16 Co 10/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným:

1. Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A 2. žalovaná ., IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta C sídlem Adresa advokáta C 3. žalovaná ., IČO IČO sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta E sídlem Adresa advokáta E o zaplacení částky 605 326 Kč s příslušenstvím o žalobcově odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 4. 9. 2024, č. j. 25 C 148/2018-810 I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované 1. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 40 486 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta E, , sídlem , adresa, .III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 60 732 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta C, , sídlem , adresa, .IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV mění tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované 3. na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 40 486 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta E, , sídlem , adresa, .V. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 273 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta E, , sídlem , adresa, .VI. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 76 944 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta C, , sídlem , adresa, .VII. Žalobce je povinen zaplatit žalované 3. na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 273 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta , Jméno advokáta E, , sídlem , adresa, .VIII. Česká republika nemá proti účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobou podanou dne 28. 8. 2017 se žalobce jako zaměstnanec proti žalované coby své někdejší zaměstnavatelce domáhal po připuštěném rozšíření žaloby zaplacení částky 605 326 Kč s úrokem z prodlení, sestávající z bolestného ve výši 50 000 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále jen ZSU) ve výši 450 000 Kč, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v období 30. 4. 2016 - 14. 5. 2017 ve výši 99 276 Kč a náhrady znalečného zaplaceného před podáním žaloby psychiatrovi , tituly před jménem, , jméno FO, ve výši 6 050 Kč. Žalobce svůj požadavek zdůvodnil celou řadou velmi obsáhlých podání, podle nichž působil u žalovaných v pracovněprávních vztazích převážně jako vrátný, resp. i člen výjezdové skupiny se „základnou‘“ v „domě hrůzy“ na adrese , adresa, , kde bydleli či se zdržovali z velké části násilníci, narkomani, propuštění pachatelé trestné činnosti či bezdomovci a kde proto byly instalovány kamery a zavedena vrátnice s ostrahou v režii bezpečnostní agentury. Žalované pro žalobce - stručně řečeno - místo adekvátních podmínek odpovídajících jeho zdravotnímu stavu a bezpečnému výkonu sjednané práce vytvořily takové pracovní prostředí, že se u něj následkem prožitých interakcí s obyvateli domu, resp. pachateli trestné činnosti během výjezdů do žalovanými střežených objektů, rozvinula posttraumatická stresová porucha (dále jen PTSD). V tomto kontextu žalobce postupně i za pomoci úředních záznamů Policie ČR popsal průběh incidentů ze dnů 15. 12. 2014, 31. 12. 2014, 7. 5. 2015, 19. 5. 2015, 1. 10. 2015, 11. 2. 2016 a 25. 4. 2016. Dále tvrdil, že mu žalovaná 1. nařizovala neprávem výjezdy, přestože u ní pracoval pouze jako vrátný. Nevyslala jej na vstupní, periodickou ani mimořádnou pracovně lékařskou prohlídku. Na výjezdy jej neoprávněně posílala též žalovaná 2., u níž žalobce podstoupil pouze vstupní lékařskou prohlídku dne 17. 7. 2014 a poté teprve dne 18. 4. 2017 prohlídku mimořádnou, na níž bylo vyhodnoceno, že pozbyl zdravotní způsobilost k dosavadní práci. Ačkoli pro žalovanou 3. pracoval od 1. 1. 2015 jako člen výjezdové skupiny, nebyl vyslán na vstupní ani mimořádnou pracovně lékařskou prohlídku. Žalované navíc porušily povinnost řádně kategorizovat žalobcovu práci z hlediska rizik, což žalobce postupně konkretizoval. Žalobce nebyl v práci dostatečně ozbrojen, většinou byl na směně v „domě hrůzy“ i na výjezdech sám, ačkoli žalované slibovaly nápravu, a na výjezdech se mnohdy musel nuceně potýkat s pachateli sám, ještě než dojela policie, která navíc kvůli své vytíženosti nepřijela vždy. Nebyl schopen více rozlišit jednotlivé žalované. I proto, že během let docházelo k jejich nepřehledným přeměnám, resp. změnám jejich názvů či vlastnické struktury, a přitom žalobce stejně jako ostatní zaměstnanci nikdy nerozlišovali různé zaměstnavatele, ale hovořili vždy o „, Anonymizováno, ,“ přičemž komunikovali vždy s týmž svým nadřízeným či nadřízenými a měli jedinou průkazku. Náplň činnosti i webové stránky jednotlivých žalovaných jsou prakticky totožné.

