15 Co 93/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované, narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované o zaplacení částky 23 760 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 16. 1. 2026, č. j. 107 C 408/2025-27,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 15 000 Kč a tam stanoveného úroku z prodlení: a) co do hmotněprávní lhůty splatnosti částky 15 000 Kč potvrzuje; b) co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od čtvrtého dne od právní moci rozsudku okresního soudu do zaplacení mění následovně: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od čtvrtého dne od právní moci rozsudku okresního soudu do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na poměrnou náhradu nákladů řízení částku 376 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 360 Kč k rukám zástupkyně žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a pokud tuto povinnost nesplní, tak ji zavázal k zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši počínaje čtvrtým dnem od právní moci rozsudku (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 6 000 Kč, částky 2 760 Kč, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 6 000 Kč od 5. 2. 2025 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč od 5. 2. 2025 do třetího dne následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), zavázal žalovanou nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 376,32 Kč (výrok III.) a žalobkyni zavázal k doplacení soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 237 Kč (výrok IV.). Učinil tak v řízení, v němž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 23 760 Kč s úrokem a s úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnila tím, že dne 2. 10. 2024 uzavřela se žalovanou smlouvu o kontokorentním spotřebitelském úvěru s úvěrovým rámcem 15 000 Kč, který žalovaná v plném rozsahu vyčerpala. Sjednán byl úrok ve výši 40 % měsíčně, přičemž žalovaná řádně neplnila stanovené splátky. Žalobkyně se v žalobě domáhala zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 15 000 Kč, kapitalizovaného úroku v částce 6 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 670 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 21 000 Kč od 5. 2. 2025 do zaplacení. Žalovaná se v prvostupňovém řízení k žalobě nijak nevyjádřila, v den jednání okresního soudu telefonicky sdělila, že se z jednání omlouvá, jelikož k němu nemůže dorazit kvůli horečkám a okolnosti, že má přechodné bydliště v Anonymizováno. Okresní soud jednal v nepřítomnosti žalované i žalobkyně (která se z jednání okresního soudu rovněž omluvila). Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalované. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Na základě smlouvy byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč, přičemž žalovaná dosud nic nevrátila, a proto je nadále povinna vrátit na jistině úvěru částku 15 000 Kč. Okresní soud proto v této části žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na žádné další plnění vyplývající z neplatné smlouvy. Okresní soud rovněž dospěl k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti bezdůvodného obohacení žalované, a proto žalobkyni vznikne nárok na úrok z prodlení z částky 15 000 Kč až uplynutím pariční lhůty v délce tří dnů od právní moci rozsudku okresního soudu. Proto okresní soud přiznal žalobkyni nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě až od čtvrtého dne od právní moci rozsudku.

2. Odvoláním ze dne 3. 2. 2026 doplněným podáním ze dne 4. 5. 2026 si proti výše uvedenému rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Směřovala jej proti jeho výrokům I. a III. s tím, že souhlasila, aby byla povinna zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč jako nevrácenou jistinu úvěru. Uvedla, že si je tohoto svého závazku vědoma a chtěla by jej uhradit v plné výši, přičemž by ráda požádala o možnost jeho úhrady formou postupného splácení v osmi po sobě jdoucích splátkách. Současně zmínila, že se k jednání okresního soudu nařízeného na 16. 1. 2026 nedostavila proto, že od večera předchozího dne trpěla akutními zažívacími problémy. Proto navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a vrátil věc okresnímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění svého odvolání uvedla, že její průměrný měsíční příjem dosahuje částky 43 881 Kč, přičemž její celkové výdaje činí 39 000 Kč měsíčně.

3. Žalobkyně k odvolání žalované uvedla, že okresní soud ve věci rozhodl zcela správně a po dostatečném posouzení všech předložených důkazů. Pokud se týče žádosti žalované o povolení splátek, pak každý dlužník má možnost v obecné rovině na dluh platit, přičemž platební spojení bylo uvedeno v zasílaných upomínkách, předžalobní výzvě i samotné žalobě. Žalobkyně navrhovala, aby bylo odvolání žalované buď odmítnuto, případně aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen.

