16 Co 62/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce, narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: Anonymizováno sídlem adresa zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o 70 117,05 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 1. 2026, č. j. 26 C 115/2024-275

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I. a III. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění takto: Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 51 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta se sídlem adresa.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 780 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Jméno advokáta, advokáta se sídlem adresa.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Opavě soudní poplatek ve výši 3 506 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 70 117,05 Kč s příslušenstvím. Tato částka představuje odškodnění pracovního úrazu ze dne 18. 10. 2023 a zahrnuje náhradu za bolest ve výši 25 414,20 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od listopadu 2023 do ledna 2024 ve výši 41 702,85 Kč a účelně vynaložené náklady spojené s léčením ve výši 3 000 Kč. Žalobce byl v době úrazu zaměstnán u žalovaného jako vychovatel. Během výkonu práce došlo k fyzickému kontaktu se svěřencem, který žalobce kopl do kolena. Toto zranění si vyžádalo lékařské ošetření, operaci a následnou dočasnou pracovní neschopnost. Pracovní poměr žalobce u žalovaného zanikl na konci ledna 2024 uplynutím doby, na kterou byl sjednán.

2. Žalovaný s žalobou nesouhlasil a namítal, že tvrzená škoda nemá přímou souvislost s pracovním úrazem. Podle interního šetření žalobce překročil své oprávnění při výchově svěřených dětí a inicioval agresi vůči jednomu z chovanců. Z výsledků policejního šetření nevyplývá, že by ke zranění došlo žalobcem tvrzeným způsobem. Žalobce neoznámil pracovní úraz bezprostředně po jeho vzniku a nepředložil žádné lékařské zprávy. Původně byl v pracovní neschopnosti od listopadu 2023 z jiného důvodu a teprve v prosinci 2023 zaměstnavatel obdržel informaci o tom, že pracovní neschopnost souvisí s pracovním úrazem. Žalovaný měl rovněž pochybnosti o tom, zda dvanáctiletý chovanec mohl způsobit žalobci popisované poranění kolena.

3. Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 26 C 115/2024-189 žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 111 987,12 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 17. 4. 2024 do zaplacení a současně zavázal žalovaného nahradit náklady řízení žalobci ve výši 47 032,80 Kč a státu ve výši 15 000 Kč. Okresní soud dospěl ke skutkovému závěru, že dne 18. 10. 2023 po 15. hodině došlo v budově dětského domova ke slovnímu konfliktu a fyzickému střetu mezi žalobcem a jedním z nezletilých chovanců, v jehož důsledku utrpěl žalobce zranění. Žalobce se snažil nezletilého chovance uklidnit a omezit jeho pohyb tím, že ho objal zezadu kolem ramen. Chovanec se však z tohoto sevření snažil vymanit, přičemž kopal kolem sebe a zasáhl žalobce do oblasti pravého kolene. Žalobce chovance následně pustil a ten z místa odešel. O několik desítek minut později tentýž chovanec společně se svým bratrem začali v afektu ničit majetek žalované strany, a to rozbitím dveří na půdu a do tělocvičny. Oba incidenty byly prokázány policejním spisem. Znaleckými posudky bylo prokázáno, že žalobce dne 18. 10. 2023 utrpěl zranění kolene, které si vyžádalo lékařské ošetření, pracovní neschopnost od 2. 11. 2023 do 23. 2. 2024 a operativní zákrok. Podle názoru okresního soudu nebylo zjištěno, že by se žalobce dopustil excesu spočívajícího v překročení svých zákonných oprávnění či v porušení svých stanovených pracovních povinností. Vyšlo najevo, že fyzickému kontaktu žalobce s nezletilým předcházel verbální pokyn žalobce adresovaný nezletilému. Okresní soud nepřezkoumával správnost tohoto pedagogického opatření, nicméně bylo prokázáno, že v důsledku uděleného pokynu začal nezletilý projevovat agresivní chování, dostavil se u něj stav rozrušení a afektu. V krátkém časovém sledu poté začal poškozovat vybavení školy a následně se přemístil na přilehlou chodbu, kde byl žalobcem dostihnut. S ohledem na povahové rysy a dispozice nezletilého, jehož chování v inkriminované době bylo zcela iracionální a nepředvídatelné, a rovněž s ohledem na potenciální riziko jeho sebepoškození, zranění třetích osob či vzniku škody na majetku zařízení, lze krátkodobou pacifikaci nezletilého žalobcem formou fyzického omezení za použití minimální nezbytné síly, a to pouze do doby zklidnění situace, aprobovat jako adekvátní a proporcionální opatření. Jednání žalobce nevykazovalo znaky úmyslu nezletilého potrestat či mu způsobit újmu, nýbrž bylo jednoznačně motivováno snahou pomoci mu zvládnout akutní emoční rozrušení a zklidnit jej v dané krizové situaci. Při samotném incidentu nebyla kromě žalobce, nezletilého a dvou jeho spolužaček přítomna žádná další osoba. Ačkoliv výpovědi spolužaček nezletilého nevykazovaly úplnou koherenci s výpovědí nezletilého, který sám do úředního záznamu před policejním orgánem uvedl, že byl žalobcem držen v oblasti ramen, načež se pokusil vyprostit a v rámci tohoto jednání kopl žalobce do oblasti kolene. Při výslechu konaném dne 23. 11. 2023 nezletilý nespecifikoval žádné další fyzické úchopy ze strany žalobce ani se nezmínil o pádu na zem. Incident byl nezletilým popsán shodně bezprostředně po zákroku právnická osoba. Identicky o něm informoval i svého spolužáka, jehož podané vysvětlení před policejním orgánem koresponduje s uvedeným popisem. Z těchto důvodů okresní soud nepovažoval za nezbytné zjišťovat příčiny dílčích diskrepancí ve výpovědích nezletilých učiněných před policejním orgánem či v rámci interního šetření žalovaného, neboť tyto rozpory neměly vliv na zjištěný skutkový závěr. Nebylo prokázáno, že by žalobce vůči nezletilému užil jakéhokoliv násilí, které by naplňovalo znaky útoku, odplaty či agrese. Žalovaný se tak nezprostil povinnosti nahradit žalobci škodu a nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem. Ze znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO okresní soud zjistil, že bolestné způsobené pracovním úrazem bylo ohodnoceno podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. počtem 150 bodů, což představuje 60 476 Kč. Lékařskou zprávou o vyšetření žalobce ze dne 14. 3. 2024 bylo prokázáno, že žalobce vynaložil na ošetření spojené s pracovním úrazem ze dne 18. 10. 2023 částku 3 000 Kč. Náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti okresní soud vypočetl na částku 48 511,12 Kč.

4. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 26. 6. 2025, č. j. 16 Co 109/2025-226 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 41 870,07 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 17. 4. 2024 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, neboť okresní soud přisoudil žalobci více, než se žalobou domáhal. Současně rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části, tj. ve výroku I, pokud jím byl žalovaný zavázán zaplatit žalobci částku 70 117,05 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 17. 4. 2024 do zaplacení, a ve výrocích II a III zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vytkl prvostupňovému soudu, že neprovedl v rozporu s ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř. výslech znalce tituly před jménem jméno FO, protože předmětem znaleckého posudku nebylo posouzení jen zcela jednoduchých skutečností a protože žalovaný zpochybňoval závěry znaleckého posudku prostřednictvím zdůvodněných námitek. Další pochybení okresního soudu spatřoval v tom, že se spokojil pouze s přečtením protokolů o výslechu nezletilého a jeho dvou spolužaček, které byly učiněny v trestním řízení, případně v rámci interního šetření žalovaného, aniž by v souladu se zásadou přímosti (bezprostřednosti) k objasnění sporných skutečností provedl důkaz výslechem těchto osob jako svědků podle § 126 o. s. ř. Odvolací soud měl za to, že vzhledem k rozsahu potřeby doplnění dokazování a skutečnosti, že výslechy znalce a očitých svědků měly pro rozhodnutí ve věci zásadní (určující) význam, nebylo možno zjednat nápravu v odvolacím řízení.

