33 Az 7/2026

Rubrum

č. j. 33 Az 7/2026-42 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Lukášem Hlouchem, Ph.D., v právní věci žalobce: D. S. státní příslušnost X hlášen k pobytu X proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky poštovní schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2026, č. j. OAM-101/LE-LE05-LE05-2025, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.

Odůvodnění

I . Vymezení věci 1. Včas podanou žalobou se žalobce domáhal u Krajského soudu v Brně (dále též „krajský soud“) zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2026, č. j. OAM-101/LE-LE05-LE05- 2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým mu v ČR nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 12. 6. 2026 (dále též „zákon o azylu“). 2 33 Az 7/2026 II. Napadené rozhodnutí 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný shrnul podstatné informace sdělené žalobcem v průběhu řízení o mezinárodní ochraně. Bylo objasněno, že tvrzenými důvody podání azylové žádosti žalobce jsou válka na Ukrajině, snaha legálně zůstat v ČR a dále prostřednictvím žádosti o mezinárodní ochranu zabránit výkonu trestu vyhoštění, který byl žalobci uložen.

3. Žalovaný v žalobcem uváděných skutečnostech neshledal zákonné důvody pro udělení azylu či doplňkové ochrany dle § 12, resp. § 14a zákona o azylu. Zdůraznil, že důvody pro udělení azylu vymezené v § 12 písm. b) téhož zákona jsou taxativní (úplné), přičemž snahu vyhnout se trestu vyhoštění, legalizaci pobytu, získání dokladů, aby zde mohl žalobce zůstat, ani možnost, že sem přijedou jeho rodiče z Ukrajiny, těmto důvodům rozhodně podřadit nelze. Co se potom týče obav z povolání do armády, žalovaný v souladu s judikaturou správních soudů připomněl, že branná povinnost i povinnost absolvovat vojenskou službu ve vlasti patří k základním státoobčanským povinnostem, pročež bez dalšího nezakládají důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany.

4. Za bezprostřední důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu nelze považovat ani aktuálně probíhající válečný konflikt na Ukrajině, poněvadž dle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka podle Úmluvy o právním postavení uprchlíků a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1979 osoby, které byly donuceny opustit svou vlast kvůli ozbrojenému národnímu či mezinárodnímu konfliktu, nejsou považovány za uprchlíky.

5. Z hlediska důvodů pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a odst. 2 zákona o azylu pak žalovaný uzavřel, že podmínky pro její udělení nebyly v řešené věci splněny. Za bezprostředně a reálně hrozící vážnou újmu nelze považovat snahu žalobce dále setrvat v ČR, získat doklady, legalizaci pobytu, jakož ani záměr žalobce vyhnout se výkonu uloženého trestu vyhoštění. Válka na Ukrajině je obecně známou skutečností a ačkoli v současnosti probíhající ozbrojený konflikt na území Ukrajiny vyvolaný invazí vojsk Ruské federace může pro žalobce představovat určité nebezpečí vážné újmy, nejedná se o hrozbu cílenou konkrétně na žalobce, jak to nezbytně předpokládá ustanovení § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

6. Konečně žalovaný dospěl k závěru, že bezpečnostní obavy žalobce z návratu zpět na Ukrajinu nelze podřadit ani pod § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. V tomto ohledu žalovaný vycházel především ze závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008-68, přičemž na podkladu podkladových informací konstatoval, že současný ozbrojený konflikt nezasahuje celé území Ukrajiny. Přímé boje probíhají pouze na linii dotyku ve východní a jihovýchodní části země. Třebaže žalobce původně pochází z obce Nikopol ležící nedaleko linie bojů, nic mu nebrání přesídlit do bezpečnějších (západních) oblastí, kde má rovněž plný přístup k veřejným službám i potřebné podpoře. Existující alternativa vnitřního přesídlení tedy v případě žalobce vylučuje aplikaci doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

