16 Co 116/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Anonymizováno sídlem adresa o zaplacení částky 130 846,97 Kč s Anonymizováno o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 4. 2. 2025, č. j. 19 C 137/2023-484, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 6. 1. 2026, č. j. 19 C 137/2023-535

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění takto:Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 32 888 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem, , právnická osoba, , advokáta se sídlem , adresa, .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 36 786 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , tituly před jménem, , právnická osoba, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Okresní soud napadeným rozsudkem, ve znění doplňujícího rozsudku, řízení co do částky za měsíc září 2021 ve výši 3 168 Kč a zákonných odvodů ve výši 1 117 Kč, za měsíc říjen 2021 ve výši 3 189 Kč a zákonných odvodů ve výši 1 137 Kč, za měsíc listopad 2021 ve výši 3 143 Kč a zákonných odvodů ve výši 1 114 Kč, za měsíc prosinec 2021 ve výši 245 Kč a zákonných odvodů ve výši 86 Kč, za měsíc leden 2022 ve výši 2 789 Kč a zákonných odvodů ve výši 986 Kč, za měsíc únor 2022 ve výši 3 277 Kč a zákonných odvodů ve výši 1 164 Kč, za měsíc březen 2022 ve výši 1 766 Kč a zákonných odvodů ve výši 622 Kč, za měsíc duben 2022 ve výši 4 453 Kč a zákonných odvodů ve výši 1 580 Kč, za měsíc květen 2022 ve výši 1 709 Kč a zákonných odvodů ve výši 601 Kč, za měsíc červen 2022 ve výši 323 Kč a zákonných odvodů ve výši 114 Kč zastavil (výrok I), žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 241,97 Kč a úrok z prodlení z částky 4 285 Kč od 1. 11. 2021 do 15. 1. 2024 ve výši 8,5 % ročně, z částky 4 326 Kč od 1. 12. 2021 do 15. 1. 2024 ve výši 8,5 % ročně, z částky 4 257 Kč od 1. 1. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 11,75 % ročně, z částky 331 Kč od 1. 2. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 11,75 % ročně, z částky 3 775 Kč od 1. 3. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 11,75 % ročně, z částky 4 441 Kč od 1. 4. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 11,75 % ročně, z částky 2 388 Kč od 3. 5. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 11,75 % ročně, z částky 6 033 Kč od 1. 6. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 11,75 % ročně, z částky 2 310 Kč od 1. 7. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 15 % ročně a z částky 437 Kč od 2. 8. 2022 do 15. 1. 2024 ve výši 15 % ročně (výrok II), žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 98 022 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 2 415 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 12 226 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 9 155 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 622 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 8 587 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 9 646 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 19 291 Kč od 1. 4. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 10 861 Kč od 1. 5. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 13 436 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 7 180 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 670 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, zamítl (výrok III) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 40 321 Kč (výrok IV).

2. Okresní soud vyhověl částečným rozsudkem pro uznání žalobě co do částky 241,97 Kč představující zákonné úroky z prodlení z doplatku mzdy za měsíc listopad 2021 ve výši 1 853 Kč za období od 1. 1. 2022 do 21. 12. 2022 a za měsíc leden 2022 ve výši 317 za období od 1. 3. 2022 do 21. 12. 2022, které žalovaná zaplatila žalobci po splatnosti před podáním žaloby (výrok II). Následně žalovaná po podání žaloby dne 16. 1. 2024 zaplatila žalobci další doplatky mzdy za měsíce srpen 2021 až červen 2022 celkem v čisté výši 28 166 Kč a zákonné odvody (z důvodu nesprávného vyhodnocení bezpečnostních přestávek, které nebyly původně započteny do pracovní doby), žalobce proto vzal žalobu zčásti zpět a okresní soud v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I). Doplňujícím rozsudkem okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci zákonné úroky z prodlení z těchto doplatků. Ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Prvostupňový soud konstatoval, že jádrem sporu mezi účastníky po částečném zpětvzetí žaloby byla otázka, zda i za dobu časového úseku označeného podle podrobného rozpisu aktivity řidiče (záznamu digitálního tachografu) symbolem postýlek v rozsahu, který převyšuje zákonný nárok vyplývající z bezpečnostních přestávek, má žalobce nárok na mzdu a příslušné mzdové příplatky. Žalobce tvrdil, že i po tuto dobu vykonával pro žalovanou sjednanou práci řidiče kamionové dopravy tuzemské i mezinárodní. Tato skutečnost však ze záznamu tachografu nevyplývá. Okresní soud proto vyzval žalobce, aby doplnil skutková tvrzení, které časové úseky v každém jednotlivém měsíci připadaly na bezpečnostní přestávky a které představovaly tvrzenou práci, ať už řízení vozidla či tzv. jinou práci. Žalobce však přes poučení tvrzení náležitě nedoplnil, pouze v obecné rovině uvedl, že tachograf byl nastaven tak, že v případě vypnutí motoru (např. při popojíždění) se sám přepnul ze symbolu řízení vozidla (volantu) na symbol postýlky. Okresní soud ze záznamu tachografu ověřil, že k takovému „přeskakování“ i v časových úsecích do 10 minut skutečně docházelo, resp. šlo i o minutové záznamy mezi symboly volantu (řízení) a kladívek (jiná práce). Z manuálu tachografu ovšem bylo prokázáno, že základní nastavení při krátkodobém vypnutí motoru (např. u popojíždění) zaznamenává aktivitu symboly - volant/kladívka, nikoli volant/postýlka. Tachograf nadto umožňuje manuální korekci záznamů, aby záznam o jízdě odpovídal skutečnosti. Jinak řečeno, žalobce měl možnost ručně přepnout tachograf do režimu kladívek, pokud vykonával tzv. jinou práci (poznámka odvolacího soudu). Nastavení tachografu tedy umožňovalo zaznamenávat jinou práci (nakládky, vykládky apod.) symbolem kladívek. Doplnění žalobních tvrzení považoval okresní soud za zásadní, jelikož ne každá přestávka, tedy časový úsek označený symbolem postýlky, je bezpečnostní přestávkou, za kterou náleží mzda, nýbrž může jít i o jinou přestávku, která se nezapočítává do pracovní doby a za kterou mzda zaměstnanci nepřísluší. Podstatou sporu jsou přitom především delší souvislé časové úseky označené symbolem postýlky, u nichž nelze bez doplnění tvrzení žalobce posoudit, zda se jednalo o bezpečnostní přestávku či jinou přestávku nebo žalobcem tvrzený výkon práce. Bylo tedy na žalobci, aby zcela konkrétně vymezil časové úseky tak, aby bylo zřejmé, ve kterých časových úsecích navzdory jinému záznamu aktivity řidiče prováděl skutečný výkon práce (ať už řízení či jinou práci), vyjma opět konkrétně vymezených časů, kdy čerpal zákonem stanovené bezpečnostní přestávky. Tuto povinnost tvrzení však žalobce přes poučení soudu nesplnil. Opakovaně tvrdil, že veškerá doba, kterou strávil od doby, kdy vložil kartu řidiče do digitálního tachografu, až do doby příjezdu na místo, kdy kartu opět vyňal z digitálního tachografu, konal práci, za kterou mu náleží mzda.

