16 Co 105/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený Jméno žalobce B, advokátem se sídlem adresa proti žalované: Jméno žalované IČO IČO žalované, se sídlem Adresa žalované o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 11. února 2026, č. j. 8 C 118/2022-201,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Šumperku dne 21. 2. 2022 se domáhal žalobce po žalované zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že byl v období od 17. 5. 2007 do 27. 2. 2021 v průběhu výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici adresa, zaměstnán jako šič – bandážista, kdy tato práce obnášela obšívání vinutí statorových svazků cívek. V důsledku výkonu práce se u něho rozvinul syndrom karpálního tunelu. S ohledem na skutečnost, že uvedené zdravotní potíže se u něho rozvinuly jednoznačně v souvislosti s výkonem práce a syndrom karpálního tunelu spadá pod seznam nemocí z povolání dle nařízení vlády č. 290/1995 Sb., má žalobce nárok na odškodnění vzniklé majetkové a nemajetkové újmy v souvislosti se svými potížemi způsobenými uvedenou nemocí z povolání. Dle § 39 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, odpovídá za škodu způsobenou odsouzenému při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s plněním těchto úkolů Vězeňská služba nebo jiný subjekt, u něhož je zařazen do práce. Obdobně odpovídá odsouzenému Vězeňská služba nebo jiný subjekt, u něhož he odsouzený zařazen do práce, za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání a za škodu způsobenou na odložených věcech a při odvracení škody. S ohledem na výše uvedené, kdy byl žalobce zařazen do práce přímo ve věznici, odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu v souvislosti s nemocí z povolání žalovaná. Vlivem nepříznivých pracovních podmínek, přetěžování a vibracemi při výkonu práce pro žalovanou, došlo na straně žalobce k trvalému zhoršení zdravotního stavu. Žalobce vykonával práci spojenou s vinutím statorových svazků cívek, a to nepřetržitě po dobu takřka 14 let, od 17. 5. 2007 do 27. 2. 2021, 5 dnů v týdnu, včetně přesčasů. Již v roce 2016 si žalobce u lékaře žalované stěžoval na bolesti kloubů na rukou vlivem vykonávané práce, což nebylo jakkoli léčeno. S ohledem na shora uvedené pak po žalované požaduje zaplacení částky 500 000 Kč z titulu odškodnění ztížení společenského uplatnění.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí s tím, že nemá možnost verifikovaným způsobem podat vyjádření k žalobcem uváděnému zdravotnímu stavu. S tvrzením žalobce se neztotožňuje a nárok neuznává. Žalobce se pouze snaží spekulativně propojit jím popsaný zdravotní stav se skutečností, že byl během svého výkonu trestu ve Věznici adresa pracovně zařazen, aniž by relevantně prokázal racionální základ uplatňované nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč. Žalobce neprokazuje, že jím tvrzené zdravotní problémy byly způsobeny prací, kterou vykonával u žalované, resp. že se v případě jím tvrzených zdravotních problémů jedná o nemoc z povolání.

3. Okresní soud v Šumperku jako soud prvního stupně, rozsudkem identifikovaným v záhlaví, žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 500 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ode dne podání žaloby do zaplacení, zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků i státu (výrok II. a III.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci za škodu při nemoci z povolání dle § 269 odst. 2 zákoníku práce jsou existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Ke vzniku nároku na náhradu škody (jeho základu) je zapotřebí, aby všechny tři tyto předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok nevzniká. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený) procesní povinnost tvrdit (srov. § 101 odst. 1 občanského soudního řádu) a posléze i prokázat (srov. § 120 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu) všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik nároku. Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. § 271b odst. 1 zákoníku práce). O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání, tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti za škodu, nemůže stačit pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku nemoci z povolání (jejích následků), nýbrž musí být tato příčinná souvislost najisto postavena. Nemoc z povolání přitom nemusí být jedinou příčinou vzniku škody; pro závěr o existenci příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a škodou, jíž se zaměstnanec z tohoto titulu domáhá, postačí, aby nemoc z povolání byla jednou z příčin škody, avšak příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Předmětem odškodnění zaměstnance není zdravotní stav jako takový (ta jeho část, která byla zhoršena nemocí z povolání), nýbrž ztráta na výdělku, která od určitého okamžiku vznikla (byla dovršena) následky nemoci z povolání. V průběhu řízení nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že trpí nemocí z povolání. Důkazní návrh žalobce na výslech svědků jméno FO a jméno FO okresní soud zamítl jako nadbytečný vzhledem k výsledku znaleckého zkoumání. Nebyl tak prokázán základní předpoklad pro přiznání jakékoliv náhrady škody, která by žalobci v důsledku nemoci z povolání vznikla a okresní soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou.

