16 Co 118/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o zaplacení částky 17 900 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2025, č. j. 126 C 12/2022-214

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 13 850 Kč s příslušenstvím, mění tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni částku 13 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 15. 6. 2020 do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně z částky 3 850 Kč za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 4 050 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 4 050 Kč za dobu od 15. 6. 2020 do zaplacení, ve výši 1,75 % ročně z částky 3 850 Kč za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 3 850 Kč za dobu od 15. 6. 2020 do 30. 6. 2020, potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 5 486 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

IV. Česká republika nemá vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 019 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. V této věci Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] zrušil předchozí rozsudek prvostupňového soudu usnesením ze dne 14. 2. 2024, č. j. 16 Co 26/2024-156, na jehož odůvodnění tímto pro stručnost odkazuje.

2. Svým druhým (napadeným) rozsudkem nyní soud prvního stupně zamítl žalobu (výrok I), rozhodl, že nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že se České republice toto právo nepřiznává (výrok III). Dospěl přitom ke klíčovému závěru, že ačkoli žalobkyně uplatnila právní nárok z pracovněprávního vztahu účastníků, založeného dohodou o provedení práce (dále jen DPP), existence tohoto vztahu nebyla prokázána. Dále uzavřel, že ze svědeckých výpovědí advokátů , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, sice vyplynulo, že účastníci jednali o možnosti narovnání, leč nakonec se na něm nedohodli, poněvadž měli odlišný názor na to, zda má být daná částka vyplacena žalobkyni, anebo jejímu insolvenčnímu správci. A tak byla žaloba zamítnuta. Jednotlivá skutková zjištění prvostupňový soud rozvedl především v bodech 6. – 17. a částečně i 18. – 20. odůvodnění napadeného rozsudku a odvolací soud na ně pro stručnost v plné šíři odkazuje.

3. Proti rozsudku podala žalobkyně odvolání, které zdůvodnila tím, že není pravdou, že by nebylo prokázáno uzavření DPP. Existence závazku z této dohody plyne z docházkového kalendáře, z výplatního sáčku s údajem o odměně a z e-mailové konverzace účastníků. Prvostupňový soud nevyvodil žádný pro žalovaného nepříznivý důsledek z toho, že nepředložil evidenci pracovní doby žalobkyně, jak mu ukládá ustanovení § 96 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce). Žalobkyně se tak ocitla v důkazní nouzi a subjektivní důkazní břemeno stran existence závazku z DPP mělo přejít na žalovaného. Soud prvního stupně také chybně nepřipustil důkaz znaleckým posudkem k ověření pravosti údajů uvedených na výplatním sáčku, ačkoli mohl objasnit, zda tyto údaje psal žalovaný, což by rovněž nasvědčovalo existenci sporného pracovněprávního vztahu. Žalovaný ostatně v předžalobní korespondenci účastníků projevil ochotu zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč, čímž existenci sporného dluhu přiznal. Kdyby mezi účastníky neexistoval závazek z DPP, žalovaný by jistě aktivně nejednal o možnosti narovnání a jestliže byl jako důkaz předložen též výplatní sáček na částku 18 000 Kč, nedávalo by tedy při neexistenci závazku z DPP smysl, aby žalobkyně vůbec chodila do práce, za niž by ani neměla dostat zaplaceno.

4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku s tím, že zopakoval své dosavadní argumenty, resp. argumenty soudu prvního stupně a uvedl, že není pravdou, že by evidenci pracovní doby žalobkyně předčasně skartoval. Žalovaný v rozhodné době řešil otázku samotného pokračování svého podnikání a nevšiml si toho, že jeho zmocněnec před inspektorátem práce mylně zmínil DPP.

5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je zčásti důvodné.

