16 Co 149/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: právnická osoba , IČO Anonymizováno sídlem adresa žalovaného zastoupena advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B pro 2 222 476 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 14. února 2025, č. j. 16 C 157/2023-457

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 49 602,74 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Olomouci dne 25. 5. 2023 se žalobce domáhal po žalované zaplacení náhrady mzdy podle § 208 odst. 2 zákoníku práce, ve výši průměrného výdělku za období od 1. 6. 2020 do 30. 11. 2022, kdy nemohl pro překážky na straně zaměstnavatele konat práci, když mu vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši 81 304 Kč za každý měsíc, kdy trvala překážka na straně zaměstnavatele. Svůj nárok odůvodnil tím, že mezi žalovanou s žalobcem vznikl v minulosti spor o trvání pracovního poměru, když ze strany děkana , právnická osoba, z pozice orgánu fakulty veřejné vysoké školy oprávněného jednat za zaměstnavatele bylo žalobci zasláno upozornění na skončení pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou ze dne 14. 5. 2020, ve kterém bylo žalobci oznámeno, že dne 31. 5. 2020 vyprší doba určitá sjednaná v pracovní smlouvě ze dne 30. 9. 2010, která byla prodlužována řadou dohod o změně pracovní smlouvy a zaměstnavatel žalovaná s dalším prodloužením pracovního poměru nepočítala. Žalobce podal u Okresního soudu v Olomouci žalobu, která byla vedena pod sp. zn. 29 C 146/2020 a následně před Krajským soudem v Ostravě, který rozsudkem, č. j. 16 Co 256/2021-352, ze dne 11. 11. 2022 rozhodl tak, že se určuje, že při uzavírání dohody o změně pracovní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou dne 17. 5. 2017 nebyly splněny podmínky pro prodloužení pracovního poměru na dobu určitou ve smyslu § 39 odst. 2 – 4 zákoníku práce.

2. Žalovaná namítla, že nárok žalobce je neoprávněný, když žalobce v předmětném období byl u žalované zaměstnán a vykonával práci, za níž mu žalovaná vyplácela mzdu. Pracovní náplní tato práce byla zcela shodná s tím, co žalobce u žalované vykonával i před obdobím, které je předmětem žaloby. Žalobce uzavřel s žalovanou zastoupenou rektorem dne 3. 6. 2020 pracovní smlouvu, na základě které byl žalobce s úvazkem 0,8 zaměstnán na pozici odborného pracovníka oboru chemických se zařazením do , právnická osoba, . Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 12. 2020 došlo ke změně obsahu výše uvedené pracovní smlouvy s účinností od 1. 1. 2021 tak, že stávající pracovní úvazek byl převeden z , právnická osoba, na , právnická osoba, . Ostatní ujednání pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2020 zůstala touto dohodu o změně pracovní smlouvy nedotčena.

