15 Co 95/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Karly Nekolové a Mgr. Jana Rýznara ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 14 859,06 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 1. 2026, č. j. 16 C 256/2025-29,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 8 972 Kč a tam stanoveného příslušenství a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni okresním soudem ve výroku I. přisouzenou částku 8 972 Kč, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Napadeným rozsudkem okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 8 972 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů (výrok I.). Žalobu pak co do částky 5 887,06 Kč a dalšího úrokového příslušenství zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 972 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k aplikaci ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), zejména pak na rozhodnutí ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, v němž Nejvyšší soud akcentoval, že spotřebitel je jako dlužník nositelem procesní povinnosti tvrdit konkrétní okolnosti svědčící o jeho omezených možnostech plnit a navrhnout k nim důkazy s tím, že bez takové procesní aktivity spotřebitele nelze jeho nemožnost plnit presumovat a že břemeno tvrzení i důkazní ohledně jeho možností splnit dluh nese právě spotřebitel. Okresnímu soudu žalobkyně vytýkala neúplně zjištěný skutkový stav, neboť žalovaným nebyly navrženy ani provedeny žádné důkazy, na základě kterých by okresní soud mohl dospět k závěru, že skutečně nebylo v jeho možnostech splatit bezdůvodné obohacení po výzvě věřitele ze dne 16. 7. 2025, když žalovaný zůstal po celou dobu v řízení pasivní. Naproti tomu okresní soud automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit, což žalobkyně označila za nepřípustné, neboť jde o neúměrné zvýhodnění dlužníka na úkor věřitele. Dále odkázala na rozhodovací praxi odvolacích soudů, konkrétně Městského soudu v Praze, Krajského soudu v Praze, Krajského soudu v Brně i Krajského soudu v Ostravě, a zdůraznila, že žalovaný neunesl břemeno tvrzení a důkazní ohledně prokázání skutečností o svých možnostech splnit závazek z bezdůvodného obohacení z neplatně sjednané úvěrové smlouvy, nároky žalobkyně nijak nerozporoval ani se k nim nevyjádřil, nežádal o možnost uhradit dluh ve splátkách a neprokázal, jaká je jeho finanční situace a jaká měsíční splátka odpovídá jeho možnostem. Okresní soud tak stanovil splátky bez dostatečné skutkové opory, ač k dispozici neměl žádná konkrétní skutková zjištění o majetkových a příjmových poměrech žalovaného, když sám ve svém rozhodnutí konstatoval, že o poměrech žalovaného mu „není nic bližšího známo“. Dále okresnímu soudu vytýkala, že nestanovil plnění pod podmínkou ztráty výhody splátek pro případ prodlení jakožto standardního nástroje zajišťujícího rovnováhu mezi zájmem dlužníka na rozložení plnění a ochranou věřitele před dalším neplněním.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 8 972 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 972 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, když žalobkyně podaným odvoláním brojí proti závěru okresního soudu o tom, že žalovaný nebyl schopen úvěr splatit vzhledem ke svým majetkovým poměrům před rozhodnutím okresního soudu, a nesouhlasí ani s rozložením plnění do stanovených splátek, které byly okresním soudem stanoveny bez jakýchkoliv skutkových závěrů o schopnostech a možnostech žalovaného dlužnou jistinu vrátit. Je tedy napadán závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ, a dále co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 972 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, jehož se žalobkyně v rámci podaného odvolání domáhá. V uvedeném rozsahu odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu ust. § 212a odst. 1, 2, 4 a 5 o. s. ř. a žádné vady řízení uvedené v § 229 odst. 1 a 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné.