3. Podle názoru okresního soudu posledně zmíněný argument žalobce neobstojí, protože povinností řidiče podle nařízení ES č. 561/2006 je pravdivě zaznamenávat jednotlivé úseky činnosti, tak aby tachograf evidoval „skutečnou aktivitu řidiče“. Zaměstnavatel totiž má omezené možnosti v tomto směru zaměstnance kontrolovat. Vzhledem k tomu, že žalobce nesplnil povinnost tvrzení, okresní soud neprovedl žalobcem navržené důkazy – doklady o nakládkách, tankování, GPS záznamy apod., protože nebylo zřejmé, ke kterým konkrétně vymezeným časovým úsekům by měly být tyto důkazy provedeny. Tvrdí-li žalobce, že nezaznamenával jednotlivé časové úseky při provádění práce v souladu se skutečností, pak se sám dopustil porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci. Za dané důkazní situace je třeba při odměňování žalobce (výpočtu mzdy a příslušných mzdových příplatků) vycházet z doložených záznamů tachografu a karty řidiče. Symbol postýlky lze v daném případě považovat za bezpečnostní přestávky pouze v rozsahu stanoveném zákonem. Tedy obecně v rozsahu 45 minut při osmihodinové denní pracovní době. Zbývající čas označený symbolem postýlky pak nelze pokládat za výkon práce, ale za přestávku, za níž nenáleží mzda. Soud prvního soudu v souladu s těmito záznamy a výpočtem obsaženým ve znaleckém posudku , tituly před jménem, , příjmení, , který předložila žalovaná, dospěl k závěru, že mzdové nároky žalobce (včetně příplatků za práci přesčas, o víkendech, o svátcích a v noci) za žalované období srpen 2021 až červen 2022 činily celkem v hrubém 300 117 Kč, zatímco žalovaná mu zaplatila včetně doplatků po podání žaloby za toto období celkem v hrubém 312 288 Kč, proto žalobu o zaplaceních dalších 98 022 Kč s příslušenstvím zamítl.

4. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti zamítavému výroku III a souvisejícímu nákladovému výroku, podal odvolání žalobce, který namítal, že okresní soud zjistil neúplně skutkový stav, protože neprovedl jím navržené důkazy, které byly potřebné k prokázání rozhodných skutečností, zejména výpisy z GPS vozidla, na jejichž základě by byl schopen konkrétně tvrdit, jakou práci v době vykazovaných přestávek ve skutečnosti vykonával, výslech mzdové účetní k otázce evidence pracovní doby a výslech znalce , právnická osoba, . Dále vytýkal okresnímu soudu, že se omezil pouze na prokazování přestávek označených symbolem postýlky, přestože uplatňoval i jiné nároky než neproplacené přestávky. Nesouhlasil rovněž s právním posouzením věci. Zdůraznil, že žalovaná porušila svou povinnost vést evidenci pracovní doby žalobce, ze které by mj. vyplývalo, kdy měl žalobce čerpat bezpečnostní přestávky. Navrhoval, aby žalovaná tuto evidenci předložila, což se nestalo a okresní soud tuto skutečnost zcela pominul. Z bodu 29 odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jaké doklady měl okresní soud konkrétně na mysli. Výplatní lístky doložené žalovanou zohledňují práci přesčas pouze v pracovních dnech, nikoliv práci přesčas o víkendech a ve svátcích. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobě vyhověl.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného. Zopakovala dosavadní argumenty a poukázala jednak na povahu práce řidiče mezinárodní kamionové dopravy a jednak na skutečnost, že řidič je odpovědný za evidenci práce a doby řízení prostřednictvím digitálního tachografu a karty řidiče. Podstata žaloby spočívá v tom, že žalobce si nárokuje za každý odpracovaný den odměnu za dobu od okamžiku, kdy „nastoupil ráno do auta, až do doby, kdy šel večer spát“, tedy i za dobu, kdy měl přestávku a nepracoval. Jinými slovy, žalobce si nárokuje odměnu za dobu, kterou sám evidoval na tachografu symbolem postýlky (tedy přestávku). Takový nárok žalobce je zcela neoprávněný, neboť za přestávku (vyjma přestávky bezpečnostní) odměna (mzda) jednoznačně nenáleží. Údaje z tachografu představují relevantní a objektivní záznamy ohledně odpracovaných hodin ve vztahu k řízení vozidla (symbol volantu), jiným pracím (symbol kladívek), k pracovní pohotovosti (symbol přeškrtnutý čtvereček) a přerušení práce a doby odpočinku řidiče (symbol postýlky). Symboly na tachografu je povinen podle čl. 34 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 přepínat řidič vozidla. Pokud žalobce vykonával jinou práci, měl přepnout na symbol kladívek, což ostatně vyplývá i z čl. 6 a čl. 12 nařízení ES č. 561/2006, když podle tohoto nařízení je povinností řidiče zaznamenávat dobu výkonu jiné práce poctivě. Odměna řidičů je stanovována právě na základě údajů zadaných do tachografu samotnými řidiči, a to tak, jak jsou uvedeny v podrobném rozpisu aktivit řidiče a výkazu práce řidiče. Zástupci žalované s řidiči nesedí v kabině vozidla a nemohou tak kontrolovat, co řidič právě dělá. Vychází se proto z údajů, které zadává sám řidič, což je řidič povinen zaznamenávat po dobu výkonu své práce poctivě. Žalovaná poukázala rovněž na korespondující judikaturu, zejména rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 31. 3. 2022, č. j. 15 Co 56/2022-475, který byl potvrzen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2810/2022. Je vinou toliko žalobce, že přes poučení soudu nesplnil povinnost tvrzení, přičemž toto své pochybení se snaží v odvolání převést na prvostupňový soud.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodech 12 až 27 odůvodnění napadeného rozsudku mají oporu v provedeném dokazování, proto odvolací soud tato skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Odvolací soud nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být posuzováno jako porušení postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř. K dalším důkazním návrhům žalobce se odvolací soud vyjádří pro větší přehlednost níže v rámci právního posouzení věci.

8. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na mzdu, příplatku za práci přesčas a příplatku za práci v sobotu a neděli, ve svátek a za noční práci, které mu měly vzniknout v souvislosti s výkonem práce v měsících srpen 2021 až červen 2022 - podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022 (dále jen „zákoník práce“).

9. Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci přidělovat práci v rozsahu stanovené týdenní pracovní doby s tím, že pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, přičemž určí začátek a konec směn (§ 81 odst. 1 zákoníku práce).

10. Kromě obecné úpravy pracovní doby a doby odpočinku v části čtvrté zákoníku práce platí pro členy osádky nákladního automobilu a autobusu (včetně řidičů mezinárodní kamionové dopravy) odchylky, které jsou na základě ustanovení § 100 odst. 1 písm. a) zákoníku práce stanoveny nařízením vlády č. 589/2006 Sb., kterým se stanoví odchylná úprava pracovní doby a doby odpočinku zaměstnanců v dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „nařízení vlády“). Podle § 3 písm. a) nařízení vlády se pracovní dobou těchto zaměstnanců rozumí doba řízení vozidla, nakládka a vykládka, kontrola a dohled nad cestujícími při nastupování do autobusu nebo vystupování z něj, čištění a prohlídka vozidla, sledování nakládky a vykládky, práce, kterou se zajišťuje bezpečnost vozidla, nákladů nebo cestujících, technická údržba vozidla, administrativní práce spojené s řízením vozidla a nezbytná jednání před správními orgány související s plněním pracovních úkolů. Dále je součástí pracovní doby doba, kdy je člen osádky nákladního automobilu nebo autobusu připraven na pracovišti k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, zejména čeká-li na nakládku a vykládku, jejíž doba není předem známa (výjimkou je doba čekání mezi spoji ve veřejné linkové osobní dopravě v rámci linky časově a místně určené jízdním řádem). I u těchto zaměstnanců platí, že pracovní dobu lze členit na směny a práci přesčas.

