27 C 246/2022

Plný text

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně, narozená dne Datum narození žalobkyně trvale bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného, narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení vlastnického práva k nemovitosti

I. Žaloba, aby bylo určeno, že stavba č.p. Anonymizováno – rodinný dům na pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, v obci adresa, v části obce adresa, zapsaná na listu vlastnictví č. hodnota u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, náleží do společného jmění manželů Jméno žalobkyně, r.č. RČ, trvale bytem adresa jméno FO, r.č. RČ, trvale bytem adresa, se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému na nákladech řízení částku 57 475 Kč k rukám právního zástupce žalovaného do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Stát nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 18. 7. 2022 domáhala se žalobkyně určení vlastnického práva k nemovitosti, a to stavba č.p. Anonymizováno – rodinný dům na pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, v obci adresa, v části obce adresa, zapsaná na listu vlastnictví č. hodnota u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná, náleží do společného jmění manželů Jméno žalobkyně, r.č. RČ, trvale bytem adresa jméno FO, r.č. RČ, trvale bytem adresa. Svou žalobu odůvodnila tím, s žalovaným jsou bývalí manželé, jejich manželství bylo uzavřeno dne 3. 5. 1998 a zaniklo rozvodem dnem 9. 5. 2020, kdy nabyl právní moci rozsudek zdejšího soudu sp. zn. spisová značka z 6. 5. 2020 o tom, že se manželství účastníků rozvádí. Po dobu trvání manželství neměla s žalovaným uzavřenu žádnou dohodu o změně majetkového režimu, o zúžení společného jmění manželů nebo o zrušení bezpodílového vlastnictví manželů. Žalovaný na základě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007 sepsané formou notářského zápisu notáře jméno FO Anonymizováno nabyl do svého výlučného vlastnictví mj. předmětný rodinný dům č.p. Anonymizováno na pozemku parc. č. hodnota. Na základě této darovací smlouvy byl žalovaný do katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník ke dni 16. 4. 2007 vkladem pod Anonymizováno. V rámci následné rekonstrukce, kterou se žalovaným provedli za trvání manželství v letech 2008 až 2011 dle projektové dokumentace autorizovaného architekta jméno FO, původní stavbu odstranili do té míry, že z ní zůstaly v celku jen tři ze čtyř obvodových zdí. Čtvrtou obvodovou zeď částečně zbourali a zůstalo z ní jen torzo. Tím došlo k zániku stavby jako věci v právním slova smyslu. Stavba zůstává při rekonstrukci věcí v právním slova smyslu jen tehdy, pokud demolice nezasáhne obvodní zdivo, a to zůstane v celém rozsahu v původním stavu. Je-li demolice takového rozsahu, že dojde k částečnému odstranění obvodového zdiva, dochází k zániku věci jejím zničením, což se v našem případě stalo. Původní stavba ve výlučném vlastnictví žalovaného tedy zanikla. Stavba, kterou žalobkyně se žalovaným vystavěli dílem na původních základech zaniklé stavby a při využití tří ze čtyř původních obvodových zdí, již byla věcí novou, nabytou zhotovením za trvání manželství ze společných prostředků, a proto po právní stránce náleží do společného jmění manželů. Zápis v katastru nemovitostí je tudíž v rozporu s právním stavem, v němž žalobkyně spatřuje naléhavý právní zájem na podání žaloby, by tím došlo k nápravě. Správně má být předmětná nemovitost zapsána ve společném jmění manželů. Proto navrhuje vydání rozsudku, v němž se určuje, že předmětná nemovitost náleží do společného jmění účastníků. Posléze upřesnila, že bylo zbouráno vše, kromě tří obvodových zdí 1. nadzemního podlaží, ze 4. obvodové zdi zbylo torzo v podobě tří nosných sloupů, s tím, že u pravého sloupu při pohledu od příjezdové komunikace byla zachována část přiléhající k nosné zdi. Byly ubourány i vnitřní příčky a prostor byl otevřen, a místo schodiště byla zřízena koupelna. Strop nad 1. nadzemním podlažím byl zbourán, snížen. Podlaha v 1. nadzemním podlaží byla vybrána (odstraněna) na původní úroveň a uděláno podlahové topení. Úplně celá střecha se nedělala, ale větší část ano. Ve 2. nadzemním podlaží byl úplně zbourán štít z pohledové strany od cesty, zadní štít zůstal. Na střeše se měnily trámy, které byly prožrané od vos nebo prohnilé, což byla většina, z původních se při rekonstrukci použily jen tři až čtyři trámy. Při jednání konaném dne 16. 1. 2023 žalobkyně doplnila skutková tvrzení a uvedla, že chce ještě uvést druhou rovinu žalobní argumentace: pokud jde o nabývací titul žalovaného k předmětným nemovitostem, pak v katastru nemovitostí je jako tento titul zapsána darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007, ve skutečnosti se však jedná o zastřené právní jednání, kdy ve skutečnosti nešlo o převod bezúplatný, nýbrž o převod úplatný, a účastníci ze společných prostředků zaplatili převodkyni jméno FO částku 1 000 000 Kč bankovním převodem z účtu žalovaného č. Anonymizováno, přičemž jako platební místo byl sjednán účet bratra převodkyně jméno FO. Dle dědického usnesení Okresního soudu v Karviné sp. zn. spisová značka ze dne 29. 3. 2007 dědili po zemřelém jméno FO, přičemž dědici byli jméno FO a jméno FO, a jméno FO byla zastoupena v dědickém řízení žalovaným. Dle uzavřené dědické dohody měla jméno FO vyplatit na dědický podíl svému bratru jméno FO částku 500 000 Kč. Z časových souvislostí je zjevné, že jméno FO v podstatě obratem nemovitosti převedla na žalovaného zastřenou darovací smlouvou, jelikož dědické usnesení nabylo právní moci dne 10. 4. 2007 a darovací smlouva byla uzavřena dne 12. 4. 2007. Ve skutečnosti tedy došlo k uzavření smlouvy kupní, přičemž plněním ze strany nynějších účastníků řízení převodkyni jméno FO na účet jméno FO současně zanikl závazek jméno FO vůči jméno FO z titulu vypořádacího podílu dle dědické dohody. V podání ze dne 21. 12. 2023 dále žalobkyně doplnila, že má za to, že z provedeného dokazování již lze učinit skutkový a právní závěr o neplatnosti darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007 pro absenci vážné vůle nemovitosti darovat. Tato skutečnost byla prokázána výslechem svědka jméno FO, dohodou o vypořádání ze dne 18. 5. 2007 uzavřenou mezi jméno FO a žalovaným, přípisem jméno FO ze dne 12. 6. 2007, výpisem z hypotečního účtu žalovaného u Raiffeisenbank (platba částky 500 000 Kč ze dne 20. 6. 2007) a výpisem z účtu jméno FO u ČSOB a.s. (připsána platba ve výši 500 000 Kč dne 20. 6. 2007). Žalovaný ve svých tvrzeních zjevně lhal, když uváděl, že žádnou platbu jméno FO neplatil. Žalovaný spoléhal na to, že žalobkyně je v informačním deficitu, není schopna platbu nijak identifikovat, natož pak prokázat. Žalovaný byl listinami doloženými Raiffeisenbank a.s., které jej usvědčily ze lži a platbu částky 500 000 Kč prokázaly, zjevně zaskočen. U jednání pak žalovaný pod tíhou nových důkazů přišel ze zcela novým tvrzením, že sice jméno FO částku 500 000 Kč zaslal, ale předtím ji obdržel v hotovosti od jméno FO, která jméno FO nechtěla peníze předat v hotovosti a nemohla mu částku zaslat z účtu, protože neměla zřízený korunový účet. Již na první pohled jde o vysvětlení ryze účelové, protože s ním žalovaný přišel až poté, co byl usvědčen ze lži a co byla platba částky 500 000 Kč prokázána. Navíc nelze přehlédnout, že žalovaný částku 500 000 Kč platil ze svého hypotečního účtu a nikoliv z běžného účtu, kam by logicky částku 500 000 Kč v hotovosti vložil, pokud by ji skutečně, jak nově tvrdí, od jméno FO předtím převzal. Konečně nelze přehlédnout, že jméno FO nic nebránilo, aby jméno FO částku 500 000 Kč zaslala sama ze svého účtu. jméno FO měla u ČSOB a.s., tedy u stejné banky, kde měl účet i jméno FO, zřízený postžirový účet č. č. účtu, jak vyplývá z dědického usnesení Okresního soudu v Karviné sp. zn. spisová značka, které žalobkyně navrhuje k důkazu. Jen na okraj pak lze poznamenat, že s ohledem na zůstatek na tomto účtu ke dni úmrtí jméno FO ve výši 3 885,40 Kč je téměř jisté, že žádnou větší hotovostí nedisponovala. Je vyloučeno, aby jméno FO zděděné nemovitosti po jméno FO darovala žalovanému a zůstal jí z dědictví závazek vůči bratrovi jméno FO z titulu vypořádání dědictví ve výši 500 000 Kč, na jehož úhradu nota bene neměla finanční prostředky. Takové chování by bylo zcela nesmyslné. Ve skutečnosti jméno FO jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli k předmětným nemovitostem kupní smlouvu s kupní cenou 500 000 Kč a darovací smlouvou ze dne 12. 4. 2007 se toliko pokusili uzavření kupní smlouvy zastřít. Kupní cenu ve výši 500 000 Kč měl žalovaný za prodej nemovitostí zaplatit jméno FO přímo na účet jméno FO, aby tím současně zanikl dluh jméno FO k jejímu bratrovi. Darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007 je proto absolutně neplatná pro nedostatek vážné vůle nemovitosti převést na žalovaného bezplatně. Jde-li pak o posouzení platnosti disimulované kupní smlouvy, je pravdou, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ČR stojí na právním stanovisku, že disimulovaná kupní smlouva může být platná jen tehdy, byla-li uzavřena písemně a z jejího znění je zřejmé, že šlo o prodej a koupi viz. již soudem odkazované rozhodnutí sp. zn. spisová značka ze dne 5. 2. 2008. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že při absolutním uplatňování citovaných judikovaných závěrů si v podstatě nelze představit případ, kdy by u převodu nemovitostí byla disimulovaná kupní smlouva zastřená smlouvou darovací platná, protože, pokud by na jedné listině měla být obsažena vůle prodávajícího konkrétní nemovitosti za konkrétní úplatu prodat a současně vůle kupujícího konkrétní nemovitosti za tutéž konkrétní úplatu koupit, pak by platná písemná kupní smlouva o těchto náležitostech v praxi nikdy nemohla být zastřena smlouvou darovací. Taková úvaha jistě neobstojí, protože platnost disimulované kupní smlouvy k nemovitostem zastřené smlouvou darovací v podstatě nepřipouští. K naplnění účelu spravedlivého rozhodnutí a účelu a smyslu upřednostnění skutečné vůle stran před simulovanými projevy je zapotřebí dosavadní judikaturu posunout resp. ji dotvořit. Z povahy simulovaných a disimulovaných úkonů nemůže být disimulovaná smlouva zcela perfektní a standardní, jak by tomu bylo, pokud by zde absentovala snaha stran ji zastřít, nýbrž z logiky věci bývá skutečný obsah záměrně potlačován simulovaným jednáním (jednáním „na oko“) a je nutno jej dovozovat z výkladů skutečné vůle stran, jejich projevů a okolností, za kterých byly právní úkony činěny. Přitom je nutno dbát obecného principu, že na právní jednání je třeba nahlížet jako na platné než jako na neplatné. Jde sice o princip výslovně obsažený až v novém občanském zákoníku (§574), avšak judikatorně, zejména pak nálezovou judikaturou Ústavního soudu ČR, byl reflektován již za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964. Ve světle východisek, že je nezbytné upřednostnit při výkladu právních úkonů skutečnou vůli stran a na tyto právní úkony při pochybnostech hledět jako na platné, musí soud vyvinout maximální úsilí při hodnocení projevů vůle jméno FO a žalovaného obsažené v simulované darovací smlouvě ze dne 12. 4. 2007 a v s ní související dohodě o vypořádání ze dne 18. 5. 2007, aby tyto listiny mohl vyhodnotit jako platnou kupní smlouvu. Předně obě listiny musí soud hodnotit jako jeden kontinuální projev vůle a nikoliv jako listiny izolované. Obě listiny mají písemnou formu a jsou na nich obsaženy projevy obou smluvních stran. Listina ze dne 12. 4. 2007 obsahuje vůli jméno FO nemovitosti převést na žalovaného a vůli žalovaného tyto nemovitosti nabýt. Simulována je zde pouze bezplatnost převodu, která skutečné vůli stran neodpovídá. Skutečná vůle stran ohledně úplatnosti a výše úplaty je pak vyjádřena v dohodě o vypořádání tím způsobem, že k převodu vlastnického práva dochází oproti závazku žalovaného uhradit jméno FO dluh jméno FO z dědického usnesení Okresního soudu v Karviné sp. zn. spisová značka ze dne 29. 3. 2007. Výše tohoto závazku představující faktickou výši úplaty za převod nemovitostí pak vyplývá z dědického usnesení a činí 500 000 Kč. Jistě je přípustné sjednat výši úplaty za převod vlastnického práva způsobem, že kupující uhradí závazek prodávajícího vůči třetí osobě vyplývající z veřejné listiny za stavu, kdy prodávající je dědicem a kupující jeho zástupcem v dědickém řízení a oběma tak nutně musí být obsah dědického usnesení a výše závazku prodávající vůči třetí osobě znám. Projevy obou stran při písemné kupní smlouvě sice musí být obsaženy na téže listině, avšak nemusí se nutně jednat o listinu jedinou. Tyto projevy vůle obou stran mohou být vyjádřeny ve dvou i více listinách, přičemž každá z nich může obsahovat jen část celkové vůle. V poměrech projednávané věci jedna listina obsahuje projev vůle převést a nabýt vlastnické právo a druhá listina obsahuje projev vůle učinit tak za úplatu formou úhrady konkrétního závazku vůči třetí osobě. Obě listiny ve vzájemném kontextu a při respektování pravidla, že na právní úkony je nutno nahlížet spíše jako na platné než jako na neplatné, pak obsahují všechny potřebné náležitosti kupní smlouvy. Jde-li o podpisy stran, tak listina ze dne 12. 4. 2007 je sepsána formou notářského zápisu, který představuje vyšší formu legalizace než prosté ověření podpisů, a listina ze dne 18. 5. 2007 obsahuje ověřené podpisy účastníků. Při aplikaci uvedeného přístupu soud nutně musí dospět k závěru, že disimulovaná kupní smlouva je platným právním úkonem a nemovitosti tak byly nabyty do společného jmění účastníků. Kdyby přes veškeré přesvědčení žalobkyně soud dospěl k závěru, že disimulovaná kupní smlouva jako platný právní úkon neobstojí, pak by bylo nutné se zabývat otázkou vydržení. K řádnému vydržení vlastnického práva je zapotřebí splnit čtyři podmínky, a to existenci držby, délku držby 10 let, titul držby a dobrou víru držitele, že mu vlastnické právo svědčí. Není pochyb o tom, že žalovaný držel nemovitosti od roku 2007, konkrétně od účinku zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí (16. 4. 2007) po dobu delší 10 let, jelikož účastníci nemovitost rekonstruovali, užívali ji a měli v ní společnou domácnost. Jde-li o titul držby, tím byla darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007, která je jako titul zapsána v katastru nemovitostí. Z pohledu vydržení není potřeba, aby se jednalo o titul v podobě platného právního úkonu, ostatně již z principu vydržení se počítá s titulem držby, který platný z celé řady důvodu není. Titulem držby z pohledu vydržení proto jistě může být i simulovaná smlouva nota bene za stavu, kdy byla jako titul vlastnictví zapsána v katastru nemovitostí. A jde-li konečně o dobrou víru žalovaného, že vlastnické právo nabyl, pak tato se dle ust. §7 předpokládá, přičemž ustanovení hlavy I. první části nového občanského zákoníku se aplikují i na práva a povinnosti, která se jinak posuzují podle dosavadních předpisů. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný po celou dobu držby 10 let byl v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007. Žalovaný se jako vlastník k nemovitosti po celou dobu choval. Z pohledu dobré víry je lhostejno, zda měl žalovaný za to, že je výlučným vlastníkem nebo byl srozuměn s tím, že nemovitosti jsou dle hmotného práva v SJM, jelikož je nabyl oproti povinnosti uhradit závazek jméno FO jméno FO z dědického usnesení, tedy fakticky úplatně. Proto ani není podstatné, zda si žalovaný byl vědom právního posouzení simulované darovací smlouvy, popřípadě právního posouzení disimulované kupní smlouvy. Podstatné je, že žalovaný byl v dobré víře o svém vlastnictví (ať již v režimu výlučného vlastnictví či v režimu SJM). Tato dobrá víra žalovaného byla utvrzena zápisem v katastru nemovitostí a jak shora uvedeno, dle zákona se i předpokládá. Žalovaný konečně v řízení svou dobrou víru ve své vlastnictví nijak nerozporuje. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že disimulovaná kupní smlouva jako platný právní úkon neobstojí, pak musel současně zaujmou právní úvahu, že žalovaný vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl nejpozději dne 16. 4. 2017, uplynutím 10 let od účinku zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jelikož by k nabytí vlastnického práva vydržením došlo za trvání manželství, byly nemovitosti vydržením ze strany žalovaného nabyty do společného jmění manželů. Stav řízení již nyní dovoluje ve věci meritorně rozhodnout tak, že žalobě bude vyhověno, aniž by bylo zapotřebí se zabývat druhou rovinou žalobní argumentace, týkající se zániku věci a zhotovením věci nové.