2. Žalované navrhly zamítnutí žaloby, především s poukazem na promlčení žalovaných pohledávek a na to, že žalobce nespecifikoval, kterou právní povinnost a čím měla ta která žalovaná porušit, což nelze obejít podáním žaloby na všechny tři společnosti, které by pak nesly solidární dluh. Z žaloby tudíž nevyplývá, na základě jakých konkrétních okolností přičitatelných jednotlivým žalovaným měl žalobce utrpět tvrzenou újmu. Žalovaná 2. navíc namítla nedostatek své pasivní věcné legitimace s tím, že dne 29. 12. 2014 přešla její práva a povinnosti zaměstnavatelky na spol. , právnická osoba, , přičemž do té doby se žádný žalobcem uplatňovaný incident nestal. Jednotlivé tvrzené incidenty nemají charakter pracovního úrazu a diagnóza v podobě PTSD je založena pouze na žalobcových neurčitých, měnících se a subjektivních tvrzeních. Žalobce navíc již dříve trpěl PTSD navozenou zcela odlišnou událostí, nemající zhola nic společného s jeho prací pro žalované.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost nahradit žalovaným náklady řízení (výroky II - IV) a České republice náhradu procesních výloh nepřiznal (výrok V). Dospěl přitom k těmto skutkovým zjištěním. Žalobce pracoval nejprve na základě dohody o provedení práce ze dne 23. 7. 2014 ode dne 1. 8. 2014 jako vrátný pro spol. , právnická osoba, Dne 1. 1. 2015 s touto zaměstnavatelkou uzavřel pracovní smlouvu na práci vrátného na dobu určitou do 30. 6. 2015, postupně prodlouženou do 30. 6. 2018. S účinky ke dni 1. 6. 2016 přešla práva a povinnosti z žalobcova pracovního poměru ze zmíněné společnosti na žalovanou 1. Pracovní poměr mezi žalobcem a žalovanou 1. byl rozvázán ke dni 14. 5. 2017 dohodou bez udání důvodu. V době od 1. 8. 2014 do 31. 12. 2014 pracoval žalobce jako vrátný pro žalovanou 2. (tehdy vystupující pod jménem , Anonymizováno, .). Pracovní poměr byl ukončen dohodou bez udání důvodu ke dni 31. 12. 2014. A konečně, v době od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016 působil jako člen výjezdové skupiny na základě dohody o provedení práce u žalované 3. Povinností vrátného u spol. , Anonymizováno, bylo provádět obchůzkovou činnost nepravidelně po určených trasách, kontrolu stavu střeženého objektu se zaměřením na důležitá místa se zvýšeným rizikem napadení a na neporušenost oplocení, kontrolu zajištění uzavřených skladovacích prostor a ostatních budov v objektu, kontrolu oprávněnosti pohybu osob v areálu střeženého objektu v součinnosti s velitelem směny, dále zamezit vstupu neoprávněných osob, vjezdu neoprávněných vozidel a neoprávněnému vývozu materiálu. Žalovaná 3. zpracovala pokyn pro členy výjezdové skupiny, podle nějž v případě, že pult centralizované ochrany vyhodnotí napadení objektu, vyšle dispečer výjezdovou skupinu a předá jí základní informace o objektu a způsobu jeho napadení. Po příjezdu výjezdová skupina zahájí výjezd na příslušné místo a shledá-li během kontroly narušení objektu, předá neprodleně informace na dispečink, který rozhodne o dalším postupu, včetně kontaktování Policie ČR. Do příjezdu policie zůstává výjezdová skupina na místě. Žalobce jako účastník řízení vypověděl, že pokud na výjezdu byl pachatel, měl ho zadržet a čekat na policii. Pokud tam policie už byla, měl zpřístupnit objekt. Pokud zadržel pachatele, čekal na příjezd policie. Avšak reálně, pokud jel na výjezd a policie tam nebyla, řekl mu dispečer, aby šel na místo, ale na vlastní nebezpečí, přičemž mu bylo naznačeno, že pokud nepůjde, přijde o svou práci. Svědek , jméno FO, pracoval u spol. , Anonymizováno, od roku 2014 jako bezpečnostní manažer, který měl na starosti strážné. Objekt na , adresa, byl problémový a náplní práce strážných bylo nonstop hlídat majetek a dům, aby se nezničil a nerozkradl. Strážní měli konat pravidelné obchůzky po domě a když nastal větší problém, měli zavolat policii, sami zasahovat neměli. Vyskytli-li se ve střeženém objektu narušitelé, měli strážní sledovat situaci a čekat na policii, zadržet narušitele nemohli. Svědek , jméno FO, vypověděl, že pracoval u , právnická osoba, jako strážný a bezpečnostní manažer, který od září 2015 řídil také žalobcovu práci. Žalobce byl zařazen jako domovník a v rámci druhé pracovní smlouvy jako výjezdová skupina. V případě narušení střeženého objektu, když policie nemohla vyjet, vyjel pouze strážný, který zkontroloval objekt. Nacházel-li se tam někdo, nesměl sám zasáhnout, ale měl počkat na Policii ČR. Jako domovník měl dohlížet na dodržování pořádku. Pokud se někdo v domě například rval, měl zavolat dispečink a policii a neměl sám zasahovat. Povinností domovníků nebylo zjišťovat totožnost a zadržovat osoby. Nebylo prokázáno, že by byl žalobce povinen zasahovat proti pachatelům trestné činnosti.

4. Dále, psychiatr , tituly před jménem, , jméno FO, žalobce ambulantně léčil v době od prosince 2008 do května 2014 pro PTSD způsobenou autohavárií, kterou žalobce prodělal. Léčba PTSD byla obnovena dne 3. 5. 2016. Psychiatr zde vycházel z žalobcova sdělení, že „pracoval v ochranné službě, speciálně v zásahovce od 1. 1. 2015, byl častokrát v přímém ohrožení života a zdraví (výhrůžky od asociálů a cikánů, tendence k napadání nožem, mačetou), viděl sebevraždu těhotné ženy.“ Podle názoru dr. , jméno FO, symptomy nově léčené PTSD nesouvisí s PTSD zjištěnou v roce 2008. Znalec dr. Roček ve svém posudku vyšel z žalobcovy osobní anamnézy, v níž bylo uvedeno, že v roce 2008 prožil autonehodu a několik let měl panickou hrůzu z řízení automobilu, z PTSD se v roce 2014 vyléčil a vozidlo již řídí bez problémů. Žalobce znalci popsal, že pracoval u firmy , Anonymizováno, (bez další specifikace), kde jej používali pro výjezdy do , adresa, , kde střežili různé domy. Žalobce na výjezdy jezdil sám, ačkoli měli jezdit nejméně dva zaměstnanci. Už tehdy mu bylo mnohokrát vyhrožováno smrtí nebo těžkým ublížením na těle, mnohokrát byl v ohrožení zdraví, protože firma zaměstnancům nezajistila dostatečnou ochranu. Policie na výjezdy nepřijela, neboť neměla čas. Žalobce proto postupně začal mít úzkostné stavy, strach o svůj život. Dále znalci popsal poměry v jednotlivých domech, konflikty mezi obyvateli (zejména domácí násilí). Znalec vycházel ze zdravotní dokumentace vedené dr. , jméno FO, , v níž tyto skutečnosti byly zachyceny. Znalec uzavřel, že PTSD byla vyvolána plněním žalobcových pracovních úkolů ve firmě , právnická osoba, a že existuje příčinná souvislost mezi jeho aktuálním psychickým stavem a jeho prací u dané firmy. Další znalecký posudek zpracoval psychiatr , tituly před jménem, , jméno FO, , který měl samostatně posoudit každý žalobcem tvrzený incident. Odlišil, kterou událost hodnotí jako mající či nemající potenciál spustit rozvoj PTSD. V dodatku k posudku se znalec zaměřil zejména na událost ze dne 25. 4. 2016 (vyhrožování žalobci s nožem). Znalec vyšel z žalobcovy výpovědi a dospěl k závěru, že žalobce zde byl v ohrožení života a zdraví a že tento incident splňuje kritéria rozvoje PTSD. Znalec na svých závěrech setrval i na výslechu.

5. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 265 odst. 1, odst. 2, 269 odst. 1 a 271k zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), a došel k závěru, že žalobou uplatněné nároky nevznikly. Žalobce navzdory udělené výzvě podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), řádně konkretizoval pouze incident ze dne 25. 4. 2016, kdy mu měl dotyčný vyhrožovat, že „podřízne“ žalobce i jeho dítě. Tento incident však neprokázal a ani nevysvětlil souvislost mezi ním a konkrétním porušením konkrétní právní povinnosti té které žalované. Ostatní incidenty nemohly být pracovním úrazem, resp. nebyly konkretizovány v míře vyžadované zákonem. Vyšlo sice najevo, že žalobce skutečně trpí PTSD, ale nikoli to, že by zmíněná nemoc byla v příčinné souvislosti s některým konkrétním incidentem, poněvadž znalci vyšli ze subjektivního popisu událostí podaného samotným žalobcem, jehož tvrzení byla jednak značně nekonkrétní, druhak se v řízení neprokázala. PTSD není nemocí z povolání. Z obecného hlediska by sice přicházela v úvahu i odpovědnost zaměstnavatele za újmu podle § 265 zákoníku práce, avšak žalobce nespecifikoval, jakou konkrétní povinnost měl ten který zaměstnavatel porušit. Navíc nelze aplikovat § 2915 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), o společné odpovědnosti žalovaných jen proto, že žalobce nedokáže konkretizovat (stručně řečeno), u které z žalovaných měl vlastně újmu utrpět. Žalobce neunesl břemeno tvrzení.

6. Proti výrokům I – IV rozsudku podal žalobce odvolání s návrhem na zrušení rozsudku a vrácení věci prvostupňovému soudu, které zdůvodnil tím, že po změně zákonného soudce byl již ustanovený znalec , tituly před jménem, , jméno FO, zproštěn podání posudku a soud žalobce vyzval k doplnění tvrzení a důkazů ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což žalobce ve svém podání ze dne 9. 5. 2024 splnil. Přesto soud na dalším jednání ze dne 4. 9. 2024 žalobu v plné šíři zamítl pro neunesení břemena tvrzení. Žalobce dne 25. 4. 2016 utrpěl pracovní úraz při útoku a vyhrožování ze strany Romů, což jako svědkyně potvrdila , jméno FO, . Psychiatři dr. , jméno FO, i dr. , jméno FO, u žalobce diagnostikovali PTSD postrádající souvislost s autonehodou z roku 2008, přičemž u něj neshledali žádné agravační ani simulační tendence. Z napadeného rozsudku vůbec není zřejmé, proč by neměla být prokázána příčinná souvislost. Obzvlášť pokud dr. , jméno FO, dokonce konstatoval přetrvávající změnu osobnosti po katastrofické zkušenosti. Z jiného znaleckého posudku dále vyplynulo, že žalovaná 1. i 3. porušily povinnost kategorizovat žalobcovu práci, která neodpovídala kategorii 1. Proto také žalobce nebyl vyslán na pracovně lékařské prohlídky (u žalované 2. absolvoval pouze jednu, leč v době, kdy neměl v pracovní smlouvě výjezdy). A to navzdory faktu, že samy žalované ve vnitropodnikové směrnici o kategorizaci zařadily žalobcovu práci do kategorie 3. Není přitom zřejmé, zda měl směrnici k dispozici , Anonymizováno, (dále jen , Anonymizováno, ), jenž posudek vypracoval. Nebyla zohledněna okolnost, že žalobce nepracoval v noci výjimečně, nýbrž pravidelně. Ani to, že podle pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 2015 měl používat donucovací prostředky a řídit se pravidly nutné obrany, krajní nouze a občanského zadržení podle trestního řádu, tedy se předpokládal osobní kontakt s pachateli. Prvostupňový soud provedl důkaz záznamy policie o jednotlivých zásazích, posudek SZÚ, zmíněnou vnitropodnikovou směrnici a plán směn za období září 2015, únor 2016 - duben 2016, které ovšem nijak nevyhodnotil. Tarifní hodnotou věci nemůže být za účelem výpočtu náhrady nákladů řízení celá žalovaná částka. I v případě žalobcova neúspěchu je namístě aplikovat § 150 o. s. ř. a nepřiznat žalovaným náhradu procesních výloh ani částečně.

7. Žalované navrhly potvrzení napadeného rozsudku, přičemž zopakovaly dosavadní argumenty a dodaly, že o incidentu ze dne 25. 4. 2016 neexistuje jediný záznam, svědkyně , jméno FO, jej sama neviděla a žalované 1. a 3. se o něm dozvěděly až se značným odstupem od žalobcova zástupce. Ani znalec dr. , jméno FO, nebyl schopen jasně odlišit tuto událost od ostatních tvrzených událostí a přesvědčivě nezodpověděl otázku, zda sama o sobě mohla vyvolat rozvoj PTSD, resp. se to stát ani nemohlo, poněvadž by muselo být vyhrožováno přímo žalobci a musel by takový prožitek být s to vyvolat danou reakci u většiny populace. Žalobce neprokázal žádnou událost, jež by mohla být pracovním úrazem. Události, jež by jako pracovní úraz teoreticky mohly připadat v úvahu, se staly v době, kdy žalobce nepracoval pro žalovanou 2. Důvod k další moderaci náhrady nákladů řízení podle § 150 o. s. ř. nenastal, protože se žalobce již nenachází v úpadku a stran žalované 2. bylo naprosto jasné, že proti ní žalobce, od počátku zastoupený advokátkou, nemůže uspět.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednáních napadené výroky rozsudku a v této šíři i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

9. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním, s níže rozvedenými výhradami. Jeho skutková zjištění byla dále neúplná a proto odvolací soud některé důkazy zopakoval (§ 213 odst. 1, odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.). V tomto ohledu byla důvodnou odvolací námitka, že prvostupňový soud žalobcem zmíněné důkazy vůbec nevyhodnotil, pročež odvolací soud jeho pochybení napravil a důkazy provedl. Jinak přejímá výše citovaná skutková zjištění a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Z důkazů provedených v odvolacím řízení pak vyplynula tato zjištění.