3. Okresní soud v Olomouci jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl tak, že zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 7 470,50 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od 1. 8. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu žalobce, aby mu žalovaná byla povinna zaplatit částku 2 215 005,50 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 74 705,06 Kč od 1. 8. 2020 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 85 910,81 Kč od 1. 9. 2020 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 10. 2020 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 12. 2020 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 1. 2021 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 85 910,81 Kč od 1. 2. 2021 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 3. 2021 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 74 705,05 Kč od 1. 4. 2021 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 85 910,81 Kč od 1. 5. 2021 do zaplacení, s 8,25% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 6. 2021 do zaplacení, s 8,50% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 7. 2021 do zaplacení, s 8,50% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 8. 2021 do zaplacení, s 8,75% úrokem z prodlení ročně z částky 56 028,79 Kč od 1. 9. 2021 do zaplacení, s 9,50% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení, s 9,50% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 11. 2021 do zaplacení, s 10,75% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 1. 2022 do zaplacení, s 11,75% úrokem z prodlení ročně z částky 85 910,81 Kč od 1. 2. 2022 do zaplacení, s 12,50% úrokem z prodlení ročně z částky 18 676,26 Kč od 1. 3. 2022 do zaplacení, s 13% úrokem z prodlení ročně z částky 85 910,81 Kč od 1. 5. 2022 do zaplacení, s 13,75% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 6. 2022 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 56 028,79 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 52 293,54 Kč od 1. 8. 2022 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 9. 2022 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 85 910,81 Kč od 1. 10. 2022 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 11. 2022 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 78 440,31 Kč od 1. 12. 2022 do zaplacení, s 15% úrokem z prodlení ročně z částky 82 175,56 Kč od 1. 1. 2023 do zaplacení, se zamítá (výrok II) a zavázal žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 161 553,81 Kč (výrok III). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že nárok žalobce je důvodný v rozsahu 2 dní, kdy pracovní poměr na pozici docent měl skončit 31. 5. 2020 a nově byl navázán pracovní poměr dne 3. 6. 2020. S ohledem na tu skutečnost, že u obou těchto pracovních poměrů je uvedena žalovaná jako jeden zaměstnavatel, je možno uzavřít, že žalobce byl zaměstnán u jednoho subjektu u , právnická osoba, , s tím, že dle názoru okresního soudu je jedno, kdo za žalovanou jedná, zda je to děkan , právnická osoba, v případech, kdy se jedná o zaměstnání přímo na fakultě, a rektor v případech, kdy se jedná o zaměstnance rektorovi přímo podřízených. Dále je nutno uzavřít podle obsahu spisu, že bylo prokázáno, že žalobce převážně vykonával stejnou činnost v obou případech, tedy jak v případě původně uzavřené pracovní smlouvy, tak i nově uzavřené pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2020. Pedagogickou činnost přestal vykonávat již před skončením původní smlouvy, i nadále publikoval, pracoval převážně na stejném projektu. Okresní soud se také zabýval tím, zda na nové pozici byl stejně odměňován jako na té původní. Bylo zjištěno, že nová pozice byla stejně odměňována, spíše obdržel více než žaluje. V tomto směru je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 815/2022 ze dne 20. 12. 2022. Náhrada mzdy (platu) podle ustanovení § 208 zákoníku práce má tedy charakter ekvivalentu mzdy (platu), kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele. S ohledem na závěry provedeného dokazování i na právní hodnocení s přihlédnutím k uvedenému rozhodnutí Nejvyššího soudu je pak nutno uzavřít, že žalobci žádná újma nevznikla, mimo dvou dnů, kdy byl bez zaměstnání, a tedy žádná další újma mu nemůže být nahrazena. S ohledem na to, že došlo k uzavření pracovní smlouvy dne 3. 6. 2020 u stejného zaměstnavatele, jak tomu bylo i podle pracovní smlouvy, která měla skončit k 31. 5. 2020, došlo pak ke sjednání nových podmínek v této pracovní smlouvě. Okresní soud neprovedl další navržené důkazy, když tyto byly podle jeho názoru nedůvodné. Neprováděl zejména navržený důkaz výslechem svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, k pedagogické činnosti žalobce a výslech svědka , tituly před jménem, , jméno FO, , když ve vztahu k tomuto byla tvrzení žalobce prokázána písemným stanoviskem tohoto svědka.

4. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, když rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a nesrozumitelnost, dále okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, když neprováděl další navržené důkazy, neboť tyto podle názoru okresního soudu byly nedůvodné, dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když ze zjištěných skutečností z provedeného dokazování učinil nesprávné závěry a rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V odvolání uvedl, že pokud tedy byla ze strany žalobce a žalované uzavřena dne 3. 6. 2020 nová pracovní smlouva, bylo tak činěno s vědomím, že žalobce je u žalované zaměstnán již na jiné pozici. Rozhodně si však pracovní poměry nekonkurovaly v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu. Současně, pokud tuto otázku okresní soud vymezil jako stěžejní pro posouzení žaloby žalobce, není žalobci zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění a jakých důkazních prostředků otázku vyhodnotil. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že do 31. 5. 2020 byl žalobce zaměstnán na pozici „docent“, tedy jako akademický pracovník dle § 70 vysokoškolského zákona, zatímco od 3. 6. 2020 na pozici „odborného pracovníka oborů chemických“, nicméně následně v odůvodnění rozsudku okresní soud paradoxně přejímá tvrzení žalované, že pozice žalobce „odborný pracovník oborů chemických“ je definována v čl. 2 Katalogu pracovních míst na , právnická osoba, jako „vědecký pracovník“, přičemž žalobce spadá do kategorie „vědecký pracovník na úrovni A4“. Dále se okresní soud nevypořádal se vztahem pracovních poměrů podle pracovní smlouvy ze dne 30. 9. 2010, ve znění pozdějších dohod a podle pracovní smlouvy ze dne 3. 6. 2020. Pokud by okresní soud provedl výslech svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , dospěl by k závěru, že tvrzení žalobce jsou pravdivá, a tedy, že dle pracovní smlouvy, mzdového zařazení a faktické činnosti žalobce u žalované v období po 3. 6. 2020 vykonával žalobce práci pouze na pozici odborného pracovníka oborů chemických, nikoli jako docent na , Anonymizováno, žalované. Pokud okresní soud v předmětném rozsudku dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce na pozici docent měl skončit 31. 5. 2020, není žalobci zřejmé, na základě jakých skutečností tento závěr činí. Takový závěr je poté rovněž v rozporu s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, ze kterého vyplývá, že se pracovní poměr žalobce změnil na dobu neurčitou. Okresní soud však vůbec neřešil, jak k takové změně došlo, jak došlo k údajné změně z pozice docenta na odborný pracovník oborů chemických novou pracovní smlouvu. Novou pracovní smlouvu s žalobcem uzavřel přímo rektor žalované , jméno FO, , do jehož přímé řídící působnosti VTP patřil. Pokud by se mělo jednat o tvrzené převedení, musela by taková dohoda být spolupodepsána také děkanem , Anonymizováno, , což evidentně nebyla. V pracovněprávních vztazích akademických pracovníků jednotlivých fakult má podle § 24 a § 28 odst. 1 vysokoškolského zákona pravomoc pouze děkan, nikoliv rektor. Dále z rozsudku nevyplývá, na základě jakých důkazních prostředků okresní soud dospěl k závěru, že žalobce vykonával stejnou činnost na pozici docent do 31. 5. 2020 a na pozici odborného pracovníka oborů chemických od 3. 6. 2020, resp. dle soudu na pozici „vědecký pracovník“, když žalobce dne 3. 6. 2020 uzavřel pracovní smlouvu u žalované na pozici „odborného pracovníka oborů chemických“ se zařazením do , právnická osoba, a nezávisle k tomu na pozici „obsluhy laboratoře materiálové kultury“ se zařazením na , právnická osoba, tedy nikoliv na pozici „docent“ na , právnická osoba, se všemi právy, které k této pozici náleží, či „vědecký pracovník“, jak v řízení tvrdila žalovaná. Pokud okresní soud v předmětném rozsudku dospěl k závěru, že pracovní poměr žalobce na pozici docent měl skončit 31. 5. 2020, je takové posouzení v rozporu s rozsudkem krajského soudu, ze kterého vyplývá, že se pracovní poměr žalobce změnil na dobu neurčitou, přičemž z rozsudku nevyplývá, jak k závěru, že pracovní poměr žalobce měl sjednáním nové pracovní smlouvy skončit, okresní soud dospěl. Žalobce nesouhlasí, že by měl jeho pracovní poměr na pozici docenta skončit sjednáním pracovního poměru na pozici odborného pracovníka. Se skončením pracovní smlouvy na pozici docenta nikdy nesouhlasil, což dokazuje jeho neustávající odpor vůči nezákonnému jednání děkana , Anonymizováno, . Nadto je zcela evidentní, že dle § 24 odst. 1 písmeno e) vysokoškolského zákona rektor nemá právo zasahovat do pracovně-právních vztahů fakulty ani za ni v této oblasti jednat. Ve světle judikatury Ústavního soudu žalobce pak uvedl, že žalovanou uplatněná náhrada nákladů právního zastoupení zjevně nepředstavuje náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, jak požaduje § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Navrhl, aby odvolací soud zavázal žalovanou uhradit veškerou dlužnou mzdu a přiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že okresní soud řádně zjistil skutkový stav a jeho právní závěry jsou přiléhavé. Žalovaná navrhovala, aby napadené výroky rozsudku okresního soudu byly jako věcně správné potvrzeny a byly jí přiznány náklady odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce proti výrokům I a III rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené výroky rozsudku okresního soudu, jakož i řízení jim předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-5. odůvodnění a shrnuté v bodě 7. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně odkazuje. Odvolací soud též souhlasí se závěrem okresního soudu, že další dokazování již bylo nadbytečné, protože skutkový stav byl zjištěn dostatečně.

