16 Co 56/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovaným: 1. jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B 2. jméno žalovaného , narozený dne datum bytem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta D sídlem Adresa advokáta D 3. žalovaná , narozená dne datum bytem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta F sídlem Adresa advokáta F o určení vlastnického práva k nemovitostem o odvolání žalobce a žalovaných 1, 2 a 3 proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočka v Krnově ze dne 14. 10. 2025, č. j. 19 C 308/2024-130

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1 náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 64 436 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku III mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2 a 3 oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 80 695 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta F, , advokáta se sídlem , adresa, .

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1 náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 27 733 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

V. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným 2 a 3 oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 48 037 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta F, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že manželé , jméno FO, , narozená , datum, , zemřelá , datum, , a , jméno FO, , narozený , datum, , zemřelý , datum, , jsou vlastníky ve společném jmění manželů nemovitostí, a to p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. p. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , st. p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. e. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, . č. , hodnota, p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, (výrok I), žalobce zavázal zaplatit žalovanému 1 náhradu nákladů řízení ve výši 44 392,60 Kč (výrok II) a žalovaným 2 a 3 oprávněným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 45 019,26 Kč (výrok III).

2. Podle odůvodnění rozsudku vyšel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Žalovaný 1 je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitostí st. p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. e. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , dále p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , a to na základě darovací smlouvy ze dne 8. 1. 2022 uzavřené s rodiči účastníků , jméno FO, a , jméno FO, jako dárci (darovací smlouva, nesporná tvrzení účastníků). Nemovitosti p. č. , hodnota, , jejíž součástí je stavba č. p. , hodnota, , p. č. , hodnota, v katastrálním území , adresa, , prodal žalovaný 1 žalovaným 2 a 3 kupní smlouvou ze dne 26. 6. 2024 s tím, že žalovaní 2 a 3 jsou zapsání jako vlastníci nemovitostí v katastru nemovitostí (kupní smlouva). Otec účastníků , jméno FO, zemřel , datum, . Usnesením ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, , které nabylo právní moci dne , Anonymizováno, , Okresní soud v , adresa, rozhodl ve věci pozůstalosti po , jméno FO, , přičemž předmětem pozůstalostního majetku ani majetku ve společném jmění manželů nebyly nemovitosti, které jsou předmětem sporu (usnesení, zejména odst. 3. a 4. odůvodnění). Matka účastníků , jméno FO, zemřela dne , datum, . Usnesením ze dne , datum, , č. j. , Anonymizováno, které nabylo právní moci dne 23. 4. 2025, Okresní soud v , adresa, rozhodl ve věci pozůstalosti po , jméno FO, , přičemž předmětem pozůstalostního majetku nebyly nemovitosti, které jsou předmětem sporu (usnesení, zejména odst. 3. a 4. odůvodnění).

