16 Co 113/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení částky 12 000 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 2. 2025, č. j. 12 C 28/2024-62

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění tak, že se žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 12 000 Kč, zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 21 632 Kč k rukám advokáta , Jméno advokáta B, , sídlem , adresa, .

1. Žalobou podanou dne 22. 12. 2023 se žalobce jako zaměstnanec proti žalované coby své zaměstnavatelce domáhal zaplacení částky 12 000 Kč se zdůvodněním, že u ní na základě pracovní smlouvy ze dne 21. 4. 2022 působí v pracovním poměru ISO specialisty. Žalovaná „Oficiálním sdělením – navýšením základních tarifů a navýšením hodnot stravenek“ ze dne 26. 4. 2023 (dále jen sdělením) svým zaměstnancům plošně oznámila následující: „Zaměstnanci, kteří odpracovali v období od 1. 4. 2022 do 31. 3. 2023 alespoň 75 % z plánovaných směn, obdrží mimořádný bonus ve výši 12 000 Kč. Bonus bude rozdělen do dvou částí. První polovinu zaměstnanci obdrží v měsíci dubnu na multikartu od společnosti , právnická osoba, ve formě e-benefitů, druhá část bude zaměstnancům vyplacena ve mzdě za měsíc září.“ Navzdory tomu, že žalobce splnil jedinou podmínku pro výplatu mimořádného bonusu - odpracoval v rozhodném období alespoň 75 % z plánovaných směn, žalovaná mu bonus ani zčásti nevyplatila. V podání ze dne 12. 6. 2024 žalobce popřel, že by byl jediným ze zaměstnanců žalované, který obsah sdělení nepochopil, a uvedl, že k prokázání této skutečnosti navrhuje výslech dalších zaměstnanců, jejichž nacionále oznámí soudu při nejbližší možné příležitosti s ohledem na „extrémně specifickou situaci,“ kdy jsou daní svědkové zaměstnanci žalované. Žalobce nevysvětlil, proč je tato situace extrémně specifická a nikdy svědky neoznačil.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že ze samotného obsahu sdělení musel být všem zaměstnancům žalované zřejmý její úmysl odměnit bonusem pouze ty zaměstnance, kteří pro ni vykonávali práci po celé rozhodné období. Žalobce tuto podmínku nesplnil, poněvadž nastoupil do práce k žalované teprve dne 2. 5. 2022. I kdyby žalobci zmíněný úmysl žalované nebyl znám, resp. by o něm nemusel vědět, osoba v žalobcově postavení by mu zpravidla přikládala týž význam. Žalobce se nároku na mimořádný bonus na tomto základě domáhá jako jediný, ač se v obdobném postavení nacházelo dalších cca 30 zaměstnanců.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě plně vyhověl (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok II). Dospěl přitom ke skutkovým zjištěním specifikovaným v bodech 4. – 14. odůvodnění napadeného rozsudku a shrnutým v bodě 16. do následujícího skutkového závěru. Dne 21. 4. 2022 účastníci uzavřeli pracovní smlouvu, na jejímž základě žalobce nastoupil k žalované dne 2. 5. 2022 do pracovního poměru ISO specialisty s místem výkonu práce v , Anonymizováno, . Dne 26. 4. 2023 vydala žalovaná sdělení, jímž zaměstnancům oznámila: „Zaměstnanci, kteří odpracovali v období od 1. 4. 2022 do 31. 3. 2023 alespoň 75 % z plánovaných směn, obdrží mimořádný bonus ve výši 12 000 Kč. Bonus bude rozdělen do dvou částí. První polovinu zaměstnanci obdrží v měsíci dubnu na multikartu od společnosti , právnická osoba, ve formě e-benefitů, druhá část bude vyplacena zaměstnancům ve mzdě za měsíc v září (bod 1).“ Sdělení bylo zaměstnancům zasláno e-mailem a vyvěšeno na nástěnky na pracovištích. Žalobce od nástupu do zaměstnání odpracoval 1 761,25 hodin z 2024 možných (tj. 220 směn z 253, tedy 87 %). Bonus mu nebyl vyplacen, pouze mu na schůzkách s manažerkou osobního oddělení a následně též se zástupkyní odborů a manažerem oddělení vnitřních vztahů bylo vysvětleno, že podle vedení společnosti nesplňuje podmínky vzniku nároku. Před zveřejněním sdělení se sešli zástupci vedení žalované a odborové organizace a dohodli vyplacení bonusu ve výši 12 000 Kč zaměstnancům za splnění dvou podmínek: 1. trvání pracovního poměru nejméně jeden rok, 2. 75% docházky. Na základě této dohody formulovala manažerka osobního oddělení, , jméno FO, , sdělení. Dne 2. 7. 2024 žalovaná vydala další oficiální sdělení, kterým mimo jiné stanovila pravidla nároku na 13. plat, mezi něž patřil i nástup do pracovního poměru nejpozději dne 29. 2. 2024.

