16 Co 23/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupen advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: právnická osoba , IČO Anonymizováno sídlem adresa o 84 900 Kč s příslušenstvím o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 6. října 2025, č. j. 19 C 22/2025-73,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 20 980,19 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Karviné dne 20. 1. 2025 se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 84 900 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 19. 1. 2025 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že je od 16. 12. 2021 vlastníkem pozemku parcelní číslo , hodnota, v katastrálním území , adresa, , o výměře 1 200 m2, užívaného jako veřejné prostranství. Žalobci ze strany žalovaného doposud žádná náhrada za užívání předmětného pozemku jako veřejného prostranství v letech 2022, 2023 a 2024 poskytnuta nebyla. S ohledem na obsah výměru ministerstva financí č. 01/2022 ze dne 3. prosince 2021, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, publikovaného v Cenovém věstníku č. 19/2021, obsah výměru ministerstva financí č. 01/2023 ze dne 15. prosince 2022, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, publikovaného v Cenovém věstníku č. 25/2022, a obsah výměru ministerstva financí č. 01/2024 ze dne 14. prosince 2023, kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami, publikovaného v Cenovém věstníku č. 16/2023, jež shodně stanoví maximální nájemné z pozemků veřejné infrastruktury v obcích s počtem obyvatel do 25 000 na 24 Kč/m2/rok, dále s ohledem na doposud nulovou úhradu za užívání předmětného pozemku ze strany žalovaného, s ohledem na strategickou polohu, důležitost a počet obyvatel žalovaného, a s ohledem na polohu předmětného pozemku, když ten je vzdálen pouze zhruba 300 m od budovy , právnická osoba, , považuje žalobce za adekvátní náhradu za užívání předmětného pozemku částku 24 Kč/m2/rok, resp. částku 28 800 Kč/rok, resp. po zaokrouhlení na celé koruny dolů částku 27 300 Kč (28 800/365*346) za období od 20. 1. 2022 do 31. 12. 2022, celkem tedy částku 84 900 Kč (27 300 Kč + 28 800 Kč + 28 800 Kč) za období od 20. 1. 2022 do 31. 12. 2024. Skutečnosti, že žalobce nabyl předmětný pozemek výhodně, nelze dovozovat, že by jeho požadavek na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou byl rozporný s dobrými mravy. Stejně tak absurdní je argumentace žalovaného tím, že na své náklady provádí údržbu předmětného pozemku sekáním trávy, odklízením odpadků, ořezem stromů, zimní údržbou apod. Právní zástupce žalobce proto doporučenou předžalobní výzvou ze dne 13. 1. 2025, doručenou žalovanému prostřednictvím datové schránky téhož dne, vyzval žalované k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 86 400 Kč, a to ihned, tedy do pěti dnů ode dne doručení této výzvy, ve smyslu ustanovení § 1959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, s tím, že v opačném případě se bude žalobce svého nároku domáhat soudně. Pětidenní lhůta poskytnutá žalovanému k plnění však dne 18. 1. 2025 uplynula marně, počínaje dnem 19. 1. 2025 je tak žalovaný v prodlení.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a navrhoval zamítnutí žaloby. Učinil nesporným, že je vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, v kat. úz. , adresa, o výměře 1 200 m2. Ohledně předmětného pozemku probíhala komunikace již s předchozími vlastníky pozemku (sourozenci , jméno FO, a , jméno FO, ), které zastupoval žalobce na základě plné moci z ledna 2021. V průběhu této komunikace, která se týkala výkupu předmětného pozemku, byl na základě podnětu žalovaného vypracován znalecký posudek a sdělena v červnu 2021 žalobci cena za pozemek 250 Kč/m2, celkem 300 000 Kč. Žalobce jako právní zástupce tehdejších vlastníků v červenci 2021 žádal žalovaného o přehodnocení kupní ceny s tím, že cena sousedního pozemku parc. č. , hodnota, je 1 600 Kč/m2. Dne 27. 7. 2021 pak došlo k poslední komunikaci mezi účastníky, kdy žalovaný setrvával na výši kupní ceny, nesouhlasil s cenou 1 600 Kč/m2 a žádal o znovuprojednání kupní ceny s tehdejšími vlastníky pozemku. Následně pak dne 14. 