7. Poněvadž žalovaný v azylovém příběhu žalobce nezjistil žádné skutečnosti nasvědčující udělení mezinárodní ochrany, azyl ani doplňkovou ochranu mu neudělil. 3 33 Az 7/2026 III. Žaloba 8. V žalobě (resp. jejím doplnění) žalobce namítal, že žalovaný pochybil, pokud mu v ČR neudělil mezinárodní ochranu. Poukázal přitom na tíživou humanitární situaci, do níž se dostala jeho rodina na Ukrajině, přičemž žalobce je jedinou osobou, jež jí může finančně zabezpečit. Dále žalobce uvedl, že ukrajinské město Nikopol, odkud pochází, leží v bezprostřední blízkosti frontové linie a čelí neustálému odstřelování, pročež není bezpečné, aby se tam vrátil. Dodal, že pouhá perspektiva návratu u něj vyvolává psychické problémy a zhoršení zdravotního stavu.

9. Současně žalobce namítal nemožnost plnění vojenské povinnosti kvůli výhradě svědomí. Žalobce je na základě svých náboženských přesvědčení křesťan a zastává pacifistické postoje vylučující jakoukoliv účast na bojových akcích či nošení zbraně. Za podmínek platné legislativy Ukrajiny přitom neexistuje účinný mechanismus pro realizaci práva na výkon náhradní služby pro osoby s alternativním přesvědčením v období mobilizace.

10. Konečně žalobce namítal, že v jeho případě je možnost vnitřního přesídlení nereálná a neefektivní. Zdůraznil, že na celém území Ukrajiny stále přetrvává reálná hrozba raketových útoků a útoků bezpilotními prostředky. Současně uvedl, že pro vlastní přesídlení nemá k dispozici dostatečné finanční prostředky a nucený přesun do jiné části země by tak v jeho případě způsobil ohrožení důstojných životních podmínek. Pro tyto důvody žalobce zdejšímu soudu navrhl, aby napadené rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

IV. Vyjádření žalovaného

11. Ve vyjádření ze dne 28. 4. 2026 žalovaný zdůraznil, že text žaloby obsahuje jen obecné žalobní námitky, které nijak konkrétně nesměřují do napadeného rozhodnutí. Text doplnění žaloby je pak pro změnu zcela účelově využit k rozšiřování a dramatizování žalobcova azylového příběhu a jeho životní situace.

12. Žalovaný uvedl, že prakticky celý text doplnění žaloby je účelový. Žalobce totiž nikdy v průběhu správního řízení nehovořil o tom, že by mu v případném výkonu vojenských povinností bránilo svědomí, víra a pacifistické přesvědčení. Také námitky vůči nemožnosti využít vnitřní přesídlení jsou rovněž uváděny poprvé až v žalobě, a to se zjevným úmyslem přidat životní situaci žalobce vážnosti. Zároveň tvrzení žalobce o tom, že na žádném místě Ukrajiny není bezpečno, postrádá oporu v informacích nashromážděných žalovaným. Sám žalobce přitom pro svá nynější tvrzení žádné důkazy nepředkládá.

13. Žalovaný se azylovým příběhem žalobce do detailu zabýval a k vyhodnocení jeho situace použil aktuální a relevantní zprávy o zemi původu. Vzhledem k podobě žalobního textu žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které bylo vydáno v souladu s platnou legislativou a je prosté vad. Žalovaný tak krajskému soudu navrhl zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

V. Správní spis

14. Správní spis tvoří zejména záznam o poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu ze dne 17. 2. 2025 a protokol o pohovoru k dané žádosti z téhož dne. Dále správní spis obsahuje též opis z evidence Rejstříku trestů fyzických osob ze dne 24. 1. 2025, dle něhož se žalobce během svého pobytu na území ČR dopustil celkem tří trestných činů. Za 4 33 Az 7/2026 účelem posouzení současné bezpečnostní a politické situace na Ukrajině pak žalovaný zařadil do správního spisu následující podklady:  Zprávu OAMP ze Zjišťovací mise na Ukrajinu z února 2026 a;  Informaci OAMP: Ukrajina: Bezpečnostní situace v západních oblastech Ukrajiny, Přeshraniční pohyb ze dne 12. 1. 2026.

