9 C 175/2023

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl soudkyní JUDr. Miroslavou Kramnou ve věci žalobkyně: Jméno zainteresované společnosti 0/0 , IČO: IČO zainteresované společnosti 0/0 sídlem Adresa zainteresované společnosti 0/0 zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0 proti žalovanému: Jméno zainteresované osoby 0/0 Datum narození zainteresované osoby 0/0 Adresa zainteresované osoby 0/0 o zaplacení 67 150 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 66 000 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.

II. Žaloba se ohledně částky 1 150 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 12 245,69 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 66 000 Kč od 31. 1. 2023 do 11. 9. 2023 ve výši 3 576,01 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 150 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, zamítá.

III. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni na nákladech řízení částku ve výši 17 641,60 Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, k rukám právního zástupce žalobkyně.

1. Žalobou ze dne 11. 9. 2023 podanou ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 67 150 Kč spolu s úrokem v částce 12 245,69 Kč a dále s úrokem ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 66 000 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení, s úrokem z prodlení v částce 3 576,01 Kč a dále s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně jdoucím z částky 67 150 Kč od 12. 9. 2023 do zaplacení. Žalobu žalobkyně odůvodnila tak, že žalovaný předal žalobkyni dne , datum, vyplněnou „Žádost o založení osobního účtu, Běžný účet č. , číslo, (ev. č. , číslo, ) - návrh na uzavření smlouvy, ve které žádal o uzavření smlouvy o běžném účtu ve smyslu ustanovení § 708 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník a mezi žalobkyní a žalovaným tak došlo k uzavření smlouvy o účtu, jejímž předmětem bylo zřízení a vedení běžného účtu číslo , č. účtu, a úprava vzájemných práv a povinností mezi žalobkyní a žalovaným. Nedílnou součástí smlouvy o účtu jsou Podmínky pro běžné účty, s jejichž zněním vyjádřil žalovaný souhlas podpisem žádosti o založení osobního účtu. Dále žalobkyně v žalobě uvedla, že následně došlo mezi účastníky dne , datum, k uzavření smlouvy o kontokorentu číslo , číslo, , a to na základě žádosti o poskytnutí Kontokorentu číslo , číslo, ze dne , datum, , kdy žalobkyně na základě této smlouvy o kontokorentu umožnila žalovanému přečerpat jeho běžný účet do výše dílčího úvěrového limitu ve výši 15 000 Kč. Nedílnou součástí uzavřené smlouvy o kontokorentu jsou “Podmínky pro kontokorent“, s jejichž zněním vyjádřil žalovaný souhlas podpisem žádosti o poskytnutí kontokorentu. Dle Dodatku ke Smlouvě ze dne , datum, byl úvěrový limit navýšen na částku 66 000 Kč, kterou žalovaný vyčerpal. K tomu žalobkyně dále uvedla, že dle obchodních podmínek jsou čerpané peněžní prostředky až do výše úvěrového limitu úročeny úrokovou sazbou sjednanou při uzavření smluvního vztahu ve výši 17,9 % ročně (dle podání z 24. 10. 2023 se jednalo o chybu v psaní a za správnou označila výši úrokové sazby, kterou požaduje ve výši 15 % ročně). Žalovaný byl povinen zajistit na svém běžném účtu dostatek disponibilních peněžních prostředků k automatické měsíční úhradě úroků, poplatků a eventuálně naběhlých úroků z prodlení týkajících se kontokorentu, a to vždy ke dni splatnosti, kterým je dle Podmínek pro kontokorent vždy poslední den kalendářního měsíce. Výzvou ze dne 8. 