5. Z obsahu spisu se podává, že v řízení zahájeném dne 19. 8. 2025 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 14 859,06 Kč s úrokovým příslušenstvím ze smlouvy o hotovostním úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené mezi účastníky dne 28. 6. 2024 na částku 30 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s úrokem ve výši 19,99 % ročně vrátit žalobkyni ve splátkách po 2 214 Kč počínaje dnem 14. 8. 2024 a dále uhradit poplatek za zprostředkování úvěru ve výši 600 Kč. Žalovaný úvěr splácel toliko do 14. 4. 2025 a celkem žalobkyni zaplatil částku 21 028 Kč. Z důvodu prodlení žalovaného s úhradou splátek došlo v souladu se zněním úvěrové smlouvy ke dni 16. 7. 2025 k zesplatnění úvěru, k tomuto dni činil dluh žalovaného na nesplacené jistině částku 13 859,06 Kč, na nesplaceném smluvním úroku z úvěru za dobu od 14. 4. 2025 do 15. 7. 2025 částku 599,84 Kč, dále žalovaný dluží žalobkyni na smluvní pokutě částku 1 000 Kč a je povinen hradit do budoucna běžící smluvní úroky a úroky z prodlení z dlužné částky jistiny úvěru. Současně žalobkyně tvrdila, jakým způsobem ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ posoudila úvěruschopnost žalovaného s tím, že nespoléhala pouze na jeho tvrzení, ale jím poskytnuté informace ověřila za použití nezávislých údajů. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.

6. Okresní soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání na základě listin předložených žalobkyní a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2395 a násl. o. z., která podléhá režimu ZoSÚ. Současně okresní soud dovodil, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ust. § 86 téhož právního předpisu, neboť vycházela pouze z údajů sdělených žalovaným, a pokud měly být příjmy i výdaje žalovaného ověřovány z výpisů z účtu žalovaného za dobu od 1. 3. do 28. 6. 2024, pak zjištění učiněná z uvedených výpisů nasvědčovala závěru, že žalovaný není schopen poskytnutý úvěr splácet, neboť jeho výdaje převyšovaly výši jeho příjmů. Dále okresní soud uvedl, že z absolutně neplatné smlouvy o úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ vznikla žalovanému toliko povinnost vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši jistiny poskytnutého úvěru ponížené o to, co žalovaný již žalobkyni zaplatil, což odpovídá částce 8 972 Kč. Ke splatnosti této částky pak okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a uvedl, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni tuto částku v přiměřených splátkách odpovídajících možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného stanovil v minimální částce. Zdůraznil, že smyslem ochrany spotřebitele je vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou důvodem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy s tím, že názor, že je nutno uložit povinnost zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ust. § 160 o. s. ř., je v rozporu s výslovným zněním ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. Uvedl, že v dané věci jde o určení hmotněprávní splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím, kterou okresní soud stanovil do budoucna, a to včetně práva na příslušenství pohledávky, které náleží ve smyslu ust. § 1970 o. z., když se žalobkyně domáhala i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom okresní soud stanovil způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Další nároky žalobkyně, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení za období předcházející rozhodnutí okresního soudu, pak jako nedůvodné zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť procesní úspěch a neúspěch obou účastníků byl přibližně stejný.

7. V projednávané věci dospěl okresní soud k závěru o neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru se žalovaným jakožto spotřebitelem řádně neposoudila jeho úvěruschopnost ve smyslu ust. § 86 ZoSÚ s tím, že jde o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží z úřední povinnosti (§ 580 a § 588 o. z.). Odvolací soud tento závěr sdílí, nadto jej žalobkyně v odvolání ani nenapadla, proto se jím blíže nezabýval.

8. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného ve výši 8 972 Kč, přiznaná ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem určená splatnost uvedené částky, kterou okresní soud odkazem na ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ stanovil ve splátkách po 500 Kč počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, včetně úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 8 972 Kč za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení.

9. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že v případě závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro porušení povinnosti úvěrující řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele, se kterým smlouvu uzavírá, se uplatní speciální úprava obsažená v ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, jež má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v zák. č. 89/2012 Sb. – o. z. s tím, že v takovém případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Nesdílí však přesvědčení okresního soudu o tom, že pokud v řízení nebyl zjištěn opak, nebylo ve schopnostech a možnostech žalovaného poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru žalobkyni vrátit před rozhodnutím okresního soudu, který splatnost jistiny úvěru stanovil do budoucna ve splátkách, neboť v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti svědčící pro tento závěr.

