16 CO 166/2022

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců JUDr. Martina Láníčka a Mgr. Moniky Szkanderové ve věci žalobkyně: osobní údaje žalobkyně zastoupená advokátem údaje o zástupci proti žalované: osobní údaje žalované zastoupená advokátkou titul jméno příjmení sídlem adresa , PSČ obec o 67 500 Kč s příslušenstvím o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 3. 5. 2022, č. j. 25 C 87/2021-82

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění takto: Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 53 362 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9 970 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám [titul] [jméno] [příjmení], advokáta, se sídlem [adresa].

1. Žalobkyně návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu uplatnila proti žalované pohledávku ve výši 67 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení. V návrhu tvrdila, že žalovaná u ní byla zaměstnána v pracovním poměru jako účetní od [datum] do [datum]. Před uzavřením pracovní smlouvy žalovaná vykonávala pro žalobkyni činnost účetní od [datum] na základě smlouvy o vedení účetnictví a o zastupování ve věcech daní a poradenství. Žalovaná porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a svým zaviněným jednáním dne [datum] způsobila škodu žalobkyni, a to tak, že provedla na základě podvodného e-mailu z bankovního účtu žalobkyně vedeného u [právnická osoba], platbu ve výši 18 144,63 € (tedy 492 967,46 Kč) na zahraniční účet bez souhlasu statutárního zástupce žalobkyně. Žalobkyně po žalované požadovala náhradu škody ve výši 67 500 Kč odpovídající čtyřapůlnásobku jejího průměrného měsíčního výdělku.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s odůvodněním, že se porušení pracovních povinností nedopustila a že vznik škody nezavinila. Dispoziční právo k bankovnímu účtu žalobkyně u [právnická osoba] zřídila žalobkyně sama proto, aby bylo vždy zajištěno včasné provádění plateb. Ředitelka žalobkyně [jméno] [příjmení] měla mimořádný zájem na řádném a včasném provádění plateb, což by nebylo možné, pokud by platby musela autorizovat sama za situace, kdy byla v pracovní neschopnosti nebo jinak nepřítomná. Proto bylo zřízeno žalované dispoziční právo k účtu žalobkyně. Žalovaná tvrdila, že se dohodla s projektovým manažerem [titul] [jméno] [příjmení] v době, kdy pracovala pro žalobkyni jako OSVČ, na zřízení přeposílání e-mailových zpráv došlých na adresu žalované [email], na svou adresu tehdy častěji používanou e-mailovou adresu [email]. První podvodný e-mail přišel nikoliv na soukromou e-mailovou adresu žalované, nýbrž na adresu žalované u žalobkyně, kterou žalobkyně určitě mohla chránit před spamy a podvodnými e-maily. Žalovaná potvrdila, že dne [datum] jí došla na adresu [email] zpráva. Za situace, kdy zprávu žalovaná nevytiskla, nebylo v jejím provedení určeném pro čtení vidět, z jaké e-mailové adresy byla odeslána a jevila se jako běžná zpráva odeslaná žalované ředitelkou žalobkyně [jméno] [příjmení]. Další komunikace na reakci na tento e-mail proběhla podobným způsobem. Žalovaná odpověděla, že na účtu je 2 390 487,40 Kč a zeptala se, na co se bude platit 18 000 €. Následovala odpověď odesílatele identifikovatelného jako,,from: [anonymizováno]“, že se jedná o částku 18 144,63 € za technický investiční projekt s uvedením podrobností pro platbu. Žalovaná byla přesvědčena, že komunikuje se svou nadřízenou, která jí dává pokyn k provedení platby, neměla žádný důvod si cokoliv ověřovat. Platba byla ve vyšší částce a byla neobvykle určená do zahraničí. U žalobkyně bylo ale nakládáno s dotacemi i ve vyšších částkách s různými projekty a různými osobami a výzva k platbě přišla od samotné ředitelky [příjmení], jejímiž pokyny byla žalovaná povinna se řídit. Skutečnost, že se jednalo o falešný e-mailový pokyn k platbě od neznámé třetí osoby, se žalovaná dozvěděla až po dvou dnech, kdy při osobním setkání s [jméno] [příjmení] položila dotaz, o co se jednalo u oné platby do zahraničí. Jakmile zjistila, co se stalo, poskytla žalobkyni veškerou součinnost k tomu, aby pachatel podvodu byl odhalen.