16 Co 80/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta . sídlem Adresa advokáta proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená opatrovnicí Jméno opatrovnice advokátkou se sídlem adresa o 424 578 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 20. 8. 2024, č. j. 19 C 80/2020-274

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Řízení bylo zahájeno dne 20. 2. 2020, kdy byl Okresnímu soudu ve Vsetíně (pobočce ve Valašském Meziříčí) doručen návrh žalobce na vydání elektronického platebního rozkazu (žaloba), kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit mu částku 424 578 Kč s úroky z prodlení. Uvedenou peněžní částku požaduje žalobce z titulu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 7. 2015 do 31. 12. 2019, jež měla žalobci vzniknout v důsledku nemoci z povolání (oboustranná chronická distálně senzitivně motorická neuropatie), která se u něj projevila v průběhu výkonu práce pro žalovanou a byla mu diagnostikována dne 29. 9. 1989. Ohledně výpočtu výše náhrady za žalované období žalobce odkázal na znalecký posudek , tituly před jménem, , adresa, .

2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila prostřednictvím ustanoveného opatrovníka a v řízení se bránila především námitkou promlčení nároku za období před 20. 2. 2017 a dále nedostatkem pasivní věcné legitimace s tím, že žalovaná je v konkursu a škoda vznikla před 1. 1. 1993, proto měl být žalován správce konkursní podstaty. Rozporovala také výpočet výše škody.

3. Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20. 7. 2022, č. j. 19 C 80/2020-142 jednak zamítl žalobu co do částky 289 939 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 134 639 Kč s úroky z prodlení (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Okresní soud dospěl k závěru, že žalobce byl zaměstnán u předchůdce žalované od 1. 9. 1980 do 29. 1. 1993 a trpí nemocí z povolání, která byla u něj zjištěna ke dni 29. 9. 1989 a stále trvá. Jedná se o zdravotní omezení, které mělo v celém období od roku 1989 do 2019 vliv na schopnost žalobce k výkonu práce a vyřazuje jej ze všech prací, u kterých je přítomna složka, kvůli které nemoc z povolání vznikla. Žalobce podle závěru okresního soudu nemůže pracovat v riziku vibrací přednášených na ruce, v chladu a vlhku a s nadměrnou fyzickou zátěží horních končetin. Na skutková zjištění a závěry navázal okresní soud právním hodnocením, při kterém se v první řadě zabýval pasivní věcnou legitimací. Dospěl přitom k závěru, že ačkoliv se rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 5201/2007, ze dne 22. 10. 2008 vztahuje ke škodě vzniklé po 1. 1. 1993, je v daném případě za škodu na zdraví žalobce odpovědná žalovaná. V opačném případě by žalobci bylo upřeno jeho právo domáhat se svého nároku. Okresní soud poukázal na to, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil až 29. 1. 1993 a v období trvání pracovního poměru a zároveň v období, kdy škoda vznikla, již byla žalovaná pro případ své odpovědnosti ze zákona pojištěna. Současně však okresní soud shledal pohledávku žalobce za dobu od 1. 7. 2015 do 19. 2. 2017 (resp. jednotlivá měsíční plnění v tomto období) promlčenou. Okresní soud nepřisvědčil námitce žalobce o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy s tím, že žalobce bez ohledu na tvrzenou nespolupráci se správcem konkurzní podstaty mohl podat předmětnou žalobu u soudu. Nadto správce konkurzní podstaty žalované a žalovaná jsou odlišnými subjekty a případná pochybení správce konkurzní podstaty nelze přičítat k tíži žalované. Za zbývající žalované období od 20. 2. 2017 do 31. 12. 2019 již shledal okresní soud nárok žalobce co do základu jako důvodný, když v uvedeném období žalobci vznikla škoda a náleží mu proto náhrada za ztrátu na výdělku ve výši rozdílu mezi skutečně dosaženým výdělkem a výdělkem, který žalobce dosahoval u žalované před vznikem škody s přihlédnutím k jeho valorizaci. Rozhodný měsíční výdělek žalobce, do kterého mu má být doplácena renta, určil okresní soud podle průměrného čistého příjmu žalobce u žalované za dobu od června 1988 do prosince téhož roku, vyčíslil jej na 2 381 Kč a takto zjištěný průměrný měsíční příjem dále valorizoval, a to (mimo jiné) na 14 946 Kč měsíčně pro rok 2017, 15 470 Kč měsíčně pro rok 2018 a na 15 996 Kč měsíčně pro rok 2019. Od rozhodných výdělků pro období od 20. 2. 2017 do 31. 12. 2019 pak soud odečetl příjmy žalobce v letech 2017 až 2019. Konkrétně za leden až květen 2017 vycházel okresní soud z příjmů žalobce u společnosti , právnická osoba, . a pro období, kdy žalobce podnikal, vyšel okresní soud z jeho daňových přiznání s tím, že od zjištěného hrubého příjmu odečetl výdajový paušál 60 %, zálohu na daň, odvody na sociální a zdravotní pojištění a slevu na poplatníka.

4. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 13. 7. 2013, č. j. 16 Co 219/2022-190 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Za stěžejní vadu v postupu okresního soudu, která se promítla prakticky do všech jeho dílčích závěrů, považoval odvolací soud skutečnost, že z rozhodnutí soudu prvního stupně nevyplývalo, zda, z jakých důvodů a především kdy vlastně žalobci nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z důvodu nemoci z povolání vznikl a tuto skutečnost nebylo lze zjistit ani z obsahu spisu. Odvolací soud zdůraznil, že bez ohledu na rozhodnou právní úpravu totiž platí, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání tvoří jediný celek, byť je vyplácena v jednotlivých (zpravidla měsíčních) plněních. Takový nárok musí nejprve vzniknout, přičemž pro vznik nároku poškozeného na tuto náhradu není rozhodující den zjištění nemoci z povolání, ale nárok vzniká až tehdy, kdy se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. Z obsahu spisu nebylo zřejmé, jakým způsobem „probíhal“ pracovní poměr žalobce v době po zjištění nemoci z povolání (tj. od 29. 9. 1989) do jeho skončení (29. 1. 1993), včetně toho, jakým způsobem a z jakých důvodů byl tento pracovní poměr rozvázán a zejména kdy došlo u žalobce k poklesu jeho výdělku pro následky nemoci z povolání. Do doby, než bude okamžik vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a s tím spojený okamžik vzniku škody postaven najisto, nelze se zabývat dalšími okolnostmi. Tento okamžik je totiž určující v první řadě pro stanovení průměrného výdělku žalobce, do kterého má být (se zohledněním příslušných valorizací) příjem žalobce prostřednictvím renty dorovnáván, protože východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je právě průměrný (pravděpodobný) výdělek poškozeného před vznikem škody. K výpočtu rozhodného průměrného (pravděpodobného) výdělku odvolací soud dodal, že se jedná především o otázku právní a její vyřešení v právních otázkách nelze přesouvat na znalce.

