16 Co 186/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o 45 000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 18. června 2024, č. j. 15 C 7/2024-41,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 7 986 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám advokáta , Jméno advokáta B, , sídlem , adresa, .

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 14. 12. 2023 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 45 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Svůj návrh odůvodnila tím, že se zabývá realizací zakázek spočívajících v instalaci fotovoltaických elektráren a žalovaná u ní pracovala na základě dohody o provedení práce jako manažerka administrativy. Povinností žalované bylo provést administraci zakázky podle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a , jméno FO, jako objednatelem dne 19. 9. 2022. Žalovaná měla vypracovat administrativní podklady k žádosti o dotaci v programu „Nová zelená úsporám“ a tuto žádost podat u příslušného orgánu do 19. 11. 2022. Žalovaná svou povinnost nesplnila, ani své nadřízené neinformovala, že žádost nebyla podána, ani nezajistila, aby byl uzavřen dodatek ke smlouvě o dílo; za těchto okolností nebylo možné pokračovat v realizaci díla. Objednatel následně od smlouvy o dílo odstoupil, žádal o vrácení zálohy a o zaplacení smluvní pokuty. Žalobkyně nakonec s objednatelem uzavřela dohodu o narovnání, podle které žalobkyně objednateli uhradila 289 579 Kč. Tato částka představuje škodu, která vznikla žalobkyni a byla zaviněna žalovanou, a proto požadovala po žalované náhradu škody ve výši 4,5 násobku jejího průměrného měsíčního výdělku, který činil 10 000 Kč měsíčně.

2. Žalovaná poté, co podala odpor proti vydanému platebnímu rozkazu, navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že skutečným důvodem, pro který žalovaná nepodala žádost o dotaci podle smlouvy o dílo uzavřené mezi žalobkyní a objednatelem , jméno FO, , byla skutečnost, že instalace fotovoltaické elektrárny na střeše nemovitosti objednatele nebyla technicky možná. Součástí každé žádosti o dotace musí být projektová dokumentace, která měla být zajištěna projektantem žalobkyně. S ohledem na nemožnost instalace fotovoltaické elektrárny příslušný zaměstnanec žalobkyně nemohl připravit podklady pro vypracování projektové dokumentace, nemohla být tedy podána ani žádost o dotaci. O této situaci byli nadřízení žalované informováni. Objednatel měl v úmyslu od smlouvy o dílo odstoupit pro technickou nemožnost instalace elektrárny a požadoval vrácení zaplacené zálohy, čemuž se žalobkyně všemožně bránila. Pokud by žalobkyně akceptovala fakt, že instalace není možná a vrátila objednateli zálohu, ke škodě by nedošlo, na vznik škody neměla žalovaná žádný vliv.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví žalobu o zaplacení částky 45 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že v posuzovaném případě skutečná škoda ve smyslu § 257 odst. 1 zákoníku práce žalobkyni nevznikla. V řízení bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a objednatelem (, jméno FO, ) byla uzavřena smlouva o dílo, na jejímž základě se žalobkyně zavázala tomuto objednateli instalovat na střeše jeho nemovitosti fotovoltaickou elektrárnu. Objednatel zaplatil žalobkyni zálohu na toto dílo ve výši 319 579 Kč a žalobkyně potvrdila, že oproti této záloze nevykonala žádné práce, ani nevynaložila žádné náklady. Poté, co mezi žalobkyní a objednatelem byla uzavřena dohoda o narovnání, žalobkyně mu vrátila pouze částku 289 579 Kč. Z uvedeného vyplývá, že důsledkem nerealizace zakázky podle výše uvedené smlouvy o dílo nebyla škoda na straně žalobkyně jako její majetková újma, protože k žádnému zmenšení majetku žalobkyně nedošlo. Záloha na provedení díla nebyla kryta žádnými pracemi nebo jiným plněním. Podmínky pro náhradu skutečné škody ve smyslu § 250 odst. 1 a 257 odst. 1 zákoníku práce proto okresní soud v posuzovaném případě neshledal. Dále se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky pro aplikaci § 257 odst. 3 zákoníku práce, tj. zda má žalobkyně vůči žalované právo na náhradu ušlého zisku; ušlý zisk je totiž jinou škodou, na kterou pamatuje ustanovení § 257 odst. 3 zákoníku práce a spočívá v tom, že u poškozeného zaměstnavatele nedošlo ke zvýšení (rozmnožení) majetku, které by bylo možné – nebýt škodné události – s ohledem na pravidelný běh věcí důvodně očekávat. V případě ušlého zisku je však zaměstnavatel povinen prokázat, že zaměstnanec mu způsobil tuto jinou škodu úmyslně. Skutečnost, že žalobkyně nakonec zakázku (instalaci fotovoltaické elektrárny) pro objednatele neprovedla, by mohla v případě, že by bylo prokázáno úmyslné porušení povinností na straně žalované související s touto zakázkou, představovat ušlý zisk na straně žalobkyně, protože by se za normálních okolností dalo očekávat, že žalobkyně tuto zakázku realizuje a bude jí zaplacena celková cena díla, která činila 532 632,85 Kč. Přes poučení, které bylo žalobkyni dáno ve smyslu § 118a odst. 2 občanského soudního řádu, žalobkyně uvedla, že netvrdí, že žalovaná své povinnosti porušila úmyslně, šlo u ní o hrubou nedbalost; žalobkyně setrvala na názoru, že žalovaná částka je skutečnou škodou, a proto žádné tvrzení ani důkazní návrhy prokazující splnění podmínek pro náhradu ušlého zisku ve smyslu § 257 odst. 3 zákoníku práce netvrdila ani neprokazovala. Za těchto okolností okresní soud žalobu zamítl, protože žalobkyně neprokázala podmínky pro náhradu škody, které stanoví § 250 odst. 1 zákoníku práce a ustanovení § 257 odst. 3 zákoníku práce.

