16 C 256/2025

Plný text

Okresní soud v Opavě rozhodl samosoudcem Mgr. Radkem Solařem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného o zaplacení 14 859,06 Kč s příslušenstvím

I. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 8 972 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných vždy nejpozději k 25. dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, až do úplného zaplacení, a pro případ prodlení se zaplacením každé jednotlivé splátky pak i s úrokem z prodlení jdoucím z této dlužné splátky nebo její nezaplacené části ode dne následujícího po její splatnosti až do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení s úhradou splátky, zvýšené o 8 procentních bodů.

II. Žaloba o zaplacení částky 5 887,06 Kč, úroku v částce 599,84 Kč a dále úroku ve výši 19,99 % ročně jdoucího z částky 13 859,06 Kč od 16. 7. 2025 do 12. 8. 2025 a úroku ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 13 859,06 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení, úroku z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucího z částky 4 887,06 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení, jakož i úroku z prodlení jdoucího z částky 8 972 Kč od 26. 7. 2025 do splatnosti jednotlivých splátek, v nichž byl dluh žalovanému uložen zaplatit žalobkyni ve výroku I. tohoto rozsudku, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

1. Podanou žalobou domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení celkem částky 14 859,06 Kč spolu s úrokem vyčísleným za období od 14. 4. 2025 do 15. 7. 2025 v částce 599,84 Kč a dále s úrokem ve výši 19,99 % ročně jdoucím z částky 13 859,06 Kč od 16. 7. 2025 do 12. 8. 2025 a s úrokem ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 13 859,06 Kč od 13. 8. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně jdoucím z částky 13 859,06 Kč od 26. 7. 2025 do zaplacení. Tento vznesený nárok odůvodnila tak, že dne , datum, uzavřela se žalovaným smlouvu o hotovostním úvěru číslo , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku 30 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku žalobkyni vrátit a zaplatit sjednaný úrok ve výši 19,99 % ročně, a to ve splátkách po 2 214 Kč, skládajících se ze splátky pojištění, jistiny a úroku splatných vždy k 14. dni měsíci počínaje dnem 14. 8. 2024 s tím, že dále byl sjednán poplatek za zprostředkování úvěru v částce 600 Kč. Dále žalobkyně v žalobě uvedla, že splátky byly v období od 14. 8. 2024 do 14. 4. 2025 splaceny, avšak ode dne 14. 5. 2025 žalobkyně neeviduje žádné úhrady od žalovaného do dne zesplatnění s tím, že na základě bodu 5. smlouvy má žalobkyně nárok požadovat náklady účelně vynaložené na vymáhání a smluvní pokutu ve výši 500 Kč za každou opožděnou splátku či platbu a podle téhož ve spojení s bodem 6.

2. Úvěrových podmínek může žalobkyně v případě, že žalovaný je v prodlení se splacením jakékoliv splátky jistiny, úroku jiných poplatků či příslušenství úvěru nebo je v prodlení s úhradou jakéhokoliv jiného závazku vůči žalobkyni, celý úvěr zesplatnit a požadovat uhrazení celé dlužné částky najednou. Opakovaným prodlením s úhradou splátek se žalovaný dopustil závažného porušení smluvních povinností a žalobkyně proto přistoupila v souladu s ujednáním v čl. 5 úvěrové smlouvy dne , datum, k zesplatnění úvěru s tím, že k tomuto dni byl dluh žalovaného tvořen nesplacenou jistinou ve výši 13 859,06 Kč, dále nesplaceným úrokem z úvěru v částce 599,84 Kč a smluvní pokutou v částce 1 000 Kč s tím, že žalobkyně požaduje od 13. 8. 2025 smluvní úrok 12 % ročně, to v souladu s ustanovením § 122 odst. 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v účinném znění, vedle čehož se domáhá i úroku z prodlení. Žalovaný, ač před podáním žaloby ze strany žalobkyně ještě vyzván, již na tyto nároky žalobkyně ničeho dalšího neuhradil.

2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.

3. Za souhlasu obou účastníků soud věc projednal a rozhodl podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, přičemž vycházel z obsahu spisu a provedených listinných důkazů.

4. Přitom ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, a potvrzení o vyplacení úvěru číslo , hodnota, ze dne , datum, soud vzal za prokázány skutečnosti tvrzené žalobkyní v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu o uzavření smlouvy o úvěru se žalovaným a o poskytnutí úvěrových prostředků žalovanému podle této smlouvy, jak jsou uvedeny shora, na která proto pro stručnost v dalším odkazuje.

