16 Co 119/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 173 682 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2025, č. j. 126 C 25/2023-112

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění takto:Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 40 334 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 378 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Žalobou (rozšířenou se souhlasem okresního soudu) se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 173 682 Kč s příslušenstvím, a to jednak z titulu mzdy a příplatku za práci přesčas za období od října 2020 do srpna 2023 ve výši 19 482 Kč a jednak z titulu doplatku mzdy do nejnižší úrovně zaručené mzdy podle § 112 odst. 3 zákoníku práce za období od října 2020 do března 2022 ve výši 154 200 Kč.

2. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě ohledně prvního nároku vyhověl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 19 482 Kč spolu s 15% úrokem z prodlení za dobu od 21. 11. 2023 do zaplacení, naopak žalobu o zaplacení doplatku mzdy do nejnižší úrovně zaručené mzdy ve výši 154 200 Kč s příslušenstvím zamítl a žalobce zavázal zaplatit podle míry (ne)úspěchu ve věci žalované na náhradě nákladů řízení částku 59 488,92 Kč. Zamítavou část rozhodnutí soud prvního stupně odůvodnil tím, že práci prodejce ojetých vozů, kterou žalobce vykonával podle pracovní smlouvy, je třeba zařadit do 4. skupiny prací podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb. Mzdovými listy žalobce bylo prokázáno, že v žalovaném období od října 2020 do března 2022 žalobcova skutečně dosažená mzda (při zohlednění základní mzdy a provizí za prodej vozidel) ve všech kalendářních měsících přesahovala příslušnou nejnižší úroveň zaručené mzdy pro 4. skupinu prací podle citovaného nařízení vlády, proto žalobci nárok na doplatek mzdy nevznikl. Nesouhlasil s názorem žalobce, že pro účely porovnání s příslušnou nejnižší úrovní (sazbou) zaručené mzdy se do mzdy zaměstnance nezahrnují provize, neboť z ustanovení § 112 odst. 3 zákoníku práce vyplývá, že se pro tyto účely nepřihlíží toliko ke mzdě za práci přesčas, příplatku za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli. Jedná se o taxativní výčet, který nelze rozšiřovat.

3. Proti zamítavému výroku a výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně zahrnutí provizí pro účely porovnání s příslušnou nejnižší úrovní (sazbou) zaručené mzdy. Zopakoval, že pro tyto účely je třeba vycházet pouze ze základní časové měsíční mzdy, která v případě žalobce činila po celé žalované období toliko 12 000 Kč, a nedosahovala tak jednoznačně sazby zaručené mzdy pro 4. skupinu prací. Vytýkal okresnímu soudu, že mu upřel právo být odměňován stejně jako jiní zaměstnanci vykonávající práci téže obtížnosti, kvalifikace a namáhavosti, neboť se na jejich úroveň odměňování musel „probojovat“ zvýšeným úsilím a víceprací v rámci motivační složky mzdy, za kterou mu podle kvality a kvantity odváděné práce byly poskytovány provize podle předem stanovených ukazatelů v podobě konkrétních, objektivně měřitelných a kvantifikovatelných cílů, zatímco základní mzda by měla být podle § 109 odst. 4 zákoníku práce odstupňována podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce a sama o sobě musí být vyšší než příslušná nejnižší úroveň (sazba) zaručené mzdy. Žalobce v tomto směru poukázal na rozsudek Nevyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2011, sp. zn. 3 Ads 273/2019 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2654/2006. Dle žalobce je smyslem prémií, resp. provizí ovlivnění těch ukazatelů pracovního výkonu, které nejsou oceněny základní formou mzdy. Navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobě o zaplacení částky 154 200 Kč s příslušenstvím vyhověl.

4. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného.

5. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku okresního soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. pouze ve výrocích II a III), jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

6. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 4, 5, 6 a 8 napadeného rozsudku proto odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

7. Stěžejní spornou otázkou byla otázka, jaké složky mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě je třeba zahrnout pro účely porovnání s příslušnou nejnižší úrovní (sazbou) zaručené mzdy, resp. zda se v tomto směru zohledňují i tzv. pobídkové složky mzdy (prémie, provize apod.) či nikoliv.

8. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá zaplacení doplatku mzdy do nejnižší úrovně zaručené mzdy za měsíce říjen 2020 až březen 2022 – podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022 (dále jen „zákoník práce“) a nařízení vlády č. 567/2006 Sb., o minimální mzdě, o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí, ve znění účinném v žalovaném období (dále jen „nařízení vlády“).

9. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle § 109 odst. 2 zákoníku práce mzda je peněžité plnění a plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytované zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak. Podle § 109 odst. 4 zákoníku práce mzda a plat se poskytují podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti práce, podle obtížnosti pracovních podmínek, podle pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků.

10. Podle § 113 odst. 1 zákoníku práce mzda se sjednává ve smlouvě nebo ji zaměstnavatel stanoví vnitřním předpisem anebo určuje mzdovým výměrem. Podle § 113 odst. 3 zákoníku práce mzda musí být sjednána, stanovena nebo určena před začátkem výkonu práce, za kterou má tato mzda příslušet.

11. Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákoníku práce - především ve smlouvě (kolektivní smlouvě, pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě), není však také vyloučeno, aby mzda byla zaměstnavatelem jednostranně stanovena vnitřním předpisem anebo určena mzdovým výměrem. Pro sjednání či stanovení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než minimální mzda (srov. § 111 zákoníku práce), případně nesmí být nižší než příslušná nejnižší úroveň zaručené mzdy (srov. § 112 zákoníku práce); v ostatním zákoník práce zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil nebo určil) podle své úvahy [mzdu lze sjednat (stanovit nebo určit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy.

