4 A 32/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Peroutkovou v právní věci žalobce: S. Ch., narozený dne X pobytem v ČR X zastoupený advokátem JUDr. Václavem Veselým sídlem K Vršku 80, 254 01 Jílové u Prahy proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky sídlem Nad Štolou 936/3, 170 34 Praha 7 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce se žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 13. 8. 2026 domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného, který spatřoval v tom, že mu žalovaný dne 12. 8. 2026 vrátil jeho žádost o udělení dočasné ochrany evidovanou pod vyvolaných invazí vojsk Ruské federaceijatelnosti, neboť žalobce jednak a) neprokázal splnění vojenských povinností k U., a proto není osobou podle § 3 zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Lex Ukrajina“), a dále proto, že b) žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) téhož zákona. Zároveň žalobce požadoval, aby soud žalovanému zakázal pokračovat v uvedenému zásahu a zakázal mu podmiňovat poskytnutí dočasné ochrany v ČR splněním vojenských povinností žalobce k U., a přikázal mu, aby obnovil stav před zásahem.

II. Obsah žaloby

2. Žalobce v žalobě uvedl, že je aktivním věřícím s tím, že základním doktrinálním a mravním imperativem jeho víry je absolutní pacifismus a striktní odmítání jakékoli účasti na vojenské službě, nošení zbraní či výcviku v ozbrojených složkách. Uvedl, že mu jeho svědomí neumožňuje nejen vykonávat jakýkoliv druh vojenské služby, ale ani vykonávat jakoukoliv formu civilní služby, která by nebyla organizována a vykonávána striktně mimo vojenské struktury. Uvedl, že U. v rozporu s primárním právem Evropské unie neumožňuje odpíračům vojenské služby z důvodu výhrady svědomí vykonávat civilní službu (která by nebyla organizována a vykonávána striktně mimo vojenské struktury a bez jakékoli vazby na vojenské nebo válečné úkoly a potřeby státu – k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu U. 344/12023/22), nabízí pouze možnost vykonávat tzv. „alternativní národní obrannou službu“, která je však co do způsobu řízení a organizace, tak co do obsahu, plně spravována armádou, k tomu uvedl dva webové odkazy.

3. Ke skutkovému stavu věci žalobce uvedl, že ze shora uvedených důvodů po vypuknutí válečného konfliktu z U. uprchl a požádal v ČR o prvotní dočasnou ochranu, která mu byla dne 18. 7. 2022 udělena. Z důvodu snahy o sloučení rodiny posléze požádal o druhotnou dočasnou ochranu ve S. r. N., která podmiňovala přijetí žádosti o dočasnou ochranu tím, že se žalobce nejprve vzdá prvotní dočasné ochrany, kterou požívá ze strany ČR. Této podmínce žalobce vyhověl, přesto rozhodnutím ze dne 10. 6. 2026 byla jeho žádost v N. zamítnuta s tím, že žalobce má i nadále požívat prvotní dočasné ochrany v ČR. V N. bylo též rozhodnuto o správním vyhoštění a zákazu vstupu na dobu 1 roku s účinností tohoto rozhodnutí po skončení konfliktu na U. Proto byl žalobce nucen dne 12. 8. 2026 požádat znovu o udělení již dříve udělené prvotní dočasné ochrany v ČR.

4. Žalobce namítl, že na případ odpíračů vojenské služby a civilní služby zcela neoddělené od armády z důvodů svědomí nelze aplikovat příslušnou část prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2026/1912 ze dne 30. 7. 2026, o prodloužení dočasné ochrany zavedené prováděcím rozhodnutím (EU) 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 2“), neboť podmiňuje poskytnutí dočasné ochrany plněním vojenských povinností na U. osobám, které vojenskou službu odmítají z důvodu prokazatelného náboženského přesvědčení, a to současně za situace, kdy U. neumožňuje řešit tento konflikt svědomí formou alternativní civilní služby mimo armádní struktury. Uvedená část prováděcího rozhodnutí 2 je tak v rozporu s primárním právem Evropské unie, konkrétně čl. 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy (dále jen „Smlouva o EU“), čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod Evropské unie (dále jen „Listina základních práv EU“) a čl. 9 odst. 1 písm. c), d) a e) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. 12. 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“).

5. Žalobce dále pro dokreslení ústavního a mezinárodního standardu ochrany výhrady svědomí v demokratické společnosti poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 7. 7. 2011 ve věci B. proti Arménii, stížnost č. 23459/03, a rozsudek ze dne 7. 6. 2022 ve věci T. proti Litvě, stížnost č. 51914/19) s tím, že prováděcí rozhodnutí 2 podmiňuje dočasnou ochranu plněním povinnosti, jejíž odepření je za absence civilní služby chráněno lidskoprávním kontextem. Jinými slovy, prováděcí rozhodnutí 2 vrací osoby s opodstatněnou výhradou svědomí do situace, kdy jsou na U. vystaveny trestnímu stíhání bez možnosti výkonu náhradní civilní služby, čímž je dle žalobce popřen smysl a účel unijního systému mezinárodní a dočasné ochrany. Dále žalobce poukázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, a ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Uvedl, že je postaven do bezvýchodné situace: buď poruší své nejhlubší náboženské přesvědčení a vstoupí do armády, nebo ztratí právní status dočasné ochrany v EU a bude vystaven nepřípustnému trestnímu stíhání na U. Mimo jiné pak prováděcí rozhodnutí 2 představuje hrubé porušení zásady proporcionality. Dle žalobce tak neměla být dotčená část prováděcího rozhodnutí 2 v jeho případě aplikována.