12. 2021 došlo k uzavření smlouvy o zápůjčce a dále smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovité věci a kupní smlouvy k převodu pozemku parc. č. , hodnota, , kdy pak za kupní cenu 11 000 Kč se stal novým vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, žalobce. V září 2022 žalobce, již jako vlastník předmětného pozemku, oslovil žalovaného s tím, že požadoval sdělení kupní ceny, za kterou by žalovaný pozemek koupil. Žalovaný tedy v říjnu 2022 sdělil, že předmětný pozemek by koupil za částku 300 000 Kč (tj. 250 Kč/m2) a současně zaslal žalobci návrh kupní smlouvy. Žalobce se ozval až po dvou letech, kdy 5. 12. 2024 zaslal datovou zprávou výzvu k uzavření nájemní smlouvy s náhradou za bezdůvodné obohacení za 3 roky ve výši 129 600 Kč. Žalovaný na tuto výzvu reagoval svým vyjádřením ze dne 6. 1. 2025, ve kterém projevil i nadále zájem koupit předmětný pozemek. Žalobce pak dne 13. 1. 2025 zaslal žalovanému přípis ohledně vrácení bezdůvodného obohacení jako náhrady za užívání předmětného pozemku. Pozemek parc. č. , hodnota, je veřejným prostranstvím ve smyslu zákona o obcích. Žalovaný má za to, že výkon vlastnického práva je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce figuroval jako právní zástupce předchozích vlastníků a bezpochyby měl před koupí tohoto pozemku povědomost o charakteru tohoto pozemku jako veřejného prostranství, za jehož užívání veřejností je město povinno platit a zjevně z tohoto důvodu měl o pozemek zájem, neboť představoval vidinu snadného zisku. V daném případě se jedná o pozemek, který je kolem budovy, kde nyní sídlí úřad práce, takže v případě tohoto pozemku se nejedná o „holé vlastnictví“. Jak vyplývá z e-mailové korespondence, žalovaný se snažil s žalobcem, potažmo jeho právními předchůdci jednat a nalézt společné řešení, ale žalobce nabídku žalovaného neakceptoval. Nutno podotknout, že řešení věci, tedy nabídka kupní ceny dle znaleckého posudku je samozřejmě limitována nezbytností hospodárného vynakládání veřejných prostředků. V dalším pak nelze opomenout skutečnost, že žalovaný na své náklady provádí údržbu předmětného pozemku sekáním trávy, odklízením odpadků, ořezem stromů, zimní údržbou apod., je tedy zcela v rozporu s principem spravedlnosti, nese-li žalovaný „náklady“ společnosti ze zákona, a ještě by bez svého vlastního přičinění měl vydat žalobci bezdůvodné obohacení, když žalobce nabyl vlastnictví veřejného prostranství právě se záměrem se sám obohatit na úkor žalovaného.

3. Okresní soud v Karviné jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví rozhodl tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 84 900 Kč spolu s 12% úrokem z prodlení ročně z částky 84 900 Kč od 19. 1. 2025 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zavázal žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 58 695 Kč (výrok II.). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že po provedeném dokazování, v souladu s jeho závěry a ve smyslu § 2991 a násl. občanského zákoníku, žalobě v plném rozsahu vyhověl, neboť žalobce prokázal plnou důvodnost svého žalobního žádání. V období, za nějž je požadována peněžitá náhrada (tj. od 20. 1. 2022 do 31. 12. 2024) byl vlastníkem předmětného pozemku v užívání žalovaného. Vlastnické právo nabyl řádně od původních vlastníků – , jméno FO, a , jméno FO, a v žádném případě tak nelze přisvědčit názoru žalovaného, že by mu snad měla být odepřena právní ochrana s poukazem na rozpor s dobrými mravy (za rozporné s dobrými mravy nelze bez dalšího považovat ani případně výhodné nabytí nemovitostí, nikdo nesmí pouze těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu - § 6 odst. 2 občanského zákoníku). A podle § 8 občanského zákoníku toliko zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Pakliže jsou podpůrně aplikována ustanovení Hlavy I občanského zákoníku, tedy jeho základní zásady, pak zde zejména § 3 odst. 2 písm. e) a f), totiž že vlastnické právo je chráněno zákonem a jen zákon může stanovit, jak vlastnické právo vzniká a zaniká a nikomu nelze