16 Co 154/2021

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1) Anonymizováno, narozený Anonymizováno 2) Jméno žalované, narozená Anonymizováno oba bytem Adresa žalované zastoupeni advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 60 000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 2. 2021, č. j. 26 C 210/2020-27,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byl zamítnut návrh na vydání elektronického platebního rozkazu co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím, mění takto: Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I, pokud jím byl zamítnut návrh na vydání elektronického platebního rozkazu co do částky 45 000 Kč s příslušenstvím, potvrzuje.

III. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 30 145 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám Jméno advokáta A, advokáta se sídlem v adresa.

IV. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 412 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.

1. Žalovaní jsou manželé v důchodovém věku; dne 8. 1. 2020 uzavřeli s žalobkyní coby realitní kanceláří na dobu tří měsíců výhradní dohodu o zprostředkování příležitosti koupě bytu v jejich vlastnictví. Kupní cena bytu činila 1 690 000 Kč; provize realitní kanceláře byla sjednána na 60 000 Kč. Žalovaní se v předmětné smlouvě kromě jiného zavázali nemařit zprostředkovatelskou činnost realitní kanceláře a umožnit provádění prohlídek bytu se zájemci. Prohlídky žalovaní umožňovali až do 16. 3. 2020, kdy žalobkyni oznámili, že s ohledem na propuknutí koronavirové pandemie - a na ni reagující rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu - nadále provádění prohlídek bytu neumožní. Ve smlouvě bylo sjednáno, že poruší-li žalovaní některou ze smluvních povinností, jsou povinni zaplatit realitní kanceláři smluvní pokutu ve výši provize. Dne 9. 4. 2020 (následující den po ukončení účinnosti smlouvy s žalobkyní) žalovaní uzavřeli kupní smlouvu, kterou prodali předmětný byt zájemci (jméno FO), jehož nezprostředkovala realitní kancelář, za kupní cenu 1 500 000 Kč.

2. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala, aby jí žalovaní zaplatili společně a nerozdílně částku 60 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně od 30. 5. 2020 do zaplacení s tím, že žalovaní porušili svoji povinnost poskytnout součinnost potřebnou k uzavření kupní smlouvy. Na den 17. 3. 2020 byl s žalovanými předem domluven termín prohlídky bytu se zájemcem jméno FO, kterou již žalovaní neumožnili, a to až do konce sjednané doby účinnosti smlouvy.

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby. V odporu proti platebnímu rozkazu poukázali na nedostatečný postup žalobkyně, která nabídku bytu zveřejnila až dne 20. 1. 2020. Dále dne 4. 2. 2020 a v období od 17. 2. 2020 do 27. 2. 2020 nebyla nabídka bytu na internetových stránkách žalobkyně vůbec inzerována. Žalobkyně rovněž neakceptovala jejich požadavky týkající se změn v inzerci (zveřejnění informací o reálném půdorysu, konkretizaci služeb poskytovaných v okolí, možnosti využití volného času apod.). Žalovaní měli výhrady i ke kvalitě zveřejněných fotografií, které snižovaly atraktivitu nemovitosti. Žalobkyně tudíž podle názoru žalovaných v průběhu trvání dohody porušovala své povinnosti. Naopak nesouhlasili s tím, že porušili svoji povinnost poskytnout součinnost potřebnou k uzavření kupní smlouvy. Až do vyhlášení nouzového stavu prohlídku bytu umožňovali bez problému, a to celkem 6 prohlídek, kdy ani jeden ze zájemců o danou nemovitost následně nejevil zájem. Žalovaní se řídili rozhodnutím vlády o vyhlášení nouzového stavu a respektovali nařízené restrikce. Žalobkyně sice poukazovala na skutečnost, že zákaz týkající se maloobchodního prodeje a prodeje služeb v provozovnách se nevztahoval na realitní zprostředkování, nicméně to je podle žalovaných irelevantní, neboť taková výjimka se vztahovala pouze na činnost realitních kanceláří, nikoliv na fyzické osoby. Kupující jméno FO byt koupil poté bez prohlídky, neboť znal místní poměry. Klíče od bytu žalobkyni nechtěli předat, protože byl zařízený a měli v něm osobní věci. Ujednání o smluvní pokutě je zcela nepřiměřené a nevyvážené v neprospěch žalovaných jako spotřebitelů a je z tohoto důvodu neplatné. Žalovaní se případně domáhali moderace smluvní pokuty podle § 2051 o. z.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným náhradu nákladů řízení ve výši 22 506 Kč. Dospěl k závěru, že odmítli-li žalovaní v dosud bezprecedentní a život ohrožující situaci pandemie prohlídky předmětného bytu, jednali oprávněně v zájmu svého zdraví, života a jejich jednání bylo zároveň solidární vůči celé společnosti; neposkytnutí součinnosti podle okresního soudu nelze v tomto mimořádném kontextu hodnotit jako porušení právní povinnosti. Skutečnost, že žalovaní ihned po ukončení smluvního vztahu s realitní kanceláří předmětný byt prodali třetí osobě, prvostupňový soud nehodnotil jako nepoctivé a nemravné jednání, protože v té době již nebyli vázáni smluvním vztahem a se svou nemovitostí mohli volně nakládat. Byt byl prodán bez osobního kontaktu s kupujícím, který vypracování smlouvy zajistil a v elektronické podobě ji žalovaným zaslal.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně, která namítala, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, že neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obrana žalovaných spočívající na nouzovém stavu je ryze účelová. I kdyby nouzový stav představoval pro žalované určité překážky, tak podle § 1764 o. z. by to nezměnilo nic na jejich povinnosti dodržet smlouvu. Navíc by se jednalo o překážku odstranitelnou, kterou šlo zhojit například předáním klíčů od nemovitosti žalobkyni. Žalobkyně ostatně žalovaným navrhovala, že si od nich klíče vyzvedne, nastínila i další možnosti, jak by mohla prohlídka proběhnout. Žalovaní v předmětném bytě nebydleli, proto prohlídky mohly bez problému probíhat. Žalovaní si (patrně i na základě inzerce žalobkyně) opatřili sami zájemce, se kterým uzavřeli kupní smlouvu dne 9. 4. 2020, tedy den po skončení smlouvy uzavřené s žalobkyní, kupní smlouva byla vypracována advokátní kanceláří. Je nemožné, aby se v jednom dni našel zájemce o koupi bytu, domluvily se podmínky koupě, byla oslovena advokátní kancelář, která vyhotoví kupní smlouvu a tentýž den byla smlouva podepsána s ověřením podpisů na poště. Jednání žalovaných bylo zjevně nepoctivé. Smluvní pokuta je přiměřená, jelikož činí toliko 3,5 % kupní ceny. Ochrana spotřebitele má své meze a nelze ji pojímat jako ochranu lehkomyslnosti a neodpovědnosti. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl.