2. Žalovaný uvedl, že nárok uplatněný v žalobě neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby v celém rozsahu, a to z následujících důvodů. Je pravdou, že žalovaný uzavřel sňatek s žalobkyní dne 3. 5. 1998, kdy k rozvodu manželství došlo dne 6. 5. 2020. Žalovaný rovněž souhlasí s tím, že nabyl do svého výlučného vlastnictví na základě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007 mimo jiné rodinný dům, tak jak je specifikován v žalobě. Žalovaný však zcela vylučuje, že by rekonstrukcí rodinného domu byla odstraněna jedna ze čtyř obvodových zdí rodinného domu a z této zůstalo jen torzo, jak ve své žalobě tvrdí žalobkyně. Naopak nikdy nebyla žádná z obvodových zdí rodinného domu odstraněna. Žalovaný nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by původní stavba rodinného domu zanikla a tím shora uvedený rodinný dům náležel do společného jmění manželů. Nikdy za trvání jeho vlastnictví nebyla v rodinném domě odstraněna žádná z obvodových zdí, když toto ani nebylo možné z důvodu, že se jedná o nosné zdi rodinného domu. Rovněž není pravdivé tvrzení žalobkyně, že by snad byl zbourán strop nad 1. nadzemním podlažím, kdy tento byl pouze pomocí sádrokartonové konstrukce snížen (tzv. podhledy). Pokud se jedná o střechu, tak opět tvrzení žalobkyně se nezakládá na pravdě, když veškeré trámy na střeše zůstaly a pouze došlo k prodloužení střechy nad přístavbu. V žádném případě potom nedošlo ke zbourání štítu z pohledové strany, jak uvedla žalobkyně, když tento je nosnou částí domu. Tyto skutečnosti jsou patrné z přiložené fotografie. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby v plném rozsahu. Pokud se jedná o nabytí rodinného domu, tak žalobkyně v bodě II. žaloby uvedla, že žalovaný rodinný dům nabyl darovací smlouvou ze dne 12. 4. 2007. Následné tvrzení žalobkyně u jednání dne 16. 1. 2023, že se snad mělo jednat o zastřenou kupní smlouvu, je zcela účelové a nepravdivé, když žalovaný zcela vylučuje, že by společně s žalobkyní ze společných prostředků z účtu žalovaného uhradili paní jméno FO na účet jejího bratra jméno FO částku 1 000 000 Kč, jako úplatu za koupi rodinného domu. V žádném případě tedy žalovaný nesouhlasí, že by byla předmětná nemovitost nabyta do SJM, když tuto žalovanému darovala jeho babička jméno FO. Věrohodnost žalobkyně potom jednoznačně dokresluje tvrzení ohledně vlastnictví rodinného domu panem Kolondrou. Rodinný dům od počátku vlastnili manželé jméno FO a jméno FO, kdy i původní plány na výstavbu rodinného domu z roku 1935 jsou vyhotoveny na jejich jméno. Manželé jméno FO vlastnili rodinný dům až do roku 1972, kdy jej prodali manželům jméno FO a jméno FO. Následně po smrti jméno FO v roce 2007 připadl dům v dědickém řízení paní jméno FO, která jej darovala žalovanému. Žádný pan jméno FO tedy nebyl nikdy vlastníkem předmětného rodinného domu. Dle informací žalovaného došlo k opakovaným rekonstrukcím rodinného domu za trvání vlastnictví manželů jméno FO (vlastnili RD 35 let, nikoliv 15 let, jak uvedla žalobkyně). Žakovaný zcela vylučuje že by společně s žalobkyní ze společných prostředků z účtu žalovaného uhradili paní jméno FO na účet jejího bratra jméno FO částku 1 000 000 Kč jako úplatu za koupi domu. Poté, co žalobkyni zjistila, že z účtu žalovaného žádná částka 1 000 000 Kč nebyla na účet jméno FO odeslána, přišla s tvrzením, že tato částka byla zaslána z hypotečního účtu žalovaného v r. 2008. Žalovaný to vylučuje. Pokud jde o převod částky 500 000 Kč na účet jméno FO, nejednalo se v žádném případě o jeho platbu jméno FO z titulu jakékoliv kupí smlouvy, ale jednalo se o finanční prostředky jméno FO, která je měla uhradit jméno FO z titulu vypořádání dědictví.