4. Proti uvedenému rozsudku podala žalobkyně odvolání. V odvolání uvedla, že jde především o okolnost uzavření dohody o narovnání. Z ní jednoznačně plyne, že objednatel kromě nároku na vrácení zaplacení zálohy na cenu díla po ni nárokoval i zaplacení smluvní pokuty ve výši 111 983 Kč. Platí tedy, že pokud by se s objednatelem nedohodla na smírném vyřízení sporu a vzájemné nároky nenarovnali, tak by musela zaplatit objednateli také tuto smluvní pokutu, neboť bylo zřejmé, že v důsledku jednání žalované, se ocitla v prodlení s plněním dle uzavřené smlouvy o dílo. V konečné výši narovnání v částce 289 579 Kč je tedy zohledněn i právně tento nárok na zaplacení smluvní pokuty. Výpočet okresního soudu, že 289 579 Kč je méně než 319 579 Kč ve světle těchto dalších rozhodných skutečností, nemůže obstát. I nadále tak tvrdila, že žalovaná jí svým jednáním způsobila skutečnou škodu, jejíž výše se promítla do výše částky, kterou zaplatila objednateli dle dohody o narovnání. Pokud tedy vznikla škoda, nemůže být platný právní závěr okresního soudu, že žalovaná není za tuto škodu odpovědna, dokud nebude provedeno další jí navržené dokazování, kterým navrhla prokázat své tvrzení, že žalovaná porušila své pracovní povinnosti. V rámci odvolání dále zpochybnila hodnocení okresního soudu, že na jednání žalované není možno pohlížet jako na úmyslné. Je sice pravdou, že u okresního soudu tvrdila, že jde o hrubou nedbalost, ale nyní má za to, že tento náhled na jednání žalované nebyl správný. Žalovaná měla v rámci své pracovní náplně povinnost administrovat předmětnou zakázku objednatele, přičemž součástí povinností žalované bylo také obstarat projektovou dokumentaci a podat žádost o poskytnutí dotace. V rámci své procesní obrany ale dále uvedla, že věděla o tom, že měla žádost podat, ale nepodala ji, jelikož instalace fotovoltaické elektrárny na střeše objednatele nebyla technicky možná. Z její strany se jednalo o zcela svévolné jednání. Žalovaná znala znění smlouvy, věděla, jaké jsou povinnosti žalobkyně jako zhotovitele a věděla o tom, jaké jsou u lhůty pro podání žádosti. Byla tedy zcela srozuměna s tím, co se stane, když žádost řádně a včas nepřipraví a nepodá. Současně také platí, že neměla od žalobkyně žádný pokyn, aby žádost nepodávala. Ani si takový pokyn dopředu nevyžádala. Na takto popsané jednání žalované je tedy možné nahlížet jako na jednání úmyslné, kdy půjde o úmysl nepřímý. Je tedy sice možné, že jednání žalované nesměřovalo přímo ke způsobení škody žalobkyni, ale žalované bylo zcela lhostejné, že svým jednáním nám škodu způsobit může. Klíčové je, že žalovaná si velmi dobře byla vědoma toho rizika, že když žádost nepodá, že tím vznikne škoda. Bez ohledu na to, jak na jednání žalované nahlížela u okresního soudu, nyní má za to, že z tvrzení, které okresnímu soudu podala a skutečností, které vyplynuly z již provedených důkazů, lze učinit závěr, že jednání žalované bylo úmyslné. Za této situace pak má nárok i na náhradu ušlého zisku. K výši ušlého zisku však okresní soud neprovedl žádné dokazování. Rozsudek je tedy vadný a nezákonný i z tohoto důvodu. Nad rámec shora uvedené se ohrazuje vůči závěru okresního soudu, že záloha na provedení díla nebyla kryta žádnými pracemi nebo jiným plněním. Minimálně vznikly mzdové náklady na pracovníky, kteří se na plnění ze smlouvy podíleli (mj. žalované). Žalobkyně proto navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

5. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že jej spatřuje jako nedůvodné a plně se ztotožňuje se závěry okresního soudu uvedené v rozsudku, přičemž dle jejího názoru byl skutkový stav okresním soudem zjištěn dostatečně a tento byl také okresním soudem správně právně posouzen.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3-5 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá.

8. Obecně je třeba uvést, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí okresního soudu, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti, kdy povinností (okresního) soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti okresního soudu při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu okresní soud dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů okresního soudu může být proto považováno pouze, pokud okresní soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li okresnímu soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

9. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení ve shora uvedeném směru, což platí i pro neprovedení dalších navržených důkazů pro nadbytečnost, byť v odůvodnění napadeného rozsudku to okresní soud výslovně neuvedl. Odvolací soud proto neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního.

10. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat podle § 250 a násl. zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen zákoník práce), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 12-15 odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Odvolání žalobkyně je toliko polemikou se závěry okresního soudu, a i kdyby odvolací soud akceptoval tvrzení žalobkyně, že žalovaná nepodáním žádosti způsobila žalobkyni škodu, tak žalobkyně uzavřela dohodu o narovnání a k žádnému reálnému zmenšení majetku žalobkyně nedošlo, protože tvrzením žalobkyně bylo, že škodu představuje vrácení částky 289 579 Kč, když oproti zaplacené záloze (319 579 Kč) nevykonala žádné práce, ani nevynaložila nějaké náklady (jak sama uvedla během ústního jednání před okresním soudem dne 24. 4. 2024).

12. Jelikož žalobkyně byla před okresním soudem řádně poučena podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že projednávanou věc lze posoudit právně jinak, a přesto setrvala na svém stanovisku, že žalovaná částka je skutečnou škodou a nikoliv ušlým ziskem a dále netvrdí, že žalovaná své povinnosti porušila úmyslně, pak její tvrzení v odvolání, že žalovaná své povinnosti porušila úmyslně a jedná se proto o ušlý zisk, je tzv. nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a o. s. ř. Jinak řečeno, tvrdila-li žalobkyně v řízení před okresním soudem, že žalovaná částka je skutečnou škodou a nikoliv ušlým ziskem a dále netvrdila, že žalovaná své povinnosti porušila úmyslně, nemůže se odvolací soud zabývat jejím odvolacím tvrzením, žalovaná své povinnosti porušila úmyslně a jedná se proto o ušlý zisk, neboť mu to neumožňuje aktuálně účinné znění o. s. ř.

13. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I. rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 16. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

14. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná byla v odvolacím řízení zcela procesně úspěšná, a proto jí byly přiznány odůvodněné náklady odvolacího řízení ve výši 7 986 Kč spočívající v úkonech právní služby – sepis vyjádření k odvolaní a účast u jednání ā 2 900 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., příslušného počtu režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas ve výši 200 Kč podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky za dvě půlhodiny po 100 Kč v souvislosti s ústním jednáním a 21 % DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. byla žalobkyně zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalované, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.