6. Žalovaní navrhovali potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Zopakovali dosavadní argumenty a dodali, že neumožnění prohlídek předmětného bytu v kontextu celého případu je hodno ochrany, neboť žalovaní se v dané situaci snažili jednat tak, aby ochránili svůj život a zdraví a dodržovali veškerá hygienicko-epidemiologická doporučení pro ochranu společnosti před šířením pandemie. Žalovaní si vlastního zájemce o koupi bytu za trvání zprostředkovatelské smlouvy nezajistili. Zájemce jméno FO je sám telefonicky oslovil a po sdělení žalovaných, že mají uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu s žalobkyní, sám následně zajistil přípravu kupní smlouvy a elektronicky ji zaslal žalovaným, prohlídka předmětného bytu nebyla požadována. Kupní smlouva byla uzavřena až v době, kdy žalovaní nebyli vázáni zprostředkovatelskou smlouvou s žalobkyní, a to na poště, kde bylo garantováno dodržení všech hygienických opatření. Uzavření kupní smlouvy proto nelze shledávat nepoctivým či nemravným.

7. Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 15. 11. 2021, č. j. 16 Co 154/2021-73 rozsudek soudu prvního stupně změnil a uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 60 000 Kč s příslušenstvím. Dospěl k závěru, že sporná smluvní pokuta byla sjednána platně a nelze ji v okolnostech případu hodnotit jako nepřiměřenou vzhledem k její výši, která je stejná jako předpokládaná provize. Konstrukce smluvní pokuty je podle odvolacího soudu logická, protože v případě, že by žalovaní mařili prohlídky bytu, zabránili by jeho prodeji zájemcům, čímž by žalobkyni vznikly marně vynaložené náklady (na inzerci, fotografie, zaměstnance atd.). Na uvedeném nic nemění, že na začátku roku 2020 propukla koronavirová pandemie, na kterou vláda reagovala četnými opatřeními. Zprostředkovatelská činnost realitních kanceláří byla podle odvolacího soudu uskutečnitelná i v době po 16. 3. 2020, protože mimořádná opatření pro ni činila výjimku. Odvolací soud považoval za rozhodné, že žalovaní v prodávaném bytě nebydleli a jejich osobní přítomnost při prohlídkách nebyla nezbytná; předání klíčů, které realitní kancelář nabízela, mohlo proběhnout bezkontaktně, protože žalovaní bydleli v blízkosti prodávaného bytu. Argumentační obranu žalovaných považoval odvolací soud za účelovou, protože žalovaní den následující po skončení smluvního vztahu s žalobkyní uzavřeli kupní smlouvu s jiným zájemcem; nová smlouva přitom byla podepsána žalovanými osobně na poště.

8. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 33 Cdo 640/2022-97 dovolání žalovaných odmítl, neboť z jeho judikatury vyplývá, že ujednání o smluvní pokutě lze posuzovat jako neplatný právní úkon pro rozpor s dobrými mravy pouze v případě, že by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána; ujednání nelze považovat za neplatné jen z důvodu nepřiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty. Podle Nejvyššího soudu byla nevýhodnost ujednání o odměně pro žalobkyni (vznik práva na její zaplacení až okamžikem, kdy zprostředkuje příležitost uzavřít se zájemcem kupní smlouvu) vyvažována plněním smluvních povinností ze strany žalovaných po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy, a to především povinností poskytovat potřebnou součinnost, nemařit zprostředkovatelskou činnost a umožnit provádění prohlídek se zájemci. Smluvní pokuta měla sloužit právě k uvedenému účelu, tj. nutit žalované ke splnění dohodnutých povinností.

9. Ústavní soud k ústavní stížnosti žalovaných nálezem ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 990/23 rozhodl, že výše uvedenými rozhodnutími odvolacího soudu a dovolacího soudu bylo porušeno právo žalovaných na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto obě tato rozhodnutí zrušil. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy žalovaným ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč samotné sjednání smluvní pokuty ve výši provize realitní kanceláře nepovažují za zakázané ve smyslu § 1813 o. z. Uvedený dílčí závěr je podle Ústavního soudu srozumitelný, logický, a není excesivní. Za nedostatečné však Ústavní soud považoval hodnocení další otázky týkající se přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty a její případné moderace ve světle okolností, které nastaly při a po porušení smluvní povinnosti žalovaných. Podle Ústavního soudu se odvolací soud a Nejvyšší soud otázkou přiměřenosti smluvní pokuty a její případnou moderací zabývat měly bez ohledu na převažující procesní strategii žalovaných. Není přitom významné, zda žalovaní moderaci smluvní pokuty z důvodu její nepřiměřenosti zmínili až po okamžiku koncentrace podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Zástupce žalovaných ve svém závěrečném návrhu u prvního a jediného jednání před nalézacím soudem výslovně uvedl, že alternativně „soud může výši smluvní pokuty moderovat […]“. I když tedy výslovně neodkázal na § 2051 o. z., bylo zřejmé, že žalovaní moderaci sjednané smluvní pokuty z důvodu její tvrzené nepřiměřenosti alternativně navrhují, k čemuž zároveň uplatňovali svoji věcnou argumentaci od počátku řízení. Uvedený závěr je v souladu i s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu, podle které platí, že „za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1398/2022-155 ze dne 3. 5. 2023). Návrh na moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. je především hmotněprávní námitkou, na kterou se zásadně nevztahuje princip koncentrace řízení, vychází-li (jako v tomto případě) ze skutkového stavu, který byl včas (do okamžiku koncentrace) vylíčen, a nejsou-li s ním spojeny žádné „skutkové novoty“. Úvaha, že hmotněprávní námitka je po okamžiku koncentrace řízení bez dalšího nepřípustná, je podle Ústavního soudu excesivní.

10. Navrhli-li žalovaní v souladu s § 2051 o. z. snížení smluvní pokuty, měly se obecné soudy tímto alternativním návrhem zabývat. Nejvyšší soud tak neučinil, a to v rozporu s „průlomovým“ rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ve kterém vymezil tři fáze (kroky) posuzování přiměřenosti smluvní pokuty. Nejvyšší soud v tomto případě tři vymezené fáze (kroky) posuzování přiměřenosti smluvní pokuty pominul a nezvážil později nastalé relevantní okolnosti porušení smluvní povinnosti žalovaných, čímž porušil jejich právo na soudní ochranu. Odvolací soud okolnosti vzniklé po sjednání smluvní pokuty navíc v tomto případě výslovně hodnotil a zabýval se nepřiměřeností vzniklého nároku, nikoliv jen nepřiměřeností ujednání o smluvní pokutě; podle Ústavního soudu tak neučinil dostatečným způsobem. Odvolací soud se vyjádřil k přiměřenosti (spravedlivosti) smluvní pokuty tak, že příslušná pandemická opatření obsahovala výjimku pro realitní zprostředkovatelskou činnost, a proto byly prohlídky bytu možné i v období od 16. 3. 2020 do 8. 4. 2020. Odvolací soud však nereagoval na argumentaci žalovaných, že se předmětné výjimky vztahovaly pouze na činnost realitních kanceláří, nikoliv na fyzické osoby. Podle Ústavního soudu však není podstatné, zda se zmiňované výjimky mimořádných opatření kromě jednání v provozovnách realitních kanceláří vztahovaly i na prohlídky nabízených bytů. Odvolací soud se měl podrobněji zabývat tím, zda bylo po žalovaných v důchodovém věku ze strany realitní kanceláře přiměřené požadovat, aby umožnili (jednu) prohlídku bytu v době bezprecedentního stavu pandemie, který objektivně život (nejen) starších lidí ohrožoval. Bylo to především období počátku pandemie, jež bylo ovlivněno intenzivními obavami z dosud nepoznaného hromadného nebezpečí. Podle Ústavního soudu nelze brát odůvodněné obavy žalovaných o jejich zdraví na lehkou váhu, a to zejména s ohledem na jejich vysoký věk i každodenní varování státních orgánů a sdělovacích prostředků o nebezpečnosti viru (ať už byla činěna v jakékoliv formě).