6. Žalobce dále navrhoval, aby soud s odkazem na čl. 19 odst. 3 Smlouvy o EU a čl. 267 písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) požádal Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) o rozhodnutí o předběžné otázce, jelikož prováděcí rozhodnutí 2 je v rozporu s primárním právem EU ve smyslu nastíněném výše. Poukázal na to, že k 10. 7. 2026 je na U. evidováno více než 1 000 trestních případů proti odpůrcům vojenské služby z důvodu svědomí, přičemž přibližně 500 případů již bylo postoupeno k soudu, 29 odpůrců vojenské služby je ve vězení a odpykává si tresty, dalších 7 čeká na odvolání, ve vazbě se nachází 21 osob. Náborové úřady pak násilně odvážejí stovky odpůrců vojenské služby na vojenské základny, kde často čelí mučení. Žalobce navrhoval, aby tato otázka byla vyřešena rychle a soud požádal SDEU o projednání rozhodnutí o předběžné otázce v tzv. zrychleném nebo naléhavém řízení.

7. K důkazu navrhoval tiskopis žádosti o udělení dočasné ochrany vrácené dne 12. 8. 2026, německé rozhodnutí ze dne 10. 6. 2026 č.j. M-41132/25111002556, oznámení Policie ČR ze dne 12. 8. 2026 o zahájení řízení o správním vyhoštění.

III. Vyjádření žalovaného

8. Žalovaný poukázal na to, že v dané věci byly shledány dva důvody nepřijatelnosti, žalobce však v podané žalobě napadá pouze jeden z nich (§ 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina), proto se žalovaný vyjádří pouze k namítanému důvodu.

9. Uvedl, že s ohledem na to, že ke dni 30. 7. 2026 a bez přerušení až dosud nebyl žalobce držitelem oprávnění k pobytu za účelem dočasné ochrany v ČR, byl povinen prokázat, že dostál svým vojenským povinnostem na U. Prováděcí rozhodnutí 2 sice v čl. 2 o tomto pojmu hovoří, ale nijak jej nevymezuje, dle žalovaného je tak logické, že plnění vojenských povinností na U. bude především vymezovat ukrajinský právní řád. Odkázal proto na zákon č. 2233-XII z 25. 3. 1992, o vojenské povinnosti a vojenské službě (dále jen „zákon č. 2233-XII), který v čl. 1 vymezuje, co se rozumí vojenskou, resp. brannou povinností. Tento právní předpis také stanoví pravidla pro vedení vojenských evidencí a vyřazení z nich – čl. 37 odst. 6 hovoří o důvodech pro úplné vyřazení z vojenských evidencí; právě takovou skupinu osob lze dle žalovaného považovat za osoby, které nemají žádných branných povinností na U. (byly z dané evidence vyřazeny). Odkázal na body 18 a 20 preambule prováděcího rozhodnutí 2. Dále je třeba dle žalovaného brát v úvahu i právní předpis, který upravuje vycestování občanů U. z území U. a který v případě válečného stavu či stanného práva právo vycestovat z U. omezuje. Jedná se o usnesení Kabinetu ministrů U. ze dne 27. 1. 1995 č. 57, o schválení pravidel pro překračování státní hranice občany U., ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen „Pravidla“).

10. Dále žalovaný uvedl, že evropský zákonodárce byl při přijímání prováděcího rozhodnutí 2 zřejmě veden úvahou, že ten, kdo nesplnil vojenské (branné) povinnosti a není vyřazen z příslušných vojenských registrů, opustit území U. v době probíhajícího vojenského konfliktu, resp. válečného stavu, nemůže. Dle žalovaného nicméně ve skutečnosti mají právo opustit území U. za určitých podmínek i občané U., kteří své vojenské povinnosti (ještě) nesplnili. Odkázal na čl. 2 odst. 2 bod 19 Pravidel, dle kterého se zákaz vycestování nevztahuje na kategorii mužů ve věku 18-22 let; tito tedy vycestovat z U. mohou. I pro muže ve věku 23-60 let pak Pravidla stanovují několik výjimek – vždy se jedná buď o krátkodobé opuštění území U. nebo je spojené s určitou schválenou činností v zahraničí (např. řidiči mezinárodní kamionové dopravy). Nicméně dle žalovaného nelze mít za to, že skupina mužů ve věku 23-60 let, kteří nebyli vyřazeni z vojenské evidence z důvodů dle čl. 37 odst. 6 zákona č. 2233-XII, patří do okruhu osob, které své vojenské povinnosti na U. splnily či plní, když jim je ať už krátkodobě nebo bez bližšího omezení dovoleno z U. vycestovat. Nejsou-li totiž z vojenských evidencí vyřazeni, pak tyto povinnosti stále mají. Podáním žádosti o udělení dočasné ochrany v ČR pak taková osoba dává najevo, že své vojenské povinnosti na U. plnit nehodlá, když usiluje o pobytové oprávnění jako osoba vysídlená. Shrnul, že od 23 let Pravidla zakazují obecně mužům z území U. vycestovat, z čehož lze usuzovat, že je nezbytné, aby s ohledem na plnění vojenských povinnosti v budoucnu již neopouštěli území U., zvláště ne dlouhodobě.

11. Žalovaný k otázce, jak splnění branné povinnosti či vojenských povinností občana U. prokázat, uvedl, že pro všechny muže ve věku 18-60 let, kteří vycestovávají z území U., je předpokladem pro vycestování předložení vojenského registračního dokladu, což jako podmínku stanoví zákon č. 3543-XII ze dne 23. 10. 1993, o mobilizační přípravě a mobilizaci (dále jen „zákon č. 3543-XII“), ve svém čl. 22 odst.

6. Vojenský evidenční doklad (eVOD) je dokladem, který je občanům U. dostupný v aplikaci Ministerstva obrany U. Reserv+. Vydávání tohoto dokladu, jakož i proces registrace je upraven usnesením Kabinetu ministrů U. ze dne 16. 5. 2024, č. 559, o schválení Postupu pro registraci (vytvoření) a vydávání vojenského registračního dokladu pro brance, vojenský personál a záložníky a formuláře takového dokladu. V tomto dokladu je uvedeno, zda je občan U. veden ve vojenské evidenci nebo naopak je z ní vyřazen a z jakého důvodu. Dle žalovaného předložení tohoto dokladu a umožnění žalovanému ověřit si jeho pravost přímo v aplikaci Reserv+ je v podstatě jediným spolehlivým způsobem, jak si ověřit splnění vojenských povinností na U. Výstupní razítko, které zmiňuje preambule prováděcího rozhodnutí, je pak spíše doprovodným dokladem, neboť Pravidla umožňují i některým osobám, které nesplnily vojenské povinnosti, v určitých situacích krátkodobě vycestovat z území U. a ukládají jim povinnost se do nějaké doby vrátit. Otisk výjezdového razítka v cestovním pase cizince tak nutně nemusí znamenat to, že cizinec na U. dostál svým vojenským povinnostem, takové razítko tudíž jako důkaz samo o sobě sloužit nemůže.

