20 Az 3/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Volkovou ve věci žalobce: D. R. státní příslušnost Ukrajina toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty sídlem Vyšní Lhoty 234, 739 51 Vyšní Lhoty zastoupený Mgr. Hanou Bočkovou, advokátkou sídlem Nádražní 308/3, Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2026, č. j. OAM-421/BA-BA01-K08- ZZC-2026, o udělení mezinárodní ochrany, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2026, č. j. OAM-421/BA-BA01-K08-ZZC- 2026, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Haně Bočkové se přiznává odměna za zastupování s náhradou hotových výdajů v celkové výši 6 134, 70 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ostravě ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce podal žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2026, č. j. OAM-421/BA- BA01-K08-ZZC-2026 (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Tímto rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“).

II. Napadené rozhodnutí a související skutkové okolnosti

2. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že žalobce dne 9. 4. 2026 v České republice požádal o mezinárodní ochranu. Tuto žádost podal v úzké časové návaznosti na rozhodnutí o zajištění za účelem vyhoštění ze dne 4. 4. 2026, č. j. KRPU-67917-23/ČJ-2026-040022-SV- MO.

3. Žalobce dne 16. 4. 2026 poskytl údaje k žádosti o mezinárodní ochranu. Uvedl, že vyznává pravoslavné křesťanství, nemá žádné politické přesvědčení, ani nebyl členem žádné politické strany. Pochází ze Zakarpatské oblasti. Je svobodný a má čtyři dcery, ale ani u jedné není zapsán jako otec v rodném listu. Poslední pobyt ve vlasti měl v Mukačevu (Zakarpatská oblast). Po začátku války odcestoval do Maďarska s rodinou, byl tam zhruba rok. Přítelkyně se pak odstěhovala do Německa, kam za ní jezdil z Maďarska na návštěvy. V únoru letošního roku přijel autobusem na návštěvu za bratrem do České republiky. Měl zde i brigády na stavbách. V Maďarsku pobýval od února 2022 do února 2026, přijel nelegálně, následně mu bylo uděleno povolení k pobytu, naposledy si pobyt obnovoval v roce 2025. Dále uvedl i pobyt v Německu v letech 2023-2025. O mezinárodní ochranu žádá poprvé. Je zdravý, nemá žádná zdravotní omezení ani jiné zvláštní potřeby. Měl problém se závislostí na marihuaně, užívá léky na podporu abstinence. Nebyl trestně stíhán. O mezinárodní ochranu žádá z důvodu obavy z války, nechce být ohrožen, chce se vrátit k rodině. Dále uvedl, že mu na Ukrajině vyhrožovala mafie. Jeho otec dlužil peníze, věřitelé začali vyhrožovat i žalobci a ten proto utekl.

4. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 12. 5. 2026 žalobce uvedl, že ve své vlasti neměl žádné problémy. Uvedl ale, že je z romské menšiny, mají tak problém s místními lidmi, kteří jim vyhrožovali, což se zhoršilo, když si půjčili peníze. Dle žalobce to ale nemá smysl řešit s policií. K tomu uvedl, že si půjčil peníze od lichváře, jeho otec byl romský baron a měl dluh. Otec již nežije, a tak se dluhy přenesly na žalobce, kterému vyhrožovali zabitím, a proto utekl za přítelkyní do Maďarska, kde dostal vízum na měsíc. Jel i do Německa, ale věděl, že tam pobývat nemůže, a tak se vrátil zpět do Maďarska. Policii nekontaktoval, protože nevěděl, o koho šlo, neboť tito lidé měli na sobě masky a zbraně. Manželka s dětmi legálně opustila Ukrajinu, on vycestoval nelegálně přes řeku. O mezinárodní ochranu žádá, protože se obává vymahačů a nástupu do armády. Uvedl, že v místě jeho posledního pobytu (Mukačevo) byla místní fabrika cílem vojenského útoku. Ví, že by byl odveden do armády. V současné době žijí na Ukrajině jeho prarodiče, je s nimi v kontaktu. Během pobytu v České republice tam nebyl na návštěvě. Po zadržení policií v České republice dostal dokumenty, aby mohl zajít na konzulát a požádat o vízum. Pracoval na fuškách, aby si na něj vydělal. Nyní žije v motelu v Mostě. Nemá zde rodinu, jen známé. V případě návratu na Ukrajinu se obává odvodu do armády, vymahačů, dále uvedl, že má v Německu děti. Když žalovaný upozornil na občanskou povinnost mobilizace do armády, žalobce uvedl, že do armády jdou lidé bez výcviku a on sám na vojně nikdy nebyl, ani nechce zabíjet. Když začala válka, šel dobrovolně na vojenskou správu. Nebyl na vojně a měl děti, takže ho jako dobrovolníka nevzali. Správa později začala chytat lidi na ulici, a tak odmítl nastoupit. Závěrem uvedl, že má strach z války, a také se obává lichvářů.

