16 Co 223/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A c) Jméno žalobce C , narozená Datum narození žalobce C bytem Adresa žalobce A d) Jméno žalobce B , narozený Datum narození žalobce D bytem Adresa žalobce A e) Jméno žalobce E , narozená Datum narození žalobce E bytem Adresa žalobce A všichni zastoupeni advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalovaným: 1) Anonymizováno , IČO Anonymizováno sídlem adresa za níž jedná Jméno žalované A sídlem Adresa žalované A 2) Anonymizováno IČO IČO žalované A sídlem adresa o náhradu nemajetkové újmy a náhradu škody o odvolání žalované 1) proti rozsudku Okresního soudu Karviné – pobočka v Havířově ze dne 31. 7 2025, č. j. 130 C 195/2024-264

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, pokud jím byla žalovaná 1 zavázána zaplatit žalobkyni a) částku 54 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 54 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, žalobci b) částku 50 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 50 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, žalobkyni c) částku 63 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 63 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, žalobci d) částku 63 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 63 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení a žalobkyni e) částku 63 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 63 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II, pokud jím byla žalovaná 1 zavázána zaplatit žalobci b) částku 4 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 4 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

IV. Žalovaná 1 je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 50 % náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobkyně a). Výše náhrady nákladů řízení a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

V. Žalovaná 1 je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobců b) až e). Výše náhrady nákladů řízení a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

VI. Žalovaná 1 je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Karviné 100 % náhrady nákladů odvolacího řízení spočívajících v odměně a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobců a) až e). Výše náhrady nákladů řízení a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu.

1. Žalobci a) až e) se žalobou domáhali vůči žalované 1 z důvodu nezákonného rozhodnutí o předběžném opatření [na základě usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 22. 12. 2023, č. j. 118 Nc 1018/2023-9 vydaného podle 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. ř. s.“), na návrh , anonymizováno, , odboru sociálních věcí jako orgánu sociálněprávní ochrany dětí (dále též jen „OSPOD“), které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2024, č. j. 13 Co 42/2024-24 změněno tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá] náhrady nemajetkové újmy v souvislosti s odebráním nezletilých žalobců c) až e) (dále též jen „, Anonymizováno, “) po dobu dvou a čtvrt měsíců, a to žalobkyně a) (dále též jen „matka“) ve výši 114 750 Kč, žalobce b) (dále též jen „otec“) ve výši 108 000 Kč, , jméno FO, 119 250 Kč, , jméno FO, ve výši 119 250 kč a , jméno FO, ve výši 126 000 Kč. Žalobci tvrdili, že bylo zasaženo do jejich rodinného života a důstojnosti, jakož i do vzájemného práva na rodičovskou péči a výchovu dětí. Při odebírání nebyl respektován zájem dítěte. Odebrání představovalo pro rodiče i děti veliké trauma, stres a psychické utrpení, odloučení vnímali jako veliké příkoří, se kterým se budou ještě dlouho vyrovnávat. Intenzita prožitého příkoří byla znásobena tím, že děti byly odebrány před Vánocemi a strávily je v cizím prostředí, rodiče naopak strávili Vánoce bez dětí. Při stanovení výše zadostiučinění žalobci vycházeli z částek, které byly přiznány za nezákonné odloučení matky a novorozené dcery v řízení zakončeném usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2232/21, kdy matce bylo přiznáno za každý měsíc odloučení 24 000 Kč a dceři 28 000 Kč. Tyto částky žalobci moderovali na vlastní situaci s přihlédnutím k tomu, že děti byly odebrány ve věku, kdy si již vytvořily k rodičům silný citový vztah, musely opustit svůj domov a přestěhovat se do cizího prostředí a dále při zohlednění míry růstu inflace. , jméno FO, a , jméno FO, požadovali zadostiučinění ve výši 53 000 Kč za každý měsíc odloučení. Obě děti byly umístěny u stejné pěstounky, odloučení od rodičů těžce prožívaly. , jméno FO, měla nervové záchvaty a záchvaty vzteku, projevovala svůj odpor k pěstounce a vzdor, kopala ji, byla na ni sprostá, odmítala ji poslouchat, musela chodit do cizí školky. , jméno FO, v průběhu pěstounské péče znovu začal nosit plenky, ačkoli před odebráním už ovládal chození na záchod. Zohledněn byl i jeho nízký věk, v době odebrání mu byly 3 roky (, jméno FO, 6 let), ve svém věku byl na svou rodinu ještě citelně fixován. , jméno FO, požadovala zadostiučinění ve výši 56 000 Kč za měsíc odloučení. V době odebrání jí byl 1 rok, byla v celodenní péči matky, byla kojená a neexistovaly žádné indicie, které by odůvodňovaly její odebrání z péče rodičů. Matka požadovala zadostiučinění ve výši 51 000 Kč za měsíc odloučení. Trauma z odebrání dětí se u ní projevilo ztrátou 10 kg tělesné hmotnosti a ztrátou laktace, přitom předpokládala, že , jméno FO, bude kojit stejně dlouho jako její sourozence. Navíc vůči její osobě žádné z děti nevyslovilo žádné výhrady. Oba rodiče prožívali v době odloučení hluboký stesk, obávali se, jak se dětem u pěstounů daří. Styděli se za to, že byli státem označkováni jako zlí rodiče. Odebrání dětí vnímali jako křivdu. Žili v nejistotě, jak dlouho vše bude trvat a že věc bude předána policii. Otec z těchto důvodů požadoval zadostiučinění ve výši 48 000 Kč za měsíc odloučení.

2. Matka dále požadovala po žalované 1 náhradu škody ve výši 39 000 Kč za to, že jí v důsledku odebrání dětí nebyl po dobu tří měsíců vyplácen rodičovský příspěvek ve výši 13 000 Kč měsíčně. Následně podáním ze dne 20. 4. 2025 vzala matka žalobu v této části zpět.

