16 CO 103/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Ivy Hrdinové a JUDr. Martina Láníčka ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně bytem adresa zastoupená advokátem titul titul . jméno příjmení sídlem adresa proti žalovanému: osobní údaje žalovaného sídlem adresa zastoupený advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: osobní údaje žalované sídlem adresa , PSČ obec a číslo o náhradu škody o odvolání žalobkyně, žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 9. 2021, č. j. 12 C 8/2020-188

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci I. výroku a v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 88 654 Kč, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 88 654 Kč, mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 88 654 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 69 195 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [titul]. [jméno] [příjmení], advokáta se sídlem [adresa].

IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 204 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 611 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

VI. Žalovaný a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Novém Jičíně na soudních poplatcích za řízení před soudy obou stupňů částku 8 535 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem okresního soudu) domáhala po žalovaném zaplacení částky 360 858,80 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že dne [datum] v 5:30 hod. v obci [obec] na místní komunikaci – ulice [příjmení] asi 18 m za svislým dopravním značením označujícím začátek [územní celek] při jízdě ze svého bydliště přední částí jízdního kola [značka ] najela do hlubokého, neoznačeného výtluku v komunikaci, a to za svítání v zalesněném prostoru bez veřejného osvětlení, tj. za zhoršených rozhledových podmínek, proto nestihla reagovat na náhlou a neočekávanou překážku. V důsledku toho upadla a utrpěla středně těžká poranění v oblasti rukou a hlavy. Připustila, že na místo nehody nepřivolala Policii ČR, což vysvětlovala tím, že byla po otřesu mozku v šoku a že spěchala, protože měla v 6:00 hod. jako odpovědný pedagogický pracovník přebírat dozor nad dětmi v mateřské škole. Žalobkyně uplatnila vůči žalovanému jako vlastníkovi předmětné komunikace následující dílčí nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy: náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od [datum] do [datum] ve výši 100 556 Kč, bolestné 95 593 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 140 235 Kč, výdaje na vypracování znaleckého posudku na ohodnocení bolestného a ztížení společenského uplatnění ve výši 10 000 Kč, náhradu nákladů vynaložených na léčení (léky, zdravotní pomůcky a služby) ve výši 6 696,80 Kč a náhradu nákladů spočívajících v cestovném do zdravotnických zařízení ve výši 7 778 Kč.

2. Žalovaná a vedlejší účastník shodně navrhli zamítnutí žaloby s tím, že jsou dány pochybnosti o tom, zda žalobkyně skutečně utrpěla předmětnou újmu na zdraví v důsledku najetí do hlubokého výtluku v komunikaci, která je ve vlastnictví žalovaného, nebo se tak stalo jinak a na jiném místě, protože samotná žalobkyně policejní hlídce, která ji následně zastavila v 5:45 hod. v [obec] na ulici [ulice], uvedla, že na kole před pádem nejela, nýbrž kolo vedla. Dále je nepravděpodobné, že by žalobkyně vzdálenost 1,5 km od údajného místa nehody do místa, kde se setkala s příslušníky Policie ČR, urazila při svých zraněních za 15 minut. Žalobkyně současně porušila povinnost podle § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu neprodleně ohlásit dopravní nehodu Policii ČR, setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policie a zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádnému vyšetření nehody. Nebylo tak prokázáno, zda jízdní kolo splňovalo podmínky pro provoz na pozemních komunikacích stanovené obecně závaznými právními předpisy, a to zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že v době ohledání Policií ČR se na jízdním kole nenacházel světlomet svítící dopředu bílým světlem. Nadto žalobkyně projížděla trasu, kterou znala, proto bylo v jejích možnostech inkriminovaný úsek bezpečně projet. Co se týče bolestného za otřes mozku, tak vedlejší účastník namítal, že žalobkyně si zapříčinila toto zranění hlavy tím, že při jízdě nepoužila ochrannou cyklistickou přilbu, proto by u této položky mělo být aplikováno ustanovení § 2918 o. z. Dále rozporoval cestovné dne [datum] ve výši 313 Kč k [titul] [příjmení], kterou žalobkyně navštívila za účelem preventivní prohlídky, náklady na nákup přípravků [anonymizováno 7 slov] a [anonymizováno] gel a příplatek za pokoj v [anonymizováno] rehabilitačním centru ve dnech [datum] až [datum].