5. Ve správním spise se nachází opis z evidence rejstříku trestů žalobce, ze kterého se podává, že žalobce nebyl v České republice trestán.

6. Žalovaný v rámci správního řízení shromáždil tyto podklady: Informace OAMP Ukrajina, bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny; Přeshraniční pohyb ze dne 12. 1. 2026, Informace LANDINFO, 2. 5. 2025, Zpráva ze Zjišťovací mise OAMP MV ČR, publikováno únor 2026, Informace Ministerstva zahraničních věcí: Ochrana práv občanů ze dne 24. 3. 2026.

7. Žalobce byl seznámen s podklady rozhodnutí dne 20. 5. 2026. Žalobce se s podklady nechtěl seznámit, nenavrhl jejich doplnění. Pouze sdělil, že mu mají dorazit dokumenty z Německa ohledně deportace a toho, že tam nemůže zůstat.

8. Napadeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona o azylu. V odůvodnění vysvětlil, že tvrzeným důvodem žádosti o mezinárodní ochranu je obava z odvodu do armády a obava z vymahačů. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalovaný nedospěl ani k závěru, že by žalobce mohl ve vlasti pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu. Vyjádřil se k tvrzeným potížím se soukromými osobami a konstatoval, že žalobce neučinil žádné oznámení kompetentním státním orgánům a na celou situaci rezignoval s tvrzením, že to nemá smysl. Žalovaný zdůraznil, že pokud by žalobce jím popsané příkoří ve vlasti skutečně pociťoval natolik palčivě, měl se obrátit na ukrajinskou policii či mohl o pomoc požádat jiné policejní oddělení nebo se obrátit na ombudsmana. Žalobce v tomto případě nedal prostor státním orgánům k prošetření celé záležitosti. Žalovaný následně odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce využil ochranné prostředky ve vlasti zcela nedostatečně a celou situaci vyřešil prostým opuštěním vlasti. V takovém případě nelze činit závěr, že by mu na Ukrajině nemohla být poskytnuta ochrana jeho práv a svobod, případně že by sice poskytnuta byla, ale neúčinně. Žalovaný k tomu odkázal na Informace MZV ČR, dle kterých tuto možnost žalobce měl. Žalobce tak neprokázal, že by na Ukrajině pociťoval odůvodněný strach z pronásledování z důvodu dle § 12 zákona o azylu. Za důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu nelze považovat ani probíhající válečný konflikt. Vyjádřil se také k případnému odvodu žalobce do armády. Žalovaný se následně zabýval i případnou hrozbou porušování práv v případě návratu na Ukrajinu, a to v souvislosti s mobilizací. Žalovaný uvedl, že v případě žalobce nelze předpokládat, že by případný výkon vojenské služby měl být vůči němu uplatněn nějak diskriminačně. Důvody pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu žalovaný neshledal. Žalobce nesplňuje důvody pro udělení azylu ani podle § 13 zákona o azylu ani důvody pro udělení doplňkové ochrany. Žalobce neuvedl a ani žalovaný nenalezl žádné skutečnosti, na základě kterých by mohla žadateli hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma formou trestu smrti nebo popravy. Žalovaný se také zabýval otázkou, zda žalobci v případě návratu do vlasti nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu ozbrojeného konfliktu. Aplikoval třístupňový test a dospěl k závěru, že žalobci nehrozí vážné a individuální ohrožení života nebo tělesné integrity. K tomu podrobně rozebral materiály, ze kterých vycházel i judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný uzavřel, že žalobce nesplnil důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a a § 14b zákona o azylu a shrnul, že z výše uvedených důvodů žalobci mezinárodní ochranu neudělil.