8. Odvolací soud pro účely přezkumu závěrů okresního soudu v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval dokazování provedené okresním soudem a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním – z dohody o změně pracovní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou její součástí , Anonymizováno, ze dne 29. 4. 2020, že sjednaný obsah pracovní smlouvy uzavřené ke dni 1. 10. 2010 ve znění jejích změn se mění od 1. 5. 2020 tak, že zaměstnanci se na pozici odborný pracovník v projektu „, Anonymizováno, “, reg. č. , Anonymizováno, (úvazek je rozdělen na 95 % hrazených z dotace a 5 % hrazených z vlastních zdrojů) snižuje úvazek na 0,50 – avšak nejdéle po dobu trvání projektu; zaměstnanec je zapojen úvazkem 0,30 v projektu „, Anonymizováno, “, reg. č. , Anonymizováno, – avšak nejdéle po dobu trvání projektu; celkový úvazek zaměstnance se snižuje na 0,80.

9. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění do 31. 12. 2020 (dále jen zákoník práce), a zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (dále jen zákon o vysokých školách), kdy odvolací soud se ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 14.-16. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

10. Předně je třeba zdůraznit specifičnost projednávané věci, kdy zaměstnavatel (žalovaná – , právnická osoba, ) jednající svou součástí – , Anonymizováno, zastoupenou děkanem (§ 22, § 24 odst. 1 písm. e), § 28 odst. 1 zákona o vysokých školách) nemá zájem dále zaměstnávat zaměstnance (žalobce), avšak stejný zaměstnavatel (žalovaná – , právnická osoba, ) jednající přímo rektorem (§ 6 odst. 1 písm. h), § 10 odst. 1 zákona o vysokých školách) má zájem zaměstnance (žalobce) zaměstnávat a uzavírá s ním pracovní smlouvu hned poté, co měla předcházející pracovní smlouva dle jiné součásti (, Anonymizováno, ) skončit. Jelikož se jedná o stejného zaměstnavatele (žalovanou – , právnická osoba, ) je třeba se zabývat tím, zda se v případě žalobce jednalo fakticky o stejnou práci za shodných podmínek (mzdy) či nikoliv. Dle pracovní smlouvy uzavřené se součástí žalované (, Anonymizováno, ) v období od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2020 žalobce pracoval na pozici odborný pracovník v projektu „, Anonymizováno, “, reg. č. , Anonymizováno, (úvazek je rozdělen na 95 % hrazených z dotace a 5 % hrazených z vlastních zdrojů) s úvazkem 0,50 – avšak nejdéle po dobu trvání projektu; žalobce byl zapojen s úvazkem 0,30 v projektu „, Anonymizováno, “, reg. č. , Anonymizováno, – avšak nejdéle po dobu trvání projektu; celkový úvazek činil na 0,80. Dle pracovní smlouvy uzavřené s rektorem žalované od 3. 6. 2020 žalobce pracoval s úvazkem 0,8 jako odborný pracovník na projektu , Anonymizováno, , reg. č. , Anonymizováno, , úvazek je rozdělen na 95 % hrazených z dotace a 5 % hrazených z vlastních zdrojů. Je tedy zřejmé, že žalobce vykonával stejnou práci (odborný pracovník na projektu , Anonymizováno, ), kdy sice do 31. 5. 2020 s úvazkem 0,5, dále pracoval s úvazkem 0,3 na jiném projektu, avšak od 3. 6. 2020 již s úvazkem 0,8 (na projektu , Anonymizováno, ). Tedy celkový úvazek byl zachován (0,8). Jinak řečeno, druhové vymezení sjednaného druhu práce do 31. 5. 2020 a od 3. 6. 2020 bylo shodné. Také, jak správně konstatoval okresní soud, žalobce v rozhodném období obdržel na mzdě víc, než by obdržel, kdy zůstal zaměstnancem součásti žalované (, Anonymizováno, ). Taktéž nebyla (nemohla být) omezena publikační činnost žalobce, neboť stále zůstal zapojen do projektu , Anonymizováno, . Jediným rozdílem je toliko skutečnost, že již nepůsobil pedagogicky (nepřednášel, nevedl cvičení nebo semináře, nebyl garantem oboru), avšak v minimálním rozsahu, protože již byl pouze přednášející (od roku 2018). S ohledem na konfliktní vztah mezi žalobcem a děkanem , Anonymizováno, (důsledkem je i projednávaný spor) nelze důvodně předpokládat, že by po 31. 