3. Okresní soud konstatoval, že bylo prokázáno, že „v řízeních o pozůstalostech po rodičích účastníků nebylo vydáno rozhodnutí o soupisu pozůstalosti, došlo k souhlasnému prohlášení dědiců nebo bylo vydáno usnesení o obvyklé ceně majetku a jiných aktiv pozůstalosti, v nichž by se nepřihlíželo k žalobou označeným nemovitostem z důvodu jejich spornosti“. V tomto případě nelze podle názoru soudu prvního stupně uplatnit žalobou podle § 172 odst. 2 a § 189 odst. 1 z. ř. s. práva k takovému majetku pro nedostatek naléhavého právního zájmu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022). Ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu navíc není dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva zůstavitele poté, co došlo k pravomocnému skončení dědického řízení. Okresní soud proto žalobu zamítl.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který namítal, že závěr soudu prvního stupně o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení je nesprávný. Závěr vyslovený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, že naléhavý právní zájem je dán jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle § 185 z. ř. s., platí jen za předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel (§ 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé z. ř. s.). Jinak řečeno, tento právní závěr dopadá pouze na aktiva, která soud (soudní komisař) v dědickém řízení označil za sporná, a z toho důvodu se k nim nepřihlíželo. V projednávané věci však předmětné nemovitosti vůbec nebyly v dědickém řízení projednány, a to ani jako sporné aktivum. Okresní soud naopak zcela ignoroval (novější) judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, ze kterého mj. vyplývá, že jde-li o majetek, u něhož spornost vznikla až po nabytí právní moci usnesení o dědickém právu nebo který nebyl v řízení o pozůstalosti projednán z jiných důvodů (např. nebyl znám, nebo se dědici shodli, že do aktiv pozůstalosti nepatří apod.), měl by být předmětem dodatečného projednání pozůstalosti, neboť zákon u takového majetku nečiní žádnou výjimku z obecné nutnosti dodatečného projednání, a že v takovém případě bude nejprve muset být ve sporném řízení určeno, že předmětný sporný majetek byl ke dni smrti zůstavitele jeho vlastnictvím. Podle názoru žalobce posledně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu podává návod, jak má žalobce postupovat v případě, že předmětné nemovitosti nebyly v dědickém řízení vůbec projednány. Žalobce tak má ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože určení vlastnického práva je nutným předpokladem pro zahájení dodatečného projednání dědictví, zatímco ust. § 172 a § 189 z. ř. s. na projednávaný případ vůbec nedopadají. Ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. řeší pouze situaci, kdy se dědici navzájem neshodnou o tom, co tvoří aktiva pozůstalosti, a k takovému majetku se nepřihlíží. V daném případě k žádné takové neshodě nikdy nedošlo, jinak by dědický soud zahrnul závěr o nepřihlížení do usnesení o dědictví, nebo přinejmenším do protokolu o jednání před dědickým soudem. Pozůstalostní soud ale neodmítl nemovitosti pro spor dědiců, ale proto, že se o odvolání daru vůbec nedozvěděl. Ustanovení § 172 odst. 2 z. ř. s. tedy dopadá pouze na situaci, kdy majetek byl v řízení označen, ale soud k němu pro spor dědiců nepřihlíží. Zde však majetek vůbec označen nebyl, protože řízení proběhlo bez informací o odvolání daru. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaný 1 ve vyjádření k odvolání žalobce uvedl, že žalobce nesprávně interpretuje rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, které se aplikuje na spory dědice proti třetí osobě, jež odvozuje své právo od zůstavitele na základě právního jednání inter vivos. Na spory mezi dědici, jak je tomu v projednávané věci, se aplikuje naopak rozhodnutí sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 84/2023.

6. Žalovaní 2 a 3 ve vyjádření k odvolání žalobce uvedli, že okresní soud správně dovodil, že ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2680/2022 není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Žalobce měl možnost uplatnit spornost majetku v dědickém řízení, ale neučinil tak. Tuto skutečnost nemůže napravit po pravomocném skončení dědického řízení.

7. Proti nákladovým výrokům rozsudku okresního soudu podali odvolání rovněž všichni žalovaní, kteří shodně namítali, že okresní soud nesprávně stanovil tarifní odměnu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, které dopadá pouze na případy, kdy se jedná o určení práva k věci penězi neocenitelné. Prvostupňový soud měl aplikovat § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, jelikož podle kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2024 byly nemovitosti v k. ú. , adresa, prodány za 5 mil. Kč, resp. při velmi konzervativním odhadu činí celková hodnota všech nemovitostí minimálně 10 mil. Kč.

8. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalovaných uvedl, že není důvodné, protože hodnota nemovitostí nebyla v řízení zjišťována.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání všech účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 odst. 2 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že důvodná jsou toliko odvolání žalovaných, týkající se náhrady nákladů řízení.

10. Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v bodě 5 odůvodnění napadeného rozsudku považuje odvolací soud za správná a úplná, proto je přejímá a pro stručnost na ně odkazuje.

11. Odvolací soud se zcela ztotožňuje rovněž se závěrem soudu prvního prvního stupně, že žalobce nemá ve smyslu § 80 o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

12. Úprava řízení o pozůstalosti, i s poukazem na ustanovení § 193 odst. 1 věty za středníkem z. ř. s., tak zásadně vylučuje, aby nová sporná aktiva pozůstalosti, která se objeví po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti, byla následně dodatečně projednána. Práva k tomuto nově objevenému spornému majetku je třeba uplatit žalobou předpokládanou ustanovením § 189 odst. 1 z. ř. s., o které nalézací soud, právě s ohledem na pravomocné konečné rozhodnutí o pozůstalosti, rozhodne definitivně ve vztahu k účastníkům tohoto sporného řízení bez toho, aby bylo následně nezbytné tato aktiva projednávat v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti.

