16 Co 69/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozená dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalované: jméno FO , narozená dne datum bytem adresa žalovaného zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o vyklizení nemovitosti o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 10. 12. 2025, č. j. 13 C 70/2025- Anonymizováno

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci a) a b) jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 111 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Žalobou podanou dne 19. 8. 2025 se žalobci jako vlastníci pozemků p. č. , Anonymizováno, a , Anonymizováno, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro , Anonymizováno, kraj, Katastrálního pracoviště , adresa, pro obec a k. ú. , adresa, , proti žalované jako vlastnici chaty č. ev. , Anonymizováno, (dále jen chaty), postavené na pozemku , Anonymizováno, , domáhali vyklizení zmíněného pozemku. Žalobu zdůvodnili mimo jiné tím, že žalovaná chatu zdědila, avšak nemá žádný právní titul k užívání pozemku , Anonymizováno, (včetně umístění chaty na něm), ba ani jej obklopujícího pozemku , Anonymizováno, . Z právního hlediska tudíž nemá k chatě přístup. Na jednání ze dne 10. 12. 2025 žalobci stavbu charakterizovali tak, že má suterén, kamennou podezdívku a je spojena se zemí pevným základem. Zároveň učinili nesporným, že jde o věc nemovitou.

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že otec žalobkyně a otec žalované byli bratři a na stavbě chaty se dohodli. Chata byla vybudována v souladu se stavebním povolením, následně zkolaudována a zapsána do katastru nemovitostí. Pokud by měli rodiče žalobkyně jakékoli výhrady, nemohla by být vůbec postavena. Navíc právní předchůdci žalované mimořádně vydrželi vlastnické právo k pozemku pod chatou. Ta je podsklepená a spojená se zemí betonovými základy.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobcům solidární povinnost zaplatit žalované náhradu náklady řízení ve výši 9 982,50 Kč (výrok II). Dospěl přitom k těmto skutkovým zjištěním. Podle rozhodnutí o přípustnosti stavby zahradního domku na p. č. , Anonymizováno, ze dne 24. 10. 1969 byl stavebníkem , jméno FO, , , adresa, , stavbou byl zahradní domek v katastrálním území a obci , adresa, , přičemž mělo jít o stavbu dočasnou, dřevěnou a ne na pevném základu. Kolaudačním rozhodnutím ze dne 28. 12. 1988, vystaveným , jméno FO, , , adresa, , pak bylo povoleno užívání novostavby chaty nacházející se na pozemku p. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Stavba je částečně podsklepená, má jeden pokoj, terasu a v podkroví jeden pokoj. Stavebním povolením ze dne 19. 4. 1990 byla posléze , jméno FO, povolena přístavba, kdy stavba zahrnuje vstupní chodbu pod schodištěm, WC, kuchyňku a jímku na vybírání. Chata je spojena se zemí pevným základem. Lesní pozemek p. č. , Anonymizováno, o výměře 17 m² v k. ú. a obci , adresa, , na němž chata stojí, je v katastru nemovitostí zapsán jako SJM žalobců. Výlučnou vlastnictví chaty je žalovaná, a to na základě usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 10. 2022, č. j. , Anonymizováno, , pravomocného od 20. 10. 2022. Dne 9. 8. 2024 zástupce žalobců vyzval žalovanou k vyklizení pozemku , Anonymizováno, . Následoval přípis zástupkyně žalované ze dne 23. 9. 2024, v němž navrhla uzavření mimosoudní dohody.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval podle § § 3055 odst. 1, 498 odst. 1 a 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Dospěl k závěru, že je chata nemovitou věcí a že není součástí pod ní ležícího pozemku (pozemků). Tím pádem nelze soudní ochranu vlastnického práva žalobců realizovat chybně zvolenou žalobou na vyklizení pozemku, nýbrž pouze žalobou na odstranění stavby chaty. Výkon rozhodnutí o vyklizení by totiž umožnil pouze odstranění movitých věcí. Chatu naproti tomu nelze přemístit a musela by být odstraněna demolicí. Proto se okresní soud nezabýval dalšími tvrzeními, důkazními návrhy ani argumenty účastníků řízení.

5. Proti rozsudku podali žalobci odvolání s tím, že bylo povinností prvostupňového soudu žalobce poučit o nutnosti změnit petit žaloby z vyklizení na odstranění chaty, došel-li k názoru, že je chata nemovitostí. Právní charakter chaty byl mezi účastníky od počátku sporný a vyjasnil se teprve dokazováním. Soud prvního stupně postupoval v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, č. j. I. ÚS 4004/14-1, č. SbNU 174/78, podle nějž není poučovací povinnost soudu limitována hranicí mezi hmotným a procesním právem, nýbrž pouze rovností účastníků řízení. Poučením a následnou změnou žaloby by nebyla porušena rovnost účastníků v neprospěch žalované, neboť by dokazování v rámci projednání změněné žaloby mělo zcela identické téma. Soud prvního stupně tedy žalobcům formalistickým procesním postupem upřel soudní ochranu jejich práva. V odvolání zároveň modifikovali svou žalobu na odstranění chaty z pozemku , Anonymizováno, .