5. Okresní soud poté napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku 70 117,05 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky za dobu od 17. 4. 2024 do zaplacení a současně zavázal žalovaného nahradit náklady řízení žalobci ve výši 60 169,92 Kč a státu ve výši 21 566 Kč.

6. Okresní soud v souladu s pokynem odvolacího soudu doplnil dokazování výslechem svědků nezletilého jméno FO, jméno FO a jméno FO a výslechem znalce tituly před jménem jméno FO a spolu s dosud provedenými důkazy zjistil následující skutkový stav. Dne 18. 10. 2023 v odpoledních hodinách došlo v budově dětského domova k fyzickému kontaktu mezi žalobcem, který zde vykonával práci vychovatele, a nezletilým jméno FO. Incidentu předcházel slovní konflikt v klubovně a následný únik nezletilého na chodbu a po schodišti směrem do přízemí. Žalobce nezletilého doběhl na chodbě v přízemí, kde došlo k jejich vzájemnému fyzickému střetu, během něhož žalobce na krátkou dobu omezil nezletilého na pohybu. V této fázi incidentu došlo k nekoordinovanému fyzickému kontaktu mezi nezletilým a žalobcem, na jehož konci se u žalobce objevily akutní obtíže pravého kolene. Bezprostředně po události žalobce incident oznámil vedení zařízení a téhož dne vyhledal ve 22:43 hod. lékařské ošetření ve právnická osoba. Následujícího dne byl sepsán záznam o pracovním úrazu. Zdravotnická dokumentace, zejména nálezy z listopadu 2023 a vyšetření magnetickou rezonancí, dále zachycuje pokračující potíže kolene žalobce, které vyústily v artroskopický výkon dne 14. 3. 2024. Ze sdělení praktické lékařky tituly před jménem jméno FO vyplývá, že dřívější úraz kolene ze dne 28. 6. 2023 byl ke dni 18. 10. 2023 zhojen a že v době říjnového incidentu již nebyly evidovány žádné přetrvávající následky. Důvodem pracovní neschopnosti žalobce od 2. 11. 2023 do 23. 2. 2024 bylo poranění vzniklé dne 18. 10. 2023. Okresní soud dále zjistil, že nezletilý jméno FO se dlouhodobě vyznačoval afektivním, impulsivním a agresivním chováním, což vyplývá ze záznamů dětského domova a z výpovědí svědků z řad zaměstnanců. Skutečnost, že po incidentu došlo ještě téhož večera k dalšímu destruktivnímu jednání nezletilého, vyplývá z policejního spisu a z výpovědí svědků.

7. Soud prvního stupně konstatoval, že výpovědi nezletilého jméno FO i svědkyň jméno FO a jméno FO vykazovaly dílčí rozpory, což lze přičítat jejich nízkému věku, časovému odstupu a zejména tomu, že incident proběhl rychle, chaoticky a v emočně vyhrocené atmosféře. Ze všech výpovědí však vyplynulo, že mezi žalobcem a nezletilým došlo k fyzickému kontaktu na chodbě v přízemí, kde žalobce nezletilého na krátkou dobu omezil na pohybu, přičemž tento reagoval prudkým afektem, dupáním a kopáním okolo sebe. Během tohoto afektu a v době, kdy jej žalobce zklidňoval držením okolo ramen či okolo těla, jej jméno FO kopnul do pravého kolena, načež jej žalobce pustil. Rozpory v popisu přesného mechanismu střetu okresní soud nepovažoval za zásadní, neboť jsou typickým projevem rozdílného vnímání rychlého a emočně vypjatého děje. Znalec tituly před jménem jméno FO přesvědčivě uzavřel, že menisková léze žalobce je čerstvého charakteru a nejlépe odpovídá ději ze dne 18. 10. 2023. Okresní soud jeho závěry považoval za logické, konzistentní a odborně podložené. Výpovědi zaměstnanců žalovaného navíc potvrdily, že při prudkých afektech dětí je krátkodobé fyzické omezení dítěte nikoli běžným, ale nezbytným postupem k ochraně jeho zdraví i bezpečnosti okolí. Při hodnocení důkazů přihlédl i k tomu, že ani výpovědi samotného nezletilého jméno FO nebyly zcela konzistentní, ve výpovědi podané dne 23. 11. 2023 před policejním orgánem uvedl, že jej žalobce při incidentu uchopil kolem ramen a že se proti tomuto úchopu bránil kopáním, přičemž nevyloučil, že žalobce „nějak zasáhl do nohy“. Tento časově nejbližší popis je proto významně hodnověrný a současně se v zásadních rysech shoduje s tím, co nezletilý následně uvedl i před soudem dne 14. 10. 2025, kdy opět konstatoval, že jej žalobce obejmul zezadu kolem trupu a že se přitom aktivně bránil kopáním. Další výpověď nezletilého na Policii ČR dne 19. 3. 2024 (ve stejný den, kdy byly vyslechnuty i svědkyně jméno FO a jméno FO) je již odlišná, neboť v ní uvedl uchopení „kolem krku a těla“ a následný pád. Tento popis se přibližuje tvrzením svědkyň z interních zápisů ředitele žalovaného. Při výslechu před soudem však nezletilý výslovně uvedl, že žalobce jej nedržel za krk, a zároveň uvedl, že svědkyně jméno FO nebyla u rozhodného incidentu přítomna a mohla vidět pouze začátek konfliktu v jiném prostoru budovy. Okresní soud dále přihlédl k tomu, že žalobce připustil, že poté, co jej zásah do kolene zabolel, nezletilého od sebe odstrčil, což vzhledem k afektivnímu chování nezletilého mohlo vyústit v jeho pád na zem. Se zřetelem k pedagogickým záznamům, z nichž vyplývá, že nezletilý měl dne 18. 10. 2023 více epizod agresivního a nekoordinovaného chování na různých místech zařízení, okresní soud uzavřel, že svědkyně i nezletilý ve svých výpovědích mohli popisovat jiné incidenty než ten, při němž došlo ke zranění žalobce. Výpovědi svědkyň jméno FO a jméno FO podle názoru okresního soudu vybočovaly z rámce ostatních provedených důkazů. Svědkyně jméno FO uvedla, že žalobce měl používat vůči dětem rasistické nadávky a že toto oznámila řediteli; takové tvrzení však nebylo doloženo žádným jiným důkazem, neobjevilo se v pedagogických nebo interních záznamech, v policejním spise ani ve výpovědi ředitele, proto okresní soud nepřikládal této výpovědi význam. Svědkyně jméno FO u soudu popsala incident, který se měl odehrát „před klubovnou č. hodnota“, zatímco z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že úrazový děj proběhl v přízemí před jídelnou. Je proto pravděpodobné, že svědkyně jméno FO popsala jiný incident za účasti nezletilého jméno FO. Vypovídací hodnota zápisů pořízených ředitelem je omezená a slouží pouze jako podpůrných zdroj informací, neboť jsou stručné a vznikly na základě uzavřených otázek. Naopak jako nejucelenější a nejspolehlivější popis předmětného incidentu okresní soud hodnotil výpovědi učiněné před policejním orgánem, a to v úředních záznamech o podaném vysvětlení nezletilého jméno FO dne 23. 11. 2023, žalobce dne 14. 11. 2023, jméno FO dne 2. 11. 2023 a jméno FO dne 23. 11. 2023, ze kterých plyne, že nezletilý při fyzickém kontaktu aktivně kladl odpor, nekoordinovaně dupal a kopal, a některé z nich připouštějí i zásah do nohy žalobce. Výpověď žalobce na Policii ČR detailně popisuje mechanismus střetu, jenž je plně konzistentní se závěry znalce o povaze a mechanismu poranění kolene.