13. Ustanovení § 189 odst. 1 z. ř. s. řeší situaci, kdy při projednání pozůstalosti vzniknou i spory o aktiva pozůstalosti (odkaz na ustanovení § 172 odst. 2 věty druhé z. ř. s.), ke kterým se dle tohoto ustanovení jako ke spornému majetku v řízení o pozůstalosti nepřihlíží. Ti, kdo tvrdí, že do aktiv pozůstalosti patří i další majetek, mohou své nároky uplatnit samostatnou žalobou, a to žalobou podanou i po právní moci rozhodnutí o pozůstalosti. Takováto žaloba může znít na vydání věci, vyklizení věci či vydání bezdůvodného obohacení, přitom jde-li o nemovitosti, které se zapisují do veřejného seznamu, katastru nemovitostí, může takováto žaloba nepochybně znít na určení práva dědice, ať již vlastnického či spoluvlastnického k této nemovité věci, která jako aktivum dědictví nebyla v řízení o pozůstalosti projednána. Formulace takovéto určovací žaloby podané po skončení dědického řízení pak musí odpovídat konkrétnímu právu dědice, ať již vlastnickému či spoluvlastnickému, respektujícímu konečné rozhodnutí ve věci pozůstalosti o podílech, v jakých byl již projednaný majetek nabyt, vyplývajících z provedeného vypořádání podle poměru nabytých hodnot při rozdělení pozůstalosti, popřípadě podle podílů, ve kterých bylo dědicům potvrzeno nabytí dědictví.

14. V poměrech projednávané věci to znamená, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že předmětné nemovitosti jsou (sic!), resp. zřejmě myšleno tak, že byly ve společném jmění zemřelých rodičů účastníků ke dni smrti prvního z nich, neboť jde o aktivum sporné. Jinak řečeno, jelikož je mezi účastníky spornost zjevná, byť nebyla v řízení o pozůstalosti konstatována, nemělo by řízení o dodatečném projednání pozůstalosti jiný význam než zjištění spornosti. Právě z tohoto důvodu měl žalobce práva k spornému majetku uplatit žalobou předpokládanou ustanovením § 189 odst. 1 z. ř. s., to znamená například žalobou na určení, že žalobce a žalovaný jsou rovnodílnými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, případně u nemovitostí v katastrálním území , adresa, s ohledem na tvrzenou dobrou víru žalovaných 2 a 3 ve smyslu § 984 odst. 1 o. z. na vydání bezdůvodného obohacení v podobě jedné poloviny kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2024 apod., nikoli žalobou na určení, že předmětné nemovitosti byly ve společném jmění zemřelých rodičů účastníků ke dni smrti prvního z nich.

15. Odvolací námitky žalobce nejsou důvodné. Žalobce předně mylně interpretuje závěry vyslovené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 24 Cdo 1891/2024, které řešilo po skutkové stránce zcela odlišný případ, a to spor dědice proti třetí osobě, jež odvozovala své právo od zůstavitele na základě právního jednání inter vivos. Naopak na posuzovaný případ zcela dopadají závěry vyřčené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2680/2022, které bylo publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 84/2023 [„V období po právní moci rozhodnutí o dědickém právu (§ 185 z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu.“].

16. Odvolací soud uzavírá, že zaprvé žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem a zadruhé, že žalobcem nesprávně uplatněný žalobní petit není kryt poučovací povinností soudu, protože jde o poučení hmotněprávní. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, když z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobu zamítl, aniž se věcně zabýval neplatností darovací smlouvy ze dne 8. 1. 2022 či revokací daru pro nevděk žalovaného.

17. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Odvolací soud shledal v rámci odvolacího přezkumu důvod pro změnu toliko v případě nákladových výroků. Důvodná je námitka žalovaných, že okresní soud vycházel nesprávně z tarifní hodnoty 113 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, neboť to ustanovení lze aplikovat pouze tehdy, jedná-li se o určení práva k věci penězi neocenitelné, což není tento případ. Lze-li hodnotu nemovité věci vyjádřit v penězích, není důvod neaplikovat obecné pravidlo pro určení tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu s tím, že ustanovení § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu stanoví strop ve výši 500 000 Kč. V daném případě je nepochybné, že hodnota sporných nemovitostí činila více než zmiňovanou částku, neboť jen nemovité věci v katastrálním území , adresa, žalovaný 1 prodal žalovaným 2 a 3 za kupní cenu 5 000 000 Kč.

19. Odvolací soud proto změnil napadený rozsudek ve výrocích II a III o nákladech řízení tak, že přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 64 436 Kč a žalovaným 2 a 3 ve výši 80 695 Kč.