4. Odvolací soud předesílá, že žalovaná se telefonicky dne 22. 5. 2026 omluvila z jednání odvolacího soudu nařízeného na 25. 5. 2026 s tím, že má doprovázet svou matku do nemocnice na objednanou operaci Anonymizováno očí. S matkou měl původně jít bratr žalované, který se však nemůže dostavit. Žalovaná rovněž učinila dotaz, zda je možné jednání přeložit na jiný termín. Žalované bylo sděleno, aby svou omluvu (případně žádost o odročení) zaslala soudu písemně, což učinila v rámci podání ze dne 22. 5. 2026 (č. l. 50 spisu). V něm žalovaná uvedla, že se omlouvá z jednání odvolacího soudu nařízeného na 25. 5. 2026, neboť musí svou matku doprovodit do nemocnice kvůli operaci očí. Původně měl s matkou jít na zákrok bratr žalované, který však musí pracovně dne 23. 5. 2026 odcestovat do zahraničí. Žalovaná uvedla, že pokud není možné odročení jednání, pak souhlasí s projednáním věci v její nepřítomnosti.

5. Odvolací soud vyhodnotil žádost žalované jako žádost o odročení jednání. Má přitom za to, že je volbou každého účastníka řízení, zda se jednání soudu zúčastní, či nikoliv, přičemž jednání je možné nařídit na jiný než dříve stanovený termín pouze na základě důvodné a včasné žádosti takového účastníka řízení. Tvrzený důvod pro nařízení jednání na jiný termín je přitom účastník řízení povinen rovněž doložit.

6. Odvolací soud dovodil, že již na základě tvrzení samotné žalované je možno dospět k závěru o nedůvodnosti její žádosti o odročení jednání. Žalovaná totiž v pátek 22. 5. 2026 soudu sdělila, že se k jednání nemůže dostavit proto, že musí v pondělí 25. 5. 2026 doprovodit svou matku k operačnímu zákroku. Tam ji měl původně doprovodit bratr žalované, který však musel z pracovních důvodů odcestovat do zahraničí. Z těchto tvrzení však zcela zřejmě vyplývá, že sama žalovaná neměla svou matku k operačnímu zákroku původně doprovázet a k jejímu doprovodu se rozhodla až ve chvíli, kdy se její bratr rozhodl „dát přednost“ pracovní cestě před doprovodem své matky k operačnímu zákroku. V této souvislosti pak odvolací soud podotýká, že každý zaměstnanec (tedy i bratr žalované, pokud je v zaměstnaneckém poměru) má nárok na pracovní volno s náhradou mzdy na nezbytně nutnou dobu v případě doprovodu rodinného příslušníka (včetně matky) do zdravotnického zařízení k vyšetření či ošetření. Není pak jakkoliv zřejmé, z jakého důvodu bratr žalované této možnosti nevyužil a proč tedy musela místo něj svou matku k operaci doprovázet žalovaná. K obdobnému závěru by bylo možno dospět i v případě, že by byl bratr žalované osobou samostatně výdělečně činnou, která si o svých zahraničních pracovních cestách rozhoduje zcela dle svého uvážení.

7. Je evidentní, že žalovaná se rozhodla, že bude namísto účasti u jednání odvolacího soudu doprovázet svou matku k operačnímu zákroku, k čemuž však nebyl dle odvolacího soudu jakýkoliv neodvratný důvod. Neboť bratr žalované, který měl svou matku k zákroku doprovázet, dal na poslední chvíli přednost (zcela dobrovolně, neboť ani nebylo tvrzeno cokoliv jiného) plnění svých pracovních povinností, kterých však byl oprávněn se zákonným způsobem zprostit. Žádost žalované o odročení jednání tak odvolací soud vyhodnotil jako nedůvodnou. A to i s ohledem na okolnost, že ji žalovaná nijak nedoložila (dokladem o provedení operace očí její matky, dokladem o vyslání na pracovní cestu jejího bratra či podobnými doklady). Přitom žalovaná shora uvedené důvody tvrdila skoro tři dny před konáním samotného jednání odvolacího soudu a měla tudíž dostatek času tyto doklady soudu předložit. Zejména za situace, kdy žalovaná se soudem komunikuje prostřednictvím své datové schránky.

8. Odvolací soud tak uzavírá, že neshledal jakéhokoliv důvodu, aby jednání nařízené na 25. 5. 2026 odvolal a nařídil na jiný termín. Proto odvolací soud ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), věc projednal a rozhodnul v rámci jednání dne 25. 5. 2026 v nepřítomnosti žalované, a také žalobkyně, která svou neúčast u jednání řádně omluvila a nežádala o odročení jednání na jiný termín.