15. S podklady rozhodnutí se žalobce seznámil, avšak k jejich obsahu se nijak nevyjádřil a nenavrhl ani jejich doplnění. Jako skutečnosti, které by měl žalovaný vzít při svém rozhodování na zřetel, žalobce uvedl, že žije 7 km od hranice s Ruskem. Doplnil, že si píše se svou matkou, podle níž každý den dochází v místě žalobcova bydliště k bombardování a přeletům dronů. Muži tam již nežijí. Kdyby žalobce přešel hranice na Ukrajinu, tak by byl rovnou vzat do ukrajinské armády. Nic dalšího žalobce uvést nechtěl. Zakrátko po seznámení s podklady žalovaný vydal napadené rozhodnutí, které je předmětem přezkumu krajským soudem v tomto řízení.

VI. Posouzení věci krajským soudem

16. Krajský soud předně posoudil splnění podmínek řízení, přičemž dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou oprávněnou [viz § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] a ve lhůtě podle § 32 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

17. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. přezkoumal soud napadené rozhodnutí žalovaného v mezích žalobních bodů. Při posuzování věci krajský soud přihlédl rovněž k § 32 odst. 9 zákona o azylu, který provádí čl. 46 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (tzv. procedurální směrnice). Krajský soud vycházel při přezkumu rozhodnutí ze znění zákona o azylu platného a účinného ke dni vydání napadeného rozhodnutí žalovaného (srov. čl. II bod 5 přechodných ustanovení zákona č. 314/2025 Sb.).

18. Krajský soud ve věci rozhodl ve smyslu § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, jelikož účastníci řízení s tímto postupem souhlasili (nevyslovili s ním výslovný nesouhlas) a zdejší soud nepovažoval ústní projednání věci za nezbytné.

19. Krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. A) K východiskům soudního přezkumu v nynější věci 20. Předtím, než zdejší soud bezprostředně přistoupí k vlastnímu posouzení vznesených žalobních námitek, pokládá za vhodné a účelné před pomyslnou závorku vytknout tři klíčové okolnosti řešené věci, jež zásadním způsobem ovlivnily jeho náhled na důvodnost či opodstatněnost jednotlivých námitek.

21. Předně krajský soud uvádí, že valná část žalobních tvrzení nemá potřebnou oporu ve správním spisu, resp. postrádá přímou vazbu na důvody, pro něž se žalobce v ČR domáhal udělení mezinárodní ochrany. Zdejší soud totiž nepřehlédl, že žalobce v průběhu správního řízení za stěžejní důvod podání své azylové žádosti označil především obecné obavy z důsledků válečného konfliktu na Ukrajině (zejména strach z bombardování a dronových útoků), které jsou v jeho případě umocněny tím, že se jeho rodné město (Nikopol) nachází v těsné blízkosti bojové linie. Naopak svou azylovou žádost žalobce 5 33 Az 7/2026 zjevně nestavěl na tom, že by mu osobně hrozilo nucené narukování do armády spojené s rizikem vyslání do bojových akcí, což zásadně odporuje jeho svědomí, náboženskému přesvědčení (hodnotám křesťanství) či dlouhodobě zastávaným antimilitantním a pacifistickým postojům. V tomto ohledu tedy nynější žalobní tvrzení značně překračují původní důvody podání azylové žádosti.

22. Zdejší soud připomíná, že primárním zdrojem informací podstatných pro udělení mezinárodní ochrany je tradičně sám žadatel, jehož stíhá povinnost tvrdit veškeré podstatné okolnosti svého azylového příběhu (srov. zde např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2013, č. j. 9 Azs 1/2013-38, či ze dne 11. 12. 2015, č. j. 5 Azs 134/2014-48; rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz). Tím, že žadatel podstatnou část svého příběhu zamlčí, nejen že správnímu orgánu fakticky znemožní se k těmto skutečnostem vyjádřit, ale především vědomě zvyšuje riziko, že jeho žádost nebude posouzena komplexně a věcně správně. Následné přednesení „nových“ skutečností až v soudním řízení pak odporuje principu subsidiarity správního soudnictví (§ 5 s. ř. s.) a není obecně přípustné a žádoucí ani v řízení ve věci udělení mezinárodní ochrany (srov. čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice).

