16 Co 53/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce , Anonymizováno zastoupený advokátem Anonymizováno sídlem Anonymizováno proti žalované: Jméno žalované A ., IČO IČO žalované A sídlem Adresa žalované A zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Jméno žalované B , IČO IČO žalované B sídlem Adresa žalované B o zaplacení částky 320 120 Kč o žalobcově odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 20. 11. 2024, č. j. 14 C 243/2023-67

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 21 808 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

III. Vedlejší účastnice a žalobce nemají vůči sobě právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Žalobou podanou dne 30. 11. 2023 se žalobce jako zaměstnanec proti žalované coby své zaměstnavatelce domáhal zaplacení částky 320 120 Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti (dále jen DPN) v období 1. 11. 2020 – 31. 8. 2021 se zdůvodněním, že u žalované na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 7. 2007 působil v pracovním poměru zámečníka, montéra, svářeče a řidiče. Dne 14. 7. 2020 utrpěl pracovní úraz. Ten nejprve popsal jako vedoucí k podvrtnutí lokte s následnou necitlivostí malíčku a poloviny prsteníčku a operací, později k zhmoždění lokte a poškození loketního nervu. Úraz se odehrál tak, že žalobce oběma rukama a spolu s kolegou zvedal bazénový díl o hmotnosti cca 15 kg, načež při vytáčení a vložení dílu mezi dvě stěny pocítil křupnutí v levém lokti a vzápětí přestal cítit celý malíček a polovinu prsteníčku. Úraz si vyžádal nepřetržitou DPN od 16. 7. 2020 do 31. 8. 2021, přičemž byla žalobci náhrada vyplacena pouze za dobu do 31. 7. 2020. Žalobce nesouhlasil se závěry znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , znalce v oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí, podle nějž se pracovní úraz vůbec nestal. , tituly před jménem, , jméno FO, , znalec v oboru zdravotnictví, zdravotnická odvětví různá, se specializací na neurologii, totiž ve svém posudku došel k opačnému závěru a navíc jde o otázku právní. Žalovaná jako zaměstnavatelka tento pracovní úraz uznala. Byla by k náhradě povinna, i kdyby byl správný názor obou znalců, že část DPN od 1. 8. 2020 byla zapříčiněna dřívějším žalobcovým obecným onemocněním, protože odpovědnost zaměstnavatele za újmu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem je objektivní. Kdyby měla být správnou úvaha o právní relevanci obecného onemocnění, pak by ztratily smysl periodické pracovnělékařské prohlídky, při nichž lékař zaměstnance uschopňuje k práci i s vědomím, že trpí tím či oním obecným onemocněním. Kdykoli by se pak zaměstnavatel mohl zbavit odpovědnosti s poukazem na to, že se zaměstnanci již dříve něco stalo. To, jestli žalobce manipuloval s břemenem o váze „pouze“ 15 kg je irelevantní, nicméně nešlo o běžnou pracovní činnost.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že je sice nesporné, že žalobce dne 14. 7. 2020 utrpěl pracovní úraz, avšak podle znalce dr. , jméno FO, činí obvyklá doba léčení úrazu s následkem podvrtnutí v oblasti levého loketního kloubu 10 - 14 dnů a v žalobcově případě došlo k akutnímu vzplanutí již přítomných chronických obtíží. Podle posudku dr. , jméno FO, byly příčinou žalobcových obtíží chronické změny v oblasti levého lokte. Příčinou části DPN od 1. 8. 2020 tudíž nebyl pracovní úraz, nýbrž obecné onemocnění.