III. Obsah žaloby

9. Proti napadenému rozhodnutí brojil žalobce včasnou žalobou, v níž navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

10. Žalobce uvedl, že žádost o mezinárodní ochranu podal ze dvou důvodů. Prvním je obava z ukrajinských věřitelů, kterým žalobce dluží peníze. Žalobcův otec si půjčil peníze, lichváři rodině žalobce vyhrožovali zabitím. Ochranu od ukrajinských státních orgánů žalobce nežádal, jelikož na Ukrajině dochází k systematickému pronásledování romské menšiny, které státní orgány tolerují. Pomoci by se mu nedostalo. Druhým důvodem pro podání žádosti o mezinárodní ochranu je strach žalobce z odvedení do války. Žalobce uplatňuje výhradu svědomí, nechce zabíjet ani se války jakkoli účastnit. Navíc má rodinu a malé děti, které jsou na něm závislé. Na Ukrajině se žalobce nemá kam vrátit, jelikož je Ukrajina terčem bombardování.

11. Žalobce je toho názoru, že se žalovaný jeho případem nezabýval dostatečně. Žalovaný zcela přehlíží tři stěžejní skutečnosti, a sice nástup do armády, čekající věřitele a zastaralé zprávy o Zakarpatské oblasti. V celkovém kontextu žalovaný také přehlédl systematickou segregaci a diskriminaci romské menšiny, která na Ukrajině probíhá už roky. Státní orgány tomuto jednání přihlížejí a tiše ji schvalují. Nesouhlasil se závěry žalovaného ohledně zhodnocení bezpečnosti Zakarpatské oblasti, ze které žalobce pochází. Dle žalobce žalovaný vycházel ze zastaralých zpráv. K tomu odkázal na zpravodajský článek z května 2026 a dále také na judikaturu Nejvyššího správního soudu. Žalovaný se blíže nezabýval tím, že by žalobce byl nucen narukovat do armády, pouze konstatoval, že se jedná o základní státoobčanskou povinnost.

12. Žalobce následně namítal nesprávnost závěrů žalovaného ohledně dluhové situace a lichvářů. Ačkoliv se žalovaný zabýval tím, jak státní orgány Ukrajiny fungují, už při tomto zhodnocení pominul tu skutečnost, že žalobce je Rom. Nadto žalobce výslovně uvedl, že by mu ukrajinská policie stejně nepomohla. Když si jeho otec, taktéž romské příslušnosti, vzal půjčku, komunita je za to odsuzovala a diskriminovala ještě více. V napadeném rozhodnutí není o této skutečnosti ani zmínka, a to navzdory zprávám o tom, že na Ukrajině probíhá systematická diskriminace romské menšiny. K tomu citoval mj. zprávu Úřadu vysokého komisaře OSN pro lidská práva. Žalovaný si ve správním řízení neobstaral zprávy o zemi původu týkající se romské menšiny. Žalobce však může být terčem pronásledování pro svou příslušnost k romské menšině nejen v armádě, ale státní orgány mu zřejmě neposkytnou ani pomoc před věřiteli, kteří mu již vyhrožovali smrtí. Žalobce má tak za to, že uvedené jednání dosahuje intenzity pronásledování podle § 2 odst. 4 zákona o azylu. Uzavřel, že napadené rozhodnutí by tak mělo být pro zatížení výše uvedenými vadami zrušeno.

IV. Vyjádření žalovaného

13. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 26. 6. 2026 navrhl, aby krajský soud žalobu zamítl.