12. Zaručenou mzdou je mzda, na kterou zaměstnanci vzniklo právo. V tomto smyslu je zaručenou mzdou mzda zaměstnance, které dosáhl výkonem práce. Tato zaručená mzda však nesmí ve vymezených případech poklesnout pod úroveň stanovenou nařízením vlády jako nejméně přípustnou. Stanovení těchto nepodkročitelných limitů pro mzdy formou právního předpisu představuje vedle minimální mzdy druhý z nástrojů státní mzdové politiky vyjadřující ochranu zaměstnanců před nepřiměřeně nízkým oceněním jejich práce. Stanovené nejnižší úrovně zaručené mzdy ochraňují zaměstnance zaměstnavatelů poskytujících za práci mzdu, u nichž neprobíhá kolektivní vyjednávání, nebo sice probíhá, ale kolektivní smlouva není uzavřena nebo neobsahuje ujednání o mzdách (tj. zaměstnanci nejsou chráněni před nepřiměřeně nízkým oceněním své práce kolektivní smlouvou). Sazby nejnižších úrovní zaručené mzdy stanoví vláda nařízením. Zákoník práce přitom stanoví, že se jejich posloupnost odstupňovaná podle složitosti, odpovědnosti a namáhavosti vykonávané práce odvíjí od minimální mzdy, resp. od základní sazby minimální mzdy stanovené v § 111 odst.

2. Nejvyšší sazba v uvedené posloupnosti musí činit alespoň 2násobek nejnižší úrovně zaručené mzdy (základní sazby minimální mzdy). Stejně jako je tomu v případě minimální mzdy, zákoník práce stanoví, že pro účely porovnání s příslušnou nejnižší úrovní (sazbou) zaručené mzdy se do mzdy zaměstnance nezahrnuje mzda za práci přesčas, příplatek za práci ve ztíženém pracovním prostředí, příplatek za noční práci, příplatek za práci ve svátek a příplatek za práci v sobotu a v neděli. Analogii s minimální mzdou lze spatřovat i v tom, že v případě, že mzda zaměstnance nedosáhne příslušné nejnižší úrovně zaručené mzdy, je zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci doplatek a stanoví se i pravidla pro určení formy tohoto doplatku (§ 112 odst. 3 zákoníku práce).

13. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že pro účely porovnání s příslušnou nejnižší úrovní (sazbou) zaručené mzdy se do mzdy zaměstnance zahrnují mj. také provize jako pobídková složka mzdy (k charakteru pobídkové mzdové složky srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1486/2005). Jiný výklad by byl v rozporu se shora uvedeným smyslem a účelem institutu zaručené mzdy. Výčet složek, které se pro účely porovnání s příslušnou nejnižší úrovní (sazbou) zaručené mzdy do mzdy zaměstnance nezahrnují, obsažený v § 112 odst. 3 zákoníku práce je nepochybně taxativní a má logické opodstatnění [nepřihlíží se ke složkám mzdy, jejichž účelem je kompenzovat výkon práce ve ztíženém režimu a za ztížených podmínek (příplatek za práci ve svátek, za noční práci, za práci ve ztíženém pracovním prostředí a za práci v sobotu a v neděli), ani ke mzdě za práci konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu (za práci přesčas)]. Odvolací námitky žalobce jsou jednoznačně mylné, ba až nesmyslné. Žalobce ve své argumentaci naprosto opomíjí, že zaměstnanec nemusí být vůbec odměňován základní měsíční mzdou. Svérázné názory žalobce nejsou nikterak podporovány ani jím odkazovanou judikaturou. Naopak právní posouzení věci soudem prvního souzní i s dostupnou komentářovou literaturou, kterou citovala žalovaná ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2025.

14. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ve věci samé jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Ke změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku III. Nadále sice platí, že žalovaná byla v řízení převážně procesně úspěšná a podle § 142 odst. 2 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v rozsahu 76 %. K účelně vynaloženým nákladům řízení žalované patří náklady právního zastoupení, jejichž náhradu odvolací soud přisoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně náklady právního zastoupení sestávají z odměny za 3 úkony právní služby z tarifní hodnoty 118 782 Kč po 5 860 Kč (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - vyjádření k žalobě ze dne 2. 4. 2024, 3. - účast u jednání dne 16. 8. 2024) a odměny za 3 úkony právní služby z tarifní hodnoty 173 682 Kč po 8 060 Kč (4. - účast u jednání dne 27. 11. 2024, 5. - doplnění vyjádření ze 10. 1. 2025, 6. - účast u jednání dne 13. 1. 2025). Dále náleží žalované náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 2 100 Kč (4 úkony po 300 Kč a 2 úkony po 450 Kč), tj. celkem 43 860 Kč. Tuto částku je třeba navýšit podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 9 211 Kč, neboť zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty. Z celkové náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 53 071 Kč náleží žalované podle míry úspěchu částka odpovídající 76 %, tj. 40 334 Kč.

16. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů spojených s dalšími poradami ze dne 25. 3. 2024, 13. 8. 2024 a 9. 1. 2025. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). V projednávané věci neshledal odvolací soud objektivně důvod k tomu, aby ve věci proběhly (nad rámec porady při převzetí a přípravě zastupování) další porady mezi žalovanou a jejím zástupcem přesahující jednu hodinu, neboť se nejednalo po skutkové a právní stránce o složitý spor.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení ve věci samé plný úspěch, proto má právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení jí vznikly náklady ve výši 9 378 Kč, které spočívají v odměně za 1 úkon právní služby (účast u odvolacího jednání dne 21. 8. 2025) z tarifní hodnoty 154 200 Kč ve výši 7 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu a režijním paušálu ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 7 750 Kč. Tuto částku je třeba opět navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 1 628 Kč.