odepřít, co mu po právu náleží. Mezi účastníky bylo zcela nesporné, že mezi nimi (dříve mezi žalovaným a původními vlastníky, které žalobce tehdy zastupoval) probíhala komunikace a jednání o vyřešení sporných otázek, vše v rámci zákona a smluvní volnosti, k nalezení konsensu však nedošlo. Rovněž bylo učiněno nesporným, že po celé předmětné období je pozemek parc. č. , hodnota, využíván jako veřejné prostranství, tj. jako prostor všeobecně (neomezeně) přístupný, splňující všechny atributy stanovené v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Bylo tedy na žalovaném zajištění udržování čistoty veřejných prostranství, zeleně v zástavbě a ostatní veřejné zeleně, stejně jako všech zařízení obce sloužících potřebám veřejnosti. Pokud žalovaný snad dospěl k závěru, že nese vyšší náklady spojené s udržováním pozemku ve vlastnictví žalobce, a to nad rámec zákona o obcích, tedy ke své tíži, nic mu nebránilo vznést konkrétní pohledávku k započtení; procesní obrana v této právní věci pro neurčitost však neobstojí. Vycházeje z výměrů ministerstva financí stanovujících maximální nájemné z pozemků veřejné infrastruktury v obcích s počtem obyvatel do 25 000 na 24 Kč/m2/rok, činí roční částka za užívání pozemku 28 800 Kč (24 Kč x 1 200 m2). Je nutno na tomto místě konstatovat, že bezdůvodné obohacení zde spočívalo v užívání (ve výkonech), vydání předmětu bezdůvodného obohacení není dobře možné a je tedy zapotřebí poskytnout adekvátní náhradu odvíjející se od běžného nájemného. Za období od 20. 1. 2022 do 31. 12. 2024 tak celková částka činí 84 900 Kč (poměrná část roku 2022 představuje 27 300 Kč, rok 2023 a 2024 pak shodně po 28 800 Kč). Žalovaný byl vyzván k plnění předžalobní výzvou ze dne 13. 1. 2025 doručenou téhož dne do jeho datové schránky, vyzván k plnění byl do 5 dnů, tj. 18. 1. 2025, a od data následujícího je v prodlení s úhradou peněžité částky. Zavázán byl proto k úhradě žalované částky včetně požadovaného úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku, a ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., to vše v pariční lhůtě.

4. Proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podal žalovaný odvolání. V odvolání uvedl, že má za to, že žalobcem požadovaná náhrada za užívání pozemku parc. č. , hodnota, v kat. úz. , adresa, vůči žalovanému je v rozporu s dobrými mravy. Shodně jako v žalobě poukázal na okolnosti, za kterých žalobce předmětný pozemek získal, kdy jednání žalobce vůči žalovanému vykazuje znaky šikanózního výkonu práva a zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. V této souvislosti žalovaný poukázal mj. na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1567/2004. Odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo být výjimečné a mělo by vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona. Žalovaný ale má za to, že v daném případě se jedná o mimořádné okolnosti, které umožňují uvedený postup aplikovat a ty spočívají právě v okolnostech nabytí pozemku žalobcem. Dle názoru žalovaného je rovněž podstatné zkoumat, jak se předmětný pozemek stal pozemkem ve veřejném užívání a zda to bylo skutečně proti vůli vlastníka. Pokud ne, není zde namístě ani přiznání nároku na vydání bezdůvodného obohacení, ani přímá aplikace čl. 11 odst. 4 LZPS. Pozemek parc. č. , hodnota, sousedí s pozemkem parc. č. , hodnota, , na kterém je umístěna budova č. p. , Anonymizováno, (LV , Anonymizováno, ), která je ve vlastnictví státu (Úřad práce ČR). Na této parcele (původní parcela č. , Anonymizováno, ) byl postaven v minulosti dům č. p. , Anonymizováno, , který byl zbourán v roce , Anonymizováno, , a to kvůli výstavbě nových bytových domů, a v roce , Anonymizováno, při stavbě sídliště byla na pozemku parc. č. , hodnota, vybudována mimo jiné i novostavba objektu čp. , Anonymizováno, . Právě v tom roce , Anonymizováno, při stavbě nových domů byl také postaven chodník na parcele č. , hodnota, . Předmětný chodník je patrný z leteckých snímků z roku , Anonymizováno, . V době stavby onoho chodníku, v roce , Anonymizováno, byla vlastníkem pozemku parc. č. , hodnota, , jméno FO, , právní předchůdkyně , jméno FO, a , jméno FO, , od nichž pak žalobce předmětný pozemek získal. V době, kdy se sídliště i chodník stavěly, bylo dne 3. 