9. Odvolací soud proto přistoupil k přezkumu rozsudku okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalované především ve výroku I., avšak pouze co do hmotněprávní lhůty splatnosti částky 15 000 Kč, k jejímuž zaplacení byla žalovaná v tomto výroku zavázána. Žalovaná totiž svým odvoláním nijak nenapadala závěr okresního soudu o tom, že by měla žalobkyni zaplatit částku 15 000 Kč, avšak chtěla tak učinit v osmi splátkách s ohledem na své nepříznivé majetkové poměry. Žalovaná tak svým odvoláním napadla pouze závěr okresního soudu, že žalované vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Odvolací soud pak dospěl k závěru, že svým odvoláním žalovaná zjevně napadá i část výroku I. rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k zaplacení úroku z prodlení z částky 15 000 Kč, neboť tento výrok je závislý na závěru (a výroku) okresního soudu o okamžiku splatnosti částky 15 000 Kč, jelikož nárok na úrok z prodlení vzniká po splatnosti dluhu. Pokud tedy žalovaná napadla výrok I. rozsudku okresního soudu ohledně hmotněprávní lhůty splatnosti tam přisouzené částky 15 000 Kč, zjevně tím napadla i část výroku I. týkající se přiznaného úroku z prodlení. Odvolací soud tak provedl přezkum rozsudku okresního soudu v jeho výroku I. co do určení hmotněprávní lhůty splatnosti částky 15 000 Kč, a to včetně přezkumu rozhodnutí okresního soudu o povinnosti žalované k zaplacení úroku z prodlení z této částky počínaje čtvrtým dnem od právní moci rozsudku. A protože se žalobkyně domáhala v žalobě zaplacení úroku z prodlení z částky 15 000 Kč v sazbě 12 % ročně a okresní soud výrokem II. svého rozsudku zamítl žalobkyní požadovaný úrok z prodlení v celém rozsahu pouze za dobu do třetího dne od právní moci rozsudku, vycházel odvolací soud z toho, že ve výroku I. svého rozsudku rozhodl okresní soud o úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč za dobu od čtvrtého dne od právní moci rozsudku. Pokud by měl totiž v úmyslu rozhodnout ve výroku I. o úroku z prodlení v jiné (nižší) sazbě, evidentně by musel ve zbylém rozsahu (ve výši rozdílu mezi žalobkyní požadovanou a okresním soudem přiznanou sazbou) úrok z prodlení zamítnout výrokem II. svého rozsudku. Což však okresní soud neučinil. Odvolací soud pak přezkoumal rozsudek okresního soudu také v jeho nákladovém výroku III.

10. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 o. s. ř., přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalované je zcela nedůvodné.

11. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že považuje za správný postup okresního soudu, který věc projednal a rozhodl ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti obou účastníků řízení či jejich zástupců. Zástupkyně žalobkyně se totiž z jednání nařízeného okresním soudem řádně omluvila a nepožadovala jeho odročení. Stejně tak žalovaná pouze omluvila svou neúčast u jednání, ale o odročení jednání nežádala. Pokud tedy okresní soud o věci rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, nijak tím nepochybil.

12. V souvislosti s průběhem odvolacího řízení považuje odvolací soud za vhodné zmínit, že v průběhu prvostupňového řízení nastala ve smyslu § 118b o. s. ř. tzv. koncentrace řízení, a to k okamžiku skončení jednání okresního soudu dne 16. 1. 2026. V rámci předvolání k tomuto jednání totiž byli účastníci řádně poučeni ve smyslu shora uvedeného ustanovení o tom, že rozhodné skutečnosti o věci samé mohou uvádět a důkazy k jejich prokázání označovat jen do skončení prvního jednání ve věci. A protože se účastníci k tomuto jednání (konaného dne 16. 1. 2026) nedostavili, došlo k nastolení koncentrace řízení k okamžiku jeho skončení. Účastníci tak mohli uvádět rozhodné skutečnosti o věci samé a označovat důkazy k jejich prokázání pouze do skončení jednání okresního soudu dne 16. 1. 2016. Současně je nutno vyjít z toho, že ve smyslu § 119a o. s. ř. platí, že všechny rozhodné skutečnosti mohou účastníci uvést a označit důkazy k jejich prokázání pouze do okamžiku vyhlášení rozsudku okresního soudu dne 16. 1. 2026, přičemž skutečnosti uvedené a důkazy označené později je nutno považovat za nepřípustné v rámci odvolacího řízení. S ohledem na tyto skutečnosti je tak nutno dovodit, že odvolací soud nemohl v rámci odvolacího řízení přihlížet k jakýmkoliv tvrzením a důkazům, které účastníci uvedli po jednání okresního soudu dne 16. 1. 2026.

13. Odvolací soud zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a závěr o skutkovém stavu a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak sdílí také právní závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr nebyl žádným z účastníků nijak zpochybněn ani v průběhu odvolacího řízení.