10. Žalobce se měl účastnit těchto incidentů. Dne 15. 12. 2014 zasahoval proti čtyřem Romům při krádeži železa v areálu dolu , adresa, . Dne 31. 12. 2014 jej dispečer vyslal na adresu , adresa, , kvůli vloupání, načež čekal na příjezd policie, které odemkl objekt a ona pachatele zadržela. To mělo dokázat, že žalobce již roku 2014, sám a v noci vyjížděl na výjezdy, ač to neměl v popisu práce. Dne 7. 5. 2015 v 7. podlaží domu na adrese , adresa, tři konkrétně jmenované Romky napadly , jméno FO, , kterou kopaly do břicha a hlavy. Žalobce útok přerušil a zabránil dalším, odvedl paní , jméno FO, do kanceláře a zavolal sanitu a policii. Po jejich příjezdu policii nepřiznal, že skutečně silou přerušil trvající útok, protože se mezitím kolem shromáždili Romové, kteří se na něj výhružně dívali. Proto je v úředním záznamu napsáno, že ženy pouze oddělil od sebe. Dne 19. 5. 2015 kolem 22:00 ve 3. podlaží téhož domu měl , jméno FO, potyčku s , jméno FO, , který , jméno FO, vyhrožoval s nožem v ruce a pokusil se jej bodnout, žalobce ovšem zakročil a vystřelil teleskopický obušek, útoky zastavil, počkal na příjezd policie, načež byl , jméno FO, odvezen na záchytku. Dne 1. 10. 2015 žalobce na dispečerův příkaz absolvoval výjezd na adresu , adresa, , , adresa, , kdy se dva lidé vloupali do objektu , právnická osoba, , žalobce je zadržel, aniž by cokoli odcizili či zničili. Chovali se arogantně a žalobce přivolal policii. Dne 11. 2. 2016 v bytě , Anonymizováno, opět ve výše zmíněném „domě hrůzy,“ kde žil , jméno FO, , , jméno FO, bodla kuchyňským nožem , jméno FO, do ústní dutiny, načež pan , jméno FO, zavolal ochranku. Žalobce přišel, vyzval paní , jméno FO, k zahození nože. Ta si jej vbodla do stehna, aby pro futuro fingovala napadení panem , jméno FO, . Žalobce uklidnil situaci a čekal na příjezd záchranných složek. , jméno FO, odvezla sanita, , jméno FO, policie. Dne 25. 4. 2016 v témže domě u výtahu v přízemí podnapilý, možná i zfetovaný Rom žalobci vyhrožoval s nožem s tím, že žalobce zná a že zabije jeho i jeho dítě, načež se žalobce zhroutil a vzkřísila jej svědkyně , jméno FO, . Žalobce posléze nastoupil pracovní neschopnost (úřední záznamy PČR z l. č. 133 - 137, žalobcova tvrzení a účastnická výpověď). Dne 15. 2. 2019 svědkyně , jméno FO, vlastnoručně sepsala čestné prohlášení, v němž uvedla, že dne 25. 4. 2016 kolem 22:00 na , adresa, byla svědkem žalobcova napadení, kdy bydlí na 5. patře a chodí kolem 22:00 venčit psy. Pak uslyšela kravál u výtahu a viděla Roma, který vyhrožuje žalobci a drží nůž. Křičel na něj, že ho zlikviduje a že mu zabije dítě. Žalobce se jej snažil uklidnit, ale bylo to zbytečné. Psi svědkyně štěkali. Rom se polekal a utekl. Žalobce se zhroutil, a tak svědkyně uvázala psy a začala jej křísit. Poté již žalobce v práci neviděla (čestné prohlášení svědkyně , jméno FO, ). Událost ze dne 25. 4. 2016, při níž by Rom s nožem v ruce vyhrožoval žalobci, že zabije jeho dceru a že ví, kde bydlí, načež by se žalobce při pádu uhodil o zábradlí a zůstal ležet a teprve 3 - 5 minut po procitnutí by začal mluvit na svědkyni, která jej našla, má sama o sobě potenciál ke spuštění PTSD, jestliže by ji sám žalobce vnímal jako život ohrožující. Podle americké klasifikace nemocí DSM5, 5. revize z roku 2015, lze připustit diagnózu PTSD i v situaci hrozby fyzickou likvidací osoby blízké (výslech znalce, , tituly před jménem, , jméno FO, ). Dne 25. 4. 2016 měl žalobce naplánovanou noční směnu (plány směn z l. č. 243 až 246). Toho dne žalobce skutečně pracoval od 18:00 do 6:00 pro spol. , právnická osoba, jako právní předchůdkyni žalované 1. (pracovní výkazy z l. č. 250 až 253 verte, mzdový list z l. č. 260). Žalobce pro žalovanou 3. v dubnu 2016 odpracoval 0 hodin (mzdový list z l. č. 259). Podle metodiky pro „dům hrůzy“ patřila k pracovní náplni strážní služby i pochůzková činnost (metodika činnosti pro obytný dům na , adresa, z l. č. 254 - 254 verte). , jméno FO, působil u žalované 3. na základě dohody o provedení práce v době od 1. 1. 2015 do 31. 5. 2016 jako bezpečnostní manažer (dohoda o provedení práce svědka , jméno FO, s dodatkem z č. l. 334 - 335). Společnost , právnická osoba, . ve směrnici z roku 2016 zařadila práci vrátného v nepřetržitém provozu do 2. kategorie rizika pouze kvůli faktoru v podobě psychické zátěže na této úrovni. Totéž platí pro práci strážného v nepřetržitém provozu. Práci vrátného a strážného v nočním provozu zařadila do kategorie 3, opět pouze kvůli faktoru psychická zátěž (vnitropodniková směrnice o kategorizaci práce z l. č. 216a - 216c verte). Žalovaná 2. splnila zákonnou povinnost, když hygienické stanici oznámila zařazení práce vrátného do kategorie 2 – faktor psychická zátěž, avšak až po ukončení pracovněprávního vztahu se žalobcem. Nebyl nalezen žádný důkaz o tom, že by žalovaná 1. pro dobu od 1. 8. 2014 do 14. 5. 2017 nějak kategorizovala práci vrátného či učinila oznámení hygienické stanici, pouze v lednu 2017 byl vypracován návrh kategorizace a dne 29. 1. 2021 žalovaná 1. správně oznámila zařazení práce strážní služby a člena výjezdové skupiny do kategorie 2. Nenahlášením ve sledovaném období žalovaná 1. porušila zákon. Právě tak nebyl nalezen důkaz o kategorizaci či oznámení u žalované 3. pro práci člena výjezdové skupiny v době od 1. 1. 2015 do 31. 12. 2016, opět pouze návrh kategorizace z ledna 2017. Nenahlášením ve sledovaném období žalovaná 3. porušila zákon. Správná kategorizace práce má vliv na periodicitu pracovně lékařských prohlídek, kdy v dané době byl v případě zaměstnanců do 50 let u kategorie 1 vyžadována prohlídka jednou za 6 let a u kategorie 2 jednou za 4 roky (znalecký posudek , Anonymizováno, ze dne 30. 9. 2021, výslech znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ). Tyto důkazy odvolací soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu relevantní, věrohodné, znalecké posudky jako přesvědčivé. S výjimkou nevěrohodného čestného prohlášení , jméno FO, .