3. Soud provedl dokazování sdělením podstatného obsahu listin, a to nákresu obytného domu z 6. 5. 1935, složky s projektovou dokumentací, výpis z katastru nemovitostí, notářského zápisu na čl. 6 – 7 spisu, rozvodového rozsudku na čl. 8 – 9, průvodní zprávy a projektové dokumentace na čl. 10 – 20, notářského zápisu na čl. 51 – 52, fotografie na čl. 53, plánu domu z roku 1962 na čl. 54, spisů zdejšího soudu sp. zn. spisová značka, zejména usnesení na čl. 70, a sp. zn. spisová značka, zejména vyjádření dědiců ohledně účtů zůstavitele na čl. 5, protokolů na čl. 14 a 46, a usnesení na čl. 56, zprávy České spořitelny na čl. 83 a 85, listin na čl. 118 – 140, zejména dohody o vypořádání na čl. 136 a sdělení na čl. 140, zprávy banky na čl. 142 – 143, výpisů z účtu Raiffeisenbank na čl. 87 – 101 a čl. 115, výpisu z účtu na čl. 103 – 104, výpisu z účtu za roky 2007 až 2012, dědického spisu zdejšího soudu spisová značka, zejména protokolu na čl. 25 – 26 a usnesení na čl. 30 – 31, tří vkladových dokladů na celkovou částku 900 000 Kč, vyjádření notářky na čl. 172a, vyjádření pana Ščurka a listiny na čl. 155 – 158. Dále soud vyslechl svědky: jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO. Soud dále provedl dokazování znaleckým posudkem znalce jméno FO.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Z rozsudku zdejšího soudu ze dne 6. 5. 2020, č.j. spisová značka, který nabyl právní moci dne 9.5. 2020, soud zjistil, že manželství účastníků uzavřené dne 3. 5. 1997 v Českém Těšíně bylo dne 6. 5. 2020 rozvedeno. Z notářského zápisu ze dne 9. 11. 1972, Anonymizováno, sepsaného notářem anonymizováno soud zjistil, že v zápisu byla uzavřena kupní smlouva mezi manželi jméno FO a jméno FO jako prodávajícími, a jméno FO a jméno FO jako kupujícími, jejímž předmětem byla koupě mj. i předmětné nemovitosti manželi jméno FO. Z dědického spisu zdejšího soudu sp. zn. spisová značka soud zjistil, že v usnesení ze dne 29. 3. 2007, č.j. spisová značka, které nabylo právní moci dne 10. 4. 2007, kdy bylo rozhodováno o majetku zemřeného jméno FO, soud schválil dohodu dědiců, dle které se pozůstala sestra jméno FO nabyla v usnesení uvedený majetek zůstavitele, mj. i předmětnou nemovitost, a zavázala se uhradit žalovanému pohřební náklady ve výši 30 304 Kč a pozůstalému bratrovi jméno FO částku 500 000 Kč do dvou měsíců od právní moci usnesení o projednání dědictví. Z notářského zápisu sp. zn. Anonymizováno ze dne 12. 4. 2007 sepsaného notářem tituly před jménem jméno FO v Českém Těšíně soud zjistil, že tohoto dne jméno FO jako dárkyně a žalovaný jako obdarovaný uzavírají darovací smlouvu. Předmětem daru byla kromě jiných nemovitostí i stavba rodinného domu č.p. 91 na pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, v obci adresa, v části obce adresa, zapsaná na listu vlastnictví č. hodnota u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná (dále jen předmětná nemovitosti). jméno FO prohlásila, že je podle usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 3. 2007, č.j. spisová značka vlastníkem v zápisu uvedených nemovitostí a daruje je svému vnukovi, tedy žalovanému, do jeho výlučného vlastnictví. Z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 18. 5. 2022 soud zjistil, že jako jediný vlastník předmětné nemovitosti je zde zapsán žalovaný. Titulem pro zápis byla darovací smlouva z 12. 4. 2007, právní účinky vkladu nastaly ke dni 16. 4. 2007. Z dohody o vypořádání ze dne 18. 5. 2007 soud zjistil, že tohoto dne jméno FO jako dárkyně a původní dlužník a žalovaný jako obdarovaný uzavřeli dohodu, v níž bylo konstatováno, že se jméno FO stala na základě usnesení ze dne 29. 3. 2007, č.j. spisová značka, vlastníkem nemovitostí uvedených v usnesení, a zavázala se uhradit žalovanému pohřební náklady ve výši 30 304 Kč a pozůstalému bratrovi jméno FO částku 500 000 Kč do dvou měsíců od právní moci usnesení o projednání dědictví. Darovací smlouvou ze dne 12. 4. 2007 sepsanou notářským zápisem tituly před jménem jméno FO paní jméno FO darovala žalovanému předmětnou nemovitost, přičemž mezi účastníky smlouvy bylo dohodnuto, že žalovaný převezme závazek z usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 3. 2007, č.j. spisová značka, vůči pozůstalému bratrovi jméno FO na výplatu částky 500 000 Kč a zavazuje se tuto částku uhradit věřiteli ve lhůtě do 10. 6. 2007 na účet věřitele, který mu tento sdělí. Ze sdělení jméno FO z 12. 6. 2007 soud zjistil, že tento sdělil žalovanému, že rozhodnutím Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 3. 2007, č.j. spisová značka byla jeho sestře jméno FO uložena povinnost vyplatit mu částku 500 000 Kč ve lhůtě do 10. 6. 2007. Lhůta k plnění již tedy uplynula a on má již možnost vymáhat tuto částku soudní cestou, nebo jeho sestra svou povinnost nesplnila. Dnešního dne se na něj žalovaný obrátil s žádostí, zda částka 500 000 Kč může být připsána na jeho účet z účtu žalovaného. K tomu sděluje, že je mu to jedno, zda tato částka bude uhrazena jeho sestrou, příp. tento finanční obnos, tj. 500 000 Kč bude poukázán na jeho účet u ČSOB č. č. účtu z účtu žalovaného. Upozorňuje však, že peníze na svém účtu očekává nejpozději do 20. 6. 2007 a tuto platbu bude považovat jako splněnou povinnost ze strany jeho sestry dle citovaného rozhodnutí, nyní již vykonatelného s ohledem na uplynulou lhůtu k plnění. V opačném případě se bude domáhat vymožení částky 500 000 Kč soudní cestou. Z výpisu z úvěrového účtu na č.l. 115 spisu, ze zprávy ČSOB a.s. ze dne 16. 10. 2023 a z výpisu z účtu jméno FO na čl. 142 – 143 spisu soud zjistil, že účet č. č. účtu na jméno jméno FO u banky byl otevřen dne 29. 5. 2007 a uzavřen 2. 8. 2007. Dne 20. 6. 2007 na tento účet přišla z účtu žalovaného u Raiffaisenbank a.s. č. č. účtu částka 500 000 Kč pod VS tvořeným rodným číslem žalovaného. Z výslechu svědkyně jméno FO vzal soud za zjištěno, že je jí známo, že předmětný dům měl vlastně od prvopočátku měl patřit jejímu bratrovi (žalovanému), jenomže za života strýce svědkyně jméno FO to žalovaný nechtěl přepisovat, že je strýc v pořádku, na svoje roky hospodařil, staral se o sebe, prostě byl v kondici, nic nenasvědčovalo k tomu, že se jeho život chýlí ke konci, tak se nic nepřepisovalo. Strýc neměl děti, a pomáhal babičce svědkyně a mamince svědkyně s jejich výchovou, brával je na ten dům a tak, takže vlastně od dětství přebývali na tom domě. Svědkyně usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 29. 3. 2007, č.j. spisová značka, ani dohodu o vypořádání ze dne 18. 5. 2007 neviděla, ale jestli se vypořádávala její babička jméno FO, tak si myslí, že muselo jít o peníze babičky, určitě měla takovou částku. Měli peníze vždycky doma, babička si zřizovala účet, když se na poště nemohly vydávat důchody, když pošťačka nechodila už domů, tak se zřizoval postžirový účet a tam chodil vlastně po dědovi důchod z Polska dolarový a její důchod, když tam chodil, tak ho hned vybírali a dávali babičce, protože ona už potom ke konci nemohla chodit, už byla slabá na nohy. Rodina svědkyně, co si pamatuje, tak hospodařili, chovali vlastně prasata, býky, to se všechno dávalo na jatka a peníze se spořily a prostě ty peníze doma byly. Prodávalo se mléko, vajíčka, sýr se dělal, a prostě z toho hospodaření se šetřily peníze. Jednou je chtěla babička použít na rekonstrukci domu, ale k tomu nedošlo. Úspory babičky byly v řádech statisíců. Svědkyně fyzicky viděla ty peníze a ještě vlastně, když už byla babička nemohoucí a tak, tak ještě část peněz darovala mamince svědkyně, protože se starala o schizofrenického nemohoucího strejdu a ona též byla invalidní, takže peníze, aby bylo o ně postaráno, tak našetřila ještě jim, co jim darovala. Babička darovala její mamince 900 000 Kč. Svědkyně peníze vzala a dala je na spořicí účet. Z tří vkladových dokladů na celkovou částku 900 000 Kč soud zjistil, že vkladový doklad na částku 200 000 Kč je z 21. 2. 2012 a částka byla vložena na účet číslo č. účtu. Pod dokladem je podepsána jméno FO (matka žalovaného a svědkyně jméno FO). Na týž účet byla dne vložena 23. 1. 2012 částka 10 000 Kč. Pod dokladem je podepsána jméno FO. Na týž účet byla dále dne 25. 1. 2012 vložena částka 690 000 Kč. Pod dokladem je podepsána svědkyně jméno FO. Z projektové dokumentace tituly před jménem jméno FO z února 2008 soud zjistil, že dle plánu půdorysu I. nadzemního podlaží (číslo výkresu F 1.3) mělo v nosných zdech dojít v západní štítové zdi směřující k zahradě k vybourání dveřních otvorů, a to v místnosti č. hodnota o šířce 2 000 mm a v sousední severozápadní místnosti bez číselného označení o šířce 1 800 mm. Dále mělo dojít ve východní štítové zdi směřující k cestě k vybourání otvoru o šířce 2 750 mm a propojení s novou přístavbou před tímto štítem do nově vzniklé místnosti 106. Z místnosti 108 měly vést do nově vzniklé místnosti 107 v přístavbě ke štítové zdi dveře. Okna v koupelně 109 ve východní a severní zdi měla být zazděná. Místo původního schodiště měla v místnosti 109 vzniknout koupelna, v níž mělo dojít k vybourání vnitřních příček. Schodiště do patra bylo nově umístěno do místnosti 102 v novém přístavku před severní stěnu. Dále bylo zazděno okno v severní stěně v severozápadní místnosti bez čísla. Měla být ubourána část příčky v rozsahu 3 350 mm mezi místností 104 a severozápadní místností bez čísla a celá příčka mezi místnostmi 104 a 105. Mělo rovněž dojít k dozdění příčky mezi místnostmi 103 (síň a 109 (koupelna) s ponecháním dveřního otvoru. Z výpovědi svědka tituly před jménem jméno FO, jakož i z projektové dokumentace – řezu A-A (číslo výkresu F 1.6) soud zjistil, že východní štítová zeď se celá bourat neměla, pouze se v ní měl probourat otvor o šířce2 750 mm a výšce 2 600 mm, jak je vyznačeno v projektové dokumentaci. Podle dokumentace dojít k bourání původního stropu nad 1. NP nemělo, na řezu A-A je vidět snížený podhled, který se obvykle dělá ze sádrokartonu. Po předestření technické zprávy svědek uvedl, že skutečně za pomoci zavěšené konstrukce měl být udělán snížený podhled ze sádrokartonu ve výšce 255 cm od podlahy. Pokud je dotazován, zda sám zakresloval aktuální stav stavby před rekonstrukcí, svědek uvedl, že vycházel z původní dokumentace, nevzpomíná si, že sám zakresloval. Možná, pokud by byly provedeny nějaké změny. Z plánku domu z r. 1962 soud zjistil, že v západní stěně v severozápadní místnosti bez čísla v místě pozdějších dveří se původně nacházelo okno, rovněž tak v jižní stěně se v místech dvou oken již původně nacházela okna o šířce 150 cm a výšce 160 cm. Ze znaleckého posudku č. 362/2024 ze dne 4. 11. 2024 znalce jméno FO soud zjistil, že v I. nadzemním podlaží byly provedeny následující bourací práce: - Příčka v místnosti č. 4 – obývací pokoj, která původně rozdělovala 2 místnosti, je bouráním provedený nový otvor o rozměru šířky 335 cm. - Původní příčka mezi pokoji č. 104 a 105 byla vybourána celá. - Na původní severovýchodní štítové zdi byl vybourán otvor šířky 275 cm. Dále byl v severovýchodní štítové zdi vybouraný z místnosti č. 108 do nově přistavené místnosti č. 107 dveřní otvor. - V místnosti č. 109 byla vybourána příčka podle šrafování na výkrese, tím vznikla jedna místnost nové koupelny. Bourací práce na příčkách i na severovýchodní štítové stěně byly provedeny v rozsahu podle projektové dokumentace. Stropní konstrukce nad původní částí 1. NP je původní a nedošlo k jejímu zbourání. Stávající podhled je proveden jako snížený ze sádrokartonové konstrukce. Výška snížení konstrukce SDK je provedena pod nově provedenými překlady nad vybouranými otvory. Nový podhled je tedy souvislý v jedné výškové rovině. Ověření původní stropní konstrukce znalec provedl přes montážní otvor v podhledu, který je v místnosti č.