6. Navzdory četným změnám ve skutkových tvrzeních a nepřesnostem při výpočtu žalované částky, které odvolací soud ve světle níže podaného hodnocení důkazů a průběhu řízení nepřičítá primárně nevěrohodnosti žaloby, nýbrž tomu, že žalobkyně po většinu času nebyla zastoupena a ve věci se po právní stránce neorientovala, bylo po předchozím kasačním usnesení jednoznačně objasněno, že žalobkyně uplatňuje pouze odměnu z tvrzené DPP, a to ve výši 10 000 Kč za duben 2020 a 7 900 Kč za květen téhož roku. Na jednání ze dne 26. 2. 2025 žalobkyně připustila, že ve svých poznámkách stran odpracované doby nerozlišovala, kolik hodin na základě které dohody odpracovala, třebaže na předešlém jednání ze dne 22. 1. 2025 přiznala, že právě na jejich základě vypočítala dlužnou částku. To se projevilo v obtížích při vysvětlení výpočtu žalované částky a počtu odpracovaných hodin.

7. Odvolací soud nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu okresního, že nebyla prokázána existence závazku z DPP. Ve světle níže podaného hodnocení důkazů také na rozdíl od prvostupňového soudu jako nevěrohodnou posuzuje svědeckou výpověď , jméno FO, . Ostatní skutková zjištění odvolací soud jako správná přebírá a tímto na ně odkazuje. Soud prvního stupně nicméně opět některé provedené důkazy nevyhodnotil a z jiných důkazů odvodil neúplná skutková zjištění. Ze všech těchto důvodů odvolací soud tyto důkazy zopakoval (§ 213 odst. 1, odst. 2, odst. 3 část věty před středníkem) a došel k následujícím zjištěním.

