16 Co 18/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k nemovitosti, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 22. 9. 2025, č. j. 27 C 246/2022-282,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se mění takto: Určuje se, že stavba č. p. Anonymizováno – rodinný dům na pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, v obci adresa, v části obce adresa, zapsaná na listu vlastnictví č. hodnota u právnická osoba pro Anonymizováno kraj, Katastrální pracoviště adresa, náleží do společného jmění manželů Jméno žalobkyně, r.č. RČ, trvale bytem adresa jméno FO, r.č. RČ, trvale bytem adresa.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 87 524 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokáta A, advokáta se sídlem adresa.

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 18 017,29 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné na soudním poplatku za odvolací řízení částku 5 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobkyně se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 18. 7. 2022 domáhala určení, že stavba č. p. Anonymizováno – rodinný dům na pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, v obci adresa, v části obce adresa, zapsaná na listu vlastnictví č. hodnota u právnická osoba pro Anonymizováno kraj, Katastrální pracoviště adresa, náleží do společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného. Žalobu doplněnou u jednání 16. 1. 2023 a podáním ze dne 21. 12. 2023 odůvodnila tím, že s žalovaným jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo uzavřeno dne 3. 5. 1998 a zaniklo rozvodem dnem 9. 5. 2020. Spor o vypořádání zaniklého společného jmění manželů byl u Okresního soudu v Karviné zahájen, ale doposud nebyl skončen. Žalobní požadavek vystavěla na dvou, resp. třech argumentech: i) Žalovaný je v katastru nemovitostí jako vlastník na základě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007, kterou uzavřel se svou babičkou jméno FO. Tato darovací smlouva však je neplatným právním úkonem s ohledem na absenci vůle smluvních stran převést vlastnické právo na žalovaného bezúplatně. Skutečnou vůlí smluvních stran byl úplatný převod, jelikož vlastnické právo jméno FO převedla na žalovaného oproti plnění žalovaného na dluh jméno FO ve výši 500 000 Kč vůči jejímu bratrovi jméno FO z vypořádání dědictví po zůstaviteli jméno FO dle dědického usnesení Okresního soudu v Karviné sp. zn. Anonymizováno ze dne 29. 3. 2007. Žalovaný dluh jméno FO vůči jméno FO z vypořádání dědictví ve výši 500 000 Kč uhradil dne 20. 6. 2007. Darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007 tedy byla jen simulovaným právním úkonem, když skutečnou vůlí smluvních stran byl úplatný převod, který byl vyjádřen dílem, pokud jde o převod vlastnického práva, v darovací smlouvě ze dne 12. 4. 2007, a dílem, jde-li o úplatnost v dohodě o vypořádání mezi žalovaným a jméno FO ze dne 18. 5. 2007. ii) I kdyby nebylo prokázáno platné uzavření kupní smlouvy, ale jen simulované neplatné smlouvy darovací, dům by spadal do společného jmění manželů, protože by jej žalovaný nabyl za trvání manželství vydržením. Žalovaný nemovitosti držel po dobu delší než 10 v dobré víře, že je nabyl na základě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007 ve spojení s dohodou o vypořádání ze dne 18. 5. 2007. Žalovaný se po celou dobu k nemovitosti choval jako vlastník, kompletně s žalobkyní dům přestavěli a vedli v něm společnou domácnost. Žalovaný svou dobrou víru v nabytí vlastnictví nijak nerozporoval a ta se ve smyslu § 7 o. z. presumuje, aniž by ji bylo třeba prokazovat. iii) I kdyby žalovaný rodinný dům platně nabyl darováním do svého vlastnictví, tak v důsledku následných stavebních prací účastníci provedli jeho demolici do té míry, že zaniklo jeho původní dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží a stavba zanikla jako věc v právním slova smyslu. Nově dobudovaný dům na torzu původní stavby představuje novou věc v právním slova smyslu, kterou účastníci nabyli do společného jmění manželů za trvání manželství. Jde-li o rozsah bouracích prací, původní dvě místnosti (světnice a kuchyň) byly vybouráním příčky v rozsahu 335 cm spojeny v jednu místnost, nyní sloužící jako obývací pokoj (místnost 104), a dále byly v nosných zdech vybourány otvory o šířce 200 cm (z původní světnice) a o šířce 180 cm (z původní kuchyně) do nově zbudovaného prostoru, v dokumentaci označeného 110 a 111. Původní nosná štítová stěna byla v prvním nadzemním podlaží vybourána v šíři 275 cm a dále v ní byl vybourán vstupní prostor nyní mezi prostory v dokumentaci označené jako 108 a 107. Torzo původní štítové zdi přestalo plnit funkci nosné zdi a byla zbudována nová nosná štítová zeď s vytvořením nového prostoru v dokumentaci označeného 106 a 107. Ve druhém nadzemním podlaží byla původní štítová zeď vybourána zcela. Také byly kompletně vybourány příčky v současné koupelně 109 a bylo zde také zcela vybouráno původní schodiště. Částečně byly vybourány příčky mezi současnými prostory 103 a 105 a mezi 103 a 104 (průchod do původní kuchyně). Byly vybourány nosné zdi původního zádveří a původní koupelny vyjma jedné zdi, která tyto prostory spojovala s původní kuchyní a síní. Z původního dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží zaniklo zádveří, koupelna, síň včetně schodiště, kuchyň i obě světnice. Částečně byla v prvním nadzemním podlaží vybourána nosná štítová zeď a její torzo přestalo plnit funkci štítové zdi, a ve druhém nadzemním podlaží byla tato nosná štítová zeď odstraněna úplně. Celá štítová nosná zeď byla vybudována nově v jiném místě, čímž nově vznikly v prvním nadzemním podlaží prostory 106 a 107. O šířku těchto místností byla prodloužena severní a jižní obvodová stěna. V prvním nadzemním podlaží byla částečně vybourána i protilehlá (naproti původní štítové stěně) nosná zeď. Jinými slovy, z původního dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží zůstala jen komora, a to i v ní ještě došlo k vybourání části původní štítové zdi.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, a to z následujících důvodů. Popřel, že by rekonstrukcí rodinného domu byla odstraněna jedna ze čtyř obvodových zdí rodinného domu a z této zůstalo jen torzo, jak tvrdila žalobkyně. Žádná z obvodových zdí rodinného domu nebyla odstraněna. Nesouhlasil s názorem žalobkyně, že by původní stavba rodinného domu zanikla a že by rodinný dům náležel do společného jmění manželů (dále též jen „SJM“). Rovněž není pravdivé tvrzení žalobkyně, že by snad byl zbourán strop nad 1. nadzemním podlažím, kdy tento byl pouze pomocí sádrokartonové konstrukce snížen (tzv. podhledy). Pokud se jedná o střechu, tak veškeré trámy na střeše zůstaly a pouze došlo k prodloužení střechy nad přístavbu. V žádném případě nedošlo ke zbourání štítu z pohledové strany, protože je nosnou částí domu. Tyto skutečnosti jsou patrné z přiložené fotografie. Následné tvrzení žalobkyně u jednání dne 16. 