3. Žalobkyně u jednání dne [datum] s ohledem na námitky vedlejšího účastníka vzala žalobu zčásti zpět celkem ohledně částky 6 242,80 Kč (bolestné za poranění hlavy ve výši 5 900,80 Kč, cestovné k [titul] [příjmení] dne [datum] ve výši 313 Kč a částka odpovídající slevě na přípravek [anonymizováno] forte ve výši 29 Kč). Okresní soud v této části řízení zastavil.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 177 308 Kč (výrok I), žalobu o zaplacení částky 177 308 Kč zamítl (výrok II), rozhodl, že žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů řízení (výroky III a IV), žalovaného a vedlejšího účastníka zavázal zaplatit společně a nerozdílně České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na soudním poplatku 8 866 Kč (výrok V) a na nákladech řízení 407,50 Kč (výrok VII) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Novém Jičíně na nákladech řízení 407,50 Kč (výrok VI).

5. Soud prvního stupně z hlediska sporné skutkové otázky, kde došlo k úrazu žalobkyně, resp. zda k němu došlo na shora popsaném místě, považoval za zásadní důkaz účastnickou výpověď žalobkyně, kterou posuzoval v kontextu jejích předchozích výpovědí před Policií ČR a dalších důkazů. Žalobkyně popsala jak v rámci účastnické výpovědi před soudem, tak i při dvou protokolárních výpovědích na policii průběh cesty i nehody, včetně místa nehody prakticky totožně. Okresní soud neměl žádné pochybnosti o tom, že žalobkyně po celou dobu přesně věděla, kde a jakým způsobem k nehodě došlo, což je zřejmé i z popisu místa nehody, které bezprostředně dva dny po nehodě (v neděli) sdělila svému bratrovi a švagrové (manželům [anonymizováno]), s tím, že to byla„ ta velká díra, jak se sjíždí do [anonymizováno]“. Svědkyně [příjmení] jednoznačně popsala, že předmětná„ díra na tom místě opravdu razila“. Shodně oba vypověděli, že žalobkyně jim později podle fotek potvrdila, že vyfotografovali„ správnou díru“. Odpovídá i časový sled událostí, když vzdálenost měřená podle internetových mapových aplikací z místa nehody do místa, kde byla žalobkyně zachycena kamerou policejního vozu, činí 1,1 až 1,2 km a pěšky trvá tuto vzdálenost ujít 14 až 17 min. Policejní hlídka potkala žalobkyni v 5:47 hod., což odpovídá časovému určení nehody v 5:30 hod., jak ho zjistila policie. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že k nehodě došlo v pátek [datum] a že již následující pondělí [datum] poté, co se o nehodě dozvěděla pracovnice žalovaného, došlo k prvotní opravě výtluku prostřednictvím recyklátu a následně dne [datum] asfaltovou směsí. Z povahy zranění žalobkyně je zcela zřejmé, že žalobkyně na kole v době nehody jela. Okresní soud tak došel stran popisu nehodového děje včetně místa a času nehody k totožným závěrům jako Policie ČR. Pokud žalobkyně zpočátku policistům tvrdila, že kolo při nehodě vedla, pak je zjevné, že nehovořila pravdu, což však bylo jistě ovlivněno šokem po nehodě a dále tím, že se v dané situaci soustředila pouze na to, aby ve školce převzala děti. Žalobkyně nechtěla ve svém stavu nikomu nic vysvětlovat; pokud by policistům uvedla, že na kole jela, bylo by nutno věc vyšetřit jako dopravní nehodu. Tato zjevná lež stejně jako další nepodstatné nepřesnosti, kterých se žalobkyně při svých výpovědích dopustila, nemají podle názoru soudu prvního stupně vliv na posouzení věrohodnosti výpovědi žalobkyně ohledně skutečností, kdy, kde a jakým způsobem k dopravní nehodě došlo. Prvostupňový soud naopak neuvěřil části výpovědi žalobkyně o tom, že si předmětného výtluku dříve nevšimla, což považoval za nemožné vzhledem k rozměrům předmětného výtluku a především vzhledem k tomu, že žalobkyně kolem předmětného výtluku o rozměrech nejméně jeden metr na délku a 50 cm na šířku projela ve stejném týdnu za denního světla čtyřikrát, proto musela nutně vědět nejen o existenci výtluku, ale vzhledem k jeho blízkému umístění ve vztahu k označení začátku obce i o jeho poloze. Ze skutečnosti, že žalobkyně sama sebe stavěla do tzv. lepšího světla, resp. vykreslovala situaci pro sebe příznivěji, však nelze automaticky dovozovat nevěrohodnost celé její výpovědi. Žalobkyně sice přiznala, že neměla v době nehody na hlavě cyklistickou přilbu, okresní soud však nepovažoval tuto skutečnost za podstatnou, protože žalobkyně vzala žalobu o náhradu škody související s poraněním hlavy (otřesem mozku) zpět. Výpovědí žalobkyně a jejího bývalého manžela (svědka [anonymizováno]) bylo dále prokázáno, že jízdní kolo splňovalo podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, zejména bylo vybaveno předním světlem bílé barvy. Bývalý manžel žalobkyně jednoznačně potvrdil, že toto světlo na kole viděl i týden před nehodou, proto není žádného rozumného důvodu se domnívat, že světlo žalobkyně neměla v den nehody. Závěr o existenci předního světlometu na kole žalobkyně podporuje i úvaha, že v daný čas na daném místě (v zalesněném terénu bez přítomnosti pouličního osvětlení) by bylo prakticky nemožné danou cestu bez předního světla absolvovat. Ke stejnému závěru dospěla i policie, s tím, že je nanejvýš pravděpodobné, že světlo se při pádu uvolnilo; to, že následně nebylo světlo na místě nalezeno bratrem žalobkyně (který po něm ostatně ani nepátral) a ani policií, je pravděpodobně dáno časovým odstupem od nehody.

