolacím řízení vznikly náklady za zaplacený soudní poplatek ve výši 3 141 Kč a ve výši 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů za sepis odvolání dle § 151 odst. 3 o. s. ř. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobkyně tak činí částku 3 441 Kč a k jejímu zaplacení zavázal odvolací soud žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku.

12. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.