1. 2023, že se snad mělo jednat o zastřenou kupní smlouvu, je zcela účelové a nepravdivé. Žalovaný vyloučil, že by společně s žalobkyní ze společných prostředků z účtu žalovaného uhradili paní jméno FO na účet jejího bratra jméno FO částku 1 000 000 Kč jako úplatu za koupi rodinného domu. Rodinný dům od počátku vlastnili manželé jméno FO a právnická osoba, kdy i původní plány na výstavbu rodinného domu z roku 1935 jsou vyhotoveny na jejich jméno. Manželé jméno FO vlastnili rodinný dům až do roku 1972, kdy jej prodali manželům jméno FO a jméno FO. Následně po smrti jméno FO v roce 2007 připadl dům v dědickém řízení paní jméno FO, která jej darovala žalovanému. Dle informací žalovaného došlo k opakovaným rekonstrukcím rodinného domu za trvání vlastnictví manželů jméno FO (vlastnili RD 35 let, nikoliv 15 let, jak uvedla žalobkyně). Poté, co žalobkyně zjistila, že z účtu žalovaného žádná částka 1 000 000 Kč nebyla na účet jméno FO odeslána, přišla s tvrzením, že tato částka byla zaslána z hypotečního účtu žalovaného v roce 2008. V případě převodu částky 500 000 Kč na účet jméno FO se nejednalo o jeho platbu jméno FO z titulu jakékoliv kupní smlouvy, ale šlo o finanční prostředky jméno FO, která je měla uhradit jméno FO z titulu vypořádání dědictví.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl, žalobkyni zavázal zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 57 475 Kč k rukám zástupce žalovaného a rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení. Stran posouzení důvodu pro nabytí do SJM spočívající v neplatné simulované darovací smlouvě a platné disimulované smlouvě kupní okresní soud zdůraznil, že v případě smlouvy o převodu nemovitostí musí být projevy účastníků obsaženy na téže listině, a to jak projev vůle vlastnické právo převést, tak i projev vůle o úplatnosti a výši úplaty, přičemž je zde povinná písemná forma. V poměrech projednávané věci podle názoru okresního soudu nebylo prokázáno, že by kromě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007, která splňovala náležitosti § 40 odst. 1 a § 46 odst. 1 a 2 obč. zák., byla uzavřena i nezastřená kupní smlouva na předmětnou nemovitost, která by jednak měla podstatné náležitosti pro tento typ smlouvy, tedy především určení kupní ceny a vůli smluvních stran převést za tuto kupní cenu vlastnické právo na nového nabyvatele, a jednak by měla speciální náležitost v podobě písemné formy, a to takové, aby projevy účastníků byly na téže listině. K argumentaci žalobkyně, že darovací smlouvu ze dne 12. 4. 2007 je nutno interpretovat ve spojení s dohodou o vypořádání ze dne 18. 5. 2007, jakožto jeden kontinuální projev vůle, okresní soud uvedl, že obě listiny nelze hodnotit jako jednu kupní smlouvu, protože není splněno kritérium § 46 odst. 2 obč. zák., že projevy obou účastníků musí být na téže listině, přičemž zde jde o listiny dvě. Není zde ani časová souvislost, když mezi oběma listinami je časový odstup cca jednoho měsíce. Dle okresního soudu je v darovací smlouvě jednoznačné jazykové vyjádření, že jméno FO chce nemovitosti žalovanému darovat a nikoliv prodat. Prvostupňový soud rovněž poukázal na sepis darovací smlouvy ve formě notářského zápisu, který by v případě zjištění nesouladu mezi vůlí a projevem vůle z titulu své profese poskytnul stranám příslušné poučení, aby jejich vůle a jejich projevy byly v souladu. Dále poukázal i na odlišnou formu obou listin, kdy darovací smlouva má formu notářského zápisu, kdežto listina ze dne 18. 5. 2007 má pouze ověřené podpisy, ale není sepsána notářem, a také na výpověď svědkyně jméno FO, že zůstavitel jméno FO již za života chtěl nemovitosti darovat žalovanému. Okresní soud uzavřel, že ani výkladem obou listin, a to ani ve spojení s dopisem jméno FO ze dne 12. 6. 2007, nelze dovodit, že by obě listiny společně vyjadřovaly vůli smluvních stran převést nemovitost úplatně formou koupě a nikoliv darováním, jelikož nikde není vyjádřena vůle převést vlastnické právo k nemovitostem za úplatu. Převod částky 500 000 Kč odpovídající závazku jméno FO vůči jméno FO z dědického usnesení, a to z úvěrového účtu žalovaného na účet jméno FO, by sice mohl nasvědčovat tvrzení žalobkyně, že převod nemovitostí nebyl zcela bezúplatný, ale podle názoru okresního soudu nelze z dokazování jednoznačně dovodit, že šlo o peníze žalovaného a že se jednalo o úplatu z kupní ceny. Okresní soud opětovně poukázal na výpověď svědkyně jméno FO, že již za života zůstavitele jméno FO se hovořilo o darování nemovitosti žalovanému a že jméno FO měla úspory v řádu statisíců, jelikož později své dceři darovala částku 900 000 Kč. Nelze tedy vyloučit, že částka 500 000 Kč zaslaná jméno FO z úvěrového účtu žalovaného pocházela z úspor jméno FO. Ani z přípisu jméno FO ze dne 12. 6. 2007 nevyplývá, že by mělo jít o finanční prostředky žalovaného. K argumentaci žalobkyně, že při akceptaci právních závěrů vyslovených okresním soudem, by nikdy nemohla nastat situace, že by ve vztahu k nemovitostem byla simulovanou darovací smlouvou zastřená platná kupní smlouva, okresní soud uvedl, že použitelnost ust. § 41a odst. 2 obč. zák. se projevuje především tam, kde písemná smlouva není podmínkou jeho platnosti. Předpokladem platnosti zastřeného právního jednání je splnění všech jeho náležitostí zákonem vyžadovaných. Okresní soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 102/99, 22 Cdo 101/2001 a 22 Cdo 1513/2007, že při simulované kupní smlouvě, kterou strany chtěly zastřít darování nemovitostí, není zastřená darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřená písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování. Okresní soud považoval tyto závěry za aplikovatelné i na opačnou situaci, kdy má být darovací smlouvou zastírána koupě, jak je v projednávané věci tvrzeno. Okresní soud zopakoval, že si nedokáže představit, že by bez existence písemné nezastřené kupní smlouvy o náležitostech podle § 46 odst. 2 obč. zák. mohla u nemovitostí nastat situace, tedy že by darovací smlouva zastírala platnou smlouvu kupní. K platnosti zastřené kupní smlouvy musí být splněno, aby tato zastíraná kupní smlouva měla veškeré zákonné náležitosti, což v daném případě nestalo. Okresní soud upozornil na to, že v případě neplatné darovací smlouvu pro simulaci darování a současné neplatnosti zastírané kupní smlouvy pro absenci zákonných náležitostí, by nemovitosti byly stále ve vlastnictví jméno FO, resp. jejich dědiců a stran investic by měli účastníci pouze pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení za těmito dědici.