8. Žalobkyni původně zastupoval advokát , tituly před jménem, , jméno FO, , který dne 13. 4. 2021 sepsal předžalobní výzvu adresovanou žalovanému, podle níž žalobkyně původně pro žalovaného pracovala na základě dohody o pracovní činnosti (dále jen DPČ) jako provozní bufetu na , Anonymizováno, náměstí, než byla během pandemie po uzavření bufetu převedena na jinou práci v kuchyni na adrese , adresa, . Zde však působila na základě DPP podepsané pouze v jednom vyhotovení, jež si ponechal žalovaný. Odměna z DPP činila 100 Kč za hodinu a žalobkyně v dubnu 2020 odpracovala 100 hodin, v květnu 2020 pak 79 hodin, z čehož pramení neuspokojená pohledávka ve výši 17 900 Kč (předžalobní výzva). Dne 15. 8. 2022 žalobkyně doporučeným dopisem zaslala tehdejšímu zástupci žalovaného, , tituly před jménem, , jméno FO, , předžalobní výzvu na částku 17 900 Kč za duben a květen 2020 (předžalobní upomínka z l. č. 5, 25, podací lístek). Advokáti účastníků jednali o možnosti uzavření dohody o narovnání, která však uzavřena nebyla, protože se rozešli v názoru, zda má být kompromisní částka 15 000 Kč uhrazena přímo žalobkyni, anebo na účet majetkové podstaty insolvenčnímu správci žalobkyně, která se v té době nacházela v úpadku (e-mailová korespondence z l. č. 16-18, 20-24, 52, konverzace advokátů z l. č. 54-56; viz též svědecké výpovědi , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, , dopis , tituly před jménem, , jméno FO, z l. č. 27, usnesení krajského soudu z l. č. 57-59). Žalobkyně si poté stěžovala na postup insolvenčního správce a svého advokáta u České advokátní komory, která jí odpověděla, že stran jednání insolvenčního správce nemá žádnou kompetenci, ale že z ničeho neplyne, že by jako advokát porušil zákon či stavovské předpisy, což platí i pro , tituly před jménem, , jméno FO, (stížnost, dopis ČAK ze dne 23. 3. 2022, dopis ČAK ze dne 24. 5. 2022). Ten posléze žalobkyni vypověděl plnou moc (výpověď plné moci). Inspektorát práce na základě žalobkyní iniciované kontroly u žalovaného, z níž vzešla kontrolní zjištění zachycená v kontrolním protokole, zahájil proti žalovanému správní řízení, v němž vydal podle § 90 odst. 1 zákona č. 251/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen p. ř.), příkaz ze dne 13. 12. 2021, č. j. , Anonymizováno, , kterým žalovaného uznal vinným mimo jiné přestupkem podle § 25 odst. 1 písm. b) zákona č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen i. p.), spáchaným tím, že žalovaný s žalobkyní v rozporu s § 77 odst. 1 zákoníku práce neuzavřel DPP účinnou od 1. 4. 2020 do 30. 9. 2020, na pomocné práce v kuchyni na adrese , adresa, , s odměnou 100 Kč za hodinu práce, v písemné formě. Příkaz se stal pravomocným dne 24. 12. 2021, žalovanému byla uložena pokuta 13 000 Kč (správní spis inspektorátu práce sp. zn. , Anonymizováno, ). Zmíněná kontrola byla spuštěna podnětem žalobkyně ze dne 2. 7. 2020, v němž mimo jiné uvedla, že účastníci kromě písemné DPČ ze dne 1. 10. 2019 „na bufet na , Anonymizováno, náměstí“ podepsali po uzavření tohoto bufetu během pandemie koronaviru též písemnou DPP na dobu od 1. 4. 2020 do 30. 9. 2020, na práci v kuchyni na , adresa, , s odměnou 100 Kč na hodinu, v jediném exempláři, který si měl ponechat žalovaný s vysvětlením, že jej bude mít připravený pro případ kontroly. Této verzi odpovídá výše citovaná předžalobní výzva , tituly před jménem, , jméno FO, a vyjádření žalobkyně k odvolání žalovaného z předchozího odvolacího řízení (podnět ze spisu inspektorátu práce zn. , Anonymizováno, , předžalobní výzva). , jméno FO, , který žalovaného při kontrole zastupoval, inspektorátu dne 27. 1. 2021 písemně sdělil, že žalovaný DPP ve svých dokumentech nenalezl a proto ji nelze předložit (sdělení z kontrolního spisu inspektorátu práce sp. zn. , Anonymizováno, ). Dne 26. 2. 2021 pak na další výzvu inspektorátu odpověděl, že žalobkyně na základě DPP vykonávala pomocné práce v kuchyni zejména na adrese , adresa, . Bufet byl v té době otevřen pro výdej jídel a žalobkyně zde v daném období sice pracovala, avšak po zbytek času byla převedena na jinou práci (v kuchyni na , Anonymizováno, ) kvůli vládním restrikcím k zamezení šíření koronaviru (sdělení ze dne 26. 2. 2021 z téhož spisu). V tomto kontextu žalovaný nebrojil ani proti kontrolnímu protokolu, ani zmíněnému příkazu a existenci DPP nepopřel ani v e-mailové korespondenci s žalobkyní, která jí přitom argumentovala (kontrolní sp. zn. I10-2020-1389, spis sp. zn. S10-2021-623, e-mail žalovaného ze dne 26. 6. 2020, 19:23). Hájil se sice tvrzením podpořeným svědeckou výpovědí , jméno FO, , že jeho přípis zaslaný inspektorátu (ani žalovaný, ani svědek přitom nereagovali na fakt, že byly tyto přípisy hned dva) sepsal samotný pan , jméno FO, , který se zmýlil, resp. že bylo vše myšleno tak, že účastníci nikdy neuzavřeli žádnou DPP. Odvolací soud ovšem tuto verzi hodnotí jako nevěrohodnou, a to nejen na základě právě jmenovaných důkazů. Přestože totiž žalovaný celou dobu připouštěl – a zopakoval to ještě na jednání ze dne 10. 4. 2024 – pouze a jedině závazek z DPČ, na jednání ze dne 22. 1. 