11. Tato svědkyně v něm totiž popsala incident ze dne 25. 4. 2016 diametrálně odlišně, než ve svědecké výpovědi před prvostupňovým soudem. Zatímco podle prohlášení se měl incident odehrát v době, kdy večer venčila psy, podle výpovědi se tak stalo v okamžiku, kdy sama měla v „domě hrůzy“ pracovní směnu jako uklizečka, vytírala podlahu 1. poschodí a nesla pytle na vrátnici. Podle prohlášení se událost seběhla kolem 22:00, podle výpovědi kolem 17:

0. Podle prohlášení viděla Roma, jak žalobci vyhrožuje s nožem v ruce, načež se žalobce sesul k zemi, kdežto podle výpovědi jej našla již ležícího na zemi a vyhrožování ani pád neviděla. Lišil se i počet přítomných Romů. A podle prohlášení jej/je k útěku donutil štěkot psů, zatímco podle výpovědi nadávání svědkyně. Jde o velice podstatné rozpory, které rozhodně nelze vysvětlit prostým slábnutím paměťové stopy. K tomu přistupují i v bodě 18. popsané okolnosti předvolání a předvedení této svědkyně v odvolacím řízení, které nevzbuzují přílišnou důvěru v její pravdomluvnost.

12. Další důkazy odvolací soud neprovedl, protože v zákonných mezích koncentrace řízení a neúplné apelace nebyly navrženy a ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

13. V odvolacím přezkumu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Nejprve zkoumal otázku, zda okolnost, že žalobce uplatnil výše specifikované nároky proti všem třem žalovaným coby svým solidárním dlužnicím, nepředstavuje nepřípustné tzv. alternativní hromadění žalob.[footnoteRef:1] Převažující linie této judikatury,[footnoteRef:2] s níž se odvolací soud ztotožňuje, v tomto ohledu omezuje žalobce pouze tím, že nesmí přistoupení účastníka řízení nebo podáním žaloby na více žalovaných znamenat obcházení zákona, nesmí vyvolat neodstranitelný nedostatek podmínek řízení ani být nehospodárné, přičemž musí být patrno, čeho se žalobce proti jednotlivým žalovaným domáhá. Jinak má mít žalobce ve výběru žalovaných svobodnou volbu (§ 79 odst. 1 třetí věta ve spojení s § 90 o. s. ř.). Všechny tyto podmínky zde byly splněny. Navíc žalované společnosti vystupují v samostatném procesním společenství (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). To, jestli žalobce dokáže odlišit, kterou konkrétní právní povinnost ta která žalovaná porušila, je už jinou otázkou unesení procesních břemen. K alternativnímu hromadění žalob tedy nedošlo. [1: Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, jeho usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014, usnesení ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3085/2022, usnesení ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 23 Cdo 631/2024. ] [2: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, jeho usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5406/2014, usnesení ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3085/2022]

14. Žalobce skutečně trpí PTSD a nadto odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že tato nemoc skutečně souvisí s žalobcovou prací pro žalované, resp. některé z nich, přestože ji nelze jako právně relevantní následek v příčinné souvislosti přiřadit k žádné jedné či více konkrétním událostem, jejichž existence by byla prokázána.[footnoteRef:, právnická osoba, níže vysvětlených důvodů není pro meritum případu podstatné rozlišit, které konkrétní žalované se tato souvislost týká. V prvé řadě se ve spojitosti mezi žalobcovou prací pro žalované a nástupem PTSD v podstatě shodují doktoři , jméno FO, , , jméno FO, i , jméno FO, , kteří také žalobce osobně vyšetřili. Žalobce dále dlouhodobě užívá léky na zmírnění úzkosti, podstupoval psychoterapii a jeho subjektivní stesky byly vůči všem jmenovaným lékařům vzásadě stejné. Odvolacímu soudu také neušlo, že policie poskytla prvostupňovému soudu i úřední záznam o incidentu, kdy žalobce v období práce pro žalované na chodbě domu, v němž bydlel, v afektu křičel na svou přítelkyni P. Potykovou, což v podrobnostech odpovídá symptomům PTSD v podobě dráždivosti a hněvu a obsahově zcela koresponduje se svědeckou výpovědí žalobcovy přítelkyně. Z žalobcovy pracovní anamnézy je patrno, že se dlouhodobě snaží vzdělávat a uplatnit na trhu práce, čemuž odpovídá zjištění znalce, který neshledal simulační ani agravační tendence. Vyšlo též najevo, že je žalobce jednodušším či přímočařejším typem člověka ve smyslu snížené schopnosti racionálně zpracovávat stresory i vlastní negativní emoce. To, že je v lékařské zprávě fakultní nemocnice uvedeno, že žalobce od roku 2015 pozoruje psychické potíže a neustále se mu vrací útoky a napadení při pracovní činnosti, na věci nic nemění, ba naopak – v tom roce již pracoval pro všechny tři žalované. Zároveň nic nenasvědčuje tomu, že by stále trpěl PTSD vyvolanou prodělanou autonehodou. Její léčba byla ukončena s časovým odstupem před jeho nástupcem do práce pro žalované, která jistě mnohdy byla psychicky náročná. [3: Viz níže.]

15. Právní řád nicméně v případě zaměstnancových zdravotních problémů souvisejících s pracovním prostředím zakotvuje určitá pravidla a omezení - jinak by se odpovědnost zaměstnavatele snadno mohla stát bezbřehou. Jedním z nich je to, že nemocí z povolání je pouze taková nemoc, kterou zákonodárce na základě společenského konsensu zařadil do seznamu nemocí z povolání. Ten je zakotven v právním předpisu (§ 271k odst. 4 zákoníku práce ve spojení s nařízením vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů). PTSD mezi těmito nemocemi není a takto tudíž žalobci tvrzené nároky vzniknout nemohly (§ 269 odst. 2 zákoníku práce a contrario).

