16 Co 245/2024

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně A , IČO IČO žalobkyně A sídlem Adresa žalobkyně A pro doučování Jméno žalobkyně A , Anonymizováno sídlem Adresa žalobkyně B proti žalovanému: Jméno žalovaného A , IČO IČO žalovaného A sídlem Adresa žalovaného A jako insolvenční správce dlužníka Jméno žalovaného B ., IČO IČO žalovaného B sídlem Adresa žalovaného B zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o 4 528 741 Kč o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 9. 2024, č. j. 37 C 246/2022-96

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 12. 2022 se žalobkyně domáhala po žalované , tituly před jménem, , jméno FO, zaplacení částky 4 528 741 Kč. Žalobu odůvodnila především tím, že žalovaná je insolvenční správkyní dlužníka společnosti , Jméno žalovaného B, ., IČO , IČO žalovaného B, (dále jen jako „dlužník“), přičemž úpadek dlužníka byl zjištěn usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2014, č. j. , insolvenční spisová značka, . Žalobkyně má vůči dlužníkovi pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou podle § 169 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „IZ“) za náhradu mzdových nároků vyplacených dlužníkovým zaměstnancům podle zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 4 032 061 Kč, které uplatnila podle § 203 odst. 1 IZ u žalované coby osoby s dispozičním oprávněním dne 28. 7. 2015. Žalobkyně dále vyplatila zaměstnancům dlužníka kompenzace za nevyplacené odstupné podle § 44b zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 496 680 Kč. Tyto pohledávky žalobkyně uplatila u žalované postupně v podáních ze dne 12. 8. 2014, 2. 9. 2014, 22. 9. 2014, 27. 1. 2015 a 27. 7. 2017. Žalovaná výše uvedené pohledávky v průběžných zprávách o stavu insolvenčního řízení opakovaně zmiňovala. Konkrétně ve zprávě č. 7 ze dne 11. 9. 2015 žalovaná konstatovala, že proběhlo odsouhlasení výše uspokojených mzdových nároků jednotlivých zaměstnanců dlužníka a kompenzací za nevyplacené odstupné v součinnosti s Úřadem práce ČR. Ve zprávě č. 18 ze dne 9. 10. 2019 žalovaná uvedla, že za současného stavu zpeněžení majetkové podstaty nelze předpokládat uspokojení věřitelů v rámci rozvrhu vzhledem k výši neupokojených pohledávek za podstatou a pohledávek jim postavených na roveň přesahujících 7 mil. Kč, s tím, že se jedná především o pracovněprávní pohledávky dlužníkových zaměstnanců a pohledávky žalobkyně za náhradu mzdy vyplacené zaměstnancům. Dle žalobkyně lze z obsahu těchto zpráv dovodit „implicitní uznání dluhu“, neboť žalovaná po celou dobu insolvenčního řízení předmětné pohledávky evidovala a žádným způsobem je nerozporovala, naopak deklarovala vůli je uspokojit. Jelikož žalovaná dosud pohledávky neuspokojila, žalobkyně podala „z procesní opatrnosti“ žalobu.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí z důvodu promlčení. Uplatnění přednostní pohledávky u osoby s dispozičním oprávněním nemá vliv na běh obecné tříleté promlčecí lhůty, která tak marně uplynula nejpozději v roce 2020. Popřela, že by pohledávky žalobkyně písemně nebo konkludentně uznala. Žalobkyně mohla postupovat aktivně a podat žalobu podle § 203 odst. 4 IZ včas.

