15 Co 86/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 , Anonymizováno bytem Anonymizováno o zaplacení částky 67 150 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. 2. 2024, č. j. 9 C 175/2023-35,

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I. v odvoláním napadeném rozsahu, tj. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 66 000 Kč, a ve výroku II.:a) co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 66 000 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč za dobu od 14. 2. 2023 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč za dobu od 14. 2. 2023 do zaplacení spolu s přisouzenou částkou 66 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 172 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Opavě na doplatku soudního poplatku za žalobu částku 672 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Opavě na doplatku soudního poplatku za odvolání částku 4 008 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 000 Kč (výrok I.), ve zbývající části, tj. co do částky 1 150 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 245,69 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 31. 1. 2023 do 11. 9. 2023 ve výši 3 576,01 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 150 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 17 641,60 Kč (výrok III.).

2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že účastníci spolu uzavřeli dne 12. 9. 2013 smlouvu o běžném účtu ve smyslu ust. § 708 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), přičemž tento jejich závazkový vztah se i po 1. 1. 2014, s přihlédnutím k přechodným ustanovením části páté, hlava I, § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), řídil obchodním zákoníkem, když žalobkyně jako banka se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet v určité měně. Smlouvou o poskytnutí kontokorentního úvěru ze dne 20. 8. 2018 pak žalobkyně a žalovaný sjednali oprávnění žalovaného disponovat peněžními prostředky na účtu i nad jejich stav nekrytý jejich aktuálním stavem na účtu a jednalo se tak o účet kontokorentní ve smyslu § 711 obch. zák., řídící se též úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obchodního zákoníku). Okresní soud dovodil, že s ohledem na postavení žalovaného jako spotřebitele na smlouvu o úvěru dopadá i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“). Okresní soud se proto zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 ZoSÚ, tedy zda žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 ZoSÚ.