2025 zčistajasna uvedl, že byla žalobkyně v kuchyni odměňována jinak než v bufetu, a to ne podle počtu odpracovaných hodin, nýbrž podle počtu uvařených jídel, přičemž dodal, že v kuchyni žalobkyně pracovala na základě blíže nespecifikované ústní dohody, čímž nemohl myslet písemnou DPČ. Navíc bylo prokázáno a mezi účastníky nesporné, že žalobkyně na svůj účet obdržela částky čisté odměny, odpovídající předloženým výplatnicím (výpisy z účtu, jednotlivé výplatnice). Podíl počtu odpracovaných hodin a odpracovaných dnů podle těchto výplatnic (v dubnu 22 dnů a 88 hodin, v květnu 8 dnů a 32 hodin) odpovídá 4 hodinám denně, což koresponduje jak s režimem podle DPČ, tak s evidencí pracovní doby a mzdovými listy založenými ve spise inspektorátu (výplatnice, DPČ, evidence pracovní doby a mzdové listy z kontrolního spisu sp. zn. I10-2020-1389). Podle výplatnic žalobkyni náležela průměrná odměna 92,31 Kč (výplatnice). Jsou zde ovšem jiné důkazy, jasně svědčící o existenci dalšího pracovněprávního vztahu. Jednak obálka, u níž žalovaný teprve na samém konci řízení před soudem prvního stupně připustil, že na ni text ve tvaru „22 prac. dnů – 2 dny svátek, květen 21 prac. dnů – 2 dny svátek, , Jméno žalobkyně, 18 000 duben – 11 971 účet, 6 029“ napsal on a která dokazuje, že kromě bezhotovostní výplaty, jež plně vyčerpávala režim nastolený DPČ, se mělo žalobkyni za práci pro žalovaného dostat též odměny vyplácené hotovosti, což ostatně koresponduje s výpověďmi svědkyň , jméno FO, a , jméno FO, a ovšem i samotného žalovaného. Obzvlášť výmluvné jsou v tomto ohledu e-maily žalovaného ze dnů 22. 6. 2020, 23:18, a 26. 6. 2020, 19:23, tedy z doby před zahájením kontroly inspektorátu práce a zavedením předžalobní korespondence mezi účastníky, kdy v první zprávě žalovaný k výplatnici za květen 2020 napsal, že musí žalobkyni doplatit nemocenskou ve výši 1 994 Kč a že za květen odpracovala 8 dnů a 70,5 hodin (v neděli 3. 5. žalobkyně nebyla v práci 13 hodin, jak uvedla v šichtovnici, nýbrž pouze 6). Za práci v kuchyni jsou všichni odměňováni z budgetu, který si navařili, tedy jinak, než byla žalobkyně zvyklá z bufetu. Tedy všechna uvařená jídla za měsíc x 21 Kč/jídlo. Tato částka se potom rozdělí mezi všechny, kteří se na vaření podíleli. Na žalobkyni připadlo 6 000 Kč. To je její celkový náklad, pokud by se neodváděly odvody, tak by tuto částku dostala v čistém. Odvody jsou zahrnuty v této částce. Ve druhé zprávě žalovaný napsal, že žalobkyně na kuchyni žádné peníze nachystané nemá, protože nechápe, že nejsou zaměstnanci kuchyně placeni od hodiny, nýbrž od uvařených jídel. Problém je, že to žalobkyně na rozdíl od nich nemá ve smlouvě, což žalovaný chápe, že také nebylo předmětem dohody, ale že situace s koronou byla jaká byla. Po zavření bufetu ji měl tedy nechat sedět doma, než aby jí hledal práci v kuchyni (e-maily žalovaného). Podle DPČ však měla žalobkyně pracovat v pracovních dnech od 7:00 do 11:00 (DPČ). Pracovala-li tedy pro žalovaného i v neděli 3. 5. 2020, nemohlo se tak dít na základě DPČ. Režim úkolové mzdy je explicitně zakotven ve smlouvě svědkyně , jméno FO, , jež byla uzavřena na 20 hodin týdně a kromě základní odměny ve výši 8 000 Kč měsíčně svědkyni mohla zjednat právo na odměnu odvíjející se od počtu uvařených jídel (21 Kč za jídlo; viz pracovní smlouva , jméno FO, ). Co se týče počtu odpracovaných hodin, který zůstal po celou dobu sporný, hodnotí odvolací soud jako nevěrohodný žalobkyní předložený stolní kalendář, poněvadž ten - kromě toho, že jej jako důkaz vytvořila samotná žalobkyně, která si navíc nebyla počtem odpracovaných hodin jistá - pro den 3. 5. 2020 počítá se 13 odpracovanými hodinami, což žalobkyně v e-mailu ze dne 23. 6. 2020 komentovala tak, že si do kuchyně vzala na pomoc syna a manžela, aby tam nestrávila celý den, takže když sečetla hodiny všech zúčastněných, „byla by tam“ 13 hodin. Žalovaný se přitom ve výše citované odpovědi odvolává při časové dotaci šesti odpracovanými hodinami na kamerové záznamy. Žalobkyně tedy zvolila kreativní přístup k určení odpracovaných hodin a na její záznamy se nelze spolehnout. Výše hodnocená pracovněprávní dokumentace zahrnuje pouze odpracovanou dobu na základě DPČ a jiný důkaz v tomto směru neexistuje. Platí to i pro výpověď svědka , jméno FO, , která neumožňuje přesně určit, kolik hodin žalobkyně který den odpracovala. Výše uvedený e-mail žalovaného z 22. 6. 2020 nicméně dokazuje, že v květnu 2020 žalobkyně odpracovala celkem 70,5 hodin, což po odečtení 32 hodin podle výplatnice, mzdového listu a evidence pracovní doby činí 38,5 hodin. Hrubá odměna za duben 2020 činila 8 000 Kč (výplatnice). Za nejvěrohodnější důkaz o skutečném režimu závislé práce žalobkyně v rozhodném období odvolací soud pokládá vzájemnou e-mailovou korespondenci účastníků z června 2020, protože ta bezprostředně následovala žalované období a odehrála se ještě před zahájením kontroly inspektorátu práce, zmocněním advokátů, jednáním o narovnání, natož podáním žaloby. Pokud jde o duben 2020, žalovaný na posledním jednání před prvostupňovým soudem potvrdil, že předložená obálka dokládá, že žalobkyni za duben 2020 vznikl nárok na hrubou odměnu 18 000 Kč, což jeho zástupkyně doplnila tím, že v této obálce byla hotovost ve výši 6 029 Kč. Tvrzení svého klienta o hrubé odměně se sice pokusila vzápětí dementovat „upřesněním,“ že vše, co je na obálce uvedeno, vede k čisté mzdě 7 496 Kč podle výplatnice (a tedy k režimu nastolenému DPČ a k ní řádně doloženou pracovněprávní dokumentací). Toto „upřesnění“ je ovšem nevěrohodné nejen s ohledem na výše vyhodnocené důkazy a změny ve skutkových tvrzeních žalovaného, ale i na výplatnice a mzdové listy, které žádnou částku ve výši 18 000 Kč nezachycují a konečně též vzhledem k výpočtu složek odměny za duben 2020 podle e-mailu účetní žalovaného, , jméno FO, , ze dne 20. 5. 2020, kde není o částce 18 000 Kč rovněž jedno jediné slovo (e-mailová konverzace žalovaného s , jméno FO, ). Prvostupňový soud v tomto směru nereagoval na nové tvrzení žalovaného o předání částky 6 029 Kč žalobkyni.[footnoteRef:1] [1: Jak odvolací soud vysvětlil v bodě 8. odůvodnění kasačního usnesení, řízení není koncentrováno, takže měl soud prvního stupně k této novotě přihlédnout.]