10. Žalovaný byl v řízení procesně zcela pasivní, ničeho o svých možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru netvrdil. Současně netvrdil ani neprokázal, jaké byly jeho majetkové poměry po poskytnutí úvěru. Nedostavil se jak k jednání okresního soudu, tak i soudu odvolacího, ač byl řádně a včas předvolán a mohl být u těchto jednání poučen dle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o své povinnosti tvrdit své možnosti a schopnosti k vrácení nesplacené jistiny úvěru a tyto prokázat.

11. K tomu pak odvolací soud zdůrazňuje, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co ji na základě neplatné smlouvy obdržel, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na věřiteli, který logicky žádné povědomí o majetkových poměrech spotřebitele pro období po poskytnutí peněžních prostředků již mít nemůže, přičemž daný závěr vyplývá ze specifiky stanovení splatnosti jistiny neplatně sjednaného úvěru ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ. V tomto směru pak odvolací soud odkazuje na již existující judikaturu Nejvyššího soudu, zejména na rozsudek ze dne 13. 8. 2025 ve věci sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, z něhož uvedený závěr jednoznačně vyplývá.

12. Současně je odvolacímu soudu známo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž Nejvyšší soud vyjádřil názor, že splatnost jistiny neplatně sjednaného úvěru ve smyslu ust. § 87 ZoSÚ se odvíjí od možností a schopností spotřebitele jistinu vrátit a nikoliv od výzvy věřitele k plnění adresované dlužníkovi dle ust. § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud však má za to, jak shora uvedeno, že povinnost tvrdit (a prokázat), že není v možnostech a schopnostech spotřebitele jistinu vrátit poté, co mu byl úvěr poskytnut, tedy tak jako v případě projednávaném dovolacím soudem, leží plně na spotřebiteli a nikoliv na věřiteli.

13. V řízení nevyšlo najevo ničeho o tom, že by žalovaný nebyl schopen jistinu úvěru poskytnutou podle neplatné úvěrové smlouvy vrátit poté, co částku úvěru čerpal dne 28. 6. 2024, jak plyne z potvrzení o vyplacení úvěru č. , Anonymizováno, . Prodlení žalovaného s úhradou jistiny dluhu tak nastalo 30. 6. 2024. V souladu s ust. § 1970 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. proto žalobkyni vznikl nárok na úrok z prodlení ve výši zákonné sazby tohoto úroku platné k 1. dni vzniku prodlení s úhradou dlužné částky, tj. ve výši 14,75 % ročně z částky 8 972 Kč, a to již počínaje dnem 1. 7. 2024 do zaplacení. Žalobkyně však v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení toliko ve výši 12 % ročně z uvedené částky za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení, kdy soud je ve smyslu ust. § 153 odst. 2 o. s. ř. žalobou vázán, aniž by mohl přiznat více, než kolik bylo v řízení uplatněno.

14. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výrocích I. a II. co do hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 8 972 Kč a co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 26. 7. 2025 do zaplacení tak, že v této části žalobě vyhověl a žalovaného k plnění zavázal, a to jakožto splatného závazku ve smyslu ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. do tří dnů od právní moci rozsudku.

15. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle ust. § 224 odst. 1 a 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl o náhradě nákladů řízení.

16. Pokud jde o procesní úspěch stran, žalobkyně v řízení včetně požadovaného úroku z prodlení vyčísleného k datu rozhodnutí odvolacího soudu požadovala celkem zaplacení částky 18 367,34 Kč, úspěšná byla co do částky 9 874,61 Kč. Ve smyslu ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. proto žádný z účastníků řízení, z nichž každý měl v řízení procesní úspěch přibližně v ½, nemá právo na náhradu nákladů řízení.

17. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně plně procesně úspěšná a vzniklo jí tak v souladu s ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 1 450 Kč sestávající z náhrady za zaplacený soudní poplatek z odvolání ve výši 1 000 Kč a z náhrady paušálních výdajů advokátně nezastoupeného účastníka ve výši 450 Kč v souvislosti s podaným odvoláním dle vyhl. č. 254/2015 Sb. a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025.

18. Současně odvolací soud v projednávané věci neshledal žádné důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 150 o. s. ř., pro které by procesně úspěšné žalobkyni v odvolacím řízení právo na náhradu nákladů nepřiznal.