14. Shrnul, že žalobce v průběhu správního řízení neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjel ve své vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za kterou by byl azylově relevantním způsobem pronásledován. Žalobce ani nebyl či nebude pronásledován z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu, tj. z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů, či že by mu takové pronásledování hrozilo v případě návratu do vlasti. Žalobce nebyl terčem pronásledování, ke kterému by docházelo ze strany státních orgánů Ukrajiny nebo ze strany soukromých osob, jejichž činnost byla těmito státními orgány podporována či tolerována a stát nebyl schopen či ochoten odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. V průběhu správního řízení žalobce uvedl, že na Ukrajině neměl žádné potíže se státními orgány, nebyl trestně stíhán a rovněž vyloučil veškeré potíže zapříčiněné jeho rasou, národností, náboženstvím, pohlavím, příslušností k sociální skupině či politickým přesvědčením. Potíže se soukromými osobami (vymahači) nelze označit za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, neboť původcem pronásledování nebyl stát a nebylo prokázáno, že by státní orgány toto jednání soukromých osob podporovaly nebo tolerovaly. Žalobce nevyužil dostupné prostředky vnitrostátní ochrany, které měl k dispozici. Pokud se žalobce kvůli vymahačům obával o svůj život, měl vše oznámit k prošetření státním orgánům, což neučinil. Na celou situaci rezignoval s tvrzením, že to nemá smysl. Žalobce nevyužil k ochraně svých práv žádný z na Ukrajině dostupných vnitrostátních ochranných prostředků, na situaci rezignoval a vyřešil ji prostým opuštěním vlasti. V takovém případě nelze činit závěr, že by mu na Ukrajině nebyla poskytnuta ochrana jeho práv a svobod, případně že by sice poskytnuta byla, ale neúčinně. Žalobce neprokázal, že by na Ukrajině pociťoval odůvodněný strach z pronásledování z důvodů dle § 12 zákona o azylu.

15. K námitkám ohledně povinného odvodu do armády žalovaný sdělil, že branná povinnost a povinná vojenská služba patří k základním státoobčanským povinnostem. Tuto zásadu uznává mj. i Úmluva o právním postavení uprchlíků (tzv. Ženevská konvence) z roku 1951, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech či Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Nemůže se tedy jednat o jednání označitelné jako pronásledování. Podle Ženevské konvence není ani vyhýbání se nástupu vojenské služby či dezerce, byť by byla trestná, důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, neboť podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků (Ženeva 1951) a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků (New York 1967) vydané Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) v Ženevě v září roku 1979, „člověk jasně není uprchlíkem, pokud jeho jediným důvodem pro dezerci či vyhýbání se nástupu vojenské služby je jeho averze vůči vojenské službě nebo strach z boje.“ Žalovaný odkázal na závěr Vrchního soudu v Praze, který ve svém rozsudku ze dne 16. 7. 1998, č. j. 6 A 508/97, a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2004, č. j. 7 Azs 321/2004.

16. K hrozbě porušování práv v případě návratu na Ukrajinu, a to v souvislosti s mobilizací, žalovaný setrval na závěru, že ani jejich motivem není žádný ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů pro udělení azylu. V případě žalobce nelze předpokládat, že by případný výkon vojenské služby měl být vůči němu uplatněn nějak diskriminačně. Z Informace LANDINFO, 2. 5. 2025 vyplývá, že mobilizace byla na Ukrajině vyhlášena prezidentským výnosem dne 24. 2. 2022, a aktuálně se týká všech mužů ve věku mezi 25 a 60 lety bez rozdílu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či politického přesvědčení, a byť je ze zprávy rovněž zřejmé, že v rámci mobilizace přetrvávají problémy týkající se úplatků za zproštění služby a primárním zájmem náborových středisek je splnit kvóty, nikoliv zajistit, aby odvedení byli služby schopni, tak jedinou další nerovností, krom nerovnosti finanční, kdy jsou movití Ukrajinci schopni se ze služby „vykoupit“, je nerovnost v náboru mezi obyvateli vesnic a měst, kdy ve městech je snazší zůstat v ústraní, což vede k tomu, že v armádě je nepoměrně větší zastoupení mužů z venkova. Ani tyto skutečnosti však s důvody azylově relevantními nijak nesouvisí.

17. Posledním místem skutečného i registrovaného pobytu žalobce na Ukrajině je město Mukačevo v Zakarpatské oblasti, která je jednou z tzv. „oblastí návratu“, kam se dle výzkumu IOM zveřejněné ve Zprávě ze Zjišťovací mise OAMP MV ČR, publikováno: únor 2026 nejčastěji vraceli či přemísťovali vnitřní uprchlíci, jelikož se jedná o oblast, kde neprobíhají přímé boje. Žalovaný si byl vědom, že v Zakarpatské oblasti jsou stále zaznamenávány incidenty bezpečnostního charakteru, jejich počet je aktuálně velmi nízký a počet obětí konfliktu za loňský rok v této oblasti je roven nule. Ani z veřejně dostupných zdrojů není možné dovodit, že by se situace v Zakarpatské oblasti od doby vydání těchto zpráv jakkoliv razantně změnila, a to takovým způsobem, že by v případě návratu žalobce do Zakarpatské oblasti byl jeho život ohrožen nerozlišujícím násilím. Situaci na Ukrajině nelze charakterizovat jako „totální konflikt“.