8. Okresní soud neshledal důvodnou námitku žalovaného, že žalobce neměl důvod použít fyzické omezení nezletilého, protože z pedagogických záznamů za období leden 2023 až duben 2024 vyplývá, že nezletilý jméno FO se opakovaně dostával do prudkých afektů, doprovázených verbálními i fyzickými útoky na děti i personál, ničením majetku či projevy autoagrese. Dne 18. 10. 2023 bylo takové chování zaznamenáno opakovaně. Za těchto okolností okresní soud hodnotil krátkodobé fyzické omezení nezletilého žalobcem jako přiměřené, nutné a v souladu s jeho profesní povinností chránit zdraví dítěte, ostatních dětí i dalších zaměstnanců žalovaného. O exces ze strany žalobce se proto podle názoru soudu prvního stupně nejednalo. Nebylo prokázáno, že by fyzický kontakt žalobce s nezletilým jméno FO měl jiný účel než jej preventivně zklidnit a zabránit dalšímu afektivnímu projevu. Z provedených důkazů nevyplývá, že by žalobce jednal z pohnutek agrese, odplaty, trestu či jakéhokoli jiného neslučitelného motivu. Naopak veškeré okolnosti svědčí o tom, že žalobce postupoval s cílem zabránit eskalaci situace a ochránit zdraví nezletilého i ostatních osob. Soud prvního stupně nepřisvědčil ani námitce žalovaného, podle které je znalecký posudek tituly před jménem jméno FO vadný, protože znalec při svých úvahách zohlednil sdělení žalobce při vyšetření, která nebyla učiněna formou procesní výpovědi. Znalec totiž neposuzoval „skutkovou věrohodnost“ žalobce, ale pouze hodnotil, zda popisovaný typ fyzické interakce – bez ohledu na přesné slovní vyjádření žalobce – je schopen způsobit zjištěné poranění. Znalec hodnotil primárně zdravotnickou dokumentaci od 18. 10. 2023, MR vyšetření ze dne 19. 10. 2023, klinický stav žalobce a peroperační nález z 14. 3. 2024. Jestliže žalobce při vyšetření pouze laicky popsal odpor nezletilého kopáním, je přirozené, že znalec tyto okolnosti hodnotil jako obecné biomechanické zatížení, nikoli jako skutkový podklad nahrazující výpověď před soudem. Závěry znalce proto nejsou založeny na procesně nepřípustném důkazním prostředku, ale na objektivních medicínských nálezech, které okresní soud považoval za zcela přesvědčivé. Okresní soud dále zdůraznil, že žalobcem opakovaně uváděné označení „kopnutí“ je nutno hodnotit jako laický popis fyzického odporu nezletilého, nikoli jako medicínský popis mechanismu úrazu. Znalcem objasněný mechanismus nepřímého rotačního zatížení vznikajícího při odporu dolních končetin je s tímto laickým popisem zcela kompatibilní, proto námitka žalovaného, že „kop nemohl způsobit zranění“, není důvodná. Provedení účastnického výslechu žalobce vyhodnotil jako nadbytečné, neboť skutkový stav byl náležitě zjištěn provedením jiných důkazů. Důvodná není ani námitka žalovaného, že použití pedagogických a výchovných zápisů vedených o nezletilém jméno FO je v rozporu s obecným nařízením o ochraně osobních údajů (GDPR). Soudní řízení totiž představuje situaci, kdy je zpracování osobních údajů nezbytné pro výkon soudní pravomoci, a je proto podle čl. 2 odst. 2 písm. d) GDPR explicitně vyloučeno z jeho působnosti. Pedagogické zápisy byly vedeny v souladu se zákonem č. 109/2002 Sb. jako součást povinné dokumentace a jejich použití v civilním řízení je zcela legitimní, neboť slouží výhradně jako důkazní prostředek k posouzení přiměřenosti postupu žalobce při zvládání afektu nezletilého. Okresní soud přihlížel k jejich obsahu pouze v rozsahu nezbytném k hodnocení povahy a dynamiky chování nezletilého před incidentem i v jeho průběhu. Okresní soud dodal, že bez ohledu na to, jak se žalobce k těmto zápisům dostal, platí, že i kdyby je pouze navrhl jako důkaz, žalovaný by byl povinen je v rámci ediční povinnosti na výzvu soudu předložit.

9. Po právní stránce okresní soud věc posoudil zejména podle § 269 odst. 1 a § 271k odst. 1 zákoníku práce a dovodil, že poškození zdraví, které žalobce utrpěl dne 18. 10. 2023, je pracovním úrazem. Žalovaný se nezprostil povinnosti nahradit žalobci škodu a nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem, neboť nebyly prokázány předpoklady pro liberaci podle § 270 zákoníku práce. Žalobce tak uplatnil oprávněně jednotlivé nároky na náhradu škody, jejichž výše byla doložena provedenými důkazy.

10. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalovaný, který namítal zejména nesprávná skutková zjištění, nesprávné právní posouzení, neúplné dokazování, vady řízení a nepřezkoumatelnost odůvodnění. Předně vytýkal, že nebylo prokázáno, že žalobce utrpěl zranění v důsledku jednání nezletilého jméno FO. Podle žalovaného žádný z přímých svědků neviděl, že by nezletilý žalobce kopl nebo jinak zasáhl. Naopak výpovědi svědkyň jméno FO a jméno FO i výpověď nezletilého podle žalovaného potvrzují pouze to, že žalobce na nezletilého křičel, vulgárně mu nadával, fyzicky jej držel a následně jej odstrčil či shodil na zem. Žalovaný zdůraznil, že žalobce nebyl v řízení vyslechnut jako účastník řízení a že tvrzení o kopnutí vyplývá pouze z jeho procesních podání a výpovědi v trestním řízení. Okresní soud podle žalovaného nevypořádal rozpory mezi jednotlivými verzemi žalobce ani nepřihlédl k důkazům zpochybňujícím jeho věrohodnost (změny popisu úrazového děje, tvrzení o pracovní neschopnosti, zdravotním stavu a způsobu řešení incidentu). Podle žalovaného soud prvního stupně nesprávně hodnotil důkazy, opominul výpovědi přímých svědků a přikládal význam výpovědím osob, které samotnému incidentu přítomny nebyly. Rozhodnutí je proto v části skutkových závěrů nedostatečně odůvodněno. Dále namítal, že znalecké dokazování neprokázalo, že tvrzené zranění mohlo vzniknout mechanismem popisovaným žalobcem, tj. jednorázovým kopnutím do kolene. Znalec připustil možnost vzniku poranění pouze mechanismem nepřímého násilí při rotačním zatížení, který však žalobce podle žalovaného začal popisovat až při vyšetření znalcem. Žalovaný považoval za nepřípustné, že okresní soud převzal skutkovou verzi založenou na informacích poskytnutých žalobcem až znalci mimo soudní řízení. Namítal rovněž rozpory mezi znaleckým posudkem tituly před jménem jméno FO a znaleckým posudkem vyhotoveným v trestním řízení tituly před jménem jméno FO, jakož i neúplnost podkladů, z nichž znalec vycházel. Současně poukazoval na skutečnost, že žalobce měl s kolenem potíže již před incidentem, takže podle žalovaného nebylo spolehlivě prokázáno, kdy a jak k poškození menisku došlo. I pokud by k poranění došlo při incidentu, žalovaný tvrdil, že žalobce nejednal při plnění pracovních úkolů, nýbrž v excesu. Podle žalovaného žalobce bez zákonného důvodu použil vůči nezletilému fyzickou sílu, ačkoliv nebylo prokázáno žádné bezprostřední ohrožení zdraví, života ani majetku. Nezletilý se podle žalovaného pouze vzdaloval z místa konfliktu a nebylo třeba jej fyzicky omezovat. Žalovaný zdůraznil, že právní úprava výkonu ústavní výchovy fyzické omezovací prostředky nepřipouští a že podmínky obdobné krajní nouzi ani nutné obraně splněny nebyly. Za nejvýznamnější v tomto ohledu žalovaný považoval výpověď svědkyně jméno FO, která přesně popsala, co žalobce před omezením na pohybu nezletilému řekl. Dle žalovaného není jasné, z čeho soud prvního stupně dovodil, že výpověď svědkyně jméno FO nelze vztahovat k rozhodnému úrazovému ději, neboť svědkyně jméno FO nebyla u rozhodného incidentu přítomna a mohla vidět pouze začátek konfliktu v jiném prostoru budovy. Nezletilý totiž výslovně potvrdil, že jméno FO byla svědkem události na chodbě před jídelnou, nikoliv počátku incidentu v klubovně. Odkázal rovněž na stanovisko školského ombudsmana tituly před jménem jméno FO, podle něhož byl zásah žalobce neadekvátní. Namítal, že okresní soud tento důkaz neprovedl. Podle žalovaného prvostupňový soud nesprávně dovodil oprávněnost zákroku žalobce a nevysvětlil, z jakého právního předpisu takové oprávnění vychází. Žalovaný měl za to, že byly splněny podmínky jeho liberace z odpovědnosti za pracovní úraz. Tvrdil, že žalobce jednal v rozporu s pokyny zaměstnavatele pro řešení krizových situací. Namísto uklidnění situace a případného přivolání Policie ČR či zdravotnické záchranné služby měl konflikt dále vyhrotit, křičet na nezletilého, fyzicky jej omezit a následně odstrčit. Podle žalovaného bylo prokázáno, že zaměstnanci byli proškoleni, jak obdobné situace řešit, a že jiní vychovatelé zvládali obdobné projevy chování dětí bez použití fyzického znehybnění. Okresní soud se podle žalovaného s touto obranou dostatečně nevypořádal. Lze shrnout, že žalovaný vytýkal okresnímu soudu zejména opomenutí navržených důkazů (včetně stanoviska školského ombudsmana a dalších listin), selektivní hodnocení důkazů, nedostatečné odůvodnění, proč některé důkazy nebyly provedeny nebo zohledněny, vycházení z částí policejního spisu, aniž byl celý spis zpřístupněn účastníkům, provedení znaleckého dokazování před úplným zjištěním skutkového stavu a porušení zásad spravedlivého procesu a rovnosti účastníků. Napadené rozhodnutí proto považoval za nepřezkoumatelné. Žalovaný závěrem nesouhlasil s určením tarifní hodnoty při výpočtu náhrady nákladů řízení. Tvrdil, že základem měla být žalovaná částka 70 117,05 Kč, nikoliv částky, z nichž soud při výpočtu odměny vycházel s odkazem na § 9 odst. 3 písm. d) a § 9 odst. 4 advokátního tarifu. Žalovaný navrhoval, aby odvolací soud rozsudek okresní soudu změnil a žalobu v celém rozsahu zamítl.