11. Odvolací soud považoval tvrzení o obavě žalovaných o jejich zdraví za účelové. Podle Ústavního soudu však uvedený závěr není v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vysvětlen. Uvádí-li odvolací soud, že žalovaní mohli realitnímu makléři předat klíče bytu bezkontaktně, pomíjí jejich námitku, že v prodávaném bytě měli své osobní věci, a že proto měli oprávněný zájem se prohlídky bytu účastnit. V tomto ohledu se odvolací soud nevypořádal ani s tím, že ve zprostředkovatelské smlouvě není uvedeno, že realitní kancelář může uskutečňovat prohlídky v nepřítomnosti žalovaných. Odvolací soud nereagoval na námitku žalovaných, že nový kupní zájemce (třetí osoba) je kontaktoval sám telefonicky, netrval na prohlídce bytu a smluvní dokumentaci vypracovanou advokátní kanceláří jim zaslal elektronicky. Obdobně podle Ústavního soudu nelze bez dalšího dovodit, že podepsali-li žalovaní kupní smlouvu osobně na poště, znamená to, že se mohli účastnit osobní prohlídky bytu. I v tomto aspektu tedy účelovost jednání žalovaných není podle názoru Ústavního soudu zjevná tak, jak ji odvolací soud prezentoval. Konečně, odvolací soud se ve vztahu k účelovosti argumentace žalovaných nezabýval ani tím, že žalovaní kupní smlouvu s novým zájemcem nakonec uzavřeli za nižší cenu 1 500 000 Kč (oproti potenciální kupní ceně 1 630 000 Kč po započtení provize realitní kanceláře). V tomto smyslu není zřejmé, jakou významnou výhodu by měli žalovaní účelovým „obejitím“ žalobkyně získat. Závěr odvolacího soudu o účelovosti jednání žalovaných se podle názoru Ústavního soudu jeví jako nepřesvědčivý především ve světle toho, že odvolací soud při jednání neprovedl výslech příslušného realitního makléře, nového kupce ani žalovaných, což by mohlo některé pochybnosti stran účelovosti jednání žalovaných rozptýlit (nebo naopak vyvrátit). Za podstatné Ústavní soud dále považoval, že odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty blíže nereflektoval chování žalovaných před vypuknutím pandemie. Jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, žalovaní prohlídky realitní kanceláři provádět umožňovali, a to od 8. 1. 2020 do 16. 3. 2020, tedy více než dvě třetiny doby trvání smluvního vztahu. Proč by měla žalobkyně získat celou smluvní pokutu jako v případě, kdy by žalovaní nespolupracovali vůbec, odvolací soud nevysvětlil. Ústavní soud uzavřel, že odvolací soud se při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty dostatečně nezabýval významnými okolnostmi, které nastaly po jejím sjednání, přestože se jimi v souladu s právem žalovaných na soudní ochranu zabývat měl.

12. Ústavní soud zdůraznil, že závěr jeho nálezu není takový, že žalovaní při jednání s žalobkyní bez dalšího účelově nejednali, ani že odvolací soud měl výši smluvní pokuty nutně snížit. Dospěje-li odvolací soud opětovně k závěru o účelovosti jednání žalovaných či neshledá-li důvod k moderaci smluvní pokuty, musí tak učinit ústavně konformním způsobem, tj. musí svoje právní závěry založit na solidních skutkových zjištěních a současně je pečlivě odůvodnit, a to již v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a s nosnými důvody odůvodnění nálezu Ústavního soudu.

13. Žalobkyně i po nálezu Ústavního soudu setrvala na podaném odvolání , jakož i na žalobě samotné. Ve vyjádření ze dne 14. 4. 2025 uvedla, že je nadále přesvědčena o tom, že odepření součinnosti ze strany žalovaných bylo účelové, neboť si, patrně i na základě inzerce žalobkyně, opatřili vlastního zájemce, se kterým museli být s ohledem na časové souvislosti dohodnuti na koupi ještě za trvání smlouvy s žalobkyní. Jednání žalovaných tak bylo důkladně promyšlené a vůči žalobkyni zjevně nepoctivé.