4. K otázce vydržení okresní soud konstatoval, že je vyloučeno již jen tím, že žalovaný nemovitosti nabyl na základě platné smlouvy, ať již by tou smlouvou byla darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007 nebo disimulovaná smlouva kupní. Pokud by soud přisvědčil žalobní argumentaci, že žalovaný uzavřel darovací smlouvu jen na oko a ve skutečnosti chtěl její simulací zastřít souběžně uzavřenou smlouvu kupní, která však byla neplatná pro nedostatek formy, pak by však takové závadové chování žalovaného vylučovalo jeho dobrou víru, že vlastnictví nabyl, ať již na základě simulované darovací smlouvy nebo pro nedostatek formy neplatné disimulované smlouvy kupní, protože by se ze strany žalovaného jednalo o obcházení zákona vedené snahou vyhnout se tomu, aby nemovitosti připadly do společného jmění manželů. V případech, kdy právní úkon ke své platnosti ze zákona vyžaduje písemnou formu, nemůže, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4347/2008 nebo 22 Cdo 4742/2015, dobrou víru nabyvatele v nabytí vlastnictví založit právní úkon, který požadovanou písemnou formu nemá. Za tohoto stavu je již bez právního významu, že se žalovaný po dobu delší 10 let k nemovitosti choval jako její vlastník. Možnost nabytí nemovitosti do společného jmění manželů vydržením tedy okresní soud odmítl pro absenci dobré víry žalovaného, současně však opět zdůraznil, že žalovaný nemovitosti nabyl na základě platné darovací smlouvu ze dne 12. 4. 2007.