5. Na základě shora uvedených důkazů proto soud vzal za prokázáno, že žalovaný a žalobkyně mezi sebou uzavřeli smlouvu, na základě které tato společnost poskytla žalovanému úvěr ve výši 30 000 Kč, který se žalovaný zavázal splácet v dohodnutých 16 splátkách po 2 214 Kč. Žalovaný dohodnuté splátky řádně nesplácel a na poskytnutý úvěr uhradil dosud částku 21 028 Kč. Žalobkyně proto využila svého oprávnění ze smlouvy a požadovala okamžité splacení celého úvěru.

6. V posuzované věci pak soud dospěl k závěru, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu ust. § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), část obsahu smlouvy určili odkazem na smluvní podmínky stranám známé (§ 1751 odst. 1 občanského zákoníku). Přitom se jedná o úvěr spotřebitelský podle ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Soud se proto předně zabýval otázkou platnosti uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru, a to s ohledem na ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy náležitého posouzení úvěruschopnosti spotřebitele ve smyslu ustanovení § 86 tohoto zákona ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.

7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívajícím ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

8. Podle ustanovení § 86 odst. 2 téhož zákona poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

9. Podle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona v tehdy účinném znění, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

10. V daném případě žalobkyně k otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že žalovaný před uzavřením smlouvy žalobkyni sdělil, že je svobodný, vyživuje jedno dítě, bydlí v nájmu, je zaměstnán ve společnosti , právnická osoba, a jeho čistý měsíční příjem činí 25 000 Kč a tuto skutečnost žalobkyně ověřila pomocí výpisu z účtu vedeného u , právnická osoba, . číslo , č. účtu, za období od 1. 3. do 28. 6. 2024 a zjistila, že průměrný měsíční příjem žalovaného skutečně činí 25 000 Kč. Dále žalovaný v rámci žádosti sdělil své celkové výdaje, které měly činit 20 200 Kč měsíčně. Žalobkyně však nevycházela pouze z údajů uvedených žalovaným, ale výdaje ověřila jejich porovnáním s normativními náklady na bydlení, životním minimem a výpisem z účtu, poukazujíc přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2178/2018. Platby na další závazky žalovaného žalobkyně zjišťovala prostřednictvím úvěrových registrů NRKI/BRKI, žalovaný byl kromě dotazu do úvěrových registrů prověřován v insolvenčním rejstříku a v registru SOLUS, a to bez negativního nálezu. Po zohlednění ověřených výdajů a příjmu 25 000 Kč tvořil disponibilní příjem žalovaného částku 5 285 Kč a žalobkyně tedy dospěla k závěru, že žalovaný bude schopen splácet úvěr s měsíční splátkou 2 214 Kč, a proto úvěr poskytla.

11. Shora citovaný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru v ustanovení § 86 odst. 1 uvádí, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, a dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele. Při posouzení schopnosti spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru přitom vychází z porovnání příjmu a výdajů spotřebitele (§ 86 odst. 2 téhož zákona). Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, na které odkazovala i sama žalobkyně, uvedl, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Přisvědčil přitom v tomto rozhodnutí názoru odvolacího soudu (Krajský soud v Ostravě), proti němuž bylo dovolání ze strany věřitelky podáno, že „věřitel nedostojí povinnosti stanovené zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péči při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele … Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dovodil ve svém rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, i Nejvyšší správní soud.“ Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí pak uzavřel, že závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně (věřitelka) s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.

12. Způsob, jakým žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného, se proto nese přesně v intencích shora v podstatných částech citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 33 Cdo 2188/2018. Žalobkyně, co se týče výdajů žalovaného tvrdí, že vycházela pouze z údajů sdělených (tvrzených) žalovaným, a tedy postupovala nesprávně. Jestliže pak žalobkyně dále tvrdila, že jak příjmy, tak výdaje žalovaného ověřovala z výpisu účtu žalovaného vedeného u , právnická osoba, . číslo , č. účtu, za období od 1. 3. do 28. 6. 2024, pak ani tento výpis nenasvědčoval tomu, že žalovaný bude schopen poskytovaný úvěr splácet, když v uvedeném období příjmy žalovaného dle obratů zachycených v tomto výpise činily částku 147 569 Kč a výdaje žalovaného částku 148 885 Kč, tedy výdaje žalovaného převyšovaly příjmy.

