16 Co 215/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 7. 2025, č. j. 26 C 625/2024-92

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

III. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 1 956 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě 100 % náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů spočívající v odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce. Výše a podmínky splatnosti náhrady nákladů řízení budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

V. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Ostravě soudní poplatek za řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Dopisem ze dne 20. 2. 2024 žalovaná žalobci oznámila, že okamžitě ruší jeho pracovní poměr podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), kvůli porušení pracovněprávních povinností zvlášť hrubým způsobem, jejž se měl dopustit ve dnech 7. 12. 2023 a 8. 2. 2024. V případě skutku ze dne 8. 2. 2024 měl být žalobce okolo 13 hodiny přistižen jednatelem jméno FO (dále jen jednatelem) při užívání mobilního telefonu. Již v minulosti byl žalobce opakovaně upozorněn na to, že v práci nesmí používat svůj mobilní telefon a že je v každé kanceláři umístěn služební telefon, který mohou zaměstnanci používat. Jednatel se pokusil zjistit, jaký telefonní přístroj žalobce používá, přistoupil k němu, zeptal se jej, proč tedy mobilní telefon používá, a vyzval jej k jeho odevzdání. Žalobce však začal na jednatele křičet, verbálně jej napadnout hrubými výrazy, stisknout pevně jeho levou ruku, čímž došlo k jejímu zhmoždění, natlačit jej na stěnu a pokračovat ve verbálních útocích. Stalo se tak za přítomnosti zaměstnanců jméno FO, jméno FO a jméno FO, načež byla žalovaná nucena přivolat hlídku Policie ČR, která se žalobce z firemního areálu vyvedla.

2. Žalobou podanou dne 5. 4. 2024 se žalobce proti žalované domáhal určení neplatnosti zmíněného okamžitého zrušení (dále jen okamžitého zrušení) se zdůvodněním, že skutek ze dne 7. 12. 2023 mu žalovaná vytkla po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, poněvadž se o něm dozvěděla ihned - měl jej odhalit jednatel. Ke skutku ze dne 8. 2. 2024 uvedl, že mobilní telefon nepoužíval, pouze jej držel v ruce. Kolem 13:00 k němu přistoupil jednatel a snažil se mu telefon vytrhnout z ruky, přičemž jej poškodil. Není pravdou, že by jednatele verbálně napadl, natlačil jej na stěnu nebo mu pohmoždil ruku – sám byl tím napadeným a byl to také on, kdo přivolal policii. Jestliže bylo užívání soukromých telefonů u žalované zakázáno a žalobce neměl žádný služební telefon, resp. byla v kanceláři k dispozici pouze pevná linka, nemohl mít jednatel sebemenší pochybnost o tom, že žalobce drží v ruce právě soukromý telefon. Tudíž neměl důvod se pokoušet jej žalobci odebrat. Nabízela např. výtka, nikoli snaha odejmout žalobci jeho soukromý majetek a narušovat žalobcovu tělesnou integritu. Žádný ze svědků nepotvrdil výzvu: „Odevzdej mi ten telefon!“ Ani vulgarismy. A stisknutí ruky bylo pouze reakcí na napadení ze strany jednatele. Dne 21. 2. 2024 žalované oznámil, že trvá na tom, aby jej dále zaměstnávala. O zákazu používání soukromých telefonů u žalované se žalobce dozvěděl teprve na soudním jednání. Okamžité zrušení je odvetným opatřením za to, že žalobce učinil oznámení podle zákona o ochraně oznamovatelů.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalobce fyzicky napadl jednatele, který byl jeho nadřízeným a ředitelem žalované přesně tak, jak je popsáno v okamžitém zrušení. Je zcela nepřípustné a nemyslitelné, aby zaměstnanec verbálně, natož fyzicky napadl svého zaměstnavatele za přítomnosti dalších zaměstnanců. Z důkazů navíc vyplynulo, že žalobce jednoho ze svědků během celého incidentu kousl do ruky. V tom podstatném se svědkové s odstupem času shodli. Žalobce již dříve porušoval zákaz používání soukromých telefonů. Žalovaná nemohla přistoupit k žádné odvetě, neboť o žalobcově oznámení nevěděla.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 776 Kč (výrok II). Dospěl přitom k těmto skutkovým zjištěním. Žalobce u žalované působil na základě pracovní smlouvy ze dne 15. 10. 2020 v pracovním poměru technologa – pracovníka homologací, který byl dodatkem ze dne 30. 4. 2021 prodloužen na dobu neurčitou. Podle nařízení ředitele č. 03-2017 ze dne 4. 1. 2017 u žalované platil zákaz používání soukromých telefonních přístrojů v pracovní době zaměstnanci. Dne 20. 2. 2024 bylo žalobci doručeno okamžité zrušení výše citovaného obsahu, přičemž skutek ze dne 7. 12. 2023 odhalil ještě téhož dne jednatel. Pokud jde o druhý skutek, dne 20. 2. 2024 kolem 13:00 viděl jednatel žalobce, jak drží mobilní telefon. Protože neměl přidělený žádný služební telefon, pojal jednatel podezření, že žalobce porušuje výše popsaný vnitřní předpis. Proto jej vyzval k odevzdání telefonu (či učinil jinou výzvu) a zároveň po telefonu sáhl, čímž potyčka začala. Okresní soud neučinil jasné skutkové zjištění, zda žalobce během potyčky kousl svědka jméno FO do ruky, nebo ne. Dále podrobně zrekapituloval obsah jednotlivých provedených výpovědí.

5. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval podle § § 55 odst. 1 písm. b) a 58 odst. 1 zákoníku práce a dospěl k závěru, že je okamžité zrušení neplatné, protože zatímco skutek ze dne 7. 12. 2023 žalovaná žalobci takto vytkla až po uplynutí zákonné dvouměsíční propadné lhůty počítané ode dne, kdy se o něm dozvěděla (§ 58 odst. 1 zákoníku práce), druhý skutek nepředstavuje zvlášť hrubé porušení žalobcových pracovněprávních povinností, nýbrž „oprávněnou obranu.“ Namísto výzvy k upuštění od protiprávního jednání či písemné výtky totiž jednatel po žalobcově telefonu rovnou sáhl, čímž se protiprávně pokusil zmocnit jeho majetku a potyčku vyvolal. Současné mobilní telefony obsahují množství chráněných osobních údajů a jednatel zde nepřípustně překročil své pracovněprávní kompetence, čemuž se žalobce právem bránil.

6. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání s návrhem na změnu napadeného rozsudku v podobě zamítnutí žaloby, přičemž argumentovala, že žalobcovo počínání nebylo oprávněnou obranou, nýbrž brutálním útokem v podobě natlačení nadřízeného na zeď a kousnutí kolegy jméno FO, který se snažil situaci uklidnit, do ruky. Žalovaná zpracovává armádní a policejní zakázky a pracuje při tom s mnoha citlivými daty, takže je u ní zakázáno používání soukromých telefonů, což žalobce věděl a již v minulosti porušil. Služební mobilní telefon mu byl odebrán. Za této situace se chtěl jednatel žalobcova telefonu právem chopit. I kdyby to ovšem v daný okamžik přehnal, žalobce se pouze nebránil, ale zaútočil na něj; uchopil jej za ruku, křičel po něm, natlačil jej na stěnu a pokračoval ve verbálních útocích. Když se mu v tom pokusil zabránit svědek jméno FO, kousl jej žalobce do ruky. Jednatel zde pouze legálně vykonal svou kontrolní kompetenci zaměstnavatele a žalobcův čin hrubě narušil autoritu vedení žalované a důvěru na pracovišti.

7. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku, přičemž částečně zopakoval dosavadní argumenty a dodal, že nebylo prokázáno, že by mu žalovaná zakázala na pracovišti používat soukromý mobilní telefon. Nebylo ani prokázáno, že by žalobce s telefonem v danou chvíli aktivně pracoval. Důvodem rozvázání pracovního poměru však nebylo používání soukromého telefonu, nýbrž fyzické napadení jednatele. V textu okamžitého zrušení nicméně chybí jediná zmínka o tom, že by snad žalobce napadl ještě svědka jméno FO, ačkoli lze přirozeně očekávat, že by žalovaná právě takový incident jistě nepominula, kdyby se skutečně stal. Uvedla by to v okamžitém zrušení a předložila lékařskou zprávu o ošetření zranění či zprávu policie, která by vzhledem k napjatým vztahům účastníků takový incident jistě prověřovala.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Zopakoval však důkaz v podobě úředního záznamu o vysvětlení jméno FO (§ 213 odst. 1, odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.) a nově provedl důkaz úředními záznamy o vysvětlení jednatele a jméno FO (§ 213 odst. 1, odst. 4 část věty před středníkem, část věty za středníkem o. s. ř. a contrario), jež byly včas a řádně navrženy, leč neprovedeny. V souhrnu s důkazy provedenými prvostupňovým soudem (§ 132 o. s. ř.) odvolací soud tyto důkazy vyhodnotil takto. Dne 9. 2. 2024, tedy den po potyčce a doručení okamžitého zrušení, jednatel na policii vypověděl, že žalobce telefonoval. Jednatel po jeho telefonu sáhl současně s otázkou, proč jej používá. O tom, že by žalobce kousl jméno FO, neřekl ani slovo (úřední záznam o vysvětlení jednatele). Jak ovšem plyne z rozsudku, dne 16. 4. 2025 před soudem jednatel vypověděl, že viděl, že žalobce drží v ruce mobilní telefon a nepamatoval si, zda ho také aktivně používal ani zda telefonoval. Vypověděl, že po telefonu sáhl a že chtěl vědět, co je to za telefon. To, že potyčku spatřil též jméno FO, jednatel vysvětlil prosklenými kancelářemi. V této výpovědi jednatel uvedl, že žalobce p jméno FO po jeho příchodu na místo a pokusu o pomoc kousl do ruky. Žalobce neměl svěřen služební telefon a v té době ve formě platil zákaz používání soukromých telefonů. Při opakovaném výslechu ze dne 27. 6. 2025 jednatel před soudem vypověděl, že sám kousnutí jméno FO neviděl. Nevzpomněl si, kdy se o tom dozvěděl, ale v době svého vysvětlení na policii o tom asi ještě nevěděl. Nevysvětlil, od koho se o tom tedy dozvěděl. Dne 25. 3. 2024 jméno FO na policii vypověděl, že roztržku viděl až v jejím závěru – kdy za ním přišel jednatel s tím, že jej žalobce napadl a že jej má vyvést z firmy. To také učinil, ale žalobce odmítl odejít. Tento svědek tedy popsal závěr roztržky jako příchod jednatele. Ani slovem se nezmínil o tom, že by skutečně viděl část potyčky, přestože zároveň vypověděl, že si jednatel stěžoval na bolest ramene a ruky (úřední záznam o vysvětlení jméno FO). Dne 16. 4. 2025 však před soudem uvedl, že přes prosklenou stěnu vedlejší kanceláře viděl, že se oba muži přou, slyšel řev a viděl natlačení na stěnu a odtržení obou mužů jméno FO, přičemž měl jednatel svědka požádat, aby žalobce vyvedl z firmy, což on odmítl s tím, ať si zavolá policii. V této výpovědi svědek jméno FO neřekl nic o kousnutí jméno FO. Ten dne 25. 3. 2024 na policii vypověděl, že se na počátku rozmíšky právě nacházel v téže kanceláři s žalobcem a jméno FO, o čemž se však před soudem nezmínil. A jednatel v první výpovědi před soudem uvedl, že jméno FO incident viděl, poněvadž mají prosklené kanceláře, tedy jako by incident pozoroval z jiné místnosti. jméno FO se ovšem před policií o pokousání ani slovem nezmínil (úřední záznam o vysvětlení jméno FO). Ve výpovědi před soudem ze dne 23. 5. 2025 zase neuvedl nic o natlačení jednatele na zeď.