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanou zavázal zaplatit žalobkyni částku 67 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení a současně žalované uložil povinnost zaplatit náklady řízení žalobkyni ve výši 58 347 Kč Okresní soud zdůraznil, že sama žalovaná ve své účastnické výpovědi potvrdila, že dne [datum] nebyla přítomná na pracovišti, že jí přišla e-mailová zpráva na její pracovní mail, který byl na webových stránkách žalobkyně, ve kterém bylo uvedeno:,,Jaký je zůstatek na účtu?“. E-mail byl podepsán ředitelkou, respektive tam bylo uvedeno jméno ředitelky. Mezitím jí přišel e-mail na osobní e-mail a žalovaná se dotazovala, co je to za projekt, protože jí bylo divné, že se ptá na zůstatek na účtu, který může zjistit sama. V dalším e-mailu jí přišly instrukce, pokyny k platbě a byla požadována částka kolem 18 000 € s tím, že se jedná o investiční projekt a bylo tam uvedeno jméno [příjmení]. Ohledně dotazu na jméno [příjmení] se od projektové manažerky [jméno] [příjmení] dozvěděla, že [příjmení] je klient, což ji uklidnilo a dala příkaz k proplacení požadované částky. Rovněž potvrdila, že před touto událostí jí ředitelka ústně i prostřednictvím e-mailu sdělila, že si přeje, aby používala výlučně pracovní e-mail. Rovněž potvrdila, že nikdy žádnou platbu do zahraničí před předmětnou platbou neprováděla, ani jí nedávala do systému autorizace. V zahraničí či Maďarsku žalobkyně žádné služby neposkytovala. K přehledu dotací a projektů měla přístup, takže si mohla i sama ověřit, zda se jedná o oficiální projekt. Žalovaná jako účetní měla nebo mohla provádět platby z účtu žalobkyně, a to bez souhlasu ředitelky. Když byla ředitelka přítomná, tak platby většinou schvalovala sama nebo je prováděla sama. Svědkyně [jméno] [příjmení] potvrdila, že žalovaná se jí dotazovala ohledně požadované platby, na což jí svědkyně sdělila, že o takové platbě nic neví a doporučila jí, aby se kontaktovala s ředitelkou a neposílala platbu na nějakého [příjmení], když sice pan [příjmení] prochází databází klientů, ale rozhodně mu nejsou zasílány žádné finanční prostředky v takovém rozsahu. Žalovaná si neověřila u ředitelky, zda e-maily pocházejí od ředitelky nebo zda se jedná o nějaké falešné e-mailové zprávy. Z obsahu těchto emailů muselo být podle názoru okresního soudu žalované zřejmé a vzhledem k její praxi účetní a daňové poradkyně jí muselo být divné, že zprávy obdržené od ředitelky nemají stejnou formu, jak je zvyklá na korespondenci s ředitelkou [titul] [jméno] [příjmení], jsou v ní chyby. Rovněž to, že se ředitelka dotazuje, jaký je zůstatek na účtu, a zdali je možné zaplatit částku 18 000 € obratem, jí mohlo naznačit, že se nejedná o e-mail od [jméno] [příjmení], která měla přístup k účtu a sama si mohla zjistit zůstatek na účtu. Rovněž žalovaná měla zbystřit pozornost, když platba dle informací a požadavku e-mailu měla být zaslána do Maďarska na účet [anonymizováno] [jméno] [příjmení]“ a že účelem platby měl být technický investiční projekt, který nebyl nikde zaevidován u žalobkyně. Pokyn k platbě nebyl odeslán z e-mailové adresy statutárního zástupce žalobkyně ředitelky [titul] [jméno] [příjmení] [email], nýbrž ze zcela odlišné e-mailové adresy [email]. Všechny tyto indicie vedly k tomu, že se jednalo o nestandardní a zjevně podvodný pokyn k platbě, což by muselo být zřejmé každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka a schopností jej užívat s běžnou péčí a opatrností. Žalovaná je osobou hlásící se veřejně k odbornému výkonu povolání účetní, z čehož plyne dle § 5 odst. 1 o. z. schopnost žalované jednat se znalostí a pečlivostí, která je s jejím povoláním spojena. Případy podvodných e-mailů, jež se přednostně dotazují na zůstatek účtu, a následně je žádáno zaslání prostředků na zahraniční účet, jsou všeobecně známé a v rozhodné době nebyly tyto případy nijak ojedinělé, naopak se jednalo o mediálně známý způsob podvodů.

