16 Co 89/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované ., IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o určení neexistence dluhu o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2025, č. j. 21 C 122/2023-158

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II mění takto:Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 16 819 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 13 257 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Žalobce se žalobou domáhal určení, že neexistuje jeho dluh ve výši 700 000 Kč vůči žalované vyplývající z dohody o uznání a úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2022. Žalobu odůvodnil tím, že zmiňovanou dohodu podepsal pod bezprávnou výhrůžkou přivolání policie, které se dopustil předseda představenstva žalované , jméno FO, , jenž mu předložil k podpisu jednak dohodu o rozvázání pracovního poměru (její platnost byla předmětem samostatného řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 16 C 228/2022) a dohodu o uznání a úhradě dluhu a sdělil mu, že jej půl roku sleduje, jak neoprávněně odnáší z pracoviště „, Anonymizováno, drinky“, nakládá je do svého auta, že to má zaznamenáno na kamerách i potvrzeno svědky a že má k dispozici čísla šarží odcizených výrobků. Žalobce dostal strach z policejního vyšetřování a vlivu pana , jméno FO, , proto oba dokumenty podepsal. Ve skutečnosti však žalované žádnou škodu nezpůsobil a žádné zboží neodcizil. Připustil, že pouze odvážel pro vlastní potřebu z pracoviště tzv. neprodejné zmetky, což bylo žalovanou jakožto zaměstnavatelem povoleno. Žalovaná mu nepředložila žádné důkazy, např. výsledky inventury apod., údajnou škodu nezaevidovala do svého účetnictví, nevysvětlila výši škody zarovnanou přesně do koruny na částku 700 000 Kč a způsob jejího výpočtu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřoval v tom, že bude odvrácen případný budoucí spor o zaplacení náhrady škody. Současně mu tato žaloba poskytne ochranu před dlouhodobou právní nejistotou. Žalobci totiž hrozí, že po dobu 10 let od uznání dluhu bude vystaven riziku uplatnění nároku ve vysoké částce 700 000 Kč, žil by v nejistotě a obavách ohledně (ne)existence dluhu, žalovaná by navíc mohla požadovat zákonné příslušenství (úroky z prodlení) za období 10 let. Poukázal v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, který se zabýval existencí naléhavého právní zájmu u negativních určovacích žalob. Dovolával se rovněž toho, že olomoucký soud mu v jiném řízení vedeném pod sp. zn. 11 C 167/2022, ve kterém se neúspěšně domáhal určení neplatnosti dohody o uznání dluhu ze dne 11. 7. 2022 (žaloba byla zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu), doporučil podání určovací žaloby na určení neexistence dluhu jako efektivní prostředek ochrany směřující k vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků.

2. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a předně namítala neexistenci naléhavého právního zájmu, neboť postavení žalobce není ohroženo, žaloba na plnění dosud podána nebyla. Právní názor vyslovený v jiném řízení o určení neplatnosti dohody o uznání dluhu není závazný pro soudy v nyní projednávané věci. Žalobce může své námitky proti dluhu uplatnit v řízení o žalobě na plnění. Vyvolání řízení jen v rámci prevence je nehospodárné a pokud by bylo žalobě vyhověno, pak by byla připuštěna situace, kdy by se mohl prakticky každý po jakékoliv jiné osobě domáhat určení neexistence libovolného dluhu předtím, než bude zažalován svým věřitelem, což by vedlo k vysokému zatížení soudní soustavy v důsledku nadbytečných sporů. Případná existence či neexistence dluhu žalobci ani nekomplikuje jeho osobní či pracovní život, neboť dluh nebyl zanesen do žádného registru dlužníků. Žalovaná popřela, že by se dopustila vůči žalobci bezprávné výhrůžky, žalobce tuto výhrůžku neúspěšně namítal již v řízení o určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru. Dohoda o uznání dluhu je platná a uznaný dluh nadále existuje.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 32 004,50 Kč. Soud prvního stupně naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení neexistence dluhu vyplývajícího z dohody o uznání a úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2022 neshledal. Žalobce činí sporným, že by žalované způsobil jakoukoliv škodu. Uznání dluhu podle § 2053 o. z. zakládá vyvratitelnou právní domněnku trvání uznaného dluhu v okamžiku jeho uznání. Neexistence uznávaného dluhu podle judikatury Nejvyššího soudu nečiní neplatným uznání dluhu, které je platným, i když je uznán nedluh. I kdyby v projednávané věci bylo určeno, že dluh, který byl žalobcem dne 11. 7. 2022 uznán, neexistuje, nečinilo by to bez dalšího neplatným uznání dluhu ze dne 11. 7. 2022, protože neexistence dluhu nečiní neplatným uznání dluhu se všemi důsledky z toho plynoucími. Nadto rozsudek o žalobě na určení by nevytvořil překážku rei iudicatae ve vztahu k žalobě na plnění, kterou by se žalovaná mohla následně domáhat splnění uznaného dluhu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 156/2013, 26 Cdo 4757/2007 a 33 Cdo 1734/13 ohledně vztahu žaloby na určení a žaloby na plnění). Rozsudkem o určovací žalobě by ani nebyl vázán soud rozhodující o žalobě na plnění. Podle komentářové literatury sice soud z takového předchozího rozhodnutí vychází, ovšem není vyloučeno, aby si otázku ve výroku rozhodnutí řešenou posoudil jako předběžnou otázku jinak. V případném sporu o splnění povinnosti vyvolaném ze strany žalované by tak nebylo vyloučeno, aby soud posuzující otázku vzniku žalobcova dluhu, jeho trvání a výše dospěl k závěru odlišnému než soud rozhodující o určovací žalobě. Rozhodnutí o žalobě na určení by v konkrétním případě nebylo objektivně způsobilé odstranit stav právní nejistoty, nelze očekávat, že bude plnit funkci eliminace soudních sporů v budoucnu a vytvoří pevný základ pro právní vztahy v budoucnu. V řízení o určovací žalobě by tak byla řešena otázka, která má význam pro jiné, dosud nezahájené řízení o splnění povinnosti, v němž by nastoupilo břemeno tvrzení a důkazní břemeno žalobce ohledně toho, že uznaný dluh nevznikl. Žalobce na jednu stranu dovozuje svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení z toho, že byla v důsledku uznání dluhu založena desetiletá promlčení lhůta (§ 639 o. z.), což s sebou nese vyčíslení vysokého zákonného úroku z prodlení, na druhou stranu tvrdí, že dluh neexistuje, protože jednak uznání dluhu je neplatným z důvodu bezprávné výhrůžky (tedy nebyla dne 11. 7. 2022 založena ani desetiletá promlčecí lhůta), jednak že dluh nikdy nevznikl (tedy nenastalo ani prodlení žalobce a nevznikla povinnost platit úrok z prodlení). Odkaz žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1440/14 považoval prvostupňový soud za nepřípadný, protože v daném případě nepředstavuje negativní určovací žaloba poslední východisko ochrany žalobcových práv. Ve věci posuzované Ústavním soudem šlo o určení neplatnosti smlouvy, nikoli o určení neexistence dluhu uznaného dlužníkem co do důvodu a výše. Okresní soud proto žalobu zamítl, aniž by se jí věcně zabýval.

