16 Co 76/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A, narozený Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B, narozená Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce A proti žalované: Jméno žalované., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky o určení vlastnického práva a práva užívání pozemku a o vzájemném návrhu o odvolání žalobců proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 1. 2026, č. j. 11 C 23/2024-81

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Jméno advokátky, advokátky se sídlem adresa.

1. Žalobci se domáhali žalobou proti žalované určení, že jsou vlastníky (ve společném jmění manželů) pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa, a dále určení, že oprávněným uživatelem tohoto pozemku a provozovatelem skládky na tomto pozemku je žalovaná. Žalobci tvrdili, že bezpodílovými spoluvlastníky předmětného pozemku se stali na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1979, předmětný pozemek byl tehdy veden v D-LV jako parc. č. hodnota, louka, katastrální území adresa. V roce 2018 nebo 2019, když převáděli nemovitosti, které měli ve společném jmění manželů, na svou dceru jméno FO, zjistili z výpisu z katastru nemovitostí, že tam chybí parc. č. hodnota. Vycházeli ze smlouvy z roku 1979 a chtěli na dceru převést všechny nemovitosti, které tam byly uvedeny. Obrátili se na katastrální úřad, který jim v roce 2019 sdělil, že parc. č. hodnota je nyní vedena jako parc. č. hodnota a že ohledně předmětného pozemku je vedeno duplicitní vlastnictví. Následně u jednání před okresním soudem dne 24. 11. 2025 žalobce a) uvedl, že někdy v 90. letech minulého století jednal se starostou obce adresa o uzavření kupní smlouvy, která se měla týkat předmětného pozemku. Věděl, že se pozemky vykupovaly kvůli skládce. Pamatoval si, že o uzavření kupních smluv jednalo dalších 16 nebo 17 vlastníků, protože na jejich pozemky měla také zasahovat skládka. Věděl o tom, že ostatní vlastníci uzavřeli kupní smlouvy a dostali vyplaceny peníze. On žádnou kupní smlouvu neuzavřel a nedostal nic. O celou věc se už nezajímal, uvedl, že to bylo z toho důvodu, že od roku 2000 do roku 2010 pracoval v zahraničí. Znovu se o to začal zajímat až v roce 2019, když převáděli nemovitosti na dceru.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby a zároveň v podání ze dne 21. 10. 2024 učinila vzájemný návrh, kterým se domáhala určení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. hodnota v katastrálním území adresa. Tvrdila, že vlastnické právo k tomuto pozemku nabyla na základě kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2002 s právními účinky vkladu práva ke dni 13. 9. 2002 (Anonymizováno), kupní smlouvu uzavřela jako kupující s prodávající právnická osoba., IČO IČO. Prodávající právnická osoba byla vlastníkem předmětného pozemku na základě kupní smlouvy, kterou uzavřela v postavení kupujícího s obcí adresa dne 10. 10. 1995. Dále uvedla, že parc. č. hodnota v katastrálním území adresa vznikla pro účely grafického vyjádření duplicitního vlastnictví žalobců a žalované k části původního pozemku parc. č. hodnota, jehož původní výměra činila 29 033 m2, a to postupem katastrálního úřadu, jak je blíže popsán v jeho vyrozumění o duplicitním vlastnictví ze dne 14. 1. 2019. Žalovaná vlastnické právo k předmětnému pozemku uplatňovala a vykonávala bez jakýchkoliv omezení od roku 2002 s tím, že její právní předchůdkyně tak činila rovněž bez omezení a jakýchkoliv pochybností od roku 1995. Toto bezvadné a neomezené vykonávání vlastnického práva trvalo tedy nejméně do roku 2019, kdy se žalobci obrátili na katastrální úřad. Žalovaná při uzavírání kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2002 neměla žádné pochybnosti o tom, že kupuje pozemek od vlastníka. Běžná opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky směřující k tomu, aby se ujistila, že stav ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem. Žalovaná kupovala uvedený pozemek v dobré víře ve správnost zápisu do katastru nemovitostí a stejně tak to určitě činila společnost právnická osoba., která neměla důvod pochybovat o tom, že vlastníkem parc. č. hodnota je obec adresa, která byla ještě v roce 1995 před uzavřením kupní smlouvy s právnická osoba vedena v katastru nemovitostí jako výlučný vlastník tohoto pozemku. Na tomto pozemku, jakož i na dalších pozemcích, které byly předmětem kupní smlouvy, byla společnost právnická osoba. investorem úpravy skládky a na těchto pozemcích se nacházela a dosud nachází skládka, která je provozována. Skládka byla povolena v roce 1992, kolaudována byla v roce 1993, průvodní