9. Odvolací soud proto jeho zástupkyni na jednání vyzval k předložení důkazu o této skutečnosti ve smyslu § 213b odst. 1 ve spojení s § 118a odst. 3 o. s. ř., poněvadž zánik dluhu splněním musí jako sobě prospěšnou skutečnost prokázat zaměstnavatel coby dlužník. Navržena byla pouze účastnická výpověď žalovaného, kterou odvolací soud na základě § 213 odst. 1, odst. 4 části věty před středníkem ve spojení s § 131 odst. 1 o. s. ř. připustil. Žalovaný vypověděl, že si na předání hotovosti přesně nevzpomíná, ale protože peníze v obálce bývaly i v jiných případech, předpokládá, že stejně tomu bylo zde. Peníze do obálek dával on a on také vypisoval odpovídající pokladní doklady. Někdy za něj vše předával jiný zaměstnanec, nebo obálku s penězi a dokladem nechal tam, kde si je zaměstnanec mohl vyzvednout. Mohlo se tedy stát, že se k němu pokladní doklad v případě žalobkyně prostě jen nedostal zpět. Nevěděl jistě, zda opravdu doklad vypsal i v tomto případě. Žalobkyně u něj původně působila na základě DPČ v bufetu na , Anonymizováno, náměstí, než musel toto pracoviště v reakci na vládní opatření proti šíření koronaviru v březnu 2020 uzavřít, a poté ji převedl na práci v kuchyni na , adresa, , avšak zapomněl tomu přizpůsobit její pracovněprávní dokumentaci. V bufetu byla žalobkyně zvyklá na časovou odměnu, v kuchyni byla odměna úkolová. Na otázku, jak vysvětlí rozpor mezi svým e-mailem ze dne 26. 6. 2020 na jedné straně a výplatnicí za květen 2020 a DPČ na straně druhé (počet odpracovaných hodin 70,5 x 32, práce v neděli x práce v pracovní dny), odpověděl, že prostě nepřizpůsobil pracovněprávní dokumentaci žalobkyně novému stavu. Žalobkyně pro něj v této době pracovala pouze v kuchyni. Nevzpomněl si, zda v kuchyni v průměru bývala zhruba 4 hodiny denně, nebo spíše po dobu odpovídající plnému úvazku. V té době na pracovišti nebyl každý den. Výplatu v hotovosti vysvětlil tím, že se mohlo stát, že při úkolové odměně byla částka vyšší, než podle odpracovaných hodin, takže v hotovosti vyplacená částka odpovídala rozdílu. Částku 18 000 Kč podle obálky (mzdového sáčku) okomentoval jako hrubou úkolovou odměnu a částku 11 971 Kč jako časovou odměnu podle DPČ s tím, že rozdíl byl žalobkyni vyplacen. Žalovaný nijak nevysvětlil rozpor mezi 70,5 odpracovanými hodinami za duben 2020 podle svého e-mailu a 32 hodinami podle ostatních důkazů. Z jeho e-mailu je patrno, že odpracované hodiny žalobkyně v žalovaném období evidoval jako celek. Tuto výpověď tak odvolací soud hodnotí jako nevěrohodnou a vyplacení částky 6 029 Kč, kterým si ani žalovaný nebyl jistý, tak nebylo prokázáno. Další výzva nebyla na místě, poněvadž zástupkyně žalovaného uvedla, že jiný důkaz neexistuje.