5. Odvolací soud rozvedl, že další právní otázkou, pro kterou je určující okamžik vzniku škody, je otázka pasivní věcné legitimace. Není sporu o tom, že žalovaná je již od 21. 4. 1998 v konkursu (v režimu zákona číslo 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), který dosud nebyl ukončen a po dobu trvání konkursu je třeba z hlediska subjektivity rozlišovat mezi úpadcem (žalovanou) a správcem konkursní podstaty. Oba subjekty mají po dobu konkursu způsobilost být účastníkem řízení a z hlediska jejich věcné legitimace je rozhodující, zda nároky, o které v řízení jde, se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo mají být uspokojeny z tohoto majetku [viz § 14 odst. 1 písm. d) zákona o konkursu a vyrovnání]. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5201/2007 konstatoval a formuloval závěr, že škodu při nemoci z povolání, za níž odpovídá zaměstnavatel podle § 190 odst. 3 zákoníku práce (s výjimkou státu) a která vznikla po 1. 1. 1993 a u zaměstnavatelů, kteří byli smluvně pojištěni pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání v době do dne 31. 12. 1992, též za trvání tohoto pojištění, hradí za zaměstnavatele příslušná pojišťovna. Uvedené platí i tehdy, byl-li na majetek zaměstnavatele prohlášen konkurs podle zákona o konkursu a vyrovnání s tím, že prohlášením konkursu není a nemůže být dotčena povinnost příslušné pojišťovny ze zákonného pojištění (popřípadě dřívějšího smluvního pojištění) odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání. Nárok zaměstnance na náhradu této škody tak nepředstavuje pohledávku, která by mohla (měla) být hrazena z konkursní podstaty, povinnost hradit tuto škodu proto nesouvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty a pokud není škoda vzniklá následkem nemoci z povolání hrazena příslušnou pojišťovnou dobrovolně, může se poškozený zaměstnanec svých nároků domáhat (pořadem práva) proti úpadci (obdobně, jako kdyby na jeho majetek vůbec nebyl prohlášen konkurs). Správce konkursní podstaty tak není ve sporu o náhradu této škody věcně legitimován a žaloba, kterou se poškozený zaměstnanec domáhal po správci konkursní podstaty, aby mu nahradil (z konkursní podstaty) škodu z nemoci z povolání, za níž odpovídá úpadce, nemůže být úspěšná. Je proto třeba v první řadě zjistit, zda a kdy vůbec škoda (tj. ztráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v souvislosti s jeho nemocí z povolání) žalobci vznikla. Odvolací soud uzavřel, že okresní soud se dosud nezabýval všemi okolnostmi rozhodnými pro určení okamžiku vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a ani účastníci (zejména žalobce) dosud rozhodující skutečnosti v tomto směru nevylíčili. Povinností okresního soudu bylo poskytnout žalobci potřebné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což okresní soud neučinil, přičemž potřeba doplnění skutkových tvrzení a důkazů vyplývá z odlišného právního názoru odvolacího soudu na okamžik vzniku nároku žalobce na předmětnou náhradu, resp. na vymezení skutečností právně významných pro určení tohoto okamžiku. Porušení poučovací povinnosti ze strany okresního soudu je tak vadou řízení podle § 213b odst. 2 o. s. ř., kterou nebylo lze napravit v průběhu odvolacího řízení.

6. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 424 578 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice na účet Okresního soudu ve Vsetíně na nákladech znalečného a nákladech opatrovnice žalované 116 370 Kč (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Soud prvního stupně po doplnění dokazování zjistil, že nemoc z povolání byla zjištěna u žalobce v létě roku 1989 v rámci sedmidenního vyšetření v , Anonymizováno, nemocnici. Samotný žalobce tvrdil, že po tomto vyšetření nebyl v pracovní neschopnosti, ale ihned nastoupil do práce. Nevykonával však původní práci brusiče odlitků a lakýrníka, nýbrž z důvodu nemoci z povolání byl převeden na jinou méně placenou práci v dopravě, a to až do rozvázání pracovního poměru u žalované ke dni 29. 1. 1993. Podle názoru okresního soudu bylo ze mzdového listu rok 1992 prokázáno, že žalobce minimálně v roce 1992 pobíral „dávky označené jako nemoc z povolání s kódem 723“. Žalobce sice tvrdil, že se jednalo o výplatu tzv. hmotné pomoci, nicméně zmiňované číselné označení odkazuje na tehdy platné označení zjištěné nemoci z povolání - neuropatie horních končetin. Okresní soud měl za to, že šlo o náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, což koresponduje s tím, že tuto náhradu pobíral toliko v prvním pololetí roku 1992, jelikož od 1. 8. 1992 již podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná a jak sám tvrdil s žalovanou se dohodl na poskytnutí neplaceného volna až do skončení pracovního poměru. Mzdové listy žalobce za zbývající období po zjištění nemoci z povolání od roku 1989 do ledna 1993 (tj. s výjimkou části roku 1992, resp. souhrnného mzdového listu za rok 1992) se již nedochovaly. Soud prvního stupně proto akcentoval zejména tu skutečnost, že samotný žalobce u jednání dne 24. 4. 2024 potvrdil, že po převedení na jinou méně placenou práci v dopravě po zjištění nemoci z povolání jej žalovaná „dorovnávala“ do průměrného výdělku. Za dané situace vyšel okresní soud z toho, žalobci vznikla škoda (došlo u něj k poklesu výdělku pro následky nemoci z povolání) nejpozději od 1. 8. 1989, kdy byl přeřazen, jak sám tvrdí, na jinou méně placenou práci. Náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobce pobíral minimálně v průběhu roku 1992. Jelikož nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalobci vznikl přede dnem 1. 1. 1993, je třeba jej uplatnit vůči správci konkursní podstaty, přičemž tyto pohledávky mají při rozdělení výtěžku přednostní postavení podle § 31 odst. 3 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání. Žalovaná tudíž není pasivně věcně legitimována a z tohoto důvodu okresní soud žalobu zamítl, aniž by se zabýval námitkou promlčení.

