15 Co 99/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A , IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného trvale bytem Adresa žalovaného o zaplacení částky 153 429,57 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 3. 2026, č. j. 26 C 244/2025-78,

I. Rozsudek okresního soudu se v odvoláním napadeném rozsahu, tj. ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 82 081,65 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 82 081,65 Kč za dobu od 29. 6. 2025 do zaplacení:a) ve výroku I. co do stanovené hmotněprávní lhůty splatnosti přisouzené částky 82 081,65 Kč a ve výroku II. co do úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 82 081,65 Kč za dobu od 29. 6. 2025 do zaplacení mění následovně:Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 82 081,65 Kč za dobu od 29. 6. 2025 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.b) ve zbývajícím rozsahu potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 11 054 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Odvoláním napadeným rozsudkem okresní soud zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku 84 181,65 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 2 100 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 2 100 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl ohledně částky 84 159,07 Kč s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 1 497 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 12 % ročně z částky 149 832,57 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 1 497 Kč od 26. 2. 2025 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 149 832,57 Kč od 15. 1. 2025 do zaplacení (výrok II.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a žalobkyni zavázal k doplacení soudního poplatku za podanou žalobu ve výši 1 534 Kč (výrok IV.). Žalobkyně se v řízení domáhala po žalovaném zaplacení částky 153 429,57 Kč s úrokovým příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že dne 9. 3. 2016 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně (společnost , právnická osoba, – dále jen „banka“) se žalovaným rámcovou smlouvu o poskytování bankovních služeb, na základě které žalovanému zřídila a vedla běžný účet. Dluh z této smlouvy činí 3 597 Kč jako nepovolený debetní zůstatek na běžném účtu. Banka dále uzavřela se žalovaným dne 17. 2. 2022 smlouvu o zápůjčce ve výši 184 000 Kč, kterou měl žalovaný splácet 96 měsíčními splátkami ve výši 3 486 Kč, a to včetně úroku ve výši 16,7 % ročně. Banka zápůjčku zesplatnila ke dni 14. 1. 2025, neboť ji žalovaný řádně nesplácel a dluh činí částku 149 333,57 Kč na jistině a dále částku 499 Kč na poplatku. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 5. 2025 byly tyto pohledávky postoupeny na žalobkyni. Na základě provedeného dokazování okresní soud dospěl k závěru o pouze částečné důvodnosti žaloby. Ohledně požadovaného nepovoleného debetního zůstatku dovodil důvodnost žaloby co do částky 2 100 Kč a nedůvodnost žaloby co do částky 1 497 Kč. Pokud se týče nároku vyplývajícího ze smlouvy o zápůjčce, pak dovodil důvodnost tohoto nároku z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno uzavření smlouvy o zápůjčce jako smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou okresní soud vyhodnotil jako absolutně neplatnou dle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), neboť předchůdkyně žalobkyně nedostála svým povinnostem stanoveným v § 86 ZoSÚ, jelikož nezkoumala řádně úvěruschopnost žalovaného. Okresní soud tak dospěl k závěru o nutnosti vypořádání vzájemného vztahu účastníků dle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Na základě smlouvy byla žalovanému poskytnuta částka 184 000 Kč, přičemž žalovaný dosud vrátil částku 101 918,35 Kč. Proto je nadále povinen vrátit na jistině zápůjčky částku 82 081,65 Kč a okresní soud v této části žalobě vyhověl, přičemž dospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na žádné další plnění vyplývající z neplatné smlouvy, a to ani na úrok z prodlení. Okresní soud dovodil, že teprve soud stanoví povinnost žalovaného vrátit jistinu poskytnutého úvěru a žalovaný se tak předtím nemůže dostat do prodlení. A protože byl žalovaný v řízení zcela pasivní a netvrdil nic o svých aktuálních majetkových poměrech a možnostech splácení dlužné částky, neshledal okresní soud důvod k rozložení povinnosti žalovaného do splátek, ale zavázal jej k úhradě celé dlužné částky ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti hmotněprávní lhůtě splatnosti částky přisouzené ve výroku I. rozsudku okresního soudu ve výši 82 081,65 Kč a proti části výroku II. tohoto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s rozhodnutím okresního soudu v části, ve které jí nebylo přiznáno příslušenství v podobě úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 82 081,65 Kč od 29. 6. 2025 do zaplacení. Žalobkyně namítala, že její nárok na úrok z prodlení vyplývá přímo z § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), přičemž se jedná o sankci předpokládanou zákonem za prodlení dlužníka se splněním jeho povinnosti zaplatit dluh včas. Okresní soud tedy pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na úrok z prodlení jako nárok vyplývající přímo ze zákona. Žalobkyně nesouhlasila se závěrem okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost k vrácení bezdůvodného obohacení až rozhodnutím soudu, ale již mnohem dříve, a to na základě výzvy žalobkyně k vrácení peněžitého dluhu. Pokud by nebyla soudem přiznaná částka splatná v době jeho rozhodnutí, nemohl by ji okresní soud žalobkyni přiznat. Žalovaný byl vyzván k plnění výzvou ze dne 13. 6. 2025, a to ve lhůtě 10 dnů, přičemž do prodlení se tak dostal dnem 29. 6. 2025 a žalobkyni tak vůči němu vznikl nárok na úrok z prodlení. Žalovaný pak v řízení nijak netvrdil a ani neprokázal, že by neměl schopnosti a možnosti poskytnutou jistinu vrátit.