23. Po přezkoumání obsahu žaloby (resp. jejího doplnění datovaného ke dni 17. 4. 2026) současně krajský soud konstatuje, že žalobce formuloval jednotlivé žalobní námitky značně obecně a stručně, neboť v podstatě odrážkovým stylem jen uvedl souhrn důvodů, proč by mu měla být z jeho pohledu v ČR mezinárodní ochrana udělena, aniž by se jakkoli kriticky vymezil či polemizoval se závěry žalovaného vedoucími k tomu, že mu žalovaný napadeným rozhodnutím azyl ani doplňkovou ochranu v ČR nepřiznal. Tradičně přitom platí, že míře propracovanosti žaloby přímou úměrou odpovídá hloubka soudního přezkumu, kterého se žalobci dostane. To potom v praxi znamená, že čím je žalobní bod obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej (v podrobnostech viz rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78). V kontextu citované judikatury tedy krajský soud v řešené věci uzpůsobil měřítko svého přezkumu obecnosti žalobních námitek.

24. Konečně postup krajského soudu při hodnocení jednotlivých žalobních námitek byl ovlivněn též zjevnou účelovostí podané žádosti o mezinárodní ochranu. Žalobce totiž v průběhu pohovoru ke své žádosti dne 17. 2. 2026 jednoznačně uvedl, že k podání žádosti o mezinárodní ochranu v ČR přistoupil bezprostředně až v návaznosti na uložení trestu vyhoštění, který mu byl uložen trestním soudem pro opakované páchání trestné činnosti, přičemž se doznal, že mu takový postup jako vhodný prostředek legalizace dalšího pobytu na území ČR poradili spoluvězni ve výkonu trestu. K výslovnému dotazu pracovníka žalovaného žalobce při pohovoru připustil, že pokud by mu trest vyhoštění uložen nebyl, neměl by důvod v ČR o mezinárodní ochranu žádat. Za této situace proto zdejší soud nepochybuje o tom, že na azylovou žádost žalobce lze pohlížet jako na účelově podanou (přiměřeně srov. i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008-48), což ve výsledku oslabuje celkovou věrohodnost tvrzených důvodů mezinárodní ochrany. B) K jednotlivým žalobním námitkám I. Tíživá rodinná a humanitární situace 6 33 Az 7/2026 25. Nejprve krajský soud upřel pozornost k námitce, že udělení mezinárodní ochrany žalobci v ČR dostatečně odůvodňuje jeho tíživá rodinná a humanitární situace. Krajský soud nijak nerozporuje tvrzení žalobce, že po smrti žalobcova otce došlo ke zhoršení (především finanční) situace celé jeho rodiny a že na žalobce jako na nejstaršího syna přešla odpovědnost za materiální zajištění matky a mladšího bratra. Zdejší soud je nicméně v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů v této oblasti nucen konstatovat, že žalobcem předestřené těžkosti mající svůj původ především v nepříznivé finanční situaci jeho rodiny, nelze cum grano salis podřadit pod žádný z důvodů pro udělení azylu ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu (viz k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55, či ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 12/2012-44). V tomto případě evidentně nejde o konkrétní a cílené pronásledování osoby žalobce, ale o nepříjemnou životní situaci, do níž se může za určitých okolností dostat prakticky kdokoliv a kdekoliv.

26. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že problémy ekonomického charakteru bez dalšího nejsou z hlediska důvodů pro udělení azylu ani doplňkové ochrany relevantní (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j. 5 Azs 3/2003-54). Úplně stejně potom současná judikatura nazírá i na situaci, kdy je v zemi původu žadatele obtížné najít si zaměstnání, které by žadateli vystačilo k dostatečné obživě či ke splacení již existujících dluhů (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2024, č. j. 5 Azs 195/2024-36).

