16 Co 57/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o neplatnost výpovědi z pracovního poměru o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 12. 2025, č. j. 15 C 31/2025-55

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 16 848 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Dopisem ze dne 26. 3. 2025, doručeným žalobkyni jako zaměstnankyni téhož dne, jí žalovaná jako zaměstnavatelka oznámila, že vypovídá její pracovní poměr pro neplnění požadavků zaměstnavatelky pro řádný výkon práce na sjednané pracovní pozici pracovník podpory zákazníků podle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), v tom smyslu, že žalobkyně byla dne 24. 5. 2024 písemně upozorněna na nedostatky v její práci a byla jí poskytnuta přiměřená lhůta k jejich odstranění. Přesto k nápravě nedošlo a její pracovní výsledky nadále neodpovídaly požadavkům zaměstnavatelky.

2. Žalobou podanou dne 30. 7. 2025 se žalobkyně proti žalované domáhala určení neplatnosti zmíněné výpovědi (dále jen výpovědi) se zdůvodněním, že je výpověď neurčitá; žalovaná se v ní totiž omezila na konstatování, že vytýkacím dopisem ze dne 24. 5. 2024 (dále jen vytýkacím dopisem) upozornila žalobkyni na nedostatky v její práci a určila jí lhůtu k nápravě, přičemž nebylo jasné, v čem žalobkyně nenapravila nedostatky ani kdy se v její práci po 24. květnu 2025 objevily. Ve vytýkacím dopise navíc žalobkyni ve skutečnosti žádnou lhůtu k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků neposkytla a hovořila o skutcích představujících porušování pracovněprávních povinností, nikoli neuspokojivé pracovní výsledky. Pak by ovšem musela žalobkyni vytýkací dopis doručit během šesti měsíců před výpovědí, což se nestalo. Žalobkyně působí u žalované v pracovním poměru na dobu neurčitou jako pracovník podpory zákazníků a žalované písemně oznámila, že výpověď pokládá za neplatnou a že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že vytýkacím dopisem žalobkyni upozornila na neuspokojivé pracovní výsledky. Žalobkyně zaprvé vykazovala svou práci zcela nekonkrétně a zároveň tak, že vykázané pracovní úkony ani nepokrývaly celou pracovní dobu. Zadruhé práci vykazovala s několikadenním odstupem, ač byla povinna tak činit téhož, nejpozději následujícího pracovního dne. Zatřetí opožděně vyřizovala tikety (dotazy zákazníků) na helpdesku, kdy ji museli opakovaně urgovat její kolegové. S ohledem na charakter nedostatků a obsah vytýkacího dopisu je jasné, že měla žalobkyně zjednat nápravu ihned, což byla v dané situaci přiměřená lhůta. V dalším podání žalovaná zevrubněji rozvedla jednotlivé skutky a jejich průvodní okolnosti, předložila snímky odpovídající elektronické konverzace z helpdesku, která je měla zachycovat, a označila jejich svědky. Na jednání žalovaná uvedla, že vytýkacím dopisem žalobkyni upozornila na neuspokojivé pracovní výsledky i na porušování pracovněprávních povinností. Žalobkyně obdržela výpověď pro závažné porušení těchto povinností a žalovaná dokonce mohla její pracovní poměr okamžitě zrušit.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 44 612 Kč (výrok II). Dospěl přitom k těmto skutkovým zjištěním. Žalobkyně pracovala u žalované od 1. 8. 2017 jako pracovník podpory zákazníků. Dne 24. 5. 2024 jí byl doručen vytýkací dopis nazvaný „upozornění na porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci a možnost výpovědi.“ V tomto dopise bylo uvedeno: „Přes předchozí upozornění jednatelem společnosti , právnická osoba, nadále neplníte své pracovní povinnosti podle pokynů vedoucích pracovníků.- Nesprávné vykazování práce- Zpětné vykazování práce- Neřešení tiketu na helpdeskuZaměstnavatel toto Vaše opakované porušení kázně posuzuje jako velmi závažné poškozující morálku kolektivu a způsobující finanční ztráty zaměstnavateli. V této souvislosti Vás upozorňujeme, že v případě dalšího porušení nařízení nebo nedostatečného plnění vašich pracovních povinností s Vámi může být pracovní poměr rozvázán výpovědí podle § 52 písm. f) nebo g) zákoníku práce.“ Dne 26. 3. 2025 byla žalobkyni dána výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce), s odůvodněním, že nesplnila požadavky pro řádný výkon práce na sjednané pracovní pozici pracovník podpory zákazníků. Dne 24. 5. 2024 byla písemně upozorněna na nedostatky v práci, byla jí poskytnuta přiměřená lhůta k jejich odstranění, přesto k nápravě nedošlo a pracovní výsledky žalobkyně nadále neodpovídají požadavkům zaměstnavatele. Žalovaná prodává personální, mzdové a docházkové softwary a povinností žalobkyně byla pomoc stávajícím zákazníkům s případnými problémy či nejasnostmi. Komunikace mezi žalobkyní a zákazníky se odehrávala telefonicky i písemně a zákazníci, kteří měli zaplacenou podporu, se na ni elektronicky obraceli prostřednictvím tzv. helpdesku, kdy měli zaměstnanci žalované jejich dotazy (nazývané tikety) vyřizovat.

5. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § § 50 odst. 4, 52 písm. f), písm. g) zákoníku práce a s odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že navzdory rozdílné právní kvalifikaci žalobkyni vytýkaných skutků ze strany žalované ve vytýkacím dopise na jedné straně a ve výpovědi na straně druhé mohly tyto skutky naplnit pouze zákonný výpovědní důvod ve smyslu § 52 písm. g) zákoníku práce, tedy porušování pracovněprávních povinností, nikoli důvod zakotvený v § 52 písm. f). I kdyby mělo jít o druhý jmenovaný důvod, neposkytla žalovaná žalobkyni zákonem předpokládanou lhůtu k nápravě. Skutek, na němž výpověď založila, navíc v rozporu s § 50 odst. 4 zákoníku práce neurčitě vymezila, protože jeho popis postrádá specifikaci „nesprávného vykazování práce,“ množství těchto skutků a doby, kdy k němu (k nim) došlo. Totéž platí pro tzv. zpětné vykazování práce a neřešení tiketů na helpdesku. Skutečnosti, jež byly důvodem výpovědi, není sice potřebné rozvádět do všech podrobností, na druhou stranu však nelze pomocí výkladu právního jednání nahrazovat či doplňovat vůli, kterou zaměstnavatel v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil.

6. Proti rozsudku podala žalovaná odvolání s návrhem na zrušení rozsudku a vrácení věci prvostupňovému soudu, které zdůvodnila tím, že je napadený rozsudek předčasný, protože soud prvního stupně neprovedl řádný výklad výpovědi v kontextu vytýkacího dopisu, ústních a písemných výtek k práci žalobkyně a pohovorů vedených s ní jejími nadřízenými. Navíc neprovedl výše zmíněné důkazy navržené v podání ze dne 6. 10. 2025. V době doručení výpovědi bylo oběma účastnicím naprosto jasné, které konkrétní skutky jsou žalobkyni vytýkány.

7. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku s poukazem na jeho odůvodnění, k němuž dodala, že další výklad výpovědi nebyl namístě, protože postrádala podstatnou náležitost, takže by interpretace znamenala nepřípustné nahrazení či doplnění (žalovanou neprojevené) vůle. Nelze v tomto kontextu přihlížet k vytýkacímu dopisu, neboť ten nebyl právním jednáním a nebyl součástí výpovědi. Kdyby mělo být výpovědním důvodem porušování pracovněprávních povinností podle § 52 písm. g) zákoníku práce, nedodržela žalovaná pravidlo o minimálním časovém rozestupu mezi vytýkacím dopisem a výpovědí, což by samo o sobě způsobilo její neplatnost.

8. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

9. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.

