16 Co 7/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka v právní věci žalobce: právnická osoba , IČO Anonymizováno sídlem adresa zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovanému: právnická osoba , IČO Anonymizováno sídlem adresa o ochranu vlastnického práva o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. září 2025, č. j. 63 C 108/2022-79,

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 2 591 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

1. Žalobou došlou Okresnímu soudu v Ostravě 14. 3. 2022 se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by okresní soud uložil žalovanému povinnost vyklidit část pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k.ú , adresa, o výměře 101 m2, kterou užíval na základě smlouvy o nájmu části pozemku č. , hodnota, ze dne 4. 11. 2014, a odstranit z ní stavbu základnové stanice GSM , adresa, zahrnující 2 technologické kontejnery, ocelový stožár o výšce cca 30 m vč. upevněného anténního systému, další konstrukce a zařízení, kabelové a optické propojení, podzemní přípojku el. energie kabelem ze sítě NN, jakož i oplocení základnové stanice GSM , adresa, a doplnit prohlubně vzniklé po odstranění stavby základnové stanice , Anonymizováno, , adresa, a jejich oplocení zeminou do úrovně okolního terénu a to vše nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku. Svou žalobu odůvodnil tím, že , adresa, je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, , přičemž správa byla svěřena Městskému obvodu , adresa, . Dne 29. 7. 1997 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena nájemní smlouva k části pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, za účelem instalace, provozování, udržování, upravování nebo výměny telekomunikačních zařízení zahrnujících zejména instalaci zařízení na přenos radiokomunikačních signálů k provozu telekomunikačních zařízení veřejné mobilní telekomunikační sítě GSM a skládajícího se z technických zařízení, přístrojů, spojů, kabelů a jiných součástí. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou 7 let – tj. do 1. 8. 2004. Dne 17. 12. 2003 byl mezi žalobcem a žalovaným uzavřen dodatek č. , hodnota, k nájemní smlouvě ze dne 29. 7. 1997, předmětem dodatku bylo mimo jiné prodloužení doby nájmu o deset let od účinnosti tohoto dodatku č. , hodnota, . Účinnost dodatku č. , hodnota, měla nastat okamžikem vstupu nájemce na pozemek za účelem instalace zařízení společnosti , právnická osoba, Dne 4. 11. 2014 byla mezi žalobcem a žalovaným uzavřena smlouva o nájmu části nemovitosti, která nahradila původní nájemní smlouvu ze dne 29. 7. 1997 ve znění jejich dodatků (viz čl. 2 odst. 3 smlouvy), tato nová nájemní smlouva byla uzavřena na pět let, tedy na dobu určitou do 8. 11. 2019. Dne 30. 1. 2019 je datováno oznámení o ukončení smlouvy o nájmu části nemovitosti, ve kterém žalobce oznamuje žalovanému nezájem o prodloužení doby nájmu. V rámci čl. 8 odst. 3 předmětné nájemní smlouvy je ujednáno, že po ukončení platnosti a účinnosti této smlouvy je nájemce povinen odstranit zařízení a odevzdat předmět nájmu v původním stavu odpovídajícím běžnému opotřebení, nedohodnou-li se smluvní strany při ukončení smlouvy jinak, a to do 30 dnů od ukončení platnosti a účinnosti této smlouvy. Žalobce v rámci dopisu ze dne 27. 4. 2021, který byl adresovaný žalovanému, odmítl závěry žalovaného prezentované v e-mailu ze dne 6. 10. 2020. Žalobce trvá na tom, že nebyly splněny podmínky pro vznik zákonného věcného břemene. Žalovaný byl současně opětovně vyzván k vyklizení pozemku a k uzavření nájemní smlouvy pro období do faktického vyklizení pozemku. Navíc žalobce trvá na právním názoru vyjádřeném již v komunikaci s žalovaným, a to, že podle zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, vznikala zákonná břemena pouze ke zřízení a provozování telekomunikačních vedení, nikoli ke zřízení a provozování anténních stožárů. Pro úplnost žalobce uvádí, že i v případě, kdy by zákonné věcné břemeno v roce 1997 vzniklo (což žalobce odmítá), došlo by k jeho zániku promlčením. Podle ustanovení § 109 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, právo odpovídající věcnému břemenu se promlčí, není-li po dobu deseti let vykonáváno. Jelikož byla mezi stranami uzavřena nájemní smlouva, která byla opakovaně prodlužována, žalovaný vždy pozemek užíval z titulu nájemce, a tedy nevykonával žádné právo odpovídající věcnému břemeni.

2. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že požadoval její zamítnutí. Žalovaný uvedl, že žalovanému k užívání předmětného pozemku svědčí zákonné věcné břemeno, když žalovaný dne 22. 9. 1997 získal povolení pro umístění stavby základnové stanice GSM na předmětném pozemku a následně také komunikační vedení na pozemku vybudoval, přičemž mu vzniklo oprávnění ve smyslu § 12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb. Žalovaný dále uvedl, že zřízené věcné břemeno nemůže být zrušeno dohodou stran, a tedy ani nájemní smlouvu uzavřenou mezi žalovaným a žalobcem dne 4. 11. 2014. Svědčí-li někomu věcné břemeno zatěžující věc, pak tu není důvod pro to, aby tuto věc užíval ještě na základě nájemní smlouvy s prakticky stejným obsahem. Žalovaný dále namítl, že nemohlo dojít k promlčení zákonného věcného břemene, protože pozemek je až do dnešních dnů užíván pro umístění telekomunikačního vedení a prodlužování nájemního vztahu nemůže mít za následek zánik zákonného věcného břemene. Legální definice pojmu nadzemního vedení dle § 104 odst. 9 zákona č. 127 2005 Sb. podporuje dlouhodobou praxi v oblasti telekomunikací, kdy za součást nadzemního vedení jako opěrného bodu byly považovány i anténní stožáry, nosiče, sloupy a jiné podpůrné konstrukce.

3. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem identifikovaným v záhlaví žalobu, že žalovaný je povinen vyklidit část pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k.ú. , adresa, o výměře 101 m2, kterou užíval na základě Smlouvy o nájmu části pozemku č. , hodnota, ze dne 4. 11. 2014, a odstranit z ní stavbu základnové stanice GSM , adresa, zahrnující 2 technologické kontejnery, ocelový stožár o výšce cca 30 m vč. upevněného anténního systému, další konstrukce a zařízení, kabelové a optické propojení, podzemní přípojku el. energie kabelem ze sítě NN, jakož i oplocení základnové stanice GSM , adresa, a doplnit prohlubně vzniklé po odstranění stavby základnové stanice GSM , adresa, a jejich oplocení zeminou do úrovně okolního terénu a to vše nejpozději do 30 dnů od právní moci rozsudku, zamítl (výrok I) a žalobce zavázal zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 10 074 Kč (výrok II). V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalovanému, jenž byl pověřen dle § 21 odst. 3 a § 22a zákona č. 110/1964 Sb. ke zřizování a provozování veřejné mobilní telekomunikační sítě podle normy GSM a k poskytování telekomunikačních služeb, vzniklo bez dalšího věcné břemeno ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000, váznoucí na předmětném pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Pokud účastníci uzavřeli k pozemku výše uvedené nájemní smlouvy, tyto nemohly způsobit zánik ani případnou modifikaci tohoto zákonného věcného břemene. Žalobce dále namítal, že i v případě, kdy by zákonné věcné břemeno v roce 1997 vzniklo, došlo by k jeho zániku promlčením, jelikož byla mezi stranami uzavřena nájemní smlouva, která byla opakovaně prodlužována, žalovaný vždy pozemek užíval z titulu nájemce, a tedy nevykonával žádné právo odpovídající věcnému břemeni. Okresní soud byl v daném případě toho názoru, že podstatné je faktické užívání předmětného pozemku pro zákonem předvídaný účel, k čemuž v daném případě bezesporu docházelo a nadále dochází. Není tedy rozhodující, jaká smlouva byla případně mezi účastníky uzavřena, ale zda žalovaný skutečně předmětný pozemek pro zákonem stanovené důvody využívá. V daném případě tak k promlčení práva odpovídajícího věcnému břemenu dle ustanovení § 109 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemohlo dojít. Žalobce taktéž namítal, že podle zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, vznikala zákonná břemena pouze ke zřízení a provozování telekomunikačních vedení, nikoli ke zřízení a provozování anténních stožárů. Pokud se jedná o zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, tento sice žádnou legální definici telekomunikačního vedení neobsahoval, nicméně anténní stožáry byly již za účinnosti tohoto zákona za součást telekomunikačního vedení považovány, což se následně projevilo v definici uvedené v ustanovení § 104 odst. 9 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických telekomunikacích, dle kterého anténní stožáry jsou jako opěrné body součástí nadzemního komunikačního vedení. Okresní soud dále odkázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu (nález Ústavního soudu ze dne 16. března 2021 sp. zn. III. ÚS 2498/19 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 sp. zn. 22 Cdo 10/2023).

4. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání. V odvolání uvedl, že dle § 205 odst. 2 písm. g) občanského soudního řádu rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když soud prvního stupně neaplikoval správně ustanovení § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000, když dospěl k závěru, že žalovanému vzniklo bez dalšího věcné břemeno ve smyslu ustanovení § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000, váznoucí na předmětném pozemku parc. č. , Anonymizováno, v k. ú. , adresa, . Neaplikoval správně ustanovení § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když dospěl k závěru, že pokud účastníci uzavřeli k pozemku v rozsudku uvedené nájemní smlouvy, tyto nemohly způsobit zánik ani případnou modifikaci zákonného věcného břemene. Okresní soud bagatelizoval skutečnost, že strany po dobu více než 20 let uzavíraly nájemní smlouvy a prodlužovaly je. Žalovaný sám žádal o uzavření smlouvy, čímž potvrdil, že k užívání potřebuje souhlas vlastníka, navíc opakované prodlužování nájmu přerušovalo jakékoli faktické užívání ve smyslu výkonu věcného břemene, a tedy mohlo dojít i k promlčení (§ 109 obč. zák.). Okresní soud uzavřel, že „není rozhodné na základě jaké smlouvy byl pozemek užíván, podstatné je, že byl fakticky užíván pro účel zákonem předvídaný“. Tento výklad je sporný — pokud žalovaný užíval pozemek jako nájemce, pak fakticky neužíval právo z věcného břemene, a tím nevykonával oprávnění odpovídající věcnému břemenu. Tím by mohlo dojít k jeho promlčení (10 let). Okresní soud neaplikoval správně ustanovení § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000, když se nezamýšlel nad otázkou, zda uzavření nájemní smlouvy před vybudováním anténního stožáru může mít vliv na vznik zákonného věcného břemene. Přitom odpověď na tuto otázku přináší například odlišné stanovisko soudce , jméno FO, k nálezu sp. zn. III. ÚS 2498/19 (ústavní nález týkající se notifikační povinnosti). Nezohlednil ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000 a nijak nepřihlédnul k ustanovení § 2 odst. 14 zákona č. 151/2000 Sb. a nesprávně tak aplikoval ustanovení § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000, když zaujal nesprávný právní názor, že zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, sice žádnou legální definici telekomunikačního vedení neobsahoval, nicméně anténní stožáry byly již za účinnosti tohoto zákona za součást telekomunikačního vedení považovány, což se následně projevilo v definici uvedené v ustanovení § 104 odst. 9 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických telekomunikacích, dle kterého anténní stožáry jsou jako opěrné body součástí nadzemního komunikačního vedení. Je nutné zdůraznit, že žalobce okresní soud upozorňoval, že otázka, zda základová stanice GSM je, a případně za jakých podmínek, součástí vedení dle zákona č. 110/1964 Sb., nebyla dosud soudy řešena. Dle právního názoru žalobce až zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), zavedl vedle práva podnikatelů zajišťujících veřejnou komunikační síť zřizovat a provozovat na cizím pozemku vedení také právo zřizovat a provozovat na cizím pozemku anténní stožáry. Okresní soud nesprávně aplikoval ustanovení § 151 odst. 3 občanského soudního řádu, když přiznal žalovanému náhradu v paušální výši, přestože ten doložil výši hotových výdajů v podobě cestovného. Případně přiznal žalovanému hotový výdaj v podobě cestovného, přestože ten hotový výdaj v podobě cestovného nedoložil. Dle názoru žalobce zákon neumožňuje přiznat paušální náhradu dle ustanovení § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a současně cestovné. Dále je dle § 205 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu řízení postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jelikož nezjistil a neuvedl konkrétní datum, kdy mělo dle právního názoru soudu vzniknout zákonné věcné břemeno, čímž způsobil nepřezkoumatelnost svého rozhodnutí. Z procení opatrnosti žalobce namítá nakonec i odvolací důvod dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. d) a e) občanského soudního řádu, když okresní soud neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržený důkaz potřebný k prokázání rozhodných skutečností, a to stanovisko ČTÚ a případně na to navazující znalecký posudek, a tedy dospěl k závěru, že předmětný vysílač pokrývá klíčovou oblast s omezenou viditelností a hraniční vzdáleností k okolním vysílačům, v případě jeho deaktivace vznikne zóna s nízkou až velmi nízkou dostupností LTE, což by mělo za následek degradaci dostupnosti služeb a poklesu pokrytí pod minimální akceptovatelnou úroveň, a to pouze na základě listiny označené jako mapa ztrát úrovně signálu vypracované žalovaným, a tedy v důsledku toho okresní soud dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. S ohledem na shora uvedené žalobce navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví a zaváže žalovanou k úhradě nákladů řízení žalobci. V případě, že odvolací soud rozsudek okresního soudu nezmění, žalobce navrhl, aby rozsudek okresního soudu odvolací soud zrušil a věc vrátil okresnímu soudu se závazným právním názorem k dalšímu řízení.

