16 Co 221/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 57 000 Kč, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 2025, č. j. 36 C 237/2022-179,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění takto:Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 8 550 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 57 000 Kč a náhradu nákladů řízení „v plném rozsahu ve výši, která bude vyčíslena v písemném vyhotovení rozsudku“. Okresní soud věc posoudil podle § 2 586 odst. 1 a § 2 048 odst. 1 o. z. a dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná smlouva o dílo č. S0370/2017/OMH a že na základě žalobcovy objednávky ze dne 15. 4. 2019 měla žalovaná provést dílo (první seč travnatých ploch) ve lhůtě do 24. 5. 2019 (původní lhůta provedení díla do 13. 5. 2019 byla prodloužena z důvodu nevhodných klimatických podmínek), dílo mělo být provedeno ve všech lokalitách uvedených v příloze smlouvy. Bylo prokázáno, že žalovaná dílo neprovedla řádně a včas. Žalovaná byla v prodlení s dokončením a předáním díla žalobci v žalovaném období od 1. 6. 2019 do 26. 6. 2019, proto žalobci podle čl. XIII. odst. 1 smlouvy o dílo vzniklo právo na smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení, tj. celkem 26 000 Kč. Dále bylo prokázáno, že žalovaná neodklidila řádně a včas ve všech lokalitách odpad vzniklý prováděním díla, ocitla se tak v prodlení s odklizením vzniklého odpadu v žalovaném období od 1. 6. 2019 do 26. 6. 2019, proto má žalobce nárok na smluvní pokutu podle čl. XIII. odst. 4 smlouvy o dílo ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení, tj. celkem dalších 26 000 Kč. Konečně bylo prokázáno, že žalovaná v rozporu s čl. VIII. odst. 2 smlouvy o dílo nepředložila žalobci na jeho žádost dne 5. 6. 2019 pracovní deník, proto byl žalobce podle čl. XIII. odst. 5 smlouvy o dílo oprávněn požadovat po žalované zaplacení smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Dne 26. 6. 2019 sice žalobce pro výše uvedené podstatné porušení povinností ze strany žalované od smlouvy o dílo odstoupil, ovšem tím není dotčeno právo žalobce na zaplacení shora uvedených smluvních pokut. Okresní soud proto žalobě v celém rozsahu vyhověl.

2. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání žalovaná, která podle jeho obsahu namítala, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, že dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, že neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobcem doložená fotodokumentace je zavádějící, protože zachycuje místa, která nebyla předmětem zakázky. Žalobce záměrně objednal první seč pozdě, když již byla tráva vyšší než 20 cm. Okresní soud nevzal náležitě v úvahu pravidla BOZP a nepříznivé klimatické podmínky, a to zejména počet dnů, kdy byly dešťové srážky, jakož i to, že strojové sečení nelze podle bezpečnostních předpisů a technických norem ČSN provádět bezprostředně po dešti v podmáčeném terénu. Objektivně proto nebylo možno dodržet termín provedení díla. Okresní soud neprovedl výslech svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, (bývalé starostky městského obvodu), která měla potvrdit, že žalobce neprováděl řádně úklid pozemků před sečí, což bylo příčinou poškození sekaček. Nezabýval se ani tvrzením žalované, že žalobce vznášel svévolné požadavky na změnu harmonogramu seče (pořadí sekání jednotlivých ploch) a že tak vznikaly prodlevy při přesunech techniky a zaměstnanců. Nepřihlédl k tomu, že smlouva o dílo byla ukončena písemnou dohodou bez uplatnění jakýchkoliv sankcí z jedné či druhé strany. Žalobce nadto smluvní pokuty uplatnil u soudu až po dvou letech. Z dokazování je zřejmé, že žalovaná seč dokončila s výjimkou několika metrů čtverečních a že žalobce dílo podle předávacího protokolu převzal. V objednávce první seče ze dne 15. 4. 2019 nebyly specifikovány jednotlivé lokality (pozemky) a rozsah seče v metrech čtverečních. Zatímco podle smlouvy o dílo měla žalovaná provádět seč na ploše 444 553 m2, tak v objednávce byla uvedena (bez bližší specifikace) celková plocha 382 756 m2. Nebyl tak dostatečně určitě sjednán předmět díla. Žalovaná nadále popírá, že by v daný den nebyl na pracovišti pracovní deník. K prodlení došlo nikoliv z důvodů na straně žalované, ale v důsledku vyšší moci (klimatických podmínek) a zavinění žalobce. Soud prvního stupně v rozporu s ustálenou judikaturou neposoudil přiměřenost smluvní pokuty, přičemž v daném případě je třeba zohlednit zejména to, že žalobci nevznikla žádná škoda, že práce byly dokončeny a převzaty a že prodlení bylo způsobeno objektivními okolnostmi. Údajné nedostatky nebyly včas vytčeny v pracovním deníku, kdy žalobce do něj neučil po dobu dvou měsíců žádný zápis. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně jej změnil a žalobu zamítl či alespoň smluvní pokutu výrazně snížil.

3. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Okresní soud se vypořádal s námitkami žalované. Vady byly vytknuty okamžitě v den provedení kontroly, maximálně den následující po provedení kontroly. Žalovaná zahájila práce podle objednávky o týden později a nese za to odpovědnost. Naopak doba objednávky první seče byla zcela standardní. Není pravda, že smlouva o dílo byla ukončena dohodou. Bylo prokázáno, že žalobce od smlouvy odstoupil a že následně byl podepsán předávací protokol, podle něhož žalobce posléze zaplatil žalované za seč podle skutečně provedeného rozsahu díla.

4. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], přezkoumal u odvolacího jednání prvostupňový rozsudek, včetně řízení předcházejícího jeho vydání (podle pravidel uvedených v § 206, § 212 a § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl po doplnění dokazování k závěru, že odvolání není důvodné.

5. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

6. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodě 5 a shrnutá v bodě 7 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Okresní soud se rovněž náležitě vypořádal v bodě 6 odůvodnění s tím, proč neprovedl výslech svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, .

7. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci, a to s níže uvedenými korekcemi, které však neměly vliv za závěr o důvodnosti žaloby. Předně je třeba uvést, že „smlouvu o zajištění údržby veřejných a vyhrazených travnatých ploch – obchodní podmínky“ uzavřenou mezi účastníky dne 15. 12. 2017 odvolací soud hodnotí jako tzv. rámcovou smlouvu o dílo, která sama o sobě nezakládá povinnost zhotovit konkrétní dílo, nýbrž nastavuje „právní rámec“ pro budoucí dílčí smlouvy o dílo (objednávky). Význam rámcové smlouvy spočívá v tom, že stanoví základní pravidla pro všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy, které budou na jejím základě v budoucnu uzavřeny, pokud nebude v realizační smlouvě ujednáno jinak. Soud prvního stupně sice správně uzavřel, že konkrétní smlouva o dílo byla mezi účastníky uzavřena na základě objednávky ze dne 15. 4. 2019, nicméně se nezabýval otázkou, zda byl řádně (určitě a srozumitelně) sjednán předmět (rozsah) díla, a to s přihlédnutím k okolnosti, že podle přílohy č. 2 rámcové smlouvy o dílo mělo být běžné kosení prováděno v jednotlivých lokalitách pod písmeny A až L na blíže specifikovaných pozemcích o celkové výměře (ploše) 407 300 m2, zatímco podle emailu ze dne 15. 4. 2019 žalobce objednal u žalované první běžnou seč toliko v rozsahu 383 261 m2 bez jakéhokoliv dalšího upřesnění. Odvolací soud proto toto pochybení prvostupňového soudu napravil a vyzval žalobce podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil tvrzení o tom, na kterých konkrétních pozemcích měla žalovaná provádět běžné kosení podle dílčí objednávky ze dne 15. 4. 2019, a aby označil důkazy potřebné k prokázání řádné specifikace předmětu díla. V reakci na výzvu žalobce v podání ze dne 29. 1. 2026 vysvětlil, že plocha zeleně určená k sečení se mění každoročně na základě aktualizace pasportu zeleně (např. z důvodu záborů veřejných prostranství, provádění stavebních prací, prodeji či pronájmu pozemků apod.). V daném případě byla žalovaná vyrozuměna o úpravě výměry emailem ze dne 27. 3. 2019, který žalobce předložil k důkazu. Odvolací soud z tohoto důkazu (č. l. 216 až 239 spisu) zjistil, že přílohou zmiňovaného emailu, jenž byl odeslán žalobcem dne 27. 3. 2019 v 15:39 hod na kontaktní email žalované, byla v podstatě „aktualizace“ přílohy č. 2 rámcové smlouvy o dílo, s tím, že běžné kosení mělo být prováděno v jednotlivých lokalitách pod písmeny A až L na blíže specifikovaných pozemcích o celkové výměře (ploše) 383 261 m 2. Jednatel žalované sice u odvolacího jednání vyslovil pochybnosti o tom, zda byl žalované tento email doručen, ovšem odvolací soud přihlédl k tomu, že vzájemná komunikace mezi účastníky probíhala v daném období standardně touto formou, a to prostřednictvím adresy , e-mail, , která byla uvedená jako kontaktní email pro příjem objednávek v rámcové smlouvě. Z tehdejší doložené komunikace ani dalších provedených důkazů přitom nevyplývá, že by žalovaná nevěděla, kterých pozemků se týkala dílčí objednávka. S přihlédnutím k těmto okolnostem lze bez důvodných pochybností dovodit, že žalovaná byla seznámena se změnou výměry zeleně určené k sečení pro rok 2019 a že ji vzala na vědomí. Podle názoru odvolacího soudu z obsahu obou emailů (ze dne 27. 3. 2019 a 15. 4. 2019) muselo být žalované jednoznačně zřejmé, na jakých konkrétních pozemcích a v jakém rozsahu měla podle objednávky žalobce provádět první běžné sekání trávy v roce 2019. Předmět díla proto byl sjednán určitě a srozumitelně. Odvolací soud po tomto doplnění souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla na základě emailové objednávky ze dne 15. 4. 2019 uzavřena platná smlouva o dílo (viz čl. IV odst. 1 rámcové smlouvy o dílo). Jako platná hodnotí odvolací soud i ujednání o smluvních pokutách podle čl. XIII odst. 1, odst. 4 a odst. 5 rámcové smlouvy o dílo, které jsou předmětem sporu mezi účastníky.

8. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že obrana žalované je nedůvodná, resp. vnitřně rozporná, účelová a nevěrohodná. Námitky žalované, že žalobcem předložená fotodokumentace prokazující prodlení při provedení díla a odklízení odpadu je neprůkazná či zavádějící, byly vyvráceny emailovou komunikací ve spojení se svědeckou výpovědí , tituly před jménem, , jméno FO, , který potvrdil autenticitu fotodokumentace (tj., že fotografie zachycovaly reálný stav pozemků, které byly předmětem dílčí smlouvy o dílo, a že byly pořízeny v inkriminovaných dnech). Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že o věrohodnosti tohoto svědka okresní soud nepochyboval. Odvolací soud k tomu dodává, že skutečnost, že svědek , tituly před jménem, , jméno FO, je zaměstnancem žalobce, sama o sobě nemůže vést k jeho případné nevěrohodnosti (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3838/2019). Obdobným způsobem byla vyvrácena i obrana žalované týkající se nepředložení pracovního deníku na pracovišti dne 5. 6. 2019 na výzvu oprávněného zaměstnance žalobce (svědka , tituly před jménem, , jméno FO, ). Jednoznačně nepravdivé je tvrzení žalované, že účastnící uzavřeli písemnou dohodu o zániku závazku a o tom, že ani jedná strana nebude uplatňovat nárok na smluvní pokutu. Nic takového nevyplývá z předávacího protokolu ani z jiného důkazu. Naopak bylo prokázáno, že žalobce z důvodu podstatného porušení smlouvy jednostranně od smlouvy odstoupil. Soud prvního stupně správně konstatoval, že odstoupení od smlouvy se nedotýká práva na zaplacení smluvní pokuty (srov. § 2005 odst. 2 o. z., čl. XIII odst. 7 a čl. XIV odst. 5 rámcové smlouvy o dílo); to samozřejmě za předpokladu, že právo na zaplacení smluvní pokuty vzniklo předtím, než závazek z důvodu odstoupení od smlouvy zanikl, což se stalo i v projednávané věci, neboť k odstoupení od smlouvy došlo až dne 26. 6. 2019. Nedůvodná je i námitka týkající se opožděného objednání seče, neboť je obecně známou skutečností, kterou není třeba dokazovat, že první seč trávy u veřejné zeleně se obvykle provádí od druhé poloviny dubna. Nadto rámcová smlouva nestanovila žádné „výškové limity trávy“ pro objednávku běžného kosení. Soud prvního stupně správně vyhodnotil jako nadbytečný výslech svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , protože žalovaná tvrdila pouze obecně, že žalobce neprováděl úklid pozemků před sečí a že proto docházelo k poškození sekacích strojů, aniž by tato tvrzení konkretizovala ve vztahu k roku 2019 a jejich vlivu na vytýkané porušení smluvených povinností. Žalovaná nesubstancovala ani svá vágní tvrzení ohledně údajných požadavků žalobce na změnu harmonogramu sekání trávy. Irelevantní je také námitka „absence včasných výtek“, neboť včasné vytknutí je předpokladem vymahatelnosti práv z vadného plnění, není však podmínkou vzniku pohledávky na smluvní pokutu. Odvolací soud souhlasí s názorem prvostupňového soudu, že v projednávané věci nedošlo k promlčení práva žalobce na smluvní pokutu.