3. Z důvodu nesprávného úředního postupu OSPOD se každý z žalobců domáhal po žalované 2 náhrady nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč. Nesprávný úřední postup spatřovali v tom, že OSPOD primárně nerealizoval taková opatření, při kterých by děti nebyly odňaty z rodinného prostředí, dále v nedostatcích při samotném odebrání dětí a také v nečinnosti po dobu prvních několika dnů odloučení od dětí.

4. Žalovaná 1 namítala, že nebyly splněny podmínky pro vznik nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím může být založena pouze tehdy, pokud zvláštní právní úprava obsažená v jiných právních předpisech nezakládá odpovědnost jiného subjektu. V daném případě odpovědným za vzniklou újmu a škodu je navrhovatel předběžného opatření podle § 77a o. s. ř. Navíc oba uplatněné tituly, tj. nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup OSPOD, se prolínají a jsou založeny na totožných skutečnostech, žalobci by tak mohli být odškodněni duplicitně.

5. Žalovaná 2 naopak uvedla, že z hlediska § 8 OdpŠk jsou splněny podmínky nezákonnosti rozhodnutí, neboť se jednalo o rozhodnutí předběžně vykonatelné, které bylo pro nezákonnost změněno. Za stát je v tomto případě příslušné jednat Ministerstvo spravedlnosti podle § 6 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť k vydání nezákonného rozhodnutí došlo v občanském soudním řízení. V případě, že by byla dovozena odpovědnost navrhovatele podle 77a o. s. ř., tak žalovaná 2) namítala, že ze strany OSPOD k žádnému pochybení nedošlo, jak vyplývá ze zprávy ombudsmana.

6. Okresní soud napadeným rozsudkem řízení zčásti zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby ohledně náhrady škody ve výši 39 000 Kč s příslušenstvím (viz bod 2 odůvodnění) a úroků z prodlení za dobu od 24. 5. 2024 do 24. 11. 2024 z ostatních uplatněných nároků (výrok I), žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 54 000 Kč, žalobci b) částku 54 000 Kč, žalobkyni c) částku 63 000 Kč, žalobci d) částku 63 000 Kč a žalobkyni e) částku 63 000 Kč, a to vždy se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za dobu od 25. 11. 2024 (tj. po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku u žalované 1) do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), žalobu ve zbývající části vůči žalované 1 zamítl (výrok III), zamítl rovněž žalobu vůči žalované 2) (výrok IV), rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou 1 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok V), žalované 1 uložil povinnost zaplatit žalobci b), žalobkyni c), žalobci d) a žalobkyni e) plnou náhradu nákladů řízení na účet Okresního soudu v Karviné do patnácti dnů od právní moci samostatného usnesení, kterým bude určena její výše poté, co bude pravomocně rozhodnuto o odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobců (výrok VI), a konečně rozhodl, že ve vztahu mezi žalobkyní a), žalobcem b), žalobkyní c), žalobcem d), žalobkyní e) a žalovanou 2 se žalované 2 právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok VII).

7. Okresní soud se primárně zabýval otázkou pasivní legitimace a tím, zda požadavek na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí konzumuje požadavek z titulu nesprávného úředního postupu. Dospěl k závěru, že žalobci se domáhali dvou samostatně vymezených nároků, byť spolu tyto nároky časově a věcně souvisejí, proto není v takovém případě vyloučena příslušnost více různých organizačních složek státu. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy a škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu je podle § 6 odst. 1 a odst. 2 písm. a) OdpŠk úřadem příslušným jednat jménem státu ministerstvo spravedlnosti, namísto něhož jedná v tomto řízení na základě dohody uzavřené podle § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb. , Jméno žalované A, . V řízení o nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem je podle § 6 odst. 1 a odst. 2 písm. b) OdpŠk příslušné jednat jménem státu Ministerstvo práce a sociálních věcí, neboť k tvrzené újmě došlo vytýkaným postupem OSPOD na úseku sociálněprávní ochrany dětí. S námitkou, že pasivně legitimován by měl být navrhovatel předběžného opatření, který za újmu/škodu odpovídá podle § 77a o. s. ř., se okresní soud neztotožnil, neboť toto ustanovení míří na případy, kdy navrhovatelem je strana soukromoprávního vztahu, která je účastníkem sporného řízení. Prvostupňový soud dále v tomto směru poukázal zejména na právní názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 399/24, z něhož vyplývá, že stát za škodu odpovídá tehdy, zruší-li odvolací soud na základě odvolání vykonatelné rozhodnutí, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, což se stalo i v projednávané věci. Za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření odpovídá stát právě proto, že jde o nezákonné rozhodnutí, že v řízení o opravném prostředku vyjde najevo, že předběžné opatření nemělo být vůbec nařízeno, a rozhodnutí, kterým bylo nařízeno, je v důsledku toho zrušeno nebo změněno. Podle názoru okresního soudu požadavek na nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí nekonzumuje požadavek z titulu nesprávného úředního postupu, protože žalobci nevytýkali žalované 2 pouze podání návrhu na předběžné opatření, ale rovněž chyby v samotné dohledové činnosti na úseku sociálněprávní ochrany dětí, ať už se jedná o postup před podáním návrhu na předběžné opatření, tak při samotném výkonu odebrání dětí, jakož i nečinnost v době, kdy již děti byly umístěny v pěstounské péči.