12. 2022 byl žalovaný vyzván žalobkyní k dodržení podmínek kontokorentu. Žalovaný však tuto povinnost porušil, své závazky neplnil řádně, proto žalobkyně využila svého práva a prohlásila veškeré pohledávky z Úvěru za splatné ke dni 31. 1. 2023. Přitom žalovaný k datu vyhotovení předmětného Oznámení o zesplatnění úvěru dlužil žalobkyni ke dni 1. 2. 2023 částku 73 919,62 Kč skládající se z dlužné jistiny, dlužného smluvního úroku a dlužného úroku z prodlení. Ke dni 11. 9. 2023 (datum podání žaloby) činí pohledávka žalobkyně 82 971,70 Kč sestávající z dlužné jistiny 66 000 Kč, poplatků po splatnosti 1 150 Kč a příslušenství pohledávky tvořené řádným úvěrovým úrokem 17,90 % ročně z jistiny 66 000 Kč a ode dne zesplatnění do dne podání žaloby, tj. ode dne 31. 1. 2023 (zesplatnění) v kapitalizované výši 12 245,69 Kč a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z jistiny 67 150 Kč z nezaplacených splátek do zesplatnění a ode dne zesplatnění, tj. ode dne 31. 1. 2023 do dne podání žaloby v kapitalizované výši 3 576,01 Kč. Dle Smlouvy je žalobkyně oprávněna účtovat žalovanému poplatky zjm. za upomínky a výzvy - za upomínku 300 Kč a za výzvu 500 Kč, dále 150 Kč za výzvu ke splnění podmínek. Žalobkyně požaduje 1 150 Kč za dvě výzvy po 500 Kč a jednu výzvu ke splnění podmínek 150 Kč. Žalovaný žalobkyni dosud ničeho dalšího neuhradil, ač k tomu byl ještě vyzván předžalobní výzvou ze dne 30. 8. 2023.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Soud ve věci nařídil jednání na den 13. 2. 2024, němuž se nikdo nedostavil. Žalobkyně a jeho právní zástupce svou neúčast písemně omluvili, na žalobě žalobkyně setrvala, když od jejího podání nebylo na dluh ničeho uhrazeno. Odkázala na obsah žaloby, její doplnění a předložené listinné důkazy. Soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků a zástupce žalobkyně, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze žádosti o založení osobního účtu ze dne , datum, identifikační č. , číslo, , číslo Osobního účtu (číslo běžného účtu) , číslo, , dále ze smlouvy o kontokorentu (smlouvy o úvěru číslo , Anonymizováno, ), jeho Dodatku z , datum, a z úplného výpisu z účtu soud vzal za prokázána žalobní tvrzení, jak byla žalobkyní uvedena shora, přičemž na tato pro stručnost proto v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedeného skutkového stavu soud proto dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli mezi sebou smlouvu o běžném účtu ve smyslu ust. § 708 a následujících zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obchodní zákoník“), přičemž tento jejich závazkový vztah se i po 1. 1. 2014, s přihlédnutím k přechodným ustanovením části páté, hlava I, § 3028 odst. 3 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, řídí obchodním zákoníkem, když žalobkyně jako banka se zavázala zřídit pro žalovaného běžný účet v určité měně. Smlouvou o poskytnutí kontokorentního úvěru na tomto účtu pak žalobkyně a žalovaný sjednali oprávnění žalovaného disponovat peněžními prostředky na účtu i nad jejich stav nekrytý jejich aktuálním stavem na účtu a jednalo se tak o účet kontokorentní ve smyslu § 711 obchodního zákoníku, řídící se též úpravou smlouvy o úvěru (§ 497 a násl. obchodního zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru ve smyslu ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany žalobkyně.