12. 1964 vydáno Městským národním výborem , adresa, rozhodnutí, že výstavbou budou mimo jiné dotčeny i parcely parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, . V rozhodnutí se dále uvádí, že majetkoprávní vztahy byly projednány a vyrovnány. Pozemek parc. č. , hodnota, je zapsán na LV , Anonymizováno, kat. úz. , adresa, u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, kraj, Katastrální pracoviště , adresa, . Celý pozemek má výměru 1200 m2 a je veden jako ostatní plocha, zeleň. Pouze 300 m2 z toho jsou chodníky a představují tak 25 % z celkové rozlohy pozemku. Okresní soud při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel z výměrů ministerstva financí stanovujících maximální nájemné z pozemků veřejné infrastruktury, s tím že tyto výměry nebyly blíže specifikovány. Výměr MF č. 01/2022 ze dne 3. 12. 2021, jakož i výměr MF č. 01/2023 ze dne 15. 12. 2022 a výměr MF č. 01/2024 ze dne 14. 12. 2023 týkající se seznamu zboží s regulovanými cenami, shodně stanovují maximální ceny ve vztahu k nájemnému z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost. , anonymizováno, , co by obec s počtem obyvatel do 25 000 včetně, pak spadá pod bod 7, kde maximální nájemné je zde stanoveno částkou 24 Kč/m2/rok. Okresní soud však blíže nezdůvodnil, proč vycházel z této maximální částky. Nepřihlédl tak k tomu, že chodník, představující veřejné prostranství, je občany využíván pouze v rozloze 300 m2, že ve zbývající části pozemku je zeleň s porosty. Nepřihlédl ani k tomu, že je chodník vybudován již od roku 1967, že žalovaný řádně provádí jeho údržbu a v neposlední řadě nebylo přihlédnuto k tomu, že žalovaný měl snahu se ve věci předmětného pozemku domluvit ohledně jeho vlastnictví, a to již s právními předchůdci žalobce, kteří o předmětné pozemky nejevili jakýkoliv zájem. Žalovaný kontinuálně od roku 2021 jednal o převodu vlastnictví k předmětnému pozemku, o čemž svědčí četná emailová komunikace. Navíc žalovaný nejméně od roku 1995 ve spolupráci s , právnická osoba, pátral po pobytu tehdejšího vlastníka – , jméno FO, , neboť již od této doby měl žalovaný snahu pozemek parc. č. , hodnota, získat do svého vlastnictví, popř. jinak narovnat vzájemné majetkové vztahy. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítne v celém rozsahu.

5. Žalobce k odvolání žalované uvedl, že ze skutečnosti, že žalobce nabyl předmětný pozemek výhodně, nelze dovozovat, že by jeho požadavek na vydání bezdůvodného obohacení žalovaným byl rozporný s dobrými mravy. V té souvislosti odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). Dále žalovaný opomíjí zmínit, že to bylo právě žalovaný, kdo ani předchozím vlastníkům tohoto předmětného pozemku, stejně jako následně žalobci, nehradil za užívání předmětného pozemku absolutně ničeho dlouhé roky (viz opět nález Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21). Zcela irelevantní se pak jeví argumentace žalovaného neochotou ať již dřívějších vlastníků předmětného pozemku, či nověji samotného žalobce, k jeho odprodeji, a to již s ohledem na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny, výslovně garantujícího právo vlastnit majetek a ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny, dle nějž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Na základě výše uvedeného žalobce trval na podané žalobě v celém rozsahu a navrhl, aby odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu, jako věcně správný a přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené výroky rozsudku okresního soudu, jakož i řízení jim předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodě 4. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná a úplná přejímá. V posuzované věci odvolací soud neshledal při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů ze strany okresního soudu žádné pochybení, a proto také neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního, a nespatřoval tak důvod dokazování opakovat či doplňovat.

