16 Co 90/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Zubka a soudců Mgr. Dušana Broulíka a Mgr. Davida Mařádka ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: právnická osoba , IČO Anonymizováno sídlem adresa týká se Anonymizováno sídlem adresa zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o neplatné rozvázání pracovního poměru o žalobcově odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2025, č. j. 27 C 159/2023-72

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 10 043 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám , Jméno advokáta B, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Žalobou podanou dne 30. 3. 2023 se žalobce jako zaměstnanec proti žalované coby své zaměstnavatelce domáhal určení neplatnosti výpovědi ze svého pracovního poměru ze dne 19. 10. 2022 (dále jen výpovědi 2) se zdůvodněním, že u žalované působil v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 6. 12. 1996, přičemž naposledy pracoval jako vedoucí produkce. Dne 4. 11. 2022 obdržel výpověď 2, jež odkazuje na rozhodnutí generálního ředitele , Anonymizováno, ze dne 7. 10. 2022, kterým s účinností od 10. 10. 2022 zrušil žalobcovo pracovní místo, což znamená, že se měl žalobce pro žalovanou stát nadbytečným. Výpověď 2 je neplatná pro absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným rozhodnutím a zánikem žalobcova pracovního místa, protože pracovní místo mělo být zrušeno již v červnu 2022 jiným rozhodnutím. Již dne 20. 6. 2022 se totiž žalobce na výzvu žalované dostavil do kanceláře nadřízeného, kde mu byla obecně předestřena některá rozhodnutí učiněná generálním ředitelem a dalšími vedoucími zaměstnanci. Generální ředitel dne 1. 6. 2022 rozhodl o zrušení žalobcova pracovního místa, načež se žalobce stal nadbytečným. Dřívější výpověď ze dne 16. 6. 2022 (dále jen výpověď 1) však nebyla žalobci nikdy doručena. Dochází tedy ke kolizi obou rozhodnutí generálního ředitele. Žalovaná vytvořila umělou konstrukci založenou na duplicitním rozhodnutí z října 2022 (dále jen organizačním rozhodnutí). Takový postup je v rozporu se zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákoníku práce).

2. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s poukazem na to, že nevěděla, jak dopadne řízení o žalobě na neplatnost výpovědi 1 a proto přistoupila k výpovědi 2. Zákoník práce nestanoví, že by organizační rozhodnutí muselo být přijato (vydáno) písemně ani že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Pouze musí být přijato před podáním výpovědi a zaměstnanec s ním musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi. Organizační rozhodnutí není právním, nýbrž jen faktickým úkonem. Podstatné je pouze to, aby rozhodnutí bylo přijato před podáním výpovědi, nikoli to, zda se jedná o nové či duplicitní rozhodnutí. Jakýkoli jiný výklad by znemožnil ukončit se zaměstnancem pracovní poměr pro organizační změnu.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok II). Dospěl přitom k těmto skutkovým zjištěním. Žalobce od 1. 1. 1997 pro žalovanou pracoval jako vedoucí výroby, později jako vedoucí produkce. Ve výpovědi 1 žalovaná konstatuje, že dne 1. 6. 2022 přijal generální ředitel žalované rozhodnutí o organizační změně, kterým se s účinností k 1. 7. 2022 ruší pracovní místo s druhem práce „, Anonymizováno, “ v , Anonymizováno, , adresa, . Kvůli této změně zavedené v zájmu snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce se žalobce pro žalovanou stal nadbytečným, takže s ním rozvazuje pracovní poměr podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Ve výpovědi 2 žalovaná konstatuje, že dne 7. 10. 2022 přijal generální ředitel žalované rozhodnutí o organizační změně, kterým se s účinností k 10. 10. 2022 ruší pracovní místo s druhem práce „vedoucí produkce“ v , anonymizováno, , adresa, . Kvůli této změně zavedené v zájmu snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce se žalobce pro žalovanou stal nadbytečným, takže s ním rozvazuje pracovní poměr podle § 52 písm. c) zákoníku práce. Rozsudkem ze dne 18. 9. 2023, č. j. 26 C 380/2022-107, Okresní soud v Ostravě určil trvání žalobcova pracovního poměru u žalované. Po výslechu většího množství svědků uzavřel, že se žalovaná o předání výpovědi 1 ani nepokusila a proto ji žalobce nemohl odmítnout převzít, neboť se nikdy nedostala do jeho dispoziční sféry, tudíž mu ji ani řádně nedoručila do vlastních rukou, jak vyžaduje § 334 zákoníku práce. Krajský soud v Ostravě v navazujícím odvolacím řízení po připuštění změny žaloby zopakoval část dokazování a dospěl k závěru, že výpověď 1 žalobci vskutku nebyla doručena a při konstatování naléhavého právního zájmu změnil rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 194/2023-168, výrok I. napadeného rozsudku tak, že určil, že žalobcův pracovní poměr u žalované neskončil před 31. 1. 2023.