20. Náhrada nákladů řízení žalovaného 1 ve výši 64 436 Kč se skládá z odměny za zastoupení advokátem za 4,5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastupování, sepis vyjádření k žalobě, 2 úkony za účast u jednání dne 10. 10. 2025 a ½ úkonu za účast u vyhlášení rozhodnutí dne 14. 10. 2025) po 10 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 7 a § 9a odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, 5 režijních paušálu po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady za ztrátu času v rozsahu 8 půlhodin po 150 Kč podle § 14 advokátního tarifu a náhrady jízdních výdajů ve výši 1 653 Kč (viz bod 14 odůvodnění napadeného rozsudku), tj. celkem 53 253 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 11 183 Kč, neboť zástupce žalovaného 1 je plátcem daně z přidané hodnoty.

21. Odvolací soud nad rámec rozhodnutí soudu prvního stupně nepřiznal žalovanému 1 náhradu nákladů spojených s písemnými podáními ze dne 2. 7. 2025 a 5. 8. 2025. Za další písemná podání v průběhu řízení (kromě vyjádření k žalobě) přiznává odvolací soud ve své rozhodovací praxi náklady jen výjimečně, a to zpravidla pouze tehdy, pokud se jedná na reakci na zcela novou situaci. Naopak za vyjádření k dokazování nebo k některým dílčím doplněním skutkových tvrzení protistrany nebo vyjádření k procesním otázkám, rovněž za doplnění tvrzení, která již měla (mohla) být součástí prvotního vyjádření k žalobě, případně podání, ve kterých účastník opakuje nebo shrnuje dosavadní argumentaci odvolací soud účastníku zpravidla náhradu nepřiznává. Odvolací soud přezkoumal shora uvedená písemná podání zástupce žalovaného 1 a neshledal v nich, že by byly reakcí na novou situaci ve shora naznačeném smyslu, aby je bylo možno považovat za písemné podání nebo návrh ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu. V případě podání ze dne 2. 7. 2025 se jednalo o negativní vyjádření žalovaného 1 k návrhu žalobce na přistoupení dalších žalovaných, kterému však bylo vyhověno, proto se nejedná o účelně vynaložené náklady. V podání ze dne 5. 8. 2025 žalovaný 1 toliko zopakoval, že mu nebylo doručeno žádné odvolání daru.

22. Náhrada nákladů řízení žalovaného 2 a 3 ve výši 80 695 Kč se skládá z odměny za zastoupení advokátem za 3,5 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastupování, 2 úkony za účast u jednání dne 10. 10. 2025 a ½ úkonu za účast u vyhlášení rozhodnutí dne 14. 10. 2025) po 18 540 Kč (odměna 10 300 Kč se u každého z obou žalovaných krátí o 10 % na částku 9 270 Kč) podle § 6 odst. 1, § 7, § 9a odst. 1 písm. d) a § 12 odst. 4 advokátního tarifu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 25 Cdo 1552/2025) a 4 režijních paušálu po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 66 690 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit podle § 137 odst. 3 o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 14 005 Kč, neboť zástupce žalovaných 2 a 3 je plátcem daně z přidané hodnoty.

23. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovanému 1 vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 27 733 Kč. Zmiňovaná částka představuje odměnu za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 29. 4. 2026) po 10 300 Kč, odměna za jeden úkon právní služby (sepis odvolání do nákladového výroku z punkta 20 043,40 Kč ve výši 970 Kč (k otázce tarifní hodnoty srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1992, sp. zn. 1 Cdo 47/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 2/1996) a tři režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 22 920 Kč. Tuto částku je třeba opět zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 4 813 Kč.

24. Žalovaným 1 vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 48 037 Kč. Zmiňovaná částka představuje odměnu za dva úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 29. 4. 2026) po 18 540 Kč, odměna za jeden úkon právní služby (sepis odvolání do nákladového výroku z punkta 35 675,74 Kč ve výši 1 270 Kč (k otázce tarifní hodnoty srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1992, sp. zn. 1 Cdo 47/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 2/1996) a tři režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, tj. celkem 39 700 Kč. Tuto částku je třeba opět zvýšit o náhradu za 21 % DPH ve výši 8 337 Kč.

25. Odvolací soud posoudil jako neúčelnou další poradu s klienty dne 22. 4. 2026. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). Porada dne 22. 4. 2026 se konala jeden týden před odvolacím jednáním. Z obsahu spisu nevyplývá objektivně žádný důvod k tomu, aby před odvolacím jednáním proběhla další porada mezi žalovanými 2 a 3 a jejich zástupcem přesahující jednu hodinu.