10. Při právní kvalifikaci případu v mezích odvolacího přezkumu a ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Na rozdíl od prvostupňového soudu došel k závěru, že žalovaná žalobkyni lhůtu k nápravě ve vytýkacím dopisu poskytla. Upozornila ji totiž na to, že jí v případě dalších nedostatků může dát výpověď. Tím projevila vůli, aby žalobkyně zjednala nápravu okamžitě. Vyvstává zde tudíž pouze otázka přiměřenosti takové lhůty [§ 52 písm. f) část věty za středníkem zákoníku práce]. Ta by sice byla problematická, pokud by ji zaměstnavatel měl ve všech případech používat jako nástroj překlenutí vlastní neobratné formulace vytýkacího dopisu či zkrátka k rychlejšímu rozvázání pracovního poměru s „nežádoucím“ zaměstnancem. Nicméně v tomto případě - pokud by odvolací soud měl zohlednit pozdější konkretizaci žalobkyni vytýkaných skutků - by bylo objektivně možno neuspokojivé pracovní výsledky daného charakteru odstranit ihned a zároveň by šlo o lhůtu přiměřenou tehdy, jestliže by je žalobkyně vykazovala masivně či dlouhodobě. Výpověď tudíž nemohla být neplatná pro neposkytnutí lhůty k nápravě.

11. Mezi vytýkacím dopisem a doručením výpovědi nicméně uplynulo více než 6 měsíců, což znamená, že by byla výpověď neplatná, kdyby vytýkané skutky naplňovaly skutkovou podstatu soustavného méně závažného porušování pracovněprávních povinností [§ 52 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce a contrario]. Odvolací soud ovšem vytýkané skutky nepodřadil pod žádný z výše předestřených výpovědních důvodů, protože konkrétní skutky nebyly tématem dokazování a protože to nebylo podstatné pro meritum tohoto sporu ani výsledek řízení. Podle § 50 odst. 4 zákoníku práce totiž, „dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.“ Obě pravidla úzce souvisejí přinejmenším v tom smyslu, že právě konkrétní skutkový popis výpovědního důvodu zamezuje jeho pozdější změně ze strany zaměstnavatele třebas i pro případ, že by se zaměstnanec před výpovědí skutečně dopustil jiného takto postižitelného skutku, který však zaměstnavatel zaměstnanci ve výpovědi buďto vědomě nevytkl, nebo na něj dokonce ani nepomyslel. Zákonný požadavek určitosti má tudíž přinejmenším čtyři účely: 1. aby zaměstnanec přesně věděl, proč s ním zaměstnavatel rozvazuje pracovní poměr, 2. aby nebyl výpovědní důvod zaměnitelný s jiným, 3. aby bylo později ověřitelné, zda byl právě tento výpovědní důvod skutečně naplněn, 4. aby zaměstnavatel nemohl tento důvod dodatečně spatřovat v jiném zaměstnancově skutku. V tomto případě výpověď ani vzdáleně nenaplňuje přinejmenším účely 2. - 4. včetně. Samotná výpověď ani přibližně nespecifikuje vytýkané skutky. Nic v ní dále nenasvědčuje tomu, že mělo jít dokonce o několik skupin skutků a přitom na jiný dokument ani explicitně neodkazuje, ani necituje jeho text, ani jím není jako přílohou následována. I kdyby tomu tak nebylo, vytýkací dopis nezachycuje ani jediný konkrétní skutek, jak zákon vyžaduje. Zachycuje totiž přinejlepším typové skupiny skutků, a to tři. Tyto skupiny jsou navíc naprosto neurčitě vymezeny. Nesprávné vykazování práce totiž může znamenat, že zaměstnanec vykazoval práci, kterou vůbec neodvedl, že vykazoval práci, kterou odvedl, ale že výkaz postrádal potřebné náležitosti, nepokrýval celou pracovní dobu, obsahoval úkony nesouvisející se sjednanou prací, nebyl učiněn v předepsané formě atd. Totéž platí pro ostatní skupiny, kdy např. „neřešení“ tiketů mohlo spočívat v tom, že je žalovaná nezpracovala vůbec, ale také jen včas. O absenci počtu těchto skutků a rozhodného období ve vytýkacím dopisu nemluvě. To také způsobuje, že by v případě výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce nebylo dost dobře možno ověřit, zda žalovaná dodržela propadnou lhůtu podle § 58 odst. 1 zákoníku práce. Na výše rozvedeném hodnocení by se nic nezměnilo ani v situaci, v níž by žalobkyně přesně věděla, pro které konkrétní skutky dostává výpověď. Zaprvé je otázka, zda by to vzhledem k míře neurčitosti výpovědi i vytýkacího dopisu bylo vůbec objektivně možné, když se zaměstnavatel může z jakéhokoli zaměstnancem neodvratitelného, nepředvídatelného a nezjistitelného důvodu rozhodnout, že mu ve výpovědi vytkne pouze některé z dílčích skutků, o nichž zaměstnanec ví – pak by žalobkyně nedokázala určit, o které konkrétní dílčí skutky jde. Opět je třeba si uvědomit rozdíl mezi konkrétním skutkem na jedné straně a typovou skupinou skutků, resp. obecným zaměstnancovým přístupem k plnění pracovních úkolů, na straně druhé. To však není prvořadé. Klíčové je, že kdyby v tomto případě mohla výše vysvětlenému závěru o neplatnosti výpovědi zabránit, a tudíž k dokazování jednotlivých dílčích skutků vést pouhá okolnost, že žalobkyně subjektivně věděla, pro které dílčí skutky žalovaná rozvazuje její pracovní poměr, výše citovaný § 50 odst. 4 zákoníku práce by se zcela vyprázdnil a v každém soudním řízení by tedy bylo možno naprosto bez ohledu na obsah výpovědi rovnou přistoupit k dokazování vytýkaného skutku či skutků. Zakotvuje právní pravidlo vyžadující podstatné náležitosti samotné výpovědi. Jestliže tyto náležitosti chybí nebo nedosahují alespoň minimální úrovně určitosti, výpověď je neplatná. Navíc žalovaná ani netvrdila - a v řízení nevyšlo ani jinak najevo - že by žalobkyni těsně před doručením výpovědi nebo při jejím doručování jasně předestřela konkrétní skutky za konkrétní období, pro které dostane, dostává nebo jí bezprostředně hrozí výpověď. Výpověď tudíž byla neplatná pro neurčitost, a proto nebylo v duchu prvostupňovým soudem citované judikatury možno provést dokazování k jednotlivým konkrétním, žalovanou teprve dodatečně doplněným skutkům.