11. Na pracovní dobu uvedených zaměstnanců se vztahuje též Nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy (dále jen „nařízení ES“). Tento předpis je v členských státech přímo použitelný a nevyžaduje implementaci prostřednictvím vnitrostátních právních předpisů. Nařízení ES se vztahuje na silniční dopravu, uskutečňovanou v rámci ES (nyní EU) nebo mezi členskými zeměmi EU a Švýcarskem a zeměmi, které jsou smluvní stranou Dohody o Evropském hospodářském prostoru (Lichtenštejnsko, Norsko a Island). Pro přepravu do třetích zemí platí Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), u nás publikovaná naposledy sdělením č. 62/2010 Sb. m. s. Tato dohoda je však obsahově velmi blízká nařízení ES. Zmiňované nařízení ES stanoví pravidla pro odpočinek řidiče a rozlišuje jej podle článku 4 písm. g) na denní dobu odpočinku (podle zákoníku práce nepřetržitý odpočinek mezi směnami) a podle článku 4 písm. h) na týdenní dobu odpočinku (podle zákoníku práce nepřetržitý odpočinek v týdnu). Zásadní význam má omezení doby řízení, a to jak denní doby řízení, tak i týdenní doby řízení (článek 6 nařízení ES). Po 4,5 hodinách řízení musí mít řidič nepřerušenou přestávku nejméně 45 minut, pokud nezačíná doba odpočinku, během níž nesmí řidič řídit ani vykonávat žádnou jinou práci a která je určena výhradně k jeho zotavení [článek 4 písm. d) a článek 7 nařízení ES]. Tato přestávka může být nahrazena přestávkou nejméně v délce 15 minut, po níž následuje přestávka v délce nejméně 30 minut, které však musí být rozloženy tak, aby byly vyčerpány v 5 hodinách a 15 minutách. Z hlediska českého zákoníku práce je třeba přestávku v řízení označit jako bezpečnostní přestávku (§ 89 zákoníku práce), která se započítává do pracovní doby. Připadne-li bezpečnostní přestávka na dobu přestávky v práci na jídlo a oddech, započítává se přestávka v práci na jídlo a oddech do pracovní doby (srov. § 88 a § 9 nařízení vlády).

12. Pracovní doba může být rozvržena rovnoměrně či nerovnoměrně, přičemž ani v silniční dopravě nelze vyloučit využití konta pracovní doby. Pro nerovnoměrné rozvržení platí pravidla uvedená v ustanovení § 83 zákoníku práce, a sice že průměrná týdenní pracovní doba bez práce přesčas nesmí podle rozvrhu směn přesáhnout stanovenou týdenní pracovní dobu za období nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může toto období podle zákoníku vymezit nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. Nařízení vlády však pro členy osádky nákladního automobilu nebo autobusu v silniční dopravě stanoví, že vyrovnávací období může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích, přičemž je možné pracovní dobu prodloužit až na 60 hodin týdně, pokud její průměr bez práce přesčas nepřesáhne stanovenou týdenní pracovní dobu za uvedené vyrovnávací období (§ 5 odst. 1 nařízení vlády). Nařízení vlády dále v ustanovení § 5 odst. 2 stanoví omezení délky směny. Ta může činit nejvýše 13 hodin, přičemž délka směny zaměstnance pracujícího v noční době může činit nejvýše 10 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích.

13. Podle § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce se prací přesčas rozumí pro účely pracovní doby i odměňování obecně pouze taková práce, jejíž výkon současně splňuje tři podmínky. Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem a) na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, b) nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a c) konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. Podmínkou výkonu práce přesčas je, že jde o práci, k níž dá zaměstnavatel příkaz nebo souhlas. Zákoník práce nestanoví formu příkazu ani souhlasu. Souhlas s výkonem práce přesčas může být učiněn písemně, ale také ústně, případně i mlčky, má-li zaměstnavatel vědomost o tom, že zaměstnanec práci přesčas vykonává a přitom příkaz k zastavení práce přesčas nedá a výkon práce vezme na vědomí. Příkaz k práci přesčas může spočívat také v množství přidělené práce a určení nejzazšího termínu, do kdy musí být práce hotova, pokud nelze takový úkol splnit v rámci stanovené týdenní pracovní doby. Souhlas zaměstnavatele lze dále předpokládat také v situaci, kdy zaměstnavatel převezme a využije výsledky práce, kterou zaměstnanec konal po skončení pracovní doby s vědomím zaměstnavatele. Zaměstnavatel je povinen předem rozvrhnout stanovenou týdenní pracovní dobu a seznámit zaměstnance včas s tímto rozvržením. Prací přesčas je práce nad stanovenou týdenní pracovní dobu. Prací přesčas může být pouze práce konaná mimo rámec rozvrhu stanovené týdenní pracovní doby. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost. Odchylky pro posuzování práce přesčas existují při zavedení pružné pracovní doby (srov. § 98 zákoníku práce). Další podmínky a limity množství práce přesčas jsou upraveny v § 93 zákoníku práce.