18. K individuálním charakteristikám žalobce žalovaný dodal, že je práce schopnou osobou v produktivním věku, nemá žádná zdravotní omezení, není ani zranitelnou osobou ani osobou se specifickými potřebami. Jeho návrat na Ukrajinu tak je možný.

V. Posouzení věci krajským soudem

19. Žaloba je přípustná. Podala ji oprávněná osoba (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), ve lhůtě podle § 32 odst. 1 zákona o azylu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle skutkového a právního stavu zjištěného v době vydání napadeného rozhodnutí s přihlédnutím k čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice), jelikož řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zahájeno před 12. 6. 2026 (srov. čl. 79 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1348 ze dne 14. 5. 2024) a s přihlédnutím k § 32 odst. 9 zákona o azylu). Krajský soud ve věci rozhodoval bez jednání v souladu s § 76 s. ř. s.

20. Žaloba je důvodná. Obavy ze soukromých věřitelů 21. Krajský soud se nejprve zabýval obavami žalobce z lichvářů (věřitelů či vymahačů dluhu). Žalobce v žalobě a ve správním řízení namítal, že jeho otec byl romský baron a půjčil si peníze od lichvářů. Po smrti otce přešel dluh na žalobce, který byl lichváři ohrožen.

22. K tomu krajský soud uvádí, že obavy z jednání věřitelů mohou být za určitých podmínek relevantní pro udělení doplňkové ochrany žalobci. Podle § 14a zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

23. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2015, č. j. 5 Azs 50/2014-34, obavy z věřitelů sice zpravidla nejsou relevantní z hlediska udělení azylu, protože nemají souvislost s taxativně vymezenými důvody pronásledování, ale mohou mít: „za splnění podmínek (zejména: reálně hrozící příkoří dosahuje intenzity vážné újmy dle § 14a odst. 2 zákona o azylu a stát původu není schopen či ochoten poskytnout před tímto skutečným nebezpečím vážné újmy účinnou ochranu), význam z hlediska možného udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu.“ Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Azs 440/2004-53). Kroky státních orgánů na ochranu před vážnou újmou lze mít za přiměřené, a tudíž ochranu za poskytnutou, mimo jiné tehdy, je-li ve státě, kam má být žadatel navrácen, zaveden účinný systém pro odhalování, stíhání a trestání jednání představující pronásledování nebo způsobení vážné újmy a žadatel má k této ochraně přístup (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Azs 48/2008-57). Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 6 Azs 151/2015-36, u soukromých osob jako původců pronásledování musí přistoupit k samotnému pronásledování také záměrná nečinnost státních orgánů či jejich neschopnost poskytovat ochranu před původci pronásledování.

24. Ve správním řízení žalobce nedostatek snahy o hledání ochrany u státních orgánů podrobně nerozebíral. Učinil tak až v žalobě, ve které sdělil, že se na státní orgány neobrátil z důvodu, že je romské obyvatelstvo soustavně diskriminováno a státní orgány ani policie by mu z důvodu, že je Rom, odepřely pomoc. Přestože žalobce tento důvod ve správním řízení výslovně neuvedl, považuje krajský soud tato tvrzení za přípustné rozvedení jeho obav sdělených během pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu, navíc k této žalobcově argumentaci musel přihlédnout i s ohledem na čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice. V této souvislosti lze také odkázat na rozsudek Soudního dvora EU ze dne 4. 10. 2018, Ahmedbekova, C-652/16, podle kterého je totiž soud rozhodující o opravném prostředku v zásadě povinen posoudit důvody poskytnutí mezinárodní ochrany nebo skutkové okolnosti, které nastaly před podáním žádosti o mezinárodní ochranu, avšak byly uplatněny poprvé až v řízení o opravném prostředku. Nové důvody nebo skutečnosti nemusí posoudit, pokud byly uplatněny v pozdní fázi řízení. Ze správního spisu krajský soud zjistil, že zárodek žalobní námitky je obsažen v protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 12. 5. 2026. Žalobce na dotaz žalovaného, zda měl ve vlasti problémy kvůli rase, národnosti, náboženství, pohlaví, příslušnosti k sociální skupině či politickému přesvědčení sdělil: „Jsem z romské menšiny. Máme problémy s místními lidmi. Vyhrožovali nám. Toto se zhoršilo, když jsme si půjčili peníze. Nemá to smysl řešit s policií“.