4. Okresní soud dospěl k závěru, že žalovaná shora uvedeným jednáním porušila jednak obecnou prevenční povinnost zaměstnance podle § 249 odst. 1 zákoníku práce a jednak povinnost podle § 301 písm. d) zákoníku práce řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, přičemž je dána příčinná souvislost mezi tímto porušením právních povinností a vznikem škody. Současně je dáno zavinění žalované ve formě nedbalosti. Byly tak splněny všechny předpoklady ke vzniku povinnosti k náhradě škody podle § 250 odst. 1 zákoníku práce, proto okresní soud žalobě vyhověl a zavázal žalovanou zaplatit žalobkyni částku 67 500 Kč odpovídající ve smyslu § 257 odst. 2 zákoníku práce čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku. Okresní soud neshledal důvody pro moderaci náhrady škody podle § 264 zákoníku práce. Stejně tak měl za to, že není důvodný návrh žalované na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. do skončení vyšetřování, resp. trestního řízení vedeného v Maďarsku Okresní soud sice zjistil, že lednu 2022 byl v Maďarsku předložen státnímu zastupitelství návrh na obžalobu proti osobě, která se přiznala, že předmětné finanční prostředky z účtu vybrala a předala neznámé osobě, jejíž totožnost nebyla stanovena, ovšem odpovědnost pachatele podvodu za škodu nemá sama o sobě vliv na pracovněprávní odpovědnost žalované za škodu.

5. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která namítala, že okresní soud neúplně zjistil skutkový stav a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se závěry soudu prvního stupně o zavinění, porušení pracovních povinností a příčinné souvislosti. Vytýkala soudu, že nevyhověl jejímu návrhu na vyčkání výsledků trestního řízení vedeného v Maďarsku proti pachateli podvodu. Závěr okresního soudu, že žalovaná vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla a mohla, že může způsobit škodu, není správný, neboť ji nikdo neseznámil s obchodními podmínkami banky, u které měla žalobkyně vedený účet, jež obsahovaly rozsáhlou pasáž o podvodných e-mailech, ani jí žalobkyně neposkytla žádné jiné obdobné školení. Nelze souhlasit s názorem okresního soudu, že člověk běžného rozumu by poznal, že se jednalo o falešný e-mail. Okresní soud se nezabýval porušením prevenční povinnosti podle § 248 zákoníku práce ze strany žalobkyně, která neměla vypracovaný systém ochrany svého bankovního účtu před osobami usilujícími o podvodné převody peněz. V souvislosti se svěřením dispozičního práva k účtu žalobkyně neposkytla žalované žádné informace ani školení zaměřené na ochranu před„ hackery a falešnými e-maily“, nýbrž spoléhala na to, že si žalovaná poradí sama. Dále poukázala na to, že žalobkyně neprojevila zájem vymáhat škodu v rámci trestního řízení vedeného v Maďarsku. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že žalovaná jednala hrubě nedbale. Předmětný e-mail by se musel každé osobě, která má základní zkušenosti s prací na počítači, jevit přinejmenším jako podezřelý. Při hodnocení otázky zavinění žalované je třeba vedle obsahu samotného e-mailu přihlédnout k tomu, že komunikace mezi ředitelkou a žalovanou byla diametrálně odlišná, že ředitelka měla vlastní přístup k účtu (a mohla si tak sama ověřit výši zůstatku na účtu), že z účtu žalobkyně nikdy nebyla zasílána platba do zahraničí, že z účtu žalobkyně nikdy nebyla zasílána platba v cizí měně, že z účtu žalobkyně nikdy nebyla zasílána tak vysoká částka na účet třetí osoby, že žalobkyně se z povahy své činnosti nikdy neangažovala v technickém či investičním projektu, že žalovaná s ředitelkou platbu předem nekonzultovala, že žalovaná si existenci údajného technického investiční projektu neověřila„ v přehledových tabulkách“, ke kterým měla přístup.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 7 až 12 napadeného rozsudku odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

9. Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobkyně se domáhá po žalované náhrady škody, která jí měla být způsobena tím, že žalovaná v rámci plnění pracovních úkolů dne [datum] provedla na základě podvodného e-mailu z bankovního účtu žalobkyně platbu na zahraniční účet bez souhlasu statutárního zástupce žalobkyně – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen„ zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen„ o. z.“).

10. Předpoklady vzniku obecné povinnosti zaměstnance nahradit škodu způsobenou zaměstnavateli podle § 250 zákoníku práce jsou porušení pracovních povinností zaměstnancem, zavinění zaměstnance ve vztahu k tomuto porušení pracovních povinností, vznik škody a příčinná souvislost mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody. Ke vzniku povinnosti k náhradě škody je zapotřebí, aby všechny předpoklady byly splněny současně; chybí-li kterýkoliv z nich, nárok, a tedy ani povinnost k zaplacení, nevzniká. V řízení o náhradu škody podle ustanovení § 250 odst. 1 zákoníku práce má žalobce (poškozený zaměstnavatel) procesní povinnost tvrdit a posléze i prokázat všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.

11. Povinnosti pracovněprávního charakteru vyplývají zaměstnanci z právních předpisů, vnitřních předpisů zaměstnavatele, závazných pokynů vedoucích zaměstnanců nebo z pracovní, popř. jiné pracovněprávní smlouvy či dohody. Protiprávnost lze charakterizovat jako objektivní stav existujícího rozporu mezi určitým faktickým úkonem (opomenutím určitého úkonu) zaměstnance a povinností, která vyplývá zaměstnanci z některého z výše uvedených pramenů.

12. Zaměstnanci jsou povinni řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Určitým rozvedením této obecné povinnosti podle § 301 písm. d) zákoníku práce je obecná prevenční povinnost zaměstnance. Podle § 249 odst. 1 věty první zákoníku práce je zaměstnanec povinen počínat si tak, aby nedocházelo k majetkové újmě (škodě), nemajetkové újmě ani k bezdůvodnému obohacení. Tato obecná prevenční povinnost ukládá zaměstnanci určitý způsob chování v průběhu celého pracovního poměru, aniž by ještě nějaká škoda hrozila, aby se při výkonu práv a povinností z pracovního poměru vystříhal situací, které podle obecných zkušeností mohou vést ke vzniku škody. Zaměstnanec je obecně povinen zachovávat při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním vždy takový stupeň pozornosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který – objektivně vzato – je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na zdraví a majetku. Zaměstnanci však není uložena povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody a tím vznik škody zcela vyloučit. Nedodržení zásad obecné pracovněprávní prevence znamená porušení právní povinnosti, které v případě vzniku škody zakládá za splnění dalších předpokladů obecnou povinnost zaměstnance k náhradě škody podle § 250 zákoníku práce.

13. O vztah příčinné souvislosti se jedná tehdy, vznikla-li škoda následkem zaviněného porušení pracovních povinností zaměstnancem (tj. bez zaviněného porušení povinností zaměstnancem by škoda nevznikla tak, jak vznikla).