9. Koncepce smluvní pokuty obsažená v občanském zákoníku je vystavěna na tom, že dlužník je povinen smluvní pokutu, nestanoví-li dohoda dlužníka a věřitele jinak (což se v daném případě nestalo – srov. čl. čl. XIII odst. 9 rámcové smlouvy o dílo), zaplatit bez ohledu na své zavinění (objektivizovaná smluvní pokuta). Podmínky, za kterých dlužník porušil svou smluvní povinnost, nejsou z hlediska vzniku práva věřitele na zaplacení smluvní pokuty právně relevantní. Jinak řečeno, právo na smluvní pokutu vzniká již porušením smluvené povinnosti bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k porušení vedly. Ani vznik škody není podmínkou vzniku pohledávky na smluvní pokutu. Stejně tak nemají na vznik povinnosti uhradit smluvní pokutu vliv objektivní nepředvídatelné a nepřekonatelné překážky (tzv. liberační důvody ve smyslu § 2913 odst. 2 o. z.). Povinnost uhradit smluvní pokutu je tudíž vybudována na absolutním objektivním principu. Odvolací soud se proto zabýval námitkou nepříznivých klimatických podmínek a podmáčení terénu až v rámci hodnocení otázky přiměřenosti výše sjednané smluvní pokuty a její případné moderace. Soudu prvního stupně nelze vytýkat, že se otázce přiměřenosti výše smluvní pokuty nevěnoval, protože rozhodná právní úprava vychází z koncepce, podle níž soud může nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit pouze na návrh dlužníka. Žalovaná přitom navrhla snížení smluvní pokuty až v odvolacím řízení.

10. Odvolací soud vycházel z aktuální judikatury vyjádřené zejména v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ve kterém se uzavírá, že „postup soudu při moderaci podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ […]. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.“11. Ze zmiňovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu dále vyplývá, že ustanovení § 2051 o. z. slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) smluvní pokutu. Ustanovení § 2051 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými. Zákon pouze ukládá přihlédnout při následné moderaci k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a limituje možnost snížení smluvní pokuty výší škody vzniklé do doby rozhodnutí z porušení povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje. Moderace přitom může být užita jen tam, kde o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty nepanují pochybnosti, neboť jen tehdy je soudní zásah do pohledávky věřitele (tj. do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod) ospravedlnitelný.

