27 C 218/2024

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 65 071,60 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 55 468 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se v části, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 9 603,60 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 448,48 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 65 071,60 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 13,99 % ročně z částky 61 583,60 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, úrok 13,99 % ročně z částky 1 388 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni na nákladech řízení částku 10 542 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou doručenou soudu dne 25. 6. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 65 071,60 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost právnická osoba. uzavřela se žalovaným dne 27. 4. 2023 smlouvu o úvěru č. ú. č. účtu, na základě níž poskytla žalovanému částku 60 000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit spolu s úrokem ve výši 13,99 % p.a. a poplatky formou pravidelných měsíčních splátek. Jelikož se žalovaný ocitl v prodlení s úhradou splátek, banka jej vyzvala k okamžitému splacení dluhu s účinností k 3. 1. 2024. Pohledávka byla smlouvou ze dne 27. 2. 2024 postoupena na žalobkyni.

2. Žalovaný se k věci nijak nevyjádřil.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, sazebníku, poslední výzvy, rozhodnutí o okamžité splatnosti, výpisu z účtu, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, posouzení úvěryschopnosti klienta na čl. 25 spisu.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze smlouvy o úvěru č. ú. č. účtu bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 27. 4. 2023 mezi právnická osoba. jako věřitelem a žalovaným. Žalovanému byl bezhotovostně poskytnut úvěr ve výši 60 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok v pravidelných měsíčních splátkách sjednaných ve smlouvě. Z výpisu z účtu soud zjistil, že věřitel zaslal na účet žalovaného dne 27. 4. 2023 částku 60 000 Kč. Z Posouzení úvěryschopnosti žalovaného ze dne 26. 4. 2023 spisu soud zjistil, že žalovaný uvedl, že má příjem 25 000 Kč. Dále uvedl výdaje 0 Kč. D8le uvedl, že splácí na jiné dluhy 0 Kč. banka z interních zdrojů zjistila, že žalovaný má u ní spotřební úvěr se splátkou 9 068 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za prokázáno, že žalovaný na tuto smlouvu dosud uhradil částku 4 532 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 27. 2. 2024 mezi právnická osoba. jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze oznámení banky ze dne 13. 3. 2024 žalovanému bylo zjištěno, že pohledávka z předmětného úvěru byla postoupena na žalobkyni. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru poskytla žalovanému částku 60 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně vycházela především z tvrzení žalovaného ohledně výše příjmů 25 000 Kč a výdajů 0 Kč, žádné listiny k prověřování příjmů a výdajů žalovaného však soudu nepředložila. Soud proto na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně dostatečně řádně zejm. výdaje žalovaného a jeho náklady na bydlení, ani nezjišťovala druh bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, nezkoumala dostatečně vyživovací povinnosti žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně tedy nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvěr, je možno považovat za jednání, které odporuje zákonu (§ 86 ZoSÚ), a které současně i zcela zjevně narušuje veřejný pořádek spočívající v požadavku na ochranu spotřebitele. Jeho smyslu a účelu totiž nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, aniž by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Následkem neplatnosti smlouvy o úvěru je pak povinnost stran neplatné smlouvy vzájemný vztah vypořádat v režimu ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb.

7. Soud proto žalovaného zavázal vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši prokazatelně vyplacené a žalovaným nevrácené jistiny, tedy částku 55 468 Kč (rozdíl mezi jistinou 60 000 Kč a dle tvrzení žalobkyně již žalovaným uhrazenou částkou 4 532 Kč). Ustanovení § 87 zákona č. 257/2016 Sb. upravující vydání bezdůvodného obohacení v takovém případě je pak speciální k § 2991 a násl. občanského zákoníku, jehož úprava zde použije jen subsidiárně. Z ust. § 87 zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V tomto případě určuje splatnost nesplacené jistiny soud, poněvadž nedošlo k dohodě mezi účastníky. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021-262, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2024, č.j. 8 Co 5/2024-160. Žalovaný uvedl, že je v jeho možnostech uhradit částku 432 692,60 Kč 30 dnů od právní moci rozsudku, proto soud uložil žalovaného povinnost uhradit žalobkyni tuto částku v této lhůtě. Vzhledem k tomu, že lhůta ke splatnosti dluhu byla stanovena soudem do třiceti dnů od právní moci rozsudku, tedy až tímto soudním rozhodnutím, žalovaný se nemohl dostat v době vydání tohoto rozsudku do prodlení s plněním dluhu. Ve zbytku, tedy aby žalovaný zaplatil žalobkyni částku 9 603,60 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 448,48 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 65 071,60 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení ve výši 14,75 %, úrok 13,99 % ročně z částky 61 583,60 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, úrok 13,99 % ročně z částky 1 388 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, soud žalobu z výše uvedených důvodu pro neplatnost smlouvy a ujednání ohledně těchto dalších nároků, jakož i z důvodu, že se žalovaný dosud nedostal se zaplacením přiznaného dluhu do prodlení, zamítnul.

8. Žalobkyně prokázala svou aktivní legitimaci ve sporu, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávek, která má všechny náležitosti dle § 1879 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. V příloze se mezi postupovanými pohledávkami nachází i pohledávka za žalovaným. Žalobkyně se tak stala novým majitelem pohledávky a je oprávněna tuto pohledávku vymáhat soudní cestou, byť jen z titulu bezdůvodného obohacení, a jen v přiznaném rozsahu.

9. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. Soud považuje za úspěch žalobkyně přiznání části žalované jistiny v rozsahu uvedeném v I. výroku rozsudku, za neúspěch žalobkyně zamítnutí žaloby v rozsahu uvedeném v II. výroku rozsudku. Úspěch žalobkyně tak ke dni rozhodnutí soudu tvoří 69 % původně žalované částky, neúspěch spolu se zamítnutým příslušenstvím 31 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem činí 38 %. Náklady řízení v celkové výši 27 744,25 Kč zde tvoří žalobkyní zaplacený soudní poplatek ve výši 3 254 Kč, odměna právního zástupce žalobkyně za 5 úkonů právní pomoci po 3 740 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, předžalobní výzvu, sepis a podání žaloby, doplnění žaloby a účast při jednání), 5 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 téže vyhlášky, 1/13 náhrady za ztrátu času za 2 půlhodiny po 100 Kč za cestu z Havířova do Karviné a zpět dle § 14 odst. 3 téže vyhlášky, 1/13 náhrady cestovních výdajů v původní celkové výši 318,42 Kč za cestu automobilem z Havířova do Karviné a zpět a 21% DPH. Soud na žádost žalobkyně přiznal 1/13 výše uvedených nákladů z důvodu, že se žalobkyně téhož dne u zdejšího soudu účastnila ještě dalších dvanácti jednání. 38 % z 27 744,25 Kč činí 10 542 Kč a tuto částku soud uložil žalovanému k povinnosti nahradit žalobkyni. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).