4. Proti uvedenému rozsudku podal žalobce odvolání. V odvolání uvedl, že okresní soud své zamítavé rozhodnutí založil výhradně na závěrech znalce a protokolu hygienické stanice, aniž by vzal v potaz všechny rozhodné skutečnosti. Pokud jde o měření lokální svalové zátěže, toto proběhlo jednorázově a nereflektovalo reálný výkon práce v horizontu 14 let (včetně přesčasů). Žalobce je toho názoru, že podmínky při měření byly nastaveny tak, aby limity byly splněny. Okresní soud zamítl výslech svědků jméno FO a jméno FO jako nadbytečný. Žalobce má však za to, že tito svědci mohli potvrdit reálnou intenzitu práce a pracovní tempo, které se lišilo od podmínek při „oficiálním“ měření hygieny, čímž mohlo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu ohledně hygienické podmínky. Tito svědci tak mohli potvrdit, že běžný pracovní režim byl výrazně náročnější než režim při kontrole KHS. V bodě 5 rozsudku okresního soudu tento uzavírá, že dle znalce u diagnózy epikondylitidy nebyla splněna klinická podmínka, protože nebyla provedena třífázová scintigrafie. Žalobce však jako laik nemůže nést k tíži, že jeho ošetřující lékaři toto vyšetření neindikovali včas. Žalobce dále okresnímu soudu vytýká, že na jedné straně uznává, že žalobce pracoval 14 let jako šič-bandážista (práce vyžadující jemnou motoriku a sílu v rukou), a na druhé straně uzavírá, že jeho zdravotní potíže s touto prací nijak nesouvisí. Okresní soud se nezabýval otázkou, zda k poškození zdraví nedošlo v důsledku souběhu více faktorů, které jednotlivě limity nepřekračují, ale v úhrnu 14 let práce vedly k trvalé újmě žalobce. Konečně žalobce namítá, že okresní soud vedl jednání i bez přítomnosti žalobce, ač tento požádal o svou osobní účast a toliko vlivem jeho nemoci řádně doložené vystavenou pracovní neschopností lékařem se jednání nemohl účastnit a osobně uvést pro něj rozhodné skutečnosti. Vzhledem k výše uvedenému navrhl žalobce, aby odvolací soud zrušil rozsudek okresního soudu a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že okresní soud se dostatečně vypořádal s námitkami žalobce a správně přihlédl k odborným závěrům vypracovaného znaleckého posudku. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-5. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

8. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

9. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního.

10. Je třeba zdůraznit, že rozhodnutí v této věci zejména závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, a že hodnocení soudu (i odvolacího) nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, neboť k tomu nemají soudci odborné znalosti nebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. Soud (i odvolací) hodnotí pouze přesvědčivost znaleckého posudku, co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Znalecký posudek, včetně výslechu znalce, ve věci vypracovaný, byl zpracován renomovaným znalcem, o jehož odbornosti nemá ani odvolací soud důvod pochybovat, tento se vypořádal se všemi námitkami žalobce, ve svém znaleckém posudku se vyjádřil ke všem omezením žalobce, podrobně zdůvodnil své závěry.

11. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 269 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodu 7. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

12. Jak správně uvedl okresní soud, nemocí z povolání jsou ty a jen ty nemoci, které jsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání, tvořící přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, a dosahují tam stanoveného stupně závažnosti (první podmínka), a dále tyto nemoci musí vzniknout za podmínek (pracovních), kdy tyto nemoci z povolání vznikají (druhá podmínka), jiné nemoci, byť by mohly mít souvislost s prací, nemocemi z povolání nejsou. Určit, zda nějaké onemocnění je či není nemocí z povolání, jsou povoláni znalci z oboru zdravotnictví, odvětví nemoci z povolání (např. tituly před jménem právnická osoba), kteří vycházejí ze zpráv jiných lékařů, specialistů v daném odvětví, a proto není nutné, aby tito znalci posuzované osobně vyšetřovali nebo aby byli specialisty ve všech odvětvích či aby je přibírali jako konzultanty, pokud to není třeba.

13. V případě syndromu karpálního tunelu je v příloze nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kapitola II, položka 10 – nemoci periferních nervů končetin charakteru úžinového syndromu z dlouhodobého nadměrného jednostranného přetěžování s klinickými příznaky a s patologickým nálezem v EMG vyšetření, stanovena nejméně středně těžká porucha. Stanovený stupeň závažnosti je u syndromu karpálního tunelu objektivizován standardizovaným EMG vyšetřením středového nervu (nervus medianus), kdy pro splnění klinické podmínky se vyžaduje nejméně střední stupeň závažnosti. EMG nález odpovídá nejméně střednímu stupni závažnosti, pokud SCV (senzitivní vedení) středového nervu od zápěstí k II. nebo III. prstu je menší než 38 m/sekundu nebo je nevýbavná odpověď a DML (distální motorická latence) středového nervu je větší než 5,3 m/s nebo nevýbavnost odpovědi, přičemž musí být splněny obě podmínky současně. Žádné z provedených EMG vyšetření tyto hodnoty neprokazuje, dne 27. 8. 2021 tituly před jménem jméno FO ve svém závěru uvedl – oboustranná lehká distální neuropatie středového nervu, dne 15. 2. 2023 – normální senzitivní vedení oběma středovými i loketními nervy.