4. Okresní soud případ právně kvalifikoval podle § § 555 – 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.), a podle § 18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), a dospěl k závěru, že žalobce má žalobou uplatněný nárok, poněvadž žalovaná zaměstnancům ve sdělení přiznala bonus jako nenárokovou složku mzdy a i když bylo prokázáno, že tak činila s úmyslem založit nárok jen za splnění obou výše specifikovaných podmínek, přičemž žalobce podmínku odpracované doby nesplnil, nebylo prokázáno, že by o tomto úmyslu věděl někdo jiný, než účastníci výše uvedené schůzky. Proto je rozhodný význam, který by adresát obsahu sdělení zpravidla přikládal. Z výpovědi svědkyně Otiskové vyplynulo, že si zaměstnanci s textem spojovali různé významy. Proto okresní soud aplikoval § 18 zákoníku práce a sdělení vyložil způsobem pro žalobce příznivějším, tedy že žalovaná kladla pouze podmínku minimálního procenta odpracovaných směn.

5. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání s návrhem na změnu rozsudku v podobě zamítnutí žaloby, přičemž částečně zopakovala dosavadní argumenty a uvedla, že sdělení není vnitřním předpisem ani mzdovým výměrem. Šlo pouze o nezávaznou informaci odrážející kolektivní smlouvu, kterou je v kontextu sdělení nutno vyložit jako dopadající pouze na zaměstnance, kteří u žalované pracovali po celou dobu od 1. 4. 2022 do 31. 3. 2023 a přitom odpracovali minimálně 75 % plánovaných směn. I kdyby bylo sdělení právním jednáním, musí být vyloženo stejně. Klíčová je skutečná vůle žalované a odborové organizace vtělená do kolektivní smlouvy, čehož si byl vědom i žalobce, který v e-mailu adresovaném žalované uvedl, že si myslí, že mu nárok vznikl, ačkoli jeho pracovní poměr vznikl teprve dne 2. 5. 2022.

6. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že zrekapituloval některé dosavadní argumenty a část odůvodnění napadeného rozsudku.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na odvolacím jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že je odvolání žalované důvodné.

8. Prvostupňový soud dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním, jež mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud je tudíž jako taková přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.