6. Po právní stránce okresní soud věc posoudil podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích, přičemž zdůraznil, že žalobkyně v rozhodný den jela na jízdním kole po komunikaci, jejíž kvalita byla poněkud snížená (v komunikaci bylo zjevně již dříve několik výtluků, které byly opraveny ještě před nehodou žalobkyně), a najela do výtluku, který však byl natolik rozsáhlým (dlouhým a hlubokým), že vzhledem k okolnímu stavu vozovky se zcela jednoznačně jednalo o takovou změnu ve sjízdnosti, kterou žalobkyně nemohla předvídat ani tehdy, přizpůsobila-li by způsob jízdy špatnému stavu komunikace. Šlo tak nepochybně o závadu ve sjízdnosti vozovky ve vlastnictví žalovaného, v důsledku uvedené závady ve sjízdnosti (najetí a pádu žalobkyně do výtluku v komunikaci žalovaného) žalobkyně utrpěla škodu, kterou je žalovaný podle citovaného ustanovení zákona o pozemních komunikacích povinen nahradit, neboť žádné liberační důvody nebyly tvrzeny a ani nevyšly v řízení jiným způsobem najevo. Dle okresního soudu však nelze přehlédnout, že žalobkyně ve stejném týdnu projela kolem předmětného výtluku čtyřikrát, a to za běžného denního světla. Žalobkyně tedy musela o existence předmětného výtluku dobře vědět, přesto neučinila nic, aby do něj nenajela (vzhledem k vědomí, že výtluk se nachází v blízkosti značky s označením obce, mohla např. při této značce zastavit a kolem výtluku pouze projít či projet výrazně sníženou rychlostí, apod.). Jinak řečeno, závada ve sjízdnosti sice stála u vzniku škody, avšak nešlo o příčinu jedinou. Okresní soud proto povinnost žalovaného k náhradě škody snížil, a to poměrně podle toho, v jaké míře ke vzniku škody přispěly okolnosti, které je možno žalobkyni přičítat (srov. § 2918 o. z.), a to konkrétně v rozsahu 50 %. Pokud by totiž žalobkyně zachovala přiměřenou obezřetnost (za zhoršených podmínek viditelnosti a při vědomí existence výtluku velkých rozměrů by z kola u značky označující začátek [územní celek] sestoupila) a stejně tak pokud by žalovaný již dříve výtluk opravil či jej viditelně v souladu s právními předpisy označil, k předmětné nehodě by vůbec nedošlo.