11. Žalobce navrhl potvrzení výroků I a III napadeného rozsudku, resp. změnu výroku II podle svého odvolání (viz níže) a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Vznik pracovního úrazu není podle žalobce závislý na tom, zda nezletilý udeřil žalobce přímo do kolene. Ze znaleckého dokazování vyplývá, že podstatnou příčinou zranění bylo nadměrné zatížení kolenního kloubu při snaze vyhnout se útokům nezletilého. Skutkové závěry soudu prvního stupně považoval za správné. Žalovaný podle něj opomíjí důkazy, zejména záznamy o chování nezletilého, z nichž vyplývá jeho agresivní jednání, předchozí projevy násilí a riziko újmy na zdraví či majetku. Soud prvního stupně se náležitě vypořádal s námitkou žalovaného týkající se údajné změny skutkových tvrzení žalobce. Žalovaný neoznačil konkrétní právní předpis, který by zakazoval fyzický zásah za účelem odvrácení bezprostředně hrozící újmy. Ustanovení zákona č. 109/2002 Sb., na která žalovaný odkázal, se podle něj vztahují k trestání chovanců, nikoli k operativnímu zásahu. Naopak právní úprava podle něj omezení pohybu za účelem ochrany života, zdraví či majetku připouští. Z provedených důkazů i zprávy MŠMT vyplývá, že přiměřené použití síly za těchto okolností možné je. Tvrzení o rasistických projevech žalobce nebylo jednak prokázáno a jednak není ani věcně významné. Objevilo se až ve výpovědi svědkyně jméno FO, nebylo součástí skutkových tvrzení žalovaného a podle žalobce nesouvisí s posuzovaným incidentem. Za nesprávnou považoval námitku žalovaného týkající se nenaplnění předpokladů pro aplikaci § 29 trestního zákoníku. Podle žalobce nelze věc posuzovat z hlediska trestní odpovědnosti, nýbrž z hlediska pracovněprávních a občanskoprávních povinností. Zdůraznil povinnost předcházet škodám podle § 2900 o. z., resp. § 249 zákoníku práce. Poukázal na existenci dvou znaleckých posudků potvrzujících souvislost zranění s incidentem a lékařské zprávy, podle které bylo koleno před úrazem zcela v pořádku. Pokud jde o náklady řízení, žalobce považoval výpočet tarifní hodnoty soudem prvního stupně za správný. Tvrdil, že nárok na bolestné a nárok na náhradu ušlého výdělku mají odlišný právní základ, jejich tarifní hodnoty se proto stanovují samostatně a následně sčítají podle § 12 odst. 3 advokátního tarifu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2843/2020 je bolestné považováno za náhradu dle § 2958 o. z., proto se jako tarifní hodnota uplatní částka 50 000 Kč, respektive od 1. 1. 2025 částka 65 000 Kč.

12. V replice k vyjádření žalobce setrval žalovaný na argumentaci, že předchozí problémové chování nezletilého zaznamenané v jeho osobní kartě nemohlo odůvodnit omezení jeho pohybu fyzickým zásahem. Obdobné záznamy jsou běžné u dětí umístěných v zařízení a nelze z nich dovozovat oprávnění vychovatelů používat vůči dětem znehybňovací či jiné omezující úchopy. Takový postup by byl podle žalovaného v rozporu s vnitrostátní i mezinárodní ochranou práv dětí. Žalovaný odmítl názor žalobce, že bylo možné zasáhnout preventivně na základě obavy z možného budoucího jednání nezletilého. Za rozhodné považoval pouze okolnosti konkrétního incidentu, přičemž trval na tom, že nebylo prokázáno, že by nezletilý ohrožoval zdraví, bezpečnost osob nebo majetek. Samotné odkazy na předchozí incidenty podle žalovaného nepostačují. Právní předpisy upravující péči o děti stanoví, jaké zásahy lze vůči chovancům použít, přičemž zvolený postup žalobce mezi ně nepatří. Žalobce podle něj nedoložil žádnou právní normu, která by jej k použití omezujícího úchopu opravňovala. V souvislosti s § 21 a § 22 zákona č. 109/2002 Sb. žalovaný zdůraznil, že tato ustanovení řeší situace agresivního dítěte a představují zákonem upravené prostředky k ochraně bezpečnosti dětí a pracovníků zařízení. Odkaz na zákon o sociálních službách použil pouze podpůrně k doložení skutečnosti, že omezení pohybu je možné jen tam, kde to zákon výslovně stanoví a za přesně vymezených podmínek. Podle názoru žalovaného nebyly v daném případě splněny ani podmínky pro zásah podle § 2900 o. z. Žalobce neměl žádné oprávnění použít úchop omezující pohyb nezletilého a jeho jednání představovalo exces odporující právním předpisům. Závěrem žalovaný zopakoval, že nezletilý se pouze vzdaloval z místa, neohrožoval žádný právem chráněný zájem, a nebýt zásahu žalobce, k incidentu by vůbec nedošlo. Proto žalovaný za případné zranění žalobce nenese odpovědnost.