3. Okresní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprověřila řádně s odbornou péčí úvěruschopnost žalovaného a smlouvu o úvěru z tohoto důvodu posoudil jako absolutně neplatnou. Vytkl žalobkyni, že neprověřila řádně výdajovou stránku poměrů žalovaného, ostatně o tom, jaké měl mít žalovaný výdaje ničeho konkrétního ani netvrdila. Okresní soud zdůraznil, že poskytovatel úvěru je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Poskytovatel úvěru se nemůže spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale aby dostál své povinnosti dle § 86 ZoSÚ, je povinen tato tvrzení s odbornou péčí prověřit. Nesplní-li tuto svou zákonnou povinnost řádně, je následkem absolutní neplatnost takové smlouvy. Okresní soud rovněž zdůraznil, že poskytovatel úvěru nemůže vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního posouzení konkrétních poměrů žadatele o úvěr. Pokud by bylo aprobováno šablonovité statistické posuzování úvěruschopnosti spotřebitelů, pak by každý žadatel byl vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem by byl jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanoveným příslušným právním předpisem, což je neudržitelné. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. V daném případě měla žalobkyně k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za uváděné období, přičemž z těchto se podává, že průměrný měsíční příjem žalovaného dosahoval necelých 20 000 Kč a jeho počáteční zůstatky a konečné zůstatky na běžném účtu (z něhož žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela a dle něj poměry prověřovala) se ke konci měsíce pohybovaly v desítkách, maximálně stokorunách, kdy např. v , Anonymizováno, byl účet v mínusové hodnotě a přestože v , Anonymizováno, přišla na účet žalovaného částka 100 000 Kč, konečný zůstatek činil 297,51 Kč, když zřejmě uhradil několik svých pohledávek. Okresní soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná a žalobkyni náleží pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení, což představuje částku 66 000 Kč, kterou žalovaný na základě absolutně neplatné úvěrové smlouvy obdržel a nevrátil. Tuto částku uložil žalovanému zaplatit výrokem I., přičemž lhůtu jednoho měsíce, v níž uložil žalovanému povinnost dluh zaplatit, označil za jím určenou lhůtu hmotněprávní splatnosti, která nepředstavuje lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. (odstavec 13 odůvodnění rozsudku). Ohledně dalších nároků žalobu zamítl s odůvodněním, že na základě neplatné smlouvy nárok žalobkyni na další plnění mající základ v absolutně neplatné smlouvě nevznikl. Dále vyložil, že žalobkyni nevznikl ani nárok na úroky z prodlení z přisouzené jistiny 66 000 Kč, neboť stanovená lhůta k úhradě dluhu je lhůtou hmotněprávní, kterou byla zároveň určena i hmotněprávní splatnost dluhu, a proto se žalovaný do prodlení se zaplacením částky 66 000 Kč ke dni rozhodnutí soudu dosud nedostal.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V odvolání výslovně uvedla, že odvolání podává proti výroku II. rozsudku, nicméně z obsahu odvolání rovněž plyne, že žalobkyně zpochybňuje okresním soudem ve výroku I. rozsudku stanovenou hmotněprávní lhůtu splatnosti jednoho měsíce u přisouzené částky 66 000 Kč. Odvolací soud proto posoudil odvolání dle jeho obsahu v souladu s § 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvoláním byla napadena jak hmotněprávní lhůta splatnosti určená okresním soudem ve výroku I. rozsudku okresního soudu v délce jednoho měsíce, tak celý výrok II. rozsudku, a to včetně závislého výroku III. o náhradě nákladů řízení. Rozsudek ohledně částky 66 000 Kč uvedené ve výroku I. napaden nebyl a v tomto rozsahu nabyl odděleně právní moci. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek v odvoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Oponovala závěru okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy. Nesouhlasila se závěrem, že neposuzovala řádně úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, případně že by nebyl úvěruschopný. Rovněž zpochybnila správnost závěru okresního soudu, že žalobkyně neposoudila řádně výdajovou stránku poměrů žalovaného, neboť v tomto směru vycházela z žádosti žalovaného a z jím poskytnutých podkladů, dále z výpisu z osobního běžného účtu žalovaného a dále lustrovala žalovaného v bankovních registrech. To, že žalobkyně dostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného a tento byl při uzavření smlouvy úvěruschopný, dosvědčuje dle žalobkyně zejména fakt, že žalovaný po dobu téměř 4 let úvěr řádně splácel, přičemž odkázala na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023.

5. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

6. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do hmotněprávní lhůty splatnosti jednoho měsíce u přisouzené částky 66 000 Kč, a dále ve výroku II. a v závislém nákladovém výroku III., přezkoumal i řízení vydání rozsudku předcházející. Při přezkumu postupoval dle § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř., žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal, jejich existenci nenamítali ani účastníci řízení. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

7. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 11. 9. 2023 se žalobkyně žalobou ve znění její opravy ze dne 24. 10. 2023 (čl. 14 spisu) domáhala po žalovaném zaplacení částky 67 150 Kč (66 000 Kč nesplacená jistina úvěru a 1 150 Kč poplatky), kapitalizovaného úroku 12 245,69 Kč (v sazbě 15 % ročně z jistiny 66 000 Kč za dobu od 31. 1. 2023 do 11. 9. 2023), úroku 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 3 576,01 Kč (15 % ročně z částky 67 150 Kč za dobu od 31. 1. 2023 do 11. 9. 2023) a úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 150 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení. Skutkově tvrdila, že uzavřela s žalovaným dne 12. 9. 2013 smlouvu o běžném účtu, dále dne 20. 8. 2018 smlouvu o kontokorentu k běžnému účtu s opakovaným čerpáním s úvěrovým limitem 15 000 Kč, dodatkem ze dne 16. 9. 2019 byl úvěrový limit navýšen na 66 000 Kč. Žalovaný nesplácel úvěr řádně, žalobkyně využila svého práva a prohlásila veškeré pohledávky za splatné ke dni 31. 1. 2023. Žalobkyně dále v podání ze dne 22. 1. 2024 tvrdila, že žalovaný celou dobu od uzavření smlouvy o kontokorentu z účtu vyčerpal celkem 1 940 473,10 Kč a zaplatil žalobkyni celkem 1 898 196,09 Kč. K otázce, jakým způsobem zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného, tato tvrdila, že vyšla z výpisů z běžného účtu žalovaného, jeho čestného prohlášení, dále ze statistického modelu a z tvrzení žalovaného o jeho výdajích. Žalovaný měl průměrný měsíční příjem dle transakcí na jeho běžném účtu ve výši 24 175 Kč měsíčně, žalobkyně dále tvrdila, že měsíční výdaje žalovaného činily souhrnně 11 940 Kč měsíčně, kdy tyto byly tvořeny platbami inkasa, SIPO, trvalých příkazů a jednorázových příkazů k úhradě, dále transakcemi platební kartou z bankomatu a dále náklady na úvěrové služby, což dovodila z výpisu z běžného účtu (přičemž u těchto tvrzených položek výdajů nebylo uvedeno kolik činila ta která složka výdajů). Žalovanému zbyla dle výsledků prověřování žalobkyně platební kapacita 12 235 Kč měsíčně a z této byl schopen měsíční splátku 750 Kč (5 % z úvěrového limitu 15 000 Kč) platit. Žalovaný byl dle zpráv z CBCB a CRIF bez „negativních informací“, dle aplikačního skóre v případě žalovaného vyšla bance nízká rizikovost. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení o zkoumání a prověřování úvěruschopnosti doložila výpisy z běžného účtu žalovaného, žádost žalovaného, zprávy CBCB a CRIF.

8. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ničeho skutkově netvrdil a v řízení zůstal procesně pasivní. Okresní soud nařídil ve věci jednání na 13. 2. 2024, žalobkyně se z jednání omluvila a žádala, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti, žalovaný se k jednání bez omluvy nedostavil, okresní soud věc projednal v jejich nepřítomnosti dle § 101 odst. 3 o. s. ř.

9. Odvolací soud nařídil k projednání odvolání žalobkyně jednání, k němuž řádně a včas předvolal účastníky řízení, žádný z nich se k jednání nedostavil, žalobkyně svou nepřítomnost omluvila, o odročení jednání žádáno nebylo. Odvolací soud proto projednal odvolání žalobkyně v jejich nepřítomnosti v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř.

10. Odvolací soud v souladu s ust. § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování oznámením o zesplatnění úvěru ze dne 2. 2. 2023 včetně podacího archu, smlouvou o kontokorentu, žádostí o poskytnutí úvěru, informacemi CBCB, záznamem o podpisu klienta, historickým výpisem z úvěrového účtu a historickým výpisem z běžného účtu žalovaného. Odvolací soud sdílí skutková zjištění okresního soudu, na tato pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Pokud odvolací soud zjistil z listin další skutečnosti, tyto uvede pro přehlednost v rámci právních závěrů, přičemž vždy bude uvedeno, ze kterého důkazu soud skutkové zjištění činí.

11. Odvolací soud předně sdílí právní závěr okresního soudu, že na smlouvu o běžném účtu dopadá režim obch. zák. a tuto je nutno posoudit jako smlouvu o běžném účtu dle § 708 a násl. obch. zák. Tato smlouva se i po účinnosti nového občanského zákoníku (dle § 3028 odst. 3 o. z.) bude řídit i nadále obchodním zákoníkem. Nároky z této smlouvy však dle skutkových tvrzení nejsou předmětem tohoto řízení. Předmět řízení jsou nároky ze smlouvy o poskytnutí úvěru – kontokorentu. Odvolací soud však má za to, že smlouva o kontokorentním úvěru je samostatnou smlouvou, a byť měl být kontokorent poskytnut na běžném účtu (na tomto účtu měl být účtován a splácen), který byl založen před účinností o. z., neznamená to, že by tento vztah ze smlouvy o úvěru vznikl před 1. 1. 2014. Naopak ze smlouvy o kontokorentním úvěru odvolací soud zjistil, že tato byla sjednána 20. 8. 2018, a proto nelze tuto smlouvu posuzovat dle právní úpravy obch. zákoníku, ale naopak po právní stránce se jedná o smlouvu o úvěru dle § 2395 a násl. o. z. Toto odlišné právní posouzení odvolacím soudem je jinak bez vlivu na právní posouzení nároků žalobkyně.

