Krajský soud v Ostravě · Rozsudek

15 Co 55/2025

č. j. 15 Co 55/2025-74

V PLATNOSTI

Rozhodnuto 2025-04-01 · ZMENA · ECLI:CZ:KSOS:2025:15.Co.55.2025.1

Citované zákony (8)

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 65 071,60 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 11. 2024, č. j. 27 C 218/2024-38,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 55 468 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení, mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. přisouzenou částku 55 468 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 10 971 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 499,60 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 55 468 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 9 603,60 Kč s veškerým úrokovým příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.) a zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 10 542 Kč (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 55 468 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení. Poukázala na znění ust. § 1970 o. z. s tím, že žádala o úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odkázala dále na ust. § 1958 odst. 2 o. z., podle kterého může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je povinen splnit bez zbytečného odkladu, přičemž žalobkyně za první den prodlení s úhradou dlužné částky považuje datum 29. 3. 2024. Namítala, že žalovaný byl vyzván ke splnění svého peněžitého dluhu novému věřiteli – žalobkyni – v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 13. 3. 2024, které mu bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí lhůty 10 dnů, která byla žalovanému poskytnuta ke splnění dluhu, se tak počínaje dnem 29. 3. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení minimálně z částky bezdůvodného obohacení. Připomněla, že dále upomenula žalovaného o zaplacení dluhu ještě předžalobní upomínkou ze dne 30. 5. 2024, žalovaný tak měl dostatečný prostor vrátit minimálně poskytnutou jistinu úvěru, což však neučinil. K závěru okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit poskytnutou jistinu teprve rozhodnutím soudu o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru, namítala, že splatnost dluhu nastala daleko dříve, již před podáním žaloby, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněz, když žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti poskytnutou jistinu vrátit, přičemž břemeno tvrzení a důkazní o možnosti spotřebitele jistinu spotřebitelského úvěru vrátit nese spotřebitel, který zná své poměry a schopnosti, a je na něm, aby je v rámci sporného řízení tvrdil a případně doložil. Žalobkyně v tomto směru odkázala na judikaturu odvolacího Krajského soudu v Ostravě i jeho pobočky v Olomouci, stejně jako na rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně.

3. Z obsahu odvolání plyne (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), že žalobkyně odvoláním napadla i hmotněprávní lhůtu splatnosti okresním soudem přisouzené částky, což žalobkyně upřesnila i u jednání odvolacího soudu.

4. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

5. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. o hmotněprávní lhůtě splatnosti přisouzené částky 55 468 Kč, když žalobkyně podaným odvoláním napadá závěr okresního soudu o tom, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu, je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a dále ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 55 468 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zcela důvodné.

6. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 25. 6. 2024 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 65 071,60 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o úvěru vedeném na úvěrovém účtu č. , č. účtu, , uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, , znějící na částku 60 000 Kč a za úrok ve výši 13,99 % ročně. Protože žalovaný sjednané splátky úvěru řádně a včas nesplnil a dostal se s jejich úhradou do prodlení, právní předchůdkyně žalobkyně pohledávku z předmětné smlouvy o úvěru s účinností od 3. 1. 2024 zesplatnila a následně smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2024 s účinností od 1. 3. 2024 postoupila žalobkyni, což bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem ze dne 13. 3. 2024. Za období od postoupení pohledávky žalovaný na tuto ničeho neuhradil, a to ani po zaslání předžalobní výzvy k úhradě. Žalovaná částka sestává z jistiny úvěru ve výši 62 971,60 Kč tvořené neuhrazeným zůstatkem úvěru ve výši 61 583,60 Kč a úroky připsanými k jistině ve výši 1 388 Kč, úroky z prodlení ve výši 1 448,48 Kč a poplatky ve výši 2 100 Kč. Podáním doručeným soudu dne 31. 7. 2024 pak žalobkyně doplnila svá tvrzení tak, že její předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě zhodnocení informací od žalovaného a zejména s přihlédnutím k výši jeho příjmu, a uvedla, že žalovaný za období do 1. 9. 2023 zaplatil na předmětnou pohledávku celkem částku 4 532 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

7. Okresní soud v řízení provedl dokazování listinami předloženými žalobkyní a dospěl k závěru, že předmětnou smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve spojení s ust. § 2395 o. z., neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřila a s odbornou péčí posoudila podle ust. § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěru řádně splácet, přičemž jde o neplatnost absolutní, k níž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 ZoSÚ. Okresní soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni, jejíž aktivní legitimaci ve sporu měl za prokázanou, bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny úvěru, tedy částky 55 468 Kč jako rozdílu mezi poskytnout jistinou ve výši 60 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 4 532 Kč. Dále okresní soud uvedl, že ust. § 87 ZoSÚ upravující vydání bezdůvodného obohacení v případě neplatné úvěrové smlouvy pro porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost je speciálním ustanovením k ust. § 2991 a násl. o. z., jehož úprava se použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 ZoSÚ pak vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru pak okresní soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č. j. 8 Co 5/2024-160. Podle okresního soudu žalovaný uvedl, že je v jeho možnostech uhradit částku 432 692,60 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni žalovanou jistinu úvěru v této lhůtě a vzhledem k tomu, že splatnost dluhu byla stanovena soudem do 30 dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání rozsudku do prodlení s plněním dluhu a žalobkyni nenáleží jak dlužná částka ve výši 9 603,60 Kč, tak veškeré úrokové příslušenství. V této části okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení pak okresní soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, která byla v řízení úspěšná ze 69 %, nárok na náhradu nákladů v částce 10 542 Kč odpovídající rozdílu procesních úspěchů stran ve výši 38 % z jejich celkové výši 27 744,25 Kč.