16. Další možností bylo, že by mohla být PTSD následkem žalobcova pracovního úrazu, který u žalovaných prodělal při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 269 odst. 1 zákoníku práce). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3408/2022, PTSD totiž může být i PTSD následkem pracovního úrazu a jako taková může pro zaměstnavatele znamenat povinnost odčinit zaměstnanci nemajetkovou újmu (na zdraví) PTSD vyvolanou, avšak tuto nemoc musí skutečně způsobit pracovní úraz - nikoli skutkový děj, který je pouhým pozorováním projevů nešťastné události, která byla na počátku „spouštěčem“ traumatu. Podle § 271k odst. 1 zákoníku práce je „pracovním úrazem pro účely tohoto zákona poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).“ Podle ustálené judikatury je pak zevní působení ve smyslu citovaného ustanovení, „označované též jako úrazový děj, zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo mu to dovolují jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují. O úrazový děj může jít i v případech náhlého poškození zdraví, které nastalo při náhlém vypětí sil, velké námaze, nezvyklém úsilí, kdy pracovní výkon přesahuje hranice obvyklé, každodenně vykonávané práce, nebo je sice konán v hranicích obvyklé těžké práce, ale za nepříznivých okolností, anebo pohybuje se sice v hranicích obvyklé namáhavé práce, pro kterou však organismus zaměstnance není přizpůsoben nebo na kterou svými schopnostmi nestačí. Poškozením zdraví se rozumí nejen poškození tělesné, ale také psychické.“[footnoteRef:4] Působení zevních vlivů tedy musí být krátkodobé, avšak žalobce pojímal PTSD jako následek spíše dlouhodobého působení rizikových faktorů pracovního prostředí, v jejichž rámci lze z medicínského hlediska poměrně obtížně pojmenovat ten který konkrétní incident jako samostatnou příčinu PTSD, protože jak potvrdil dr. , jméno FO, , v lidské psychice v takové situaci nelze tyto jevy snadno izolovat. Na druhou stranu je pravdou, že by tato okolnost neměla vést až k odepření spravedlnosti zaměstnanci, který neprožije pouze jednorázovou událost, nýbrž je na tom hůře v tom smyslu, že je takovým opakujícím se událostem vystaven dlouhodobě. Proto se odvolací soud zaměřil na otázku, zda jednotlivé výše popsané incidenty představují pracovní úrazy. Incident ze dne 15. 12. 2014 byl popsán natolik neurčitě, že mu nelze objektivně přiřadit žádnou z výše uvedených, zákonem vyžadovaných vlastností. Pro všechny ostatní incidenty je společné to, že nevybočily z hranic obvyklé, každodenně vykonávané, ač třeba náročné práce. Žalobce musel počítat s tím, že práce vrátného v „domě hrůzy“ s vrátnicí, strážní službou a kamerami, stojícím ve vyloučené lokalitě a obývaném mnoha problémovými osobami s sebou přinese podobné těžkosti a nečekané situace. Taktéž práce ve výjezdové skupině. Přitom ani netvrdil, že by tu kterou práci nezvládal od prvopočátku, nevyplynulo to z výpovědí svědků a nenasvědčuje tomu ani průběh jednotlivých incidentů, v nichž si počínal profesionálně, aktivně a přitom se sám, s níže rozvedenou výjimkou, nestal obětí žádného napadení. Má vysokou silnou postavu a má ovládat bojové umění. Jen podpůrně lze podotknout, že zde žalobce nerozlišil, pro kterou žalovanou při tom kterém incidentu pracoval a že jeho účast na incidentu ze dne 11. 2. 2016 nepotvrzují ani výše hodnocené úřední záznamy, ani výpovědi svědků, jež vyslechl prvostupňový soud. Tyto incidenty proto nejsou pracovními úrazy. [4: Viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4394/2014. ]

17. S jednou výjimkou, kterou je incident ze dne 25. 4. 2016, který naopak plně odpovídá všem zákonným charakteristikám pracovního úrazu plynoucím z toho, že měl být žalobce během směny při výkonu sjednané práce bezprostředně ohrožován zbraní a stát se přímou obětí výhrůžky fyzické likvidace přinejmenším své dcery. Především ze znaleckého posudku dr. , jméno FO, , podpořeného jeho výpověďmi před oběma soudy, navíc jednoznačně vyplynulo, že by taková událost měla i sama o sobě potenciál spustit u něj PTSD, a to i při pohrůžce namířené proti jeho dceři. Nepřímou obětí výhrůžky se stal žalobce, který celou událost osobně prožil, zhroutil se, nastoupil v bezprostřední časové návaznosti do pracovní neschopnosti a posléze se začal léčit pro PTSD. Odvolací soud nemá o správnosti tohoto znalcova závěru sebemenší pochybnost.

18. Problém ovšem nastal s prokázáním tohoto incidentu. Žalované jeho existenci i průběh zpochybňovaly a žalobce si jej, jak připustil i v účastnické výpovědi, nepamatoval, poněvadž během něj omdlel, a vycházel pouze z toho, jak mu jej později popsala svědkyně , jméno FO, . Policie k tomuto incidentu volána nebyla a žádný jiný záznam nebyl označen. Jediným důkazem tudíž bylo výše vyhodnocené nevěrohodné čestné prohlášení svědkyně , jméno FO, a její svědecká výpověď, kterou sice soud prvního stupně provedl, leč nevyhodnotil. Proto ji musel zopakovat soud odvolací, chtěl-li z ní vyvodit jakékoli skutkové zjištění (§ 213 odst. 1, odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.). Za tím účelem podnikl rozsáhlé pátrání po pobytu a použitelném kontaktu na svědkyni. Nakonec zjistil adresu, kde by se měla skutečně zdržovat a přebírat si poštu, i telefonní číslo. K jednání ji neúspěšně předvolal celkem třikrát z více adres, a to i za pomoci jejích příbuzných, soudního vykonavatele prvostupňového soudu a několika telefonátů se svědkyní, která vždy vysvětlovala, že má akutní zdravotní problémy, které ovšem nikdy nedoložila. K žádnému jednání se nedostavila, pročež odvolací soud nařídil její předvedení, o němž byla v písemném předvolání poučena (§ 52 odst. 1 o. s. ř.). Policie ČR však předvedení nerealizovala, protože svědkyni nenašla. Tento důkaz se tudíž stal nedosažitelným a nemohl incident prokázat. I kdyby však odvolací soud svědkyni vyslechl, je otázkou, zda by v situaci rozvedené v bodě 11. vůbec byl mohl vyhodnotit její výpověď jako věrohodnou. Z těchto příčin žalobci nemohly tvrzené nároky vzniknout, resp. jejich vznik neprokázal, ani touto cestou (§ 269 odst. 1 ve spojení s § 271k odst. 1 zákoníku práce a contrario).