12. Odvolací soud rovněž sdílí závěr okresního soudu, že na smlouvu o kontokorentu je nutno aplikovat zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalovaný uzavíral smlouvu o kontokorentu v postavení spotřebitele (§ 419 o. z.) a žalobkyně v postavení podnikatele (§ 420 odst. 1 o. z.).

13. Odvolací soud dále z dodatku ke smlouvě o kontokorentu zjistil, že tento byl uzavřen dne 16. 9. 2019 a tímto dodatkem došlo k podstatnému navýšení původního úvěrového limitu z částky 15 000 Kč na částku 66 000 Kč, tj. limit byl zvýšen více než 4krát oproti původní výši limitu. Pokud tedy žalobkyně argumentovala tím, že měsíční splátku 5 % z limitu 15 000 Kč ve výši 750 Kč byl schopen žalovaný splácet, pak zjevně přehlíží, že žalovanému dodatkem ze dne 16. 9. 2019 navýšila limit na 66 000 Kč, přičemž zde splátka 5 % činí již 3 300 Kč měsíčně.

14. Bylo proto rozhodné, zda a jakým způsobem (zda náležitě s odbornou péčí) zkoumala žalobkyně úvěruschopnost žalovaného nejen před uzavřením smlouvy o kontokorentu ze dne 20. 8. 2018 (ve vztahu k platnosti smlouvy o úvěru poskytnutím kontokorentu na běžném účtu), ale také zda a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného před podstatným navýšením úvěrového limitu dodatkem ze dne 16. 9. 2019 ke smlouvě o kontokorentu (ve vztahu k platnosti dodatku o navýšení úvěrového limitu).

15. Ze žádosti žalovaného o založení osobního účtu ze dne 12. 9. 2013 plyne, že žalovaný požádal žalobkyni o založení běžného účtu a ten mu byl založen 18. 9. 2013.

16. Ze žádosti žalovaného ze dne 20. 8. 2018 o poskytnutí kontokorentu s limitem 15 000 Kč se nepodávají žádné údaje o příjmech a výdajích žalovaného, pouze údaj o tom, že žalovaný je zaměstnancem, je rozvedený, počet osob v domácnosti bez příjmu vyživovaných žalovaným není vyplněn, jakož i není vyplněn údaj o způsobu bydlení žalovaného.

17. Žalobkyně má dle § 86 ZoSÚ zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy nebo změnou smlouvy spočívající ve významném navýšení (jako v tomto případě – poznámka odvolacího soudu) posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr může poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplyne, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet.

18. Z již bohaté judikatury soudů vyšších stupňů (Nejvyšší soud, Ústavní soud) je zcela zřejmé, že poskytovatel úvěru jako profesionál nemůže spoléhat jen na tvrzení spotřebitele, ale tato tvrzení o příjmech a výdajích (zejména náklady živobytí, náklady na bydlení a služby s bydlením spojené, náklady na splátky jiných úvěrů a dluhů, vyživovací povinnosti) je povinen si od spotřebitele vyžádat a následně jeho tvrzení je s odbornou péčí (§ 75 ZoSÚ) ověřit, za tím účelem je oprávněn vyžadovat od spotřebitele jejich doložení, přičemž veškeré doklady je povinen rovněž dle § 78 ZoSÚ uchovávat k hodnověrnému osvědčení řádného plnění svých povinností stanovených mu ZoSÚ, ale zejména ve vlastním zájmu prokázání svých tvrzení před soudem. Rovněž judikatura je zajedno v tom, že nelze vycházet ze statistických modelů, statistické údaje nepochybně lze použít, ale pouze jako podpůrný materiál, pouze ze statistických údajů, či výše dávek životního minima, či výše průměrných nákladů na bydlení apod. nelze činit závěry o výši výdajů žadatele. Posouzení úvěruschopnosti musí vycházet, jak správně uvedl okresní soud, z posouzení konkrétních individuálních majetkových poměrů (a to jednak jejich analýzou a poté poměřením příjmové a výdajové stránky) žadatele o úvěr, kdy je nezbytné nejprve jejich náležité tvrzení a poté i jejich ověření, což je výrazem odborné péče (§ 75 ZoSÚ), s níž je poskytovatel úvěru povinen postupovat.