12. Dále žalovaný uvedl, že sám žalobce připustil, že ke své žádosti o udělení dočasné ochrany žádný doklad prokazující splnění vojenských povinností nepředložil. Ve smyslu čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2 bylo povinností žalobce předložit žalovanému doklad, který by prokazoval splnění vojenských povinností. Žalobce nepředložil listinný evidenční doklad z aplikace eVOD, který by prokazoval, zda je z vojenské evidence vyřazen nebo ne. Uvedl, že žadatel o udělení dočasné ochrany není osobou dle § 3 Lex Ukrajina, dokud neprokáže, že splnil vojenské povinnosti vůči U., to vyplývá z nově přijatého čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2. Žalobce splnění svých vojenských povinností neprokázal, nelze jej tudíž považovat za osobu, na kterou by se povinně vztahovalo prováděcí rozhodnutí Rady EU 2022/382 (dále jen „prováděcí rozhodnutí 1“) a jeho žádost je tak nepřijatelná dle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina.

13. K námitce ohledně výhrady svědomí žalovaný uvedl, že dočasnou ochranu ve smyslu čl. 5 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. 7. 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími (dále jen „směrnice č. 2001/55/ES”), vyhlašuje Rada EU, přičemž tato se vztahuje na vysídlené osoby, jejichž okruh definuje také výlučně Rada EU svým rozhodnutím. Dle žalovaného se dočasná ochrana, na rozdíl od té mezinárodní, vztahuje na celý okruh osob vymezených určitými kritérii uvedenými v prováděcím rozhodnutí 1; všechny tyto osoby mají právo získat pobytové oprávnění v některém členském státě pouze na základě toho, že do této skupiny patří. U žádné z těchto vysídlených osob se neposuzují individuální okolnosti opuštění U., její osobní či rodinná situace v zemi původu. Při vydávání povolení k pobytu podle čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES tak nemohou správní orgány členských států v podstatě nijak zohlednit individuální okolnosti každého případu. Cílem institutu dočasné ochrany je totiž zvládnout hromadný příliv vysídlených osob. Dle žalovaného tak nemůže být v rozporu s primárním ani sekundárním právem EU, pokud se Rada EU rozhodne skupinu vysídlených osob, pro něž byla dočasná ochrana vyhlášena, zúžit či jinak vymezit.

14. Uvedl, že pokud žalobci brání ve výkonu vojenské služby skutečně jeho náboženské přesvědčení, pak by měl žádat o jiný typ pobytového oprávnění či spíše ochrany, v němž bude možné jeho věc posoudit individuálně, např. řízení o mezinárodní ochraně. K odkazu žalobce na kvalifikační směrnici (která je nyní nahrazena nařízením Evropského parlamentu a Rady č. 2024/1347) uvedl, že tato se týká podmínek poskytování mezinárodní ochrany, a nikoliv dočasné ochrany. I žalobcem odkazovaná judikatura se pak týká spíše mezinárodní ochrany a otázek, za nichž je udělován azyl či doplňková ochrana.

15. Nadto žalovaný upozornil, že ukrajinské právo alternativní vojenskou službu umožňuje (čl. 1 odst. 2 zákona č. 2233-XII), nicméně pro případ válečného stavu je pochopitelné, že takovou možnost občané U. nemají, protože je třeba, aby plnili svou občanskou povinnost bránit svou vlast před ozbrojeným nepřítelem. Ostatně i ukrajinský Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 6. 5. 2026, č. 679/1595/24, dospěl k závěru, že nemožnost vykonávat alternativní službu je souladná s mezinárodními závazky U. K tomu žalovaný poukázal na § 2 až § 7 zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „branný zákon“). Bez ohledu na jejich náboženské vyznání či přesvědčení tak mohou být i čeští státní občané mobilizováni. Dále odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ve věcech mezinárodní ochrany, která opakovaně potvrzuje, že branná povinnost a povinnost vojenské služby a z toho vyplývající obavy o život či o vlastní bezpečí nejsou obecně důvodem pro udělení mezinárodní ochrany (srov. např. usnesení ze dne 20. 12. 2017, č. j. 10 Azs 307/2017-33).

16. Žalovaný tedy dospěl k závěru, že čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2 neodporuje žádnému z instrumentů primárního či sekundárního práva EU a není ani v rozporu a neodporuje ani závazkům, které členským státům plynou z mezinárodního práva. Shrnul, že postupoval v souladu se zákonem a prováděcím rozhodnutím 2, když vyhodnotil žádost žalobce o udělení dočasné ochrany jako nepřijatelnou z důvodů dle § 5 odst. 1 písm. b) a f) Lex Ukrajina.

17. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

IV. Replika žalobce

18. Žalobce podal k vyjádření žalovaného repliku, ve které zdůraznil, že posouzení jím tvrzeného právního konfliktu mezi primárním právem a sekundárním právem EU přísluší výhradně evropskému, nikoliv vnitrostátnímu soudci, tj. SDEU, a to v řízení o předběžné otázce.

19. Žalobce dále označil za lichou argumentaci žalovaného, který s odkazem na branný zákon dovodil závěr, že za stavu ohrožení státu a za válečného stavu by se ani v ČR nebylo možno dovolat výhrady svědomí. Opak je dle žalobce pravdou, srov. § 7, § 15 a § 16 branného zákona.