27. Konečně krajský soud k námitce žalobce dodává, že ani případné ohrožení života či zdraví jeho matky žijící na Ukrajině v bezprostřední blízkosti bojové linie není v posuzované věci určující, neboť předmětem nynějšího soudního přezkumu je výhradně azylová žádost podaná žalobcem. Jakkoliv za současných okolností je z lidského hlediska starost žalobce o jeho matku pobývajíc nadále v regionu zasaženém boji plně pochopitelná, posouzení podmínek mezinárodní ochrany v nynější věci se vztahuje výlučně k osobě žalobce a k tomu, zda jemu samotnému ve vlasti hrozí pronásledování či riziko vážné újmy. Okolnosti týkající se jiných osob, byť blízkých rodinných příslušníků, mají v tomto ohledu jen značně omezený význam a samy o sobě nemohou udělení mezinárodní ochrany žalobci odůvodnit.

II. Ohrožení v důsledku válečného konfliktu a (ne)možnost vnitřního přesídlení

28. Dále žalobce vyjádřil obavy z návratu na Ukrajinu z důvodu probíhajícího válečného konfliktu, přičemž uvedl, že město Nikopol, odkud pochází, se nachází v bezprostřední blízkosti frontové linie a prochází kontinuálním odstřelováním. Po žalobci nelze požadovat, aby byl nucen žít v oblasti zvýšeného nebezpečí a vystavoval se riziku ztráty života či zdraví.

29. K námitce žalobce krajský soud předně uvádí, že ruská invaze na Ukrajinu je v současné době již natolik známou skutečností, že ji lze považovat za notorietu, pročež její existenci není potřeba ve správním ani soudním řízení blíže nijak prokazovat (srov. k tomu např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2022, č. j. 1 Azs 36/2022-31, nebo ze dne 31. 3. 2022, č. j. 9 Azs 13/2022-32, a ze dne 3. 6. 2022, č. j. 1 Azs 77/2022-18). Co již však notorietou není a je skutečnost, jakou měrou se předmětný válečný konflikt (s ohledem na aktuální vývoj války a posuny frontové linie) projevuje 7 33 Az 7/2026 v jednotlivých ukrajinských regionech a zda mají osoby pocházející z válkou nejvíce zasažených oblastí reálnou možnost se negativním dopadům konfliktu vyhnout odchodem do bezpečnějších, zpravidla západních částí země. Právě těmito skutečnostmi se žalovaný podrobně zabýval v odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž krajský soud se s jeho závěry plně ztotožnil.

30. Krajský soud především uvádí, že ze zpráv o zemi původu nesporně vyplývá, že Dněpropetrovská oblast, kde se nachází také město Nikopol, je minimálně částečně zasažena rusko-ukrajinským konfliktem, neboť jde o oblast v blízkosti frontové linie. Ve východní části této oblasti se též odehrávají markantní vzdušné útoky, zejm. bojovými drony. V tomto ohledu lze tedy žalobci přitakat, že v případě návratu do Dněpropetrovské oblasti by se mohl ocitnout jako civilista v ohrožení zdraví a života. Přesto i do této oblasti je dokladován vysoký počet navrátilců (viz Informace OAMP ze dne 12. 1. 2026), avšak osoby ze zahraničí se spíše vrací do západoukrajinských oblastí.

31. Na tomto místě krajský soud připomíná subsidiární povahu institutu mezinárodní ochrany, kterou lze žadateli udělit pouze v případě, pokud prokazatelně neúspěšně vyčerpal všechny dostupné vnitrostátní prostředky nápravy, kam lze largo sensu zařadit i institut vnitřního přesídlení. Podle § 2 odst. 7 zákona o azylu totiž pronásledováním ani vážnou újmou není, pokud se obava cizince z pronásledování nebo vážné újmy vztahuje pouze na část území státu, jehož státní občanství má, a může-li cizinec bezpečně a oprávněně odcestovat do jiné části státu, do ní vstoupit a v ní se usadit, a pokud s přihlédnutím k situaci v této části státu a k jeho osobní situaci v této části státu nemá odůvodněný strach z pronásledování ani nejsou dány důvodné obavy, že by mu zde hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy, či má přístup k účinné ochraně před pronásledováním nebo vážnou újmou. (srov. též čl. 8 odst. 1 kvalifikační směrnice).