14. Rovněž žalovaní setrvali ve vyjádření ze dne 26. 4. 2025 na svém procesním stanovisku a shrnuli závěry nálezu Ústavního soudu s tím, že žalobkyně si je vykládá tendenčně. Nad rámec okolností zmíněných v nálezu Ústavního soudu by měl odvolací soud podle názoru žalovaných zohlednit další skutečnosti: i) jak žalobkyně k plnění smluvních povinností přistupovala a zda a jak své povinnosti ze smlouvy o výhradním zastoupení s TOP inzercí po celou dobu trvání smluvního vztahu řádně plnila, ii) že žalovaní byli s ohledem na závazek o výhradním zastoupení zcela v područí žalobkyně a nemohli nemovitost sami nabízet k prodeji, iii) že porušení povinnosti žalobkyně nebylo ve smlouvě recipročně sankcionováno smluvní pokutou a že šlo o tzv. formulářovou smlouvu, iv) že žalobkyně v období od 27. 12. 2021 do 1. 8. 2024, tedy po dobu 655 dní disponovala finančními prostředky žalovaných v celkové výši 105 271 Kč, kterou žalovaní poukázali dne 27. 12. 2021 na účet žalobkyně jako plnění dle tehdy pravomocného rozsudku odvolacího soudu (jedná se o částku 60 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 2020 do zaplacení a náklady řízení 35 771 Kč). Žalobkyně žalovaným částku 105 271 Kč vrátila až dne 1. 8. 2024.

15. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], vázán podle čl. 89 odst. 2 Ústavy výše citovaným nálezem Ústavního soudu, opětovně přezkoumal u odvolacího jednání prvostupňový rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vydání (podle pravidel uvedených v § 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl po doplnění dokazování k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

16. Odvolací soud předně neshledal důvod cokoliv měnit na svém závěru, že sporná smluvní pokuta byla sjednána platně. Ostatně Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy žalovaným ústavně konformním způsobem vysvětlily, proč samotné sjednání smluvní pokuty ve výši provize realitní kanceláře nepovažují za zakázané a že uvedený dílčí závěr je srozumitelný, logický, a není excesivní. Odvolací soud proto odkazuje na body 10 až 17 odůvodnění svého předchozího rozhodnutí, jakož i argumentaci Nejvyššího soudu, že nevýhodnost ujednání o odměně pro žalobkyni (vznik práva na její zaplacení až okamžikem, kdy zprostředkuje příležitost uzavřít se zájemcem kupní smlouvu) je vyvažována právě plněním smluvních povinností ze strany žalovaných po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy, a to především povinností poskytovat potřebnou součinnost, nemařit zprostředkovatelskou činnost a umožnit provádění prohlídek se zájemci. Smluvní pokuta měla sloužit právě k uvedenému účelu, tj. nutit žalované ke splnění dohodnutých povinností.

17. Odvolací soud se proto nadále zaměřil na hodnocení otázky týkající se přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty a její případné moderace ve světle okolností, které nastaly při a po porušení smluvní povinnosti žalovaných. Vycházel přitom z aktuální judikatury vyjádřené zejména v Ústavním soudem citovaném rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ve kterém se uzavírá, že „postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ […]. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.“ 18. Ze zmiňovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu dále vyplývá, že ustanovení § 2051 o. z. slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Ustanovení § 2051 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými. Zákon pouze ukládá přihlédnout při následné moderaci k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a limituje možnost snížení smluvní pokuty výší škody vzniklé do doby rozhodnutí z porušení povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Moderace přitom může být užita jen tam, kde o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty nepanují pochybnosti, neboť jen tehdy je soudní zásah do pohledávky věřitele (tj. do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod) ospravedlnitelný.

19. Aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen "paušalizační smluvní pokuta"), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen "sankční smluvní pokuta"), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. V případě ryze sankční smluvní pokuty při posouzení (ne)přiměřenosti nároku ze smluvní pokuty výše škody významnou okolností není. Naopak zde může hrát roli zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil apod., neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem.

20. V projednávané věci má odvolací soud za to, že vzhledem k tomu, že smluvní pokuta byla sjednána pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalovaných po dobu trvání zprostředkovatelské smlouvy, a to především povinností poskytovat potřebnou součinnost, nemařit zprostředkovatelskou činnost a umožnit provádění prohlídek se zájemci a že měla sloužit právě k uvedenému účelu, tj. nutit žalované ke splnění dohodnutých povinností, lze konstatovat, že měla vedle preventivní funkce převážně funkci sankční, nikoliv funkci paušalizační.