14. Za škodu je nutno považovat majetkovou újmu, která nastala v majetkové sféře zaměstnavatele a je objektivně vyjádřitelná penězi. Lze rozlišovat škodu skutečnou a ušlý zisk. Skutečnou škodou se rozumí částka, o kterou se majetek zaměstnavatele zmenšil, reprezentující majetkové hodnoty, které je nutno vynaložit k uvedení v předešlý stav. Za ušlý zisk lze považovat újmu spočívající v tom, že u zaměstnavatele nedojde v důsledku škodné události ke zvětšení (rozmnožení) majetkových hodnot, ač by se to dalo, nebýt škodné události, s ohledem na pravidelný běh věci, důvodně očekávat. Zaměstnavateli náleží vždy zásadně náhrada skutečné škody, byla-li však škoda způsobena zaměstnancem úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku. Je-li škoda způsobena z nedbalosti, zákon stanoví v ustanovení § 257 odst. 2 zákoníku práce limit ve výši čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku.

15. Zavinění vyjadřuje subjektivní (psychický) vztah zaměstnance ke svému jednání, které je protiprávní, a ke škodě jako k následku takového jednání. Zavinění ve formě úmyslu (úmyslné zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, a chtěl škodu způsobit (úmysl přímý), nebo tehdy, když jednající věděl, že škodu může způsobit, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Zavinění ve formě nedbalosti (nedbalostní zavinění) je dáno tehdy, jestliže jednající věděl, že škodu může způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že ji nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo tehdy, jestliže jednající nevěděl, že škodu může způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá).

16. Protože zavinění je projevem psychického (vnitřního) vztahu zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání, nemůže být - stejně jako všechny projevy psychického (vnitřního) života lidí - samo o sobě předmětem dokazování. Způsobilým předmětem dokazování mohou být pouze skutečnosti (jevy) vnějšího světa; to platí i o dokazování zavinění zaměstnance jakožto předpokladu obecné odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce. Má-li být tedy v občanském soudním řízení prokázáno zavinění zaměstnance ve smyslu ustanovení § 250 odst. 3 zákoníku práce, z uvedeného vyplývá, že se tak může stát jen nepřímo, a to prokázáním takových skutečností, jejichž prostřednictvím se psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání projevuje navenek, tedy - řečeno jinak - prokázáním skutečností, z nichž lze dovodit, zda zaměstnanec chtěl svým protiprávním jednáním způsobit škodu a zda věděl, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu, popřípadě zda o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.

17. Skutečnostmi, v nichž se projevuje psychický (vnitřní) vztah zaměstnance k jeho jednání a k následkům jeho jednání (škodě), jsou zejména okolnosti škodní události (okolnosti, za nichž došlo k protiprávnímu jednání zaměstnance a ke škodě). Spočívá-li však zavinění zaměstnance ve formě nevědomé nedbalosti, tedy nevěděl-li zaměstnanec vůbec, že by škodu mohl způsobit (a samozřejmě škodu nechtěl způsobit), musí být vzato v úvahu, že v tomto případě je (z pohledu dokazování) významné zejména to, zda zaměstnanec o tom vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl; významné tu proto nejsou jen okolnosti škodní události, ale především jeho osobní poměry, z nichž lze dovodit, že zaměstnanec si měl a mohl být vědom toho, že svým protiprávním jednáním může způsobit škodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2830/2013).