32. V posuzované věci přitom žalovaný na základě zpráv o zemi původu, zejména velmi podrobné a aktuální Zprávy ze Zjišťovací mise z února 2026, jejíž obsah žalobce v rámci správního řízení ani v podané žalobě nijak zásadně nezpochybňoval, spolehlivě prokázal, že pokud by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo v souvislosti s probíhajícím válečným konfliktem ohrožení života či zdraví, což nelze s ohledem na polohu jeho rodného města Nikopol v Dněpropetrovské oblasti přímo postižené boji vyloučit, má reálnou možnost přesídlit do západnějších částí Ukrajiny, kde mu bezprostřední hrozba válečného násilí již nehrozí. Z uvedené zprávy totiž plyne, že od konce roku 2022 se linie konfliktu stabilizovala ve východní (jihovýchodní) části země, přičemž ani následné ofenzivy vedené oběma stranami zásadní změny v jejím průběhu nepřinesly. Další vývoj konfliktu pak byl charakterizován spíše opotřebovávacím způsobem vedení války s omezenými územními zisky. K pravidelným pozemním bojům nadále dochází především ve východních oblastech Ukrajiny, konkrétně v regionech Charkovské, Doněcké, Luhanské, Záporožské a Chersonské oblasti. Přestože Ruská federace od počátku konfliktu provádí rozsáhlé letecké útoky na území celé Ukrajiny, zaměřené kromě vojenských cílů i na civilní a energetickou infrastrukturu, ze zprávy vyplývá, že od března 2025 došlo k jejich významnému geografickému omezení, kdy se tyto útoky soustřeďují zejména na oblasti podél fronty a na hlavní město Kyjev, zatímco ve zbývajících, zejména západně orientovaných regionech, je jejich intenzita výrazně nižší co do počtu útoků i rozsahu způsobených škod (srov. k tomu obdobně i recentní rozsudky Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2026, č. j. 35 A 14/2026-48, a ze dne 14. 8 33 Az 7/2026 4. 2026, č. j. 35 A 10/2026-63, či rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2026, č. j. 175 A 8/2026-25).

33. Ukrajinská ústava i zákony přitom podle citované zprávy garantují svobodu pohybu a pobytu na celém území Ukrajiny, pročež se žalobce může usadit v kterékoliv části země. Z objektivního hlediska jsou základní služby v oblasti zdravotnictví, vzdělávání či přístupu na trh práce obecně dostupné ve srovnatelné míře ve všech ukrajinských regionech, a to jak pro místní obyvatele, tak pro navrátilce či vnitřně přesídlené osoby. Ukrajinský systém disponuje legislativní úpravou režimu vnitřně vysídlených osob. Stát i nevládní organizace poskytují těmto osobám podporu (viz Informace OAMP ze dne 12. 1. 2026, Zpráva ze zjišťovací mise z února 2026 – s. 21-23), a to cestou sociálních dávek i sociálních služeb. Ze subjektivního hlediska žalobce neuvedl žádné závažné důvody, které by mu v přesídlení bránily. Změna bydliště a nutnost přesunu do jiné části země jsou přirozeně spojeny s určitým nepohodlím a obtížemi, ať již finančními, psychickými či časovými. Tyto nepříjemnosti nicméně nedopadají pouze na žalobce, nýbrž na všechny osoby nacházející se ve srovnatelném postavení, pročež je třeba je chápat jako imanentní součást institutu vnitřního přesídlení.

34. S ohledem na okolnosti posuzované věci má tedy krajský soud za to, že v případě žalobce jsou naplněny veškeré podmínky nezbytné k tomu, aby se tvrzenému nebezpečí vyhnul přesídlením do jiné části země (srov. k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2008, č. j. 4 Azs 99/2007-93, či ze dne 28. 7. 2009, č. j. 5 Azs 40/2009-74). Žalovaným použitou Zprávu ze Zjišťovací mise na Ukrajině z února 2026 a Informaci OAMP ze dne 12. 1. 2026 přitom krajský soud považuje za dostačně podrobné a aktuální podklady k prokázání aktuální bezpečnostní situace napříč ukrajinským územím, přičemž zdejšímu soudu není známo, že by v současnosti existoval konkurenční podkladový materiál, který by poznatky plynoucí z dané zprávy zpochybňoval, příp. judikatura, která by závěry těchto zpráv vyvracela či relativizovala. Námitce žalobce tak krajský soud nepřisvědčil.