13. Soud přitom provádí přezkum, zda byly dodrženy požadavky zákona o spotřebitelském úvěru, tzn., zdali byla před poskytnutím úvěru správně zjištěna a vyhodnocena schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet, tedy posouzena konkrétní situace žadatele o spotřebitelský úvěr. Neplatnost smlouvy bez tohoto posouzení v prvé řadě plyne přímo z textu zákona (co má poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy učinit je vepsáno do ustanovení § 86 odst. 1 a sankce neplatnosti uvedená v § 87 odst. 1 a je spojena právě s tím, že tyto činnosti neprovede, tedy že …posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet…) a nespočívá pouze v tom, zda žadatel o úvěr byl či nebyl schopen úvěr skutečně splácet, ale primárně tedy v tom, zda se poskytovatel úvěru touto otázkou vůbec při poskytnutí úvěru zaobíral. Sankce neplatnosti proto působí nejen při nesprávném posouzení, ale naprosto logicky tím spíše i tehdy, není-li posuzováno vůbec (což samo o sobě vlastně v sobě atribut nesprávnosti posouzení nese). Nelze proto spoléhat na to, že část poskytnutých úvěrů bude zpětně shledána platnými, neboť se nakonec ukáže, že žadatel o úvěr skutečně volné prostředky k jeho splácení měl. Idea zákonodárce byla totiž vůbec nepřipustit možnost, aby byl poskytnut úvěr někomu, kdo jej nebude schopen splácet, tedy se dostal do dluhové pasti, kdy zároveň toto opatření má mít širší sociální dopad, neboť nepříznivými důsledky těchto jevů je pak zatěžována celá společnost (záměrem tedy byla prevence). Ostatně, kdyby zámysl zákonodárce byl jiný, nepochybně by byl, vlastně musel by být vyjádřen zcela jinak (např. „prokáže-li se, že žadatel o úvěr nebyl schopen v době jeho poskytnutí jej splácet, je smlouva neplatná“). V té souvislosti je třeba též zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, který se nyní v argumentaci žalobců hojně objevuje. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet … z řečeného vyplývá, že za dané situace nelze smlouvu považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet.“ Nezbývá však, než konstatovat, že uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu je naprosto nesprávné, zcela obracející smysl Směrnice 2008/48/ES, stojíc přitom zcela osamoceně proti další judikatuře Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu, ale zejména pak Evropského soudního dvora. Připuštěním možnosti posuzování úvěruschopnosti spotřebitele ex post (až v probíhajícím soudním sporu) by totiž v konečném důsledku znamenalo úplnou obsolenci Směrnice 2008/48/ES, kdy poskytovatele úvěru by vůbec nic nenutilo k tomu, aby úvěruschopnost žadatele o úvěr posuzoval. Sankce v podobě neplatnosti smlouvy, pokud posouzení úvěruschopnosti neprovede nebo provede nesprávně, má být totiž stěžejním motivátorem k této činnosti a je základním kamenem celé úpravy. Nadto také toto rozhodnutí zcela obrací procesní povinnosti účastníků sporu (… musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet). Samozřejmě na prokazování něčeho takového žalobce nemá ve sporu vůbec žádný zájem, prokazovat tyto skutečnosti by tak musel žalovaný. Není to však ale žalovaný, tedy spotřebitel, příjemce úvěru, který by soudu měl prokazovat, že nebyl schopen úvěr splácet, ale je to naopak poskytovatel úvěru, který jednoznačně podle zákonné úpravy má tvrdit a prokazovat, že spotřebitel úvěr v okamžiku jeho poskytnutí byl schopen úvěr splácet. V praktickém důsledku by se tak jednalo o neplatnost relativní, což ovšem není. Výklad daných ustanovení provedený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je tedy chybný nejen z hmotněprávních, tak ale také z procesních hledisek, ale je hlavně naprosto rozporný s textem samotného zákona, který nedává žádné, a to ani sebemenší výkladové pochybnosti.