7. Proti rozsudku okresního soudu podal odvolání žalobce, který předně setrval na názoru, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy. Dále nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že mu vznikla škoda ve formě ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti již ke dni 1. 8. 1989. V období od 1. 8. 1989 do 1. 1. 1993 totiž nebylo možné vypočíst konkrétní výši náhrady za ztrátu na výdělku, jelikož jeho zdravotní stav v této době ještě nebyl ustálený. Zdravotní stav se ustálil nejdříve až po 1. 1. 1993, proto je v tomto sporu pasivně legitimována žalovaná, nikoli správce konkursní podstaty. Vzhledem k výši částek, které měly být žalobci vypláceny v roce 1992, lze usuzovat, že šlo o částky vyplacené ad hoc, nikoli o náhradu za ztrátu na výdělku, kterou by měl pobírat dlouhodobě. U odvolacího jednání doplnil, že se jednalo zřejmě o nemocenské dávky, protože byl z důvodu nemoci z povolání v roce 1992 v dočasné pracovní neschopnosti, čemuž nasvědčuje skutečnost, že tato položka mu byla vyplacena celkem za 50 dnů, zatímco náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se neposkytuje podle počtu dnů, ale jako jednotlivá měsíční plnění ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem před vznikem škody a výdělkem po zjištění nemoci z povolání. Právě k prokázání skutečnosti, že sporné částky zúčtované ve mzdovému listu za rok 1992 nepředstavovaly náhradu za ztrátu na výdělku, navrhl výslech své matky , jméno FO, , která dlouhodobě pracovala jako kontrolní orgán finanční správy a věnovala se mzdové agendě. Tato svědkyně by tak byla schopna vyjádřit se k problematice označování jednotlivých položek ve mzdových listech příslušným kódem. Soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl tento navržený důkaz. Žalobce ke sporným částkám opakovaně uváděl, že se podle něj jedná „toliko o dorovnání mzdy za přeřazení na méně placenou pozici“. Údaje ve mzdových listech za rok 1992 jsou v rozporu s výpisem ČSSZ z osobního listu důchodového pojištění, podle něhož žalobci není evidován za rok 1992 žádný vyměřovací základ. Nesouhlasil také s rozhodnutím o nákladech řízení státu, který nemá podle § 148 odst. 1 o. s. ř. právo na jejich náhradu, protože jsou u něj splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl.

8. Žalovaná navrhla (prostřednictvím opatrovnice) potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že tvrzení žalobce, že jeho zdravotní stav se stabilizoval až po 1. 1. 1993, je účelové a nepodložené. Žalobce dosud nic takového netvrdil a ani to nevyšlo jiným způsobem v řízení najevo (zejména ze zdravotní dokumentace). Soud prvního stupně správně dovodil, že žalobci vznikla škoda ke dni 1. 8. 1989 poté, co byl po zjištění nemoci z povolání přeřazen na méně placenou práci.

9. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek, jakož i řízení mu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je důvodné toliko v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení státu.

10. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

11. Soud prvního stupně dospěl na základě provedených a správně (v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř.) vyhodnocených důkazů ke správným skutkovým zjištěním a jeho skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování. Skutková zjištění popsaná v bodech 6 až 8, 10 a 12 až 14 napadeného rozsudku odvolací soud jako správná přejímá a pro stručnost na ně v plném rozsahu odkazuje, a to s výjimkou zjištění nemoci z povolání, která byla ve skutečnosti dle obsahu spisu (zejména znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, ) uznána lékařským posudkem ze dne 28. 9. 1989, s tím, že jako datum zjištění nemoci z povolání bylo uvedeno 29. 6. 1989. Ke zjištění nemoci z povolání došlo v době hospitalizace žalobce na , adresa, od 29. 6. 1989 do 6. 7. 1989. Jelikož soud prvního stupně se nezabýval skutečností, zda žalovaná (resp. její právní předchůdce) byla v době do 31. 12. 1992 smluvně pojištěna pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání u , právnická osoba, , a.s. [srov. § 1 odst. 1 písm. a) a § 18 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání], odvolací soud tuto skutečnost ověřil, přičemž ze sdělení , právnická osoba, . ze dne 2. 7. 2025 vyplývá, že žádné záznamy o smluvním pojištění žalované v období do 31. 12. 1992 nebyly v archivech nalezeny. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyhodnotil jako nadbytečný výslech svědkyně , jméno FO, , a to z důvodů, které budou uvedeny níže. Další důkazy odvolací soud neprovedl, protože nebyly navrženy a ani v zákonném smyslu nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu.