zpráva rekultivace konstatuje existenci skládky již od roku 1975. V roce 1993 byl již předmětný pozemek žalobců pod tělesem skládky, byl oplocen a žalobci tak od roku 1993 na pozemek neměli přístup. Teprve z roku 2018 jsou doklady, ze kterých vyplývá, že část parcely ZE č. hodnota, která byla oddělena dle geometrického plánu Anonymizováno, byla sloučena do nově vzniklé parcely Anonymizováno a následně byl vyhotoven neměřický záznam č. hodnota, na základě kterého došlo k rozdělení pozemku parc. č. hodnota o výměře 29 033 m2, ostatní plocha, skládka, na pozemek Anonymizováno o výměře 28 375 m2 a pozemek parc. č. Anonymizováno o výměře 658 m2. Žalovaná tedy nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí (žalovaná poukázala mj. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016). Druhotným způsobem možného nabytí vlastnického práva žalovanou k předmětnému pozemku je vydržení (uplynutí vydržecí doby), když žalovaná předmětný pozemek užívá v dobré víře a poctivě jej nabyla, po celou dobu od roku 2002 a stejně tak pozemek užíval v dobré víře její právní předchůdce od roku 1995. Držba předmětného pozemku žalovanou je poctivá, pravá a nepřetržitá a s ohledem na její délku došlo žalovanou k vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu žalobců zamítl, a naopak vyhověl vzájemné žalobě žalované na určení, že vlastníkem pozemku parc. č. 435/2 je žalovaná, současně oba žalobce zavázal společně a nerozdílně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 27 932 Kč. Podle odůvodnění rozsudku vyšel soud prvního stupně z následujících skutkových zjištění. Žalobci se na základě kupní smlouvy ze dne 11. 10. 1979 stali vlastníky (SJM) mimo jiné pozemku v D-LV parc. č. hodnota v katastrálním území adresa. Jednalo se o pozemek evidovaný zjednodušeným způsobem – původ pozemku pozemkový katastr – parc. č. hodnota, jehož hranice nebyly v mapě evidence nemovitostí zobrazeny, který byl sloučen do honu označeného jako parc. č. hodnota v užívání Jednotného zemědělského družstva adresa. Ve sbírce listin katastrálního úřadu je uložena listina záznam podrobného měření změn č. hodnota z roku 1992 pro zaměření trvalého záboru skládky adresa. Zápis geometrického plánu zak. č. Anonymizováno pro zaměření trvalého záboru skládky adresa byl proveden pod pvz č. hodnota, následně byl v pvz č. Anonymizováno do evidence nemovitostí proveden zápis kupních smluv dokládajících majetkoprávní vypořádání pozemků tvořících těleso skládky označené jako parc. č. hodnota, jehož vlastníkem se stala obec adresa. Podle výpisu z katastru nemovitostí vyhotoveného dne 9. 10. 1995 byla jako vlastník pozemku parc. č. hodnota vedena obec adresa. Následně, a to na základě kupní smlouvy ze dne 10. 10. 1995, byl pozemek parc. č. hodnota převeden na právnická osoba. Dle výpisu z katastru nemovitostí prokazujícího stav evidovaný k 1. 2. 2002 byla jako vlastník pozemku parc. č. hodnota vedena právnická osoba. Na základě kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2002 byl pozemek parc. č. hodnota převeden na žalovanou. Žalovaná byla jako výlučný vlastník pozemku parc. č. hodnota vedena ještě k datu 15. 10. 2018. Předmětný pozemek byl součástí skládky, která byla povolena v roce 1992, kolaudována v roce 1993. V roce 1993 již byl původní pozemek žalobců pod tělesem skládky, areál skládky byl oplocen, na pozemek nebyl přístup. Jak společnost právnická osoba tak žalovaná nabyly pozemky tvořící areál skládky (tedy i parc. č. hodnota) s úmyslem mít je pro sebe a provozovat je jako areál skládky. Skládka se na pozemcích dosud nachází a je provozována. Teprve v roce 2019 provedl katastrální úřad na základě žádosti žalobce a) šetření v katastrálním operátu katastrálního území adresa a zjistil, že ve sbírce listin jsou založeny listiny o vlastnickém právu více osob k téže části zemského povrchu (jak je podrobně rozepsáno v bodě 5. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Jednalo se o část pozemku ZE – původ PK – parcela č. hodnota o výměře 658 m2. Pro grafické vyjádření duplicitního vlastnictví vyhotovil katastrální úřad technický podklad – neměřický záznam č. hodnota, ve kterém oddělil předmětnou část parcely č. hodnota o výměře 658 m2 v souladu s podklady uloženými v měřické dokumentaci a sbírce listin a nově vzniklou parcelu označil parcelním číslem Anonymizováno a založil list vlastnictví č. hodnota, katastrální území adresa, kde byl proveden zápis vlastnického práva duplicitně ve prospěch žalobců i žalované. Zbylá část parcely č. hodnota je nadále evidována na listu vlastnictví č. hodnota (vlastník žalovaná) jako parc. č. Anonymizováno o výměře 28 375 m2.