8. Soud prvního stupně dospěl (ve vztahu k požadavku žalobců na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím) po provedeném dokazování k následujícímu skutkovému závěru:Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově vydal dne 22. 12. 2023 usnesení č. j. 118 Nc 1018/2023-9, v němž nařídil předběžné opatření podle § 452 z. ř. s., kterým , jméno FO, a , jméno FO, umístil do pěstounské péče na přechodnou dobu paní , jméno FO, a , jméno FO, umístil do pěstounské péče na přechodnou dobu paní , jméno FO, . Proti usnesení podali rodiče a opatrovnice dětí odvolání. Usnesením ze dne 30. 1. 2024, č. j. 13 Co 42/2024-24 Krajský soud v Ostravě změnil usnesení okresního soudu tak, že návrh na nařízení předběžného opatření se zamítá, a to s odůvodněním, že nebyly splněny podmínky pro nařízení předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. Krajský soud uvedl, že takový postup je na místě v případech, kdy je situace dítěte tak nepříznivá, že je zapotřebí ji bezodkladně řešit jeho odnětím z dosavadního výchovného prostředí a umístěním v jiném, vhodném výchovném prostředí. Poukázal na to, že z obsahu spisu vyplývá, že chování otce směřovalo primárně k nezletilému , jméno FO, , ve vztahu k ostatním dětem v návrhu nic aktuálního a způsobilého založit důvody pro vydání předběžného opatření podle citovaného zákonného ustanovení tvrzeno nebylo. Vůči , jméno FO, se otec negativního chování nedopouštěl vůbec, u starších dětí nevhodné výchovné metody dlouhodobě užívá, nebylo však osvědčeno, že ke dni podání návrhu jeho chování vůči , jméno FO, a , jméno FO, dosahovalo takové intenzity, aby bylo způsobilé odůvodnit nařízení předběžného opatření. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno OSPOD do datové schránky dne 26. 2. 2024, procesní opatrovnici dětí do datové schránky dne 27. 2. 2024 a matce a otci poštou dne 28. 2. 2024.Všichni žalobci prožívali odloučení úkorně. Matka byla při odebírání dětí v šoku, nechápala, co udělala špatně, , jméno FO, nechtěla pustit z rukou, plakala. V prvních dnech odloučení pociťovala bezmoc a zoufalství, neboť nebyla schopna se dovolat na dostupná telefonní čísla OSPODu, ztratila chuť k jídlu, zhubla, ihned po odebrání dětí ztratila mateřské mléko. Mrzelo jí to, protože starší děti kojila dva a tři roky. Její život se do té doby točil kolem péče o děti a rodinu, po odebrání dětí dělala vše pro to, aby děti byly vráceny zpět. S otcem si byli oporou, ačkoli ten jí vyčítal, že všechno zavinil její syn , jméno FO, . Dali si matrace do dětského pokoje a spali tam. Otec nebyl schopen vnímat, když byly děti odebírány, policisté ho odvedli do vedlejší místnosti. Mezi svátky chodil do práce, byl ale úplně mimo, cítil se jako „zombie“. Doma většinou mlčeli, každý se svými pocity. Chtěl od ženy odejít, protože bez dětí to pro něho nemělo cenu s ní dál být. Všechno pro něj ztratilo smysl, cítil vinu, že děti nedokázal ochránit. Myslel si, že kdyby odešel, děti by vrátili zpět. Při prvním setkání s , jméno FO, měli rodiče pocit, že se jim , jméno FO, vzdaluje. Setkání s dětmi, především loučení, bylo pro oba náročné, protože děti obvykle plakaly. Také děti prožívaly odebrání úkorně, všechny plakaly. Došlo k tomu v době, kdy se chystali s rodiči na vánoční nákupy. Předvánoční čas celkově negativní prožitky matky, otce, , jméno FO, a , jméno FO, umocnil. , jméno FO, i , jméno FO, první den u pěstounky proplakali, báli se, chtěli jít domů, situaci nechápali. , jméno FO, byl spíše zamlklý, , jméno FO, naopak popadaly záchvaty vzteku, útočila na pěstounku, byla vulgární. To se stupňovalo vždy po setkání s rodiči. , jméno FO, v důsledku psychického vypětí přestal chodit sám na záchod a začal nosit plenky. , jméno FO, byla odebrána ze svojí školky a musela navštěvovat školku v , adresa, . Ze setkání s rodiči měly děti radost, ale při loučení plakaly, chtěly domů. , jméno FO, byla u pěstounky první dny zaražená, v noci plakala. Jinak byla po dobu pobytu klidná, v noci spala, na rodiče reagovala normálně, při loučení neplakala ani nebyla smutná. , jméno FO, nejprve odmítala umělou stravu, protože byla kojená, což se pěstounka dozvěděla od matky, která se s ní spojila přes sociální sítě. Po návratu domů měl , jméno FO, problémy se spaním, které postupně ustaly. Stejně tak přestal nosit plenky a vše se vrátilo do původního stavu. V případě , jméno FO, to bylo horší, záchvaty vzteku u ní přetrvávaly, vybíjela si ho na sourozencích. Její stav se zhoršoval vždy před různými svátky, kdy byla vulgární, napadala sourozence a vyčítala rodičům, že je odvedli. , jméno FO, ztratila zájem o taneční kroužek, kam předtím tři roky docházela.