19. Žalobkyně oponovala závěru okresního soudu o tom, že řádně neprověřila výdajovou stránku poměrů žalovaného, přičemž vytýkala okresnímu soudu, že slepě vycházel pouze z transakcí žalovaného na běžném účtu. Nicméně žalobkyně přehlíží, že sama nic jiného než výpis z běžného účtu ohledně prokázání toho, jak a z čeho prověřovala úvěruschopnost žalovaného, nepřeložila (kromě výpisu z bankovních registrů). Odvolací soud plně souhlasí se závěry okresního soudu a považuje tuto námitku žalobkyně za nedůvodnou. Žalobkyně tvrdila a doložila, že prověřila příjmy žalovaného, když z běžného účtu je patrná výše pravidelného měsíčního příjmu žalovaného (zřejmě mzda od společnosti , právnická osoba, ), která průměrně činí vskutku částku 20 000 Kč měsíčně. Nicméně žalobkyně řádně neprověřila výdajovou stránku poměrů žalovaného, kdy předně si ani od žalovaného skladbu jeho výdajů nezjistila. Vycházela toliko z výpisu z běžného účtu, přičemž lze souhlasit s okresním soudem v závěru, že žalovaný dle výpisu na svém účtu pravidelně hospodařil tak, že počáteční a konečné zůstatky ke konci měsíce se pohybovaly v desítkách či stokorunách a pokud přišla na účet vyšší částka, ihned po úhradě pohledávek byl zůstatek na účtu v řádech stokorun. Za správná považuje odvolací soud skutková zjištění okresního soudu ohledně , Anonymizováno, a , Anonymizováno, (viz poslední část odstavce 10 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Vytýká-li žalobkyně v odvolání okresnímu soudu, že „slepě“ vycházel z jednotlivých transakcí žalovaného na běžném účtu, pak je nutno zdůraznit, že žádný další důkaz ohledně prověření výdajové stránky poměrů žalovaného žalobkyně nenavrhla (kromě výpisů z registru CRIF a CBCB). Žalobkyně nedoložila soudu, zda od žalovaného zjistila, kolik činí výše jeho nájemného a nákladů na služby s bydlením spojených, když tyto položky spolu se splátkami jiných dluhů a nákladů na obživu (jídlo, ošacení, léky, dopravné, telefony) bývají zpravidla nejzásadnější položkou výdajů spotřebitelů. Žalobkyně sice v podání ze dne 22. 1. 2024 tvrdila souhrnnou částku výdajů žalovaného ve výši 11 940 Kč za inkaso, SIPO, trvalé příkazy atd., avšak již neuvedla, kolik byla ona výše inkasa, plateb za SIPO a jaký typ výdajů žalovaný prostřednictvím SIPO hradil, trvalých příkazů atd. K jednání okresního soudu se nedostavila, a proto nemohla být soudem poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., když tato poučovací povinnost soudu se realizuje výhradně při jednání, a nikoliv mimo něj.

20. Nadto odvolací soud z listiny označené „data žádosti“ zjistil, že žalobkyně provedla interní schvalování žádosti žalovaného ze dne 20. 8. 2018 o kontokorent ve výši 15 000 Kč, přičemž zde je uvedeno, že v danou je u žalobkyně veden součet schválených nedokončených žádostí žalovaného na částku 20 000 Kč, úvěr nebude zajištěn, z dokumentu se dále podává, že žalovaný měl v dané době u žalobkyně jiné úvěry se splátkovou povinností 2 440 Kč měsíčně, přičemž nesplacená jistina jiných úvěrů činila 92 876,50 Kč. Dle údajů zde uvedených se jednalo o úvěr debetem na jiném účtu žalovaného s úvěrovým limitem 100 000 Kč se splátkou 2 440 Kč měsíčně.