4. Okresní soud konstatoval, že se v daném případě jedná o určovací žaloby podle § 80 o. s. ř., proto musí být dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Jestliže není naléhavý právní zájem prokázán, je to důvodem pro zamítnutí žaloby. Při nedostatku naléhavého právního zájmu se soud věcně žalobou vůbec nezabývá. Zatímco u žaloby a vzájemné žaloby na určení vlastnického práva prvostupňový soud naléhavý právní zájem v souladu s judikaturou shledal, protože oběma stranám jde o to, aby byl odstraněn duplicitní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí, tak u žaloby na určení, že uživatelem předmětného pozemku a provozovatelem skládky situované na tomto pozemku je žalovaná, podle názoru okresního soudu žalobci naléhavý právní zájem netvrdili a neprokázali. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na judikaturu vyjádřenou zejména v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016, který přijal a odůvodnil závěr, že „podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (k tomu srov. § 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí“. Podrobně rozebral i další rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zabývající se otázkou dobré víry, přičemž měl za to, že žalovaná při uzavírání smlouvy neměla žádné pochybnosti o tom, že kupuje pozemek od vlastníka. Jak potvrdil ve své výpovědi jednatel žalované tituly před jménem právnická osoba, který byl jedním z jednatelů i době uzavíraní předmětné kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2002, smlouvu podepisoval jeden z tehdejších jednatelů tituly před jménem jméno FO, o nákupu „skládky“ však byli podrobně informováni všichni jednatelé. Nic nenasvědčovalo tomu, že by s pozemky či jejich částmi mohl být nějaký problém. Co se týká pozemku parc. č. hodnota, ten byl v době uzavírání smlouvy zapsán jako jeden velký pozemek, statutární zástupci právnická osoba informovali žalovanou (její statutární orgán), že všechny pozemky kupovali od obce adresa, která byla jejich předchozím vlastníkem. Všechny nemovitosti, které byly předmětem převodu dle kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2002, sloužily k provozování skládky, žalovaná to převzala a od té doby, co se stala vlastníkem, ve stejném rozsahu skládku stále provozuje. V době uzavření kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2002 byl celý areál skládky oplocen, tak je tomu dosud. Žalovaná kupovala pozemek parc. č. hodnota v dobré víře ve správnost zápisu do katastru nemovitostí, stejně tak její právní předchůdkyně právnická osoba., neměla důvod pochybovat o tom, že vlastníkem pozemku parc. č. hodnota je obec adresa. Okresní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že v projednávané věci jde o tzv. dobrověrné nabytí vlastnického práva na straně žalované, která se stala vlastnicí předmětného pozemku na základě kupní smlouvy ze dne 2. 9. 2002. Žalovaná (její statutární orgán) nemohla ani při vynaložení veškerého úsilí, které po ní lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. I kdyby nedošlo k nabytí vlastnického práva na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí, došlo by k nabytí vlastnického práva na základě vydržení (uplynutím vydržecí doby) podle § 134 odst. 1 obč. zák., když žalovaná pozemek užívala v dobré víře, a poctivě jej nabyla, po celou dobu od uzavření kupní smlouvy z 2. 9. 2002 a stejně tak pozemek v dobré víře užívala její právní předchůdkyně právnická osoba., od uzavření kupní smlouvy z 10. 10. 1995. Držba předmětného pozemku žalovanou je poctivá, pravá a nepřetržitá a s ohledem na její délku by tak došlo k vydržení vlastnického práva. Žalovaná až do doby, kdy byla vyrozuměna katastrálním úřadem o zjištěné duplicitě vlastnického práva (přípis katastrálního úřadu ze dne 14. 1. 2019), nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že je vlastníkem dané části zemského povrchu (parc. č. 435/2 vznikla pro účely grafického vyjádření duplicitního vlastnictví žalobců a žalované k části původního pozemku parc. č. hodnota, jak je podrobně rozepsáno v přípisech katastrálního úřadu ze dne 14. 1. 2019 a 30. 11. 2022). Vzhledem k výše uvedenému okresní soud zamítl žalobu o určení, že vlastníky (SJM) pozemku parc. č. Anonymizováno, katastrální území adresa, jsou žalobci a vyhověl vzájemnému návrhu žalované a určil, že vlastníkem tohoto pozemku je žalovaná.

5. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání žalobci, kteří namítali, že „bez právního podkladu nelze nic převést na jiný subjekt“. Jelikož jako vlastníci nikdy nedali souhlas k převodu pozemku parc. č. Anonymizováno, jsou (musí být) nadále jeho vlastníky. Na katastru nemovitostí jim nedokázali vysvětlit, jak došlo k chybě a zápisu duplicitního vlastnictví. Žalobci jsou přesvědčeni, že žalovaná musela vědět, že pozemek je v SJM žalobců. Je zřejmé, že na podvodu či odcizení pozemku se musel podílel i katastrální úřad. Dle žalobců není možné, aby žalovaná neměla žádné pochybnosti o tom, že kupuje od vlastníka. Je vyloučeno, aby bez souhlasu a vědomí původního vlastníka byl zapsán další vlastník k jednomu pozemku. Okolnost, že neučinili od roku 1990, kdy se dozvěděli o výkupu pozemků pro skládku, až do roku 2018 žádné kroky na ochranu vlastnického práva k pozemku, je nerozhodná, protože „krádež zůstane navždy krádeží“. Žalobci navrhovali, aby odvolací soud napadený rozsudek okresního soudu zrušil.

6. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného. Žalobci přehlížejí, že označení pozemku parc. č. hodnota vzniklo až později na základě činnosti katastrálního úřadu v roce 2019. Do této doby zde duplicitní zápis nebyl a označení pozemku parc. č. hodnota neexistovalo. Žalovaná tudíž nemohla v době uzavírání kupní smlouvy zjistit vlastnictví k pozemku parc. č. hodnota, kupovala celý pozemek parc. č. hodnota a v době uzavírání kupní smlouvy, jako vlastník celého pozemku parc. č. hodnota, byla vedena společnost právnická osoba a tento pozemek kupovala od obce adresa, která rovněž byla vedena jako výlučný vlastník celého pozemku. V odvolání žalobci opomíjí skutečnost, že samotný žalobce a) při jednání 24. 11. 2025 výslovně uvedl, že věděl o tom, že „má ten pozemek“ v katastrální území adresa (původně parc. č. hodnota), věděl, že se tam vykupují pozemky kvůli skládce, že se výkup pozemků týká více osob. Někdy v roce 1990 jednal se starostou obce ohledně uzavření kupní smlouvy. Věděl, že ostatní uzavírali smlouvy a že dostali vyplacené peníze, týkalo se to 16 nebo 17 vlastníků, s ním uzavřená smlouva nebyla, on se o to nezajímal, což odůvodňoval tím, že byl od roku 2000 do roku 2010 v zahraničí a teprve v roce 2018 podal žádost o prošetření vlastnictví na katastrální úřad. Žalobce a) od roku 1990, kdy se dozvěděl, že se vykupují pozemky kvůli skládce, neučinil ničeho, co by směřovalo k uzavření kupní smlouvy a poté co skládka byla provozována, nikdy neučinil ať už vůči obci, společnosti právnická osoba, nebo proti žalované žádné právní jednání, které by zpochybňovalo vlastnictví obce, společnosti právnická osoba, nebo vlastnictví žalované, to učinil až v druhé polovině roku 2018, kdy se obrátil na katastrální úřad a teprve po vyrozumění o duplicitním vlastnictví, se obrátil na žalovanou.

7. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

9. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 4 až 17 a shrnutá v bodě 19 napadeného rozsudku proto odvolací soud jako správná a úplná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje.

10. Odvolací soud se ztotožňuje i s právním posouzením věci soudem prvního stupně a nemá co podstatného k němu dodat. Odvolací námitky žalobců nejsou důvodné. Mylná je zejména jejich představa, že žalovaná, resp. její právní předchůdkyně společnost právnická osoba nemohly nabýt vlastnické právo převodem (na základě kupní smlouvy) od nevlastníka, tj. obce adresa. Je pravdou, že až do účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku právní řád neupravoval výslovně tzv. nabytí od nevlastníka. Nicméně soud prvního stupně správně poukázal na to, že k tomuto závěru dospěla judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího, která byla v napadeném rozsudku náležitě citována. Jestliže totiž osoba nabyla nemovitost od osoby zapsané ve veřejném seznamu jako vlastník a byla při tom v dobré víře, že zápis odpovídá skutečnému právnímu stavu, mohla vlastnické právo nabýt i tehdy, nebyl-li převodce skutečným vlastníkem. Smyslem této ochrany je zachování právní jistoty a důvěry ve veřejné seznamy. Tento právní institut představuje zásadní průlom do tradiční zásady „nikdo nemůže na druhého převést více práv, než sám má“ (nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet). Hlavním důvodem institutu nabytí od nevlastníka je potřeba nalézt rozumný kompromis mezi ochranou vlastnického práva původního vlastníka a ochranou dobré víry poctivého nabyvatele. Právní řád musí chránit ty, kteří jednají v důvěře v pravdivost údajů ve veřejných seznamech jako je katastr nemovitostí a nenesou žádnou vinu na pochybení svých předchůdců. Pokud by mohl původní vlastník kdykoliv žádat věc zpět, došlo by k rozvratu celého řetězce následně uzavřených smluv. Kupující by si nikdy nemohli být jisti, zda je jejich vlastnictví nezpochybnitelné. Původní vlastník tak o své vlastnictví přijde a zůstane mu pouze právo na náhradu vzniklé škody vůči neoprávněnému převodci. Samotná skutečnost, že žalobci neuzavřeli převodní smlouvu, proto ještě sama o sobě nevylučuje pozdější nabytí vlastnického práva jinou osobou na základě principu ochrany dobré víry. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná při uzavírání kupní smlouvy dne 2. 9. 2002 jednala v dobré víře. V době uzavření smlouvy: i) parcela č. hodnota byla v katastru nemovitostí zapsána na společnost právnická osoba, ii) společnost právnická osoba byla jako vlastník evidována již řadu let, iii) před jejím zápisem byla jako vlastník evidována obec adresa, iv) v katastru nebyla vyznačena žádná poznámka spornosti ani jiná skutečnost zpochybňující vlastnické právo převodce, v) předmětný pozemek byl součástí dlouhodobě provozovaného areálu skládky. Nelze přisvědčit tvrzení žalobců, že žalovaná „musela vědět“, že skutečnými vlastníky jsou oni. Pro takový závěr nesvědčí jediný důkaz. Naopak všechny provedené důkazy vypovídají o tom, že žalovaná důvod k pochybnostem neměla. Odvolací soud proto považuje právní závěr o nabytí vlastnického práva žalovanou od nevlastníka na základě její dobré víry za správný. Pro úplnost lze dodat, že v daném případě byla v roce 1995 neoprávněným převodcem obec adresa, kdy k pochybení došlo již v roce 1992, tzn. ještě před vznikem katastrálních úřadů v době, kdy evidenci nemovitostí podle zákona č. 22/1964 Sb. vedly orgány geodézie a kartografie prostřednictvím svých jednotlivých středisek geodézie. Pozemek žalobců evidovaný ve zjednodušené evidenci jako parcela č. hodnota byl totiž při realizaci skládky sloučen do pozemku parc. č. hodnota, aniž by žalobci uzavřeli s obcí adresa kupní smlouvu. Z provedeného dokazování není zřejmé, z jakých důvodů k tomuto pochybení došlo, nicméně pro účely rozhodnutí projednávané věci nebylo toto zjištění potřebné.