9. Při právní kvalifikaci případu s ohledem na odvolání a vyjádření k němu se odvolací soud řídil těmito úvahami. Sdělení bylo bezpochyby adresovaným právním jednáním, poněvadž v něm žalovaná svým zaměstnancům založila právní nárok na (mimo jiné) daný bonus. Nebylo prokázáno, že by tento nárok plynul již z kolektivní smlouvy. Také v oblasti pracovního práva platí pravidlo zakotvené v § 4 odst. 1 o. z. (zde ve spojení s § 556 odst. 1 druhou větou o. z.), podle nějž se „má za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“[footnoteRef:1] Jeho aplikace neodporuje základním zásadám pracovněprávních vztahů (§ 4 ve spojení s § 1a odst. 1 zákoníku práce). Použití pravidla zakotveného v § 18 zákoníku práce, na němž je napadený rozsudek vposledku založen (resp. v občanskoprávních vztazích pravidla kodifikovaného v § 557 či § 1812 o. z.), přitom přichází v úvahu teprve v okamžiku, kdy ani výklad právního jednání provedený podle předchozích ustanovení § § 555 – 556 o. z. neodstraní interpretační nejasnosti. Kdyby měl platit výklad prosazovaný žalobcem, pak by stačilo, aby do pracovního poměru k žalované nastoupil např. 1. 3. 2023 či dokonce 30. 3. 2023 a v tomto období aby odpracoval 75 % plánovaných směn. To je zcela absurdní důsledek, který žalovaná samozřejmě nezamýšlela ani zamýšlet nemohla, což muselo být zřejmé každé průměrně rozumné a obezřetné svéprávné osobě ve smyslu § 4 odst. 1 ve spojení s § 556 odst. 1 druhou větou o. z. Tím pádem muselo hrát roli též odpracování celého rozhodného období. Již proto je nutno sporné sdělení interpretovat tak, že zahrnovalo obě kumulativní podmínky. To je ostatně patrno již ze sémantického významu textu sdělení, podle nějž zaměstnanec musel alespoň 75 % plánovaných směn odpracovat v rozhodném období – tedy v celém rozhodném období. Tomu také nasvědčuje časová souslednost, kdy žalovaná jasně vytyčila rozhodné období 12 předchozích po sobě jdoucích kalendářních měsíců, po jehož skončení, hned následujícího kalendářního měsíce – v dubnu 2023 – vybrané skupině zaměstnanců bonus zpětně přiznala. V takové situaci je logické, že bylo určující celé sledované období. Tomu odpovídá i výše bonusu 12 000 Kč, beze zbytku dělitelná číslem 12, jež reprezentuje oněch 12 měsíců. Měsíční byla též perioda zúčtování a vyplácení mezd u žalované, a to i v žalobcově případě. Dále je třeba si povšimnout, že originální anglický text sdělení zní: „Employees, who worked from 1. 4. 2022 to 31. 3. 2023 min. 75 % of their planned shifts…“ Kdežto český překlad obsahuje slovo „odpracovali,“ tedy sloveso ve vidu dokonavém. Slovu odpracovali by ovšem v angličtině odpovídal výraz „worked through“ či „worked off.“ Také vid nedokonavý obsažený v originálním textu podporuje závěr, že zaměstnanec musel pro žalovanou pracovat celé rozhodné období. Všechny tyto úvahy jsou výkladem podle obsahu samotného sdělení (§ 555 odst. 1 o. z.). Odvolací soud ovšem přihlédl i k ostatním důkazům a k tomu, co právnímu jednání předcházelo (§ 556 odst. 2 o. z.), neboť podle svědeckých výpovědí se vedení žalované se zástupkyní odborové organizace shodlo vyžadovat obě podmínky. Ze svědeckých výpovědi též vyplynulo, že bonus tvořil určitou odměnu za loajalitu zaměstnanců v prostředí jejich dlouhodobé fluktuace, s čímž také koresponduje požadavek odpracování celého rozhodného období. Žalovaná dávala celou dobu naprosto konzistentně najevo, že vyžaduje splnění obou podmínek. Z důkazů nevyplynula jediná indicie, že by snad nárok na bonus přiznala kterémukoli jinému zaměstnanci v postavení srovnatelném s žalobcovým ani že by proti ní některý z nich tento nárok uplatnil. Žalobce sice popřel, že by byl jediným zaměstnancem, který obsah sdělení nepochopil, ale neoznačil v tomto kontextu slibované svědky a pokud ve své účastnické výpovědi uvedl, že také jiní zaměstnanci nesouhlasili s výkladem prosazovaným žalovanou, není to verze věrohodná, poněvadž neřekl, kdo, v čem a proč nesouhlasil a je také nutno zohlednit ostatní provedené důkazy a fakt, že měl žalobce subjektivní zájem na pro sebe příznivém výsledku řízení. Právní figura průměrně obezřetné osoby podle § 4 odst. 1 o. z. je pochopitelně založena na objektivizovaném, nikoli subjektivním či dokonce vlastním prospěchem motivovaném standardu (viz též § 4 odst. 2 o. z.). Svědkyně , příjmení, , o níž také ostatní dva vyslechnutí svědci prohlásili, že by byla adresátkou otázek zaměstnanců na význam sdělení, vypověděla, že jí žádná taková otázka položena nebyla. Totéž vypověděl svědek , příjmení, . Pouze zaměstnankyně a předsedkyně odborové organizace , příjmení, uvedla, že takové dotazy zaznamenala, avšak nedokázala upřesnit, kolik, od koho a jakého obsahu a především nevěděla, zda se na ni obrátil i zaměstnanec, který stejně jako žalobce nastoupil teprve během rozhodného období. Vzpomněla si ovšem, že žalobce se jí nezeptal. Na takto vratkém základě nelze objektivně uzavřít, že mezi zaměstnanci panovala relevantní nejistota stran výkladu sdělení. Navíc je třeba si uvědomit, že aplikace § 4 odst. 1 ve spojení s § 556 odst. 1 druhou větou o. z. obecně nevyžaduje prověření konkrétního referenčního vzorku adresátů právního jednání cestou dokazování, jak naznačil prvostupňový soud. Tento standard lze naopak stanovit racionální a přesvědčivou právní úvahou, z níž naprosto jednoznačně vychází, že by takový adresát přisuzoval sdělení význam v podobě nutnosti splnění obou podmínek. To, že žalovaná v roce 2024 v typově podobném dokumentu zakotvila podmínku odpracované doby explicitně, na tom nic nemění, neboť šlo zaprvé o jiné právní nároky, zadruhé nebyly jasně navázané na uzavřené, delší a již uplynulé rozhodné období a zatřetí postup žalované svědčí spíše o tom, že se po zkušenosti s žalobcem prostě poučila a formulovala novější sdělení precizněji, jak ostatně vypověděla svědkyně , příjmení, , aniž by žalobce věrohodnost její výpovědi relevantně zpochybnil. Odvolací soud naopak nepřičítá valný význam žalovanou zmíněnému žalobcovu e-mailu, protože zaprvé nebyl jako důkaz ani označen před nastoupením koncentrace řízení a zadruhé ani jeho žalobcem reprodukovaný obsah nesvědčí o žádné právně relevantní skutečnosti. Avšak způsob, jakým soud prvního stupně přistoupil k hypotéze § 18 zákoníku práce („je-li možné právní jednání vyložit různým způsobem“) by v konečném důsledku znamenal, že by ztratila reálný normativní význam a § 18 by se vždy musel aplikovat (v zaměstnancův prospěch) takřka automaticky. Odvolací soud tudíž nesouhlasí s právním hodnocením případu, které podal prvostupňový soud. [1: KOCOUREK, Jiří. § 18 [Výklad právního jednání]. In: KOCOUREK, Jiří, DOBŘICHOVSKÝ, Tomáš. Pracovní poměr. Vybraná ustanovení zákoníku práce. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 146.]