14. Zákoník práce upravuje v § 114 odst. 1 a 2 dva způsoby kompenzace práce přesčas, a to příplatek ke mzdě, nebo náhradní volno. Přednostně zaměstnanci přísluší za dobu práce přesčas mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo (dosažená mzda), a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku. Poskytnutí náhradního volna místo příplatku umožňuje zákoník práce pouze na základě dohody zaměstnavatele se zaměstnancem. V zásadě by měla dosažená mzda za práci přesčas (bez příplatku) zahrnovat všechny složky mzdy (základní mzdu a další složky mzdy, např. příplatky, prémie apod.), které by zaměstnanci náležely, kdyby tuto práci konal za stejných podmínek (např. v noci, v sobotu a neděli apod.) ve své řádné pracovní době. K dosažené mzdě má zaměstnanec za práci přesčas právo na příplatek, jehož minimální výše činí 25 % jeho průměrného výdělku, zjištěného podle § 351 až 362 zákoníku práce. Místo příplatku za práci přesčas se může zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnout na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas. Náhradní volno se v takovém případě poskytuje jako alternativní plnění pouze k 25% (popř. vyššímu) příplatku. Dosaženou mzdu je zaměstnavatel povinen zaměstnanci vyplatit vždy, tj. při obou formách kompenzace práce přesčas, a to v nejbližším výplatním termínu po výkonu této práce. Za dobu čerpání náhradního volna zaměstnanci nepřísluší mzda ani náhrada mzdy (jedná se o neplacené volno). Neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci toto volno v době tří kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jiné mezi nimi dohodnuté době, je povinen vyplatit zaměstnanci v nejbližším výplatním termínu příplatek za práci přesčas, na který mu vzniklo právo. Formální náležitosti dohody o poskytnutí náhradního volna za práci přesčas zákoník práce nestanoví. Není proto relevantní, zda se jedná o dohodu písemnou nebo ústní. Z dikce ustanovení § 114 odst. 1 zákoníku práce však jednoznačně vyplývá, že se musí jednat o individuální dohodu uzavřenou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Ujednání v kolektivní smlouvě nebo vnitřní předpis zaměstnavatele, podle kterého by se určité skupině zaměstnanců, popř. všem zaměstnancům zaměstnavatele, poskytovalo za práci přesčas výhradně náhradní volno, zákoník práce nepřipouští.

15. Za dobu práce v sobotu a v neděli přísluší podle § 118 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku jako kompenzace zásahu do jeho osobního života, popřípadě do života jeho rodiny. Příplatek se poskytuje za práci v sobotu a v neděli bez ohledu na to, zda jsou tyto dny podle harmonogramu směn současně dny nepřetržitého odpočinku zaměstnance v týdnu a k výkonu práce v tyto dny došlo jen výjimečně (např. v rámci pracovní pohotovosti nebo práce přesčas), nebo jestli je sobota nebo neděle „běžným“ pracovním dnem zaměstnance. Je však možné sjednat jinou minimální výši a způsob určení příplatku za práci v sobotu a v neděli.

16. Za dobu práce ve svátek přísluší podle § 115 odst. 1 zákoníku práce zaměstnanci dosažená mzda a náhradní volno v rozsahu práce konané ve svátek, které mu zaměstnavatel poskytne nejpozději do konce třetího kalendářního měsíce následujícího po výkonu práce ve svátek nebo v jinak dohodnuté době. Za dobu čerpání náhradního volna přísluší zaměstnanci náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Zaměstnavatel se může se zaměstnancem dohodnout na poskytnutí příplatku k dosažené mzdě nejméně ve výši průměrného výdělku místo náhradního volna. Zaměstnanci, který nepracoval proto, že svátek připadl na jeho obvyklý pracovní den, přísluší náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku nebo jeho části za mzdu nebo část mzdy, která mu ušla v důsledku svátku (§ 115 odst. 2 a 3 zákoníku práce).

17. Podle § 116 zákoníku práce za dobu noční práce přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku. Je však možné sjednat jinou minimální výši a způsob určení příplatku.

18. Podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4166/2015) ve sporu o zaplacení mzdy za práci přesčas má žalobce jako zaměstnanec břemeno tvrzení o tom, že mezi ním a žalovaným zaměstnavatelem byl uzavřen (vznikl) pracovní poměr a že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas. Z tohoto břemene tvrzení pak pro zaměstnance (žalobce) vyplývá důkazní břemeno, jde-li o prokázání tvrzení toho, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas a po jakou dobu. Prokazuje-li zaměstnanec své tvrzení o tom, že pro zaměstnavatele vykonal práci přesčas evidencí odpracované práce přesčas, a brání-li se žalovaný zaměstnavatel oproti požadavku zaměstnance na zaplacení mzdy za práci přesčas námitkou, že žalující zaměstnanec pro něj práci přesčas nevykonal, nemá (nemůže mít) ohledně tvrzení o tom, že byla práce přesčas vykonána, důkazní povinnost, ale nese břemeno tvrzení o tom, že příslušná evidence odpracované práce přesčas neodpovídá skutečnosti (a že tedy zaměstnanec nepracoval přesčas vůbec nebo alespoň v jím tvrzeném rozsahu), a má povinnost označit k tomuto tvrzení důkazy (srov. též v obdobné věci vyslovený právní názor v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3989/2011).

19. V projednávané věci je nepochybné, že evidence odpracované práce přesčas nebyla vedena. Je proto nadbytečný výslech mzdové účetní, který navrhoval žalobce. Záznamy z tachografu a karty řidiče nelze považovat za evidenci pracovní doby, včetně odpracované práce přesčas, ve smyslu § 96 odst. 1 zákoníku práce.