108. Podle zjištěného se jednoznačně jedná o původní stropní konstrukci. Na stropu je vápenocementová omítka s původní malbou. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 40 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. (dále jen občanský zákon) nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný. Dle odst. 2 písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně. Dle odst. 3 písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky v případech, kdy je to obvyklé. Je-li právní úkon učiněn elektronickými prostředky, může být podepsán elektronicky podle zvláštních předpisů.

7. Podle § 46 odst. 1 občanského zákona písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků. Podle odst. 2 pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině.

8. Podle § 41a odst. 2 občanského zákona má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený.

9. Podle § 130 odst. 1 občanského zákona je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.

10. Podle § 134 (Vydržení) odst. 1 občanského zákona oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.

11. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že předmětná nemovitost (stavba č.p. Anonymizováno – rodinný dům na pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, v obci adresa, v části obce adresa, zapsaná na listu vlastnictví č. hodnota u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Karviná) náleží do společného jmění manželů, a to nejprve původně z důvodu, že přestavbou původní nemovitost jako věc zanikla a vznikla věc nová. Posléze začala tvrdit existenci simulované darovací smlouvy a disimulované kupní smlouvy a následně i vydržení nemovitosti žalovaným za trvání manželství účastníků. Žádná z tvrzených skutkových verzí však nebyla žalobkyní prokázána, resp. soudem v řízení zjištěna.

12. Jelikož skutková verze o simulované darovací smlouvě a disimulované kupní smlouvě má z hlediska právního posouzení přednost před vydržením a zánikem původní věci rekonstrukcí, soud se primárně zabýval důvodností této verze.

13. Žalobkyně tvrdila, že v katastru nemovitostí je sice jako nabývací titul k předmětné nemovitosti zapsána darovací smlouva mezi paní jméno FO a žalovaným ze dne 12. 4. 2007, ve skutečnosti se však jedná o zastřené právní jednání, kdy ve skutečnosti nešlo o převod bezúplatný, nýbrž o převod úplatný, a účastníci ze společných prostředků zaplatili převodkyni jméno FO částku původně o tvrzené výši 1 000 000 Kč. Soud však dospěl k závěru, že skutková tvrzení žalobkyně o simulované darovací smlouvě a existenci disimulované kupní smlouvy na předmětnou nemovitost nebyla v řízení prokázána. Protože darovací smlouva byla uzavřena v dubnu 2007 a ve stejné době se dle tvrzení žalobkyně měla uzavírat i zastřená kupní smlouva, soud musel posoudit situaci podle úpravy účinné v té době, tedy podle § 40 odst. 1 občanského zákona a § 46 odst. 1 a 2 občanského zákona, který výslovně a jednoznačně uvádí, že jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků (tedy v tomto případě vůle převést nemovitost za úplatu a výše úplaty) na téže listině a je zde povinná písemná forma smlouvy, a to obojí současně pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy při nesplnění těchto formálních náležitostí. Podpisy účastníků musí být na jedné listině a musí být úředně ověřeny (výjimečně by ověření pravosti podpisu by šlo nahradit i prohlášením kontrahentů před katastrálním úřadem, tím se však v tomto řízení není nutno zabývat). Vůle zákonodárce je zde jasně a jednoznačně vyjádřena a nelze ji překlenovat jakýmkoliv jiným výkladem.