6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

7. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

8. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

9. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného ani na výzvu soudu netvrdila, z jakých konkrétních faktů týkající se konkrétně osoby žalovaného vycházela při posuzování jeho výdajové stránky. Žalobkyně k tomu uvedla, že příjem na základě transakcí na bankovním účtu, který vstupoval do výpočtu platební kapacity, činil 11 940 Kč s tím, že z výpisu z běžného účtu žalovaného, který je veden u žalobkyně, je zřejmé že platby od společnosti , právnická osoba, . jsou mzdou žalovaného. Příjem žalovaného byl napočítán jako meridián 5M na BÚ. Výdaje a platební kapacita jsou vypočítávány vnitřním systémem žalobkyně na základě vyhodnocení kreditních a debetních obratů na běžném účtu žalovaného, kdy jsou mimo jiné porovnávány s údaji o životním minimu a průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu). Žalobkyně dále ve svém vyjádření žádná další fakta či konkrétní údaje o výdajích žalovaného však neuvedla. Má tak za to, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala správně.

10. S výše uvedeným závěrem žalobkyně se nelze ztotožnit. Žalobkyně sice možná ověřovala a posuzovala příjmovou stránku žalovaného zjištěním jeho čistého příjmu, avšak pouze podle toho, jaké částky mu přišly v období od prosince 2017 do srpna 2018 na jeho běžný účet od , Anonymizováno, , ne tak už ovšem stránku výdajovou, kdy o skutečných výdajích, netvrdila ničeho. Podle ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, totiž poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a to stejně tak co se týče příjmů, ale i výdajů spotřebitele. Na tomto místě soud zdůrazňuje, že zákonným požadavkem je tedy právě také to, aby poskytovatel úvěru vycházel ze spolehlivých informací získaných od spotřebitele. Nemůže se tak spokojit pouze s prohlášením spotřebitele, ale spotřebitel k objektivnímu posouzení poskytovateli úvěru musí tyto údaje doložit, neboli prokázat s tím, že bez toho poskytovatel úvěru nesplní svou zákonnou povinnost, čehož následkem je neplatnost takové smlouvy. Je to tedy poskytovatel úvěru, kdo je nucen vyžadovat a prosazovat prokázání těchto výdajů spotřebitelem, neboť je to on, kdo předně bude muset soudu prokazovat, že mu tyto poměry byly ze strany žadatele o spotřebitelský úvěr doloženy (prokázány). Je pak také nutno souběžně s tím uvést, že přitom nelze vycházet ze statistického posouzení žadatele o úvěr, ale vždy z bezvýjimečně individuálního. Argumentace žalobkyně je proto také v tomto směru zjevně nesprávná, pokud např. výdajovou stránku posuzuje podle životního minima dospělého člena domácnosti dle údajů Českého statistického úřadu, neboť sama již implicitně nutně předpokládá jistou pravděpodobnost nesplacení úvěru (statistickou), neboť je jasné, že tyto údaje nezohledňují konkrétní situaci dlužníka, a ne tedy to, že jsou zde dány všechny předpoklady pro závěr stoprocentního očekávání splacení úvěru (tedy alespoň v okamžiku jeho poskytování). Lze jednoduše argumentovat, že jestliže žalobkyně výdajovou stránku chce posuzovat pouze podle těchto statistických měřítek, pak stejně tak dobře mohla i na straně příjmové např. také vycházet ze statistických údajů a výši příjmu stanovit jako průměrný měsíční výdělek dosahovaný v České republice v daném období, jak je zveřejňován Českým statistickým úřadem. Je pak jasné, že při tomto šablonovitém posuzování úvěruschopnosti spotřebitele pak každý žadatel bude vyhodnocen jako úvěruschopný, neboť jeho takto statisticky dosazený průměrný měsíční příjem bude jistě dostatečně vysoký oproti částkám životního minima stanovených příslušným právním předpisem. Taková úvaha je však již prima facie neudržitelná. Pokud totiž není dán stoprocentní závěr o úvěruschopnosti žadatele (to znamená, že příjmy žadatele po odečtení jeho výdajů s bezpečnou rezervou postačují pro splácení úvěru, a to alespoň v okamžiku posuzování), pak úvěr nesmí být vůbec poskytnut. To je totiž pravý smysl úpravy obsažené v zákoně o spotřebitelském úvěru. Ustanovení § 86 odst. 1 in fine zákona o spotřebitelském úvěru v tomto směru hovoří zcela jasně. V daném případě, pokud žalobkyně měla k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného za uváděné období, nelze si nevšimnout, že průměrný měsíční příjem žalovaného dosahoval necelých 20 000 Kč a jeho počáteční zůstatky a konečné zůstatky na účtu ke konci měsíce se pohybovaly v desítkách, max. stokorunách, kdy např. v březnu 2018 skončil v mínusové hodnotě a přestože v dubnu 2018 přišla na účet žalovaného částka 100 000 Kč, konečný zůstatek činil 297,51 Kč, když zřejmě uhradil několik svých pohledávek.