12. Aby soud mohl posoudit (ne)přiměřenost nároku ze smluvní pokuty, musí si nejprve prostřednictvím výkladu ujednání o smluvní pokutě ujasnit, jakou funkci měla daná smluvní pokuta (in concreto) plnit, neboť v závislosti na tom, jaké funkce plní, sleduje smluvní pokuta různé zájmy stran a pro posouzení přiměřenosti tak budou rozhodující též odlišné aspekty. Primárně lze vyjít z předpokladu, že každá smluvní pokuta se vyznačuje preventivní (nátlakovou) funkcí, neboť vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil. Smluvní pokuta může dále plnit výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody, dále též jen „paušalizační smluvní pokuta“), nebo výlučně funkci sankční (dále též jen „sankční smluvní pokuta“), případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační. V případě ryze sankční smluvní pokuty při posouzení (ne)přiměřenosti nároku ze smluvní pokuty výše škody významnou okolností není. Naopak zde může hrát roli zohlednění předvídatelnosti a překonatelnosti překážky, sféry, odkud překážka pochází, skutečnost, zda dlužník učinil jakékoliv opatření, aby škodě zamezil apod., neboť má-li mít pokuta přiměřený sankční efekt a fungovat jako individuální prevence, musí být brán zřetel na to, jakou kvalitou se vyznačovalo porušení smluvní povinnosti a jaká sankce je tedy za daných okolností adekvátní. U sankční smluvní pokuty lze zohlednit též otázku zavinění, neboť sankce může plnit svůj efekt jen tehdy, lze-li jednajícímu vytknout, že si nepočínal tak, jak si počínat mohl a měl. Vzhledem k tomu, že každá smluvní pokuta, byť v různé intenzitě, plní rovněž funkci preventivní (nátlakovou), je namístě při zkoumání přiměřenosti zohlednit též narušení zájmů věřitele spočívajících v nepohodlí, nejistotě a narušeném očekávání, jež se cestou práva na náhradu škody nekompenzují. U sankční pokuty půjde o zásadní zájmy věřitele, které jsou jejím prostřednictvím chráněny. Závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem.

13. Zákon nestanoví žádnou maximální výši smluvní pokuty. Smluvní pokutu stanovenou pevnou částkou lze považovat za nepřiměřenou při zohlednění poměru mezi hodnotou zajištěné povinnosti (peněžité či nepeněžité) a výší smluvní pokuty, kterou by byl dlužník povinen zaplatit. Oproti tomu nelze v případě smluvní pokuty stanovené na základě určité procentní sazby vycházet při posuzování nepřiměřenosti smluvní pokuty z poměru celkové výše smluvní pokuty v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka s plněním peněžité či nepeněžité povinnosti, neboť v takovém případě je celková výše smluvní pokuty logicky závislá na celkové době jeho prodlení. Jinak řečeno, celková smluvní pokuta nemůže být nepřiměřená, je-li přiměřená denní sazba sjednané smluvní pokuty. Nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané ve formě denní sazby je proto nutné posuzovat podle sjednané denní sazby s přihlédnutím k hodnotě a významu utvrzované povinnosti.

14. V projednávané věci má odvolací soud za to, že vzhledem k tomu, že smluvní pokuty podle čl. XIII odst. 1, odst. 4 a odst. 5 rámcové smlouvy o dílo byly sjednány pro případ porušení smluvních povinností ze strany žalované, a to v podobě prodlení s dokončením díla a odklízením vzniklého odpadu a nedostupnosti pracovního deníku v místě provádění prací, a že měly sloužit právě k uvedenému účelu, tj. nutit žalovanou ke splnění dohodnutých povinností, lze konstatovat, že smluvní pokuta měla ve všech třech případech vedle preventivní funkce převážně funkci sankční, nikoliv funkci paušalizační.