10. Z těchto důvodů výrokem I napadený rozsudek změnil tak, že žalobu v plné šíři zamítl [§ 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].

11. Výrok II odpovídá § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud napadený rozsudek změnil, pročež musel znova rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaná byla plně procesně úspěšná, pročež měla proti žalobci právo náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ty na podkladě jejího vyúčtování sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 000 Kč a z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby (1 580 Kč) odvolací soud stanovil podle § 8 odst. odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a. t. Konkrétně šlo o přípravu a převzetí zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.], odpor proti platebnímu rozkazu [§ 11 odst. 3, odst. 1 písm. k) a. t.], účast na jednáních ze dnů 14. 5. 2024, 20. 8. 2024, 6. 2. 2025 [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.], odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.] a účast na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Paušální náhrada hotových výdajů pak byla určena částkou 300 Kč za úkony učiněné do 31. 12. 2024 a částkou 450 Kč za úkony učiněné později (čl. II novely č. 258/2024 Sb. ve spojení s § 13 odst. 4 a. t.). Odvolací soud nepokládá za účelný úkon právní služby vyjádření žalované ze dne 23. 7. 2024, v němž žalovaná bez výzvy soudu pouze v několika větách sdělila svůj názor na žalobcem navržené výslechy svědků, které se prvostupňový soud již předtím sám rozhodl neprovést (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Další složkou náhrady je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře substitutů zástupce žalované k soudu prvního stupně a zpět vždy v délce 12 započatých půlhodin, 8 půlhodin po 100 Kč pro první dvě jednání a 4 půlhodiny po 150 Kč pro třetí jednání, celkově tedy 1 400 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím možno přiznat vždy požadované 4 půlhodiny [čl. II novely č. 258/2024 Sb. ve spojení s § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné 2 041 Kč při ujeté vzdálenosti 86 km, kombinované spotřebě 6 l/100 km, jednotkové ceně automobilového benzinu 95 oktanů 38,20 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,60 Kč pro jednání z roku 2024 [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 398/2023 Sb.] a při ceně automobilového benzinu 95 oktanů 35,80 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,80 Kč pro jednání z roku 2024 [§ § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb.]. Protože je advokát žalované společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 3 581 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 21 632 Kč. Žalobce je povinen nahradit náklady řízení sice žalované, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce řízení, během nějž se žalobce mohl připravit na zaplacení náhrady pro případ svého procesního neúspěchu.