25. V projednávané věci proto soud podle čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice musel k důvodům nevyhledání ochrany u orgánů země původu pro příslušnost k romské menšině přihlédnout, přestože je žalobce uvedl až v žalobě, neboť v takovém případě nebyly uplatněny v pozdní fázi řízení (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2022, č. j. 48 Az 18/2021- 41 a ze dne 20. 10. 2023, č. j. 48 Az 7/2023–44). Možnost posoudit tato tvrzení měl žalovaný ve vyjádření k žalobě.

26. Žalovaný se ohrožením žalobce soukromými věřiteli v napadeném rozhodnutí zabýval obecně. Součástí správního spisu není žádná zpráva, která by se zabývala možnou diskriminací romské menšiny na Ukrajině. V napadeném rozhodnutí chybí jakákoli úvaha o tom, zda by byla žalobci poskytnuta adekvátní ochrana před soukromými věřiteli, přestože se hlásí k romské menšině. Za stavu skutkových zjištění, která žalovaný učinil, tak nelze učinit závěr, že je po žalobci skutečně možné spravedlivě požadovat, aby se obrátil za účelem ochrany před lichváři na státní orgány či policii ve své vlasti. Žalovaný – i vzhledem k tomu, že to žalobce řádně nenamítal ve správním řízení – neobstaral žádné informace týkající se menšin na Ukrajině a neučinil žádnou úvahu o tom, zda by vnitrostátní ochrana byla pro žalobce dostupná a účinná. To je však pro řádné posouzení žalobcova azylového příběhu nutné učinit. Z napadeného rozhodnutí by mělo vyplývat, zdali za daných skutkových okolností lze s ohledem na informace o zemi původu učinit závěr o tom, že žalobce mohl a měl vyhledal ochranu u orgánů země svého původu a že by tato ochrana byla účinná. Pokud tyto úvahy v napadeném rozhodnutí chybí, nemůže napadené rozhodnutí obstát. S ohledem na chybějící podklady týkající se postavení žalobce jako příslušníka romské menšiny nemohl krajský soud posoudit námitku, zda by byl bezpečný návrat žalobce do Zakarpatské oblasti. Posouzení jiných faktorů (ať už osobních, rodinných či jiných), které zvyšují riziko, že by byl žalobce terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí (blíže rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, č. 1840/2009 Sb. NSS) s ohledem na nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu není možné.

27. Na uvedených závěrech nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalobce při výslechu policií dne 4. 4. 2026 dle protokolu č. j. KRPU-67917-15/ČJ-2026-040022-SV-MO, sdělil, že nemá obavy v případě navrácení na Ukrajinu z pronásledování z důvodu rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodu k příslušnosti k určitým společenským vrstvám. Žalobce při pohovoru k žádosti o mezinárodní ochranu netvrdil, že je pronásledován z důvodu, že je příslušník romské menšiny. Měl ale za to, že mu státní orgány neposkytnou potřebnou pomoc před soukromými věřiteli právě z důvodu jeho příslušnosti k této romské menšině. Obě shora vyřčené odpovědi na otázky policie a žalovaného si tak vzájemně neprotiřečí.

28. Z výše uvedených závěrů krajský soud shledal, že posouzení obav ze strany soukromých věřitelů nebylo dostatečné. Námitka je důvodná. Obavy z odvodu do armády 29. Žalobce opakovaně namítal, že by byl po návratu do vlasti odveden do války. K otázce povinné vojenské služby se už soudy rozhodující ve správním soudnictví opakovaně vyjadřovaly. Sjednotily se na závěru, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004- 49, či ze dne 11. 10. 2006, č. j. 4 Azs 16/2006-55). Povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými či i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě bez přistoupení dalších skutečností, není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 Azs 22/2006- 55).