9. Po právní stránce okresní soud uzavřel, že vazba mezi rodičem a dítětem představuje nejpřirozenější lidskou vazbu a jeden z prvořadých předpokladů lidského vývoje a fungování mezilidských vztahů. V daném případě byl vztah mezi rodiči a dětmi narušen postupem státu při výkonu veřejné moci, v jehož důsledku došlo k nedobrovolnému odloučení dětí od rodičů, které jak rodiče, tak děti, zejména , jméno FO, a , jméno FO, , prožívali úkorně. , jméno FO, sice z dětí prožívala odloučení od rodičů nejméně bolestivě, nicméně přišla o možnost být matkou kojena a byly zpřetrhány s ohledem na její věk (1 rok) potřebné bezprostřední vazby na rodiče a sourozence. Všem žalobcům tak vznikla újma na jejich právech, konkrétně právech na soukromý a rodinný život (zejména do práva rodičů na péči o děti a do práva dětí na rodičovskou výchovu a péči) garantovaných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o právech dítěte. Okresní soud zdůraznil, že podle judikatury je základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Soud je při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. S ohledem na závažnost zásahu státu do osobnostních práv žalobců, tedy celé rodiny, v jehož důsledku byly děti odloučeny od rodičů po dobu delší než dva měsíce, navíc v citlivém čase Vánoc, které malé děti prožívají obzvlášť citlivě a naplno, stejně tak jejich rodiče, a za situace, kdy odvolací soud konstatoval, že ve vztahu k , jméno FO, vůbec nebyly dány důvody pro vydání předběžného opatření, neboť vůči ní se otec negativního chování nedopouštěl, a u , jméno FO, a , jméno FO, jeho nevhodné výchovné metody nedosahovaly takové intenzity, aby byly způsobilé odůvodnit nařízení předběžného opatření, dospěl soud prvního stupně k závěru, že konstatování porušení práva nemůže spravedlivě odškodnit způsobené útrapy a jedinou spravedlivou formou zadostiučinění je peněžitá náhrada.

10. Pokud jde o výši peněžité náhrady, má být obdobná případům, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují. Okresní soud ke komparaci použil rozhodnutí vydaná ve věci projednávané v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 270/2012 (zakončené usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. I. ÚS 2232/21), která ke komparaci navrhli žalobci; jiná vhodná rozhodnutí se mu nepodařilo dohledat. V komparovaném případě byla dcera tři dny po porodu odebrána matce a umístěna do ústavní péče po dobu 2,5 let. Předběžné opatření bylo opakovaně prodlužováno, matka se bezvýsledně bránila v úvahu přicházejícími opravnými prostředky, a to i přesto, že Ústavní soud postupně předběžná opatření rušil. Pro první období odloučení, které trvalo 11 měsíců, bylo matce přiznáno zadostiučinění ve výši 24 000 Kč měsíčně, dceři ve výši 28 000 Kč měsíčně. Při stanovení této výše soudy vycházely z toho, že k odloučení došlo bezprostředně po narození nezletilé, jejíž veškerý život se pak odehrával v prostředí ústavního zařízení, kontakt s matkou podléhal kontrole tohoto zařízení a byly zpřetrhány i vztahy s ostatními příbuznými. Nezletilá nemohla strávit se svou matkou první dva a půl roku svého života, tj. období, v němž se formuje vztah mezi dítětem a matkou a které je pro rozvoj osobnosti dítěte klíčové. Přitom soudy považovaly za notorietu, že dlouhodobý pobyt dítěte v ústavní péči zejména v raném věku vede k určitému narušení jeho fyzického a psychického vývoje. Intenzita újmy matky i nezletilé byla zvyšována skutečností, že újmu způsobily soudy při opakovaném prodlužování předběžného opatření nejen věcně nesprávně, ale i svévolně, bez zákonného základu. Matka v souvislosti s opakovaně neúspěšnou obranou proti postupu soudu 1. stupně pociťovala zoufalství a bezbrannost a po celou dobu odloučení byla omezena ve všech sférách života. Věc navíc byla medializována. Zdůrazněno bylo hledisko nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte se závěrem, že újma nezletilé byla větší než újma matky.

11. Soud prvního stupně tedy vycházel ze základní částky 24 000 Kč měsíčně pro rodiče a 28 000 Kč měsíčně pro děti, přičemž porovnal okolnosti, z nichž vycházely soudy v porovnávané věci s okolnostmi, které byly zjištěny v tomto řízení. Zohlednil, že v době, kdy byly děti odloučeny od rodičů, dosáhly věku, kdy jejich osobnost už byla do značné míry, ne-li zcela v případě tehdy šestileté , jméno FO, , zformována. Stejně tak byl pevně vybudován vztah mezi rodiči a dětmi, včetně tehdy jednoleté , jméno FO, . V řízení bylo prokázáno, že právě nejmladší , jméno FO, odloučení od rodičů zvládala nejlépe. Dále vycházel z toho, že oproti porovnávané věci nebyly děti umístěny do ústavního zařízení, ale do péče pěstounek, tedy v zásadě do prostředí, které mohlo navodit rodinnou atmosféru. Navíc , jméno FO, a , jméno FO, byli umístěni u stejné pěstounky. Kontakty mezi těmito sourozenci nebyly vůbec zpřetrhány. Rodiče byli s dětmi v osobním, ale i telefonickém kontaktu. Odloučení trvalo výrazně kratší dobu a žalobci se domohli „zrušení“ předběžného opatření hned napoprvé. Jejich případ nebyl nikterak medializován. Zásah do práv žalobců tedy byl v tomto případě výrazně mírnější, což by odůvodňovalo úvahu o snížení základní částky, nicméně okresní soud byl toho názoru, že nelze ignorovat, že od roku 2019, kdy bylo přiznáno zadostiučinění v komparovaném případě, došlo v důsledku růstu míry inflace ke zvýšení spotřebitelských cen o cca 40 %. Okresní soud proto dospěl k závěru, že spravedlivým peněžitým zadostiučiněním je v případě rodičů částka 24 000 Kč za měsíc odloučení a v případě dětí částka 28 000 Kč za měsíc odloučení. Rodičům přiznal stejnou výši zadostiučinění, protože bylo prokázáno, že oba rodiče se trápili, byli zoufalí, se svými pocity se vyrovnávali každým svým způsobem i společně, byli si oporou, chování státu vnímali jako křivdu, společně bojovali za návrat dětí. Nedobrovolné ukončení kojení a ztráta tvorby mateřského mléka u matky je u otce vyvážena pocity viny za to, že děti byly odebrány kvůli jeho chování vůči starším dětem a zejména matčinu synovi z předchozího vztahu. Stejně tak okresní soud přiznal stejnou výši zadostiučinění všem dětem. , jméno FO, a , jméno FO, odloučení prožívali úkorněji než , jméno FO, a každý z nich se s vytržením z rodinného prostředí vypořádával po svém. , jméno FO, byl zamlklý a stres se u něj projevil pomočováním. , jméno FO, reagovala vztekem a agresivitou zaměřenou vůči pěstounce a následně i po návratu domů. Obě děti však byly spolu, odloučení prožívali společně, tedy zůstala jim zachována nějaká jistota, na jakou byli dosud zvyklí. , jméno FO, byla sice nejmladší, ale už dovršila první rok života. S ohledem na jej věk nelze posoudit, zda a do jaké míry bude mít prožité odloučení na její život vliv, prokázáno však bylo, že na pěstounku a nové prostředí si brzy zvykla a odloučení zvládala bez problémů. Vedle nízkého věku , jméno FO, vyvažuje prožité útrapy sourozenců skutečnost, že , jméno FO, byla připravena o benefit být nadále kojena mateřským mlékem. Okresní soud proto uložil žalované 1 povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy každému z rodičů částku 54 000 Kč (24 000 Kč x 2,25 měsíce) a každému z dětí částku 63 000 Kč (28 000 Kč x 2,25 měsíce). Ve zbytku žalobu vůči žalované 1 zamítl.