14. V řízení nebylo prokázáno, že by kromě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007, která náležitosti dle § 40 odst. 1 občanského zákona a § 46 odst. 1 a 2 občanského zákona splňuje, byla uzavřena i nezastřená kupní smlouva na předmětnou nemovitost, která by jednak měla podstatné náležitosti pro tento typ smlouvy, tedy především určení kupní ceny a vůli smluvních stran převést za tuto kupní smlouvu vlastnické právo na nového nabyvatele, jednak v tomto případě speciální náležitosti, a to písemnou formu, kde je navíc nutné, aby projev vůle účastníků byl na téže listině. Např. v již výše zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007, se uvádí, že „má-li být právním úkonem zastřen právní úkon jiný, platí tento jiný úkon, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Neplatnosti takového právního úkonu se nelze dovolávat vůči účastníku, který jej považoval za nezastřený (§ 41 a odst. 2 ObčZ). Požadavek písemné formy smlouvy je splněn, pokud jsou v písemném projevu vůle účastníků vyjádřeny podstatné složky jejich projevu vůle (viz rozsudek býv. Nejvyššího soudu SR z 30. 1. 1975 sp. zn. 1 Cz 129/74, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970-1983, č. IV, Praha 1986). Podstatné náležitosti, tvořící obsah smlouvy o převodu nemovitosti, musí být proto vyjádřeny v písemné formě; ústní nebo konkludentní ujednání, týkající se podstatných náležitostí, nejsou součástí smlouvy, pro kterou je předepsána písemná forma. Uzavírají-li účastníci kupní smlouvu ohledně nemovitosti, musí být skutečnost, že jde o prodej a koupi, vyjádřena v písemné formě; jinak kupní smlouva platně nevznikne. Proto v případě, že účastníci uzavřeli simulovanou písemnou darovací smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěli zastřít prodej této nemovitosti, není kupní smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o prodej a koupi. Náležitosti této smlouvy je třeba posuzovat bez ohledu na skutečnost, že jde o zastřený právní úkon (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, Soudní rozhledy č. 8/2000). V judikované případěm z písemné smlouvy uzavřené mezi žalobcem a jeho bratrem nevyplývá, že by mělo jít o kupní smlouvu, a proto nelze dospět k závěru, že (byť i v souladu se skutečnou vůlí účastníků) byla taková smlouva v písemné formě uzavřena. Vzhledem k tomu, že předmětná smlouva nesplňovala náležitosti platné kupní smlouvy, nelze v souladu s § 41a odst. 2 ObčZ učinit závěr, že šlo o platný prodej nemovitostí. Byla-li darovací smlouva neplatná, nelze z toho vyvodit závěr, že žalobce nemovitosti nabyl úplatně a ty se staly součástí BSM účastníků; vztah mezi převodcem a nabyvatelem by se řídil § 457 odst. 1 ObčZ.“ Existence takové samostatné uzavřené kupní smlouvy se všemi potřebnými náležitosti ani v písemné (na jediné listině) ani v ústní podobě v tomto řízení prokázána nebyla.

15. Žalobkyně posléze začala tvrdit, že jako perfektní nezastřenou kupní smlouvu lze vykládat simulovanou darovací smlouvu ze dne 12. 4. 2007 ve spojení s dohodou o vypořádání ze dne 18. 5. 2007, když dále tvrdila, že předně obě listiny musí soud hodnotit jako jeden kontinuální projev vůle, a nikoliv jako listiny izolované. Obě listiny mají písemnou formu a jsou na nich obsaženy projevy obou smluvních stran. Listina ze dne 12. 4. 2007 obsahuje vůli jméno FO nemovitosti převést na žalovaného a vůli žalovaného tyto nemovitosti nabýt. Simulována je zde pouze bezplatnost převodu, která skutečné vůli stran neodpovídá. Skutečná vůle stran ohledně úplatnosti a výše úplaty je pak vyjádřena v dohodě o vypořádání tím způsobem, že k převodu vlastnického práva dochází oproti závazku žalovaného uhradit jméno FO dluh jméno FO z dědického usnesení Okresního soudu v Karviné sp. zn. spisová značka ze dne 29. 3. 2007. Výše tohoto závazku představující faktickou výši úplaty za převod nemovitostí pak vyplývá z dědického usnesení a činí 500 000 Kč. Jistě je přípustné sjednat výši úplaty za převod vlastnického práva způsobem, že kupující uhradí závazek prodávajícího vůči třetí osobě vyplývající z veřejné listiny za stavu, kdy prodávající je dědicem a kupující jeho zástupcem v dědickém řízení a oběma tak nutně musí být obsah dědického usnesení a výše závazku prodávající vůči třetí osobě znám. Projevy obou stran při písemné kupní smlouvě sice musí být obsaženy na téže listině, avšak nemusí se nutně jednat o listinu jedinou. Tyto projevy vůle obou stran mohou být vyjádřeny ve dvou i více listinách, přičemž každá z nich může obsahovat jen část celkové vůle. V poměrech projednávané věci jedna listina obsahuje projev vůle převést a nabýt vlastnické právo a druhá listina obsahuje projev vůle učinit tak za úplatu formou úhrady konkrétního závazku vůči třetí osobě. Obě listiny ve vzájemném kontextu a při respektování pravidla, že na právní úkony je nutno nahlížet spíše jako na platné než jako na neplatné, pak obsahují všechny potřebné náležitosti kupní smlouvy. Jde-li o podpisy stran, tak listina ze dne 12. 4. 2007 je sepsána formou notářského zápisu, který představuje vyšší formu legalizace než prosté ověření podpisů, a listina ze dne 18. 5. 2007 obsahuje ověřené podpisy účastníků.

16. Soud setrvává na svém závěru, že obě listiny nelze hodnotit společně jako jednu písemnou kupní smlouvu ve smyslu § 46 odst. 2 občanského zákona s tím, že jde o projev vůle účastníků na téže listině. Soud poukazuje na skutečnost, že jde o dvě samostatné listiny, není zde tedy splněna podmínka projev vůle na téže listině. Není zde ani časová souvislost mezi oběma listinami, neboť darovací smlouva byla uzavřena dne 12. 4. 2007 a dohoda o vypořádání až dne 18. 5. 2007, tedy o víc jak měsíc později. Z listin je rovněž jasně patrná vůle p. jméno FO žalovanému předmětnou nemovitost darovat, nikoliv prodat, jazykové vyjádření je zde jednoznačné. Soud navíc poukazuje, že darovací smlouvu sepsal notář, který by v případě pochybností ohledně projevu vůle, čeho chtějí účastníci dosáhnout a jakým způsobem má přejít vlastnictví z p. jméno FO na žalovaného, z titulu své profese poskytnul smluvním stranám poučení a odborné poradenství, aby text smlouvy odpovídal skutečné úmyslu a vůli smluvních stran. Rovněž ani jazykovým výkladem těchto dvou listin, a to ani ve spojení s dopisem jméno FO z 12. 6. 2007, nelze dovodit, že by listiny společně vyjadřovaly vůli smluvních stran převést nemovitost úplatně na základě koupě, nikoliv darování. Nikde zde není vyjádřena vůle převést vlastnické právo k předmětné nemovitosti za úplatu. Naopak závěru, že strany neměly úmysl převést nemovitosti formou koupě, ale jejich darováním, nepřímo nasvědčuje i různá forma sepsaní smluv, kdy smlouva o darování má formu notářského zápisu, kdežto dohoda o vypořádání „jen“ písemnou formu s úředně ověřenými podpisy a rovněž výpověď svědkyně jméno FO, dle níž už za života zůstavitele jméno FO se mluvilo o tom, že předmětná nemovitost má být darována žalovanému.

17. Převod částky 500 000 Kč z účtu žalovaného na účet jméno FO Stehchlého, která odpovídá částce, kterou měla jméno FO zaplatit dle dědického usnesení ze dne 29. 3. 2007, č.j. spisová značka jméno FO, jakož i skutečnost, že tak bylo učiněno z úvěrového účtu žalovaného a nikoliv jeho z běžného účtu, je sice skutečností, která by mohla nasvědčovat tvrzení žalobkyně, že převod nemovitostí darovací smlouvou na žalovaného nebyl zcela bezúplatný, z provedeného dokazování však nebylo možno jednoznačně dovodit, že jde žalobkyní tvrzenou úplatu z titulu kupní ceny a že jde o peněžité prostředky ve vlastnictví žalovaného; jde jen o náznaky, které nelze jednoznačně vykládat jako důkaz o kupní smlouvě. Jiné skutečnosti tuto verzi naopak zpochybňují. Verzi u uzavření kupní smlouvy a původu částky 500 000 Kč z prostředků účastníků, resp. žalovaného, zpochybňuje ve své výpovědi již v předchozím odstavci zmiňovaná svědkyně jméno FO, která uvedla, že o vůli darovat předmětnou nemovitost žalovanému se vědělo ještě za života původního vlastníka nemovitosti jméno FO. Tvrzení žalobkyně, že dle dědického spisu v době úmrtí žádnou větší částkou nedisponovala, není důkazem, že dříve za svého života vyšší částky mít mohla, neboť z výpovědi svědkyně jméno FO naopak vyplývá, že p. jméno FO takovou částkou mohla disponovat, že úspory její babičky p. jméno FO byly v řádech statisíců, navíc se měla ještě za jejího života rekonstruovat střecha a měla se dělat přestavba domů, přičemž babička svědkyně říkala, že ty peníze na to našetřené má, a tím spíše s částkou v řádech statisíců zjevně disponovala, když později ještě byla schopna matce svědkyně vyplatit částku ve výši 900 000 Kč. Nelze tedy ani vyloučit, že částka 500 000 Kč zaslaná jméno FO z účtu žalovaného skutečně pocházela z prostředků p. jméno FO a ne žalovaného. Ani ze sdělení jméno FO z 12. 6. 2007 nevyplývá, že by mělo jít o prostředky žalovaného, pouze se hovoří o platebním místě, tedy že částka může být p. jméno FO převedena i z účtu žalovaného.

18. Soud proto uzavírá, že se žalobkyni nepodařilo prokázat existenci platně uzavřené písemné kupní smlouvy se všemi náležitostmi dle § 40 a zejm. § 46 odst. 2 občanského zákona, na základě které by účastníci nabyli za trvání manželství předmětnou nemovitost do společného jmění manželů.