14. Smlouva uzavřená se žalovaným proto jako platná neobstojí, k této neplatnosti soud přihlédne z úřední povinnosti jak nyní výslovně stanoví ustanovení § 87 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru (i dříve však tuto absolutní neplatnost dovodila judikatura) a plnění poskytnutá na základě této smlouvy je tedy nutno mezi účastníky vypořádat podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, resp. podle speciální této skutkové podstaty na vydání bezdůvodného obohacení obsažené právě v zákoně o spotřebitelském úvěru, tj. žalovaný je povinen vrátit žalobkyni to, co z neplatné smlouvy obdržel. Jestliže žalovanému byla na základě uzavřené smlouvy poskytnuta částka 30 000 Kč, pak žalobkyně má tedy nárok na zaplacení této částky ponížené o to, co žalovaný již právní předchůdkyni žalobkyně zaplatil (21 028 Kč), a to z titulu bezdůvodného obohacení. Ve smyslu uvedeného ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru pak soud uložil žalovanému žalobkyni tuto částku zaplatit v přiměřených splátkách odpovídajícím možnostem žalovaného, přičemž výši těchto splátek při nemožnosti zjistit cokoliv bližšího k momentální situaci žalovaného, který zůstal po celou dobu řízení zcela pasivní, stanovil tak, aby vůbec k narovnání mezi účastníky alespoň v dohledném časovém horizontu došlo, neboť s ohledem na výše uvedené i tato výše splátek v podstatě možnostem žalovaného přiměřená není, neboť o jeho nynějších poměrech není nic bližšího známo. Jestliže však žalovaný nesplatil řádně ani dohodnuté splátky úvěru, pak lze jen těžko usuzovat na to, že by byl schopen nyní splácet jakoukoliv částku vyšší nebo se jen rovnající této částce či uhradit svůj dluh vůči žalobkyni dříve. Povinnost zaplatit dluh v přiměřených splátkách je přitom druhým z nosných pilířů zákona o spotřebitelském úvěru, respektive Směrnice, a tyto splátky soud uloží z úřední povinnosti, neboť se jedná o stejnou kategorii ochrany spotřebitele jako v případě toho, zda mu úvěr vůbec měl být poskytnut. Smyslem ochrany spotřebitele je totiž vyhnout se tzv. dluhové pasti a následné exekuci, neboť právě důsledky exekuce pro dlužníka jsou vlastně celým hybatelem, který zákonodárce vedl k přijetí této úpravy - tedy jinak řečeno, aby se dlužník, který nemá na splácení úvěru, nedostal do exekuce, nemá mu být úvěr předně vůbec poskytnut, a pokud už mu přesto úvěr takto chybně poskytnut byl, má se mu umožnit jeho zaplacení tak, aby se opětovně do exekuce vůbec nedostal - o nic jiného v celé své podstatě v této úpravě nejde a všechny tyto negativní důsledky a jejich celospolečenská škodlivost jsou přitom podrobně rozepsány právě např. ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2188/2018. Názor, že v takovém případě je pak nutno uložit povinnosti zaplatit dluh dlužníkovi v obvyklé třídenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 160 o.s.ř. je v rozporu s výslovným zněním ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a takováto aplikační praxe způsobuje obsolentnost tohoto ustanovení, respektive popření směrnice, což je i ve světle rozhodnutí Evropského soudního dvora nepřípustné. Takový názor je proto zjevně nesprávný, kdy v dalším pak soud pro stručnost zcela odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž pod body 14. až 20. Nejvyšší soud provedl výklad daného ustanovení, kde tedy též vyslovil, že se jedná o spor o vůbec splatnost pohledávky ze spotřebitelského úvěru a tedy hmotněprávní stanovení splatnosti pohledávky soudním rozhodnutím. Ocitne-li se přitom žalovaný v prodlení s plněním tohoto vykonatelného dluhu vůči žalobkyni, pak soud jí do budoucna přiznal právo i na příslušenství této pohledávky, které jí náleží podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, kdy žalobkyně se domáhala podanou žalobou i zaplacení úroku z prodlení, jehož výši přitom soud stanovil odpovídající výši uvedené v ustanovení § 2 nařízení vlády číslo 351/2013 Sb., kterým se stanoví výše úroku z prodlení; žalobní požadavek na zaplacení úroku z prodlení za předcházející období pak bylo nutno s ohledem na výše uvedené zamítnout.

15. S ohledem na výše uvedené je pak také zřejmé, že další nároky žalobkyní uplatněné z neplatně uzavřené smlouvy jí být přiznány nemohly, a proto je soud ve výroku II. zamítl, přičemž za tohoto stavu věci je také již bezpředmětné zabývat se dalšími skutečnostmi, jak případně byly žalobkyní dále tvrzeny a prokazovány.

16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky soud rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 2 in fine o.s.ř. Žalobkyně se v souhrnu včetně úrokového příslušenství domáhala po žalovaném zaplacení částky, která ke dni vydání soudního rozhodnutí dosahuje cca 18 000 Kč, přiznána jí byla ovšem jen částka 8 972 Kč. Úspěch a neúspěch obou účastníků byl tak zhruba stejný, a soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.