21. Z výše uvedeného plyne, že žalovaný své pravidelné výdaje nebyl schopen pokrýt ze svého průměrného měsíčního příjmu, který činil průměrně 20 000 Kč měsíčně, ale měl v době podání žádosti o předmětný kontokorent u žalobkyně již jiný kontokorent dokonce s úvěrovým limitem 100 000 Kč, přičemž z něj měl vyčerpáno a nesplaceno 92 876,50 Kč. Pokud tedy žalobkyně argumentuje tím, že posoudila výdaje žalovaného tak, že tyto čerpala z jeho operací na běžném účtu, pak je zcela zřejmé, že žalovaný další výdaje realizoval prostřednictvím staršího kontokorentu s nesplacenou výší 92 876,50 Kč. Údaje o výdajích žalovaného na jeho běžném účtu, jehož výpis žalobkyně předložila, tak zjevně nejsou (a logicky ani nemusí být) jedinými výdaji žalovaného, které měl. Nadto žalobkyní při zkoumání úvěruschopnosti kalkulované výdaje ve výši 12 000 Kč měsíčně jsou zcela nereálně nízké, pokud z nich měl žalovaný hradit jen pro náklady na bydlení a služby s bydlením spojené, dopravné, telefony, léky, ošacení a jídlo. Ostatně i položky výdajů žalovaného na výpise z jeho účtu při součtu operací v obchodech s potravinami (Kaufland, Hruška, Albert apod.) dávají obraz o tom, že jeho výdaje jen na obživu byly mnohem vyšší, než ke kterým svými statistickými výpočty dospěla žalobkyně.

22. Odvolací soud plně souhlasí se závěry okresního uvedenými v odstavcích 10 a 11 odůvodnění rozsudku, zejména se závěrem, že absence řádného prověření úvěruschopnosti vede k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru.

23. Žalobkyně s řádnou péčí neprověřila výdajovou stránku poměrů žalovaného, nezohlednila jeho další výdaje, které realizoval čerpáním u žalobkyně jiného otevřeného kontokorentu s limitem 100 000 Kč, kde měl v době podání žádosti nesplacenou částku 92 876,50 Kč. Nepředložila výpis z tohoto jiného kontokorentu, argumentovala pouze výpisem z běžného účtu, z něhož si sama průměry vygenerovala a stanovila výdaje žalovaného ve výši cca 12 000 Kč měsíčně, aniž by řádně prověřila skutečné pravidelné měsíční výdaje žalovaného, které zjevně realizoval nejen prostřednictvím svého běžného účtu, z něhož výpis žalobkyně předložila, ale zjevně i z jiného účtu s kontokorentem 100 000 Kč. Tyto skutečnosti musely při vynaložení odborné péče vést žalobkyni k pochybnostem o úvěruschopnosti žalovaného, jehož příjmy byly nízké a činily průměrně 20 000 Kč měsíčně. Ohledně toho, zda a jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného před navýšením limitu na 66 000 Kč žalobkyně ani ničeho netvrdila. Její dosavadní tvrzení se koncentrovala k uzavření úvěrové smlouvy na limit 15 000 Kč. K jednání okresního ani odvolacího soudu se nedostavila, a proto nemohla být poučena dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. neunesla tedy ani břemeno tvrzení a ani důkazní obhledně toho, jakým způsobem a zda prověřila úvěruschopnost žalovaného ve vztahu k navýšení limitu na 66 000 Kč.

24. K odkazu žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 pak odvolací soud uvádí, že uvedené rozhodnutí bylo vydáno ve zcela jiné skutkové situaci, kdy byl spotřebitelský úvěr řádně zaplacen a spotřebitel (respektive jeho právní nástupce, jenž pohledávku nabyl postoupením) až následně zpětně žaloval vrátit jím poskytnutá plnění dle smlouvy s tvrzením, že nebyla prověřena řádně jeho úvěruschopnost a smlouva je neplatná. K právnímu hodnocení obsaženému v tomto rozhodnutí pak odvolací soud dále odkazuje na později vydaný rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22 o předběžné otázce týkající se výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, ve kterém soudní dvůr rozhodl tak, že články 8 a 23 označené směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky.