4. Proti rozsudku okresního soudu podal žalobce odvolání z důvodů uvedených v § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o. s. ř. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o neexistenci naléhavého právního zájmu. Zopakoval své argumenty týkající se zásady legitimního očekávání, principu právní jistoty, práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces v souvislosti s tím, že tentýž okresní soud mu v řízení o určení neplatnosti dohody o uznání dluhu ze dne 11. 7. 2022 doporučil podání určovací žaloby na určení neexistence dluhu jako efektivní prostředek ochrany směřující k vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků, neboť výsledek tohoto řízení by postavil najisto (ne)existenci závazku žalobce k plnění, a tedy by mohl reálně zabránit dalšímu množení sporů. V projednávané věci však shledal prvostupňový soud takový postup jako vadný, aniž by přesvědčivým způsobem vysvětlil důvod této odchylky. Žalobci reálně hrozí, že po dobu 10 let bude vystaven riziku uplatnění nároku v částce 700 000 Kč, což je částka vysoká a pro žalobce likvidační. Po žalobci nelze spravedlivě požadovat, aby žil ve značné nejistotě a po dobu tolika let v obavách ohledně (ne)existence předmětného dluhu. V řízení o žalobě na plnění by žalobce v případě platnosti uznání dluhu nesl důkazní břemeno ohledně prokázání neexistence dluhu v době uznání. Unesení tohoto důkazního břemene by bylo pro žalobce s ohledem na plynutí času stále obtížnější, např. z důvodu skartace účetních dokladů, slábnutí paměťových stop svědků apod. Žalobce nemá jinou možnost, jak docílit preventivní ochrany svých práv a odstranit tento nejistý stav. Soud prvního stupně se podle názoru žalobce odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu vyjádřené v nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, na kterou poukázal již v žalobě. Existenci naléhavého právního zájmu podporuje i nový důkaz, a to usnesení Policie ČR ze dne 18. 6. 2025 o zahájení trestního stíhání , jméno FO, pro přečin útisku, kterého se měl dopustit vůči žalobci právě v souvislosti s uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru a dohody o uznání a úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2022. Z doplnění skutkových tvrzení k výši údajně způsobené škody, které učinila žalovaná u jednání před okresním soudem, se dle žalobce podává, že ve skutečnosti žádný jeho dluh ve výši 700 000 Kč vůči žalované vyplývající z dohody o uznání a úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2022 neexistuje, neboť žalovanou předestřený výpočet škody je nesmyslný, ba až absurdní. Nesprávný je i nákladový výrok, protože za situace, kdy mu soud v předcházejícím řízení doporučil podání této žaloby, neměl být zavázán k náhradě nákladů řízení, čímž mu ve své podstatě byla způsobena škoda. Žalobce navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně správného, přičemž zdůraznila, že žalobci v žádném případě nebyl odepřen přístup k soudu. Pokud má za to, že dluh neexistuje, pak je otázka jeho úhrady na jeho zvážení. V případném sporu o zaplacení dluhu má žalobce plné právo se proti takovému dluhu bránit námitkami, které mají nyní ospravedlňovat jeho žalobu na určení. Žalobcův případ se nijak neliší od jiných případů, kdy je mezi stranami sporné, zda mezi nimi pohledávka existuje či nikoliv. Žalovaná nezavdala žádný důvod k podání žaloby, proto není dán důvod k tomu, aby jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.

6. Krajský soud jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 204 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení jemu předcházející (podle pravidel nastavených v § 212, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné pouze do nákladového výroku.

7. Odvolací soud v rámci odvolacího přezkumu neshledal, že by řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo vadou, která by měla (mohla mít) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

8. Odvolací soud přejímá jako správná skutková zjištění soudu prvního stupně, popsaná v bodě 4 odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž pro stručnost na tato skutková zjištění odkazuje.