19. Pokud jde o případnou povinnost žalovaných nahradit žalobci újmu z jiných zákonných důvodů podřaditelných obecné právní úpravě náhrady škody (§ 265 odst. 1, odst. 2 zákoníku práce), kategorizace práce z hlediska rizikových faktorů má vliv, jak vysvětlil znalec a jak plyne z právních předpisů, pouze na periodicitu pracovně lékařských prohlídek. Myslel-li žalobce svá v tomto směru poněkud neurčitá tvrzení tak, že kdyby jej žalované řádně vysílaly na tyto prohlídky v intervalech odpovídajících správné kategorii rizika, byla by PTSD zažehnána či včas odhalena - není tomu tak. Pro žalované či jejich právní předchůdkyně začal žalobce pracovat ještě před nástupem psychických problémů. Ani netvrdil a nevyšlo najevo ani jinak, že by snad sám pracovně lékařskou prohlídku inicioval a dokonce ani to, že by „závodní“ lékař věděl o jeho případných psychických problémech již v daném období (srov. § 56 písm. c) a d) zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů). Zejména je ale třeba zdůraznit, že nástup psychických potíží či dokonce duševní nemoci je vždy pozvolný a žalobce během působení u žalovaných navštívil psychiatra teprve v dubnu 2016 – žádný starší záznam o léčbě ve zdravotní dokumentaci neexistuje. V tom případě by ovšem ani závodní lékař nemohl u žalobce shledat žádný problém. A dokonce, i kdyby měl žalobce absolvovat prohlídky každé 2 roky, jak by odpovídalo kategorii 3, všechny výše zmíněné incidenty se staly do dvou let od založení toho kterého pracovněprávního vztahu. Ani takto tudíž nemohly žalobci uplatněné nároky vzniknout.

20. Co se týče - opět neurčitě vylíčené - bezpečnosti žalobcova pracovního prostředí, žalobce navzdory poučení udělenému prvostupňovým soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. netvrdil, která konkrétní žalovaná kterým konkrétním skutkem porušila tu kterou konkrétní právní povinnost. Neodlišil, pro kterou žalovanou ve kterém případě pracoval a i když byly vzájemné vztahy a přeměny žalovaných nepřehledné a ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že zaměstnanci jednotlivé společnosti nerozlišovali, byly v řízení provedeny důkazy v podobě plánů směn, pracovních výkazů a mzdových listů, které lze, ač třebas dodatečně, přiřadit jednotlivým žalovaným. Ustanovení § 1915 o. z. o povinnosti více škůdců k náhradě újmy lze přitom aplikovat (§ 4 zákoníku práce) pouze na ty škůdce, kteří za újmu již prokazatelně odpovídají. To zde nenastalo. Dále je třeba zdůraznit, že pokud žalobce tvrdil, že mu žalované přidělovaly práci v podobě výjezdů neodpovídajících pracovní smlouvě, podle provedených důkazů se přinejmenším drtivá většina incidentů měla odehrát v době, kdy pracoval pro žalovanou 3. na základě dohody o pracovní činnosti jako člen výjezdové skupiny, k jehož náplni práce takové výjezdy samozřejmě náležely. A neprokázal, ba ani netvrdil, že by absolvoval ten který výjezd z pokynu žalované 1. či 2. Z důkazů konečně nevyplynulo, že by utrpěl jakoukoli konkrétní újmu následkem nedostatečného vyzbrojení či absence doprovodu svým kolegou. V těchto souvislostech tedy žalobce skutečně neunesl ani břemeno tvrzení a navíc jeho nároky vylučují okolnosti právě rozvedené.

21. Jedinou možností procesního úspěchu tak pro žalobce zůstalo prokázání incidentu ze dne 25. 4. 2016. Je třeba dodat, že toho dne již žalobce podle výše hodnocených důkazů působil v pracovněprávním vztahu pouze u žalované 1. jako vrátný – domovník a u žalované 3. jako člen výjezdové skupiny. Žalovaná 2. tudíž v daném smyslu očividně nemohla být pasivně věcně legitimována. V konečném důsledku platí totéž pro žalovanou 3., poněvadž se incident nestal během výjezdu, nýbrž na směně v „domě hrůzy,“ a protože žalobce toho dne fakticky pracoval pouze pro žalovanou 1.

22. Žalované pohledávky nebyly promlčeny, neboť promlčecí lhůtu stavěla již žaloba podaná dne 28. 8. 2017, nikoli teprve její doplnění ze dne 8. 3. 2018. Řízení je totiž zahájeno i podáním vadné žaloby (§ 82 odst. 1 první věta o. s. ř.). Žalobce, byť v den podání žaloby nezastoupen, jasně projevil vůli podat žalobu již tímto podáním a uvedl zde, jakou pohledávku po které žalované typově vymáhá. Následné podání jeho zástupkyně bylo pouhou konkretizací žaloby. Nehledě k tomu, že formulace žaloby nemá vliv na otázku objektivní existence žalované pohledávky. I kdyby všechny tvrzené újmy nastaly již dne 25. 4. 2016, neprošly do podání žaloby tři roky, takže by žádná z pohledávek – kdyby ovšem existovala – nemohla být promlčena (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § § 619 odst. 1, 620 odst. 1, 629 odst. 1, 636 odst. 1 o. z.).

23. Žaloba i odvolání však byly z důvodů vysvětlených v bodech 15. – 21. neopodstatněné ve věci samé. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek ve výroku I potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.).

24. Na rozdíl od soudu prvního stupně se nicméně odvolací soud domnívá, že je namístě ve smyslu § 150 o. s. ř. výjimečně moderovat náhradu nákladů prvostupňového řízení pro všechny tři žalované nikoli o 50, jak učinil soud prvního stupně, nýbrž o 80 %. Odvolací soud zde odkazuje na bod 36. odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž dodává, že jde od počátku o skutkově i právně složitý případ, kdy mohl žalobce pod dojmem názoru lékařů a svých zkušeností z práce pro žalované skutečně nabýt poměrně pochopitelného přesvědčení, že mu tvrzené právní nároky opravdu svědčí. Ostatně, PTSD nejen trpí, ale rozvinula se u něj právě v návaznosti na práci pro žalované. Žalované kromě toho porušovaly svou právní povinnost řádně kategorizovat žalobcovu práci podle rizika a nevysílaly jej vždy řádně na pracovně lékařské prohlídky. Žalobcovi kolegové jako svědkové popsali, že prostředí „domu hrůzy“ bylo velmi neblahé a že jeden zaměstnanec na směně mohl být ve skutečném nebezpečí. Stejně jako při výjezdech do střežených objektů v časovém úseku, než přijela policie – která navíc nedorazila pokaždé. I kdyby zaměstnanci nebyli povinni či měli dokonce zákaz zasahovat na výjezdech proti narušitelům, je evidentní, že takové pravidlo nemusí zaměstnance ochránit už jen proto, že se na místě nachází společně s narušitelem, jehož útok jaksi nelze předem vyloučit. Dále odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobce se svou ženou splácí dluhy ve výši přinejmenším 16 700 Kč měsíčně a že se jeho bankovní účet nachází po většinu posledních měsíců v minusu, přičemž jeho žena bude od února 2026 nezaměstnaná (vypršení doby určité) a od října 2021 se nachází v úpadku řešeném oddlužením plněním splátkového kalendáře, který řádně plní, ač je jinak zcela nemajetná. Má s žalobcem patnáctiletou dceru, k níž mají vyživovací povinnost a žalobce má zdravotní problémy. Odvolací soud zde nemohl zohlednit další podklady, předložené žalobcem k moderaci dne 29. 1. 2026, protože to bylo již po uplynutí poskytnuté lhůty 8 dnů a po vyhlášení tohoto rozsudku. K moderaci ve výši 100 % zde však nebyl důvod, poněvadž žalobce je od počátku zastoupen advokátkou jako právní profesionálkou, k jejímž povinnostem patřilo vysvětlit mu nejlépe hned na počátku řízení či obtížnou uchopitelnost a prokazatelnost skutků, z nichž měly jeho nároky plynout, výše rozvedenou právní úpravu a praktické souvislosti náhrady nákladů řízení. Délka řízení a komplikovaný průběh dokazování tuto potřebu jasně demonstrují. Navíc nejde o extrémní případ, který by absolutní moderaci ospravedlnil.