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku, přičemž zopakovala dosavadní argumenty a vyjádřila se ke hmotněprávní podstatě případu a ke vztahům mezi účastníky.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že bylo odvolání podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobců není důvodné.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje.

9. Při právní kvalifikaci případu v rámci odvolacího přezkumu a ve světle odvolání a vyjádření k němu se odvolací soud řídil těmito úvahami. Vyklizení věci a odstranění věci jsou dva různé způsoby uvedení v předešlý stav. Rozdíl mezi nimi je přesto velmi podstatný a pramenící přinejmenším z právní úpravy výkonu rozhodnutí. Pravomocný a vykonatelný výrok soudního rozhodnutí znějící na vyklizení se totiž nuceně vykonává vyklizením, kdežto výrok znějící na odstranění se vykonává odebráním věci, resp. provedením prací a výkonů (§ 258 odst. 2 o. s. ř.). Nejde o žádnou složitou právní otázku, nýbrž o jasný závěr, plynoucí ze samotného zákona, a navíc dlouhodobě potvrzovaný ustálenou judikaturou, zejména Nejvyššího soudu. Tak např. podle jeho rozsudku ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1987/2005, „Nejvyšší soud uvedl již v rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, publikovaném v časopisu Soudní rozhledy sešit 2, ročník 2001, že žalobou na vyklizení pozemku se nelze domáhat odstranění stavby, která je nemovitou věcí, je třeba se domáhat přímo odstranění stavby. Stejně tak ke střetu žaloby na vyklizení pozemku a žaloby na odstranění nemovité stavby Nejvyšší soud uvedl v rozsudku ze dne 6. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 396/2003, publikovaném pod C 2188, svazku 27, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, že žaloba na vyklizení pozemku poskytuje vlastníku pozemku ochranu proti tomu, kdo má neoprávněně na tomto pozemku umístěny věci movité, příp. tento pozemek užívá; nedotýká se věci nemovité, nacházející se na pozemku a náležející tomu, kdo má pozemek vyklidit.“[footnoteRef:1] Procesní podání žalobců byla přitom jednoznačně formulována na vyklizení. Dále je třeba si uvědomit, že v občanském soudním řízení je za výsledek soudního sporu v duchu zásady dispoziční a projednací odpovědný v prvé řadě jeho účastník, nikoli soud. Obzvlášť pokud tento výsledek závisí na správné volbě žalobního petitu. To žalobce je pánem sporu, který má plně ve svých rukou obsah žaloby, kvalitu důkazů i moment překvapení v podobě volby okamžiku, kdy žalobu podá (srov. např. § 79 odst. 1 ve spojení s § 90 o. s. ř.). Žalobci měli bezpochyby dostatek času žalobu správně koncipovat, přičemž ani netvrdili - a v řízení ani jinak nevyšlo najevo - že by se byli nacházeli v nebezpečí z prodlení, které by je přinutilo podat žalobu právě již dne 19. 8. 2025. Nejpozději ode dne 9. 8. 2024, kdy odeslal předžalobní upomínku, navíc oba žalobce zastupoval advokát jako právní profesionál. A jestliže sám na prvním a posledním jednání, konaném prvostupňovým soudem čtyři měsíce po podání žaloby, učinil nesporným, že je chata věcí nemovitou, je otázkou, co mu bránilo dojít k témuž závěru již před podáním žaloby. Pokud si žalobci nebyli jisti právním charakterem chaty, nic jim nebránilo již do žaloby zahrnout tzv. eventuální petit, tedy se domáhat vyklizení a pro případ, že to nebude možné, odstranění (nebo naopak). Odvolacímu soudu v tomto kontextu neušlo, že byla žalovaná ve výše zmíněné upomínce vyzvána „k vyklizení pozemku, tedy k odstranění chaty.“ Z toho je patrno, že došlo ke smísení obou odlišných pojmů. I když se výše vysvětlený rozdíl může z laického hlediska jevit jako formální, z právního hlediska je velmi výrazný a klíčový. [1: Stejně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2012, č. j. I. ÚS 704/12-2, č. SbNU 161/66. ]

10. V rozhodnutí o přípustnosti stavby chaty se sice hovoří o tom, že má být „ne na pevném základu“ a dočasná. Je tomu tak ovšem proto, že chata měla být zahradním domkem, nepodsklepeným, bez půdy a stojícím na pilotech. Pozdější realita však byla, jak je všem účastníkům od počátku známo a jak plyne z výše řečeného, jiná. Rozhodnutí tedy formuluje pouhou představu o budoucnosti, která se nenaplnila.