3. Poté, co dosavadní žalovaná , tituly před jménem, , jméno FO, dne 14. 3. 2023 zemřela a novým insolvenčním správcem dlužníka by ustanoven , Jméno žalovaného A, , Okresní soud v Opavě usnesením ze dne 28. 11. 2023, č. j. , Anonymizováno, , které nabylo právní moci dne 3. 1. 2024, podle § 107 o. s. ř. rozhodl, že namísto , tituly před jménem, , jméno FO, bude pokračovat v řízení na straně žalovaného s , tituly před jménem, , jméno FO, jako insolvenčním správcem.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 4 528 741 Kč, a to ve lhůtě, která bude po právní moci rozsudku stanovena insolvenčním soudem, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je i přes námitku promlčení důvodná. Na žalobkyni přešly vyplacené mzdové nároky dlužníkových zaměstnanců ve výši 4 528 741 Kč, představující pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Tyto pohledávky žalobkyně uplatnila v souladu s § 203 odst. 1 IZ vůči tehdejší insolvenční správkyni, přičemž takové pohledávky se uspokojují podle § 169 odst. 3 IZ kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení po rozhodnutí o úpadku. Předcházející insolvenční správkyně dlužníka k uspokojení těchto pohledávek - na rozdíl od dalších pracovněprávních pohledávek zaměstnanců dlužníka, které částečně uspokojila - nepřistoupila; důvody pro takový postup insolvenční správkyně nejsou známy. Právní předchůdkyně žalovaného na druhou stranu nesdělila žalobkyni, že by proti existenci a výši uplatněných pohledávek měla nějaké námitky, naopak pohledávky vedla po celou dobu jako evidované pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Žalobkyně se dozvěděla (mohla dozvědět) o tom, že k uspokojení těchto pohledávek insolvenční správkyně dobrovolně nepřistoupí, až z její zprávy ze dne 28. 7. 2022 zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 1. 8. 2022. Podle názoru soudu prvního stupně až od tohoto okamžiku počala dle § 619 odst. 2 o. z. běžet promlčecí lhůta. Do té doby neměla žalobkyně důvod pochybovat o tom, že její pohledávky budou uspokojeny, zvlášť za situace, kdy insolvenční správkyně obdobné pohledávky zaměstnanců dlužníka v průběhu řízení částečně uspokojovala. Obecná tříletá promlčecí lhůta by za této situace uplynula až dne 1. 8. 2025, proto byla žaloba podána včas. V rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn 4 VSPH 1593/2019 byl posuzovaný skutkově odlišný případ, kdy insolvenční správce sdělil, které pohledávky uznává, a ohledně zbytku dal zřetelně najevo, že je neuhradí, zatímco v projednávané věci insolvenční správkyně neučinila ničeho - pohledávky výslovně neuznala, ale ani nesdělila, že je neuhradí, byla vůči žalobkyni zcela pasivní. Takový postup je v rozporu s povinnostmi insolvenčního správce, resp. je třeba ho poměřovat základními zásadami obsaženými zejména v § 6 a § 8 o. z. Podle názoru okresního soudu je s přihlédnutím ke všem okolnostem námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, proto jí nelze přiznat právní ochranu. Z uvedených důvodů prvostupňový soud žalobě vyhověl.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný, který nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně ohledně námitky promlčení. Neobstojí závěr okresního soudu, že žalobkyně se dozvěděla o tom, že k uspokojení předmětných pohledávek insolvenční správkyně dobrovolně nepřistoupí, až z její zprávy ze dne 28. 7. 2022 zveřejněné v insolvenčním rejstříku dne 1. 8. 2022. Insolvenční řízení je vedeno již od roku 2014. Zaměstnanci dlužníka podávali žádosti o uspokojení mzdových nároků již v červenci 2014 a žalobkyně vyrozumívala tehdejší insolvenční správkyni o uplatnění pohledávek postavených na roveň v průběhu let 2014 a 2015. Uplatnění pohledávky postavené na roveň podle § 203 odst. 1 IZ nemá podle ustálené judikatury - na rozdíl od podání přihlášky - vliv na běh obecné tříleté promlčecí lhůty. Skutečnost, že předchozí insolvenční správkyně ve svých zprávách zmiňovala pohledávku žalobkyně, včetně její výše, nemůže zakládat uznání nároku ve vztahu k žalobkyni, a to ani nějakého skrytého či implicitního, neboť z judikatury plyne, že uznání nároku musí být učiněno přímo vůči věřiteli, nikoliv v rámci zprávy adresované soudu. Pakliže do 3 let nedošlo k úhradě předmětné pohledávky, přičemž žalobkyně podala žalobu o zaplacení částky 4 528 741 Kč až k datu 21. 12. 2022 – tedy více než 8 let po zahájení insolvenčního řízení dlužníka, pak ve smyslu zásady, že bdělým náležejí práva, nelze akceptovat závěr soudu prvního stupně, že až do zveřejnění zprávy bývalé insolvenční správkyně ze 28. 7. 2022, neměla žalobkyně důvod pochybovat o tom, že její pohledávka bude ve smyslu příslušných ustanovení insolvenčního zákona uspokojena. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zamítl. U odvolacího soudu žalovaný doplnil, že má poznatky o tom, že Úřad práce ČR změnil svoji dosavadní praxi a začíná vyzývat insolvenční správce v jiných obdobných případech k tomu, aby pohledávky výslovně uznali co do důvodu i výše. K prokázání této skutečnosti předložil k důkazu žádost o uznání dluhu ze dne 23. 1. 2025, která mu byla adresovaná v jiném insolvenčním řízení.

6. Žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku v napadené části jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že ze zpráv předcházející insolvenční správkyně jednoznačně vyplývá, že předmětné pohledávky nejen evidovala, nýbrž také odsouhlasila v součinnosti s Úřadem práce ČR jejich výši, se kterou nadále kalkulovala. Žalobkyně z těchto vyjádření právní předchůdkyně žalovaného vyvozovala, že své pohledávky řádně uplatnila, a legitimně očekávala, že insolvenční správkyně je nejpozději po zpracování závěrečné zprávy uhradí v souladu s ustálenou praxí v jiných obdobných případech. Měla až do 1. 8. 2022 za to, že není zapotřebí uplatňovat pohledávky pořadem práva podle § 203 odst. 4 IZ. Podle názoru žalobkyně není namístě, aby byl věřitel nucen v podobných případech mechanicky podávat u obecného soudu žalobu na zaplacení pohledávky s přihlédnutím k délce insolvenčního řízení, která bohužel běžně překračuje délku obecné tříleté promlčecí lhůty. Připustila, že Úřad práce ČR vskutku přistoupil pod dojmem tohoto sporu k tomu, že vyzývá v obdobných případech insolvenční správce k výslovnému uznání dluhu.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř po zjištění, že odvolání žalovaného proti rozsudku okresního soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodě 3 napadeného rozsudku proto odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