12. Vůči žalované 2 okresní soud žalobu zamítl zcela, neboť v namítaných postupech OSPOD neshledal pochybení, která by bylo možno kvalifikovat jako nesprávný úřední postup podle OdpŠk.

13. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti vyhovujícímu výroku II a souvisejícím nákladovým výrokům V a VI, podala odvolání žalovaná 1, která namítala, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil pasivní legitimaci žalované 1 ve sporu, neboť ji chybně označil jako pasivně legitimovanou ve vztahu k nárokům žalobců na odškodnění za nemajetkovou újmu údajně jim vzniklou nezákonným rozhodnutím v podobě vydaného předběžného opatření. Ve věci nebyly naplněny podmínky pro vznik nároku podle OdpŠk, protože podle § 77a o. s. ř. nese odpovědnost za škodu nebo jinou újmu způsobenou nařízením předběžného opatření ten, kdo o nařízení požádal bez zřetele na to, zda předběžné opatření bylo nařízeno v souladu se zákonem či nikoliv. Podle komentářové literatury odpovídá v takových případech za škodu vždy navrhovatel předběžného opatření, což platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl, příp. kdy odvolací soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jelikož toto nemělo být před soudem prvního stupně vůbec vydáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Pokud by smyslem ustanovení § 77a o.s.ř. bylo, aby bylo použito pouze ve sporných řízeních, kde je navrhovatelem osoba soukromého práva, tak by tento záměr byl jistě vtělen do textu příslušného ustanovení. Žalovaná 1 uvedla, že si vědoma závěrů Ústavního soudu vyslovených v usnesení sp. zn. I. ÚS 399/24, nicméně je považuje za minoritní názor, který jde zcela proti textu zákona. Připomněla, že okresní soud byl ve zcela totožné časové tísni jako OSPOD a že neměl možnost prověřit podrobně výpovědi nezl. , jméno FO, a , jméno FO, . Okresní soud rozhodoval o podaném návrhu na vydání předběžného opatření poslední pracovní den před vánočními svátky, když OSPOD svůj návrh podal ten stejný den po „dvoudenním šetření poměrů v rodině“. Okresní soud tak do jisté míry zcela jistě vyhodnotil podání OSPODu jako urgentní a závažné, když bylo podáno v tak krátkém časovém úseku po zjištění možných pochybení v péči o nezletilé děti v dané rodině. Žalovaná 1 je s ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti přesvědčena, že ona není povinna k vypořádání nároků uplatňovaných žalobci v návaznosti na nezákonné rozhodnutí o předběžném opatření. K věci samé žalovaná 1 namítala, že nesouhlasí s výší přiznaného finančního zadostiučinění všem žalobcům, a to z následujících důvodů. Nelze přisvědčit okresnímu soudu, že by rodiče stejným způsobem vnímali zásah do jejich práv nezákonným rozhodnutím. Žalobkyně a) prokazatelně byla odebráním dětí zasažena více než žalobce b). Žalobce b) nebyl schopen bez návodných otázek nebo ujištění soudkyně odpovídat při svém výslechu na to, jakým způsobem ho dané nezákonné rozhodnutí zasáhlo. Žalobce b) částečně popsal své pocity po odebrání dětí, nicméně se jedná o velmi obecná tvrzení, která byla většinou upřesňována až na základě doplňujících dotazů soudkyně. V přepisu zvukového záznamu výslechu žalobce b) je celá řada otázek soudkyně, které v sobě zahrnují návod na odpověď. Nebylo prokázáno, že by žalobce b) nějak aktivně řešil zajištění styku s dětmi po dobu jejich odebrání. Toto vše řešila a zajišťovala žalobkyně a). Pokud by žalobce b) svým chováním k dětem - vulgarity, křik a „výchovné“ plácnutí přes zadek - nezavdal podezření na nevhodné výchovné prostředí dětí v rodině, tak by k odebrání dětí nikdy nedošlo. Podle přesvědčení žalované 1 vznikla žalobci b) v porovnání s žalobkyní a) výrazně menší nemajetková újma než žalobkyni a). Žalobcům c), d) a e) byla přiznána totožná výše náhrady nemajetkové újmy, ač u žalobkyně e) nebyla žádná újma prokázána. Jediným tvrzeným zásahem ze strany soudu prvního stupně do života , jméno FO, byla ztráta benefitu kojení. K tomuto závěru ovšem soud prvního stupně neučinil žádné zjištění. U žalobců c) a d) byly tvrzeny zásahy do jejich dlouhodobého prožívání po odebrání (u , jméno FO, bolesti hlavy a záchvaty vzteku, u , jméno FO, křik ze spaní), nicméně nebylo prokázáno, že dané projevy souvisely jen a pouze s prožitým odloučením, když všechny zmíněné projevy se vyskytují u dětí obdobného věku i v případech, kdy k odloučení od rodičů nedošlo. Jinak řečeno okresní soud přiznal žalobcům náhradu za nemajetkovou újmu v nesprávné výši, a to v návaznosti na tvrzené, a ne vždy dostatečně prokázané zásahy do osobní sféry každého z žalobců. Konečně soud prvního stupně nesprávně určil výši základní částky u všech žalobců s ohledem na nesprávné provedení navýšení základní částky o tvrzenou inflaci. Podstata komparovaného případu byla založena na tom, že matce byla těsně po porodu odebrána její novorozená dcera, která byla obratem umístěna do ústavní péče, přičemž odloučení matky a dcery trvalo více než dva roky. Soud prvního stupně i přes nesrovnatelné dílčí rozdílnosti došel k závěru, že v projednávaném případě žalobcům a) a b) nálež stejná základní částka jako matce a žalobcům c), d) a e) náleží taktéž stejná základní částka jako dceři. Soud prvního stupně sice správně konstatoval, že zásahy do života žalobců byly výrazně mírnější než zásahy do života matky a dcery v komparovaném případě, nicméně dále konstatoval, že s ohledem vzestup inflace od roku 2019 bylo nutné základní částky stanovit na stejných úrovních. Takový postup soudu prvního stupně je v rozporu s ustálenou judikaturou. Například v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3905/2023 Nejvyšší soud dovodil, že základní částky přiznávané za nepřiměřenou délku soudního řízení dle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 jsou nadále aktuální a není důvod s ohledem na vývoj ekonomiky a inflace tyto částky navyšovat. Žalovaná 1 navrhovala, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v napadené části změnil a žalobu vůči ní zamítl.