19. Žalobkyně výše uvedla, že si je vědoma, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu ČR stojí na právním stanovisku, že disimulovaná kupní smlouva může být platná jen tehdy, byla-li uzavřena písemně a z jejího znění je zřejmé, že šlo o prodej a koupi viz. již soudem odkazované rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 1513/2007 ze dne 5. 2. 2008. Na druhou stranu však nelze přehlédnout, že při absolutním uplatňování citovaných judikovaných závěrů si v podstatě nelze představit případ, kdy by u převodu nemovitostí byla disimulovaná kupní smlouva zastřená smlouvou darovací platná, protože, pokud by na jedné listině měla být obsažena vůle prodávajícího konkrétní nemovitosti za konkrétní úplatu prodat a současně vůle kupujícího konkrétní nemovitosti za tutéž konkrétní úplatu koupit, pak by platná písemná kupní smlouva o těchto náležitostech v praxi nikdy nemohla být zastřena smlouvou darovací. Taková úvaha jistě neobstojí, protože platnost disimulované kupní smlouvy k nemovitostem zastřené smlouvou darovací v podstatě nepřipouští.

20. Soud k tomuto musí konstatovat, že použitelnost ustanovení § 41a odst. 2 občanského zákona jak vzhledem k jeho formulaci, tak i ustálenému judikatornímu výkladu, musí mít nepochybně svá aplikační omezení a projevuje se především tam, kde písemná forma úkonu není podmínkou jeho platnosti. Předpokladem platnosti zastřeného právního jednání je splnění všech jeho náležitostí, které zákon vyžaduje. Musí být naplněna i forma, pakliže ji právní předpis pro právní jednání požaduje. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že v případě, kdy strany uzavřely simulovanou písemnou kupní smlouvu ohledně nemovitosti, kterou chtěly zastřít darování této nemovitosti, není darovací smlouva platná, pokud nebyla uzavřena písemně a z jejího znění není zřejmé, že šlo o darování (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 102/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 101/2001 , nebo již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1513/2007). Pokud toto platí pro situaci se simulovanou kupní smlouvu a disimulovanou darovací smlouvu, nepochybně to platí i pro opačné pořadí smluv, tedy tvrzenou simulovanou darovací smlouvu a disimulovanou kupní smlouvu. Soud proto musí znovu konstatovat, že vzhledem k striktnímu požadavku zákona na písemnou formu smlouvy si u smluv o převodu nemovitostí nedokáže představit, kdy by taková situace bez existence písemné nezastřené (disimulované) smlouvy s náležitostmi dle § 46 odst. 2 občanského zákona mohla nastat. Ostatně samo ustanovení § 41a odst. 2 občanského zákona výslovně uvádí, že tento jiný úkon platí pouze tehdy, odpovídá-li to vůli účastníků a jsou-li splněny všechny jeho náležitosti. Soud pak znovu konstatuje, že dvě žalobkyní tvrzené listiny, tedy darovací smlouvu ve spojení s dohodou o vypořádání, nelze považovat za kupní smlouvu už proto, že z jejich znění není zřejmé, že šlo o koupi nemovitosti.

21. Soud pak nad rámec tohoto poukazuje na úskalí žalobkyní tvrzené skutkové verze o existenci kupní smlouvy pro případ, že by byla sice prokázána existence kupní smlouvy na předmětnou nemovitost, ale tato nebyla uzavřena platně pro nedostatek podstatných náležitostí, zejm. pak nedostatek písemné formy smlouvy. V naznačeném případě by pak simulovaná darovací smlouva byla neplatná pro nedostatek skutečné vůle kontrahentů ji uzavřít a současně by byla neplatná i kupní smlouva pro nedostatek formy a náležitostí, žalovaný by tudíž k nemovitosti neměl žádný právní titul, nebyla by v jeho vlastnictví, předmětná nemovitost by nespadala opět do společného jmění manželů a tím spíše by musela být určovací žaloba zamítnuta. Nad rámec tohoto soud dále musí konstatovat, že v takovém případě by vlastníkem nemovitosti nadále zůstávala jméno FO, resp. její dědicové, a účastníci by pak měli vůči dědicům nanejvýš pohledávku z bezdůvodného obohacení za investice do předmětné nemovitosti.

22. Pokud jde vydržení nemovitosti žalovaným za trvání manželství, které by takové situaci mělo případně zabránit, a nemovitost by se v takovém případě i tak měla stát součástí společného jmění manželů, ani zde soud nedovodil, že by tvrzení žalobkyně byla důvodná, a že by na základě tohoto právního titulu došlo k nabytí nemovitosti účastníky jako manželi za trvání manželství do společného jmění manželů. Žalobkyně uváděla, že k řádnému vydržení vlastnického práva je zapotřebí splnit čtyři podmínky, a to existenci držby, délku držby 10 let, titul držby a dobrou víru držitele, že mu vlastnické právo svědčí. Není pochyb o tom, že žalovaný držel nemovitosti od roku 2007, konkrétně od účinku zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí (16. 4. 2007) po dobu delší 10 let, jelikož účastníci nemovitost rekonstruovali, užívali ji a měli v ní společnou domácnost. Jde-li o titul držby, tím byla darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007, která je jako titul zapsána v katastru nemovitostí. Z pohledu vydržení není potřeba, aby se jednalo o titul v podobě platného právního úkonu, ostatně již z principu vydržení se počítá s titulem držby, který platný z celé řady důvodu není. Titulem držby z pohledu vydržení proto jistě může být i simulovaná smlouva nota bene za stavu, kdy byla jako titul vlastnictví zapsána v katastru nemovitostí. A jde-li konečně o dobrou víru žalovaného, že vlastnické právo nabyl, pak tato se dle ust. §7 předpokládá, přičemž ustanovení hlavy I. první části nového občanského zákoníku se aplikují i na práva a povinnosti, která se jinak posuzují podle dosavadních předpisů. Žalobkyně tvrdí, že žalovaný po celou dobu držby 10 let byl v dobré víře, že je vlastníkem nemovitostí na základě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007. Žalovaný se jako vlastník k nemovitosti po celou dobu choval. Z pohledu dobré víry je lhostejno, zda měl žalovaný za to, že je výlučným vlastníkem nebo byl srozuměn s tím, že nemovitosti jsou dle hmotného práva v SJM, jelikož je nabyl oproti povinnosti uhradit závazek jméno FO jméno FO z dědického usnesení, tedy fakticky úplatně. Proto ani není podstatné, zda si žalovaný byl vědom právního posouzení simulované darovací smlouvy, popřípadě právního posouzení disimulované kupní smlouvy. Podstatné je, že žalovaný byl v dobré víře o svém vlastnictví (ať již v režimu výlučného vlastnictví či v režimu SJM). Tato dobrá víra žalovaného byla utvrzena zápisem v katastru nemovitostí a jak shora uvedeno, dle zákona se i předpokládá. Žalovaný konečně v řízení svou dobrou víru ve své vlastnictví nijak nerozporuje. I kdyby tedy soud dospěl k závěru, že disimulovaná kupní smlouva jako platný právní úkon neobstojí, pak musel současně zaujmou právní úvahu, že žalovaný vlastnické právo k předmětným nemovitostem nabyl nejpozději dne 16. 4. 2017, uplynutím 10 let od účinku zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Jelikož by k nabytí vlastnického práva vydržením došlo za trvání manželství, byly nemovitosti vydržením ze strany žalovaného nabyty do společného jmění manželů.

23. Soud však její právní závěry o případném vydržení nemovitosti nesdílí. Buď je zde platná darovací smlouva, pak vydržení nepřichází v úvahu (neboť je zde jasně dán jiný nabývací titul), nebo je zde platná disimulovaná kupní smlouva, pak k vydržení ze stejného důvodu jako u darovací smlouvy rovněž nemůže dojít. K vydržení by zde proto přicházelo v úvahu pouze při absenci jiného platného nabývacího titulu, ale u nemovitostí zase pouze při splnění dalších kvalifikovaných podmínek; vyloučeno je třeba vydržení pro nedostatek písemné formy (viz dále). Soud nezpochybňuje judikaturu, dle níž drží-li jeden z manželů v dobré víře ve smyslu § 130 odst. 1 občanského zákona určitou věc, která by podle způsobu jejího nabytí měla patřit do společného jmění manželů (aniž by takové držbě předcházelo zúžení společného jmění do budoucna), přichází v úvahu vydržení věci jen do společného jmění manželů. Je vyloučeno, aby za uvedených předpokladů vlastnictví k věci vydržením nabyl jen jeden z manželů. Jestliže však v průběhu vydržecí doby jeden z manželů není v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků, pak zlá víra i jen jednoho z nich vylučuje oprávněnou držbu, která by podle právní skutečnosti, o kterou se tato držba opírá, měla vyústit v nabytí věci do společného jmění manželů (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4709/2009). Dobrá víra držitele (v našem případě žalovaného) se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci písemné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo uchopí držby nemovitosti na základě ústní smlouvy o jejím převodu, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4347/2008). V našem případě i kdyby se darovací smlouva ukázala být z důvodu simulace neplatnou a současně by nebyla prokázána platně uzavřená písemná kupní smlouva, ale případně jen disimulovaná kupní smlouva v ústní formě, ani v takovém případě by nemohl žalovaný nabýt k nemovitostem vlastnické právo, bez ohledu na to jak dlouhou a jakým způsobem je užíval. Judikatura rovněž uvádí, že chopí-li se někdo držby nemovitosti na základě neurčité smlouvy, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci. Je tomu tak proto, že právní úkon musí být určitý; pokud smlouva tomuto požadavku nevyhoví, musejí účastníci předpokládat, že nevyvolá zamýšlené právní důsledky, neboť jestliže je písemná smlouva o převodu nemovitostí objektivně neurčitá, je neplatná podle § 37 občanského zákona i v případě, že účastníkům bylo zřejmé, které nemovitosti jsou předmětem převodu. Držba, které se nabyvatel na základě takové smlouvy ujme, není oprávněná a nemůže vést k vydržení věci, a to ani v případě, že držitel je přesvědčen, že věc mu patří (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4742/2014).