18. Zavinění je významné i při posouzení rozsahu obecné povinnosti zaměstnance k náhradě škody, jestliže se na vzniku škody podílí zaměstnavatel nebo jiní zaměstnanci či jiné osoby vně zaměstnavatele. Zaměstnanec odpovídá jen za tu škodu, kterou zaviněným porušením pracovních povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním skutečně způsobil; neodpovídá tudíž za tu část škody, která byla způsobena porušením povinností ze strany zaměstnavatele, případně zaviněním jiného zaměstnance, respektive třetích osob vně zaměstnavatele. Pro posouzení rozsahu odpovědnosti zaměstnance zákon nedává jinou dispozici, než že poměrná část škody se určí podle míry jeho zavinění, způsobil-li škodu také zaměstnavatel, a odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, hradí každý poměrnou část škody rovněž podle míry svého zavinění (srov. § 257 odst. 4 a odst. 5 zákoníku práce). Posouzení„ míry zavinění“ závisí na úvaze soudu vycházející ze zjištěných skutkových okolností individuálního případu a na jejich právním posouzení, zda je kupříkladu u někoho dána nedbalostní forma zavinění, zatímco další škůdce porušil své právní povinnosti úmyslně, a do jaké míry je intenzita zavinění na porušení jednotlivé povinnosti významná pro vznik celkové škody. Možnost poměrného omezení odpovědnosti zaměstnance za škodu není omezena v závislosti na formě zavinění pouze na případy, kdy zaměstnanec způsobí škodu z nedbalosti, tedy týká se i případů, kdy jeden škůdce způsobil škodu úmyslně a druhý ji spoluzavinil z nedbalosti. Vytvoří-li totiž zaměstnanec nedbalostním porušením svých povinností prokazatelně takovou situaci, která úmyslnému škůdci umožní působit zaměstnavateli škodu, může být škoda zčásti způsobena také nedbalostí tohoto zaměstnance. Proto je třeba i v těchto případech individuálně vzhledem k okolnostem daného případu posoudit poměr odpovědnosti úmyslného škůdce a zaměstnance, který svojí nedbalostí vznik škody umožnil, tak, aby forma a stupeň (intenzita) jejich zavinění našly ve stanoveném rozsahu odpovědnosti své přiměřené vyjádření.

19. Současně podle § 2915 odst. 1 věty první o. z. platí, že je-li k náhradě zavázáno několik škůdců, nahradí škodu společně a nerozdílně; je-li některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně v tomto rozsahu. Posledně citované ustanovení zakládá solidární povinnost k náhradě újmy, způsobí-li ji více škůdců. Jestliže jsou osoby zavázány solidárně, může poškozený žádat plnou náhradu újmy od jednoho nebo více z nich. Není nutné, aby škůdci jednali společně, mohou jednat i na sobě nezávisle. V případě, že je některý ze škůdců povinen podle jiného zákona k náhradě jen do určité výše, pak je zavázán s ostatními škůdci společně a nerozdílně pouze v tomto rozsahu. Tato situace může nastat např. u zaměstnance, který způsobí újmu zaměstnavateli z nedbalosti, přičemž se spolu s ním podílí na vzniku újmy i jiná osoba, na kterou nedopadá úprava zákoníku práce. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy kromě žalované se na vzniku škody podílel pachatel či pachatelé podvodu v Maďarsku. Zaplatí-li následně žalovaná svůj podíl na škodě, může případně uplatnit právo na rozvrhový regres podle § 2916 o. z. vůči ostatním škůdcům, tj. vůči pachateli či pachatelům podvodu v Maďarsku, bude-li zjištěna jejich totožnost. Z výše uvedeného vyplývá, že závisí toliko na úvaze žalobkyně, zda bude požadovat náhradu škody také po ostatních škůdcích. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že není důvodný návrh žalované na přerušení řízení do skončení vyšetřování, resp. do skončení trestního řízení vedeného v Maďarsku, neboť výsledky tohoto řízení nemohou mít význam pro rozhodnutí soudu v projednávané věci.

20. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně prokázala všechny shora uvedené předpoklady potřebné pro vznik povinnosti žalované k náhradě škody. Žalovaná sice nechtěla škodu způsobit, ani nevěděla, že může škodu způsobit, nicméně odvolací soud má ve shodě s prvostupňovým soudem za to, že žalovaná vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měla a mohla, že může škodu způsobit. Odvolací námitky žalované nejsou důvodné. Samotná skutečnost, že žalovaná neabsolvovala školení týkající se počítačové kriminality (včetně ochrany před podvodnými e-maily), nevypovídá bez dalšího nic o psychickém (vnitřním) vztahu žalované k jejímu protiprávnímu jednání a k následkům tohoto jednání a nevylučuje závěr o případném zavinění žalované. Tuto okolnost odvolací soud zohlednil v rámci spoluzavinění žalobkyně. Bez ohledu na to, že po otevření předmětných e-mailů nebylo na první pohled zřejmé, že tyto e-maily nebyly ve skutečnosti odeslány z e-mailové adresy ředitelky žalobkyně [email], nýbrž z e-mailové adresy [email] (žalovaná nevěděla, že si může zobrazit e-mailovou adresu odesilatele například„ najetím“ kurzoru na odesilatele), tak ostatní prokázané okolností škodní události, na které přiléhavě poukázala žalobkyně (předchozí e-mailová komunikace mezi ředitelkou žalobkyně a žalovanou byla diametrálně odlišná (jiné oslovení, stylistika, apod.); ředitelka měla vlastní přístup k účtu (a mohla si tak sama ověřit výši zůstatku na účtu); z účtu žalobkyně nikdy nebyla zasílána platba do zahraničí; z účtu žalobkyně nikdy nebyla zasílána platba v cizí měně; z účtu žalobkyně nikdy nebyla zasílána tak vysoká částka na účet třetí osoby; deklarovaný účel platby – žalobkyně se z povahy své činnosti nikdy neangažovala v technickém či investičním projektu), vyvolávaly – objektivně posuzováno – důvodné pochybnosti o pravosti e-mailu a v něm obsaženého pokynu k platbě na zahraniční účet. Žalovaná měla za dané situace zvýšit svoji pozornost a ověřit si pravost e-mailového pokynu např. osobním či telefonickým dotazem u ředitelky žalobkyně, což jí ostatně doporučila i svědkyně [jméno] [příjmení], případně alespoň nahlédnutím do seznamu dotací a projektů žalobkyně, ke kterému měla přístup. Pokud tak žalovaná neučinila a spokojila se s informací od svědkyně [jméno] [příjmení], že osoba s příjmením [příjmení] je klientem žalobkyně, kdy v pokynu k platbě bylo uvedeno, že platba má být provedena na účet společnosti„ [příjmení] [jméno] [příjmení]“ (sic!) v Maďarsku, pak lze konstatovat, že při plnění pracovních úkolů nezachovala takový stupeň pozornosti, který bylo možné po ní vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat. Nadto soud prvního stupně důvodně přihlédl i k tomu, že případy podvodných e-mailů, jež se přednostně dotazují na zůstatek účtu, a následně je žádáno zaslání prostředků na zahraniční účet, jsou všeobecně známé a v rozhodné době nebyly tyto případy nijak ojedinělé, naopak se jednalo o mediálně známý způsob podvodů. Žalovaná proto vytýkaným jednáním porušila obecnou prevenční povinnost zaměstnance podle § 249 odst. 1 zákoníku práce a povinnost podle § 301 písm. d) zákoníku práce řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, přičemž je dána příčinná souvislost mezi tímto porušením právních povinností a vznikem škody, neboť z povahy věci je zřejmé, že bez porušení těchto povinností by škoda vůbec nevznikla. Při posouzení otázky, zda žalovaná při porušení svých pracovních povinností jednala zaviněně, je třeba přihlédnout jednak k osobním poměrům žalované, a to zejména k jejímu vysokoškolskému vzdělání, mnohaleté délce praxe účetní a daňové poradkyně, pravidelné práci na počítači, včetně používání internetu a e-mailové pošty, jednak ke shora uvedeným okolnostem škodní události, přičemž její jednání lze hodnotit jako nevědomou nedbalost, protože vzhledem ke všem okolnostem a svým osobním poměrům vědět měla a mohla, že by škodu mohla způsobit. Rovněž odvolací soud neshledává žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro moderaci náhrady škody ve smyslu § 264 zákoníku práce.