14. Jak již vyplývá z předchozích odstavců, předmětem odvolacího přezkumu nebyla výše bezdůvodného obohacení žalované, okresním soudem již pravomocně přiznaná v částce 15 000 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaná povinna vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost této částky a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od čtvrtého dne od právní moci rozsudku okresního soudu do zaplacení.

15. Pokud jde o splatnost částky 15 000 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil.

16. Z důvodové zprávy k § 87 odst. 1 ZoSÚ se přitom podává, že smyslem a účelem této právní úpravy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva shledána neplatnou pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnosti jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány.

17. Odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2022, č. j. 15 Co 22/2022-183, formuloval právní závěr, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru se spotřebitel dostane jen tehdy, pokud nevrátí jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Odvolací soud je toho názoru, že spotřebitel se vždy dostane v souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ do prodlení s vrácením té části jistiny, kterou věřiteli nevrátí, ačkoliv je to v jeho schopnostech a možnostech. Z takové části jistiny pak náleží věřiteli nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě.

18. Tyto závěry nejsou dle odvolacího soudu jakkoliv v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v tam uvedeném případě dovolací soud řešil skutkově odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovnou od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet. A to přestože se tam aktivní spotřebitel jednání soudu řádně účastnil a ohledně svých možností a schopností jistinu úvěru splácet i řádně tvrdil. Tím se věc rozhodovaná Nejvyšším soudem liší od skutkových poměrů v této procesní věci, jimiž se dovolací soud dle soudu odvolacího dosud nezabýval. Ve věci posuzované v tomto procesním řízení byl totiž spotřebitel (žalovaná) v prvostupňovém řízení procesně neaktivní, a ničeho o svých poměrech, možnostech a schopnostech nevrátit jistinu úvěru bez zbytečného odkladu neuváděla.

19. Za situace, kdy se žalobkyně domáhá vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru v rámci soudního řízení, je pak nutno dovodit, že je zde nejen spor o to, zda má žalovaná vracet dlužnou částku, ale logicky je zde spor i o to, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobkyně domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny úvěru, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele (žalované) vrátit poskytnutou jistinu úvěru. Logicky je pak na žalované (jako dlužníku), aby uváděla, jaká doba je přiměřená ke splacení jistiny úvěru s ohledem na její možnosti. Odvolací soud má za to, že skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení, jsou ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jedná se o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch. Je to proto spotřebitel (jako dlužník), kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Ostatně stejný závěr dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.

20. Pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaná byla (jak již bylo zmíněno výše) v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdila (natož aby doložila) o tom, že by nebylo v jejích možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy jí byla prokazatelně vyplacena a ocitla se tak v její dispozici. Žalovaná tak ani nijak netvrdila, zda a jakým případně způsobem tuto částku použila. Současně se ani nedostavila k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího. A jak již bylo zmíněno výše, odvolací soud nemohl v rámci odvolacího řízení přihlížet k jakýmkoliv tvrzením uváděným účastníky a k důkazům jimi označeným, pokud tak učinili po skončení jednání okresního soudu dne 16. 1. 2026, v jehož rámci došlo i k vyhlášení odvoláním napadeného rozsudku. Odvolací soud tak zejména nemohl přihlédnout k tvrzením žalované o jejích majetkových poměrech a možnostech splácení dosud nesplacené jistiny úvěru, neboť byly učiněny až v průběhu odvolacího řízení, tedy poté, co skončilo jednání okresního soudu dne 16. 1. 2026 (a nastala tzv. koncentrace řízení) a poté, co byl vyhlášen rozsudek okresního soudu a odvolací řízení tak probíhalo v režimu tzv. neúplné apelace.

21. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalované se do sféry její dispozice dostala jistina úvěru ve výši 15 000 Kč dne 2. 10. 2024. Odvolací soud má současně za to, že žalovaná zjevně byla schopna tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdila, že by tuto jistinu jakkoliv použila. Žalované tak dne 3. 10. 2024 (dnem následujícím po jejím poskytnutí) vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru ve výši 15 000 Kč. A pokud tak žalovaná neučinila, je vedle samotné dlužné částky ve výši 15 000 Kč povinna zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (4. 10. 2024) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 4. 10. 2024 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 12,75 % ročně.

22. Pokud pak žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 15 000 Kč a v rámci odvolacího řízení byl přezkoumáván nárok žalobkyně na jeho zaplacení za dobu od čtvrtého dne od právní moci rozsudku okresního soudu (tedy v rozsahu nižším než přípustném), je nutné považovat žalobu žalobkyně v této části za zcela důvodnou. Žalobkyně se totiž domáhá přiznání nároku na úrok z prodlení v sazbě nižší, než by mohla a za období kratší, než by mohla.