13. Proti rozsudku okresního soudu, a to proti nákladovému výroku II, podal odvolání rovněž žalobce v rozsahu, v němž mu soud prvního stupně nepřiznal i) odměnu za vyjádření ve věci samé ze dne 13. 12. 2024 a 22. 1. 2025, ii) druhý úkon právní služby za účast u jednání dne 14. 10. 2025. K jednání dne 14. 10. 2025 uvedl, že podle protokolu trvalo od 8:45 do 10:55, tedy 2 hodiny a 10 minut, a měly být proto přiznány dva úkony právní služby. Nepřiznání odměny za podání ze dne 13. 12. 2024 a 22. 1. 2025 považoval za nesprávné. Namítal, že účelnost podání nelze posuzovat podle toho, zda byla vyžádána soudem, ale podle jejich významu pro uplatnění práv účastníka. Obě podání představovala reakci na nové námitky žalovaného a byla podle žalobce nezbytná pro řádné vedení sporu. Současně přispěla k hospodárnějšímu a přehlednějšímu průběhu jednání, protože argumentace nemusela být v plném rozsahu přednášena až při jednání. Žalobce naopak souhlasil s korekcí tarifních hodnot po změně advokátního tarifu od 1. 1. 2025 a předložil opravené vyúčtování nákladů. Po započtení všech uplatněných úkonů právní služby, režijních paušálů, cestovních náhrad a náhrady za ztrátu času vyčíslil náklady řízení částkou 77 269,90 Kč. Navrhoval proto, aby odvolací soud změnil nákladový výrok rozsudku a přiznal mu náhradu nákladů řízení v této výši.

14. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobce zopakoval, že soud prvního stupně nesprávně stanovil výši tarifní hodnoty při výpočtu náhrady nákladů řízení. Podle jeho názoru je předmětem řízení peněžité plnění ve výši 70 117,05 Kč, a právě tato částka měla být podle § 8 advokátního tarifu základem pro výpočet odměny advokáta. Za nesprávný považoval postup vycházející z tarifních hodnot 94 702 Kč a 109 702 Kč stanovených s odkazem na § 9 advokátního tarifu. V této souvislosti odkázal na judikaturu Ústavního soudu (zejména nález sp. zn. IV. ÚS 1391/24), podle níž je u nároků z újmy na zdraví třeba pro účely náhrady nákladů řízení vycházet zpravidla z přisouzené peněžité částky podle § 8 advokátního tarifu, nikoliv z náhradních tarifních hodnot podle § 9. Pokud jde o žalobcem požadovanou náhradu za podání ze dne 13. 12. 2024 a 22. 1. 2025, žalovaný souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že nejde o účelně vynaložené náklady řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a jejich náhrada proto žalobci nenáleží.

15. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce a žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně byla podána ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného týkající se věci samé není důvodné a že jsou dány důvody toliko pro dílčí změnu výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

16. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nedůvodná je i námitka žalovaného, že okresní soud provedl některé důkazy z vlastní iniciativy (zejména sdělením praktické lékařky tituly před jménem jméno FO), aniž byly navrženy účastníky. Podle § 120 odst. 2 věty první o. s. ř. může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu. Samotná skutečnost, že důkaz nebyl navržen některým z účastníků, proto jeho provedení nevylučuje. Podle názoru odvolacího soudu byl v posuzované věci zmiňovaný důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu a současně vyplýval z obsahu spisu, jelikož žalobce tvrdil, že jeho předchozí úraz pravého kolena ze dne 28. 6. 2023 byl ke dni 18. 10. 2023 zcela zhojen a vyléčen, přičemž k prokázání této skutečnosti navrhoval výslech své ošetřující praktické lékařky tituly před jménem jméno FO, přičemž soud prvního stupně považoval v tomto směru za dostačující písemné sdělení lékařky ve smyslu § 128 o. s. ř., s čímž odvolací soud zcela souhlasí. Odvolací soud dal za pravdu žalovanému, že soud prvního stupně v souvislosti s připojeným trestním spisem na CD nosiči upřel účastníkům řízení možnost realizace procesních práv, neboť jim odmítl zpřístupnit celý spis. U odvolacího jednání proto byla za účelem dodržení zásad spravedlivého procesu a rovnosti účastníků zjednána náprava tohoto pochybení, které tak nemělo (nemohlo mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

17. K námitkám proti skutkovému stavu odvolací soud předně v obecné rovině uvádí, že skutková zjištění a závěry jsou v první řadě věcí soudu prvního stupně, před kterým byly důkazy provedeny. To odpovídá zásadám ústnosti, přímosti a bezprostřednosti. Povinností soudu je provedené důkazy hodnotit podle § 132 o. s. ř. na základě své úvahy. Odvolací soud pak v rámci přezkumné činnosti může zasáhnout do výsledku činnosti soudu prvního stupně při hodnocení důkazů pouze tehdy, jestliže způsob, jak k němu soud prvního stupně dospěl, neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř. Za chybu při vytváření skutkových závěrů soudem prvního stupně může být proto považováno, pokud soud vezme v úvahu skutečnosti, které z dokazování ani z přednesů účastníků nevyplývají ani nevyšly při řízení jinak najevo, dále pokud opomene hodnotit skutečnosti, které vyplynuly z dokazování nebo které vyšly za řízení najevo jinak, a pokud neprovede navrhované důkazy, přestože byly navrženy důvodně. Chybou rovněž je, jestliže v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje § 133 až § 135 o. s. ř. Nelze-li soudu prvního stupně v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Jinak řečeno, hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, nesmí odvolací soud napravovat z jiných, než výše uvedených důvodů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017 sp. zn. 21 Cdo 1472/2017).

18. Odvolací soud především konstatuje, že soud prvního stupně po vrácení věci respektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím zrušovacím usnesení odvolacího soudu. Doplnil dokazování výslechem znalce tituly před jménem jméno FO i výslechem nezletilého jméno FO a svědkyň jméno FO a jméno FO a následně všechny důkazy vyhodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti (§ 132 o. s. ř.). Odvolací soud po zopakování dokazování podstatnou částí trestního spisu neshledal důvod zasahovat do skutkových závěrů soudu prvního stupně. Z provedených důkazů vyplývá, že dne 18. 10. 2023 došlo mezi žalobcem a nezletilým jméno FO k fyzickému kontaktu v souvislosti s výkonem práce žalobce jako vychovatele. Bylo rovněž prokázáno, že nezletilý se nacházel ve stavu afektu, dupal a kopal kolem sebe. Z časově nejbližší výpovědi nezletilého učiněné dne 23. 11. 2023 před policejním orgánem vyplynulo, že žalobce držel nezletilého kolem ramen, nezletilý se pokoušel vyprostit a při tom kopal. Následně připustil, že žalobce mohl být zasažen do nohy. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že právě tato výpověď, učiněná v relativně krátkém časovém odstupu od události, má významnou vypovídací hodnotu. Následné rozpory v jednotlivých výpovědích nezletilého i obou svědkyň nejsou natolik zásadní, aby zpochybnily samotnou podstatu skutkového děje. Jde o rozdíly týkající se dílčích okolností rychle probíhající události v emocionálně vypjaté situaci. Občanské soudní řízení je ovládáno zásadou volného hodnocení důkazů a skutkový závěr může být založen i na soustavě nepřímých důkazů, jestliže ve svém souhrnu tvoří logický a uzavřený řetězec. Tak tomu bylo i v projednávané věci. Vedle výpovědí nezletilého a dalších svědků je třeba vzít v úvahu bezprostřední lékařské ošetření žalobce téhož dne, záznam o pracovním úrazu sepsaný následující den i závěry znaleckého dokazování. Námitka žalovaného, že soud prvního stupně nesprávně upřednostnil některé důkazy před jinými, ve skutečnosti představuje pouze polemiku s hodnocením důkazů. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, proč soud prvního stupně nepřikládal rozhodující význam některým částem výpovědí svědkyň jméno FO a jméno FO. Jeho úvahy jsou logické, srozumitelné a nejsou v rozporu s obsahem spisu. Je sice pravdou, že z výpovědi nezletilého nelze bez dalšího dovozovat, že by svědkyně jméno FO vůbec nebyla svědkem děje odehrávajícího se před jídelnou. Rozhodující však není to, zda byla na místě přítomna, nýbrž jaká je důkazní síla její výpovědi. Soud prvního stupně přesvědčivě vysvětlil, proč její výpovědi nepřikládal rozhodující význam. Jednak popisovala událost odlišně od ostatních důkazů, jednak uváděla další skutečnosti (zejména tvrzené rasistické výroky žalobce), které nemají oporu v žádném dalším provedeném důkazu. Odvolací soud považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že výpověď této svědkyně nemohla sama o sobě zvrátit skutkové závěry vyplývající ze souhrnu ostatních důkazů. Totéž platí pro výpověď svědkyně jméno FO, jejíž popis se zjevně vztahoval k jiné fázi konfliktu, než při níž došlo ke zranění žalobce. Nelze rovněž souhlasit s tvrzením o nepřezkoumatelnosti rozsudku. Napadené rozhodnutí obsahuje podrobný rozbor jednotlivých důkazů, vysvětlení jejich hodnocení i jednoznačné skutkové závěry, z nichž okresní soud vycházel. Soud prvního stupně správně v bodě 35 odůvodnění napadeného rozsudku vyhodnotil jako nadbytečný účastnický výslech žalobce, neboť skutkový stav byl v dostatečném rozsahu zjištěn provedením jiných důkazů, přičemž podle § 131 odst. 1 o. s. ř. lze důkaz výslechem účastníků provést jen tehdy, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. Skutečnost, že soud prvního stupně neprovedl důkaz stanoviskem školského ombudsmana tituly před jménem jméno FO, nepředstavuje tzv. opomenutý důkaz. Šlo o právní názor osoby stojící mimo řízení. Posouzení přiměřenosti postupu žalobce přísluší soudu, nikoli školskému ombudsmanovi.

19. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitkám směřujícím proti znaleckému posudku tituly před jménem jméno FO. Soudy jsou sice povinny hodnotit znalecký posudek jako každý jiný důkaz, od jiných důkazů se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda provedený úkon byl učiněn řádně, tj. zda znalec dodržel uložené zadání, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek, C. H. Beck, pod pořadovým číslem C 1186). Znalec byl v souladu s pokyny odvolacího soudu vyslechnut, podrobně reagoval na námitky žalovaného a své závěry přesvědčivě vysvětlil. Podstatné je, že závěr o příčinné souvislosti mezi událostí ze dne 18. 10. 2023 a meniskovou lézí žalobce nevychází pouze z anamnestických údajů sdělených žalobcem, nýbrž především ze zdravotnické dokumentace, MR vyšetření ze dne 19. 10. 2023, klinického průběhu a operačního nálezu. Správný je rovněž závěr soudu prvního stupně, že žalobcovo označení úrazového mechanismu jako „kopnutí do kolene“ představovalo laický popis události. Znalec vysvětlil, že k poškození menisku mohlo dojít nepřímým rotačním zatížením vznikajícím při prudkém odporu dolních končetin nezletilého, nikoliv přímo kopnutím. Takový závěr není se skutkovou verzí žalobce v rozporu. Za dané důkazní situace nebylo potřebné vypracování revizního znaleckého posudku. Odvolací soud dále nepřehlédl, že žalobce v minulosti utrpěl poranění téhož kolene. Ze sdělení praktické lékařky však vyplynulo, že toto zranění bylo ke dni 18. 10. 2023 zhojeno bez přetrvávajících následků. Ani v tomto směru proto odvolací soud s přihlédnutím k odbornému stanovisku znalce tituly před jménem jméno FO neshledal rozumné pochybnosti o příčině vzniku posuzovaného poškození zdraví.

20. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem ke skutečnosti, že žalobce se domáhá z důvodu poškození zdraví, které utrpěl dne 18. 10. 2023, náhrady za bolest, náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 2. 11. 2023 do 31. 1. 2024 a náhrady nákladů, které vynaložil dne 14. 3. 2024 na ošetření – zejména podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2024 (dále jen „zákoník práce“), a subsidiárně podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 3. 2024 (dále jen „o. z.“).

21. Pracovním úrazem se rozumí podle § 271k odst. 1 zákoníku práce poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

22. Pojmy plnění pracovních úkolů a přímá souvislost s ním jsou upraveny v § 273 a 274 zákoníku práce. Obecným východiskem při řešení otázky, zda úraz, který utrpěl zaměstnanec, je v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů, je posouzení, zda je dána tato souvislost z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000). Jako pracovní úraz se posuzuje též úraz, který zaměstnanec utrpěl pro plnění pracovních úkolů (§ 271k odst. 2 zákoníku práce).

23. Podle ustálené judikatury jde o pracovní úraz zaměstnance tehdy, jestliže příčinou poškození zdraví zaměstnance byl skutkový děj, který má charakter úrazového děje, tedy že k poškození zdraví došlo následkem působení zevních vlivů (fyzické či psychické přetížení - trauma), které byly svou povahou krátkodobé, náhlé a násilné, a jestliže k tomuto poškození zdraví zaměstnance došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pracovním úrazem se tedy rozumí porušení zdraví, které bylo zaměstnanci způsobeno v přímé souvislosti s výkonem jeho zaměstnání nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů. Toto zevní působení, označované též jako úrazový děj, je zpravidla takovou událostí, která vyvolá u postiženého subjektivní potíže, které mu nedovolují pokračovat v obvyklé práci nebo jen s určitými potížemi, nebo jej dokonce z práce vyřazují.

24. Posouzení, zda určité poškození zdraví je pracovním úrazem, je otázkou právní. K jejímu posouzení je třeba zkoumat, zda zjištěné skutkové okolnosti, za nichž k poškození zdraví došlo, naplňují – kromě jiného – skutkovou podstatu § 271k odst. 1 zákoníku práce. Je však nepochybné, že se nelze obejít bez součinnosti s lékařem kupříkladu za situace, je-li sporné, k jakému poškození zdraví (a zda vůbec) došlo v příčinné souvislosti se zjištěným úrazovým dějem, popřípadě zda příčinou objektivně zjištěného poškození zdraví byl tvrzený (a zjištěný) úrazový děj (Bělina, M., Drápal, L. a kol.: Zákoník práce. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1150 – 1162).

25. Odvolací soud souhlasí zcela se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce dne 18. 10. 2023 utrpěl pracovní úraz ve smyslu § 271k odst. 1 zákoníku práce, a nemá co podstatného dodat. Neobstojí odvolací námitka žalovaného, že žalobce jednal v excesu. Rozhodující je, zda jednání žalobce ještě sledovalo plnění jeho pracovních povinností, nebo zda šlo o jednání vedené čistě osobními motivy. Pro závěr o excesu by muselo být prokázáno, že žalobce opustil rámec plnění pracovních úkolů a jednal z motivů odplaty, agrese či osobního konfliktu. Taková skutečnost však z provedeného dokazování nevyplývá. Naopak bylo prokázáno, že nezletilý se nacházel v afektu, vykazoval agresivní projevy a žalobce se snažil zabránit další eskalaci situace; svým jednáním sledoval jednoznačně ochranu zdraví nezletilého, případně ostatních dětí a majetku zařízení. Žalovaný sice poukazoval na možnost přivolání Policie ČR nebo zdravotnické záchranné služby, avšak tato úvaha pomíjí, že žalobce musel reagovat na bezprostředně vzniklou situaci. Proto nelze uzavřít, že by se jednalo o exces vylučující souvislost s plněním pracovních úkolů.