12. Odvolací soud předně opakuje závěr vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí, že bez ohledu na rozhodnou právní úpravu platí, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti jako jeden z dílčích nároků z odpovědnosti za škodu při nemocech z povolání tvoří jediný celek, byť je vyplácena v jednotlivých (zpravidla měsíčních) plněních, a že pro vznik nároku poškozeného na tuto náhradu není rozhodující den zjištění nemoci z povolání, ale nárok vzniká až tehdy, kdy se poškozenému zaměstnanci snížil výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 1995, sp. zn. 6 Cdo 81/94, nebo rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 2. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod č. , hodnota, ). Soud prvního stupně se v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu zabýval okolnostmi rozhodnými pro určení okamžiku vzniku nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti a zcela důvodně v tomto směru vyšel ze spontánního vyjádření samotného žalobce, který v reakci na poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. tvrdil, že z důvodu nemoci z povolání byl od 1. 8. 1989 přeřazen z práce lakýrníka a brusiče odlitků na jinou méně placenou práci, a to na pomocné práce v dopravě (pomocný dělník, pomocný vazač u jeřábu a v zimním období jako balič v expedici), resp. u jednání před soudem prvního stupně dne 24. 4. 2024 žalobce doplnil, že po tomto převedení na jinou méně placenou práci v dopravě po zjištění nemoci z povolání jej žalovaná „dorovnávala“ do průměrného výdělku. Odvolací soud souhlasí s názorem okresního soudu, že žalovaná, resp. její právní předchůdce (státní podnik , právnická osoba, ) neměly podle tehdejší právní úpravy žádný jiný právní důvod poskytovat žalobci „dorovnání do průměrného výdělku“ než právě z důvodu odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání, a to jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Ostatně skutečnost, zda žalovaná nebo její právní předchůdce vskutku vypláceli žalobci po převedení na jinou práci náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či nikoliv, není pro posouzení projednávané věci významné, jelikož pro závěr, zda a kdy došlo ke vzniku tohoto názoru je podstatné pouze to, kdy se žalobci snížil výdělek proto, že nemohl vykonávat dosavadní práci pro onemocnění nemocí z povolání. K tomu dle samotného žalobce došlo bezprostředně poté, co se vrátil do práce po sedmidenní hospitalizaci na , adresa, od 29. 6. 1989 do 6. 7. 1989, kdy mu byla diagnostikována nemoc z povolání (oboustranná chronická distálně senzitivně motorická neuropatie), pro kterou nebyl schopen vykonávat původní práci a byl proto předen na jinou méně placenou práci, čímž u něj v příčinné souvislosti s nemocí z povolání došlo ke snížení výdělku. Je proto nadbytečné zabývat se tím, co představovaly částky, které byly žalobci zúčtovány k výplatě k některých měsících roku 1992 pod položkou označenou ve výplatních lístcích a mzdovém listě jako „161 NEM. POV.“, přičemž minimálně z tohoto důvodu by byl nadbytečný také výslech svědkyně , jméno FO, . Mzdové doklady se s výjimkou části roku 1988 a 1992 již nedochovaly, je proto prakticky nemožné „objektivně ověřit“, zda a kdy došlo po převedení žalobce na jinou práci k poklesu jeho výdělku, nicméně je třeba přihlédnout k tomu, že žalobce při podání žaloby ohledně výpočtu výše náhrady za ztrátu na výdělku odkázal na znalecký posudek , tituly před jménem, , adresa, , která rovněž vycházela z toho, že žalobci vznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v roce 1989. Změna postoje žalobce, který až následně v průběhu řízení začal tvrdit, že ztráta na výdělku mu vznikla až po 1. 1. 1993, je tudíž jednoznačně účelová a nevěrohodná, neboť ji žalobce učinil v reakci na předcházející kasační rozhodnutí odvolacího soudu, z něhož vyplynulo, že tato okolnost má zásadní vliv mj. na otázku pasivní věcné legitimace. Obdobně to platí i o odvolací námitce žalobce, že jeho zdravotní stav se ustálil až po 1. 1. 1993. Ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, je totiž zřejmé, že bezprostředně po sedmidenní hospitalizaci na , adresa, od 29. 6. 1989 do 6. 7. 1989 se žalobce vrátil do práce (nebyl uznán dočasně práce neschopným) a že podle lékařské zprávy ze dne 14. 7. 1989 (viz strana čtyři znaleckého posudku) se u žalobce jednalo z důvodu nemoci z povolání o trvalé vyřazení z rizika vibrací, chladu a nadměrné zátěže HKK, což potvrdila i znalkyně. Je přitom logické a vysoce pravděpodobné, že přeřazením na jiné (lehčí) pomocné práce došlo nejpozději od 1. 8. 1989 u žalobce k poklesu výdělku, který dosahoval při výkonu původní práce lakýrníka a brusiče odlitků. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci vznikl nejpozději ke dni 1. 8. 1989 nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti.