3. Vedlejší účastnice se připojila k vyjádření žalované a s odvoláním na posudek dr. , jméno FO, dodala, že žalobce v okamžiku úrazu vykonával běžnou pracovní činnost. Ne každý úraz nastalý při pracovní činnosti je úrazem pracovním.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II), rozhodl vůči sobě žalobce a vedlejší účastnice nemají právo náhrady nákladů řízení (výrok III) a že je žalobce povinen nahradit České republice náklady řízení ve výši určené samostatným usnesením (výrok IV). Dospěl přitom mimo jiné k těmto skutkovým zjištěním. Žalobce nastoupil u žalované do pracovního poměru jako zámečník – montér – svářeč, jako den nástupu do práce byl sjednán 2. červenec 2007 a smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou. K úrazu došlo dne 14. 7. 2020 tak, že žalobce zvedal bazénový díl o váze 15 kg, zvedal ho oběma rukama, s druhou osobou, křuplo mu v levém lokti. V době od 16. 7. 2020 do 31. 8. 2021 žalobce pobýval v DPN. Podle ambulantního nálezu z chirurgické ambulance došlo u žalobce ke zhmoždění lokte. Když zvedal břemeno v práci, křuplo mu v lokti a dostavil se do ambulance pro bolestivost v oblasti levého lokte. Již v minulosti stav po operaci v oblasti levého lokte a stav po operaci karpálního kanálu, objektivně bez otoku, hematomu, lehce citlivé v oblasti ulnárního epikondylu, v místě původní jizvy hybnost plná všemi směry, hybnost prstu i zápěstí v normě, podle vyšetření RTG levého lokte bez patrných traumatických změn, léčba byla nastavena ortézou, klidový režim do odeznění bolestivosti. Podle lékařské zprávy , tituly před jménem, , jméno FO, z neurochirurgické ambulance , adresa, ze dne 5. 8. 2020 byl žalobce několik let po operaci pro neuropatii, aktuálně po těžkém zatížení levé horní končetiny, bolestivost, podána analgetika, dlaha s nepřetěžováním. Podle zprávy dr. , jméno FO, ze dne 23. 9. 2020 aktuálně u žalobce trauma lokte vlevo, zhoršení potíží, zhoršení svalové síly pravé ruky, palpační bolestivost nad průběhem nervu s tunelem. Podle zprávy dr. , jméno FO, ze dne 25. 11. 2020 pacient po traumatu lokte před půlrokem vlevo, pooperační změny, uvolnění kanálu prokazuje strukturální změny na uln. nervu v oblasti lokte, doporučená operační revize. Podle propouštěcí zprávy Fakultní nemocnice , adresa, žalobcova hospitalizace trvala od 7. 6. 2021 do 9. 6. 2021, kdy žalobce je po operaci CP zadní i přední přístup, reziduálními lopatie v úrovni C6, při práci zvedal těžší břemeno, ucítil křupnutí, od té doby výrazná citlivost v oblasti lokte nad nervem, po předoperační přípravě provedena operace, výkon bez komplikací, diagnostický souhrn recidiva vlevo. Podle další zprávy dr. , jméno FO, žalobce v roce 2015 operován pro neuropatii, kompresi u nervu v oblasti lokte, před traumatem žádné poruchy citlivosti, degenerativní změny na krční páteři, v minulosti operován, následně indikováno operační řešení, revize ulnárního nervu vlevo v oblasti lokte, z důvodu situace covidu operace odkládána, k přetrvávajícím potížím doporučena revize deliberace z jizvy a přední transpozice nervu, která s efektem. Podle posudku dr. , jméno FO, došlo u žalobce dne 14. 7. 2020 k podvrtnutí v oblasti levého loketního kloubu bez poranění nervu s normální hybností prstu levé ruky, DPN od 16. 7. 2020 do 31. 8. 2020 nebyla v přímé souvislosti s popisovaným poraněním v rámci pracovního úrazu, s ohledem na diagnózu, tedy podvrtnutí levého loketního kloubu, se nedá předpokládat, že by DPN trvala déle než 10 - 14 dnů, přičemž u žalobce byly již před pracovním úrazem prováděny chirurgické zákroky v oblasti loketního a středového nervu. Podle písemného posudku a výpovědi dr. , jméno FO, došlo u žalobce při události ze dne 14. 7. 2020 k poškození loketního nervu, pomalé obrně loketního nervu, mononeuropatie horní končetiny, diagnóza není úrazová, u žalobce byly přítomny v době úrazu diagnózy, a to chronický polyneuropatický syndrom horní končetiny po opakovaných výkonech, stav dekomprese KT oboustranně. Úraz se nestal, popisované obtíže jsou chronického charakteru, v době vzniku potíží byly přítomné, na terénu již přítomných změn periferních nervů levé horní končetiny v oblasti lokte došlo ke vzniku aktuálního vzplanutí chronických obtíží. Popisovaný mechanismus úrazu nebyl příčinou vzniku takového poškození zdraví, jehož léčení si vyžádalo DPN od 14. 7. 2020 do 31. 8. 2021, úraz se vůbec nestal, DPN souvisela s léčbou obecného onemocnění, které bylo přítomno již v době vzniku potíží ze dne 14. 7. 2020. DPN nesouvisela se vznikem obtíží ze dne 14. 7. 2020, ale s léčbou obecného onemocnění. Žalovaná z důvodu pracovního úrazu uhradila žalobci bolestné a ušlou mzdu za období od 14. 7. 2020 do 31. 7. 2020.

5. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 269 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), a došel k závěru, že žalobci uplatněný nárok nevznikl, protože v době od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2021 žalobce pobýval v DPN v důsledku obecného onemocnění, nikoli pracovního úrazu. Dr. , Anonymizováno, dospěl k závěru, že se dne 14. 7. 2020 žádný úraz nestal, ovšem vzhledem k tomu, že bylo žalobcovo tvrzení o pracovním úrazu ze dne 14. 7. 2020 mezi účastníky nesporné a že určitá doba DPN byla následkem úrazu, měl okresní soud za to, že k poškození nervů žalobcova levého lokte skutečně došlo dne 14. 7. 2020.

6. Proti rozsudku podal žalobce odvolání, v němž zopakoval dříve uplatněné argumenty a doplnil, že prvostupňový soud neprovedl navržený revizní znalecký posudek.

7. Žalovaná a vedlejší účastnice navrhly potvrzení napadeného rozsudku s odkazem na dosavadní argumenty.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

9. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným výše uvedeným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Nesouhlasí však se skutkovým zjištěním, že k poškození nervů žalobcova levého lokte došlo při pracovním úrazu – takový poznatek neplyne ani z doložené zdravotní dokumentace, ani z žádného ze znaleckých posudků. 14 dnů navíc podle posudku dr. , jméno FO, bylo maximální dobou léčení podvrtnutí loketního kloubu, nikoli neuropatie loketního nervu. Z posudku dr. , jméno FO, bylo možno čerpat další skutková zjištění, pročež odvolací soud tento důkaz zopakoval (§ 213 odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). Vyplynulo z něj, že chirurg dne 22. 7. 2020 u žalobce nezjistil žádnou poruchu hybnosti levé ruky. Není známo, proč byl žalobce poprvé dne 5. 8. 2020 vyšetřen neurochirurgem. Ten určil jako diagnózu neuropatii, avšak ze zprávy neplyne, co bylo příčinou poškození nervu. Po revizi kubitálního žlábku v červnu 2021 opět nebyla přítomna žádná porucha hybnosti ani citlivosti a zmírnila se „algoparestesi,“ což je subjektivní vjem bez možnosti průkazu. Soud prvního stupně neprovedl jako důkaz písemný znalecký posudek dr. , jméno FO, , ač byl předložen a jako důkaz navržen; znalce pouze vyslechl. Protože posudek obsahuje všechny zákonné náležitosti i doložku, že si je znalec vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, bylo třeba jej provést stejně jako znalecký posudek vyžádaný soudem (§ 127a první věta o. s. ř.). Provedení písemného znaleckého posudku – jestliže už takový existuje – a následný výslech znalce jsou dvěma nerozlučnými fázemi provedení jednoho a téhož důkazu (§ 127 odst. 1 třetí věta, odst. 1 pátá věta o. s. ř. a contrario). Bez jedné z nich je důkaz v podstatě neúplný.[footnoteRef:1] Proto odvolací soud tuto vadu napravil a sdělil obsah posudku dr. , jméno FO, (§ 213 odst. 1, odst. 4 část věty před středníkem o. s. ř.). Vedle skutkových zjištění učiněných prvostupňovým soudem z posudku vyplynulo, že znalec cituje popis úrazového děje doložený žalovanou, podle nějž „pracovní úraz vznikl při ruční manipulaci se schodovým bazénovým dílem o hmotnosti cca 15 kg a rozměrech cca 1 m x 0,35 m, který měl být po vložení mezi dvě dělící stěny na místo přivařen bodovými svary. Manipulaci prováděli dva pracovníci. Postižený přistoupil bokem k dílu uloženém na zemi, přizvedl díl do výšky cca 0,5 m a během otáčení se s uchopeným dílem do levé strany o cca 45 stupňů došlo k vzniku úrazu v oblasti levého lokte. Uvedená manipulace patří mezi běžnou pracovní činnost.“ Znalec konstatoval, že nejde o úrazový děj, protože daný incident nelze označit za manipulaci s těžkým břemenem, nýbrž pouze za běžnou pracovní zátěž. Lékař při prvotním žalobcově ošetření na chirurgické ambulanci dne 22. 7. 2020 konstatoval pouze pracovní diagnózu v podobě podezření na podvrtnutí loketního kloubu, které se však nepotvrdilo. V posudku vyhodnotil, že sice obecně mohou podobné poruchy jako jsou diagnostikované neuropatie nervu ulnaris v oblasti levého lokte, resp. mononeuropatie horní končetiny vzniknout i úrazem. V tomto případě tomu tak nicméně nebylo, protože u žalobce pouze akutně vzplanuly jiné, chronické zdravotní potíže, dosud méně vyjádřené, snad i klinicky němé, a sice chronický polyneuropatický syndrom horní končetiny po opakovaných neurochirurgických výkonech, stav po dekompresi KT oboustranně, resp. recidivující syndrom nervu ulnaris vlevo - stav po dekompresi z roku 2015. Skutečná doba žalobcova léčení pak odpovídá těmto chronickým obtížím. Oba znalci svým způsobem odlišně posoudili otázku podvrtnutí loketního kloubu. Zatímco dr. , jméno FO, se odvolal na názor chirurga, který sám kriticky nevyhodnotil, dr. Sládek tuto diagnózu označil za pouhé klinicky nepotvrzené podezření, s čímž souhlasí i odvolací soud. Tyto důkazy odvolací soud vyhodnotil jako zákonné, pro meritum případu relevantní, věrohodné, přesvědčivé a korespondující s ostatními provedenými důkazy. Další důkazy neprovedl, protože v zákonných mezích koncentrace řízení a neúplné apelace nebyly navrženy a ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. [1: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009]