11. Za té situace proto žalobkyně netvrdila a tím méně prokázala, že vyhověla zákonnému požadavku uvedenému v ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a tudíž uzavřená smlouva je neplatná. K této neplatnosti přitom soud přihlédne vždy z úřední povinnosti, byť jazykové vyjádření obsažené ve větě druhé tohoto ustanovení by mohlo svádět k domněnce, že se jedná o neplatnost relativní. Evropský soudní dvůr však již mnohokráte ve svých rozhodnutích konstatoval, že (evropské) směrnice nesmí být v různých členských státech vykládány a aplikovány různě. Proto přesto, že naše úprava zavádí nově relativní neplatnost, k této neplatnosti se přihlédne vždy v jakékoliv fázi řízení a je to poskytovatel úvěru, který má povinnost posoudit a jediný nese následek nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka - jiný výklad by totiž znamenal materiální obsolentnost této právní normy, kterou zákonodárce v žádném případě nemohl sledovat. Byl by tím totiž popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči podnikateli pozitivním zásahem ze strany soudu (nerovné postavení spočívá jak v ekonomické síle spotřebitele vůči poskytovateli úvěru, tak v úrovni jeho informovanosti), pokud by takový zásah ze strany soudu závisel na námitce spotřebitele. Závěr o absolutní neplatnosti smluv, které jsou v rozporu s právem na ochranu spotřebitele, odpovídá ustálené judikatuře Soudního dvora Evropské unie, jehož závěry mají při výkladu norem spotřebitelského práva implementovaných do našeho právního řádu z unijního práva nezastupitelný význam. Je tedy zřejmé, že česká právní úprava stanovující i pro případ porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti pouze relativní neplatnosti je v přímém rozporu s požadavky směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 (dále jen „směrnice 2008/48/ES“) a zakotvuje tak nižší standard ochrany, než který uvedená směrnice zamýšlela. Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. eurokonformního výkladu v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 tak, aby dosáhl jí zamýšleného výsledku, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240-244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Tento postup byl aprobován, jak v judikatuře Krajského soudu v Ostravě, například v rozsudku ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 Co 6/2018, tak v judikatuře Nejvyššího soudu, například v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Ačkoliv taková interpretace způsobí praktickou obsolentnost § 87 odst. 1 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru, je v tomto případě možná (melzer Filip. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní argumentace. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 146-167 a s. 174-178) nebo rozsudek Simmenthal SpA, C-106/87, ECLI:EU:C:1978:49). Závěr o absolutní neplatnosti v případě spotřebitelských smluv pak vyplývá i z aktuálního nálezu Ústavního soudu ze dne 26. února 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, který se celou problematikou podrobně zaobírá a na který v dalším, pro argumentační hloubku a obsáhlost, si však soud dovoluje již jen odkázat.

12. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalobkyně na základě smlouvy o poskytnutí kontokorentu na běžném účtu ze dne , datum, žalovanému poskytla úvěrový limit 66 000 Kč, který vyčerpal a nesplatil, pak žalovaný je povinen žalobkyni tuto částku vrátit, proto soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

13. S ohledem na vše výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto soud ohledně zbytku požadovaného plnění žalobu zamítl, a to i ohledně úroků z prodlení. Stanovená lhůta k úhradě dluhu je totiž lhůtou, která teprve určuje hmotněprávní splatnost celého dluhu podle zákona o spotřebitelském úvěru; naopak nepředstavuje lhůtu k plnění již splatného dluhu ve smyslu § 160 odst. 1 občanského soudního řádu. Žalovaný se tak do prodlení dosud nedostal; prodlení nastane až v případě, že žalovaný dluh neuhradí ve stanovené lhůtě.

14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně byla neúspěšná pouze v nepatrné části, soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni, k rukám jejího právního zástupce na nákladech řízení částku ve výši 17 641,60 Kč, která sestává z nákladů za právní zastoupení dle vyhl. č. 177/96 Sb. (AT) za tři úkony právní služby (převzetí věci, výzva k plnění, podání návrhu) dle § 7 bod 5 po 3 820 Kč, tři paušální odměny dle § 13 AT po 300 Kč a v souladu s § 137 odst. 3 o.s.ř. 21% DPH z těchto částek, tj. 2 595,6 Kč, když právní zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně. Spolu se soudním poplatkem ve výši 2 686 Kč je žalovaný povinen uhradit na nákladech řízení žalobkyni částku 17 641,60 Kč.

15. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto dle § 160 odst. 1 věta první za středníkem o.s.ř.