3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nijak nevyjádřil.

4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. podle obsahu odvolání žalobkyně především ve výroku II., a to co do úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 82 081,65 Kč od 29. 6. 2025 do zaplacení. Odvolací soud však má současně za to, že žalobkyně napadla rozsudek okresního soudu i v jeho výroku I., a to ve lhůtě splatnosti tam přisouzené částky 82 081,65 Kč. Žalobkyně totiž svým odvoláním napadla také závěr okresního soudu, že žalovanému vznikla povinnost vrátit jistinu poskytnutého úvěru teprve rozhodnutím soudu. Tím žalobkyně zjevně napadá závěr okresního soudu o splatnosti dlužné jistiny úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. V uvedeném rozsahu pak odvolací soud provedl přezkum rozsudku okresního soudu ve smyslu § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž žádné vady řízení uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. neshledal. Po takto provedeném přezkumu pak dospěl odvolací soud k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

5. Odvolací soud považuje za nutné v prvé řadě uvést, že zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů a závěr o skutkovém stavu a pro zestručnění na ně plně odkazuje. Odvolací soud pak také sdílí závěr okresního soudu o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ. Ostatně tento závěr ve svém odvolání nezpochybnila ani sama žalobkyně.

6. Předmětem odvolacího přezkumu pak nebyla ani výše bezdůvodného obohacení žalovaného, okresním soudem pravomocně přiznaná v částce 82 081,65 Kč ve výroku I. rozsudku okresního soudu, kterou je žalovaný povinen vrátit žalobkyni. Přezkumu odvolacího soudu však podléhá okresním soudem stanovená splatnost této částky a dále pak nárok žalobkyně na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky od 29. 6. 2025 do zaplacení.

7. Pokud jde o splatnost částky 82 081,65 Kč, uplatní se dle názoru odvolacího soudu speciální úprava obsažená v § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, která má přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v o. z. V daném případě je spotřebitel povinen vrátit toliko poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Současně pak § 87 odst. 2 ZoSÚ stanoví, že pokud je spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele, přičemž přihlédne k jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Odvolací soud má za to, že v okamžiku, kdy zde neexistuje dohoda mezi smluvními stranami ohledně doby splácení poskytnuté jistiny úvěru, je nutno věc posoudit tak, jako by zde byl spor o určení této doby (neboť doba splácení zcela zjevně není mezi smluvními stranami nesporná). Je tedy potom na soudu, aby tuto dobu splácení poskytnuté jistiny úvěru spotřebitelem určil.