8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen o. z.), kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 7.-8. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Pokud se týká odvolání žalovaného, tak lze odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu k této problematice, která byla shrnuta v nálezu ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21, kdy Ústavní soud přijal a odůvodnil závěry, že a) Dochází-li k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení.; b) Smyslem investování do nemovitostí je očekávaný ekonomický prospěch, a neměl-li by z investice vlastníkovi plynout, postrádala by taková investice smysl. Výhodné nabytí pozemků ve veřejné dražbě proto nelze považovat za mimořádné okolnosti ospravedlňující použití korektivu dobrých mravů. Stejně tak samotné vyvíjení podnikatelské aktivity, jejímž pojmovým znakem je dosahování zisku, nemůže být považováno za něco a priori nemravného.; c) Nedává žádný rozumný smysl, aby obecné soudy dovodily (z důvodu údajného porušení korektivu dobrých mravů), že stěžovatelce nenáleží náhrada za bezdůvodné obohacení žádná. Pokud totiž vycházely ze skutečnosti, že vedlejší účastník užíval předmětné pozemky bez právního důvodu, mohl se zmíněný korektiv dobrých mravů projevit v redukci požadovaného plnění, nikoliv však v jeho úplném odmítnutí.; d) Závěr učiněný obecnými soudy by z pozemků majících charakter veřejného prostranství činil pozemky bezcenné a neprodejné právě z důvodu, že by jejich budoucí nabyvatelé mohli být a priori považováni za „spekulanty“ a požadavky na náhradu za užívání pozemků jinými subjekty či pokusy o narovnání těchto vztahů za rozporné s dobrými mravy. Obce by přitom měly garantováno jejich bezplatné užívání na úkor vlastníků, a to absurdně např. i včetně možnosti z nich profitovat jejich zatížením místním poplatkem za zvláštní užívání veřejného prostranství., a odvolací soud nevidí prostor, aby se od těchto závěrů odchýlil. Byť to okresní soud výslovně neuvedl, tak je zřejmé, že přihlédl při stanovení ceny ve vztahu k nájemnému z pozemků veřejné infrastruktury, na kterých není provozována podnikatelská činnost, ke skutečnosti, že žalovaný (, anonymizováno, ) má výhodnou strategickou polohu, díky které sehrává významnou roli nejen v regionu, ale také v celé republice, když se nachází na křižovatce železničních tratí, na soutoku , adresa, a na hranici dvou států, žije zde více než 20 000 obyvatel (viz https://, Anonymizováno, ). Předmětný pozemek je pak vzdálen pouze cca 300 metrů od budovy , právnická osoba, , adresa, (viz mapy.cz), proto náhrada za bezdůvodné obohacení stanovená v částce 24 Kč/m2/rok je adekvátní. Jak již uvedl okresní soud, pokud žalovaný snad má za to, že nese vyšší náklady spojené s udržováním pozemku ve vlastnictví žalobce, a to nad rámec zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tedy ke své tíži, nic mu nebránilo vznést konkrétní pohledávku k započtení, což však neučinil.

10. Odvolacímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25, avšak má za to, že jej nelze v projednávané věci aplikovat. Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 2. 2026, sp. zn. I. ÚS 2541/25, řešil situaci, kdy právní předchůdce stěžovatele souhlasil s výstavbou komunikací (veřejného prostranství) v rámci vybudování stavebního projektu po roce 1989. V projednávané věci (sp. zn. 16 Co 23/2026), když k výstavbě chodníku došlo v roce 1967, jak uvedl sám žalovaný, si nelze představit, že by právní předchůdkyně žalobce (, jméno FO, ) mohla vyjádřit nesouhlas s výstavbou chodníku (veřejného prostranství), resp. že by byl brán zřetel na její případný nesouhlas. Žalovaný dále uvedl, že v době, kdy se sídliště i chodník stavěly, bylo dne 3. 12. 1964 vydáno Městským národním výborem , adresa, rozhodnutí, že výstavbou budou mimo jiné dotčeny i parcely parc. č. , hodnota, a , Anonymizováno, , a že majetkoprávní vztahy byly projednány a vyrovnány, což se zjevně nestalo, protože v takovém případě by se vlastníkem dotčené parcely parc. č. , hodnota, stal čs. stát. Právní předchůdkyni žalobce (, jméno FO, ) tak s ohledem na (ne)jednání tehdejších státních orgánů (, právnická osoba, , adresa, ) ani nebylo zřejmé, že zůstala vlastníkem dotčené parcely parc. č. , hodnota, , proto ji nelze dávat k tíži, že po roce 1989 věc neřešila. Zejména za situace, že zřejmě po roce 1968 odešla do , adresa, , kde v roce 2017 zemřela.

11. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl rozsudek okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 9. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

12. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela procesně úspěšný, a proto mu byly přiznány požadované náklady odvolacího řízení ve výši 20 980,19 Kč představující 2 úkony právní služby – sepis vyjádření k odvolání a účast u jednání á 4 500 Kč podle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., příslušného počtu režijních paušálů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 téže vyhlášky, náhrady za promeškaný čas ve výši 2 400 Kč podle § 14 odst. 1 a odst. 3 téže vyhlášky za šestnáct půlhodin po 150 Kč, cestovného ve výši 5 039 Kč podle § 157 odst. 4 písm. a) zákoníku práce ve spojení s § 4 písm. c) vyhlášky č. 573/2025 Sb. (cesta z , adresa, a zpět v délce 680 km tam i zpět osobním motorovým vozidlem při průměrné spotřebě PHM 4,43 l/100 Km nafty MN) a 21% DPH dle § 137 odst. 3 o. s. ř. V souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 149 odst. 1 o. s. ř. byl žalovaný zavázán zaplatit náklady odvolacího řízení k rukám zástupce žalobce, a to ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.