20. K odkazu žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu U. č. 679/1595/24, uvedl, že z něj nevyplývá závěr, že U. i nadále plní závazky vyplývající z čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) i v situaci, kdy neumožňuje vykonat alternativní službu. Odkázal na čl. 15 odst. 1 a 3 Úmluvy (odstoupení od závazků v případě ohrožení) s tím, že mu není známo, že by podle nich U. postupovala a učinila u Generálního tajemníka Rady Evropy předvídané oznámení; pokud by tak učinila, pak pohledem čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU unii, ve znění Lisabonské smlouvy, by se nemohla stát členem EU a nebylo by možné s ní pokračovat v přístupových jednáních o vstupu do EU. Namítl, že U. neplní závazky vyplývající z čl. 9 Úmluvy ve standardu vyžadovaném judikaturou ESLP, což je v rozporu s čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU.

21. Dále žalobce namítl, že prováděcí rozhodnutí 2 je též v rozporu s čl. 28 směrnice č. 2001/55/ES, který taxativně stanoví důvody, pro které lze osoby z dočasné ochrany vyloučit. Tyto na žalobce zcela zjevně nedopadají.

22. Žalobce rovněž uvedl, že žaloba přesahuje jeho vlastní zájmy, a proto soudu navrhl, aby si vyžádal odborné stanovisko Agentury EU pro otázky azylu (EUAA), která se v současné době zabývá i problematikou dočasné ochrany.

V. Hodnocení Městským soudem v Praze

23. Městský soud v Praze v souladu s § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), přezkoumal popsaný skutkový děj. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu ke dni svého rozhodnutí (§ 87 odst. 1 s.ř.s.).

24. Soud ve věci samé rozhodl bez jednání dle § 51 odst. 1 s.ř.s., jelikož ve věci lze rozhodnout jen na základě listinných důkazů, k nimž měli účastníci možnost se vyjádřit nebo které jsou jim známy, a žalobce i žalovaný s projednáním věci bez nařízení jednání ve smyslu ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. souhlasili.

25. Úvodem soud uvádí, že žaloba v této věci je přípustná, jelikož SDEU ve věci K. dovodil, že soudní výluka dle § 5 odst. 2 Lex Ukrajina je v rozporu s čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2001/55/ES ve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU. Tím byly překonány závěry rozsudku NSS ze dne 12. 10. 2022, č. j. 2 Azs 178/2022-46. Vrácení žádosti o udělení dočasné ochrany z důvodu její nepřijatelnosti tudíž lze přezkoumat.

26. Žaloba není důvodná.

27. Mezi stranami není sporné a vyplývá i z předložených listin (soud provedl k důkazu formulář žádosti vrácené dne 12. 8. 2026, kopii cestovního pasu), že žalobce je občanem U., dne 18. 7. 2022 mu byla v ČR udělena dočasná ochrana, dne 12. 8. 2026 požádal žalobce v ČR znovu o udělení dočasné ochrany, žádost byla zaevidována pod č.j. OAM- 413412/DO-2026. V této žádosti uvedl, že naposledy vstoupil do EU dne 11. 7. 2022, že dne 24. 2. 2022 pobýval na U., že nezískal nikdy dočasnou ochranu v jiném členském státě a že nikdy v době od 24. 2. 2022 do dne podání žádosti nebyl držitelem platného víza nebo povolení k pobytu v jiném členském státě. K žádosti žalobce správnímu orgánu přiložil průvodní dopis, v němž uvedl, že je věřícím, aktivním Svědkem Jehovovým, a dále uváděl obdobné argumenty jako v podané žalobě (soud provedl k důkazu přílohu žádosti ze dne 11. 8. 2026). Žalobce předložil žalovanému rovněž několik internetových článků a statistik týkajících se Svědků Jehovových (viz kopie těchto materiálů, které soudu předložil žalovaný, tyto však soud k důkazu neprováděl). Žádost žalobce o poskytnutí dočasné ochrany byla označena jako nepřijatelná, (i) neboť žalobce neprokázal splnění vojenských povinností k U., a tedy není osobou podle § 3 Lex Ukrajina, a dále proto, že (ii) je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru (viz kopie žádosti).

28. V projednávaném případě žalovaný shledal nepřijatelnost žádosti ze dvou důvodů, a sice, že (i) žalobce neprokázal splnění vojenských povinností k U., a tedy není osobou podle § 3 Lex Ukrajina, tedy dle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, a dále proto, že (ii) žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina. Každý z těchto důvodů přitom představuje samostatný základ nepřijatelnosti žádosti a již sám o sobě postačuje k vrácení žádosti jako nepřijatelné.

29. Oba důvody nepřijatelnosti žádosti jsou podle soudu dostatečně zřejmé z předloženého formuláře žádosti o poskytnutí dočasné ochrany. Žalobce však v podané žalobě svou argumentaci zaměřil výlučně proti důvodu nepřijatelnosti podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, tedy proti závěru žalovaného, že žalobce nespadá do okruhu osob uvedených v § 3 tohoto zákona. Důvod podle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina, podle něhož je žádost nepřijatelná, neboť žalobce je nebo byl držitelem dočasné ochrany v jiném členském státě EU nebo Schengenského prostoru, ponechal žalobce bez jakékoliv věcné polemiky. Na postoji žalobce se nic nezměnilo ani po doručení vyjádření žalovaného, ve kterém byl žalobce žalovaným na tuto skutečnost upozorněn. Za této situace zůstal jeden ze dvou samostatných důvodů nepřijatelnosti žádosti žalobcem nezpochybněn.

30. Soud připomíná, že řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem je ovládáno dispoziční zásadou. Podáním žaloby žalobce nejen žádá soudní ochranu, ale současně vymezuje předmět soudního řízení, který je soud povinen respektovat (viz rozsudek NSS ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 As 110/2016-23). Je tedy na žalobci, aby uvedl, jaké jednání žalovaného považuje za nezákonný zásah a z jakých důvodů. Soud nemůže za žalobce domýšlet žalobní argumentaci ani z vlastní iniciativy přezkoumávat samostatné důvody postupu žalovaného, které žalobce věcně nezpochybnil. Stejně tak nemůže za žalobce doplňovat skutková tvrzení nezbytná pro posouzení tvrzené nezákonnosti. Opačný postup by odporoval postavení soudu jako nestranného rozhodce sporu. Požadavek na řádné vymezení žalobní argumentace je namístě zvláště tehdy, je-li žalobce zastoupen advokátem. Rozsah soudního přezkumu je proto určen tím, jak žalobce v žalobě vymezil tvrzený zásah a důvody jeho nezákonnosti.