26. Ani námitka splnění liberačních důvodů podle § 270 zákoníku práce není důvodná. Žalovaný neprokázal, že by žalobce porušil konkrétní právní nebo jiné předpisy či pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci způsobem předvídaným citovaným ustanovením ani že by toto případné porušení bylo alespoň jednou z příčin vzniku škody či nemajetkové újmy. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně naopak vyplývá, že bezprostřední příčinou vzniku zranění byl odpor nezletilého při řešení krizové situace. Samotná existence jiných možných postupů zvládání krizové situace liberační důvod nezakládá. Odvolací argumentace žalovaného je v tomto směru vystavěna zčásti na odlišných skutkových závěrech (že nebylo prokázáno žádné bezprostřední ohrožení zdraví, života ani majetku, že nezletilý se pouze vzdaloval z místa konfliktu a že jej nebylo třeba fyzicky omezovat) a zčásti na dezinterpretaci závěrů prvostupňového soudu, že předchozí problémové chování nezletilého samo o sobě umožňuje (odůvodňuje) preventivní použití úchopu omezujícího pohyb nezletilého. Nic takového se ovšem z odůvodnění napadeného rozsudku nepodává. Odvolací soud nesdílí názor žalovaného, že žalobce mohl situaci posuzovat izolovaně pouze podle skutečnosti, že se nezletilý v určitém okamžiku vzdaloval z prostor klubovny. Při hodnocení přiměřenosti jednání žalobce je nutné vycházet z celého skutkového kontextu a z informací, které měl žalobce jako vychovatel v daný okamžik k dispozici. Žalobce nebyl nezúčastněným pozorovatelem, ale osobou odpovědnou za ochranu zdraví, bezpečnosti a výchovy svěřených dětí a současně za ochranu majetku zařízení. Musel proto reagovat na situaci v reálném čase, nikoliv se zpětnou znalostí všech následných okolností. Nelze přehlédnout, že podle skutkových zjištění se nezletilý nenacházel ve stavu klidného odchodu z místa konfliktu. Naopak již před fyzickým kontaktem vykazoval známky pokračujícího afektu a bezprostředně po něm aktivně kladl odpor, kopal a dupal kolem sebe. Právě v průběhu tohoto odporu došlo ke zranění žalobce. Odvolací soud proto nepřijímá konstrukci žalovaného, podle níž by žalobce bezdůvodně inicioval fyzický střet s dítětem, které se pouze snažilo vzdálit.

27. Odvolací soud si je samozřejmě vědom toho, že použití síly za účelem potrestání dítěte není za žádných okolností přípustné, jak plyne z čl. 19, čl. 28 odst. 2 a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte. O takovou situaci se však v projednávané věci nepochybně nejednalo. Na druhou stranu je za určitých okolností dovoleno použití síly za účelem ochrany života a zdraví dítěte či dalších osob, případně i majetku, což připustil ve svém stanovisku také školský ombudsman – zmocněnec MŠMT pro ústavní a ochrannou výchovu. Právní předpisy sice tuto otázku výslovně neupravují, a to ani zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní výchovy nebo ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, nicméně podle názoru odvolacího soudu lze dovodit, že je tomu tak v případech krajní nouze nebo nutné obrany, jako obecných okolností vylučujících protiprávnost podle § 2905 a § 2906 o. z. V posuzovaném případě lze z povahy věci uvažovat toliko o krajní nouzi, protože žalobce neodvracel od sebe nebo od jiného bezprostředně hrozící nebo trvající protiprávní útok nezletilého.

28. Podle § 2906 o. z. ten, komu přímo hrozí nebezpečí, není povinen nahradit újmu způsobenou při odvracení tohoto nebezpečí, nebylo-li možné nebezpečí odvrátit jinak a nebyl-li způsoben následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

29. Při posouzení existence krajní nouze nelze vycházet pouze z následného ex post hodnocení celé situace, ale především z okolností, jak se jevily osobě, která byla nucena v daném okamžiku reagovat. Jak vyplývá i z teorie občanského práva, je třeba přihlížet k časové tísni rozhodování, psychickému vypětí, nutnosti rychlé reakce a omezenému množství informací, které měl jednající v rozhodné době k dispozici. V projednávané věci bylo prokázáno, že nezletilý jméno FO se v době incidentu nacházel ve stavu výrazného afektu. Z provedených důkazů vyplynulo, že se jednalo o dítě dlouhodobě vykazující impulzivní, agresivní a někdy i autoagresivní projevy chování. Dne 18. 10. 2023 se navíc nejednalo o izolovaný konflikt, ale o součást širší série incidentů, během nichž nezletilý opakovaně ztrácel sebekontrolu a následně se ještě téhož dne podílel na ničení majetku zařízení. Za této situace se žalobci jako vychovateli odpovědnému za bezpečnost nezletilých mohlo důvodně jevit, že hrozí bezprostřední vznik újmy na zdraví nezletilého, dalších dětí, zaměstnanců zařízení nebo škody na majetku. Nebezpečí přitom nemuselo spočívat pouze v právě probíhajícím útoku na konkrétní osobu. Pro stav krajní nouze postačuje bezprostředně hrozící nebezpečí, tedy situace, kdy vývoj událostí nasvědčuje tomu, že škodlivý následek může nastat v nejbližším okamžiku. Nelze proto přisvědčit žalovanému, že žalobce byl povinen pasivně přihlížet pouze proto, že nezletilý se právě vzdaloval z prostoru klubovny. Právě s ohledem na jeho předchozí jednání, aktuální psychický stav a zkušenosti zaměstnanců s jeho chováním se žalobci mohl jevit další vývoj situace jako vysoce rizikový. Současně je třeba zabývat se podmínkou subsidiarity. Odvolací soud připouští, že teoreticky bylo možné přivolat právnická osoba nebo další zaměstnance zařízení. Takový postup však nepředstavoval bezprostřední řešení právě probíhající situace. Smyslem krajní nouze je právě možnost okamžité reakce na přímo hrozící nebezpečí, kdy nelze účinně vyčkat zásahu jiných osob. Po žalobci proto nelze spravedlivě požadovat, aby v situaci rychle probíhajícího afektivního jednání nezletilého rezignoval na jakoukoliv aktivní reakci a spoléhal výlučně na budoucí pomoc třetích osob. Splněna byla rovněž podmínka proporcionality. Žalobce použil pouze krátkodobé fyzické omezení spočívající v uchopení nezletilého okolo ramen či trupu. Nebylo prokázáno, že by vůči němu použil údery, škrticí hmaty nebo jiné násilné prostředky schopné způsobit závažnou újmu. Takové omezení představuje zásah relativně nízké intenzity. Oproti tomu újma, které se žalobce snažil zabránit, mohla podle okolností případu spočívat ve zranění dítěte, dalších osob nebo ve vzniku majetkové škody. Poměr mezi chráněnými a dotčenými zájmy proto nelze považovat za zjevně nepřiměřený. Bylo zjištěno, že konfliktu předcházel verbální pokyn žalobce adresovaný nezletilému. Samotné udělení výchovného pokynu zaměstnancem zařízení však nelze ztotožňovat s vyvoláním nebezpečné situace ve smyslu § 2906 o. z. Nebezpečí bylo vyvoláno následnou nepředvídatelnou afektivní reakcí nezletilého, nikoliv samotným výkonem pracovních povinností žalobce. Podle názoru odvolacího soudu tak byly splněny všechny podmínky krajní nouze.

30. Nad rámec odvolací soud považuje za podstatné zdůraznit, že i kdyby nebyly všechny podmínky § 2906 o. z. beze zbytku naplněny, nebylo by možné jen z tohoto důvodu dovozovat exces žalobce či existenci liberačního důvodu na straně žalovaného. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobce sledoval výlučně účel spočívající ve zvládnutí krizové situace a ochraně svěřených osob. Žalobce jako vychovatel tedy plnil svou zákonnou prevenční, resp. zakročovací povinnost podle § 249 odst. 1 a odst. 2 zákoníku práce, přičemž krátkodobé fyzické omezení dítěte v afektu nepředstavovalo exces, i kdyby nebylo možno jeho jednání přesně podřadit pod § 2906 o. z.