21. Odvolací soud za účelem odstranění pochybností stran účelovosti jednání žalovaných doplnil dokazování listinnými důkazy (emailovou a sms korespondencí) a výslechy svědků jméno FO, jméno FO a jméno FO a účastnickými výslechy obou žalovaných. Z provedených důkazů odvolací soud zjistil, že žalovaní prohlídky umožňovali až do 16. 3. 2020, kdy žalobkyni oznámili, že s ohledem na propuknutí koronavirové pandemie - a na ni reagující rozhodnutí vlády o vyhlášení nouzového stavu - nadále provádění prohlídek bytu neumožní (výpověď svědka jméno FO, účastnické výpovědi žalovaných, emailová korespondence mezi žalovanými a svědkem jméno FO v období od 16. 3. 2020 do 1. 4. 2020 č. l. 118 až 120 spisu a sms korespondence mezi týmiž osobami v období od 13. 3. 2020 do 31. 3. 2020 č. l. 132 spisu ). Na den 17. 3. 2020 byl předem sjednán termín nakonec nerealizované prohlídky bytu s jedním zájemcem, zprostředkovaným žalobkyní, a to jméno FO, který si na tuto skutečnost sice již pro časový odstup 5 let nepamatoval, nicméně to nevyloučil, jelikož v té době intenzivně hledal byt v adresa, a to i prostřednictvím žalobkyně, a absolvoval řadu prohlídek nemovitostí. Vzhledem k tomu, že žalobkyně disponovala kontaktními údaji svědka (email a číslo mobilního telefonu), neměl odvolací soud důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení žalobkyně ohledně identity zájemce o prohlídku bytu žalovaných dne 17. 3. 2020 (výpověď svědka jméno FO). V průběhu trvání smlouvy mezi účastníky (někdy v únoru či březnu 2020) oslovil žalované telefonicky sám svědek jméno FO, který se rovněž zabýval realitní činností, s tím, že o záměru prodeje bytu se dozvěděl náhodně od sousedky. Nabídl žalovaným kupní cenu 1 500 000 Kč. Žalovaní tohoto zájemce odkázali až na dobu po skončení smlouvy o výhradním zprostředkování s žalobkyní. Svědek jméno FO poslední den účinnosti smlouvy s žalobkyní (tj. dne 8. 4. 2020) žalované opět telefonicky kontaktoval a po zjištění, že k zprostředkování prodeje nemovitosti žalobkyní dosud nedošlo, se dohodli na kupní ceně za byt ve výši 1 500 000 Kč. Téhož dne svědek jméno FO nechal u advokáta tituly před jménem jméno FO, se kterým jako realitní makléř dlouhodobě spolupracoval, vypracovat návrh kupní smlouvy, který žalovaným ještě téhož dne večer zaslal emailem k prostudování. K uzavření kupní smlouvy a ověření podpisů došlo na druhý den (9. 4. 2020) na poště, přičemž s ohledem na proticovidová opatření vstupovali do provozovny pošty jednotlivě. Ještě před podpisem kupní smlouvy žalovaní umožnili svědkovi jméno FO prohlídku bytu, kdy byt zpřístupnil osobně první žalovaný a svědek jméno FO do něj nahlédl, aby se přesvědčil, že je v takovém stavu, jak mu jej žalovaní popsali, což trvalo řádově jen několik málo minut (výpověď svědka jméno FO a účastnické výpovědi žalovaných).

22. Odvolací soud nepřihlížel k části výpovědi svědka jméno FO týkající se účelovosti neumožnění dalších prohlídek bytu žalovanými, neboť se jednalo toliko o subjektivní úsudek svědka, který dovozoval nepřímo z toho, že žalovaní odmítli náhradní řešení (provedení prohlídek v jejich nepřítomnosti) a že následující den po skončení účinnosti smlouvy s žalobkyní prodali byt jinému zájemci. Jako nevěrohodnou hodnotil tu část výpovědi svědka jméno FO, že žalovaní nebyli osobně přítomni při pořízení fotografií bytu pro účely inzerce, neboť oba žalovaní to shodně popřeli, přičemž jejich výpověď koresponduje s obsahem smlouvy o výhradním zprostředkování, podle které klíče od bytu realitní kanceláři nebyly předány. Svědek jméno FO současně připustil, že žalovaní se až do začátku pandemie osobně účastnili všech prohlídek se zájemci, proto odvolací soud považuje za nelogické, aby žalovaní předali nekonzistentně klíče od bytu jiné osobě pro účely pořízení fotografií. Žalovaní ostatně logicky vysvětlili, že trvali na osobní účasti, jelikož měli v bytě ještě některé osobní věci a současně měli zájem na osobním kontaktu se zájemci. Z výpovědi svědka jméno FO přitom vyplývá, že z obdobných důvodů nesouhlasili s předáním klíčů i jiní klienti.