25. Tarifní hodnota věci pro výpočet mimosmluvní odměny za úkony právní služby před prvostupňovým soudem pak nemůže ve smyslu vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.), činit 591 886 Kč, resp. po rozšíření žaloby 605 326 Kč, jak určil prvostupňový soud v bodech 37. a 41. odůvodnění svého rozsudku. Podle judikatury Ústavního soudu[footnoteRef:5] je zde totiž třeba v případě zamítnutí žaloby vyjít z tarifní hodnoty 50 000 Kč za bolestné i ZSU [§ 9 odst. 4 písm. a) a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024], 85 836 Kč před připuštěním rozšíření žaloby a 99 276 Kč po připuštění rozšíření žaloby v případě náhrady ztráty na výdělku (§ 8 odst. 1 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024) a 6 050 Kč za znalečné (§ 8 odst. 1 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024). Celkem tedy 141 886 Kč, resp. 155 326 Kč (§ 12 odst. 3 a. t.). Odměna za úkon tudíž činí 6 780 Kč, resp. 7 340 Kč v případě žalované 2. (§ 7 bod 5. a. t.) a 10 848 Kč, resp. 11 744 Kč v případě společných úkonů advokáta pro žalované 1. a 3. (§ 7 bod 5. ve spojení s § 12 odst. 4 a. t.). Jinak odvolací soud pro stručnost odkazuje na body 37. – 44. odůvodnění napadeného rozsudku. [5: Viz nálezy ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 3192/23, ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 2358/24, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22.]

26. To znamená, že náhrada nákladů prvostupňového řízení pro žalovanou 1. činí 40 486 Kč, pro žalovanou 3. také 40 486 Kč a pro žalovanou 2. 60 732 Kč. Proto odvolací soud výroky II – IV změnil nákladové výroky napadeného rozsudku (§ 220 odst. 1 o. s. ř. a contrario).

27. Žalované byly též v odvolacím řízení plně úspěšné, pročež mají proti žalobci právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). I zde odvolací soud z již řečených důvodů uplatnil moderaci ve výši 80 %, ovšem s výjimkou žalované 2., o níž bylo zřejmé, že proti ní žalobce uspět nemůže. Sazba odměny za vyjádření k odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024] činí 7 340 Kč v případě žalované 2. (§ 7 bod 5. a. t.) a 11 744 Kč v případě žalované 1. a 3. Další úkony byly učiněny v roce 2025, takže tarifní hodnota činí 605 326 Kč [§ 12 odst. 3 ve spojení s § § 9a odst. 1 písm. a), 8 odst. 1 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025], sazba pak 10 740 Kč za úkon v případě žalované 2., v případě žalovaných 1. a 3. celkem 19 332 Kč (§ 12 odst. 4 a. t.). Paušální náhrada hotových výdajů činí od 1. 1. 2025 450 Kč za úkon na rozdíl od vyjádření k odvolání se sazbou 300 Kč (§ 13 odst. 4 a. t. v obou zněních). Kromě vyjádření k odvolání jde tedy o účast na čtyřech jednáních odvolacího soudu [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025], přičemž zástupce žalované 2. se zúčastnil též vyhlášení rozsudku, za něž přísluší jen poloviční sazba 5 370 Kč [§ 11 odst. 2 písm. f) a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025]. Za jednání ze dne 23. 9. 2025, jež soud odročil bez projednání věci samé pro nepřítomnost svědkyně, přiznal pouze náhradu promeškaného času ve výši poloviny mimosmluvní odměny, tedy ve výši 5 370 Kč pro žalovanou 2. a 9 666 Kč v případě žalovaných 1. a 3. (§ 14 odst. 2 první věta a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025). V případě žalovaných 1. a 3. je další složkou náhrady je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupce žalovaných k odvolacímu soudu a zpět v délce celkem 20 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 3 000 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím možno přiznat požadovaných 20 půlhodin [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné v celkové výši 4 727 Kč při ujeté vzdálenosti 550 km, kombinované spotřebě 7,8 l/100 km, jednotkové ceně automobilového benzinu 95 oktanů 34,70 Kč pro rok 2025, resp. 35,80 Kč/1 l pro rok 2026 a základní náhradě za 1 km jízdy 5,80 Kč pro rok 2025, resp. 5,90 Kč pro rok 2026 [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb., resp. 573/2025 Sb.]. Protože jsou oba advokáti plátcem DPH, resp. společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal odvolací soud v obou případech k nákladům též odpovídající náhradu DPH [§ 137 odst. 3 písm. a), písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.].

28. Náhrada nákladů odvolacího řízení tak pro žalovanou 1. činí 26 273 Kč, pro žalovanou 3. také 26 273 Kč (s moderací) a pro žalovanou 2. 76 944 Kč (bez moderace).

29. Žalobce je povinen nahradit náklady odvolacího řízení sice žalovaným, avšak dané částky musí zaplatit advokátům jako jejich zástupcům (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůty k zaplacení odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce řízení, během nějž se žalobce mohl připravit na zaplacení náhrady pro případ svého procesního neúspěchu.

30. Výrokem VIII odvolací soud rozhodl, že nemá Česká republika proti účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v podobě znalečného pro dr. , jméno FO, , protože žalované byly procesně úspěšné a procesně neúspěšnému žalobci rozhodl tuto náhradu z výše vysvětlených důvodů neuložit.