III. Hrozba nuceného nástupu do armády a účast na bojových akcích

35. Poslední námitka žalobce, že v případě návratu zpět na Ukrajinu bude obratem povolán k nástupu do armády a vyslán do bojových akcí proti útočícím vojskům Ruské federace, rovněž není důvodná.

36. Pokud se týče namítané nucené služby v ukrajinské armádě jako azylově relevantního důvodu, krajský soud uvádí, že judikatura správních soudů již ve svých počátcích dovodila, že odmítání nástupu k výkonu základní vojenské služby, která je v domovském státě žadatele povinná, nelze bez dalšího považovat za důvod pro udělení azylu ve smyslu § 12 zákona o azylu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2004, č. j. 5 Azs 4/2004-49, či ze dne 11. 10. 2006, č. j. 4 Azs 16/2006-55). Povolávání vlastních občanů k výkonu vojenské služby, byť i způsoby nevybíravými či i vnitřní zákonodárství státu porušujícími, samo o sobě bez přistoupení dalších skutečností, není ještě pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2006, č. j. 4 Azs 22/2006-55).

37. Tato konstantní judikaturní linie byla ještě později rozšířena v tom směru, že azylově relevantní není povinná účast v armádě ani v situaci, pokud by byl výkon vojenské 9 33 Az 7/2026 služby spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, ze dne 9. 5. 2018, č. j. 4 Azs 89/2018-27, či ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29). Kromě toho judikatura dovodila, že nediskriminačně vymezená branná povinnost není relevantní ani pro udělení doplňkové ochrany (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2017, č. j. 6 Azs 290/2017-23, či ze dne 27. 1. 2022, č. j. 2 Azs 279/2021-24). Citované judikaturní závěry se přitom plně uplatní též v novější judikatuře vážící se především na aktuálně probíhající ozbrojený konflikt na území Ukrajiny (srov. např. recentní usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 12. 2025, č. j. 9 Azs 139/2025-53, či ze dne 30. 4. 2026, č. j. 10 Azs 28/2026-54).

38. Uvedených judikaturních východisek se krajský soud přidržel i v nyní řešené věci, pročež dospěl k závěru, že žalobcem namítané povolání do ukrajinské armády nemůže ani v kontextu hrozícího nasazení v bojových akcích v aktuálně probíhající válce proti Ruské federaci založit relevantní důvod pro udělení azylu či doplňkové ochrany. Zdejší soud zároveň v případě žalobce neshledal naplnění žádné z negativních podmínek, která by aplikaci předestřených obecných východisek bránila. Je všeobecně známo, že Ukrajina v současnosti vede obrannou válku proti vnější ruské agresi, přičemž činnost ozbrojených sil v rámci obrany státu proti ozbrojenému napadení cizím státem představuje legitimní výkon práva na sebeobranu. Za těchto okolností tudíž nelze dovozovat, že by samotná vojenská služba v ukrajinské armádě implikovala vedení útočné války, příp. účast na jednáních, jež by naplňovala znaky válečného zločinu či zločinu proti míru či lidskosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, č. j. 5 Azs 19/2020-45, či ze dne 29. 9. 2022, č. j. 1 Azs 84/2022-61).

39. Současně krajský soud neuvěřil žalobcem namítané výhradě svědomí, resp. náboženské výhradě, (údajně) mu bránící ve výkonu vojenské služby. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu sice takto vyjádřená výhrada může zakládat překážku ve výkonu vojenské služby a činit z ní de iure pronásledování ve smyslu zákona o azylu, to však jenom tehdy, pokud je odůvodněna reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, či ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29).