10. Výše analyzované důkazy jsou nevěrohodné přinejmenším proto, že bylo jednoznačně vyvráceno, že by žalobce při potyčce skutečně kousl jméno FO do ruky. Především je s podivem, že o takovém činu není jediné zmínky v samotném okamžitém zrušení. Dále v tomto ohledu nebyla předložena žádná lékařská zpráva ani oznámení o přestupku či trestní oznámení a přitom o kousnutí neexistuje jediný důkaz s výjimkou výše uvedených výpovědí, které si však vzájemně v mnohém odporují. Jednatel navíc o kousnutí ve své první výpovědi neřekl ani slovo. Teprve ve své třetí výpovědi se pokusil tuto okolnost vysvětlit tím, že mu to bylo řečeno teprve později, přičemž nespecifikoval, kdy, jak ani kým. Opakovaně přitom vypověděl - stejně jako ostatní vyslýchaní - že byl na místě od počátku potyčky až do žalobcova vyvedení policií. Je tím pádem vyloučeno, aby si coby přímý účastník potyčky nevšiml toho, že druhý účastník kousne svědka, který se pokouší oba rváče fyzicky oddělit. Ani tuto okolnost jednatel nevysvětlil a ani ve své druhé výpovědi se k těmto podezřelým okolnostem nijak nevyjádřil. Ostatně, žádný z vyslýchaných nevypověděl, že by se jednatel o kousnutí dozvěděl teprve později. A konečně je v tomto kontextu příznačné, že ani samotný jméno FO ve své první výpovědi před policií kousnutí vůbec nezmínil.

11. Jinak odvolací soud výše jmenované důkazy vyhodnotil jako zákonné a pro meritum případu relevantní. Další důkazy neprovedl, protože nebyly navrženy.

12. Při právní kvalifikaci případu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Žalobce porušil povinnost nepoužívat soukromý telefon; jeho vysvětlení, že jej pouze „držel v ruce,“ je nevěrohodné, poněvadž mobilní telefon je užitkový předmět a když už jej člověk drží v ruce, téměř vždy jej používá. To ale není podstatné, protože by tento prohřešek zaprvé netvořil zvlášť hrubé porušení pracovněprávních povinností, zadruhé na něm není okamžité zrušení založeno. Obsahovalo totiž dva skutky, z nichž každý podle žalované naplňoval intenzitu zvlášť hrubého porušení, avšak v rámci skutku ze dne 8. 2. 2024 bylo zjevně dominantním problémem tvrzené napadení jednatele, završené žalobcovým vyvedením z areálu firmy policií. Pokud jde o míru protiprávnosti používání soukromého telefonu, žalovaná ani netvrdila a nevyšlo ani jinak najevo, že by v tomto ohledu měla v danou chvíli či v minulosti důvodné (potvrzené či nepotvrzené) podezření, že žalobce vyzrazuje či vyzradí citlivá data. Šlo prostě o samotné porušení výše zmíněného nařízení.