10. Jinak odvolací soud výše jmenované důkazy vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu závažné, věrohodné. Písmoznalecký posudek byl z výše vysvětlených důvodů nadbytečný. Další důkazy odvolací soud neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonném smyslu nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

11. Odvolací soud tudíž založil svůj rozsudek v prvé řadě na tomto skutkovém závěru. Žalobkyně pro žalovaného pracovala nejprve jako provozní bufetu na základě DPČ a poté od 1. 4. 2020 vykonávala jinou práci – pomocné práce v kuchyni na základě DPP uzavřené na dobu do 30. 9. 2020, a to na adrese , adresa, , za odměnu 100 Kč na hodinu. Za duben 2020 jí náležela hrubá odměna ve výši 18 000 Kč, vyplaceno jí bylo 8 000 Kč hrubého. V květnu 2020 odpracovala celkem 70,5 hodiny, neproplaceno zůstalo 38,5 hodiny. Dohodu o narovnání účastníci neuzavřeli.

12. Při právní kvalifikaci případu se odvolací soud řídil těmito úvahami. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je „soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.“ Rozhodnutí v blokovém řízení je po rekodifikaci přestupkového práva z roku 2016 nazýváno příkazem na místě (§ 91 odst. 1 první věta p. ř.).[footnoteRef:2] V tomto případě však inspektorát práce nevydal příkaz na místě, nýbrž příkaz (§ 90 odst. 1 první věta p. ř.), což je patrno i z toho, že příkazem na místě lze uložit pokutu nejvýše 10 000 Kč (§ 91 odst. 1 druhá věta p. ř.), avšak žalovaný obdržel pokutu o 3 000 Kč vyšší. Soud byl tudíž vázán výše citovanou skutkovou i právní větou výroku rozhodnutí inspektorátu práce o přestupku žalovaného a nemohl tam zachycené skutečnosti přezkoumávat cestou dokazování. I kdyby tak ale učinit mohl, z výše vyhodnocených důkazů by – jak bylo výše rozvedeno – vyplynul týž závěr. To znamená, že tématem dokazování mohly být pouze ostatní právně významné skutečnosti. [2: Viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 2028/2023. ]