40. V případě žalobce přitom neexistují dostatečně silné indicie, že by byl natolik hluboce věřící či náboženský činný, aby u něho bylo možné zvažovat aplikaci náboženské výhrady. Krajský soud připomíná, že žalobce v rámci poskytnutí údajů k azylové žádosti jen stručně uvedl, že se hlásí k pravoslaví, které jako dominantní náboženské přesvědčení na území Ukrajiny vyznává většina místních obyvatel. Své tvrzení žalobce nikterak nekonkretizoval a nerozvedl, jakým konkrétním způsobem své náboženské postoje navenek projevuje (zda byl pouhým řadovým věřícím či se naopak aktivně zapojoval do církevního života, in eventum v jeho rámci zastával i určitou funkci). Za těchto okolností proto zdejší soud posoudil (taktéž značně obecné) žalobní tvrzení, že kvůli náboženskému přesvědčení žalobce nemůže v domovském státě plnit své vojenské povinnosti, jako nedostatečné pro aplikaci kvalifikované náboženské výhrady.

41. Na uvedeném závěru krajského soudu nic nemění ani k žalobě přiložený blíže neidentifikovaný dokument vystavený ukrajinskou pravoslavnou církví „Proměnění Páně“, datovaný ke dni 24. 3. 2026. V této souvislosti krajský soud uvádí, že svou strukturou se již na první pohled jedná o dokument zjevně formulářové povahy (hlavní text je po obsahové stránce totožný, pouze v záhlaví je ručně vepsáno označení konkrétní 10 33 Az 7/2026 církve a její odnože), přičemž žalobce nijak neosvětlil, jaké konkrétní azylově relevantní okolnosti má předmětný dokument prokazovat a nepředložil ani jeho překlad do českého jazyka. Navíc je zřetelné, že byl daný dokument vystaven bezprostředně po vydání napadeného rozhodnutí. Za těchto okolností jej proto krajský soud nepovažuje za věrohodný doklad o skutečné existenci žalobcova náboženského přesvědčení.

42. Obdobně jako nepodloženou vyhodnotil krajský soud též žalobcem namítanou výhradu svědomí založenou na pacifistickém vnímání světa. Správní spis neobsahuje žádné relevantní podklady, které by nasvědčovaly dlouhodobému a ucelenému odmítání násilí či účasti na ozbrojených aktivitách ze strany žalobce, ať již ve formě jeho dřívějších prohlášení, jednání či životních voleb. Proto pokud žalobce nyní v žalobě tvrdil, že se mu příčí již samotné nošení zbraně, krajský soud jeho tvrzení neuvěřil a považuje jej za ryze účelové, a to zvláště v situaci, kdy byl žalobci trestním soudem pravomocně uložen trest vyhoštění z území ČR na dobu dvou let. Konečně zdejší soud dodává, že žalobcem prezentovaná představa světa bez násilí fungujícího ve vnitřní harmonii není zcela souladná se skutečností, že se žalobce v minulosti opakovaně dopustil trestné činnosti jak na Ukrajině, tak během svého pobytu v ČR.

43. Zdejší soud tak uzavírá, že žalovaný posoudil azylový příběh žalobce zcela správně a v souladu se zákonem, pokud v něm neshledal důvody pro udělení azylu ani doplňkové ochrany. Žalobce žádné takové důvody neuvedl ani v podané žalobě a existence azylově relevantních skutečností nevyplývá ani z podkladů přiložených k žalobě, jež samy o sobě nedokumentují žádné pronásledování či hrozbu vážné újmy, ale ve své podstatě toliko prokazují totožnost žalobce, jeho původ či rodinné poměry. Za této situace proto krajský soud neshledal žalobu důvodnou.

VII. Závěr a náklady řízení

44. Poněvadž krajský soud neshledal námitky žalobce důvodnými, žalobu postupem dle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl, jak je uvedeno ve výroku I tohoto rozsudku.

45. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s., dle něhož nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v posuzované věci úspěch nezaznamenal, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Žalovanému potom žádné náklady řízení v souvislosti s tímto soudním řízením nevznikly, resp. ani náhradu nákladů řízení nepožadoval, pročež mu krajský soud náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III).

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvojím vyhotovení přímo u Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. 11 33 Az 7/2026 Brno 18. června 2026 JUDr. Lukáš Hlouch, Ph.D. v. r. samosoudce