11. Správný je rovněž alternativní závěr soudu prvního stupně o vydržení. I kdyby totiž nebyly splněny podmínky nabytí od nevlastníka, byla prokázána nepřetržitá oprávněná držba pozemku nejméně od roku 2002 žalovanou, přičemž její právní předchůdkyně držela pozemek od roku 1995. Po celou tuto dobu: i) pozemek byl součástí provozované skládky, ii) držitelé vystupovali jako vlastníci, iii) byli jako vlastníci vedeni v katastru nemovitostí, iv) nikdo jejich vlastnictví nezpochybňoval. Žalovaná se tak nacházela v dobré víře, že jí pozemek patří, a vydržecí doba podle § 134 odst. 1 obč. zák. uplynula mnohonásobně ještě před vznikem duplicitního zápisu v roce 2019. Účelem institutu vydržení je přeměna dlouhodobého faktického stavu v právní jistotu. Slouží k narovnání situací, kdy někdo užívá majetek jako vlastní, ale z formálně-právního hlediska není jeho skutečným majitelem. Právo chrání osobu, která oprávněně věří, že jí věc (např. pozemek) po právu patří, a svědomitě o ni pečuje. Pokud se někdo o určitou věc stará a hospodaří na ní po zákonem stanovenou dobu, právo tuto péči upřednostní před nečinností původního vlastníka. Po letech faktického užívání se odstraňují nejistoty ohledně vlastnictví, což předchází vlečeným soudním sporům a stabilizuje právní vztahy. Vydržení pomáhá narovnat případy, kdy byly smlouvy o převodu neplatné nebo došlo k chybám v katastru, přičemž strany o této vadě nevěděly, což je i případ žalované. Odvolací soud současně připomíná, že dobrá víra držitele se posuzuje objektivně. Okolnost, že ve sbírce listin byly později dohledány listiny svědčící ve prospěch žalobců, sama o sobě neznamená, že žalovaná nebo její právní předchůdkyně nebyly oprávněnými držiteli. Lze uzavřít, že žalovaná nejpozději vydržením v roce 2012 vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla.

12. Konečně soud prvního stupně správně dovodil nedostatek naléhavého právního zájmu podle § 80 o. s. ř. u žaloby na určení uživatele pozemku a provozovatele skládky. Mezi účastníky nebylo sporné, že skládku fakticky provozuje žalovaná. Žalobci netvrdili žádné konkrétní právní důsledky, které by pro ně z požadovaného určení vyplývaly, ani nevysvětlili, jakým způsobem by takové rozhodnutí odstranilo existující nejistotu v jejich právním postavení. Požadované určení proto postrádá preventivní funkci určovací žaloby.

13. Vzhledem k výše uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. potvrdil, neshledav důvody ani k revizi nákladového výroku, proti kterému ostatně nesměřovaly žádné konkrétní odvolací námitky.

14. Žalovaná měla v odvolacím řízení úspěch, proto má podle § 224 odst. 1 za použití 142 odst. 1 o. s. ř. vůči žalobcům právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Na rozdíl od řízení před soudem prvního stupně odvolací soud nespatřoval žádné důvody pro moderaci náhrady nákladů odvolacího řízení.

15. Odvolací soud považoval za účelně vynaložené náklady na právní zastoupení žalované, jejichž výši určil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a to za 2 úkon právní služby (sepis vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 3 700 Kč (z punkta 65 000 Kč) podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. Vedle odměny má žalovaná právo dále na paušální náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 900 Kč, tj. celkem 8 300 Kč. Tuto částku je třeba zvýšit podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 1 743 Kč, neboť zástupce žalované 1 je plátcem daně z přidané hodnoty. Náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 10 043 Kč zavázal odvolací soud zaplatit oba žalobce, a to společně a nerozdílně (§ 713 odst. 2 o. z.). Proti tomuto rozhodnutí je možno podat dovolání, jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Okresního soudu v Opavě. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí nebo exekuční návrh.