30. Soudy rozhodující ve správním soudnictví zkoumaly i situaci, kdy je nástup do vojenské služby spojen s rizikem nastoupení do aktivního válečného konfliktu. Jak již shrnul Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 18. 6. 2026, č. j. 33 Az 7/2026-42, podle konstantní judikatury není azylově relevantní ani povinná účast v armádě v situaci, byl-li by výkon vojenské služby spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, ze dne 9. 5. 2018, č. j. 4 Azs 89/2018-27, či ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29). Kromě toho judikatura dovodila, že nediskriminačně vymezená branná povinnost není relevantní ani pro udělení doplňkové ochrany (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 290/2017-23, či ze dne 27. 1. 2022, č. j. 2 Azs 279/2021-24). Shora uvedené závěry lze použít i na situaci ozbrojeného konfliktu na území Ukrajiny (blíže usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025, č. j. 9 Azs 139/2025-53, či ze dne 30. 4. 2026, č. j. 10 Azs 28/2026-54).

31. Krajský soud dospěl v souladu s žalovaným k závěru, že obavy žalobce z povolání do armády a jeho případné nasazení při boji ve válce s Ruskou federací neznamenají důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Samotná vojenská služba v ukrajinské armádě nenaplňuje hlediska útočné války, příp. účast na jednáních, jež by naplňovala znaky válečného zločinu či zločinu proti míru či lidskosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 5 Azs 19/2020-45, či ze dne 29. 9. 2022, č. j. 1 Azs 84/2022-61). Vojenská služba je obecně uznávanou občanskou povinností vůči státu. To platí i tehdy, pokud osoba uplatňuje výhradu svědomí. Samotné vynucování vojenské služby totiž bez dalších okolností nelze považovat ani za pronásledování podle § 2 odst. 4 zákona o azylu, ani za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 téhož zákona. Jiný závěr by přicházel v úvahu pouze tehdy, pokud by byly dány další významné skutečnosti, například nepřiměřeně přísné nebo diskriminační tresty za odmítání služby z náboženských důvodů či reálná hrozba účasti na operacích spojených se závažným a systematickým porušováním mezinárodního práva. Za relevantní újmu proto nelze považovat samotné riziko běžného trestního postihu za nesplnění zákonné povinnosti podílet se na obraně státu.

32. Z výše uvedených důvodů krajský soud námitku týkající se obav z odvodu do armády neshledal důvodnou. Žalovaný nepochybil, pokud vyslovil, že obavy z odvodu do armády a nasazení do případných bojů nejsou důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany.

VI. Závěr a náklady řízení

33. Ze shora uvedených důvodů soud napadené rozhodnutí zrušil dílem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů [§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] a dílem pro nedostatky skutkových zjištění [§ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.] a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem soudu (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

34. Soud pro nadbytečnost neprovedl dokazování v žalobě uváděnými články a zdroji, neboť jejich provedení by nemohlo ničeho na výše uvedených závěrech soudu změnit.

35. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný nebyl v řízení úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Procesně úspěšnému žalobci žádné prokazatelné náklady nevznikly.

36. Zástupkyně žalobce byla ustanovena na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2026, č. j. 20 Az 3/2026-16. Podle § 35 odst. 10 první věty s. ř. s. hotové výdaje ustanoveného zástupce a jeho odměnu za zastupování platí stát. Soud zástupkyni žalobce přiznal odměnu za zastupování podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“) ve výši 4 620 Kč, dle obsahu spisového materiálu, a to za jeden úkon právní služby (první porada včetně převzetí a přípravy zastoupení) dle § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu. Dále soud přiznal zástupkyni žalobce paušální náhradu hotových výdajů na jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč ve smyslu § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Jelikož je zástupkyně plátcem DPH, byla částka zvýšena o 21 % na celkovou částku 6 134,70 Kč. Odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 6 134,70 Kč bude ustanovené zástupkyni žalobce vyplacena z rozpočtových prostředků krajského soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Ostrava 23. červenec 2026 Mgr. Jana Volková samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje I.M.