4. Takto zjištěný skutkový stav okresní soud právně kvalifikoval především podle § 52 písm. c) zákoníku práce a došel k závěru, že byla žaloba včasná a že ve smyslu § 135 odst. 2 druhé věty zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), vychází z předchozích pravomocných rozhodnutí. Žalované nic nebránilo, aby přikročila k další výpovědi téhož obsahu jako výpověď 1. Zákon nezakazuje ani více obsahově shodných organizačních rozhodnutí. Žalobcův názor by vedl k tomu, že by s ním žalovaná pracovní poměr již nemohla rozvázat.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání s návrhem na zrušení rozsudku a vrácení věci prvostupňovému soudu, v němž zopakoval dříve uplatněné argumenty a doplnil, že nelze zrušit pracovní pozici, která byla již dříve zrušena. Žalovaná se chovala tak, jako by byla výpověď 1 platnou a žalobce nedocházel do práce již od 1. 7. 2022. Žalované nic nebránilo doručit žalobci znovu nedoručenou výpověď 1. Není tedy jisté, co žalovaná sledovala výpovědí 2. Ta byla vzhledem k okolnostem případu podmíněna neplatností či nicotností výpovědi 1.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku s tím, že částečně zrekapitulovala dosavadní argumenty a uvedla, že se žalobce v tomto řízení fakticky chová tak, jako kdyby mu výpověď 1 byla doručena, což se ovšem nestalo. Žalovaná zamýšlela výpovědí 2 samozřejmě rozvázat žalobcův pracovní poměr a z žádného dokumentu ani okolností případu neplyne, že by snad šlo o podmíněné právní jednání.

7. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a že je přípustné a projednatelné, přezkoumal na jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že žalobcovo odvolání není důvodné.