5. 2020 byla pedagogická činnost žalobce vyšší, spíše by mohla být ještě nižší. Jak správně uvedl okresní soud, náhrada mzdy podle ustanovení § 208 zákoníku práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením § 38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; zákon tímto způsobem sleduje, aby zaměstnanci byla reparována újma, kterou utrpěl následkem protiprávního postupu zaměstnavatele (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. 21 Cdo 815/2022). Lze tak uzavřít, že žalobce fakticky vykonával stejnou práci, ale pro jiný organizační útvar žalované (, právnická osoba, ), a to z důvodu konfliktního vztahu s děkanem , Anonymizováno, , za v podstatě shodných mzdových podmínek. Z hlediska právního posouzení se proto v případě „pracovní smlouvy“ ze dne 3. 6. 2020 nejedná o novou pracovní smlouvu, ale pouze o změnu sjednaných pracovních podmínek ve smyslu § 40 zákoníku práce, a to vzhledem ke skutečnosti, že dle rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2022 sp. zn. 16 Co 256/2021 pracovní poměr žalobce u žalované trval i po 31. 5. 2020. Nelze totiž přehlédnout ustanovení § 34b odst. 2 věta prvá zákoníku práce (Zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu u téhož zaměstnavatele nesmí vykonávat práce, které jsou stejně druhově vymezeny.), které brání tomu, aby zaměstnanec v dalším základním pracovněprávním vztahu (např. souběžném pracovním poměru) u téhož zaměstnavatele vykonával práce, které jsou stejně druhově vymezeny.

11. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části (výrok III rozsudku okresního soudu), která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 17. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení účastníků bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a proto jí byly přiznány požadované náklady odvolacího řízení představující náklady právního zastoupení v celkové výši 49 602,74 Kč. Náklady právního zastoupení se skládají z odměny za zastoupení spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání ā 17 220 Kč § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky ve výši 1 950 Kč za třináct půlhodin po 150 Kč, cestovného ve výši 3 704 Kč podle § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. c) vyhlášky č. 475/2024 Sb. (cesta z , adresa, a zpět v délce 508 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 4,3 l/100 km NM) a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalobce zavázán zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalované, a to ve lhůtě dle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

13. Pokud se týká námitky žalobce, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu žalovanou uplatněná náhrada nákladů spočívající v zastoupení advokátem zjevně nepředstavuje náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, tak odvolací soud odkazuje např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3648/18 nebo usnesení ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. II. ÚS 1533/20. Ústavní soud v nich uvedl, že u veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky lze předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů, avšak se jedná o presumpci, kterou lze vyvrátit. Mezi účastníky se jedná již o druhý soudní spor, žádný z nich neřešil otázku jednoduché aplikace práva, ale vždy otázku judikatorně složitou či dosud neřešenou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. 21 Cdo 637/2023). Jde o spory natolik obtížné, specifické a dlouhodobé, že v dané věci je třeba, aby žalovaný byl zastupován advokátem na základě plné moci a nikoliv příslušným odborným aparátem.