7. Co se týče bolestného a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z., tak okresní soud vycházel ze znaleckého posudku [titul] [jméno] [příjmení], kdy žalobkyně v průběhu řízení reflektovala skutečnost, že nepoužila ochrannou cyklistickou přilbu, a vzala žalobu zčásti zpět ohledně bolestného za poranění hlavy (otřes mozku); bez této položky činí výše bolestného 89 692,20 Kč a výše náhrady za ztížení společenského uplatnění 140 235 Kč. Prokázaný byl i výdaj na pořízení znaleckého posudku ve výši 10 000 Kč. Žalobkyni vznikl také nárok na náhradu na ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 2962 o. z. ve výši 100 556 Kč odpovídající rozdílu mezi průměrným výdělkem žalobkyně před vznikem újmy a náhradou toho, co žalobkyni bylo vyplaceno v důsledku úrazu podle jiného právního předpisu (náhrada mzdy za prvních 14 dnů pracovní neschopnosti a dávky nemocenského pojištění). Podle § 2960 o. z. má žalobkyně nárok na zaplacení účelně vynaložených nákladů spojených s péčí o zdraví. Obecně se jedná o náklady, které slouží k obnovení zdraví anebo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Mezi tyto náklady se podle komentářové literatury řadí zejména náklady na první pomoc či převoz do nemocnice, na péči lékaře, na léky, na regulační poplatky, na rehabilitaci apod. V projednávané věci žalobkyně vynaložila náklady na lékaři předepsané (či doporučené) léky a léčivo a na rehabilitační a hygienické pomůcky v celkové výši 6 667,80 Kč a dále na cesty k lékařům a do rehabilitačních zařízení v celkové výši 7 465 Kč. Žalobkyně podle názoru okresního soudu prokázala, že shora uvedené přípravky jí byly předepisovány (či přinejmenším doporučovány) lékaři, a jednak bylo účtenkami (pokladními lístky) prokázáno, že žalobkyně jednotlivé shora popsané položky skutečně zakoupila. Vzhledem k charakteru zranění měl okresní soud za to, že žalobkyně rovněž v rámci své účastnické výpovědi přesvědčivě vysvětlila, k čemu byly případně jednotlivé pomůcky nakupovány, proto nepochyboval o tom, že jejich nákup bezprostředně souvisel s poúrazovou péčí žalobkyně. Pokud je v částce 6 667,80 Kč zahrnuta i platba za nadstandardní pokoj v rehabilitačním centru, pak i tuto částku je nutno do nákladů na léčení zahrnout, neboť z vyjádření [anonymizováno] rehabilitačního centra je zřejmé, že jiný pokoj v daný čas nebyl k dispozici. Stejně tak žalobkyně příslušnými lékařskými zprávami spolehlivě prokázala, že se v konkrétní dny dostavila k lékařům a na poúrazové rehabilitace, přičemž k jednotlivým cestám doložila jízdenky; pokud cestovala automobilem, pak prokázala jeho vlastnictví i spotřebu benzínu 95 (6,1 l /100) a při žalobkyní uvedených vzdálenostech (které zjevně v podání, kterým měnila žalobu nesprávně u jednotlivých cest k [titul] [příjmení] v délce 51,2 km a [titul] [příjmení] v délce 50,8 km„ prohodila“) souhlasí i žalobkyní uváděné cestovní náhrady za jednu cestu (310 Kč a 313 Kč) vypočtené při použití příslušné vyhlášky č. 333/2018 Sb.

8. Celková výše shora uvedených dílčích nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy činila 354 616 Kč. Při uvedeném poměru pak okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 177 308 Kč (50% z částky 354 616 Kč) a žalobu o zaplacení částky 177 308 Kč jako nedůvodnou zamítl.

9. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti zamítavému výroku II a souvisejícím výrokům o nákladech řízení, podala odvolání žalobkyně, která namítala, že nesouhlasí se snížením náhrady škody o 50 %. Tento poměr nekoresponduje se závěrem prvostupňového soudu, že se jednalo o takovou změnu ve sjízdnosti, kterou žalobkyně nemohla předvídat ani tehdy, přizpůsobila-li by způsob jízdy špatnému stavu komunikace. Žalobkyně neporušila žádnou ze svých povinností, neboť povinnost podle § 5 odst. 1 písm. b) zákona o pozemních komunikacích (věnovat se plně řízení a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích) se vztahuje k aktuální situaci. Nejedná se o povinnost pamatovat si, jaká byla situace na určitém místě dříve, protože tato situace se neustále mění. Závěr soudu prvního stupně o spoluzavinění žalobkyně neobstojí vůbec, případně alespoň nikoli ve shora uvedeném poměru. Případný nedostatek obezřetnosti žalobkyně rozhodně nelze srovnávat s porušením právní povinnosti, která v dané věci dopadá na žalovaného. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl, eventuálně přikročil k příznivějšímu poměru zavinění pro žalobkyni.

10. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti vyhovujícímu výroku I a souvisejícím výrokům o nákladech řízení, podal odvolání rovněž žalovaný z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Za nesprávný považoval zejména skutkový závěr okresního soudu, že ke zranění žalobkyně došlo na výtluku, který se nacházel na komunikaci ve vlastnictví žalovaného. Nesouhlasil s hodnocením výpovědi žalobkyně, naopak poukázal na výpověď svědka [jméno] [příjmení] a předloženou fotodokumentaci, ze které nevyplývá, že by se kolem výtluku nacházela krev nebo střepy z poškozeného jízdního kola. Soud prvního stupně řádně nezdůvodnil, proč uvěřil výpovědi žalobkyně o tom, kde a jakým způsobem k nehodě došlo. Dle žalovaného je účastnická výpověď žalobkyně nevěrohodná pro zásadní rozpory a prokázanou nepravdivost řady tvrzení. Žalobkyně dále neprokázala, že jízdní kolo splňovalo podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, neboť v době policejního ohledání se na kole nenacházel přední světlomet s bílým světlem. Z výpovědi svědka [příjmení], která je ohledně typu a uchycení světlometu, v rozporu s výpovědí svědka [příjmení], nelze vycházet. Nadto svědek [příjmení] nepravdivě vypovídal o obsahu telefonického rozhovoru s policistou [příjmení], proto jsou nevěrohodné i další části jeho výpovědi. Okresní soud nepřihlédl k tomu, že žalobkyně po dopravní nehodě nesplnila své povinnosti podle § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu, což mělo za následek, že Policie ČR nemohla provést řádné šetření dopravní nehody na místě samém. Dle žalovaného bylo prokázáno, že žalobkyně porušila povinnost přizpůsobit jízdu stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a svým schopnostem a dále povinnost věnovat se plně řízení. Ačkoliv projížděla trasu, kterou dobře znala, opakovaně ji projížděla a věděla, že se na vozovce nacházejí výtluky, předmětný výtluk o rozměrech 50x170 cm neobjela, nýbrž do něj vjela, což vedlo k jejímu pádu a zraněním. Okresní soud tyto skutečnosti nevzal řádně v úvahu, když podíl žalobkyně na dopravní nehodě stanovil pouze v rozsahu 50 %. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

11. Samostatné a obsahově v podstatě totožné odvolání proti rozsudku okresního soudu podal i vedlejší účastník, který dále (nad rámec odvolacích námitek uplatněných žalovaným) namítal, že výslech svědka [příjmení] byl v rozporu s § 118b odst. 1 o. s. ř. navržen až poté, co nastaly účinky koncentrace řízení. Soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, zda se v případě nákladů na zakoupení přípravků [anonymizována čtyři slova] a [anonymizováno] gel jednalo o účelně vynaložené náklady na léčení ve smyslu § 2960 o. z. Rovněž vedlejší účastník navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl.

12. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobkyně, žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že zčásti důvodné je toliko odvolání žalobkyně.

13. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu v projednávané věci zjistil řádně a úplně skutkový stav věci a zcela správně vyhodnotil provedené důkazy, a to v souladu s ust. § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl přitom ke všemu, co vyšlo v řízení najevo. Skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud proto tato skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že podle recentní judikatury Nejvyššího soudu může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Mohlo by tomu tak být v případě, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo nebo pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování či vyšly za řízení najevo jinak, pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně, případně jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo důkazy byly provedeny v rozporu s ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry a hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů, nesmí odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti napravovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

14. Soud prvního stupně v odůvodnění napadeného rozsudku v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř. vyložil, které skutečnosti měl prokázány a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy a jaký učinil závěr o skutkovém stavu. Podle názoru odvolacího soudu prvostupňový soud svoji úvahu o věrohodnosti účastnické výpovědi žalobkyně, kde, jakým způsobem a za jakých okolností došlo k jejímu úrazu, řádně a logickým způsobem odůvodnil. Odvolací soud odkazuje na podrobné odůvodnění v bodě 48 napadeného rozsudku. Odvolací námitky žalovaného a vedlejšího účastníka nejsou v tomto směru důvodné. Soud prvního stupně se přesvědčivě a způsobem odpovídajícím ustanovení § 132 o. s. ř. vypořádal s rozpory ve výpovědi žalobkyně. Skutečnost, že žalobkyně v rozporu s ustanovením § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu neprodleně neohlásila dopravní nehodu policistovi a nesetrvala na místě dopravní nehody až do příchodu policisty, sice v obecné rovině nepochybně ztížila řádné vyšetření nehody, ovšem soud prvního stupně přiléhavě poukázal na to, že tak žalobkyně neučinila se záměrem mařit policejní vyšetřování; současně to neznamená, že existenci a průběh nehodového děje a příčinu vzniku škody nelze prokázat jinými důkazními prostředky než policejním protokolem o nehodě v silničním provozu. Žádný exces při hodnocení důkazů odvolací soud neshledal ani v případě skutkového závěru, že jízdní kolo žalobkyně bylo v době nehody vybaveno předním světlometem. Důvodná není ani odvolací námitka vedlejšího účastníka, že výslech svědka [příjmení] byl proveden v rozporu s účinky koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Důkazní břemeno ohledně tvrzení, že předmětné jízdní kolo nesplňovalo podmínky pro provoz na pozemních komunikacích, protože nebylo vybaveno předním světlometem, nesl žalovaný, který z této skutečnosti dovozoval pro sebe příznivé právní následky. Účinky tzv. koncentrace řízení proto nebránily žalobkyni popírat toto tvrzení a navrhovat k tomu důkazy (včetně výslechu svědka [příjmení]). Podstata odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka je založena na jejich vlastním hodnocení důkazů a závěrech, že žalobkyně nepřizpůsobila jízdu stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám a svým schopnostem a že se nevěnovala plně řízení, které však nemají podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování.