31. Jestliže žalovaný založil vrácení žádosti žalobce o poskytnutí dočasné ochrany jako nepřijatelné na dvou samostatných a na sobě nezávislých důvodech, mohla by být žaloba případně úspěšná jen tehdy, pokud by žalobce věcně zpochybnil oba tyto důvody. Zpochybnění pouze jednoho z důvodů k závěru o nezákonnosti tvrzeného zásahu nepostačuje, neboť druhý samostatný důvod i nadále sám o sobě odůvodňuje vrácení žádosti jako nepřijatelné.

32. Soud proto dospěl k závěru, že důvod nepřijatelnosti žádosti ve smyslu § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina obstojí, neboť nebyl žalobou vůbec napaden. Jelikož jde o dva samostatné a na sobě nezávislé důvody nepřijatelnosti, postačí pro zákonnost postupu žalovaného existence alespoň jednoho z nich. Již z tohoto důvodu soud neshledal zásah žalovaného spočívající ve vrácení žalobcovy žádosti za nezákonný.

33. S ohledem na absenci zpochybnění důvodu nepřijatelnosti žádosti dle § 5 odst. 1 písm. f) Lex Ukrajina ze strany žalobce soud k důkazu neprováděl výpis z TPD, který předložil žalovaný. Z tohoto důvodu neprováděl k důkazu ani německé rozhodnutí, u kterého žalobce ani nedoložil jeho český překlad.

34. Soud se však pro úplnost zabýval druhým důvodem nepřijatelnosti, a sice dle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, ke kterému žalobce žalobní námitky uplatnil.

35. Ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. může správní soud poskytnout tehdy, jsou-li kumulativně splněny podmínky, aby žalobce byl přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka). Tyto podmínky musí být splněny kumulativně. Není-li, byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze žalobci ochranu podle § 82 a násl. s.ř.s. poskytnout (rozsudek NSS ze dne 17. 3. 2008, č. j. 2 Aps 1/2005-65, č. 603/2005 Sb. NSS).

36. V projednávané věci jsou splněny první, druhá a pátá podmínka, neboť vrácení žádosti o dočasnou ochranu žalobci pro nepřijatelnost představuje přímý zásah do jeho práv. Z judikatury vyplývá, že vrácení žádosti pro nepřijatelnost může být zásahem ve smyslu § 82 s.ř.s. (rozsudek NSS ze dne 30. 5. 2017, č. j. 10 Azs 153/2016-52, č. 3601/2017 Sb. NSS). Čtvrtá podmínka testu je taktéž splněna. Zbývá tedy posoudit, zda žalovaný postupoval v souladu s právními předpisy, pokud žádost o dočasnou ochranu žalobci vrátil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina.

37. Podle § 5 odst. 1 Lex Ukrajina žádost o udělení dočasné ochrany je nepřijatelná, jestliže (…) b) je podána cizincem, který není uveden v § 3.

38. Podle § 3 odst. 1 téhož zákona ministerstvo vnitra nebo Policie České republiky uděluje dočasnou ochranu cizincům, na které se povinně vztahuje rozhodnutí Rady Evropské unie podle § 1 odst. 1 písm. a).

39. Podle § 1 odst. 1 písm. a) téhož zákona tento zákon zapracovává příslušný předpis Evropské unie a v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace dne 24. února 2022 upravuje podmínky udělování dočasné ochrany cizinců uvedených v § 3 v návaznosti na prováděcí rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. března 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana, a v návaznosti na rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany nebo o jejím novém zavedení podmínky jejího prodlužování nebo udělování.

40. Podle čl. 2 odst. 1 prováděcího rozhodnutí Rady (EU) 2022/382 ze dne 4. 3. 2022, kterým se stanoví, že nastal případ hromadného přílivu vysídlených osob z Ukrajiny ve smyslu článku 5 směrnice 2001/55/ES, a kterým se zavádí jejich dočasná ochrana (tj. „prováděcí rozhodnutí 1“), se toto rozhodnutí vztahuje na následující kategorie osob vysídlených z Ukrajiny dne 24. února 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil, jež v uvedený den začala: a) ukrajinští státní příslušníci pobývající na Ukrajině před 24. únorem 2022; b) osoby bez státní příslušnosti a státní příslušníci třetích zemí jiných než Ukrajiny, kterým byla před 24. únorem 2022 poskytnuta mezinárodní ochrana nebo odpovídající vnitrostátní ochrana na Ukrajině, a c) rodinní příslušníci osob uvedených v písmenech a) a b).

41. K okruhu osob, na něž se vztahuje dočasná ochrana, se NSS podrobně vyjádřil např. v rozsudku ze dne 30. 10. 2024, č. j. 9 Azs 119/2024-33. Zjednodušeně řečeno se jedná o osoby vysídlené v důsledku války a jejich rodinné příslušníky.

42. S účinností od 4. 8. 2026 čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2 stanoví, že aniž je dotčeno právo Unie a základní práva, se dočasná ochrana uvedená v článku 2 prováděcího rozhodnutí (EU) 2022/382 a v příslušných případech prodloužená článkem 1 prováděcího rozhodnutí (EU) 2025/1460 nebo článkem 1 tohoto rozhodnutí poskytne pouze osobám, které splňují své vojenské povinnosti na Ukrajině, poté, co v příslušných případech předloží důkaz o této skutečnosti. Tento článek se nevztahuje na osoby, které v daném členském státě požívaly dočasné ochrany již přede dnem nebo v den 30. července 2026 a toto postavení si v daném členském státě po tomto dni nepřetržitě zachovávají.