5. Žalovaný k odvolání žalobce uvedl, že je považuje za nedůvodné, přičemž nesouhlasí s tvrzením ani jednoho z nich, kdy znovu poukázal na své vyjádření k žalobě, které bylo shora reprodukováno. Navrhl, aby odvolací soud plně potvrdil rozsudek okresního soudu.

6. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací [§ 10 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.)] po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně (okresního soudu) bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek okresního soudu, jakož i řízení jemu předcházející se zřetelem k ustanovení § 206 a § 212 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není.

7. Okresní soud dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud neshledal na vyhodnocení výsledků dokazování okresním soudem nic excesivního, nespatřoval tak důvod dokazování opakovat či doplňovat, a proto skutková zjištění okresního soudu, popsaná v bodech 3.-7. a shrnutá v bodu 13. odůvodnění napadeného rozsudku, jako správná přejímá. Odvolací soud též souhlasí s okresním soudem, že s ohledem na zaujatý právní názor je nadbytečné doplnění dokazování stanoviskem ČTÚ a případným znaleckým posudkem vypracovaným VŠB-TÚ , adresa, a okresní soud je správně zamítl, jak uvedl v bodu 8. odůvodnění napadeného rozsudku.

8. Po právní stránce je projednávanou věc třeba posuzovat podle ustanovení § 12 a násl. zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000, kdy odvolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry okresního soudu, jak jsou popsaná v bodech 15.-17. odůvodnění napadeného rozsudku, která byla reprodukována shora, a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Pokud se týká odvolání žalobce ve věci samé, tak okresní soud správně vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2498/19 (Založily-li obecné soudy svoje rozhodnutí na názoru, že ke vzniku oprávnění zřídit a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je třeba splnění notifikační povinnosti podle § 12 odst. 2 tohoto zákona, dopouští se nepřípustné libovůle spočívající ve výkladu nerespektujícím jednoznačně znějící právní normu. Takový postup je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.) na který navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 1. 2025 sp. zn. 22 Cdo 419/2024 (Nelze než uzavřít, že podle nálezu Ústavního soudu nebyla podmínkou vzniku oprávnění zřizovat a provozovat telekomunikační vedení ani notifikace podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích (povinnost projednat stavbu telekomunikačního vedení).) a následně znovu Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2025 sp. zn. II. ÚS 1193/15 (K tomu lze doplnit, že v kasačním nálezu Ústavní soud učinil jednoznačný závěr, že oprávnění zřizovat a provozovat telekomunikační vedení podle § 12 odst. 1 zákona o telekomunikacích vzniká ze zákona a že je třeba od předpokladů jeho vzniku odlišovat další samostatná práva a povinnosti plynoucí ze zákona, mezi které patří nejen notifikační povinnost podle § 12 odst. 2 téhož zákona, ale i projednací povinnost podle § 17 odst. 3 zákona o telekomunikacích (výslovně v nálezu nezmíněná). Neučinění uvedených kroků způsobuje jiné následky než to, že příslušné oprávnění nevzniklo. Proto ani nájemní smlouva nemá vliv na existenci příslušného oprávnění.). V témže usnesení pak Ústavní soud znovu potvrdil svou konstantní judikaturu, že závazný dle čl. 89 odst. 2 Ústavy je nález (vykonatelné rozhodnutí), nikoli odlišné stanovisko (srov. např. nález ze dne 12. 6. 1997 sp. zn. IV. ÚS 197/96).