15. Vzhledem k tomu, že ke škodní události došlo dne [datum], je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2018 (dále také jen„ o. z.“) a zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 30. 9. 2018 (dále jen„ zákon o pozemních komunikacích“).

16. Podle § 26 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

17. Podle § 26 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.

18. Podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích vlastník dálnice, silnice, místní komunikace nebo chodníku je povinen nahradit škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.

19. Objektivní odpovědnost vlastníka komunikace za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle zákona o pozemních komunikacích je spojována s takovým stavem na vozovce, kdy změna sjízdnosti komunikace je natolik významná, že řidič ani při obezřetné jízdě respektující stavební a dopravně technický stav komunikace a povětrnostní vlivy nemůže výskyt takové závady předpokládat a účinně na ni reagovat tak, aby neovlivnila jeho jízdu. Rozhodnutí o této odpovědnosti závisí na zjištění stavu vozovky v době a v místě nehody a především na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006 sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1495/2003). Odpovědnost může být založena, jestliže alespoň jednu z hlavních příčin vzniku škody lze podřadit pod pojem„ závada ve sjízdnosti“. Předpoklady odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu podle § 27 odst. 2 zákona o pozemních komunikacích tedy jsou: závada ve sjízdnosti, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi závadou ve sjízdnosti a vznikem škody nebo nemajetkové újmy.

20. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci byly splněny všechny předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu podle citovaného ustanovení zákona o pozemních komunikacích. Pro stručnost odvolací soud odkazuje na bod 61 odůvodnění rozsudku okresního soudu. Prvostupňový soud zohlednil přiléhavým způsobem ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v již výše zmiňovaném usnesení ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, že závada ve sjízdnosti se může nacházet i v místě nekvalitního stavebního stavu komunikace a není tedy vyloučeno, aby se v místě, kde je stavební stav komunikace poznamenán četnými výtluky, vyskytovala závada ve sjízdnosti představovaná výtlukem natolik rozsáhlým (hlubokým), že vzhledem k okolnímu stavu vozovky jde o takovou změnu sjízdnosti, kterou řidič nemůže předvídat ani tehdy, přizpůsobí-li způsob jízdy špatnému stavu komunikace. Přihlédnout je třeba i k tomu, že byť se předmětný rozsáhlý (170 x 50 cm), hluboký a neoznačený (stálé svislé dopravní značení upozorňující na nerovnost vozovky a její havarijní stav vymezuje úsek 2 km, který však končí cca 300 m před místem nehody) výtluk nacházel na poměrně přehledném úseku komunikace, tak k nehodě došlo za zhoršených rozhledových podmínek v době svítání a v zalesněném prostoru bez veřejného osvětlení, proto lze souhlasit se závěrem, že se jednalo o závadu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 zákona o pozemních komunikacích; v podstatě ke stejnému závěru dospěla i Policie ČR. Závadu ve sjízdnosti je třeba posuzovat z objektivního hlediska, proto na závěru o existenci závady ve sjízdnosti nemůže nic změnit sama o sobě skutečnost, že žalobkyně projížděla daným úsekem komunikace ve stejném týdnu čtyřikrát, a to za denního světla, a že si tudíž dle okresního soudu musela být vědoma existence tohoto výtluku a jeho umístění poblíž svislé dopravní značky označující začátek obce.