43. Pro přiznání postavení osoby oprávněné podle § 3 Lex Ukrajina ukrajinskému státnímu příslušníkovi je tak zapotřebí kumulativního splnění podmínky (i) pobytu na U. před 24. 2. 2022, (ii) vysídlení z U. dne 24. 2. 2022 nebo po tomto datu v důsledku vojenské invaze ruských ozbrojených sil (viz např. rozsudek NSS ze dne 19. 3. 2026, č. j. 8 Azs 166/2025-32), a nově (iii) předložení důkazu o splnění vojenské povinnosti na U.

44. Odůvodnění této nové podmínky lze nalézt v preambuli k prováděcímu rozhodnutí 2, která v bodě 15 uvádí, že „[p]odle směrnice 2001/55/ES představuje dočasná ochrana v případě hromadného přílivu vysídlených osob řízení výjimečné povahy, které se vztahuje na konkrétní kategorie osob uvedené Radou, aniž je dotčen článek 7 uvedené směrnice. Tyto konkrétní kategorie osob jsou určeny na základě objektivních kritérii při plném dodržování povinností vyplývajících z mezinárodního práva, práva Unie a základních práv. Tato kritéria jsou v příslušných případech uplatňována v souladu s článkem 15 uvedené směrnice. Při stanovování konkrétních kategorií osob, na které se dočasná ochrana vztahuje, bere Rada v úvahu mimo jiné situaci související s existencí hromadného přílivu vysídlených osob, včetně situace těchto osob v zemi původu.“ 45. Podle bodu 16 preambule: „Měnící se vojenské potřeby U. bránit se proti nezákonné ruské útočné válce, a zejména plnění branné povinnosti legitimně stanovené U. v jejím právním řádu, vyžadují ze strany Unie plnou podporu. Proto by Unie a členské státy měly tyto potřeby plně zohlednit a současně poskytovat vysídleným osobám z U. plnou podporu prostřednictvím dočasné ochrany. Je proto nezbytné, aby Unie nadále uplatňovala dočasnou ochranu způsobem, který vysídleným osobám přináší prospěch, ale zároveň negativně neovlivní celkovou schopnost U. co nejlépe se bránit proti nezákonné ruské útočné válce a svobodně rozhodovat o organizaci svých obranných sil.“ 46. Podle bodu 17 preambule: „Za tímto účelem, aniž je dotčeno právo Unie a základní práva, se dočasná ochrana poskytuje fyzickým osobám, které mohou případně orgánům členských států prokázat, že splňují své vojenské povinnosti. Vzhledem k tomu, že je třeba zohlednit současné potřeby v oblasti obrany určené U., a aniž je dotčena situace osob, které již požívají dočasné ochrany v daném členském státě přede dnem vstupu tohoto rozhodnutí v platnost nebo ke dni jeho vstupu v platnost a které si toto postavení v daném členském státě po tomto dni nadále zachovávají, by se požadavek na to, aby dotčené osoby poskytly důkaz o tom, že splňuji své vojenské povinnosti, měl začít uplatňovat ode dne vstupu tohoto rozhodnutí v platnost, což by měl být první den po vyhlášení tohoto rozhodnutí v Úředním věstníku Evropské unie.“ 47. Podle bodu 18 preambule: „Právo osob požívat dočasné ochrany je okamžité, jakmile Rada zkonstatuje, že došlo k hromadnému přílivu vysídlených osob. I když za účelem zajištění řádné správy a registrace dotčené osoby se členský stát může rozhodnout požadovat splnění určitých formalit, jako je vyplnění registračního formuláře a předložení dokladů, jak stanoví prováděcí rozhodnutí (EU) 2022/382, je jedním z cílů dočasné ochrany zajistit rychlý a snadno realizovatelný postup tím, že se formality omezí na minimum. Je proto důležité, aby orgány členských států byly schopny rychle ověřit, zda fyzické osoby opouštějí území U. legálně, a zejména v souladu se svými vojenskými povinnostmi. V této souvislosti by bylo důkazem takového povolení buď legální překročení hranice při opuštění území U., nebo výstupní razítko v cestovním pase. V případech, kdy takové legální opuštění území nelze potvrdit, by dotčené osoby měly mít povinnost předložit orgánům členského státu snadno ověřitelný úřední doklad v tištěné nebo elektronické podobě, například v aplikaci Reserv+, potvrzující osvobození těchto osob od vojenských povinností nebo splnění jejich vojenských povinností, aby mohly využít práv spojených s dočasnou ochranou. Důkazní břemeno by měla nést osoba žádající o dočasnou ochranu.“ 48. Jak dále vyplývá z důvodové zprávy k návrhu prováděcího rozhodnutí 21, jedním z cílů tohoto prováděcího rozhodnutí o prodloužení dočasné ochrany je uvést dočasnou ochranu do souladu s celkovou schopností U. bránit se nezákonné ruské útočné válce. Proto bylo navrženo a následně přijato, aby se dočasná ochrana neposkytovala osobám, které nemohou doložit, že mají od ukrajinských orgánů povoleno opustit U. v souladu se svými vojenskými povinnostmi. Důvodová zpráva pak výslovně uvádí, že „dočasná ochrana však není absolutní. Jedná se o mechanismus výjimečné povahy, který se může vztahovat na specifické skupiny osob určené v rozhodnutí Rady v souladu s článkem 5 směrnice. Směrnice zároveň stanoví možnost vyloučit určité osoby z dočasné ochrany na základě stanovených objektivních kritérií.“ Dle důvodové zprávy by tak měly být zohledněny vojenské potřeby U. a zejména plnění branné povinnosti, jak jí U. legitimně stanovila ve svém právním řádu. Zároveň důvodová zpráva zdůrazňuje, že je důležité zachovat systém dočasné ochrany, který se snadno uplatňuje a který umožňuje rychlé ověření, zda jsou příslušné osoby oprávněny opustit U. v souladu se svými vojenskými povinnostmi – v této souvislosti poukázala na to, že ukrajinské orgány vyvíjejí speciální aplikaci Reserv+, která by umožňovala stahování a tisk dokumentů zprošťujících od vojenských povinností. Dále je v důvodové zprávě uvedeno, že za účelem zajištění 1 důvodová zpráva je dostupná na: https://data.consilium.europa.eu/doc/document/ST-11011-2026- INIT/cs/pdf postupu, který omezí formality na minimum a nebude představovat administrativní zátěž pro vnitrostátní správu, by ověření, že dotčené osoby mají od ukrajinských orgánů povoleno opustit U. v souladu se svými vojenskými povinnostmi (v případech, kdy to ukrajinské právo umožňuje), mělo být považováno za dostatečný důkaz prokazující nárok na dočasnou ochranu. Důvodová zpráva pak požadavek na ověření, zda dotčeným osobám bylo ukrajinskými orgány uděleno povolení potvrzující, že opouštějí U. v souladu se svými vojenskými povinnostmi, považuje za přiměřený. Dle důvodové zprávy je legitimní, aby U. ve svém právním řádu upravila podmínky branné povinnosti, včetně výjimek, které brání přesně vymezeným skupinám v opuštění U. Důvodová zpráva dále uvádí, že ověřování tohoto požadavku se nedotýká rozhodovacích pravomocí orgánů v konkrétních případech ani práva jakékoli osoby požádat v EU o mezinárodní ochranu; uvádí, že zatímco právo osob přijíždějících z U. požádat o azyl by jako takové zůstalo nedotčeno, odmítnutí výkonu vojenské služby není samo o sobě oprávněným důvodem pro poskytnutí mezinárodní ochrany. Uvádí se, že návrh respektuje mezinárodní právo včetně Ženevské úmluvy ze dne 28. 7. 1951 o právním postavení uprchlíků.