23. Další důkazy odvolací soud neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonném smyslu nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu, resp. návrh žalobkyně na doplnění dokazování videozáznamem k prokázání délky doby pořízení fotodokumentace bytu fotografem vyhodnotil jako nadbytečný, neboť tato skutečnost není pro posouzení věci významná. Nadto šlo o nový důkaz, přičemž žalobkyni nic nebránilo, aby tento důkaz navrhla již v řízení před soudem prvního stupně; tento důkaz nespadá pod žádnou z výjimek z neúplné apelace ve smyslu § 205a o. s. ř.

24. S přihlédnutím k závěrům Ústavního soudu se odvolací soud již opětovně nezabýval tím, zda se předmětné výjimky z pandemických opatření vlády v rozhodném období vztahovaly pouze na jednání v provozovnách realitních kanceláří nebo i na prohlídky nabízených bytů, protože to není pro posuzovanou věc podstatné. Po velmi pečlivém zvážení všech okolností, které nastaly zejména po sjednání smluvní pokuty, dospěl k následujícím závěrům. Význam zajišťované povinnosti žalovaných byl pro žalobkyni stěžejní a zásadní, protože maření prohlídek nabízeného bytu by znemožňovalo zprostředkování prodeje nemovitosti zájemcům a tím vzniku nároku na provizi s marným vynaložením nákladů na inzerci, fotografie, zaměstnance atd. Na druhou stranu nelze brát na lehkou váhu odůvodněné obavy žalovaných v době mimořádné pandemie, která objektivně ohrožovala zdraví a život zejména starších lidí. Rozhodné období (na samém počátku pandemie) bylo ovlivněno velmi intenzivními obavami z dosud nepoznaného nebezpečí. Přihlédnout je třeba k důchodovému věku žalovaných i každodennímu varování státních orgánů a sdělovacích prostředků o nebezpečnosti koronaviru. Odvolací soud po doplnění dokazování na rozdíl od předchozího rozhodnutí nehodnotí obavy žalovaných z ohrožení zdraví jako účelové. Žalovaní totiž kupní smlouvu s novým zájemcem nakonec uzavřeli za nižší kupní cenu 1 500 000 Kč (oproti potenciální kupní ceně 1 630 000 Kč po započtení provize 60 000 Kč). Nezískali tak žádnou významnou výhodu na úkor žalobkyně, naopak se „připravili“ o částku 130 000 Kč, což o účelovosti jednání žalovaných nesvědčí. Zájem žalovaných se prohlídky bytu účastnit byl oprávněný, protože v bytě měli osobní věci, a navíc ve zprostředkovatelské smlouvě nebylo sjednáno, že žalobkyně může uskutečňovat prohlídky v jejich nepřítomnosti, naopak v ní bylo uvedeno, že klíče k nemovitosti nebyly realitní kanceláři předány, což z logiky věci předpokládá účast žalovaných při prohlídkách se zájemci. Účelovost jednání žalovaných nelze bez dalšího dovodit ani ze skutečnosti, že podepsali kupní smlouvu osobně na poště. Jak již konstatoval Ústavní soud, úřední ověření podpisů na vkladovém listě je zákonnou podmínkou pro provedení vkladu do katastru nemovitostí. Kdyby v tomto smyslu žalovaní měli být absolutně konzistentní a nevycházeli by z domu za žádných okolností, znamenalo by to, že kupní smlouvu běžným způsobem uzavřít nemohli vůbec. Odvolací soud zohlednil při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty i chování žalovaných před vypuknutím pandemie, kdy žalovaní prohlídky žalobkyni provádět bez problému umožňovali, a to od 8. 1. 2020 do 16. 3. 2020 (69 dnů z celkem 91 dnů), tedy tři čtvrtiny doby trvání smluvního vztahu. Je tudíž nespravedlivé, aby žalobkyně získala celou smluvní pokutu jako v případě, kdy by žalovaní nespolupracovali vůbec. Na opačnou stranu však nelze odhlédnout ani od toho, že žalovaní novému zájemci před podpisem kupní smlouvy (následující den po ukončení účinnosti smlouvy s žalobkyní) za trvání totožných proticovidových opatření umožnili (byť jen krátkou) prohlídku bytu. Tvrzení žalovaných, že nový zájemce netrval na prohlídce bytu, bylo provedeným dokazováním vyvráceno. Lze tak uzavřít, že žalovaným nic nebránilo, aby v obdobném rozsahu umožnili prohlídku bytu zájemci, kterého zajistila žalobkyně, což neučinili, resp. žalobkyni oznámili, že nadále provádění prohlídek bytu neumožní. Shora uvedené skutečnosti vedly odvolací soud ve svém souhrnu k závěru, že výše smluvní pokuty 60 000 Kč je nepřiměřená s tím, že za přiměřenou (spravedlivou in concreto) pokládal výši 15 000 Kč (odpovídající jedné čtvrtině sjednané smluvní pokuty), to znamená, že přistoupil k poměrně výraznému snížení (moderaci) v rozsahu tří čtvrtin.