24. Pokud by soud dal za pravdu tvrzením žalobkyně, že zde žalovaný uzavřel darovací smlouvu pouze naoko (simulovaně), a ve skutečnosti jí chtěl zastřít souběžně uzavřenou kupní smlouvu, která by však byla neplatnou pro nedostatek písemné formy, vzhledem k takovému závadnému chování žalovaného při uzavírání smluv by bez ohledu na to, že se k nemovitostem následně choval jako vlastník a užíval je, by v žádném případě nebylo možno dovodit jeho dobrou víru v době uzavření smlouvy, ať již tvrzené simulované darovací či tvrzené disimulované kupní smlouvy, neboť by se zjevně jednalo o obcházení zákona ve snaze vyhnout se, aby nemovitost připadla do společného jmění manželů. Navíc za situace, kdy žalovaný jako držitel nemovitosti a případný nositel dobré víry a potenciálního práva na vydržení nemovitosti sám popírá, že chtěl kupní smlouvu jako případný putativní právní titul nabytí uzavřít, a setrvává na tom, že uzavřel jen darovací smlouvu, nebylo by možné v žádném případě u něj dovodit dobrou víru jako nutnou podmínku pro vydržení nemovitosti žalovaným za trvání manželství. Soud však znovu zdůrazňuje, že v řízení nebylo žalobkyní vyvráceno, že by nabývacím vlastnickým titulem byl jiný právní titul než darovací smlouva ze dne 12. 4. 2007, a proto soud nadále vychází ze závěru, že jediným vlastníkem předmětné nemovitosti se stal žalovaný, a to na základě darovací smlouvy ze dne 12. 4. 2007.

25. Soud se proto nakonec zabýval, zda se předmětná nemovitost přece jen nestala součástí společného jmění později na základě žalobkyní prvotně tvrzeného zániku původní stavby. Žalobkyně však neprokázala ani fyzický zánik původní stavby (a s tím spojeného právního závěru, že pak stavba přestává být věcí ve smyslu práva) a vznik věci nové, neboť provedené dokazování jednoznačně vyvrátilo i tuto žalobkyní tvrzenou skutečnost. Problematikou vzniku, změny a zániku stavby jako věci v právním slova smyslu se judikatura opakovaně rozsáhle zabývala (k zániku stavby viz například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 1994, sp. zn. 3 Cdo 95/92, publikovaný v Právních rozhledech č. 4/1994, rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 12/1998, rozsudek Nejvyššího soudu dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000, publikovaný pod č. C 1008 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek Nejvyššího soudu z 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001, rozsudek Nejvyššího soudu z 17. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1506/2008, rozsudek Nejvyššího soudu z 31. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 479/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2158/2019). Nadzemní stavba dle této judikatury zaniká a přestává být věcí ve smyslu práva tehdy, není-li již patrno dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží. U staveb obytných a staveb občanských tato zásada platí bezvýjimečně. I když může k zániku stavby jako věci v občanskoprávním smyslu dojít ojediněle i jiným způsobem (např. obestavěním), stavby pro bydlení, pro individuální rekreaci, stavby občanského vybavení a ve zcela převažující většině i stavby sloužící výrobním účelům zanikají vždy destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním nadzemním podlažím (obvykle při současném odstranění zdiva příček), v důsledku čehož zaniká stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. V této souvislosti lze odkázat i na § 27 písm. l zákona č. 344/1992 Sb. (katastrální zákon účinný v době rekonstrukce předmětné nemovitosti), podle kterého je rozestavěnou budovou „budova v alespoň takovém stupni rozestavěnosti, že již je patrné stavebně technické a funkční uspořádání prvního nadzemního podlaží“ (o příčkách se zákon nezmiňuje – podobně viz § 18 odst. 5 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů). Z hlediska posouzení otázky zániku původní stavby přitom není rozhodující objem nově zbudovaných konstrukcí, neboť původní stavba buď zanikla a nově vybudované konstrukce pak tvoří součást stavby nové, anebo nezanikla, a nově zbudované konstrukce tvoří součást stavby původní. Pro posouzení zániku původní stavby je tedy v těchto případech významné to, co bylo odstraněno (zbouráno), nikoliv to, co bylo nově vybudováno, přičemž pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné či částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů. Judikatura zdůrazňuje jako úhelný kámen pro posouzení, zda nemovitá věc vznikla, resp. zanikla či nikoliv, změny 1. nadzemního podlaží, proto soud prováděl dokazování k změnám na tomto podlaží. Žalobkyně při jednání konaném dne 14. 6. 2023 tvrdila, že v 1. nadzemním podlaží byly bourány všechny příčky. Po předestření plánku půdorysu 1. nadzemního podlaží označila jako zbourané příčky, které jsou v plánku označeny jako bourané konstrukce, tedy přepažující příčku v obýváku, dále přepažující příčku mezi místnostmi č. 104 a 105 a příčnou mezi místnostmi č. 105 a 106. V plánku zakreslila, že měly být zbourány ve větším rozsahu příčky mezi místnostmi č. 106 a 106, 108 a 107, mezi 103 a severozápadní místností bez čísla a téměř zcela mezi místnosti 104 a severozápadní místností bez čísla. Vzhledem k judikatuře soudů proto zdejší zadal zpracovat znalci posudek jen u těch míst a bouracích prací v 1. nadzemním podlaží stavby, o nichž žalobkyně tvrdila, že bourací práce proběhly ve větším rozsahu než dle projektové dokumentace, viz její zákres do plánku v přílohové obálce spisu a vyjádření zachycené v protokolu o jednání konaném dne 14. 6. 2023 (č.l. 73 rub spisu), a nikoliv stavební zásahy, resp. bourací práce v podkroví, tedy v II. nadzemním podlaží, neboť vzhledem k citované judikatuře ohledně okamžiku zániku původní věci by to bylo již nadbytečné. Znalcem však bourací práce nad rámec projektové dokumentace v 1. nadzemním podlaží včetně již soudem zmiňovaného tvrzení žalobkyně o bourání stropu nad I. nadzemním podlažím zjištěny nebyly. V dané věci je na základě provedeného dokazování zjevné, že nedošlo k takové destrukcí obvodového zdiva pod úroveň stropu, v jehož důsledku by zanikl stav poskytující obraz o dispozičním řešení původní stavby. Jak bylo znalcem jméno FO zjištěno, skutečný rozsah bouracích prací v 1. nadzemním podlaží odpovídá předpokládanému rozsahu zachycenému architektem tituly před jménem jméno FO v projektové dokumentaci vypracované k rekonstrukci předmětné nemovitosti. Do tří obvodových zdí na severu, jihu a západě žádné větší bourací zásahy (kromě vytvoření dvou dveřních otvorů v západní stěně do zahrady, přičemž dveře v severozápadní místnosti bez čísla vznikly na místě původního okna) učiněny nebyly, a i do východní štítové stěny obrácené k cestě nebyly učiněny takové zásahy, aby obvodová zeď I. nadzemního podlaží na této straně z větší části či dokonce celá zanikla. Jak vyplývá z projektové dokumentace a zjištění znalce, byl do ní pouze vybourán otvor mezi místnostmi 105 a 106 (což je nově vybudovaná místnost v přístavbě) dle projektové dokumentace i dle zjištění znalce o šířce 2 750 mm a výšce 2 600 mm (kdy výška vybouraného otvoru nedosahuje až k původnímu stropu nacházejícímu se dle projektové dokumentace ve výšce 3025 mm od podlahy). Úsek nosné zdi mezi místnostmi 108 a nově vybudovanou místností 107 zůstal zachován, jen do ní byl vybourán dveřní otvor mezi místností 108 a nově vybudovanou místností 107 v přístavbě pro její zpřístupnění. I na této nejvíce upravované straně tedy převažující část nosné zdi zůstala původní. Současně bylo znaleckým posudkem vyvráceno tvrzení žalobkyně, že došlo ke zbourání původního stropu nad I. nadzemním podlažím a vybudování nového, neboť znalec jednoznačně zjistil, že se jedná o původní strop. Bourací práce se v souladu s projektovou dokumentací dotkly i vnitřních příček 1. nadzemního podlaží, ale ani ty nebyly odstraněny všechny, dokonce ani nebyla odstraněna větší část těchto příček, převažující část zůstala původní, což opět vyplývá z projektové dokumentace a zjištění znalce. Byla sice zcela zbourána příčka mezi místnostmi 104 a 105 a částečně zhruba ve dvou třetinách délky vybourána příčka mezi místností 104 a severozápadní místnosti bez čísla (při celkové délce 5 000 mm bylo ponecháno 1000 mm a 650 mm a vybouráno 3 350 mm, avšak opět pouze do výšky 2 600 mm při výšce stropu od země 3 025 mm) a rozšířeny některé dveřní otvory v příčkách, z hlediska kvantifikačního však převažující část původních vnitřních příček zůstala zachována, ať již se jedná o příčky mezi místnosti 105 a 103 a 108, mezi místností č. 103 a severozápadní místnosti bez čísla, mezi místnostmi 108 a 109 či mezi místnostmi 103 a 109. Provedená zjištění dovolují soudu učinit jednoznačný závěr, že podstatná část obvodových zdí a převážná část vnitřních příček zůstala po bouracích pracích zachována, přičemž je po rekonstrukci patrné i původní vnitřní rozvržení 1. nadzemního podlaží, tedy že je stále patrné dispoziční řešení původní stavby v tomto podlaží. Původní stavba proto nezanikla a nevznikla stavba nová bez ohledu na to, jaké případné stavební zásahy byly učiněny v podlažích nad 1. nadzemním podlažím, či kolik přístaveb bylo na původním domě uděláno.