21. Soud prvního stupně správně posledně uvedenou skutečnost hodnotil („ toliko“) jako další příčinu vzniku škody a nemajetkové újmy a jako okolnost, kterou lze přičítat žalobkyni jako poškozené ve smyslu § 2918 o. z. Odvolací soud ovšem nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, který poměrně snížil povinnost žalovaného nahradit škodu žalobkyni v rozsahu jedné poloviny (50 %). Odvolací soud má na rozdíl od soudu prvního stupně za to, že závada ve sjízdnosti a zmiňovaná okolnost na straně žalobkyně se na vzniku škody nepodílely stejnou mírou. Míru podílu obou příčin není možné posuzovat pouze z toho hlediska, že bez každé z nich by ke škodlivému následku nedošlo, neboť to platí vždy o každé příčině vzniku škody a nemajetkové újmy, jinak by se ani o příčinu jednat nemohlo. Naopak při závěru o rozsahu, v jakém se tyto příčiny podílely na škodlivém následku, je třeba přihlížet u jednotlivých příčin zejména k jejich závažnosti a důležitosti. Lze souhlasit s argumentací žalobkyně, že vytýkaný nedostatek obezřetnosti žalobkyně (s ohledem na to, že inkriminovaným místem neprojížděla poprvé) nelze srovnávat s významem závady ve sjízdnosti, kterou odvolací soud hodnotí jako významnější a podstatnější. S přihlédnutím ke všem okolnostem považuje odvolací soud ve smyslu § 2918 o. z. za přiměřené snížení povinnosti žalovaného k náhradě škody pouze v rozsahu jedné čtvrtiny. Jinak řečeno, žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni škodu a nemajetkovou újmou způsobenou závadou ve sjízdnosti v rozsahu tří čtvrtin (75 %).

22. Odvolací soud nemá co podstatného dodat k odůvodnění soudu prvního stupně v části týkající se vzniku a výše škody a nemajetkové újmy u jednotlivých dílčích nároků, a to včetně náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s péčí o zdraví. Odvolací námitka vedlejšího účastníka, že soud prvního stupně dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním týkajícím se otázky, zda se v případě nákladů na zakoupení přípravků a kosmetiky [anonymizována čtyři slova] a [anonymizováno] gel jednalo o účelně vynaložené náklady na léčení, není důvodná. Odvolací soud má za to, že při prokazování účelnosti jsou velmi důležité lékařské zprávy a doporučení, která v nich lékař zachytí. Soud prvního stupně správně zdůraznil, že náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného jsou náklady, které slouží k obnovení zdraví anebo alespoň ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného. Bylo prokázáno, že přípravky [anonymizována čtyři slova] a [anonymizováno] gel žalobkyně zakoupila vždy na základě konkrétního doporučení ošetřujícího lékaře v příslušné lékařské zprávě. Uznal-li lékař, že tyto přípravky, byť se nejedná o léčivé přípravky (léky), ale o přípravky kosmetické, mohou vést ke zlepšení poúrazového stavu, není důvodu o tom pochybovat. Odvolací soud si je vědom, že se jedná o otázku odbornou, nicméně vzhledem k výši nákladů vynaložených na pořízení těchto přípravků by bylo nehospodárné provádět k posouzení této otázky znalecké dokazování. Prokázaná celková výše žalobcem požadovaných dílčích nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy činila 354 616 Kč. Při uvedeném poměru tří čtvrtin (75 %) žalobkyni náleží částka 265 962 Kč, okresní soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 177 308 Kč, důvodná je tak žaloba o zaplacení dalších 88 654 Kč.

23. Vzhledem k výše uvedenému byl rozsudek soudu prvního stupně v shledán v odstavci I. výroku a v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 88 654 Kč, jako věcně správný a jako takový byl v této části v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrzen. Odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně v odstavci II. výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 88 654 Kč, změnil tak, že žalovaného zavázal zaplatit žalobkyni částku 88 654 Kč.

24. Protože odvolací soud částečně změnil prvostupňový rozsudek, rozhodl spolu s náklady odvolacího řízení také nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 1 a 2 o. s. ř.). Žalobkyně byla převážně úspěšná (v rozsahu 75 %), proto má podle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu 50 % nákladů řízení před soudy obou stupňů.