10. Z uvedeného je zřejmé, že ani uzavření nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným v roce 1997 nemá vliv na vznik zákonného věcného břemene ve prospěch žalovaného ve smyslu § 12 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění účinném do 30. 6. 2000. Žalobce odkazuje na odlišné stanovisko soudce , jméno FO, k nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2498/19, avšak závazný je přitom nález, nikoli odlišné stanovisko. Senátní většina v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2021 sp. zn. III. ÚS 2498/19 stanovisko (názor) soudce , jméno FO, odmítla, a proto z jeho názoru, že uzavření nájemní smlouvy před vybudováním stavby (zde anténního stožáru) může mít vliv na vznik zákonného věcného břemene, nelze vycházet. Stejně tak, že žalovaný sám žádal o uzavření smlouvy, když měl nesprávně za to, že k užívání potřebuje souhlas vlastníka, nemá vliv na vznik zákonného věcného břemene, resp. na jeho případný zánik.

11. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 10. 7. 2002 sp. zn. 22 Cdo 1624/2000 přijal a odůvodnil závěr, že Je skutečností, že novelou, provedenou zákonem č. 150/1992 Sb., byl do zákona o telekomunikacích zařazen § 12 odst. 3, podle kterého oprávnění organizací spojů podle odstavce 1, která jsou těmto organizacím dána ve veřejném zájmu, jsou věcnými břemeny váznoucími na dotčených nemovitostech a nezapisují se do evidence nemovitostí. Nejde však o klasický druh věcných břemen, upravených v § 151n a násl. ObčZ, která mají soukromoprávní povahu a veřejného zájmu se nedotýkají. Také zde není konkrétně určená oprávněná osoba (jak je tomu u věcných břemen, byť může jít o individualizaci prostřednictvím vlastnictví k nemovitosti), ale právo se poskytuje blíže neurčeným organizacím spojů. V případě oprávnění vyplývajících z § 12 odst. 1 rozhodně nejde do doby, kdy je toto oprávnění realizováno, o právní vztah konkrétních osob (byť i jedna z těchto osob byla určena vlastnictvím k nemovitosti), ale o potenciální práva a povinnosti vyplývající z právní normy. Tato situace má soukromoprávní obdobu v § 127 odst. 1 a 3 ObčZ, upravujících meze výkonu vlastnického práva a jeho omezení, nikoliv v § 151n a násl. ObčZ, pojednávajících o věcných břemenech. Konečně je třeba podotknout, že pokud by šlo o věcná břemena ve smyslu ObčZ, musela by se podle § 109 ObčZ promlčet, pokud by nebyla vykonávána po dobu 10 let (zjevně počítaných ode dne jejich vzniku, tedy nabytí účinnosti předmětného zákona). Takový důsledek je ovšem absurdní a zjevně z něj plyne, že zákonodárce neměl v § 12 zákona o telekomunikacích na mysli věcná břemena podle ObčZ., proto ani skutečnost, že žalovaný (oprávněný ze zákonného věcného břemene) užíval pozemek žalobce jako nájemce, a tím fakticky neužíval právo z věcného břemene, a nevykonával tak oprávnění odpovídající zákonnému věcnému břemenu, nemohla způsobit jeho zánik promlčením podle § 109 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