5. K otázce zániku původní stavby a zhotovení stavby nové soud prvního stupně uzavřel, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že původní stavba v důsledku stavebních činností zanikla. Citoval judikaturu, podle které k zániku nadzemní stavby dochází v případě, že zanikne původní dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Poukázal na znění katastrálního zákona, podle něhož naopak stavba jako věc v právním slova smyslu vzniká a lze ji zapsat do katastru nemovitostí jako rozestavěnou stavbu tehdy, je-li již patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží. Doplnil, že zákon se v intencích definice vzniku stavby jako věcí v právním slova smyslu o příčkách nezmiňuje. Pro posouzení otázky zániku stavby není významný objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově zbudované konstrukce tvoří stavbu novou, anebo nezanikla a nově zbudované konstrukce tvoří stavbu původní. Pro posouzení zániku stavby je proto relevantní pouze to, jaké konstrukce byly odstraněny a nikoliv to, jaké konstrukce byly nově zbudovány, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečně destrukci obvodového zdiva prvního nadzemního podlaží. Při úplném odstranění obvodového zdiva prvního nadzemního podlaží je zánik stavby nepochybný. Při toliko částečném odstranění obvodového zdiva prvního nadzemního podlaží je nutno posoudit míru těchto zásahů. Jelikož se toto posouzení týká pouze prvního nadzemního podlaží, okresní soud se nezabýval stavebními změnami nad rámec prvního nadzemního podlaží. Znaleckým posudkem tituly před jménem jméno FO bylo zjištěno, že stavební práce byly provedeny v souladu s doloženou projektovou dokumentací tituly před jménem jméno FO, a tudíž je podle okresního soudu zjevné, že nedošlo k takové destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu, v jehož důsledku by zanikl stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Po skutkové stránce okresní soud učinil zjištění, že do tří obvodových zdí na severu, jihu a západě žádné větší bourací zásahy, kromě vytvoření dvou dveřních otvorů v západní stěně do zahrady, přičemž dveře v severozápadní místnosti bez čísla vznikly na místě původního okna, prováděny nebyly. Větší zásahy byly činěny jen do východní obvodové štítové stěny k cestě, ale ani zde nešlo o zásahy takového rozsahu, aby obvodová zeď prvního nadzemního podlaží na této straně z větší části či dokonce zcela zanikla. Dle projektové dokumentace tituly před jménem jméno FO a dle zjištění znalce byl do této obvodové štítové zdi pouze vybourán otvor o šířce 2750 mm a výšce 2600 mm mezi místnostmi 105 a 106, což je nově vybudovaná místnost v přístavbě. Původní výška stropu přitom činila 3025 mm od podlahy. Úsek nosné zdi mezi místnostmi 108 a nově vybudovanou místností 107 zůstal zachován, jen do ní byl vybourán dveřní otvor mezi místností 108 a nově vybudovanou místností 107 v přístavbě pro její zpřístupnění. I na této nejvíce upravované nosné zdi tedy její převažující původní část zůstala zachována. Pokud jde o bourací práce příček v prvním nadzemním podlaží, ani ty nebyly odstraněny všechny, a dokonce nebyly odstraněny ani z větší části. Naopak zůstala převažující část původních příček, což opět vyplývá z projektové dokumentace a zjištění znalce. Byla sice zcela zbourána příčka mezi místnostmi 104 a 105 a částečně zhruba ve dvou třetinách délky vybourána příčka mezi místností 104 a severozápadní místností bez čísla (při celkové délce 5000 mm bylo ponecháno 1000 mm a 650 mm, avšak pouze do výšky 2600 mm při původní výšce stropu 3025 mm od země) a rozšířeny některé dveřní otvory v příčkách. Z hlediska kvantifikačního však převažující část původních příček zůstala zachována, ať již se jedná o příčky mezi místnostmi 103, 105 a 108, mezi místností 103 a severozápadní místností bez čísla, mezi místnostmi 108 a 109 nebo mezi místnostmi 103 a 109. Okresní soud z rozsahu bouracích prací v prvním nadzemním podlaží učinil jednoznačný závěr, že podstatná část obvodových zdí a převážná část vnitřních příček zůstala po bouracích pracích zachována, přičemž je po rekonstrukci patrné i původní vnitřní rozvržení 1. nadzemního podlaží, tedy že je stále patrné dispoziční řešení původní stavby v tomto 1. nadzemním podlaží. Tento skutkový závěr okresní soud promítl do právního hodnocení, že původní stavba nezanikla a zbudováním nových konstrukcí nevznikla stavba nová. Jakékoliv další přistavěné stavební konstrukci bez ohledu na jejich objem pak tvoří součást původní stavby. Jelikož původní stavba nezanikla, tak je bez významu, jaký byl rozsah bouracích prací ve 2. nadzemním podlaží, jaký byl rozsah obměny střechy či vylepšení původní stavby nebo jaký byl rozsah nástavby, jaký byl rozsah přistavěné části domu před východní štítovou stranu a spojovací části domu přistavené k severní straně. Přístavbu verandy ani zbudování schodiště nelze považovat za zásah do obvodového zdiva. Okresní soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala, že se alespoň jedním z jí tvrzených důvodů stala předmětná nemovitost součástí SJM, proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalobkyně, která namítala, že shora uvedené skutkové a právní závěry prvostupňového soudu jsou liché. Okresní soud chybně interpretoval právní úkon zakládající převod vlastnického práva z jméno FO na žalovaného a chybně na něj aplikoval příslušné právní normy. Chyboval, pokud zmiňované listiny ze dne 12. 4. 2007 a 18. 5. 2007 hodnotil jako dva samostatné právní úkony, a nesprávně vyložil § 46 odst. 2 obč. zák., kdy slovní spojení „na téže listině“ chybně interpretoval tak, že musí jít o listinu jedinou. Skutečnost, že mezi oběma listinami je časový odstup cca jednoho měsíce je bez právního významu, protože užití minulého času ve slovním spojení „mezi účastníky bylo dohodnuto“ bez pochyb znamená, že dohoda jméno FO a žalovaného, že k převodu nemovitosti dochází za protiplnění v podobě převzetí a úhrady závazku vůči jméno FO, byla učiněna již v rámci sjednání převodu vlastnického práva, tedy již ke dni 12. 4. 2007. Záměr stran nemusel nutně spočívat v obcházení zákona, aby nemovitosti nebyly nabyty do společného jmění manželů. Pokud se jméno FO a žalovaný domluvili tak, že žalovaný převezme a uhradí dluh jméno FO vůči jméno FO z dědického usnesení a že za to jméno FO žalovanému nemovitosti převede „darem“, tak tím museli zamýšlet, že nad rámec plnění jméno FO na dluh jméno FO již žalovaný ničeho jméno FO za převod nemovitosti napřímo platit nebude. V daném případě byla vůle stran jednoznačná v tom směru, že jméno FO žalovanému nemovitosti převede za to, že za ní žalovaný převezme a uhradí její dluh z dědického usnesení vůči jejímu bratrovi jméno FO. Vůlí obou smluvních stran tedy bylo převést vlastnické právo za finanční protiplnění. Tato vůle byla vyjádřena dílem ve smlouvě ze dne 12. 4. 2007, a to ve vztahu k převodu vlastnického práva, a dílem ve smlouvě ze dne 18. 5. 2007, a to ve vztahu k protiplnění ve výši 500 000 Kč v podobě převzetí a úhrady závazku jméno FO vůči jméno FO. Beze zbytku byl zachován zákonný požadavek na písemnou formu, protože obě listiny mají písemnou formu a rovněž byl splněn zákonný požadavek na to, aby projevy účastníků byly na téže listině. Zákon nepožaduje, aby projevy obou účastníků byly na jedné jediné listině, pouze je nepřípustné, aby projev jednoho účastníka byl na jiné listině než projev druhého účastníka. Počet listin, na kterých bude vůle účastníků projevena, není nijak omezen. Správně měl okresní soud interpretovat obě listiny jako jeden právní úkon, jehož obsahem byl převod vlastnického práva k nemovitostem za finanční protiplnění v podobě převzetí závazku jméno FO uhradit jméno FO částku 500 000 Kč. Takový právní úkon pak měl okresní soud po právní stránce kvalifikovat jako kupní smlouvu s následkem nabytí nemovitostí do SJM. Notář sepsal listinu podle informací, které mu byly poskytnuty. Závěr okresního soudu, že z dokazování nelze jednoznačně dovodit, že šlo o peníze žalovaného a že se jednalo o úplatu z kupní ceny, je v rozporu s provedenými důkazy. Částka 500 000 Kč byla zaplacena převodem z hypotéčního úvěru sjednaného žalovaným za trvání manželství (tedy v SJM) na bankovní účet jméno FO. Jednoznačně tedy šlo o platbu z prostředků v SJM. Žalovaný před soudem nepravdivě tvrdil, že žádné finanční prostředky na účet jméno FO nehradil, a teprve pod tíhou důkazní situace přiznal, že částku 500 000 Kč uhradil, přičemž nově přišel s legendou, že mu tyto prostředky jméno FO v hotovosti předala. Výslechem své sestry jméno FO se snažil prokazovat, že jméno FO takové úspory v hotovosti měla. jméno FO potvrdila existenci hotovostních úspor jméno FO, což dokládala také tím, že jméno FO darovala své dceři jméno FO (matce jméno FO a žalovaného) celkovou částku 900 000 Kč. Mělo by svou logiku, že jméno FO kompenzovala jméno FO, že zděděné nemovitosti převedla na žalovaného jen za protiplnění ve výši 500 000 Kč, tím, že jí darovala hotovostní úspory ve výši 900 000 Kč. To však nijak neprokazuje, že by jméno FO rovněž žalovanému předala částku 500 000 Kč, aby touto částkou zaplatil její závazek u jméno FO. Tento postup by byl v příkrém rozporu s dohodou ze dne 18. 5. 2007 potvrzující, že žalovaný jako protiplnění převzal závazek jméno FO vůči jméno FO a zavázal se tento převzatý závazek uhradit. Logicky tedy měl předmětný závazek za povinnost uhradit žalovaný ze svého a nikoliv tak, že jméno FO zašle finanční prostředky, které předtím v hotovosti převzal od jméno FO (v takovém případě by nedávalo smysl, aby její závazek vůči jméno FO převzal). Ve skutečnosti se tak jednalo o koupi nemovitostí za trvání manželství ze společných prostředků, a proto tyto nemovitosti náleží do společného jmění manželů.