25. Po aplikaci výše uvedeného rozsudku ESD ve věci C-755/22 má odvolací soud za to, že je nerozhodné, že žalovaný po uzavření smlouvy o kontokorentu úvěr po určitou dobu splácel, když dle citovaného rozsudku ESD i tak je nutno se zabývat tím, zda byla před uzavřením smlouvy řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele. Ostatně na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nemohou mít zpětně vliv skutečnosti, které nastaly až po uzavření absolutně neplatné smlouvy, tj. ani to, že spotřebitel po určitou dobu na úvěr plnil. Ostatně citovaná právní úprava ZoSÚ má právě zabránit tomu, že spotřebitelé řeší neschopnost splatit jeden úvěr čerpáním dalšího úvěru.

26. Odvolací soud proto sdílí právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy a dodatku k úvěrové smlouvě. Výše bezdůvodného obohacení byla okresním soudem pravomocně určena částkou 66 000 Kč (rozdíl mezi poskytnutými prostředky a vrácenými prostředky).

27. Odvolací soud sdílí závěr okresního soudu, že nesplacenou jistinu úvěru je spotřebitel povinen vrátit dle § 87 odst. 1 ZoSÚ ve zvláštní hmotněprávní lhůtě splatnosti, tj. v době přiměřené možnostem. Odvolací soud má za to, že spotřebitel je povinen tvrdit, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech bezdůvodné obohacení vrátit. Jedná se totiž o informace, které může znát pouze spotřebitel. Žalovaný v tomto směru ničeho netvrdil, ze spisu se nepodává, že nebylo v jeho možnostech ve standardních lhůtách plnit. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení dopisem odeslaným dne 2. 2. 2023, dle § 573 o. z. byl dopis žalovanému doručen 6. 2. 2023, žalovaný měl plnit do pěti dnů dle § 1959 o. z., tj. do 13. 2. 2023, přičemž ze spisu se nepodává, že by nebylo v možnostech žalovaného vrátit ke dni 13. 2. 2023 částku 66 000 Kč. Nejpozději dnem 13. 2. 2023 se tak stal nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 66 000 Kč splatným, ode dne 14. 2. 2023 tak náleží žalobkyni jí požadovaný úrok z prodlení, přičemž sazba 15 % ročně odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

28. Odvolací soud proto změnil rozsudek okresního soudu dle § 220 o. s. ř. a přiznal žalobkyni právo na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 14. 2. 2023 do zaplacení. V dalším zamítavý výrok rozsudku dle § 219 o. s. ř. potvrdil, neboť okresní soud správně dovodil, že na tyto pohledávky nemá žalobkyně nárok, neboť mají základ v absolutně neplatné smlouvě.

29. Odvolací soud v souvislosti se změnou rozsudku byl dle § 224 odst. 2 o. s. ř. povinen originárně rozhodnout o náhradě nákladů prvostupňového řízení. Odvolací soud v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, má za to, že je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství.

30. Hodnota sporu tak činila celkem částku 98 704,36 Kč, kdy tato částka sestává ze součtu všech žalobkyní uplatněných nároků včetně příslušenství, přičemž běžící příslušenství soud jen pro účely výpočtu kapitalizoval ke dni svého rozhodnutí. Žalobkyně byla procesně úspěšná s částkou 66 000 Kč a s úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 14. 2. 2023 do zaplacení, který při kapitalizaci ke dni rozhodnutí odvolacího soudu činí 13 494,28 Kč, tj. procesní úspěch představuje 80,50 % hodnoty sporu. Naopak zamítnuté nároky představují neúspěch žalobkyně a tyto činí 19,50 % hodnoty sporu. Žalobkyni proto náleží náhrada 61 % jí účelně vynaložených nákladů prvostupňového řízení.