9. Mezi účastníky byla nesporná existence a výše pohledávek žalobkyně vůči dlužníkovi. Je rovněž nepochybné, že tyto pohledávky v celkové výši 4 528 741 Kč mají povahu pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou.

10. Stěžejní spornou otázkou byla otázka promlčení. Žalovanému lze přisvědčit, že podle ustálené judikatury platí, že obecně s uplatněním pohledávky za majetkovou podstatou (resp. pohledávky postavené na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou) u osoby s dispozičními oprávněními k majetkové podstatě není spojen účinek stavení promlčecí lhůty, jak je tomu u „běžných“ pohledávek podáním přihlášky u insolvenčního soudu podle § 173 odst. 4 IZ. Odvolací soud nesouhlasí s názorem soudu prvního stupně, že obecná tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 o. z. počala běžet ve smyslu § 619 odst. 2 o. z. až ode dne 1. 8. 2022, kdy byla v insolvenčním rejstříku zveřejněna zpráva tehdejší insolvenční správkyně dlužníka ze dne 28. 7. 2022. Podle § 619 odst. 1 o. z. promlčecí lhůta začíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být objektivně u soudu uplatněno poprvé. Ustanovení § 619 odst. 2 o. z. toto pravidlo upřesňuje s tím, že právo může být uplatněno poprvé, jakmile se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, nejpozději však ode dne, kdy se o nich dozvědět měla a mohla. Žalobkyni objektivně nic nebránilo, aby uplatnila jednotlivé pohledávky bezprostředně po vyplacení kompenzací za nevyplacené odstupné a vyplacení mzdových nároků zaměstnancům dlužníka, tj. nejpozději koncem roku 2015. To znamená, že nejpozději koncem roku 2018 uplynula promlčecí lhůta.

11. Na druhou stranu však odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Podle názoru odvolacího soudu se o takový případ jedná i v projednávané věci, neboť právní předchůdkyně žalovaného předmětné pohledávky „zaevidovala“, žádným způsobem je nerozporovala (co do existence, výše, případně pořadí), naopak odsouhlasila v součinnosti s Úřadem práce ČR jejich výši, se kterou nadále kalkulovala, a nedala žádným způsobem žalobkyni najevo, že je neuspokojí, a to až do zveřejnění zprávy č. 25 o stavu insolvenčního řízení ze dne 28. 7. 2022. Postoje předcházející insolvenční správkyně vzbudily v žalobkyni jednoznačně důvodné očekávání, že její pohledávky uznává a že je uspokojí, až to umožní stav zpeněžení majetkové podstaty dlužníka, tudíž že není třeba, aby žalobkyně uplatnila tyto pohledávky pořadem práva, tj. žalobou na zaplacení pohledávek podle § 203 odst. 4 IZ. Odvolací soud se ztotožňuje s argumentací žalobkyně, že není namístě, aby byl věřitel nucen v podobných případech mechanicky podávat u obecného soudu žalobu na zaplacení pohledávky s přihlédnutím k délce insolvenčního řízení, která bohužel běžně překračuje délku obecné tříleté promlčecí lhůty. Konečně předcházející insolvenční správkyně a následně žalovaný neuplatnili ani v průběhu řízení před soudem žádné výhrady týkající se pravosti a výše pohledávek žalobkyně. Pokud právní předchůdkyně tzv. „bez varování“ až následně ve zprávě č. 25 začala argumentovat tím, že pohledávky žalobkyně jsou již promlčené, jedná se o jednání věrolomné a podlé, které odvolací soud hodnotí ve shodě se soudem prvního stupně jako rozporné s dobrými mravy, neboť došlo ke zneužití tohoto práva na úkor žalobkyně, která marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinila a vůči níž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem. Skutečnost, že žalobkyně pod dojmem zkušeností s tímto sporem přistoupila ke změně své praxe a začala vyzývat insolvenční správce v jiných obdobných případech k tomu, aby pohledávky výslovně uznali co do důvodu i výše ve smyslu § 2053 o. z. s účinkem přetržení stávající promlčecí lhůty a nastoupením nové desetileté objektivní promlčecí lhůty podle § 639 o. z., nemůže na shora uvedených závěrech ničeho změnit.

12. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud shledal rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně nákladového výroku.

13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla v odvolacím řízení plný úspěch, proto by měla právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tohoto práva se však výslovně vzdala, odvolací soud tudíž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.