14. Žalobci (prostřednictvím své zástupkyně) navrhli potvrzení rozsudku okresního soudu v napadené části jako věcně správného. Zdůraznili, že soud prvního stupně se s otázkou pasivní legitimace náležitě vypořádal. Pokud se jedná o druhou část odvolání, tak žalovaná 1 bagatelizuje újmu způsobenou všem žalobcům a i přes poměrně rozsáhlé dokazování v této věci zmiňuje otázky, které dle přesvědčení žalobců nemohou odůvodnit snížení výše přiznaného zadostiučinění. Námitky týkající se stejné výše náhrady nemajetkové újmy u obou rodičů nejsou důvodné, neboť pak z výslechu samotného otce vyšlo najevo, že tento odebrání dětí a odloučení od nich velmi těžce nesl, ovšem nebyl a není schopen své pocity lehce interpretovat. Z tohoto důvodu se soud první stupně podrobně otce vyptával, aby zjistil, jak velkou újmu otec utrpěl. Skutečnost, že , jméno FO, přišla o benefit kojení, byla jednoznačně v řízení prokázána, a to zejména výslechy matky, otce a také pěstounky. Nepatřičná je rovněž argumentace žalované 1 týkající se závažnosti nemajetkové újmy u , jméno FO, a , jméno FO, , že projevy v podobě bolestí hlavy, záchvatů vzteku a křičení ze spaní se projevují i u dětí obdobného věku, u kterých k odloučení od rodičů nedošlo. Konečně žalobci přitakali názoru okresního soudu, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění je nutné zohlednit vývoj inflace.

15. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalované 1) proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části (tj. ve výrocích II, V a VI), jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko v poměrně nepatrné části.

16. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodech 10 až 28 a shrnutá v bodech 35 a 37 odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje. Odvolací námitky žalované 1 týkající se nesprávně zjištěného skutkového stavu nejsou důvodné. Odvolací soud předesílá, že považuje všechna skutková zjištění učiněná okresním soudem z jednotlivých důkazů za zcela správná, a to včetně účastnické výpovědi žalobce b). Odvolací soud připouští, že z přepisu zvukového záznamu výslechu se podává, že některé otázky, které soud prvního stupně kladl žalobci b) za účelem zjištění, jakým způsobem jej rozhodnutí o předběžném opatření zasáhlo, působí poněkud sugestivně, nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že z jeho výpovědi jako celku vyšlo nepochybně najevo, že odebrání dětí a odloučení od nich velmi těžce nesl, ovšem byl obtížně schopen své pocity interpretovat. Nadto jeho výpověď koresponduje s ostatními provedenými důkazy, zejména pak účastnickou výpovědí žalobkyně a). K porovnání nemajetkové újmy u žalobců a) a b) se vyjádří odvolací soud pro větší přehlednost níže v rámci právního hodnocení věci. Nedůvodná je rovněž odvolací námitka, že u nejmladší žalobkyně e) nebyla žádná újma prokázána. Zjištění soudu prvního stupně, že , jméno FO, si na pěstounku a nové prostředí brzy zvykla a že odloučení zvládala bez problémů, neznamená, že neutrpěla výraznou nemajetkovou újmu v podobě zásahu do práva na rodičovskou výchovu a péči, přestože s ohledem na její nízký věk nelze posoudit, zda a do jaké míry bude mít prožité odloučení vliv na její další život. Až nepatřičně se jeví odvolacímu soudu námitka žalované 1, že okresní soud neučil žádné zjištění ke ztrátě benefitu kojení. Zmiňovaná skutečnost totiž byla jednoznačně prokázána mj. výpověďmi žalobců a) a b) a svědkyně , jméno FO, (pěstounky). Oba rodiče rovněž shodně vypověděli, že po návratu domů měl , jméno FO, problémy se spaním a že u , jméno FO, přetrvávaly záchvaty vzteku, které potvrdila i pěstounka. Vzhledem k časové souvislosti je velmi pravděpodobné a logické, že tyto obtíže mají souvislost s odebráním dětí z rodinného prostředí. Zpochybňování této příčinné souvislosti není podle názoru odvolacího soudu na místě. Zásahy do osobní sféry každého z žalobců tedy byly dostatečně prokázány.