12. Jak již správně uvedl okresní soud, zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, sice žádnou legální definici telekomunikačního vedení neobsahoval, a ani ohledem na dobu přijetí zákona (rok 1964) obsahovat nemohl, neboť GSM nebyl ještě znám, nicméně anténní stožáry byly již za účinnosti tohoto zákona za součást telekomunikačního vedení považovány, což se následně projevilo v definici uvedené v ustanovení § 104 odst. 9 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických telekomunikacích, dle kterého anténní stožáry jsou jako opěrné body součástí nadzemního komunikačního vedení.

13. Vzhledem ke všemu výše uvedenému byl výrok I rozsudku okresního soudu (soudu prvního stupně) shledán ve výroku ve věci samé jako věcně správný a jako takový byl v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrzen, včetně jeho nákladové části, která odpovídá výsledku sporu, kdy v podrobnostech odvolací soud odkazuje na bod 19. odůvodnění rozsudku okresního soudu.

14. O náhradě nákladů účastníků za odvolací řízení bylo rozhodnuto v souladu s § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný byl v řízení plně úspěšný, a proto mu byly přiznány požadované náklady řízení představující paušální náhrady dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 900 Kč za tři úkony (sepis vyjádření k odvolání žaloby, příprava na jednání a účast u jednání) dle § 2 odst. 3 ve spojení s § 1 odst. 3 písm. a), písm. b) písm. c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. a cestovného ve výši 1 691 Kč podle § 157 odst. 1 zákoníku práce. Žalobce byl zavázán zaplatit náklady odvolacího řízení ve lhůtě dle § 211 ve spojení s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.

15. Odvolací soud nesouhlasí s názorem žalobce, že zákon neumožňuje přiznat paušální náhradu dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. a současně tzv. cestovné. Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka (§ 151 odst. 3 o. s. ř.) byla zavedena, aby bylo odstraněno nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými (viz důvodová zpráva k zákonu č. 139/2015 Sb.). Paušální náhrada hotových výdajů nezastoupeného účastníka byla přitom stanovena ve výši 300 Kč proto, že právě takovou náhradu za hotové výdaje (za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné) přiznává účastníku zastoupenému zástupcem (advokátem) § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném do 30. 6. 2018), respektive § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění účinném od 1. 7. 2018). Je tedy zřejmé, že paušální náhrada dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. pokrývá hotové výdaje za vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné, a nikoliv cestovní výdaje ve smyslu § 157 a násl. zákoníku práce. Pokud by paušální náhradu dle ustanovení § 151 odst. 3 o. s. ř. nebylo možno přiznat současně s tzv. cestovným, jednalo by se znovu o nerovné zacházení s účastníky zastoupenými zástupcem dle § 137 odst. 2 o. s. ř. a účastníky takovým zástupcem nezastoupenými, protože účastníku zastoupenému zástupcem (advokátem) se běžně přiznává náhrada za hotové výdaje podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a současně cestovní výdaje ve smyslu § 157 a násl. zákoníku práce.