12. Ostatně, jestliže vytýkané skutky „zvěčňuje“ žalovanou v soudním řízení doložená digitální korespondence na helpdesku, pak jí nic nebránilo tyto skutky ve výpovědi konkrétněji pojmenovat. Jen jako zcela ilustrativní argument lze podotknout, že neurčitost provázela i právní kvalifikaci výpovědního důvodu ze strany žalované. Ta počínaje vytýkacím dopisem a výpovědí, přes odpověď na oznámení žalobkyně o trvání na další zaměstnávání a konče výše reprodukovanými procesními podáními, oba výše uvedené důvody průběžně „střídala,“ což v souhrnu s ostatními okolnostmi případu ukazuje, že si sama ani nemohla být jista, který výpovědní důvod proti žalobkyni vlastně uplatňuje.

13. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to i ve výroku II, na jehož odůvodnění tímto pro stručnost odkazuje a proti němuž nebyly vzneseny žádné odvolací námitky.

14. Žalobkyně byla i v odvolacím řízení plně úspěšná, pročež má proti žalované právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada sestává z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby odvolací soud stanovil podle § 9 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5. a. t., tedy částkou 3 700 Kč. Konkrétně šlo o vyjádření k odvolání a o účast na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. k), písm. g) a. t.]. Paušální náhrada hotových výdajů za tento úkon pak byla určena částkou 450 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Další složkou náhrady je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupkyně žalobkyně k odvolacímu soudu a zpět v délce 16 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 2 400 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím možno přiznat požadovaných 16 půlhodin [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné 6 148 Kč při ujeté vzdálenosti 738 km, kombinované spotřebě 5,8 l/100 km, jednotkové ceně motorové nafty podle účtu 41,90 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,90 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § 1 písm. b) vyhlášky MPSV č. 475/2024 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 16 848 Kč.

15. Žalovaná je povinna nahradit náklady odvolacího řízení sice žalobkyni, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce řízení, během nějž se žalovaná mohla připravit na zaplacení náhrady pro případ svého neúspěchu v odvolacím řízení.