7. Chybná je rovněž úvaha okresního soudu, že pro vydržení není splněna podmínka dobré víry. Dobrá víra se totiž podle § 7 o. z. presumuje, přičemž presumovaná dobrá víra žalovaného, že vlastnické právo k nemovitostem platně nabyl, nebyla v řízení vyvrácena. Z výsledků dokazování ani nelze dovodit, že by žalovaný prvoplánově měl záměr odklonit nemovitosti mimo SJM. Skutkově si byl žalovaný vědom toho, že za převod nemovitostí poskytuje převodkyni protiplnění v podobě převzetí a úhrady jejího závazku vůči jméno FO, avšak měl za to, že tento skutkový stav nebrání tomu, aby samotný převod nemovitostí označil jako dar. Na straně žalovaného a jméno FO se tedy spíše jednalo o nesprávné právní posouzení obsahu jejich vztahu než o záměr obcházet zákon, protože se před žalobkyní nijak netajil tím, že za převod nemovitostí jméno FO zaplatili její dluh jméno FO. Žalovaný tak byl v dobré víře, že nemovitosti nabývá řádně a platně a tuto dobrou víru měl po celou dobu vydržecí doby. Rozpor mezi představou žalovaného a právním stavem byl pouze v tom, zda nemovitosti nabývá do SJM nebo do svého výlučného vlastnictví. Pro případ, že by obstála úvaha okresního soudu o tom, že žalovanému nesvědčí platná smlouva k nabytí nemovitostí, pak žalovaný za trvání manželství nabyl nemovitosti do společného jmění vydržením, jelikož všechny zákonné předpoklady, včetně dobré víry v nabytí vlastnického práva, byly naplněny. Poukaz okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4347/2008 a sp. zn. 22 Cdo 4742/2014 je nesprávný, protože tato rozhodnutí řeší odlišnou problematiku, resp. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4347/2008 vylučuje dobrou víru v nabytí vlastnického práva tam, kde zákon vyžaduje písemnou formu nabývacího titulu a držitel takovým, byť z jiného důvodu neplatným, písemným titulem nedisponuje. V projednávané věci se však dobrá víra žalovaného o písemný nabývací titul opírá.

8. Ve vztahu k otázce zániku původní stavby a zbudování stavby nové, náležející do společného jmění v důsledku zhotovení za trvání manželství, žalobkyně vytýkala okresnímu soudu zejména nesprávně zjištěný skutkový stav a neúplné dokazování. Soud prvního stupně sice správně deklaroval nosné body judikatury k zániku stavby jako věci v právní slova smyslu, ovšem tato správná východiska chybně aplikoval na posuzovaný případ. Chyboval v úvaze, že zásahy do východní obvodové štítové stěny k cestě, nebyly takového rozsahu, aby obvodová zeď prvního nadzemního podlaží na této straně z větší části či dokonce zcela zanikla. Správně došlo ke zbourání východní obvodové štítové stěny do té míry, a to v obou nadzemních podlažích, že se přestalo jednat o nosnou obvodovou štítovou stěnu. Celá štítová zeď byla vybudována nově po celé výšce domu ve vzdálenosti 2100 mm od původní štítové zdi a k ní byly o délku 2100 mm protaženy obvodové nosné zdi na severní a jižní straně. Místnosti 106 a 107 nejsou přístavkem ke stávající štítové zdi, nýbrž rozšířením domu o tyto místnosti. Nová obvodová štítová zeď je tvořena vnější zdí místností 106 a 107. Původní štítová zeď, z níž zbylo torzo na vnitřní (západní) části místností 106 a 107 již funkci obvodové zdi neplní. Okresní soud chybně interpretoval projektovou dokumentace tituly před jménem jméno FO. Pokud by provedl ohledání stavby, jak žalobkyně navrhovala, tak by odstranění východní štítové obvodové zdi a zbudování nové obvodové štítové zdi pochopil správně. Je zřejmé, že původní štítová zeď zanikla do té míry, že již neplní a nemůže plnit funkci obvodové zdi. Okresní soud nevyhověl návrhu žalobkyně, aby se znalec zabýval bouracími pracemi i ve druhém nadzemním podlaží. Znalec se rovněž nevyjadřoval k tomu, co nyní tvoří východní obvodovou štítovou zeď (zda zeď původní či nově zbudovaná) a zda místnosti 106 a 107 jsou přistavěny k původní obvodové zdi jako přístavek nebo, jak opakovaně tvrdím, byl celý dům posunutý o 2100 mm na východ tak, že původní východní obvodová štítová stěna včetně štítu zanikla. Ohledání druhého nadzemního podlaží bylo relevantní právě k posouzení rozsahu destrukce východní štítové obvodové zdi a ke zjištění, zda tato zeď stále existuje a plní funkci nosné obvodové zdi či nikoliv. Chybné je také skutkové zjištění, že příčky byly z větší části zachovány v původním dispozičním řešení. Okresní soud nevyhověl důkaznímu návrhu žalobkyně na rozšíření znaleckého zadání o zjištění, v jaké procentuální míře byly příčky vybourány a v jaké zachovány. Okresní soud své závěry činil neodborně, chybně a bez exaktních podkladů. Zcela nesprávně pak uvažoval, že za zachované části příček lze považovat i původní konstrukce příček, které jsou nyní zakryté sníženým stropem. Naopak z povahy věci je třeba za zaniklé části příček považovat i ty části příček, které již nejsou viditelné, jelikož se staly součástí sníženého stropu. Bez odborných výpočtů, do jaké míry (co do objemu) původní příčky zanikly a přestaly vymezovat dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, jsou úvahy okresního soudu ryze spekulativní, a navíc principiálně nesprávné. Dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží je vymezeno podlahovou plochou definovanou rozměry obvodových zdí a jejich vzájemnou polohou a současně vnitřním rozčleněním jednotlivých místností vyzděnými příčkami. Má-li být původní dispoziční řešení patrné, pak musí alespoň v principu odpovídat původnímu členění místností a velikostí jejich podlahových ploch. V daném případě však z původního dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží zůstala jen komora. Zcela zaniklo zádveří, koupelna, síň včetně schodiště, kuchyň i obě světnice, tedy v podstatě až na zmíněnou původní komoru zaniklo celé původní dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. Okresní soud měl znalecky zjistit celkový stav původní východní obvodové štítové stěny (v obou nadzemních podlažích) a dále měl zjistit, zda tato zeď, resp. to co z ní zbylo, nadále plní funkci nosné obvodové zdi či nikoliv, popřípadě, zda byla zbudována nová nosná obvodová štítová zeď a celý dům tak byl zvětšený směrem na východ o místnosti 106 a 107 obestavěné novým obvodovým zdivem. Dále měl znalecky zjistit procentní míru vybourání původních příček, přičemž za zaniklé části příček měl počítat i ty, které se staly součástí nových stropních konstrukcí. Zejména se však měl okresní soud řádně vypořádat s tím, že všechny původní místnosti 1. nadzemního podlaží kromě komory zanikly. Správně měl okresní soud dospět ke skutkovému zjištění, že původní dispoziční řešení 1. nadzemního podlaží již nebylo patrné, což měl promítnout do právního závěru, že původní stavba jako věc v právním slova smyslu zanikla a že byla zbudovaná stavba nová, která se zhotovením stala součástí SJM. Žalobkyně navrhovala, aby odvolací soud po zopakování relevantních důkazů, popřípadě po doplnění dokazování ve vztahu k míře destrukčních prací, napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

9. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Zdůraznil, že žalobkyně po celou dobu řízení upravovala svá žalobní tvrzení tak, jak se jí to hodilo. Jedná se zejména o žalobkyní tvrzenou existenci kupní smlouvy a částku, za kterou měla být nemovitost koupena nejdříve od jméno FO za částku 1 000 000 Kč, poté své tvrzení upravila, že se mělo jednat o koupi od jméno FO, kdy se původně mělo jednat rovněž o částku 1 000 000 Kč. Následně své tvrzení žalobkyně změnila na částku 500 000 Kč. Pokud by žalobkyně, jak sama uvedla, věděla o existenci kupní smlouvy, tak by zcela jistě věděla, jaká měla být kupní cena za předmětnou nemovitost, když měla být hrazena z prostředků SJM. Další nepravdivá tvrzení žalobkyně uváděla při údajném rozsahu bouracích prací na předmětné nemovitosti, kdy např. uváděla, že byla měněna celá nosná konstrukce střechy, tedy trámy, kdy toto bylo jednoznačně vyvráceno znaleckým posudkem, který zpracoval znalec.

10. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně (s výjimkou skutkových zjištění učiněných z projektové dokumentace tituly před jménem jméno FO, plánku domu z roku 1962 a znaleckého posudku jméno FO, která odvolací soud posoudil pro účely rozhodnutí o odvolání jako nadbytečná - viz níže) popsaná v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku považuje odvolací soud za správná a úplná, proto je přejímá a pro stručnost na ně odkazuje. Nesouhlasí toliko se závěrem soudu prvního stupně, že nelze vyloučit, že částka 500 000 Kč zaslaná jméno FO z úvěrového účtu žalovaného pocházela z úspor jméno FO. Odvolací soud naopak považuje v tomto směru za přiléhavou argumentaci žalobkyně, že tento závěr okresního soudu je v rozporu s provedeným dokazování. Odvolací soud proto v souladu s § 213 odst. 2 a 3 o. s. ř. zopakoval dokazování výpisem z úvěrového účtu žalovaného, sdělením právnická osoba., žádostí o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 22. 5. 2007, včetně orientačního propočtu z téhož dne, odhadem tržní hodnoty nemovitosti ze dne 18. 5. 2007, darovací smlouvou ze dne 12. 4. 2007, dohodou o vypořádání ze dne 18. 5. 2007, usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 3. 2007, č. j. 36 D 642/2006-70, dopisem jméno FO ze dne 12. 6. 2007 a výpisem z účtu jméno FO. Z těchto důkazů nepochybně vyplývá, že dohoda jméno FO a žalovaného, že k převodu nemovitosti dochází za protiplnění v podobě převzetí a úhrady závazku vůči jméno FO, byla učiněna již v rámci sjednání převodu vlastnického práva, tedy již ke dni 12. 4. 2007 (viz užití minulého času ve slovním spojení „mezi účastníky bylo dohodnuto“ v dohodě o vypořádání ze dne 18. 5. 2007). Podle názoru odvolacího soudu byla v daném případě vůle stran jednoznačná v tom směru, že jméno FO žalovanému nemovitosti převede za to, že za ní žalovaný převezme a uhradí její dluh z dědického usnesení vůči jejímu bratrovi jméno FO. Částka 500 000 Kč byla zaplacena převodem z hypotečního úvěru sjednaného žalovaným za trvání manželství na bankovní účet jméno FO (spolužadatelem hypotečního úvěru byla i žalobkyně). Podle žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru ze dne 22. 5. 2007 byl tento úvěr požadován za účelem rekonstrukce ve výši 1 950 000 Kč a za účelem vypořádání majetkových poměrů ve výši 500 000 Kč, tj. celkem ve výši 2 450 000 Kč. Žalovaný před okresním soudem nepravdivě tvrdil, že žádné finanční prostředky na účet jméno FO nehradil, a teprve pod tíhou důkazní situace přiznal, že částku 500 000 Kč uhradil, přičemž nově přišel s tvrzením, že mu tyto prostředky jméno FO v hotovosti předala. Svědkyně jméno FO (sestra žalovaného) sice potvrdila existenci hotovostních úspor jméno FO, což dokládala také tím, že jméno FO darovala své dceři jméno FO (matce jméno FO a žalovaného) celkovou částku 900 000 Kč. Odvolací soud připouští, že by mělo logiku, že jméno FO kompenzovala jméno FO, že zděděné nemovitosti převedla na žalovaného jen za protiplnění ve výši 500 000 Kč, tím, že jí darovala hotovostní úspory ve výši 900 000 Kč. To však nijak neprokazuje, že by jméno FO rovněž žalovanému předala částku 500 000 Kč, aby touto částkou zaplatil její závazek u jméno FO. Tento postup by byl v příkrém rozporu s obsahem žádosti o poskytnutí hypotečního úvěru a se zněním dohody o vypořádání ze dne 18. 5. 2007 potvrzující, že žalovaný jako protiplnění převzal závazek jméno FO vůči jméno FO a zavázal se tento převzatý závazek uhradit. Logicky tedy měl žalovaný předmětný závazek uhradit ze svého a nikoliv tak, že jméno FO zašle finanční prostředky, které předtím v hotovosti převzal od jméno FO (v takovém případě by nedávalo smysl, aby její závazek vůči jméno FO převzal). Odvolací soud za této důkazní situace považoval za nadbytečné opakovat výslech svědkyně jméno FO.