9. Správný je rovněž závěr okresního soudu, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení neexistence dluhu vyplývajícího z dohody o uznání a úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2022. Odvolací soud se v tomto směru zcela ztotožňuje s odůvodněním prvostupňového soudu, jakož i argumenty žalované, které byly rekapitulovány shora (v bodech 2, 3 a 5 odůvodnění tohoto rozhodnutí), přičemž nepovažuje za potřebné je znovu opakovat. Soud prvního stupně vskutku nebyl vázán názorem jiného senátu téhož okresního soudu, který v řízení mezi týmiž účastníky o žalobě na určení neplatnosti dohody o uznání dluhu ze dne 11. 7. 2022, jež byla zamítnuta pro absenci naléhavého právního zájmu, doporučil podání určovací žaloby na určení neexistence dluhu jako efektivní prostředek ochrany směřující k vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků. Odvolací soud má jisté pochopení pro žalobce, který změnu názoru jiného senátu olomouckého soudu subjektivně vnímá jako porušení zásady legitimního očekávání, principu právní jistoty, práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces, ovšem ve skutečnosti k porušení těchto základních zásad nedošlo. Na rozdíl od žalobce má odvolací soud především za to, že prvostupňový soud v projednávané věci přesvědčivě a podrobně vysvětlil důvod své odchylky, tj. řádně zdůvodnil, proč by výsledek tohoto řízení nepostavil najisto (ne)existenci závazku žalobce k plnění, a tedy proč by nemohl reálně zabránit dalšímu množení sporů. Závěry soudu prvního stupně jsou přitom v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou odkázal. Vypořádal se rovněž odpovídajícím způsobem s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14. Ve věci posuzované Ústavním soudem šlo o určení neplatnosti smlouvy, nikoli o určení neexistence dluhu uznaného dlužníkem co do důvodu a výše. Žaloba o určení neexistence dluhu zde neplní požadovanou preventivní funkci; rozhodnutí o ní není objektivně způsobilé eliminovat nejisté postavení žalobce a předejít případným budoucím sporům. Žalobcův případ není výjimečný oproti jiným obdobným případům, kdy je mezi stranami sporná existence uznaného dluhu a okolnosti, za kterých došlo k uznání dluhu (zda k tomu došlo v důsledku bezprávné výhrůžky či nikoli). Žalobce může své námitky proti dluhu uplatnit v řízení o žalobě na plnění. Vyvolání řízení jen v rámci prevence je nehospodárné a byla by tak připuštěna situace, kdy by se mohl prakticky každý dlužník domáhat určení neexistence uznaného dluhu předtím, než bude zažalován svým věřitelem, což by vedlo k vysokému zatížení soudní soustavy v důsledku nadbytečných sporů. Jinak řečeno, hmotněprávní i procesní stav dané věci neodůvodňuje aktivovat určovací žalobu jako ultimum refugium (poslední východisko obrany a následné ochrany svých práv). Na závěru o neexistenci naléhavého právního zájmu nemohou nic změnit ani nestandardní okolnosti, na které poukazoval žalobce (že žalovaná údajnou škodu nezaevidovala do svého účetnictví, že nevysvětlila výši škody zarovnanou přesně do koruny na částku 700 000 Kč ani způsob jejího výpočtu apod.). Obdobně to platí i o zahájení trestního stíhání předsedy představenstva žalované , jméno FO, pro přečin útisku, kterého se měl dopustit vůči žalobci právě v souvislosti s uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru a dohody o uznání a úhradě dluhu ze dne 11. 7. 2022.