20. Zákoník práce definuje, jak bylo uvedeno výše, práci přesčas ve vztahu ke stanovené týdenní pracovní době, přičemž pro charakteristiku práce přesčas stanoví ještě další podmínky (práce je konána na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem, mimo rámec rozvrhu pracovních směn). Pouhá skutečnost, že zaměstnavatel (v rozporu se zákonem) týdenní pracovní dobu nerozvrhl, neznamená, že by zaměstnancova práce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu povahu práce přesčas ztratila. To, že zaměstnavatel týdenní pracovní dobu nerozvrhl do jednotlivých směn, znamená jen to, že nelze určit, kdy (resp. od kdy do kdy) má zaměstnanec v jednotlivých dnech týdne práci konat. Jestliže však zaměstnanec za této situace přesto (v souladu s pracovní smlouvou) pro zaměstnavatele práci koná, jedná se o výkon práce vyplývající z existujícího pracovního poměru a přesáhne-li takto konaná práce z časového hlediska stanovenou (tedy zákonem stanovenou) týdenní pracovní dobu, jde (při splnění podmínky, že jde o práci konanou na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem) vždy o práci přesčas (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1985/2008). Odvolací námitka žalobce, že soud prvního stupně pominul skutečnost, že žalovaná nepředložila evidenci pracovní doby, proto není důvodná.

21. V daném případě je rovněž nepochybné, že žalovaná sice v rozporu se zákonem nestanovila žalobci rozvrh pracovních směn, to však neznamená, že by práce žalobce nad zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu nemohla mít povahu práce přesčas. Z pracovní smlouvy ze dne 2. 8. 2021 vyplývá, že „pracovní doba“ (tj. stanovená týdenní pracovní doba) činí 40 hodin a že je nerovnoměrně rozvržena. Z pracovní smlouvy ani jiných důkazů však není zřejmé, zda a jakým způsobem žalovaná tuto stanovenou týdenní pracovní dobu rozvrhla do jednotlivých směn, což znamená, že na základě pracovní smlouvy nelze určit, kdy (resp. od kdy do kdy) měl žalobce v jednotlivých dnech týdne práci konat. Za této situace bylo na žalobci, aby prokázal, že skutečně pracoval ve větším rozsahu, než byla zákonem stanovená týdenní pracovní doba.

22. Z obsahu spisu je zřejmé, že žalovaná (po doplatcích učiněných před a po zahájení řízení) zúčtovala a vyplatila žalobci za jednotlivé měsíce mzdu a příslušné mzdové příplatky odpovídající odpracované době podle záznamů z karty řidiče a digitálního tachografu, resp. celkem částku ještě o 12 662 Kč v hrubém vyšší. Za odpracovanou dobu žalovaná pokládala součet doby řízení (symbol volantu), jiné práce (symbol kladívek) a bezpečnostních přestavek v zákonem stanoveném rozsahu (45 minut za směnu nebo 1 hodinu a 30 minut, pokud doba řízení přesáhla 9 hodin). Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že podle těchto podkladů vznikly žalobci za žalované období srpen 2021 až červen 2022 mzdové nároky v celkové výši 300 117 Kč, jak je zřejmé z výpočtů ve znaleckém posudku , tituly před jménem, , jméno FO, (č. l. 269 až 291, zejména pak č. l. 289 a 290 spisu), na které odvolací soud pro stručnost odkazuje a které považuje za správné, včetně jednotlivých mzdových příplatků za práci přesčas, za práci v sobotu a neděli, ve svátek a za noční práci. Odvolací soud nerozumí úplně odvolací námitce žalobce, že výplatní lístky doložené žalovanou (č. l. 278 až 283 spisu) zohledňují práci přesčas pouze v pracovních dnech, nikoliv o víkendech. Jak bylo vysvětleno výše, práci přesčas představuje v daném případě doba, jíž žalobce v tom kterém měsíci odpracoval nad rámec stanovené týdenní pracovní doby (nad rámec tzv. fondu pracovní doby). Z bodu 14 odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává jednoznačně, že kompenzace práce přesčas ve formě příplatku ke mzdě ve výši 25 % průměrného výdělku je stejná bez ohledu na to, zda práce přesčas byla vykonávána v sobotu a neděli či jiný obvyklý pracovní den. V bodě 29 odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně zjevně odkazuje na výplatní lístky a měsíční výkazy práce řidiče (č. l. 278 až 288 spisu), které byly podkladem znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, a které korespondují se záznamy z digitálního tachografu a karty řidiče (podrobný rozpis aktivit řidiče).