31. Žalobkyni vznikly v řízení před okresním soudem celkem náklady ve výši 18 314 Kč. Tyto sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 2 686 Kč a z odvolacím soudem stanoveného doplatku soudního poplatku ve výši 672 Kč dle položky 2 bod 2 Sazebníku poplatků, dále z odměny advokátovi za tři úkony právní služby po 3 820 Kč dle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“), a to za sepis předžalobní výzvy, přípravu a převzetí zastoupení a sepis žaloby, celkem na odměně částka 11 460 Kč, dále náleží celkem 3 náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 tarifu, celkem na náhradách 900 Kč, a dále z náhrady za 21% DPH ve výši 2 596 Kč. Z částky celkových nákladů ve výši 18 314 Kč náleží žalobkyni na náhradě 61 %, tj. částka 11 172 Kč. Odvolací soud rozhodl, jak ve výroku ad II. tohoto rozsudku uvedeno.

32. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. Předmětem odvolacího řízení již nebyla částka 66 000 Kč, a proto hodnota sporu odvolacího řízení činila celkem částku 32 704,45 Kč, kdy soud sečetl všechny nároky, jež byly předmětem odvolacího řízení a úroky a úroky z prodlení běžící kapitalizoval ke dni svého rozhodnutí. Žalovaný byl v odvolacím řízení procesně úspěšnější, neboť jeho úspěch činil 59 % hodnoty sporu (výrok I. b), naopak úspěch žalobkyně jen 41 % hodnoty sporu (výrok I. a). Žalovanému vzniklo právo na poměrnou náhradu nákladů, žalovanému dle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly, a proto soud rozhodl, jak ve výroku ad III. tohoto rozsudku uvedeno.

33. Okresní soud pochybil, pokud nedoměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 672 Kč dle položky 2 bod 2 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně zaplatila soudní poplatek jen ve výši 4 % z předmětu řízení, neboť podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, ten však vydán nebyl, a proto je nutno poplatek doměřit do 5 %. Pro úplnost odvolací soud dodává, že nepřehlédl, že v řízení byl vydán platební rozkaz, nikoliv však elektronický platební rozkaz, kdy smysl a účel úpravy položky 2 bod 2 směřuje právě ke slevě na poplatku, pokud je vydán elektronický platební rozkaz. Pokud je již věc převedena z rejstříku EPR do C a pak je případně vydán platební rozkaz, je nutno doplatek poplatku uhradit.

34. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že okresní soud nevybral od žalobkyně soudní poplatek za odvolání ve správné výši. Základem pro vyměření soudního poplatku za odvolání je cena předmětu řízení vyjádřená penězi, tj. součet všech uplatněných nároků, u příslušenství se toto do základu pro výpočet poplatku počítá také, pokud jistina, z něhož je požadováno, není zároveň předmětem řízení. Předmětem odvolacího řízení již nebyla jistina 66 000 Kč, která již byla pravomocně rozhodnuta okresním soudem, a proto základ pro vyměření soudního poplatku za odvolání činil částku 100 150 Kč. Tato je tvořena pětinásobkem ceny ročního plnění u běžícího úroku a úroku z prodlení z částky 66 000 Kč (tj. 49 500 Kč a 49 500 Kč) a poplatky ve výši 1 150 Kč (viz § 6 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 549/1991 Sb.). Soudní poplatek za odvolání činí 5 008 Kč, žalobkyně zaplatila jen 1 000 Kč, a proto jí odvolací soud uložil povinnost zaplatit doplatek ve výši 4 008 Kč, a to v souvislosti s rozhodnutím o věci samé [§ 4 odst. 1 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb.].

35. Lhůta k plnění je stanovena v souladu s § 160 o. s. ř. Pro lhůtu delší či splátky neshledal odvolací soud žádného důvodu, tyto netvrdili ani účastníci.

36. Pro aplikaci § 150 o. s. ř. nebyly shledány žádné důvody, tyto nebyly ani stranami sporu tvrzeny.