49. V daném případě žalobce tvrdí zásah do jeho práva na náboženské přesvědčení, resp. svobodu svědomí. Soud však dospěl k závěru, že žalobce k tomu neuvedl dostatečně přesvědčivá tvrzení, ani svá tvrzení ničím neprokázal. V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem přitom žalobce musí jednak tvrdit, v čem spočívá konkrétní zásah, jakým způsobem se dotýká jeho práv a v čem spočívá jeho nezákonnost (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 16. 6. 2026, č.j. 2 As 114/2025-81), a také prokázat rozhodné skutkové okolnosti nezákonného zásahu (k tomu srov. rozsudek NSS ze dne 22. 10. 2015 č.j. 7As 132/2015-34).

50. Žalobce se v žalobě omezil pouze na tvrzení, že je aktivním věřícím. K tomu doplnil, že součástí jeho víry je absolutní pacifismus a striktní odmítání jakékoli účasti na vojenské službě, nošení zbraní či výcviku v ozbrojených složkách. Soud takové strohé konstatování nepovažuje za dostačující tvrzení. Žalobce jednak neuvedl, jakou konkrétní víru praktikuje, zda náleží k určité církvi a o jakou církev se jedná, ani další podrobnosti. Soud si je vědom, že víra, resp. náboženské přesvědčení je především vnitřním psychickým vztahem příslušné osoby, nicméně tím spíše je nezbytné věrohodně a konkrétně vylíčit, např. v čem tato víra spočívá, o jaké učení se opírá, zda toto učení následuje určitou osobu, zda vyznává určitou základní knihu, jak se víra žalobce projevuje navenek, zda žalobce praktikuje tuto víru sám či s dalšími osobami, zda dochází do určitého sboru či společenství, kdo je jeho duchovním, a další. I kdyby soud vzal v potaz prohlášení, které žalobce předložil žalovanému spolu s žádostí o dočasnou ochranu, tak v něm navíc oproti žalobě uvedl pouze to, že je Svědkem Jehovovým. Žádné další podrobnosti (kromě vztahu k vojenské službě) však ani v tomto prohlášení neuvedl. S tím souvisí též skutečnost, že žalobce své náboženské přesvědčení ničím neprokázal, ani neosvědčil. Jak soud uvedl výše, je si vědom toho, že víra je především vnitřní záležitostí člověka. Přesto i takovou skutečnost lze prokázat, a to např. svědectvím jiných osob (členů církve, duchovního, ke kterému osoba dochází, popř. blízkých osob), rovněž např. příspěvky dané osoby na sociálních sítích, fotografiemi apod. Soud tak shrnuje, že pouhé strohé tvrzení žalobce, že je aktivním věřícím (Svědkem Jehovovým), nepovažuje z hlediska základu zásahové žaloby za dostatečně tvrzené, ani prokázané.

51. Soud k důkazu neprováděl články a statistiky týkající se Svědků Jehovových, které žalobce předložil žalovanému, neboť to žádný z účastníků nenavrhl a takové dokazování by ve vztahu ke shora uvedeným otázkám bylo irelevantní.

52. Bez ohledu na výše uvedené se soud vyjádří též k dalším sporným otázkám, a sice k tomu, zda prováděcí rozhodnutí 2 není v rozporu s výhradou svědomí, resp. zda žalovaný měl výhradu svědomí zohlednit při posuzování žádosti žalobce o udělení dočasné ochrany z pohledu prokázání splnění vojenských povinností vůči U.

53. Žalobce poukazoval na rozpor prováděcího rozhodnutí 2 s primárním právem EU, kdy odkazoval na čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv EU a čl. 9 odst. 1 písm. c), d) a e) kvalifikační směrnice.

54. Podle čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU platí, že základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům, tvoří obecné zásady práva Unie.