8. Prvostupňový dospěl na základě provedených a správně vyhodnocených důkazů ke správným a úplným skutkovým zjištěním. Tato skutková zjištění proto odvolací soud přejímá a pro stručnost na ně v plné šíři odkazuje. Při právní kvalifikaci případu ve světle odvolacích námitek a vyjádření k odvolání se odvolací soud řídil těmito úvahami. Plně se ztotožňuje s právní kvalifikací případu podanou prvostupňovým soudem. Až na to, že žalovaná měla i jinou možnost platné výpovědi. Nic jí nebránilo odkázat ve výpovědi 2 na organizační rozhodnutí z června 2022, poněvadž zde zákon zaměstnavatele časově neomezuje a nicotnost výpovědi 1 nemá z právního hlediska žádný vliv na existenci předcházejícího organizačního rozhodnutí. Žalovaná však přistoupila k novému organizačnímu rozhodnutí, na něž navázala výpověď 2 a proto je nutno zkoumat její platnost. Především je třeba říci, že žalobce netvrdil, že by organizační rozhodnutí nesměřovalo k jeho nadbytečnosti ani že vůbec neexistovalo. Jeho klíčový argument byl právní; že nelze de iure zrušit pracovní místo, které bylo zrušeno již dříve jiným organizačním rozhodnutím. V tomto kontextu je nutno zdůraznit, že vůle žalované rozvázat též výpovědí 2 žalobcův pracovní poměr byla naprosto jednoznačná a nebyla zpochybněna žádnou zjištěnou ani tvrzenou okolností (§ 4 zákoníku práce ve spojení s § § 555 odst. 1, 556 odst. 1 první větou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen o. z.). Kdyby žalovaná nechtěla tento následek přivodit, k výpovědi by nepřistoupila. Důvody neplatnosti výpovědi jsou upraveny kogentním zákonným ustanovením aplikovaným k okamžiku, kdy mají nastat či započít její právní účinky, tedy k okamžiku doručení, takže později nastalé okolnosti nemohou mít na platnost žádný vliv. To, zda výpověď 1 byla či nebyla řádně doručena, byla nakonec poměrně složitá otázka, jejíž řešení bylo do ukončení předchozího soudního řízení objektivně nejisté. Již proto nelze vyvodit žádné relevantní důsledky z chování stran od okamžiku jejího „předávání“ do přijetí organizačního rozhodnutí či doručování výpovědi 2. Okolnost, že je právní jednání učiněno „z opatrnosti“ - jak se v právním styku ostatně běžně děje a je to obecně v plném souladu se zákonem - neznamená, že je takové právní jednání podmíněné. Výpověď 2 žádnou podmínku ani implicitně neobsahuje, neodkazuje na žádný dokument, který by tak činil a podmíněnost neplyne ani z žádné jiné okolnosti, která v řízení vyšla najevo či byla tvrzena. I když se může „zrušení dříve zrušeného“ pracovního místa jevit nelogicky, zákon předpokládá jako nezbytnou podmínku pouze existenci organizačního rozhodnutí, které skutečně vede k nadbytečnosti zaměstnance, který je s ním obeznámen nejpozději ve věcně navazující výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zákoníku práce, přičemž se organizační rozhodnutí musí stát účinným před uplynutím výpovědní doby. Všechny tato podmínky byly splněny. Zákon v žádném ustanovení ani implicitně nezakotvuje to, co zde nastalo, jako vadu právního jednání, jež by měla vést až k jeho neplatnosti. Zaměstnavatel splnil zákonná pravidla a projevil jednoznačnou vůli, kterou je nutno respektovat.

9. Žaloba i odvolání tak byly neopodstatněné. Proto odvolací soud výrokem I napadený rozsudek ve výroku I potvrdil jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.). To platí i pro výrok II, na jehož odůvodnění tímto pro stručnost odkazuje.

10. Žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, pročež má proti žalobci právo na náhradu jeho nákladů (§ 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř.). Náhrada sestává z položek vyčíslených podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále jen a. t.). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby (3 700 Kč) odvolací soud stanovil podle § 9 odst. odst. 3 písm. a) ve spojení s § 7 bodem 5. a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, tedy částkou 7 400 Kč. Konkrétně šlo o vyjádření k odvolání [§ 11 odst. 1 písm. k) a. t.] a účast na odvolacím jednání [§ 11 odst. 1 písm. g) a. t.]. Paušální náhrada hotových výdajů pak byla určena částkou 450 Kč za úkon (§ 13 odst. 4 a. t.). Protože je advokát žalované plátcem DPH, připočítal odvolací soud k nákladům též 1 743 Kč jako náhradu za DPH [§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.]. Celková náhrada tedy činí 10 043 Kč. Žalobce je povinen nahradit náklady odvolacího řízení sice žalované, avšak danou částku musí zaplatit advokátovi jako jejímu zástupci (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůtu k zaplacení odvolací soud ve výroku II stanovil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. vzhledem k délce řízení, během nějž se žalobce mohl připravit na zaplacení náhrady pro případ svého procesního neúspěchu.