13. Co se týče potyčky obou mužů, žalovaná v daný okamžik věděla, že žalobce nemá přidělený služební telefon a že platí zákaz používání soukromých telefonů. Bylo tudíž jasné, že žalobce používá právě soukromý telefon, takže pokud mělo být účelem tvrzené jednatelovy ústní výzvy ověření této skutečnosti, byla výzva zbytečná. V dané situaci se nabízela výzva k zanechání užívání telefonu, písemná výtka, přivolání svědků, odchod k pohovoru na personální oddělení. Kdyby měla žalovaná obavu o bezpečnost svých dat, nabízelo se též opatření v podobě odebrání čipu, přístupových údajů či nařízení dovolené. Nic z toho se nestalo a místo toho došlo rovnou k fyzickému kontaktu. Navíc - a v tom si jednotlivé výpovědi neodporovaly - jednatel sáhl po telefonu současně s ústní výzvou. Ta nadto zněla na odevzdání telefonu. Žalovaná ani netvrdila a žádný ze svědků nevypověděl, že by se jednatel žalobce nejprve zeptal, co přesně žalobce s telefonem dělá. Klíčové však je, že jednatel přímým sáhnutím po telefonu situaci během jediného okamžiku zbytečně vyostřil, ačkoli si žalobcův telefon stěží mohl ponechat, obzvlášť pokud je obecně známo, že telefon má v dnešní době prakticky každý a žalobce pouze tím, že jej měl u sebe, výše zmíněné nařízení neporušil. Ostatně, žalovaná ani netvrdila, že by snad existoval nějaký vnitřní předpis, který by takové odnětí telefonu umožnil. Žalobce se pak již jen bránil a nevyšlo najevo, že by jednatele povalil, poranil nebo učinil něco, co by překročilo míru nezbytnou pro uchování svého mobilního telefonu. Žalovaná ani netvrdila, že by žalobce jednatele častoval nějakými konkrétními vulgarismy či jej verbálně zesměšňoval nebo ponižoval. Je také třeba zohlednit, že potyčku svým vlastním rozhodnutím sáhnout po telefonu v konečném důsledku vyvolal jednatel, zatímco pro žalobce šlo spíše o náhlý zvrat událostí, na který tudíž skutečně mohl prudce zareagovat. Žalovaná v tomto případě jistě vykonávala svou kontrolní kompetenci zaměstnavatelky, kterou byl žalobce povinen strpět, v okamžiku příchodu jednatele na místo. Překročila ji však v okamžiku sáhnutí po telefonu, zvlášť v situaci, kdy žalovaná za výše rozvedených okolností věděla, jaký telefon žalobce právě používá. V tom případě, i kdyby bylo prokázáno, že žalobce jednatele natlačil na stěnu, nešlo o fyzické napadení, jež by bylo zvlášť hrubým porušením pracovněprávních povinností [§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce a contrario).

14. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to i ve výroku II, na jehož odůvodnění tímto pro stručnost odkazuje.

15. Výrok II odpovídá tomu, že procesně úspěšného žalobce, který sám žádnou náhradu nákladů odvolacího řízení nepožadoval, zastupoval ustanovený zástupce, jemuž náhrada nákladů řízení náleží.

16. Výrok III reflektuje skutečnost, že prvostupňový soud opomněl rozhodnout o náhradě svědečného vyplaceného státem svědkům Pardymu a Filipovi v celkové výši 1 956 Kč. Protože byla procesně neúspěšnou žalovaná, uložil odvolací soud tuto povinnost právě jí (§ 148 odst. 1 o. s. ř.).

17. Z výsledku řízení vychází též výrok IV, kdy musí žalovaná nahradit státu náklady žalobcova ustanoveného zástupce, jakmile jejich konečnou výši určí soud prvního stupně samostatným usnesením po právní moci tohoto rozsudku (§ 140 odst. 2 část první věty před středníkem ve spojení s § § 149 odst. 2 a 155 odst. 1 druhou větou o. s. ř.).

18. Výrok V vychází z přenosu poplatkové povinnosti. Protože byl plně procesně úspěšný žalobce usnesením plně osvobozen od soudních poplatků, přičemž žalovaná takto osvobozena není, nemá proti žalobci sama právo náhrady nákladů a řízení a nejde ani o žádnou ze zákonem připuštěných výjimek, přechází poplatková povinnost na žalovanou (§ 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, dále jen z. s. p.), a to ve výši 2 000 Kč [Položka § 4 odst. 1 písm. c) Přílohy k z. s. p. – Sazebníku poplatků]. Proti tomuto rozsudku je možno podat dovolání, jestliže rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozsudku účastníkovi, k Okresnímu soudu v Ostravě. O dovolání rozhoduje Nejvyšší soud České republiky. V případě neuspokojení pohledávek specifikovaných výroky III - V tohoto rozsudku ve lhůtě 30 dnů po uplynutí lhůty splatnosti bude tuto pohledávku vymáhat místně příslušný celní úřad.