8. Z důvodové zprávy k § 87 odst. 1 ZoSÚ se přitom podává, že smyslem a účelem této právní úpravy bylo, aby se dluh spotřebitele na vrácení jistiny poté, co je smlouva shledána neplatnou pro porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost žadatele, nestal splatným ihned, ale aby splatnost byla vázána na jeho faktické schopnosti a možnost jistinu vrátit tak, aby se nedostal ihned do prodlení s vrácením jistiny jen proto, že jeho aktuální možnosti a schopnosti k vrácení celé jistiny nejsou dány.

9. Odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 23. 2. 2022, č. j. 15 Co 22/2022-183, formuloval právní závěr, že ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru se spotřebitel dostane jen tehdy, pokud nevrátí jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Odvolací soud je toho názoru, že spotřebitel se vždy dostane v souladu s § 87 odst. 1 ZoSÚ do prodlení s vrácením té části jistiny, kterou věřiteli nevrátí, ačkoliv je to v jeho schopnostech a možnostech. Z takové části jistiny pak náleží věřiteli nárok na úrok z prodlení v zákonné sazbě.

10. Tyto závěry nejsou dle odvolacího soudu jakkoliv v rozporu se závěry uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v tam uvedeném případě dovolací soud řešil skutkově odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovnou od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet. A to přestože se tam aktivní spotřebitel jednání soudu řádně účastnil a ohledně svých možností a schopností jistinu úvěru splácet i řádně tvrdil. Tím se věc rozhodovaná Nejvyšším soudem liší od skutkových poměrů v této procesní věci, jimiž se dovolací soud dle soudu odvolacího dosud nezabýval. Ve věci posuzované v tomto procesním řízení byl totiž spotřebitel (žalovaný) procesně neaktivní, a ničeho o svých poměrech, možnostech a schopnostech nevrátit jistinu úvěru bez zbytečného odkladu neuváděl. V této souvislosti pak považuje odvolací soud za nutné pouze uvést, že s ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu není možné považovat za správný závěr žalobkyně, že by k zesplatnění nároku na vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru mohlo dojít na základě výzvy věřitele.

11. Za situace, kdy se žalobkyně domáhá vrácení dosud nesplacené jistiny úvěru v rámci soudního řízení, je pak nutno dovodit, že je zde nejen spor o to, zda má žalovaný vracet dlužnou částku, ale logicky je zde spor i o to, kdy a zda se stala splatnou. Pokud se žalobkyně domáhá i úroků z prodlení z nevrácené jistiny úvěru, je nezbytné zkoumat i to, jaké byly možnosti a schopnosti spotřebitele (žalovaného) vrátit poskytnutou jistinu úvěru. Logicky je pak na žalovaném (jako dlužníku), aby uváděl, jaká doba je přiměřená ke splacení jistiny úvěru s ohledem na jeho možnosti. Odvolací soud má za to, že skutková zjištění, že není v možnostech spotřebitele splnit dluh spočívající v povinnosti vydat věřiteli nesplacenou jistinu úvěru jako bezdůvodné obohacení, jsou ve prospěch spotřebitele, protože mají vliv na splatnost pohledávky věřitele. Jedná se o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává jako skutkové podstaty právní normy v jeho prospěch. Je to proto spotřebitel (jako dlužník), kdo je nositelem procesní povinnosti skutkově tvrdit, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh, a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Ostatně stejný závěr dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025.

12. Pokud jde o možnosti a schopnosti zaplatit dlužnou jistinu úvěru, žalovaný byl (jak již bylo zmíněno výše) v řízení před okresním soudem zcela pasivní. Ničeho totiž netvrdil (natož aby doložil) o tom, že by nebylo v jeho možnostech poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru vrátit ode dne následujícího po dni, kdy byla bankou prokazatelně vyplacena v jeho prospěch a ocitla se tak de facto v jeho dispozici. Žalovaný tak ani nijak netvrdil, zda a jakým případně způsobem tuto částku použil. Současně se ani nedostavil k jednání soudu, a to jak okresního, tak i odvolacího.

13. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel ze skutečnosti, že žalovanému se do sféry jeho dispozice dostala jistina úvěru ve výši 184 000 Kč dne 17. 2. 2022. Odvolací soud má současně za to, že žalovaný zjevně byl schopen tuto jistinu vrátit poskytovateli úvěru již následujícího dne, neboť nijak netvrdil, že by tuto jistinu jakkoliv použil. Žalovanému tak dne 18. 2. 2022 (dnem následujícím po jejím poskytnutí) vznikla povinnost vrátit jistinu úvěru (ve výši 184 000 Kč) sníženou následně o částku již vrácenou (ve výši 101 918,35 Kč), tedy částku 82 081,65 Kč. A pokud tak žalovaný neučinil, je vedle samotné dlužné částky ve výši 82 081,65 Kč povinen zaplatit žalobkyni ode dne následujícího (19. 2. 2022) také úrok z prodlení z ní. Ke dni 19. 2. 2022 pak činila dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. sazba zákonného úroku z prodlení 11,75 % ročně.

14. Pokud pak žalobkyně v řízení uplatnila nárok na úrok z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 82 081,65 Kč (tedy v rozsahu vyšším než přípustném), nemohla být žaloba shledána důvodnou v rozsahu úroku z prodlení přesahujícím výše zmíněnou zákonnou sazbu 11,75 % ročně (tedy co do úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z částky 82 081,65 Kč) za dobu od 29. 6. 2025 do zaplacení. Odvolací soud byl přitom dle § 153 odst. 2 o. s. ř. vázán návrhem žalobkyně ohledně dne, od nějž se domáhala zaplacení úroku z prodlení, a nemohl její žalobní požadavek jakkoliv překročit.

15. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud výrokem I. písm. a) změnil dle § 220 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I. a II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni také úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 82 081,65 Kč za dobu od 29. 6. 2025 do zaplacení. Ve zbylém napadeném rozsahu pak odvolací soud výrokem I. písm. b) tohoto rozsudku zamítavý výrok II. rozsudku okresního soudu dle § 219 o. s. ř. jako věcně zcela správný potvrdil.

16. Současně se změnou napadeného rozsudku odvolací soud dle § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. originárně rozhodl výrokem II. o náhradě nákladů řízení před okresním soudem. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný byl i po vyhovění žalobě v rozsahu úroků z prodlení v prvostupňovém řízení procesně úspěšnější než žalobkyně. A protože žalovanému v řízení před okresním soudem podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly, rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení pak bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 3 o. s. ř. V rámci odvolacího řízení byla žalobkyně pouze nepatrně procesně neúspěšná, a proto jí odvolací soud přiznal nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně sestávají z odměny advokáta za úkon právní služby ve výši 3 100 Kč dle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), a to za dva úkony právní služby spočívající v sepisu odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu] a v účasti u jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2026 [§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu], vyměřeno z tarifní hodnoty 49 248,99 Kč jako pětinásobku ročního úroku z prodlení ve výši 12 % z částky 82 081,65 Kč dle § 8 odst. 2 věta za středníkem advokátního tarifu, dále ze dvou paušálních náhrad hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč za dva výše zmíněné úkony právní služby a z náhrady za 21% DPH z těchto částek ve výši 1 491 Kč. Do odvolacích nákladů žalobkyně je pak dále nutno započítat soudní poplatek ve výši 2 463 Kč. Celkové náklady žalobkyně v odvolacím řízení tak činí částku 11 054 Kč, k jejímuž zaplacení zavázal odvolací soud žalovaného výrokem III. tohoto rozsudku.

18. Lhůty k plnění pak odvolací soud stanovil v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, neboť pro stanovení lhůty delší, či povolení splátek, neshledal jakéhokoliv důvodu.