15. Po velmi pečlivém zvážení všech okolností dospěl odvolací soud k následujícím závěrům. Význam prvních dvou zajišťovaných povinností žalované (dokončení díla a odklizení odpadu ve sjednaném termínu) byl pro žalobce stěžejní a zásadní, protože se jednalo o samotný předmět díla a současně prostředek k zajištění povinnosti obce udržovat veřejné prostranství, která vyplývá z § 2 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem, který lze v daném případě spatřovat v zájmu na vzhledu obce, pořádku a čistotě v ní. Důležitá je i povinnost žalované zajistit nepřetržitou dostupnost pracovního deníku v místě provádění prací, jelikož se jednalo podle čl. VIII rámcové smlouvy o dílo (obdobně jako u stavebního deníku) o zásadní dokument či prostředek k výkonu jednoho ze základních práv žalobce jako objednatele, a to práva kontrolovat provádění díla (srov. § 2593 o. z.). V porovnání s cenou tohoto dílčího díla 229 956,60 Kč (383 261 m2 x 0,60 Kč/m2) představuje denní sazba 1 000 Kč za každý den prodlení u prvních dvou smluvních pokut toliko 0,43 %. Rovněž pevná částka 5 000 Kč u třetí smluvní pokuty se vzhledem k významu utvrzované povinnosti nejeví odvolacímu soudu jako nepřiměřená. Co se týče důvodu prodlení a vlivu klimatických podmínek, resp. podmáčeného terénu, tak odvolací soud souhlasí se závěry soudu prvního stupně, že důvody prodlení je třeba hledat na straně žalované, nikoli na straně žalobce či „vyšší moci“. Přihlédnout je třeba k tomu, že žalovaná byla povinna zahájit seč do dvou dnů od objednávky, tj. dne 18. 4. 2019. Učinila tak ovšem fakticky až dne 23. 4. 2019, přičemž toto prodlení jde plně k její tíži. K dokončení díla mělo dojít ve sjednané době do 18 pracovních dnů včetně sobot, tj. do 13. 5. 2019 (příloha č. 1 rámcové smlouvy o dílo). Žalobce v souladu s čl. IV odst. 3 rámcové smlouvy o dílo souhlasil s prodloužením termínu dokončení díla do 24. 5. 2019, tj. o 10 pracovních dnů včetně sobot. Vzít v úvahu je nutné i to, že žalobce požaduje zaplacení smluvních pokut za prodlení až od 1. 6. 2019. De facto tak došlo k prodloužení termínu o dalších 6 pracovních dnů včetně sobot. Celkem tak byla sjednaná doba prodloužena o 16 pracovních dnů včetně sobot, tzn. prakticky na dvojnásobek původně sjednané doby. Tuto dobu považuje odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně za více než dostatečnou, a to i s přihlédnutím k délce a intenzitě dešťových srážek v rozhodném období, jak se podává ze zprávy Českého hydrometeorologického ústavu ze dne 18. 5. 2023, jakož i skutečnosti, že sekací stroje nelze používat v podmáčeném terénu, což je zcela logické a není třeba k tomu provádět dokazování předpisy BOZP a technickými normami ČSN. I kdyby odvolací soud vycházel z toho, že ve dnech 27. 4. a 28. 4., 9. 5. , 12. až 15. 5., 21. až 23. 5. a 27. 5. 2019 nebylo možné z důvodu dešťových srážek vůbec sekat, a současně by připočetl po skončení deště ještě jeden den na vysušení terénu (tj. 29. 4., 10. 5., 16. 5., 24. 5. a 28. 5. 2019), tak by to představovalo 16 dnů, což je přesně ta doba, o kterou došlo k prodloužení termínu dokončení díla. Nadto v roce 2019 došlo oproti původně uzavřené rámcové smlouvě ke snížení výměry běžného kosení o 24 039 m2, tzn. cca o 2,5 ha. Shora uvedené skutečnosti vedly odvolací soud ve svém souhrnu k závěru, že výše smluvních pokut (26 000 Kč, 26 000 Kč a 5 000 Kč) není nepřiměřená.

16. Odvolací soud tudíž rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

17. Ke změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku II, a to z formálních důvodů. Okresní soud podle protokolu o vyhlášení rozsudku ze dne 5. 6. 2025 (č. l. 178 spisu) v souladu § 151 odst. 5 o. s. ř. rozhodl, že výše náhrady nákladů řízení bude určena až v písemném vyhotovení rozhodnutí, nicméně v důsledku zjevné chyby v psaní v písemném vyhotovení rozsudku ve výroku II výši náhrady nákladů řízení neuvedl, byť ji správně vypočetl v bodě 14 odůvodnění na částku 8 550 Kč. Odvolací soud s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení nepostupoval podle § 222 odst. 3 o. s. ř. a nenařídil opravu výroku II rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž sám (per analogiam podle § 220 odst. 1 o. s. ř.) změnil nákladový výrok tak, aby obsahoval konkrétní výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, kterou je žalovaná povinna zaplatit žalobci podle úspěchu ve věci.

18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce měl v odvolacím řízení plný úspěch, proto má právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení mu vznikly náklady ve výši 1 200 Kč, které spočívají v paušální náhradě hotových výdajů nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. za 4 úkony (účast na odvolacích jednáních ve dnech 15. 1. 2026 a 31. 3. 2026 a příprava účasti na obou jednáních) po 300 Kč.