11. Není pravdou, že by žalobci prosazované procesní poučení nijak nesouviselo s rovností účastníků řízení (§ 18 odst. 1 první a třetí věta o. s. ř.). Jestliže totiž soud dané poučení neudělí a žalobce žalobu sám nemodifikuje, musí soud žalobu zamítnout. Pokud poučení udělí, načež žalobce žalobu upraví, musí soud věc komplexně projednat, a tudíž je možné, že bude výsledek řízení opačný. Vyvrcholením řízení je rozsudek, rozdíl mezi oběma případy je jednoznačný a přetrvává i v situaci pozdějšího podání „správné“ žaloby, přinejmenším v rozhodnutí o náhradě nákladů prvního z obou soudních řízení. Z žádného ustanovení právního řádu (ani z obecného § 5 o. s. ř.) neplyne povinnost soudu udělit poučení, jejž se žalobci domáhali. S ohledem na bod 9. je totiž nutno zdůraznit, že se tu jedná o soulad samotného petitu - cílového žalobního požadavku - se hmotným právem. Ten ovšem patří do sféry vlivu a odpovědnosti žalobce, nikoli soudu. V žalobci citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 4004/14 Ústavní soud řešil problém restitucí a procesního poučení o pasivní věcné legitimaci v situaci, kdy judikatura právě v těchto případech obecnou poučovací povinnost soudu často rozšiřovala, a to z pochopitelného důvodu širšího společenského zájmu na nápravě majetkových křivd způsobených totalitním režimem. Zde nicméně nešlo ani o restituce, ani o pasivní věcnou legitimaci. Navíc se případ souzený Ústavním soudem týkal potomků známého hrdiny, účastníka čsl. odboje proti nacismu, , jméno FO, st., a restituce zabaveného rodového statku v , adresa, , což byl také hlavní důvod, proč Ústavní soud dospěl k danému právnímu závěru a současně sám upozornil na to, že se jedná o případ výjimečný.[footnoteRef:2] [2: body 30. a 37. odůvodnění nálezu ]

12. Jen na okraj lze dodat, že se žaloba - a to i v později modifikované verzi - vztahovala pouze k pozemku 539/8, ačkoli chata tento pozemek přesahuje a částečně stojí i na pozemku 539/5. Je tedy otázkou, zda by vůbec byl rozsudek ukládající vyklizení pouhého pozemku 539/8 či odstranění chaty pouze z pozemku 539/8 materiálně vykonatelný.

13. Napadený rozsudek je tudíž věcně správný. Zbývalo posoudit, zda je žalobci provedená modifikace změnou žaloby. V odvolacím řízení platí v tomto ohledu jiná pravidla než v řízení před soudem prvního stupně. Podle § 216 odst. 2 o. s. ř. totiž „v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok.“ Je-li tudíž žalobci provedený úkon uplatněním nového právního nároku a nikoli změnou žaloby ve smyslu § 95 odst. 1 o. s. ř., není v odvolacím řízení přípustný. Žalobci neučinili pouhou změnu žaloby, poněvadž podstatně změnili samotný její petit. Nejvyšší soud v judikatuře citované v bodě 9. pojímá odstranění oproti vyklizení jako právo se samostatným (odlišným) skutkovým základem, což se projevuje přinejmenším v odlišném žalobním petitu a odlišném způsobu výkonu rozhodnutí. Proto odvolací soud daný úkon posoudil jako uplatnění nového nároku, nepřípustné podle § 216 odst. 2 o. s. ř. A z toho důvodu o něm ani formálně nerozhodl (§ 41a odst. 3 o. s. ř.).

14. A tak odvolací soud výrokem I napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný, což se týká i výroku II o náhradě nákladů řízení, proti němuž nebyly vzneseny žádné odvolací námitky (§ 219 o. s. ř.).

15. Žalovaná tudíž byla i v odvolacím řízení plně procesně úspěšná, pročež má proti žalobcům právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Sazba mimosmluvní odměny za zastoupení tedy činí 2 300 Kč [§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 5. vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.)] za vyjádření k odvolání [§ 11 odst. 1 písm. d) a. t.] i za účast na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.], paušální náhrada hotových výdajů pak celkem 900 Kč (§ 13 odst. 4 a. t.). Další složkou je náhrada za promeškaný čas na cestě z advokátní kanceláře zástupkyně žalované k odvolacímu soudu a zpět v délce 6 započatých půlhodin po 150 Kč, celkově tedy 900 Kč, poněvadž podle aplikace google maps je s přihlédnutím k běžným dopravním komplikacím možno přiznat požadovaných 6 půlhodin [§ 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 a. t.]. Dále cestovné 1 130 Kč při ujeté vzdálenosti 134 km, průměrné spotřebě 5,7 l/100 km, jednotkové ceně motorové nafty 44,50 Kč/1 l a základní náhradě za 1 km jízdy 5,90 Kč [§ 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 13 odst. 1 a. t. a s § § 1 písm. b), 4 písm. c) vyhlášky MPSV č. 573/2025 Sb.]. Protože je zástupkyně žalované plátkyní DPH, připočítal odvolací soud k náhradě též 1 581 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a s § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada i s náhradou DPH tudíž činí 9 111 Kč.

16. Žalobci jsou povinni nahradit náklady řízení sice žalované, avšak danou částku musí zaplatit advokátce jako její zástupkyni (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení zde odvolací soud stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. z příčin výše vysvětlených vzhledem k času, který žalobci měli na přípravu splnění tohoto dluhu pro případ svého procesního neúspěchu.