23. Odvolací soud tak dospěl k závěru o věcné správnosti rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadené části výroku I. Proto výrokem I. písm. a) tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. výrok I. rozsudku okresního soudu ohledně hmotněprávní lhůty splatnosti tam přisouzené částky 15 000 Kč.

24. Odvolací soud však současně dospěl k závěru, že okresní soud nezformuloval přesně výrok I. svého rozsudku v části týkající se přiznaného úroku z prodlení, neboť jeho výši formuloval jako výši odpovídající repo sazbě stanovené ČNB, zvýšené o osm procentních bodů a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalované. A to ačkoliv měl zjevně v úmyslu přiznat žalobkyni nárok na úrok z prodlení v sazbě 12 % ročně (jak již bylo vyloženo výše). Při formulaci použité okresním soudem by však byla jím přiznaná sazba úroku nejistá, jelikož by byla závislá na okamžiku, kdy nabude právní moci rozsudek okresního soudu. Tuto nejistotu ve formulaci výroku I. rozsudku okresního soudu týkající se sazby přiznaného úroku z prodlení proto odstranil odvolací soud ve výroku I. písm. b) tohoto rozsudku. A jelikož tím zasáhl do výroku rozsudku okresního soudu, v souladu se závěry uvedenými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3469/2010, přistoupil dle § 220 o. s. ř. ke změně výroku I. rozsudku okresního soudu, a to bez zřetele na to, že jde o změnu toliko formulační a odvolací soud je přesvědčen o věcné správnosti rozhodnutí okresního soudu. Odvolací soud proto výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 15 000 Kč v konkrétní sazbě 12 % ročně za dobu od čtvrtého dne od právní moci rozsudku okresního soudu do zaplacení.

25. Současně se změnou napadeného rozsudku (byť jen formulační) odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud v tomto směru zcela souhlasí s rozhodnutím okresního soudu o náhradě nákladů řízení ve výroku IV. rozsudku okresního soudu. Pro zestručnění pak odvolací soud plně odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu, k níž nepovažuje za nutné cokoliv dodávat. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku 376 Kč (po zaokrouhlení na celé Kč).

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byla žalobkyně plně procesně úspěšná, a proto jí odvolací soud přiznal vůči žalované nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny advokáta za úkon právní služby ve výši 1 500 Kč dle § 7 bod 4. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a to za sepis vyjádření k odvolání žalované [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu], vyměřeno z tarifní hodnoty 9 000 Kč jako pětinásobku ročního úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 15 000 Kč dle § 8 odst. 2 věta za středníkem advokátního tarifu, dále z paušální náhrady hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč za výše zmíněný úkon právní služby a z náhrady za 21% DPH z těchto částek ve výši 410 Kč. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak činí částku 2 360 Kč, k jejímuž zaplacení zavázal odvolací soud žalovanou výrokem III. tohoto rozsudku.

27. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu. Žalovaná totiž sama uváděla, že by byla schopna splatit dlužnou jistinu úvěru v celkem osmi splátkách (tedy ve výši 1 875 Kč měsíčně), avšak zjevně dosud neuhradila žalobkyni ani jednu splátku, neboť to soudu neavizovala ani žalobkyně, ale ani sama žalovaná. V době rozhodování odvolacího soudu tak již žalovaná mohla mít splacené od podání odvolání v únoru 2026 celkem 4 splátky, tedy polovinu svého dluhu na jistině úvěru. Ale jelikož tak zjevně neučinila a rovněž ani nijak nedoložila své tvrzené majetkové poměry (přičemž v rámci posouzení tzv. pariční lhůty dle § 160 o. s. ř. by k takovým tvrzením a důkazům je prokazujícím mohl odvolací soud přihlédnout i za situace, že by byly uvedeny až v průběhu odvolacího řízení), neviděl odvolací soud jakéhokoliv důvodu ke stanovení splátek žalované. Stanovení splátek dle § 160 o. s. ř. je totiž nutno vnímat jako dobrodiní poskytnuté dlužníkovi, které je možno přiznat jen v odůvodněných případech, neboť tím dochází k určitému znevýhodnění věřitele (žalobkyně) oproti dlužníkovi (žalované). A takové důvody odvolací soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti v tomto řízení neshledal. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně do dvou měsíců ode dne jeho doručení prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pokud napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodnutí dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Proti výrokům o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.