25. Žalobkyni vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady ve výši 117 386 Kč, které spočívají v odměně za 2,5 úkonů právní služby z punkta 245 828 Kč (za převzetí a přípravu zastupování, sepis žaloby a ½ úkonu za předžalobní výzvu ze dne [datum]) po 9 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a) a d) a odst. 2 písm. h) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ advokátní tarif“), v odměně za 1,5 úkonu právní služby z punkta 115 030 Kč (½ úkonu za předžalobní výzvu ze dne [datum] a za sepis rozšíření žaloby ze dne [datum]) po 5 740 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, v odměně za 8 úkonů právní služby z punkta 354 616 Kč (2 úkony za účast u jednání dne [datum], účast u jednání dne [datum], sepis vyjádření ze dne [datum], 2 úkony za účast u jednání dne [datum] a dva úkony za účast u jednání dne [datum]) po 9 740 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) advokátního tarifu, ve 13 režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradě za ztrátu času v rozsahu 16 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a jízdném ke čtyřem jednáním ve výši 2 106 Kč (vozidlem o průměrné spotřebě 5,1 l /100 km benzinu Natural 95, cena paliva v roce 2020 32 Kč a v roce 2021 27,80 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2020 4,2 Kč a v roce 2021 4,40 Kč, ujeto z [obec] do [obec] a zpět ke každému jednání 90,4 km).

26. Náklady řízení žalobkyně v odvolacím řízení činily 21 004 Kč, kdy tato částka představuje odměnu za 2 úkony právní služby z punkta 354 616 Kč (za sepis odvolání a účast u jednání dne [datum]) po 9 740 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradu za ztrátu času v rozsahu 4 půlhodin po 100 Kč podle § 14 advokátního tarifu a jízdné k jednání před odvolacím soudem ve výši 524 Kč (osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 5,1 l benzinu Natural 95 na 100 km, cena paliva 44,50 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 4,70 Kč, ujeto z [obec] do [obec] a zpět 75,2 km).

27. Celkem žalobkyni vznikly náklady řízení ve výši 138 390 Kč Odvolací soud proto uložil žalovanému a vedlejšímu účastníkovi zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 69 195 Kč (50 % z částky 138 390 Kč).

28. Odvolací soud dále podle výsledků řízení v souladu s § 224 odst. 1 a 2 za použití § 148 odst. 1 o. s. ř. zavázal žalovaného a vedlejšího účastníka zaplatit společně a nerozdílně státu 3/4 nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících ve svědečném vyplaceném [jméno] [příjmení] ve výši 815 Kč, tj. 611 Kč. Zbývající 1/4 těchto nákladů, tj. částku 201 Kč je povinna zaplatit státu žalobkyně.

29. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud rozhodl o přenesení poplatkové povinnosti na žalovaného a vedlejšího účastníka, které zavázal zaplatit společně a nerozdílně státu na soudním poplatku za řízení před soudy obou stupňů částku 8 535 Kč. Jelikož v případě náhrady za bolest a náhrady za ztížení společenského uplatnění se jedná o náhradu nemajetkové újmy v penězích, použil odvolací soud sazbu 1 % podle položky 3 Sazebníku, což při základu poplatku 172 450 Kč (bolestné 89 692,20 Kč + ztížení společenského uplatnění 140 235 Kč = 229 927,20 Kč; přiznáno bylo 75 % z této částky, tj. 172 445,40 Kč) představuje soudní poplatek ve výši 1 725 Kč. U ostatních dílčích nároků použil odvolací soud sazbu 5 % podle položky 1 písm. b) Sazebníků, což při základu poplatku 93 520 Kč (náklady na znalecký posudek 10 000 Kč, náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 100 556 Kč + náhrada účelně vynaložených nákladů na léčení 14 132,80 Kč = 124 688,80 Kč; přiznáno bylo 75 % z této částky, tj. 93 516,60 Kč) představuje soudní poplatek 4 676 Kč. V odvolacím řízení bylo k odvolání žalobkyně přiznáno na bolestném 22 423 Kč (¼ z částky 89 692,20 Kč) a na ztížení společenského uplatnění 35 058,75 Kč (¼ z částky 140 235 Kč), tj. celkem 57 481,75 Kč, což při sazbě 1 % činí na soudním poplatku 575 Kč. U ostatních dílčích nároků bylo žalobkyni přiznáno na nákladech za znalecký posudek 2 500 Kč (¼ z částky 10 000 Kč), na náhradě za ztrátu na výdělku 25 139 Kč (¼ z částky 100 556 Kč) a na náhradě účelně vynaložených nákladů na léčení 3 533,20 Kč (¼ z částky 14 132,80 Kč), tj. celkem 31 172,20 Kč, což při sazbě 5 % činí na soudním poplatku 1 559 Kč.