10. Při právní kvalifikaci případu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Žalobce poněkud směšuje několik různých momentů. Zaprvé je zde otázka, zda se stal úrazový děj. Ta je otázkou skutkovou a zároveň nikoli odbornou. Tento děj může být mezi účastníky nesporný, přičemž pouhé jeho nepopírání není z procesního hlediska totéž co znespornění. Soud nesporné tvrzení jako skutkové zjištění může i nemusí převzít (§ 120 odst. 3 o. s. ř.) a i když tak učiní, může toto zjištění později, do vyhlášení svého rozhodnutí, přehodnotit na základě provedených důkazů. Druhou věcí je, zda má úrazový děj charakter pracovního úrazu. Podle § 271k odst. 1 zákoníku práce je „pracovním úrazem pro účely tohoto zákona poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274).“ To je otázka právní, kterou nelze učinit nespornou, protože právní hodnocení náleží soudu (§ 121 o. s. ř.), ani ji nemůže zodpovědět znalec, který je povolán k posouzení odborných skutkových otázek (§ 127 odst. 1 první a druhá věta o. s. ř.). Zatřetí jsou zde otázky, které lze položit znalci. Např., zda zjištěné zdravotní následky odpovídají popisovanému mechanismu úrazu, zda mohou být jeho následkem. Žalovaná a ostatně ani vedlejší účastnice nepopřely, že se úraz výše popsaným způsobem odehrál. Vedlejší účastnice však namítla, že nejde o úraz pracovní. Jestliže žalobce pracoval jako zámečník, montér, svářeč a řidič, pak výše popsaný pracovní úkon, při němž také uplatnil dovednosti a zkušenosti montéra a svářeče, vzhledem ke způsobu manipulace, váze dílu a přítomnosti druhého zaměstnance naprosto nevybočoval z rutinní náplně takové práce. Postrádal jakýkoli odlišitelný moment, kdy by na žalobcovo tělo krátkodobě, náhle a násilně zapůsobil zevní vliv. Jinak by tomu mohlo být, kdyby žalobce v dané situaci uklouzl a spadl, šlápl do výmolu, narazil loktem do mechanické překážky či si jej přimáčkl. Tak tomu ale nebylo a žalobce ani netvrdil, natož aby k tomu označil důkaz, že by snad takový úkon z toho či onoho důvodu nějak vybočoval z běžné náplně jeho práce. Z těchto důvodů vůbec nešlo o pracovní úraz.