14. V případě syndromu karpálního tunelu je v příloze nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kapitola II, položka 9 – nemoci šlach, šlachových pochev, tíhových váčků nebo úponů svalů nebo kloubů končetin z dlouhodobého nadměrného jednostranného přetěžování (např. ulnární epikondylitis, tzv. „oštěpařský loket“), stanovena vleklá forma nemoci vedoucí k výraznému omezení pracovní schopnosti, potvrzená objektivními vyšetřovacími metodami. Tato diagnóza se tak potvrzuje vyšetřením třífázovou scintigrafií, kterou je však třeba provést nejpozději do 6 měsíců po skončení vykonávané práce, aby byla uznána příčinná souvislost mezi výkonem práce a ulnární epikondylitidou. Při pozdějším vyšetření již nelze odlišit vliv jiné než pracovní zátěže. Diagnóza ulnární epikondylitis se však u žalobce objevuje až v ortopedické zprávě tituly před jménem jméno FO, ambulance FN adresa, dne 8. 6. 2023, avšak žalobce u žalované pracoval pouze do 27. 2. 2021. Vyšetření žalobce třífázovou scintigrafií je proto nyní irrelevantní, protože pro odstup času od skončení výkonu práce u žalované (cca 27 měsíců), nelze případnou ulnární epikondylitis uznat žalobci jako nemoc z povolání. Jelikož do vyšetření dne 8. 6. 2023 žalobce nevykazoval příznaky ulnární epikondylitis, nebyl důvod jej vyšetřovat třífázovou scintigrafií. Odstup času od skončení výkonu práce žalobce u žalované (27. 2. 2021) a diagnózou ulnární epikondylitis v ortopedické zprávě tituly před jménem jméno FO, ambulance FN adresa (8. 6. 2023), tedy více než dva roky, taktéž svědčí závěru, že příčinnou není pracovní zátěž u žalované.

15. Okresní soud správně důkazní návrh žalobce na výslech svědků jméno FO a jméno FO zamítl jako nadbytečný, protože jimi chtěl žalobce zpochybnit protokoly hygienické stanice o měření lokální svalové zátěže, tedy druhou podmínku (nemoc z povolání musí vzniknout za podmínek (pracovních), kdy tyto nemoci z povolání vznikají), avšak žalobce nesplňuje již první podmínku (trpí nemocí, které je uvedena v seznamu nemocí z povolání, tvořící přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, a dosahuje tam stanoveného stupně závažnosti), proto se zabývat druhou podmínkou je nadbytečně (jelikož podmínky musí být splněny současně, tak na výsledku, že netrpí nemocí z povolání již případné splnění druhé podmínky nic nemění). Odvolací soud také jednání (odvolací) neodročil, protože případné aktuálně pozitivní výsledky vyšetření třífázovou scientografií žalobce, nemůže závěry odvolacího soudu změnit s ohledem na odstup času od skončení výkonu práce u žalované, jak je rozvedeno výše. Jak již bylo řečeno, nemocí z povolání jsou ty a jen ty nemoci, které jsou uvedeny v seznamu nemocí z povolání, tvořící přílohu nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, a dosahují tam stanoveného stupně závažnosti (první podmínka), a dále tyto nemoci musí vzniknout za podmínek (pracovních), kdy tyto nemoci z povolání vznikají (druhá podmínka), jiné nemoci, byť by mohly mít souvislost s prací, nemocemi z povolání nejsou, proto ani úhrn 14 let práce na pozici šič-bandážista není (nemůže být) důvodem pro přiznání nemoci z povolání. Taktéž jednání okresního soudu v nepřítomnosti žalobce není vadou řízení, když žalobce byl zastoupen kvalifikovaným právním zástupce, který zastupoval žalobce v maximální možné míře a rozhodnutí okresního soudu je založeno na výsledcích objektivních odborných (zdravotnických) vyšetřeních.

16. Okresní soud proto správně uzavřel, že žalobce netrpěl ani netrpí nemoci z povolání (nebyly splněny objektivní klinické podmínky), a žalobci tak nevznikla ani nevzniká žádná škoda ve smyslu zákoníku práce.

17. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladových částí (výroky II. a III.), které odpovídají výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na body 8. a 9. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

18. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, jelikož se však náhrady nákladů odvolacího řízení výslovně vzdala, rozhodl odvolací soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

19. O náhradě nákladů státu za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení plně procesně neúspěšný a nebyly mu proto přiznány účelně vynaložené náklady řízení, není tak žalovaná povinna zaplatit státu náhradu hotových výdajů a odměnu za zastupování ustanoveného advokáta (usnesení okresního soudu č. j. 8 C 118/2022-20 ze dne 22. 8. 2022) a stát tak nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. A dále vzhledem ke skutečnosti, že žalobce byl v řízení osvobozen od placení soudních poplatků z odvolání podle § 11 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších změn a doplňků, a procesním úspěchem žalované, nedošlo přenesení povinnosti zaplatit soudní poplatek z odvolání na žalovanou v souladu s § 2 odst. 3 tohoto zákona, a stát tak nemá právo na náhradu nákladů řízení – zaplacení soudního poplatku z odvolání. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu prostřednictvím Okresního soudu v Šumperku.