17. Při přezkumu právního posouzení případu odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně posoudil správně otázku pasivní věcné legitimace a režimu odpovědnosti za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření. Odvolací soud si je vědom, že podle komentářové literatury a dosavadní judikatury obecných soudů nese odpovědnost za škodu nebo jinou újmu způsobenou nařízením předběžného opatření podle § 77a o. s. ř. ten, kdo o nařízení požádal, bez zřetele na to, zda předběžné opatření bylo nařízeno v souladu se zákonem či nikoliv. Jinak řečeno, že v takových případech za škodu odpovídá vždy navrhovatel předběžného opatření, což platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl, příp. kdy odvolací soud zamítl návrh na vydání předběžného opatření, jelikož toto nemělo být před soudem prvního stupně vůbec vydáno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, uveřejněný pod č. 32/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2416/2012). Soud prvního stupně se přidržel závěrů Ústavního soudu vyslovených v usnesení ze dne 20. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 399/24 [srov. zejména body 15 a 16: „Nelze souhlasit s Nejvyšším soudem, že stát nemůže odpovídat za škodu způsobenou nařízeným předběžným opatřením (jindy než při zahájení řízení z moci úřední). Stát za škodu způsobenou předběžným opatřením odpovídá, ale pouze tehdy, zruší-li odvolací soud na základě odvolání vykonatelné rozhodnutí, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, nebo takové rozhodnutí (již i pravomocné) zruší Ústavní soud na základě ústavní stížnosti. Ústavní soud zde připomíná, že rozhodnutí o nařízení předběžného opatření se stává vykonatelným (bez ohledu na právní moc) již vyhlášením (§ 76d občanského soudního řádu), nedojde-li k vyhlášení, tak doručením tomu, jemuž povinnost ukládá. Je třeba striktně odlišovat odpovědnost státu za újmu nezákonným rozhodnutím o nařízení („nezákonného“) předběžného opatřením od odpovědnosti navrhovatele za újmu způsobenou („zákonně“) nařízeným předběžným opatřením. Za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o nařízení předběžného opatření stát odpovídá právě proto, že jde o nezákonné rozhodnutí, že v řízení o opravném prostředku vyjde najevo, že předběžné opatření nemělo být vůbec nařízeno, a rozhodnutí, kterým bylo nařízeno, je v důsledku toho zrušeno či změněno. Jinak také vyjádřeno, nerozhodl-li by soud nezákonně, předběžné opatření by vůbec nebylo nařízeno (návrh by byl zamítnut či odmítnut).“]. Žalovaná 1 nemá pravdu, že se jedná toliko o ojedinělý či minoritní názor, který není třeba respektovat. Naopak k těmto závěrům se Ústavní soud opětovně přihlásil, a to v nálezu ze dne 2. 12. 2025, sp. zn. II. ÚS 1422/24 (bod 33), který je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazný pro všechny orgány i osoby. V posledně zmiňovaném nálezu (bod 39) Ústavní soud podotknul, že „již samotný názor obecných soudů, že stát nemůže nikdy nést odpovědnost za nařízení předběžného opatření - a to ať obecného podle občanského soudního řádu, nebo speciálního podle jiných právních předpisů (např. § 400 až 414 z. ř. s.) - je ve světle judikatury značně problematický. Takové plošné a absolutní vyloučení odpovědnosti státu a její přenesení na navrhovatele, a to i v případech, kdy pro nařízení předběžného opatření nebyly dány ani základní zákonné podmínky, je jen stěží slučitelné s principy právního státu a základními právy jednotlivců podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Dochází tím totiž k popření základního práva jednotlivců na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny, a to navíc ve vztahu k relativně početné a časté kategorii soudních rozhodnutí …“. Přestože uvedený názor Ústavní soud vyslovil v případu, který se týkal předběžného opatření ve věci ochrany proti domácímu násilí, jsou jeho názory v plné šíři přenositelné i na poměry „obecného“ předběžného opatření či - jak je tomu v posuzovaném případě - na poměry „speciálního“ předběžného opatření upravujícího poměry dítěte podle § 452 a násl. z. ř. s. Lze proto shrnout, že náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s odebráním nezletilých dětí z péče rodičů na základě rozhodnutí o předběžném opatření podle § 452 a násl. z. ř. s., které bylo v odvolacím řízení změněno tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá, neboť vyšlo najevo, že předběžné opatření nemělo být vůbec nařízeno, je třeba posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., nikoli podle § 77a o. s. ř.

18. Okresní soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správně ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Právní úprava § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné. Finanční kompenzace náhrady nemajetkové újmy představuje z pohledu ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk maximální možnou satisfakci, kterou lze poškozenému přiznat.

19. Odvolací soud zcela souhlasí s okresním soudem, že žalobcům náleží za nemajetkovou újmu způsobenou odloučením dětí od rodičů finanční zadostiučinění, když případná omluva žalované 1 a její konstatování porušení osobnostních práv žalobců by nebylo dostačující.

20. Ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk stanoví, že při určování výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu. Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. Zvažovány budou zejména povaha věci, délka řízení a následky způsobené nezákonným rozhodnutím v osobnostní sféře poškozené osoby. Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi jsou především okolnosti vydání usnesení o nařízení předběžného opatření, jakož i okolnosti předcházející podání návrhu na vydání předběžného opatření. Je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které došlo v řízení o opravném prostředku ke změně usnesení o nařízení předběžného opatření a k zamítnutí návrhu na jeho vydání. Přitom je třeba vycházet z toho, že výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném (viz kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011). Soud prvního stupně správně konstatoval, že nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy. Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

21. Okresní soud správně zvažoval kritéria stanovená shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a to zejména povahu věci, délku řízení, resp. dobu odloučení dětí od rodičů, následky způsobené nezákonným rozhodnutím o předběžném opatření v osobnostní sféře poškozených a okolnosti, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do práv žalobců na soukromý a rodinný život. Prvostupňový soud rovněž v dostatečném rozsahu komparoval případ žalobců s obdobným případem matky a novorozené dcery a současně zohlednil individuální aspekty projednávané věci. V podrobnostech odvolací soud odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně v bodech 42 až 48 rozsudku okresního soudu. Úvahy soudu prvního stupně je však třeba přesto určitým způsobem korigovat. S ohledem na nález pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, ve kterém Ústavní soud uzavřel, že judikaturou vymezené rozpětí odškodnění podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 je stále přiměřené i přes růst cen, mezd a odpovídá obecné životní úrovni, nemůže obstát argumentace okresního soudu o zohlednění skutečnosti, že od roku 2019, kdy bylo přiznáno zadostiučinění v komparovaném případě, došlo v důsledku růstu míry inflace ke zvýšení spotřebitelských cen o cca 40 %. Přestože se Ústavní soud věnoval v tomto nálezu výší náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, jsou jeho úvahy přenositelné i na výši náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí. Další pochybení odvolací soud spatřuje v tom, že výši odškodnění za nezákonné rozhodnutí nelze (na rozdíl od odškodnění za nepřiměřenou délku řízení) lineárně odvozovat toliko od délky řízení, resp. doby odloučení dětí od rodičů, která představuje podle konstantní judikatury pouze jedno ze základních kritérií pro stanovení výše zadostiučinění.

22. Odvolací soud má za to, že soud prvního stupně navzdory uvedeným pochybením přiznal všem žalobcům, s výjimkou žalobce b), peněžité zadostiučinění v přiměřené výši, které odpovídá shora citovaným obecným zásadám vymezeným judikaturou, a to jak ve srovnání s použitým komparátorem, tak při zohlednění individuálních aspektů projednávané věci u jednotlivých žalobců. Odvolací soud přisvědčil toliko odvolací námitce týkající se porovnání nemajetkové újmy u žalobců a) a b). Žalobkyně a) jako matka byla prokazatelně, aniž by odvolací soud hodlal snižovat či bagatelizovat nezákonný zásah do práv žalobce b), odebráním dětí zasažena více než žalobce b) – zejména úbytek na váze a ztráta laktace. Žalobkyně a) rovněž aktivně řešila zajištění styku s dětmi po dobu odebrání a měla s dětmi evidentně užší vztah, o čemž svědčí již samotná žaloba, ve které žalobce b) požadovat právě z těchto důvodů nižší zadostiučinění než žalobkyně a). Odvolací soud považuje s přihlédnutím ke všem okolnostem u žalobce b) za přiměřené a spravedlivé zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. K dalším korekcím odvolací soud neshledal důvod.

23. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, pokud jím byla žalovaná 1 zavázána zaplatit žalobci b) částku 4 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 4 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl jako nedůvodnou. Ve zbývající napadené části, tj. ve výroku II, pokud jím byla žalovaná 1 zavázána zaplatit žalobkyni a) částku 54 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 54 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, žalobci b) částku 50 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 50 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, žalobkyni c) částku 63 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 63 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, žalobci d) částku 63 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 63 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení a žalobkyni e) částku 63 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 14,75 % z částky 63 000 Kč od 25. 11. 2024 do zaplacení, odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a jako takový jej v této části v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

24. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1, odst. 2 za použití § 142 odst. 2 a 3 o. s. ř. Jelikož odvolací soud změnil, byť jen zčásti rozsudek okresního soudu, rozhodl i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Soud prvního stupně správně konstatoval, že v případě náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí je třeba považovat žalobce b) až e) za procesně plně úspěšné (výše odškodnění je totiž dána ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. úvahou soudu) a že žalobkyně a) byla v řízení před soudem prvního stupně procesně úspěšná v rozsahu 75 %, jelikož ohledně dalšího uplatněného nároku na náhradu škody ve výši 39 000 Kč zavinila zastavení řízení. Proto by měla žalobkyně a) vůči žalované 1) právo na náhradu jedné poloviny (50 %) nákladů řízení před soudem prvního stupně. V odvolacím řízení je pak třeba pokládat všechny žalobce za procesně plně úspěšné. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalobcům v řízení osobně žádné náklady nevznikly, odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

25. Ustanovená advokátka , Jméno advokátky, zastupovala žalobce, kteří mají podle výsledku řízení vůči žalované 1) právo na plnou náhradu nákladů řízení, a to s výjimkou žalobkyně a) za řízení před soudem prvního stupně (zde pouze v rozsahu jedné poloviny). Stát proto má podle § 149 odst. 2 o. s. ř. vůči žalované 1) právo na náhradu odpovídající části nákladů řízení, které spočívají v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanovené zástupkyně žalobců. Odvolací soud podle § 155 odst. 1 o. s. ř. rozhodl ve výrocích IV až VI jen o základu náhrady těchto nákladů řízení s tím, že výše této náhrady a podmínky splatnosti budou stanoveny samostatným usnesením okresního soudu, a to poté, co bude rozhodnuto o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené advokátky.