13. Je třeba si nicméně uvědomit, že inspektorát práce v řešeném kontextu posuzoval a nakonec sankcionoval pouze skutek záležející v tom, že žalovaný existující DPP neuzavřel v zákonem předepsané písemné formě. Dále vyšel z výše reprodukovaného sdělení , jméno FO, ze dne 26. 2. 2021, že žalobkyně v rozhodném období stále fakticky pracovala i v bufetu na , Anonymizováno, náměstí a pouze ve zbylém čase v kuchyni na , adresa, . Tato verze však byla vyvrácena důkazy provedenými v soudním řízení, zejména ve fázi druhého odvolacího řízení. V e-mailové korespondenci účastníků z června 2020 se totiž pro období dubna a května 2020 jednoznačně hovoří pouze o práci v kuchyni, kdežto o práci v (již uzavřeném) bufetu se hovoří pouze v minulém čase. Žalovaný, resp. , jméno FO, , sice mluvili o tom, že bufet byl i v této době otevřen alespoň pro „výdej jídel,“ avšak během soudního řízení – přinejmenším v účastnické výpovědi – žalovaný naopak uvedl, že pro něj žalobkyně v žalovaném období pracovala pouze v kuchyni. S tím koresponduje svědecká výpověď , jméno FO, , který uvedl, že žalobkyni vozil do práce v kuchyni před 7:00 (začátek pracovní doby podle DPČ) a odvážel ji kolem 15:00 (čas přesahující pracovní dobu podle DPČ). Ani slovem se nezmínil o tom, že by žalobkyni vyzvedával jinde, než kam ji ráno přivezl. Rovněž svědkyně , jméno FO, a , jméno FO, vypověděly, že s žalobkyní pracovaly v kuchyni a o jiném pracovišti vůbec nehovořily. To znamená, že odvolací soud v tomto odvolacím řízení dospěl ke konečnému skutkovému závěru, že žalobkyně od 1. 4. 2020 pro žalovaného pracovala pouze a jen v kuchyni na , adresa, , což se mělo dít (v souladu s výrokem příkazu) pouze a jen na základě DPP. Žalovaný však nemohl žalobkyni od 1. 4. 2020 v rámci závazku z DPČ převést na jinou práci ve smyslu § 41 zákoníku práce, protože to pro pracovněprávní vztahy z dohod o pracech konaných mimo pracovní poměr zapovídá § 77 odst. 2 písm. a) zákoníku práce. V tom případě bylo třeba právně kvalifikovat výše popsanou změnu druhu a režimu závislé práce žalobkyně pro žalovaného od 1. 4. 2020. Kdyby vedle sebe měly paralelně exisovat oba závazky (z DPČ a DPP), odporovalo by to ust. § 34b odst. 2 první větě zákoníku práce, podle nějž „zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.“ Jestliže už tedy tato protiprávní konstelace nastala, odpovídá ochrannému účelu citovaného ustanovení právní závěr, že mezi sebou účastníci právě dne 1. 4. 2020 založili (zastřený) pracovní poměr (§ 33odst. 1 zákoníku práce), nikoli jen závazek z DPP. Paralelní existence závazků ze dvou dohod o pracech konaných mimo pracovní poměr (z nichž jedním je navíc závazek z DPP) by dále bylo v rozporu přinejmenším s pravidlem, podle nějž má „zaměstnavatel zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru“ (§ 74 odst. 1 zákoníku práce) a kogentním limitům zakotveným v právní úpravě pracovní doby, kdy „na základě dohody o pracovní činnosti není možné vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby“ (tedy 20 hodin; viz § 76 odst. 2 ve spojení s § 79 odst. 1 zákoníku práce). Pomocí „DPP“ (ve skutečnosti pracovní smlouva) tedy účastníci zrušili závazek z DPČ a nahradila jej pracovním poměrem. Došlo tudíž k privativní novaci (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § 1902 první větou, a contrario druhou větou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. z.). Jinými slovy, závaznost výroku příkazu nesahá tak daleko, aby znemožnila vyvodit z uzavření „DPP“ další právní důsledky. Základní náležitosti tohoto pracovního poměru jinak odpovídají DPP. To vše také znamená, že byl žalovaný povinen evidovat celkovou pracovní dobu žalobkyně (§ 96 odst. 1 zákoníku práce) - což patrně neučinil.