8. U odvolacího jednání žalobkyně setrvala na svém stanovisku.

9. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto tento závěr okresního soudu žalobkyně v odvolání nenapadla, a proto se jím blíže nezabýval.

10. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 55 468 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni, na níž přešlo v důsledku smlouvy o postoupení pohledávek právo vymáhat pohledávku uplatněnou v tomto řízení. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost částky 55 468 Kč, již tento odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 ze dne 20. 4. 2022 stanovil na třetí den po právní moci svého rozhodnutí.

11. Odvolací soud souhlasí se soudem okresním, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2014 Sb. – občanský zákoník, s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že nebylo ve schopnostech a možnostech žalovaného poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni, resp. její předchůdkyni, vrátit dříve než po uplynutí lhůty třiceti dnů od právní moci rozhodnutí v této věci, když v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro tento závěr.

12. Žalovaný byl v řízení zcela procesně pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru netvrdil. K tomu pak odvolací soud uvádí, že údaj okresního soudu obsažený v bodě 7 odůvodnění napadeného rozsudku o tom, že žalovaný uvedl, že je v jeho možnostech uhradit částku 432 692,60 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku, za správný nepovažuje, neboť žalovaný se v řízení nevyjádřil písemně a neúčastnil se ani jednání okresního soudu. Patrně se tedy jedná o písařskou chybu odůvodnění rozsudku okresního soudu. Žalovanému byla jistina úvěru vyplacena na jeho účet v dubnu 2024 a právě okamžik výplaty této částky na účet žalovaného proto odvolací soud považuje za okamžik, kdy bylo v možnostech žalovaného předchůdkyni žalobkyně celou dlužnou jistinu úvěru poskytnutého na základě neplatně sjednané smlouvy vrátit. Opak nebyl tvrzen ani v řízení nevyšel najevo, nebylo-li žalovaným tvrzeno a doloženo, že vyplacenou částku úvěru použil a k jakému účelu.

13. K odkazu okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak odvolací soud uvádí, že závěry tam uvedené plně sdílí a nikterak se od nich neodchyluje, neboť sdílí názor, že splatnost se odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit a nikoliv od výzvy věřitele k plnění adresované dlužníkovi dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud má však za to, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co ji na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na věřiteli. Odvolací soud tak má za to, že se žalovaný i s ohledem na poskytnutí zápůjčky v dubnu 2023 dostal do prodlení s úhradou dlužné jistiny neplatně sjednané zápůjčky dnem následujícím poté, co byl úvěr žalovanému na jeho účet vyplacen, tj. počínaje dnem 28. 4. 2023, a v souladu s ustanovením § 1970 o. z. tak žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni vedle samotné dlužné částky dále úrok z prodlení v zákonné výši vyplývající z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., tj. ve výši 15 % ročně, a to až do zaplacení. Žalobkyně však v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení toliko ve výši 14,75 % ročně, a to od data 29. 3. 2024. Soud je pak žalobou vázán a ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. nemůže přiznat více, než kolik bylo žalobou žádáno.

14. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky ve výši 55 468 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení, tak, že žalovanému uložil vedle částky 55 468 Kč zaplatit rovněž úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení.

15. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

16. Žalobkyně se v řízení včetně požadovaného úrokového příslušenství vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu domáhala celkem zaplacení částky 86 449,25 Kč, úspěšná byla co do částky 63 722,16 Kč, tj. ze 74 %. Žalovaný pak byl v řízení úspěšný z 26 %. Po odečtení procesního úspěchu a neúspěchu tak v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. procesně úspěšnější žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení ze 48 %. Žalobkyni v řízení vznikly náklady celkem ve výši 22 837 Kč, když oproti nákladům přiznaným okresním soudem a uvedeným v bodě 9 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud za účelně vynaložený nepovažuje náklad na úkon právní služby spočívající v doplnění žaloby, neboť údaje, které žalobkyně v tomto podání soudu sdělila, měly být již součástí podané žaloby, stejně tak v souvislosti s tímto úkonem nenáleží žalobkyni náhrada paušálních výdajů a v této části tudíž ani náhrada za DPH. Procesnímu úspěchu žalobkyně v řízení před okresním soudem tak odpovídá náhrada nákladů řízení ve výši 10 971 Kč, k jejímuž zaplacení odvolací soud žalovaného ve výroku II. svého rozsudku zavázal.

17. V odvolacím řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná a ve smyslu ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. jí proto vzniklo právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek za odvolání ve výši 2 046 Kč, z nákladů na odměnu za právní zastoupení žalobkyně u dvou úkonů právní služby, a to u sepisu odvolání a účasti u jednání odvolacího soudu, po 2 740 Kč vypočtené z tarifní hodnoty předmětu odvolacího řízení ve smyslu ust. § 8 odst. 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění, tj. z částky 40 907,65 Kč [§ 11 odst. 1 písm. a) a g), § 7 bod 5 advokátního tarifu], z náhrady paušálních výdajů zástupce žalobkyně ke dvě úkonům právní služby, ve výši 300 Kč a 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do a po 1. 1. 2024) a z náhrady za 21% DPH z částky 6 230 Kč ve výši 1 309 Kč (§ 14a odst. 1 advokátního tarifu). Tyto náklady, v soudem vyčíslené výši 9 585 Kč, žalobkyně účtovala částkou 9 499,60 Kč, odvolací soud tak vychází z premisy, že nad účtovanou částku se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala.

Dotčená ustanovení

Citovaná rozhodnutí (0)

Žádné citované rozsudky.

Tento rozsudek je citován v (0)

Doposud nikdo necituje.