10. Odvolací soud vzhledem k výše uvedenému shledal rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé jako věcně správný a jako takový jej v souladu s ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Ke změně přistoupil odvolací soud u nákladového výroku II. Nadále sice platí, že žalovaná byla v řízení procesně úspěšná a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. má právo na náhradu nákladů řízení. K účelně vynaloženým nákladům řízení žalované patří náklady právního zastoupení, jejichž náhradu odvolací soud přisoudil ve shodě se soudem prvního stupně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Konkrétně náklady právního zastoupení sestávají z odměny za 2 úkony právní služby po 2 500 Kč (1. - převzetí a příprava zastoupení, 2. - vyjádření k žalobě ze dne 28. 7. 2023) podle § 9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, a odměny za 2 úkony právní služby po 3 700 Kč (3. a 4. - účast u jednání dne 27. 1. 2025 přesahující 2 hodiny) podle téhož ustanovení ve znění účinném od 1. 1. 2025. Dále náleží žalované náhrada hotových výdajů advokáta v paušální výši 1 500 Kč (2 úkony po 300 Kč a 2 úkony po 450 Kč), tj. celkem 13 900 Kč. Tuto částku je třeba navýšit podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 2 919 Kč, neboť zástupce žalované je plátcem daně z přidané hodnoty, tedy celkem včetně DPH 16 819 Kč. Odvolací soud má za to, že v projednávané věci nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro aplikaci § 150 o. s. ř. Lze mít sice pochopení pro jisté rozčarování žalobce s ohledem názor olomouckého soudu vyslovený v předcházejícím řízení, ovšem žalobce byl zastoupen od počátku advokátem, který mu měl vysvětlit, že existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení zkoumá soud v každém řízení o určovací žalobě individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu a že není při posouzení této otázky vázán stanoviskem soudu vysloveným v jiném řízení. Nadto žalovaná nezavdala žádný důvod k podání žaloby o určení neexistence dluhu, proto není dán spravedlivý důvod k tomu, aby jí nebyla, byť jen zčásti, přiznána náhrada nákladů tohoto řízení.

12. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů spojených s dalším vyjádřením ve věci ze dne 11. 7. 2024 a dalšími poradami ze dne 27. 7. 2023, 10. 7. 2024 a 27. 1. 2025. Nejvyšší soud se otázkou účelnosti nákladů řízení spočívajících v další poradě s klientem již v minulosti zabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. 21 Cdo 444/2016 nebo ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. 21 Cdo 3113/2017) a dospěl k závěru, že součástí zastupování účastníka advokátem jsou též porady advokáta s účastníkem podle § 11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu, jejichž účelem je zejména, aby advokát byl od účastníka vybaven skutkovými poznatky potřebnými k jeho řádnému zastupování (to platí zvláště ve skutkově složitějších věcech), aby účastník byl od advokáta informován o výsledcích řízení v jeho jednotlivých stadiích a aby s touto znalostí věci mohl vydat advokátu pokyny k dalšímu zastupování (například aby advokát podal opravný prostředek proti rozhodnutí soudu, nebo aby ho naopak nepodával). V projednávané věci neshledal odvolací soud objektivně důvod k tomu, aby ve věci proběhly další porady mezi žalovanou a jejím zástupcem přesahující jednu hodinu, neboť se řešila v podstatě toliko otázka existence naléhavého právního zájmu. Za neúčelné považuje odvolací soud i další vyjádření ve věci ze dne 11. 7. 2024, protože žalovaná se vyjádřila k žalobě již podáním ze dne 28. 7. 2023, ve kterém namítla mj. nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení neexistence dluhu. Zmiňované další písemné vyjádření představuje toliko repliku žalované v reakci na žalobcovo doplnění skutkových tvrzení ze dne 13. 5. 2024 k otázce naléhavého právního zájmu, aniž by v něm byly uvedeny nějaké další podstatné skutečnosti nad rámec původního vyjádření k žalobě.

13. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 za použití § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná měla v odvolacím řízení ve věci samé plný úspěch, proto má právo i na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odvolacím řízení jí vznikly náklady ve výši 13 257 Kč, které spočívají v odměně za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání dne 21. 7. 2025) po 3 700 Kč podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 3 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. g) a k) advokátního tarifu, ve dvou režijních paušálech po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhradě za promeškaný čas ve výši 900 Kč [6 půlhodin po 150 Kč podle 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 advokátního tarifu] a cestovném ve výši 1 756 Kč (za cestu k odvolacímu jednání osobním motorovým vozidlem o průměrné spotřebě 6,1 l benzinu 95 oktanů na 100 km, cena paliva 35,80 Kč/l, sazba základní náhrady za 1 km jízdy 5,80 Kč, ujeto z , Anonymizováno, do , adresa, a zpět 220 km), tj. celkem 10 956 Kč. Tuto částku je třeba opět navýšit podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. o náhradu za 21 % DPH ve výši 2 301 Kč.