14. Za duben 2020 tudíž žalobkyni náleží rozdíl mezi hrubou mzdou ve výši 18 000 Kč a proplacenou hrubou mzdou podle výplatnice ve výši 8 000 Kč, tedy 10 000 Kč. Za květen 2020 pak hrubá mzda podle skutečně odpracovaných a neproplacených 38,5 hodin, tedy 3 850 Kč. Žalovaný se zde nemůže k tíži žalobkyně dovolat toho, že měla být odměňována úkolově. Jak totiž vyplynulo z jeho e-mailu a jak nakonec sám připustil, nepřizpůsobil tomuto režimu odměňování pracovněprávní dokumentaci žalobkyně, která tudíž stále měla nárok na „odměnu“ časovou. Žalobkyně měla nárok též na zákonný úrok z prodlení ve výši 10 % ročně počítaný z částky 10 000 Kč za dobu od 15. 6. 2020 do zaplacení a ve výši 8,25 % ročně počítaný z částky 3 850 Kč za dobu od 1. 7. 2020 do zaplacení (§ 1970 o. z.), ve spojení s § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů], protože nebylo prokázáno sjednání jiného než zákonného času splatnosti mzdy, který nastává nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu (§ 141 odst. 1 zákoníku práce). To znamená, že v prodlení se žalovaný ocitl následujícího dne, tedy v případě dubnové mzdy 1. 6. 2020, v případě mzdy květnové 1. 7. 2020. Jestliže žalobkyně úrok požadovala až od 15. 6. 2020, byly soudy pro dubnovou mzdu její žalobou vázány (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

15. Ze všech těchto důvodů odvolací soud napadený rozsudek výrokem I změnil tak, že žalobě vyhověl co do výše specifikované částky [220 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], kdežto výrokem II rozsudek ve zbytku potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

16. Výrok III odpovídá § 224 odst. 1, odst. 2 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud napadený rozsudek změnil, pročež musel znova rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně byla procesně úspěšná na 77 %, což znamená, že její čistý procesní úspěch činí 54 % (§ 142a odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř.). Náhrada sestává na podkladě jejího vyúčtování z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby (1 820 Kč) odvolací soud stanovil podle § 8 odst. odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. a. t. Konkrétně šlo o přípravu a převzetí zastoupení [§ 11 odst. 1 písm. a) a. t.], odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.], účast na jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Paušální náhrada hotových výdajů pak byla určena částkou 450 Kč za úkon. Další složkou náhrady je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupce žalobkyně k odvolacímu soudu a zpět v délce 4 započatých půlhodin po 150 Kč pro třetí jednání, celkově tedy 600 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím možno přiznat vždy požadované 4 půlhodiny [14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné 987 Kč při ujeté vzdálenosti 120 km, kombinované spotřebě 7 l/100 km, jednotkové motorové nafty 34,70 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,80 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb.]. Protože je advokát žalobkyně plátcem DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 1 763 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. 100 % náhrady tedy činí 10 160 Kč, 54 % pak 5 486 Kč. Žalovaný je povinen nahradit náklady řízení sice žalobkyni, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

17. Výrok IV odpovídá tomu, že sice státu vznikly náklady řízení v podobě svědečného svědkyně , jméno FO, , avšak žalobkyni jejich náhradu ani zčásti uložit nelze, protože je osvobozena od soudních poplatků (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

18. To neplatí pro žalovaného, který musí státu podle výroku V nahradit procento těchto nákladů odpovídající svému procesnímu neúspěchu, tedy 77 %, což při svědečném ve výši 1 323,24 Kč činí 1 019 Kč (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

19. Lhůty k zaplacení odvolací soud ve výrocích III a V stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k výši částek a délce řízení, během nějž se žalovaný mohl připravit na zaplacení náhrady pro případ svého procesního neúspěchu.