12. Odvolací soud předně usoudil, že žalobkyně má ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení s ohledem na tvrzený nesoulad mezi skutečným stavem a zápisem v katastru nemovitostí. Žalobkyně totiž tvrdí, že rodinný dům nabyli s žalovaným do SJM, zatímco v katastru nemovitostí je jako výlučný vlastník zapsán žalovaný.

13. Otázku (ne)platnosti darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007, resp. otázku existence či (ne)platnosti tvrzené disimulované kupní smlouvy je třeba posuzovat i v současné době podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „obč. zák.“) – srov. § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

14. Podstatným znakem darovací smlouvy je bezúplatnost. Podle ustálené judikatury nemůže jít o platnou darovací smlouvu, měla-li oprávněná smluvní strana vykonat něco, co má majetkový význam, popřípadě poskytnout nějaký majetkový prospěch druhé smluvní straně nebo v jejím zájmu třetí osobě (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 355/93). Pokud je tedy převod zatížen protiplněním, nejde o darování. Z provedeného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že i) částka 500 000 Kč byla uhrazena z prostředků plynoucích z úvěru sjednaného žalovaným za trvání manželství, ii) nešlo o prostředky jméno FO, iii) úhrada byla realizována v návaznosti na převod nemovitosti, iv) mezi účastníky existovala dohoda, že žalovaný převezme a uhradí dluh převodkyně jako protiplnění za převod. Vůle stran proto nesměřovala k bezúplatnému převodu, nýbrž k převodu za úplatu. Darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007 tak byla simulovaným právním jednáním ve smyslu § 41a odst. 2 obč. zák., a jako taková je neplatná.

15. Naopak odvolací soud souhlasí s názorem soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by kromě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007 byla uzavřena i nezastřená kupní smlouva na předmětnou nemovitost, která by jednak měla podstatné náležitosti pro tento typ smlouvy, tedy především určení kupní ceny a vůli smluvních stran převést za tuto kupní cenu vlastnické právo na nového nabyvatele, a jednak by měla speciální náležitost v podobě písemné formy, a to takové, aby projevy účastníků byly na téže listině. Soud prvního stupně správně uvedl, že darovací smlouvu ze dne 12. 4. 2007 a dohodu o vypořádání ze dne 18. 5. 2007 nelze hodnotit jako jednu kupní smlouvu, protože není splněno kritérium § 46 odst. 2 obč. zák., že projevy obou účastníků musí být na téže listině, přičemž zde jde o listiny dvě. Odvolací námitka žalobkyně, že požadavek „téže listiny“ neznamená jednu listinu, není důvodná. Smyslem zákonné úpravy je zajistit jednoznačnost a integritu smluvního projevu, což předpokládá zachycení podstatných náležitostí (včetně úplaty) v jednom dokumentu. Odvolací soud proto uzavírá, že nebyla prokázána existence platné kupní smlouvy, neboť zákonem vyžadovaná forma nebyla dodržena.

16. Odvolací soud shledal důvodnou odvolací námitku žalobkyně týkající se vydržení. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že je v projednávané věci je pro vydržení splněna podmínka dobré víry. Z provedených důkazů se nepodává, že by žalovaný měl prvoplánově záměr odklonit nemovitosti mimo SJM. Je nepochybné, že žalovaný si sice byl vědom skutečnosti, že za převod nemovitostí poskytuje své babičce (jméno FO) protiplnění v podobě převzetí a úhrady jejího závazku vůči jméno FO, avšak měl evidentně za to, že tento skutkový stav nebrání tomu, aby samotný převod nemovitostí označil jako dar, jelikož nad rámec plnění jméno FO na dluh jméno FO již žalovaný ničeho jméno FO za převod nemovitosti napřímo platit neměl. Na straně žalovaného a jméno FO se tedy spíše jednalo o nesprávné právní posouzení obsahu jejich vztahu než o záměr obcházet zákon, protože se před žalobkyní nijak netajil tím, že za převod nemovitostí jméno FO zaplatili její dluh jméno FO, o čemž svědčí okolnost, že žalobkyně podepsala jako spolužadatelka žádost o poskytnutí hypotečního úvěru mj. za účelem vypořádání majetkových poměrů ve výši 500 000 Kč. Žalovaný tak byl podle zjištěných okolností v dobré víře, že nemovitosti nabývá řádně a platně a tuto dobrou víru měl po celou dobu desetileté vydržecí doby do dubna 2017. Rozpor mezi představou žalovaného a právním stavem byl pouze v tom, zda nemovitosti nabývá do SJM nebo do svého výlučného vlastnictví. Takový omyl sám o sobě dobrou víru žalovaného nevylučuje. Lze uzavřít, že žalovaný za trvání manželství nabyl nemovitosti do společného jmění vydržením, jelikož všechny zákonné předpoklady podle § 134 obč. zák., včetně dobré víry, byly naplněny. Odkaz okresního soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4347/2008 a sp. zn. 22 Cdo 4742/2014 není případný, protože se jedná o skutkové odlišné případy, resp. rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 4347/2008 vylučuje dobrou víru v nabytí vlastnického práva tam, kde zákon vyžaduje písemnou formu nabývacího titulu a držitel takovým, byť z jiného důvodu neplatným, písemným titulem nedisponuje. V projednávané věci se však dobrá víra žalovaného o písemný nabývací titul (darovací smlouvu) opírá.

17. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že se určuje, že stavba č. p. Anonymizováno – rodinný dům na pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, v obci adresa, v části obce adresa, zapsaná na listu vlastnictví č. hodnota u právnická osoba pro Anonymizováno kraj, Katastrální pracoviště adresa, náleží do společného jmění manželů Jméno žalobkyně, r.č. RČ, trvale bytem adresa jméno FO, r.č. RČ, trvale bytem adresa.

18. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 a odst. 2 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud napadený rozsudek změnil, pročež musel znova rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (§ 224 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně měla po změně rozhodnutí ve věci úspěch, proto má vůči žalovanému právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

19. Žalobkyni vznikly náklady spojené s právním zastoupením. Odvolací soud si je vědom, že podle ustálené judikatury je nezbytné primárně výši mimosmluvní odměny ve sporu o určení právního vztahu k nemovitému majetku stanovit podle tarifní hodnoty odpovídající ceně (hodnotě) určovací žalobou dotčené nemovitosti v době započetí právní služby. Teprve v případě, že hodnotu nemovité věci nelze vyjádřit v penězích či tato je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi, se podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu výše mimosmluvní odměny ustanoveného zástupce účastníka odvíjí z fixní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč u úkonů učiněných do 31. 12. 2024, resp. podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve výši 113 000 Kč u úkonů učiněných od 1. 1. 2025. Pojem „nepoměrné obtíže“ je třeba podle rozhodovací praxe soudů interpretovat tak, že z obsahu spisu není zřejmý žádný relevantní podklad týkající se hodnoty nemovitosti a zjišťování hodnoty věci či práva by si vyžádalo prodloužení sporu ve vazbě na neúčelné náklady, jež by se musely vynaložit v souvislosti s odborným posouzením skutečností rozhodných pro zjištění ceny nemovitosti (srov. kupříkladu nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15).

20. V projednávané věci nebylo potřebné ani účelné zjišťovat hodnotu rodinného domu. Zjišťování hodnoty by si vyžádalo další náklady a prodloužení řízení. Zástupce žalobkyně si nechal vypracovat znalecký posudek znaleckou kanceláří právnická osoba. až po skončení řízení, resp. po vyhlášení rozhodnutí o odvolání. Takový postup považuje odvolací soud za účelový a nekorespondující s výše uvedenou judikaturou. V průvodní zprávě tituly před jménem jméno FO z února 2008 není uvedena cena rekonstrukce domu (viz č. l. 10 až 13 spisu), propočet předpokládaných nákladů stavby zástupce žalobkyně doložil až po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu. Nadto z výše nákladů na rekonstrukci domu nelze odvodit hodnotu této nemovitosti v době započetí právní služby. Za revelantní podklad pro stanovení hodnoty rodinného domu nelze považovat ani odhad tržní hodnoty ve výši 2 mil. Kč, který byl vyhotoven pro účely čerpání úvěru u právnická osoba. před rekonstrukcí v květnu 2007, neboť mj. zahrnoval nejen rodinný dům, ale také pozemky, které nebyly předmětem projednávané věci. Za dané situace odvolací soud přistoupil k aplikaci § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, resp. § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2025.

21. Za účelně vynaložené považuje odvolací soud celkem 18 úkonů právní služby, a to 1. - příprava a převzetí zastupování, 2. - sepis žaloby, 3. - zastupování u jednání dne 25. 10. 2022, 4., 5. - 2 úkony za zastupování u jednání dne 14. 6. 2023, 6., 7. - 2 úkony za zastupování u jednání dne 14. 9. 2023, 8. - zastupování u jednání dne 6. 11. 2023, 9. - sepis vyjádření dne 21. 12. 2023, 10., 11. - 2 úkony za zastupování u jednání dne 8. 1. 2024, 12. - ½ úkonu za sepis návrhu na osvobození od placení soudních poplatků dne 11. 4. 2024, 13. - účast u místního šetření dne 31. 10. 2024, 14. - zastupování u jednání dne 10. 4. 2025, 15. - zastupování u jednání dne 22. 9. 2025, 16. - sepis odvolání, 17. - zastupování u odvolacího jednání dne 9. 4. 2026 a 18. - ½ úkonu za účast u vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu dne 21. 4. 2026, což představuje odměnu v sazbě 3 100 Kč za úkony 1. až 13. učiněné do 31. 12. 2024 a v sazbě 5 620 Kč za zbývající úkony učiněné po 1. 1. 2025, celkem 64 040 Kč. Dále náleží žalobkyni náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 6 150 Kč (za 13 úkonů do 31. 12. 2024 po 300 Kč a za 5 úkonů od 1. 1. 2025 po 450 Kč), náhrada za promeškaný čas ve výši 1 200 Kč (8 půlhodin po 150 Kč v souvislosti s účastí u odvolacího jednání dne 9. 4. 2026 a u vyhlášení rozhodnutí dne 21. 4. 2026) a náhrada cestovních výdajů ve výši 944 Kč (za dvě cesty k odvolacímu soudu z pobočky advokáta v adresa vozidlem o průměrné spotřebě 10,2 l benzinu BA 95, cena paliva 34,70 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,90 Kč, ujeto 2 x 50 km), tj. celkem 72 334 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 15 190 Kč, neboť zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty, na částku 87 524 Kč.

22. Odvolací soud nepřiznal žalobkyni náhradu nákladů spojených s písemnými podáními ze dne 25. 10. 2022, 15. 2. 2023, 1. 11. 2024 a 3. 1. 2025. Za další písemná podání v průběhu řízení (kromě žaloby) přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za vyjádření k dokazování nebo k některým dílčím doplněním skutkových tvrzení protistrany nebo vyjádření k procesním otázkám, rovněž za doplnění tvrzení, která již měla (mohla) být součástí prvotní žaloby, případně podání, ve kterých účastník opakuje nebo shrnuje dosavadní argumentaci odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává. Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalobkyně a neshledal v nich, že by byly reakcí na novou situaci ve shora naznačeném smyslu, aby je bylo možno považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu či jiný honorovatelný úkon právní služby. V podání ze dne 25. 10. 2022 žalobkyně navrhla připojení spisu stavebního úřadu a rovněž v podání ze dne 15. 2. 2023 označila další důkazy. Také zbývající dvě podání se týkala dokazování. Podání ze dne 1. 11. 2024 obsahovalo návrh na rozšíření znaleckého zadání a v podání ze dne 3. 1. 2025 se žalobkyně vyjádřila ke znaleckému posudku jméno FO.

23. Česká republika má ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledků řízení vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících ve znalečném vyplaceném znalci jméno FO ve výši 18 017,29 Kč.

24. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, odvolací soud rozhodl o přenesení poplatkové povinnosti na žalovaného, kterého zavázal zaplatit státu na soudním poplatku za odvolání 5 000 Kč [položka 4 bod 1 písm. a) Sazebníku], jelikož žalobkyně byla usnesením ze dne 13. 6. 2024, č. j. 27 C 246/2022-207 osvobozena od soudních poplatků. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Karviné. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh. V případě nezaplacení pohledávek ve výrocích III a IV ve lhůtě 30 dnů po uplynutí lhůty splatnosti bude tyto pohledávky vymáhat místně příslušný celní úřad.