21. Při úvaze o rozsahu povinnosti žalované k náhradě škody ve smyslu § 257 odst. 4 a 5 zákoníku práce je třeba zohlednit, že žalovaná nedbalostním porušením svých povinností vytvořila takovou situaci, která umožnila úmyslnému pachateli či pachatelům podvodu v Maďarsku způsobit žalobkyni škodu. I při zohlednění spoluzavinění žalobkyně porušením prevenční povinnosti zaměstnavatele podle § 248 odst. 1 zákoníku práce v podobě nezajištění školení týkající se počítačové kriminality (včetně ochrany před podvodnými e-maily), má odvolací soud za to, že míře zavinění žalované odpovídá podíl na náhradě škody minimálně v rozsahu jedné čtvrtiny z celkové výše škody 18 144,63 €, resp. 492 967,46 Kč, tj. částce 123 241,86 Kč. Jelikož požadovaná náhrada škody ve výši 67 500 Kč odpovídající zákonnému limitu čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku podle § 257 odst. 2 zákoníku práce je nižší (představuje 13,7 % z celkové výše škody), než poměrná část škody stanovená podle míry zavinění žalobkyně, soud prvního stupně po právu žalobě v celém rozsahu vyhověl.

22. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. Oproti tomu změnu odvolací soud provedl u nákladového výroku. Nadále sice platí, že žalobkyně byla v řízení procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení, odvolací soud však shledal důvod pro korekci ohledně počtu úkonů právní služby. K účelně vynaloženým nákladům řízení žalobkyně patří náklady právního zastoupení, jejichž náhradu odvolací soud přisoudil žalobkyni ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně náklady právního zastoupení sestávají z odměny advokáta za 9 úkonů právní služby po 3 820 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis kvalifikované předžalobní výzvy, sepis návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, účast u jednání dne [datum], 3 úkony za účast u jednání dne [datum] a 2 úkony za účast u jednání dne [datum]). Dále náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 2 700 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrada za ztrátu času ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny, tj. ve výši 1 910 Kč podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu za účast při jednání dne [datum], které bylo odročeno bez projednání věci, náhrada za ztrátu času v rozsahu 16 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu, náhrada jízdních výdajů ve výši 1 279 Kč (za cesty k jednáním ve dnech [datum], [datum], [datum] a [datum] osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 5,2 l benzinu Natural 95 na 100 km, cena paliva v roce 2021 33,80 Kč a v roce 2022 37,10 Kč, sazba základní náhrady za 1 km jízdy v roce 2021 4,40 Kč a v roce 2022 4,70 Kč, ujeto ke každému jednání z [obec] do [obec] a zpět vždy 50 km), tj. celkem 41 869 Kč. Tuto částku je třeba navýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 8 793 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty. Žalobkyně zaplatila rovněž soudní poplatek za návrh na vydání elektronického platebního rozkazu ve výši 2 700 Kč Celkem činí výše nákladů řízení žalobkyně 53 362 Kč.

24. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů spojených s písemným podáním ze dne [datum]. Jednalo se o stručný návrh na doplnění dokazování o e-mailovou korespondenci z let [rok] [rok] mezi ředitelkou žalobkyně a žalovanou po skončení prvního jednání ve lhůtě podle § 118b odst. 1 o. s. ř. Za další písemná podání žalobce (kromě žaloby) přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za návrhy na doplnění dokazování, které měly a mohly být již součástí žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává. Odvolací soud přezkoumal shora uvedené písemné podání zástupce žalobkyně a dospěl k závěru, že jej nelze považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu.

25. Náklady řízení žalobkyně v odvolacím řízení ve výši 9 970 Kč spočívaly v odměně za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání dne [datum]) po 3 820 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu a ve dvou režijních paušálech po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 8 240 Kč. Tuto částku je třeba opět zvýšit o náhradu za 21% DPH ve výši 1 730 Kč.