13. Vzhledem k tomu, že škoda žalobci vznikla do 31. 12. 1992 a že žalovaná nebyla v tomto období ani smluvně pojištěna pro případ své odpovědnosti za škodu při nemoci z povolání, je ohledně tohoto nároku pasivně věcně legitimován správce konkursní podstaty, nikoli žalovaná jako úpadce, jak správně uzavřel soud prvního stupně. Odvolací soud odkazuje pro stručnost na judikaturu citovanou v bodě 13 svého předcházejícího rozhodnutí, od které neshledal důvod se odchýlit. Jelikož žaloba nemůže být vůči žalované z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace úspěšná, je nadbytečné zabývat se posouzením námitky promlčení.

14. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé jako věcně správný, včetně souvisejícího výroku III o nákladech řízení mezi účastníky, v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

15. Ke změně přistoupil odvolací soud u výroku II, který se týkal náhrady nákladů řízení státu. U žalobce byly shledány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků (viz usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2025, č. j. 16 Co 9/2025-338, kterým byl žalobci ustanoven zástupce z řad advokátů, a to , Jméno advokáta, ), proto stát nemá podle § 148 odst. 1 o. s. ř. vůči procesně neúspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, které vznikly vyplacením znalečného. Co se týče nákladů řízení, které stát vynaložil na odměnu a náhradu hotových výdajů ustanovené opatrovnice žalované, tak režim náhrady těchto nákladů se řídí ustanovením § 149 odst. 2 o. s. ř., nikoli § 148 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledků řízení by byl povinen odměnu a hotové výdaje ustanovené opatrovnice žalované zaplatit státu žalobce, a to bez ohledu na to, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Odvolací soud ovšem dospěl k závěru, že v projednávané věci jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady těchto nákladů řízení státu. Podle názoru odvolacího soudu se v daném případě jedná o výjimečný případ. Přihlédl nejen k nepříznivým sociálním poměrům žalobce, pro které mu byl v průběhu odvolacího řízení ustanoven zástupce z řad advokátů, ale také k charakteru (povaze) uplatněného nároku a okolnostem jeho uplatnění, včetně značného časového odstupu od zjištění nemoci z povolání a s tím spojené obtížné důkazní situace. Současně se jedná o velmi složitou právní otázku, o čemž svědčí zmiňovaná judikatura Nejvyššího soudu. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným okolnostem by bylo nepřiměřené tvrdé a nespravedlivé požadovat po žalobci zaplacení náhrady nákladů řízení státu.

16. Rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněno ust. § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení neměl žalobce úspěch a procesně úspěšné žalované žádné náklady osobně nevznikly, proto odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

17. Ustanovený advokát , Jméno advokáta, zastupoval v odvolacím řízení žalobce, který nemá podle výsledku řízení právo na náhradu nákladů řízení. Stát proto nemá podle § 149 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které spočívají v odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce. Co se týče odměny a náhrady hotových výdajů ustanovené opatrovnice žalované v odvolacím řízení, odvolací soud státu nepřiznal právo ani na náhradu těchto nákladů, a to ze stejných důvodů, jak tomu bylo za řízení před soudem prvního stupně (viz bod 15 odůvodnění).