11. I kdyby se o pracovní úraz jednalo, jeho následkem nebyla pracovní neschopnost v době od 1. 8. 2020 do 31. 8. 2021 a tedy ani v té době nastalá ztráta na výdělku. Příčinnou souvislost mezi úrazem a ztrátou na výdělku v žalovaném období totiž vyvrací oba znalecké posudky, s nimiž koresponduje i doložená zdravotní dokumentace (§ 269 odst. 1 zákoníku práce a contrario). Vzhledem ke znalci popsané patologii žalobcových prokázaných chronických potíží na jedné straně a k rutinnímu charakteru pracovní činnosti, při níž k úrazu došlo, na straně druhé, lze bez rozumných pochybností předpokládat, že by se tyto chronické potíže dříve nebo později podobným způsobem manifestovaly při jiné příležitosti, i kdyby k úrazu vůbec nedošlo. Zdravotní stav člověka je velmi složitou problematikou, v níž spolupůsobí mnoho příčin, které mohou být přítomny, i když se klinicky neprojevují. Proto je třeba individuálně posoudit každý případ. Zde nejsou podle obou znalců i zdravotní dokumentace konkrétní charakter žalobcových potíží vyskytujících se v období od 1. 8. 2020 ani tato další doba léčení vysvětlitelné právě úrazem ze dne 14. 7. 2020 - nýbrž předchozími chronickými potížemi. Není tudíž pravdou, že by jakýkoli výskyt chronických potíží v téže části těla vždy vylučoval povinnost zaměstnavatele nahradit zaměstnanci újmu způsobenou pracovním úrazem, jak žalobce argumentoval. I když se mu z laického pohledu mohlo jevit jako jednoznačné, že úraz spustil jeho potíže a proto má nárok na náhradu újmy, z výše vysvětleného a zde jedině relevantního pracovněprávního a medicínského hlediska tomu tak není. Nebyl zde důvod zpracovat revizní znalecký posudek, poněvadž žalobce nepředložil žádnou oponentní lékařskou zprávu ani netvrdil takové rozpory ve stávajících zprávách a posudcích, které by alespoň zpochybnily jejich přesvědčivost a věrohodnost pod zákonnou míru důkazu. Ani odvolací soud nemá pochybnosti o jejich správnosti (§ 127 odst. 2 o. s. ř. a contrario).

12. Žaloba i odvolání tak byly neopodstatněné. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek ve výroku I potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). To platí i pro výroky II - IV, na jejichž odůvodnění tímto pro stručnost odkazuje.

13. Žalovaná i vedlejší účastnice byly v odvolacím řízení plně úspěšné, pročež mají proti žalobci právo na náhradu jeho nákladů (§ 211 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Vedlejší účastnice se ovšem tohoto práva vzdala a proto odvolací soud výrokem III rozhodl, že je žalobce a vedlejší účastnice navzájem nemají. V případě žalované náhrada sestává z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby odvolací soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 6. a. t., tedy částkou 9 620 Kč. Konkrétně šlo o vyjádření k odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.] a účast na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Paušální náhrada hotových výdajů pak byla určena částkou 450 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Další složkou náhrady je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupkyně žalované k odvolacímu soudu a zpět v délce 3 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 450 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím možno přiznat požadované 3 půlhodiny [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné 1 218 Kč při ujeté vzdálenosti 156 km, kombinované spotřebě 5,6 l/100 km, jednotkové ceně automobilového benzinu 95 oktanů 35,80 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,80 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. a) vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 21 808 Kč. Žalobce je povinen nahradit náklady odvolacího řízení sice žalované, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce řízení, během nějž se žalobce mohl připravit na zaplacení náhrady pro případ svého procesního neúspěchu.