25. Odvolací soud při posuzování přiměřenosti výše smluvní pokuty nepřihlédl k dalším okolnostem, které prosazovali žalovaní ve vyjádření ze dne 26. 4. 2025 (viz shora bod 14 odůvodnění tohoto rozhodnutí), neboť se jedná o skutečnosti, které nemají původ ani jakýkoliv vztah k zajišťované smluvní povinnosti.

26. Jelikož splatnost smluvní pokuty není zákonem stanovena a nebyla mezi účastníky ujednána, byli žalovaní povinni na základě předžalobní výzvy, která jim byla doručena dne 22. 5. 2020, plnit do 29. 5. 2020 (§ 1958 odst. 2 o. z.) a od 30. 5. 2020 tak vznikl žalobkyni nárok na zákonné úroky z prodlení. Na povinnost žalovaných zaplatit žalobkyni z přisouzené jistiny úroky z prodlení nemá žádný vliv skutečnost, že žalobkyně v období od 27. 12. 2021 disponovala finančními prostředky žalovaných v celkové výši 105 271 Kč, kterou žalovaní poukázali dne 27. 12. 2021 na účet žalobkyně jako plnění dle tehdy pravomocného rozsudku odvolacího soudu (jedná se o částku 60 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 2020 do zaplacení a náklady řízení 35 771 Kč). Žalobkyně totiž žalovaným dne 1. 8. 2024 tuto částku, včetně úroků z prodlení, vrátila.

27. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 15 000 Kč s příslušenstvím, podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč s 10% úrokem z prodlení ročně od 30. 5. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Ohledně zamítnutí žaloby co do částky 45 000 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně jako ve výroku věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, byť z poněkud jiných důvodů.

28. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 a 2 za použití § 243g odst. 1 věty druhé a § 142 odst. 3 o. s. ř. Jelikož v dané věci při aplikaci moderačního práva záviselo rozhodnutí na úvaze soudu, aplikoval odvolací soud výjimku ze zásady procesního úspěchu podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, ovšem tarifní hodnotu podle vyhlášky číslo 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), pro účely náhrady odměny za zastupování advokátem stanovil z přisouzené částky 15 000 Kč, nikoli z žalované částky 60 000 Kč. Odvolací soud považuje za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalobkyně, a to za 10 úkonů právní služby z punkta 15 000 Kč v sazbě 1 700 Kč: 1. - příprava a převzetí zastoupení, 2. - předžalobní výzva, 3. - žaloba, 4. - vyjádření k odporu ze dne 1. 2. 2021, 5. - účast u jednání dne 5. 2. 2021, 6. - odvolání, 7. - účast u odvolacího jednání dne 9. 11. 2021, 8. - vyjádření ze dne 14. 4. 2025, 9. a 10. - účast u odvolacího jednání dne 17. 6. 2025, což činí celkem 17 000 Kč. Vedle odměny má žalobkyně právo dále na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 450 Kč (7 úkonů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a 3 úkony po 450 Kč podle téhož ustanovení, ve znění účinném od 1. 1. 2025), tj. celkem 20 450 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 4 295 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobkyni náleží rovněž náhrada za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 2 400 Kč a za odvolání ve výši 3 000 Kč. Celkem tak odvolací soud vypočetl výši účelně vynaložených nákladů žalobkyně za řízení před soudy všech stupňů na částku 30 145 Kč.

29. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu odměny za vyjádření k ústavní stížnosti dle vyúčtování ze dne 18. 6. 2025. Ústavní soud totiž vyslovil v řadě svých rozhodnutí, že není s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí v čl. 87 Ústavy součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy. Byť by tedy dospěl obecný soud k závěru, že náklady vzniklé účastníkovi v řízení před Ústavním soudem jsou náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nemůže rozhodnout o přiznání jejich náhrady, neboť k tomu je oprávněn postupem podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pouze Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2118/19).

30. Podle § 224 odst. 1 za použití § 148 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud uložil žalovaným povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení, které mu vznikly v odvolacím řízení, a to ve výši 412 Kč (svědečné vyplacené svědkovi jméno FO). Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku k Nejvyššímu soudu České republiky, prostřednictvím Okresního soudu v Ostravě. Nesplní-li žalovaní povinnosti uložené ve výrocích I a III, bude je možné na návrh žalobkyně vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení. V případě nezaplacení pohledávky ve výroku IV ve lhůtě 30 dnů po uplynutí lhůty splatnosti bude tuto pohledávku vymáhat místně příslušný celní úřad.