23. Po částečném zpětvzetí žaloby tak byla předmětem sporu mezi účastníky otázka, zda má žalobce i za dobu časového úseku označeného podle podrobného rozpisu aktivity řidiče (záznamu digitálního tachografu) symbolem postýlek, vyjma bezpečnostních přestávek, nárok na mzdu a příslušné mzdové příplatky či nikoliv. Žalobce kromě doplatku mzdy za dobu evidovanou jako dobu odpočinku symbolem postýlek a příslušných mzdových příplatků s tím spojených neuplatňoval jiné nároky, proto působí poněkud zmatečně odvolací námitka žalobce, že okresní soud se zaměřil výhradně „na prokazování přestávek“. Argumentace žalobce, který v žalobě na základě znaleckého posudku vypracovaného , tituly před jménem, , jméno FO, vycházel z toho, že za pracovní dobu se považuje bez dalšího „časový úsek mezi prvním a posledním pracovním režimem tachografu“ v jednotlivých dnech, nemůže obstát, protože nemá oporu v zákoníku práce, nařízení vlády č. 589/2006 Sb., nařízení ES č. 561/2006 ani jiném právním předpisu (ke stejnému závěru dospěl zdejší odvolací soud v jiné obdobné věci, a to v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 9. 2018, sp. zn. 16 Co 47/2018, proti kterému bylo podáno dovolání, které bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. 21 Cdo 251/2019; žalovaná doložila, že skutkově obdobná věc byla projednávána s totožným závěrem i před jihočeskými soudy - viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 15 Co 56/2022-475 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2810/2022). Z uvedeného důvodu je zcela nadbytečný výslech znalce , tituly před jménem, , jméno FO, . Zaměstnanec je odměňován za práci, nikoli za dobu strávenou na pracovišti. Pokud je zaměstnanec na pracovišti, pak je pracovní dobou také doba, v níž je zaměstnanec připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele (např. řidič ukončil přepravu nákladu a čeká na přidělení další přepravy). V takovém případě se tato doba podle § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. považuje za pracovní dobu, a to tzv. jinou práci ve smyslu článku 4 písm. a) nařízení ES č. 561/2006. Nastala-li taková situace, měl žalobce přepnout tachograf do režimu jiné práce, nikoli do režimu odpočinku, pokud tak neučinil a ocitl se z tohoto důvodu v důkazní nouzi, je to třeba klást k jeho tíži. Vyvráceno bylo rovněž tvrzení žalobce, že tachograf se po zastavení vozidla automaticky přepínal do režimu odpočinku nezávisle na jeho vůli a vědomí, i když vykonával jinou práci a opomněl přepnout tachograf z režimu postýlky do režimu kladívek. Bylo totiž prokázáno, že tachografy rozeznávají čtyři základní režimy, a to řízení či jízda (symbol volantu), jiná práce (symbol kladívek), pohotovost (symbol přeškrtnutého čtverce) a odpočinek (symbol postýlky); režim řízení nelze zadat ručně řidičem, zadává se automaticky, je-li vozidlo v pohybu. V případě zastavení vozidla při popojíždění „naskočí“ automaticky režim jiné práce, kterou se rozumí činnosti, které jsou definovány jako pracovní doba podle § 3 písm. a) nařízení vlády č. 589/2006 Sb. vyjma řízení (tj. nakládka a vykládka, čištění a prohlídka vozidla, sledování nakládky a vykládky, práce, kterou se zajišťuje bezpečnost vozidla nebo nákladů, technická údržba vozidla, administrativní práce spojené s řízením vozidla, nezbytná jednání před správními orgány související s plněním pracovních úkolů a doba, kdy je člen osádky nákladního automobilu připraven na pracovišti k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele, zejména čeká-li na nakládku a vykládku, jejíž doba není předem známa) - srov. článek 4 písm. e) nařízení ES č. 561/2006. Režim odpočinku (postýlky) se aktivuje jen v případě zastavení vozidla a vytažení klíče, přičemž v průběhu režimu odpočinku může řidič kdykoliv zadat ručně režim jiné práce. Rozjede-li se v průběhu režimu odpočinku řidič s vozidlem, naběhne automaticky režim řízení či jízdy. Podle názoru odvolacího soudu je proto vyloučeno, aby se tachograf automaticky přepínal do režimu odpočinku nezávisle na vůli a vědomí řidiče. Naopak podle článku 34 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 165/2014 o tachografech v silniční dopravě, o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 o záznamovém zařízení v silniční dopravě a o změně nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkajících se silniční dopravy, je povinen řidič zacházet s přepínacím mechanismem tachografu tak, aby byly zmiňované čtyři režimy zaznamenány pravdivě v souladu se skutečným stavem. Pokud tedy žalobce opomněl přepínat režim postýlky do režimu kladívek, jde to k jeho tíží a byl povinen prokázat jiným způsobem, že vykonával práci ve větším rozsahu, než vyplývá ze záznamů digitálního tachografu.

24. Soud prvního stupně sice žalobce u jednání dne 21. 8. 2024 poučil podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., ovšem toto poučení směřovalo chybně k bezpečnostním přestávkám, nikoliv k prokázání jiné práce. Odvolací soud proto toto pochybení napravil a poučil u odvolacího jednání dne 7. 10. 2025 žalobce, aby doplnil tvrzení v tom směru, kdy a jakou konkrétní práci, vyjma bezpečnostních přestávek, vykonával v době, která je v podrobném rozpisu aktivit řidiče označena v žalovaném období symbolem postýlky, a aby k prokázání těchto tvrzení označil potřebné důkazy. Žalobce z důvodu informačního deficitu požádal, aby žalované v rámci tzv. vysvětlovací povinnosti byla uložena povinnost předložit GPS záznamy vozidla a nákladní (CMR) listy za sledované období. Odvolací soud tomuto návrhu vyhověl, jelikož žalobce objektivně nedisponoval těmito informacemi a podklady, které jsou nezbytné pro vedení sporu. Žalovaná ovšem sdělením společnosti , právnická osoba, . prokázala, že GPS záznamy není schopna předložit, protože systém , Anonymizováno, umožňuje zpětný přístup k datům o poloze (GPS) vozidel maximálně po dobu jednoho roku. Žalovaná tudíž doložila k jednotlivým přepravám realizovaným žalobcem pouze dostupné nákladní a dodací listy. Žalobce následně v podání ze dne 31. 10. 2025 uvedl, že je z důvodu nedoložení GPS je schopen specifikovat pouze některé z úseků výkonu práce, přičemž konkrétně označil toliko krátké - v podstatě do 10 minut trvající - úseky mezi dvěma řízeními nebo mezi řízením a jinou práci anebo dvěma jinými pracemi v jednotlivých dnech, s tím, že z povahy věci je zřejmé, že během tak krátké doby nemohl čerpat přestávku a že se tak nemohlo jednat o dobu odpočinku. Odvolací soud má za to, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a zejména pak břemeno důkazní, protože ze samotné délky těchto úseků nelze bez dalšího dovozovat, že se ve skutečnosti nemohlo jednat o přestávky či dobu odpočinku, ale o výkon jiné práce, a to zejména s přihlédnutím k výše uvedeným principům používání digitálních tachografů. Odvolací soud si je pochopitelně vědom, že žalobce se s ohledem na časový odstup nachází v obtížné důkazní situaci, to však nemůže nic změnit na tom, že jej objektivně tíží důkazní břemeno. Žalobce měl primárně řádně zacházet s přepínacím mechanismem tachografu, případně danou záležitost řešit s žalovanou ihned, nikoliv po několika měsících či letech.

25. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.

26. Ke změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku IV. Nadále sice platí, že žalovaná byla v řízení převážně procesně úspěšná a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 48 % (viz bod 78 odůvodnění napadeného rozsudku). K účelně vynaloženým nákladům řízení žalované patří náklady právního zastoupení, jejichž náhradu odvolací soud přisoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně náklady právního zastoupení sestávají z odměny za 7 úkonů právní služby po 6 340 Kč (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - vyjádření k žalobě ze dne 14. 11. 2024, 3. - účast u jednání dne 27. 3. 2024, 4. - vyjádření ze dne 6. 8. 2024, 5. účast u jednání dne 21. 8. 2024, 6. - účast u jednání dne 20. 11. 2024 a 7. - účast u jednání dne 4. 2. 2025). Dále náleží žalované náhrada hotových výdajů advokáta , tituly před jménem, , jméno FO, v paušální výši 2 250 Kč (6 úkonů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024 a za poslední úkon ve výši 450 Kč podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2025), náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestami k jednáním ve dnech 21. 8. 2024, 20. 11. 2024 a 4. 2. 2025 ve výši 2 450 Kč (ke každému jednání vždy v rozsahu 7 půlhodin a to u dvou jednání po 100 Kč a u posledního jednání po 150 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, v platném znění) a náhrada cestovních výdajů k těmto jednáním ve výši 7 545 Kč (ohledně specifikace cestovních náhrad odvolací soud odkazuje zcela na odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 78 napadeného rozsudku), tj. celkem 56 625 Kč. Tuto částku je třeba navýšit podle § 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 11 891 Kč, neboť zástupce žalované je společníkem ve společnosti , právnická osoba, advokátní kancelář, která je plátcem daně z přidané hodnoty. Celkem tak odvolací soud vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalované za řízení před soudem prvního stupně na částku 68 516 Kč. Odvolací soud uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 32 888 Kč (48 % z částky 68 516 Kč).

27. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů spojených s dalšími dvěma vyjádřeními ve věci ze dne 25. 3. 2024 (č. l. 208 spisu) a ze dne 19. 11. 2024 (č. l. 442 spisu). Odvolací soud předesílá, že ve své rozhodovací praxi nepřiznává účastníkům náhradu nákladů spojených s vyjádřeními jejich zástupců, která korespondují s již sdělenými stanovisky a ve kterých advokát pouze opakuje nebo rozvíjí svou argumentaci, kterou uvedl či mohl uvést dříve, ani za vyjádření týkající se toliko dokazování. První zmiňované podání zástupce žalované spočívá v podstatě toliko v předložení znaleckého posudku a ve druhém podání (replika k podání žalobce ze dne 5. 11. 2024) zopakoval a rozvedl argumenty obsažené již v předchozích podáních, proto je odvolací soud nehodnotil jako podání ve věci samé či jiným obdobný honorovatelný úkon právní služby ve smyslu § 11 advokátního tarifu, resp. ve druhém případě jako účelný úkon právní služby.

28. Žalovaná měla v odvolacím řízení ve věci samé úspěch, proto má podle § 224 odst. 1 za použití 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobci právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalované, a to celkem za 4 úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání dne 7. 10. 2025, vyjádření ze dne 26. 11. 2025 a účast u odvolacího jednání dne 25. 3. 2026), s tím, že sazba odměny za jeden úkon činí 5 060 Kč (z punkta ve výši 98 022 Kč), což činí celkem 20 240 Kč. Vedle odměny má žalovaná právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 1 800 Kč, náhradu za promeškaný čas ve výši 2 400 Kč (ke každému odvolacímu jednání v rozsahu 8 půlhodin po 150 Kč) a náhradu cestovních výdajů ve výši 5 962 Kč, tj. celkem 30 402 Kč. Tuto částku je třeba opět navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 6 384 Kč, náhrada nákladů odvolacího řízení tak činí 36 786 Kč včetně DPH.

29. Odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů spojených s dalším vyjádřením ve věci ze dne 16. 10. 2025 (č. l. 539 spisu), protože jeho obsahem je pouze předložení dodacích a nákladních listů k přepravám realizovaným žalobcem v žalovaném období a sdělení, že žalovaná není schopna předložit data o poloze vozidla (GPS).