26. Soud poukazuje, že v rozsudku ze dne 13. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1191/2000, Nejvyšší soud uzavřel, že nezanikla-li původní stavba při stavebních úpravách, potom logicky platí, že vše, co k ní v důsledku těchto úprav přiroste, a jinak splňuje podmínky § 120 obč. zák. („přístavba“, „nadstavba“, „vestavba“), se stává součástí původní stavby, a není rozhodné, jaká byla cena provedených stavebních úprav, z jakých zdrojů byla hrazena a v jakém rozsahu tyto úpravy kvantitativně či kvalitativně původní stavbu rozšířily resp. změnily. Rozsah a úroveň stavební obměny při přestavbě, právě proto, že původní stavba jako věc nezanikla, nemá vliv na trvání její existence coby věci v právním smyslu; stavba existuje kontinuálně, byť třeba posléze jako věc změněné povahy (k tomu shodně viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 1996, sp. zn. 2 Cdon 755/96, ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 460/96, ze dne 26. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 862/97, ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1735/97, ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 931/99, ze dne 27. 9. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2394/99). Vzhledem k citované judikatuře proto rozsah případných bouracích prací v II. nadzemním podlaží, rozsah obměny střechy či vylepšení původní stavby nebo dokonce objem nově zbudovaných konstrukcí (nástavby domů či velikost přistavěné části domu před východní štítovou stranu či spojovací části domu přistavěné k severní straně) při rekonstrukci domu není pro právní závěry soudu o případném zániku věci v právním slova smyslu podstatný a určující. Přístavbu verandy ani zbourání schodiště pak nelze považovat za zásah do nosného, resp. obvodového zdiva. Vzhledem ke všemu výše uvedenému soud dospěl k jednoznačnému závěru, že bourací práce nebyly takového zásahu, aby kvantifikačně postihly podstatnou část 1. nadzemního podlaží, a že tudíž původní stavba nezanikla a nestala se součástí společného jmění manželů. Soud zde nemá důvod se od ustálené a dlouhodobě stabilní judikatury soudů vyšších stupňů odchýlit, když navíc tato judikatura konvenuje i s jeho právním názorem.

27. Jelikož žalobkyně neprokázala, že se ani jedním z jí tvrzených důvodů stala předmětná nemovitost součástí společného jmění manželů, soud určovací žalobu v plném rozsahu zamítnul.

28. Návrhy účastníků na provedení dalšího dokazování, zejména výslechem svědků jméno FO, jméno FO, jméno FO, jméno FO, jakož i ohledání na místě samém, soud pro nadbytečnost zamítnul. Navrhovaní svědci jméno FO, jméno FO a jméno FO by se nebyli schopni vyjádřit ke skutečnostem, které byly podstatou sporu o to, zda došlo k zániku původní nemovitosti, když Kolondra, ať již Luboš, nebo jeho otec, na rozdíl od tvrzení žalobkyně prokazatelně nikdy nebyli majiteli domu, a jejich výpověď by nebyla s to vyvrátit závěry znaleckého posudku. Ze stejných důvodů pro nadbytečnost soud neprovedl ani výslech zaměstnanců stavebního úřadu Český Těšín Lukáše jméno FO a tituly před jménem jméno FO – adresa, kteří na stavbě v době bourání a rekonstrukčních prací štítové zdi přítomni nebyli a měli se vyjadřovat k stavu nemovitosti až v r. 2021, resp. 2022. Výslech svědkyně jméno FO k peněžním poměrům jméno FO nebylo možno vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu provést, což bylo doloženo lékařskou zprávou ze dne 23. 7. 2025, v níž lékař tituly před jménem jméno FO z Geriatrické ambulance Nemocnice AGEL Český Těšín a.s. uvádí, že svědkyně není schopna ze zdravotních důvodů schopna výslechu ani na místě samém u ní v bytě, a uvádí zde výčet diagnóz její výslech vylučujících. Soud má za to, že ohledání na místě samém soudem by bylo vzhledem k ostatním provedeným důkazům zcela zbytečné. Poukazuje na výše uvedené, kdy podstatným pro posouzení, zda došlo k zániku věci nemovité v právním slova smyslu, je dle konstantní dlouhodobé judikatury míra destrukce 1. nadzemního podlaží. Tyto skutečnosti byly ověřeny znalcem, tedy osobou s odbornou znalostí. Soud na základě zjištěných skutečností učinil závěr, že tato destrukce nebyla do té míry, aby právně došlo k zániku původní nemovitosti, a za této situace je ohledání nemovitosti na místě samém ještě i soudcem jako laikem neúčelné.

29. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a uložil neúspěšné žalobkyni povinnost nahradit úspěšnému žalovanému, vůči němuž byla žaloba zcela zamítnuta, na nákladech částku 57 475 Kč. Náklady řízení zde tvoří odměna právního zástupce žalovaného za 16 úkonů právní pomoci Kč dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za situace, kdy hodnota nemovitostí nebyla v řízení předmětem dokazování ani nijak jinak zjišťována a tvrzena), a to za převzetí věci spojené se studiem spisu dne 12. 8. 2022, vyjádření ze dne 5. 9. 2022 (č.l. 36 spisu), vyjádření ze dne 27. 1. 2023 (č.l. 49), vyjádření ze dne 30. 3. 2023 (č.l. 64), vyjádření ze dne 5. 11. 2023 (č.l. 148), vyjádření ze dne 5. 1. 2024 (č.l. 165) a účast u jednání konaných dne 16. 1. 2023, 14. 6. 2023 (jednání přesáhlo 2 hodiny), 14. 9. 2023 (jednání přesáhlo 2 hodiny), 6. 11. 2023, 8. 1. 2024 (jednání přesáhlo 2 hodiny), 10. 4. 2025 a 22. 9. 2025, a to u 14 úkonů učiněných do 31. 12. 2024 při hodnotě každého úkonu 2 500 Kč a u 2 úkonů učiněných po 1. 1. 2025 při hodnotě každého úkonu 3 700 Kč, 14 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 téže vyhlášky ve znění účinném do 31. 12. 2024, 2 režijní paušály po 450 Kč dle § 13 téže vyhlášky ve znění účinném od 1. 1. 2025 a 21% DPH. Pokud jde o návrh žalobkyně, aby soud žalované straně vůči žalobkyni nepřiznal náklady řízení podle § 150 o.s.ř., a to pro chování žalovaného, který v průběhu řízení sám nepochybně tvrdil nepravdivé skutečnosti v domnění, že pravda nebude odhalena, viz např. platby panu Stenchlemu, kdy až pod tíhou zjištěných skutečností přiznal, že se mu peníze posílaly, tedy skutečností tvrzené žalobkyní byly pravdivé, soud má na rozdíl od žalobkyně za to, že zde není dán důvod pro aplikaci § 150 o.s.ř. a jí tvrzené důvody podmínky pro použití tohoto ustanovení nenaplňují. Při aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. jde o vzácnou výjimku z pravidla, kterou nesmí soud nadužívat nebo dokonce zneužívat. Uvedené zmírňující právo soudu je totiž třeba vykládat nejen ve vztahu k účastníkovi, v jehož prospěch soud rozhoduje, ale zároveň i ve vztahu k ostatním, zejména k tomu, který by jinak měl za normálního běhu událostí právo na náhradu nákladů řízení. Takový účastník se zpravidla nijak nepodílí na vzniku okolností, pro které nakonec soud neuloží neúspěšnému účastníkovi nahradit náklady řízení. Soud musí zkoumat všechny konkrétní okolnosti věci, tedy osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně všech účastníků, jakož i ty, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení, pravidla morálky a ekvity. Tyto okolnosti musí být objektivní, to znamená zásadně vzniklé bez přičinění účastníků. Pokud žalobkyně argumentuje tím, že žalovaný v průběhu řízení tvrdil nepravdivé skutečnosti, soud poukazuje na to, že i žalobkyně v řízení tvrdila nepravdivé skutečnosti, např. ohledně výše původně tvrzené kupní ceny 1 000 000 Kč v tvrzené disimulované kupní smlouvě či ohledně vlastnické posloupnosti předmětného domu, kdy tvrzený pan jméno FO dům nikdy nevlastnil. Rovněž je nutno přihlédnout k tomu, že žalobkyně tvrdila výrazně větší rozsah bouracích prací na domě či zbourání stropu nad I. nadzemním podlažím, než byly nakonec zjištěny, což si vyžádalo doplnění dokazování zejm. znaleckým posudkem, či že až v průběhu řízení začala žalobkyně tvrdit, že došlo k uzavření simulované darovací smlouvy a disimulované kupní smlouvy, což si rovněž vyžádalo rozsáhlé doplnění dokazování zejm. o svědecké výpovědi, a na což všechno byl samozřejmě žalovaný nucen reagovat doplňujícími tvrzeními, jinak by mu v případě pasivity v důsledku neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního hrozilo vydání pro něj nepříznivého rozhodnutí, tedy přirozeně reagoval na nová doplňující tvrzení a skutečnosti přednesené v řízení žalobkyní. Za této situace soud dospěl k závěru, že zde není důvod pro aplikaci § 150 o.s.ř. a pro úplné ani částečné nepřiznání nákladů řízení žalovanému jako plně úspěšné procesní straně.

30. Soud o nákladech státu ve výši 18 017,29 Kč vzniklých vypracováním znaleckého posudku a výslechem znalce rozhodl tak, že stát nemá vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný byl v řízení zcela úspěšný, proto by povinnost hradit tyto náklady měla plně neúspěšná žalobkyně. Jelikož však žalobkyně byla usnesením zdejšího soudu ze dne 13. 6. 2024 podle § 138 o.s.ř. plně osvobozena od soudních poplatků, nemá stát vůči ní nárok na náhradu takto vzniklých nákladů. Proti tomuto rozsudku lze podat odvolání do 15-ti dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení, ke Krajskému soudu v Ostravě prostřednictvím Okresního soudu v Karviné, a to písemně, ve dvou vyhotoveních. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (§ 251 o.s.ř.).