31. Předpoklady povinnosti zaměstnavatele nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou pracovním úrazem jsou podle § 269 odst. 1 zákoníku práce existence pracovního úrazu, vznik škody nebo nemajetkové újmy a příčinná souvislost mezi pracovním úrazem a vznikem škody nebo nemajetkové újmy.

32. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že žalobce co do základu unesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně všech předpokladů potřebných pro vznik požadovaných dílčích nároků. Co se týče výše jednotlivých nároků, tak podle znaleckého posudku tituly před jménem jméno FO bylo bolestné způsobené pracovním úrazem ohodnoceno podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb. počtem 150 bodů, což představuje 60 476 Kč, žalobce však požadoval pouze zaplacení částky 25 414,20 Kč. Lékařskou zprávou o vyšetření žalobce ze dne 14. 3. 2024 bylo prokázáno, že žalobce vynaložil na ošetření spojené s pracovním úrazem ze dne 18. 10. 2023 částku 3 000 Kč. Na rozdíl od předcházejícího rozsudku se soud prvního stupně nezabýval výši náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, proto odvolací soud zopakoval dokazování mzdovými listy žalobce za roky 2023 a 2024 a potvrzením OSSZ Opava o vyplacených dávkách nemocenského pojištění. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti podle § 271a odst. 1 zákoníku práce přísluší ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody (tj. před dočasnou pracovní neschopností způsobenou pracovním úrazem) a plnou výší náhrady mzdy podle § 192 zákoníku práce a nemocenské. Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se poskytuje za pracovní dny, po které pracovní neschopnost trvala. V daném případě doba dočasné pracovní neschopnosti za žalované období od 2. 11. 2023 do 31. 1. 2024 zahrnuje 64 pracovních dnů (včetně placených svátků). Jelikož žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 2. 11. 2023 (tj. ve čtvrtém čtvrtletí roku 2023), je pro výpočet průměrného výdělku před vznikem škody rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. třetí čtvrtletí roku 2023 (srov. § 354 odst. 1 zákoníku práce). Ze mzdového listu za rok 2023 vyplývá, že žalobci byla zúčtována hrubá mzda za červenec 2023 ve výši 14 038 Kč, za srpen 2023 ve výši 25 065 Kč a za září 2023 ve výši 42 994 Kč, tj. celkem ve výši 82 097 Kč, přičemž za třetí čtvrtletí roku 2023 odpracoval celkem 344 hodin, což představuje průměrný hodinový výdělek 238,65 Kč. Kdyby nebylo pracovní neschopnosti, dosáhl by žalobce výdělku 122 188,80 Kč (průměrný hodinový výdělek 238,65 Kč x 8 hodin denně x 64 dnů), od něhož je třeba odečíst skutečný příjem žalobce, tj. náhradu mzdy podle § 192 zákoníku práce ve výši 10 264 Kč a nemocenské dávky celkem ve výši 61 340 Kč. Nárok žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti tak činil 50 584,80 Kč. Žalobce se domáhal žalobou po žalovaném zaplacení toliko částky 41 702,85 Kč. Soud prvního stupně tak v souladu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. přisoudil žalobci toliko jím požadovanou částku, neboť byl vázán návrhem žalobce a nemohl mu přiznat více, než čeho se domáhal.

33. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil, neshledav důvody ani k revizi výroku o náhradě nákladů řízení státu, proti kterému ostatně nesměřovaly žádné konkrétní odvolací námitky.

34. K částečné změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku II. Odvolací soud sdílí závěr soudu prvního stupně o plném procesním úspěchu žalobce, ale nesouhlasí s výši tarifní hodnoty při výpočtu odměny advokáta a nepřiznáním druhého úkonu právní služby za účast u jednání dne 14. 10. 2025.

35. Předně je třeba přisvědčit žalovanému, že soud prvního stupně nesprávně určil tarifní hodnotu. Předmětem řízení bylo zaplacení konkrétní peněžité částky 70 117,05 Kč. Jde tedy o spor o peněžité plnění, u něhož se tarifní hodnota stanoví podle § 8 odst. 1 advokátního tarifu částkou odpovídající hodnotě předmětu řízení. Odvolací soud v tomto směru sdílí závěry vyplývající z aktuální judikatury Ústavního soudu, zejména v nálezech ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 2358/24, ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. I. ÚS 3362/22 a ze dne 2. 7. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1391/24, podle něhož nelze u sporů o již vyčíslené nároky na náhradu újmy na zdraví bez dalšího vycházet z náhradních tarifních hodnot podle § 9 advokátního tarifu. Náklady řízení proto musely být nově přepočteny z tarifní hodnoty odpovídající předmětu sporu.

36. V případě podání ze dne 13. 12. 2024 a 22. 1. 2025 odvolací soud žalobci nepřisvědčil. Obě podání představovala převážně další polemiku s argumentací žalovaného a opakování již dříve uplatněných tvrzení. Neobsahovala nové skutkové návrhy ani právní argumentaci nezbytnou pro rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že nejde o účelně vynaložený náklad ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

37. Důvodná je naopak námitka týkající se odměny za účast při jednání dne 14. 10. 2025. Z protokolu o jednání vyplývá, že jednání probíhalo od 8.45 hod. do 10.55 hod., tedy více než dvě hodiny. Podle § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu náleží za jednání přesahující dvě hodiny dva úkony právní služby. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud přiznal pouze jeden úkon.

38. Z tohoto důvodu odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení podle § 220 o. s. ř. změnil a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 51 360 Kč, sestávající z odměny advokáta za 11 úkonů právní služby po 3 940 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, vyjádření k odporu, ústní jednání dne 28. 1. 2025, 2 úkony za ústní jednání dne 13. 3. 2025, vyjádření k odvolání, 2 úkony za ústní jednání dne 14. 10. 2025 a ústní jednání dne 6. 1. 2026). Dále náleží žalobci náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 4 350 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu (4 úkony po 300 Kč a 7 úkonů po 450 Kč), náhrada za promeškaný čas v souvislosti s cestami ke shora uvedeným jednáním v celkové výši 1 800 Kč a náhrada cestovních výdajů k jednání dne 28. 1. 2025 ve výši 621,28 Kč, dne 13. 3. 2025 ve výši 621,28 Kč a dne 6. 1. 2026 ve výši 627,36 Kč (ohledně výše cestovních náhrad odvolací soud odkazuje zcela na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně na str. 11 napadeného rozsudku), tj. celkem po zaokrouhlení 51 360 Kč.

39. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení měl žalobce ve věci samé plný úspěch, proto má právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady ve výši 8 780 Kč, které představují odměnu za 2 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání ve věci samé a účast u odvolacího jednání dne 9. 6. 2026) po 3 940 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu a dva režijní paušály po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Jelikož v porovnání s napadeným rozsudkem došlo ke snížení náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, je třeba odvolání žalobce směřující proti výroku o náhradě nákladů řízení považovat za neúčelný úkon právní služby, za nějž žalobci nenáleží náhrada odměny za zastoupení advokátem.

40. Soud prvního stupně opomenul podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodnout o přenesení poplatkové povinnosti na žalovaného, proto odvolací soud zjednal nápravu a žalovaného zavázal zaplatit státu na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně částku 3 506 Kč [5 % z částky 70 120 Kč podle § 6 odst. 7 citovaného zákona a položky 1 písm. b) Sazebníku poplatků]. Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Nesplní-li žalovaný povinnosti uložené ve výrocích II a III, bude je možné na návrh žalobce vymáhat v exekučním nebo v soudním vykonávacím řízení. V případě nezaplacení pohledávky ve výroku IV ve lhůtě 30 dnů po uplynutí lhůty splatnosti bude tuto pohledávku vymáhat místně příslušný celní úřad.