55. Dle komentáře ke Smlouvě o EU je tento článek potvrzením před-lisabonské doktríny SDEU týkající se ochrany základních práv v EU. „EÚLP a společné ústavní tradice jsou tedy v čl. 6 odst. 3 SEU výslovně stanovenými inspiračními zdroji těchto obecných zásad a potvrzením historické judikatury. SDEU však základní práva jako obecné zásady vymezuje a vykládá autonomně.“ Dle komentáře „základní práva obsažená v obecných zásadách však mohou do budoucna nadále plnit roli interpretačního vodítka, a to zejména při vyplňování případných mezer v oblasti ochrany základních práv. Potenciálně významnou funkci mohou sehrát zejména při výkladu a aplikaci ustanovení LZPEU, která stanoví zásady a nikoliv práva (viz čl. 52 odst. 5 LZPEU, dále též stanovisko GA C-176/12, Association de médiation sociale, odst. 50 až 56), jakož i v případě ustanovení LZPEU, která zahrnují určitá výslovná omezení (např. v podobě odkazu na soulad s vnitrostátními zákony ve smyslu čl. 52 odst. 6 LZPEU - viz čl. 9, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 3, čl. 16 a další LZPEU). Ačkoliv v případě obsahu a rozsahu určitých základních práv stanovených v LZPEU mohou mít členské státy jistý prostor pro uvážení, obsah a rozsah základních práv obsažených v obecných zásadách práva EU může být teoreticky širší a prostor pro uvážení členských států tak zužovat (viz též rozsudek C-176/12, Association de médiation sociale, odst. 27).” (srov. T., M., Š., V. a kol. Smlouva o EU. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2022).

56. Podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv EU právo odmítnout vykonávat vojenskou službu z důvodu svědomí se uznává v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva.

57. Žalobcem odkazovaná judikatura (rozsudky ESLP ve věci B. proti Arménii, stížnost č. 23459/03, a ve věci T. proti Litvě, stížnost č. 51914/19, a nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 19/98, a ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02) svědčí o tom, že koncept výhrady svědomí je vlastní jak vnitrostátnímu, tak mezinárodnímu právu. Ostatně i čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod stanoví, že nikdo nemůže být nucen vykonávat vojenskou službu, pokud je to v rozporu s jeho svědomím nebo s jeho náboženským vyznáním.

58. Z komentáře k čl. 10 Listiny základních práv EU (srov. S., A., C., L. A., C., M. I., C., T. S. The Charter of Fundamental Rights of the European Union: A Commentary. Braga: JusGov, 2024)2 vyplývá, že výhrada svědomí má své místo v systému ochrany lidských práv ze strany EU, nicméně jen za podmínek vnitrostátních zákonů. Pouze v takovém rozsahu je výhrada svědomí zaručena. Autoři komentáře dospěli k závěru (srov. str. 124), že mimo případy, v nichž zákon právo na výhradu svědomí uznává, se toto právo neuplatní; jinými slovy morální přesvědčení či náboženská víra mohou odůvodnit výjimku z obecných právních povinností (kterými mohou být např. vojenská služba, očkování aj.) pouze tehdy, je-li právo na výhradu svědomí zákonem uznáno. Autoři dále dospívají k závěru, že obecné právní povinnosti mohou představovat omezení svobody svědomí a náboženského vyznání, dostanou-li se do rozporu s morálními nebo náboženskými požadavky osob, na něž se tyto vztahují. Komentář však zdůrazňuje, že členské státy musí respektovat ochranu výhrady svědomí v nejvyšší možné víře, kterou umožňuje jejich vnitrostátní právní řád.

59. Z uvedeného plyne, že výhrada svědomí upravená Listinou základních práv EU je realizována vnitrostátními zákony členských států a pouze v takovém rozsahu je zaručena. V českém právním řádu odmítnutí mimořádné služby (tj. vojenské služby za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu) z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání upravuje § 6 branného zákona, dle § 6 odst. 4 branného zákona pak platí, že občan, který jako voják v záloze odmítl vykonávat mimořádnou službu, podléhá za stavu ohrožení státu nebo válečného stavu pracovní povinnosti podle zákona o zajišťování obrany České republiky. Ustanovení § 7 tohoto zákona, na které odkazoval žalobce, pak vyjmenovává případy zániku branné povinnosti, když pod písm. d) je uveden případ odmítnutí výkonu mimořádné služby z důvodu svědomí nebo náboženského vyznání. Ustanovení § 15 a § 16 tohoto zákona pak blíže upravují mimořádnou službu. Nicméně, z hlediska předmětu řízení není česká právní úprava branné povinnosti podstatná, a proto se jejím obsahem soud blíže zabývat nebude.

60. Soud dospěl k závěru, že požadavek prováděcího rozhodnutí 2, aby ukrajinští uprchlíci nejprve prokázali splnění svých vojenských povinností vůči U. a pak teprve na ně bude dopadat režim dočasné ochrany jakožto nástroje pro hromadný příliv vysídlených osob, není v rozporu s primárním právem EU (tedy s čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv EU).

61. Jak vyplývá z výše uvedeného, ochrana výhrady svědomí dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv EU je v rámci samotných členských států EU realizována jejich vnitrostátním právem. Soud má za to, že směrem navenek, tedy ve vztahu jednotlivých členských států EU k cizím státním příslušníkům ze států vně Evropské unie, je ochrana výhrady svědomí realizována prostřednictvím práva mezinárodní ochrany, kdy podle čl. 18 Listiny základních práv EU právo na azyl je zaručeno při dodržování Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků ze dne 28. července 1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků ze dne 31. ledna 1967 a v souladu se Smlouvou o Evropské unii a Smlouvou o fungování Evropské unie. Téhož se týká čl. 78 odst. 1 2 dostupný na: The Charter of Fundamental Rights of the European Union: A Commentary by A. S., L. A. C., M I. C., T. S. A. C. :: SSRN Smlouvy o EU, které upravuje společný evropský azylový systém a instituty azylu, doplňkové ochrany a také dočasné ochrany.

62. V rámci práva mezinárodní ochrany přitom tzv. výhrada svědomí za určitých podmínek může být azylově relevantním důvodem, k tomu např. viz rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2021, č. j. 5 Azs 19/2020-45, podle kterého „samotné plnění branné povinnosti nelze bez dalších souvislostí považovat za důvod pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 ani § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, pokud se ovšem jedná o plnění takové povinnosti v regulérní armádě demokratického právního státu, které je v souladu s vnitrostátním i mezinárodním právem, a pokud je daným státem respektována možnost odepření výkonu takové vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského přesvědčení, ať již zavedením náhradní (civilní) služby nebo jiným způsobem, nebo přinejmenším, pokud takové odepření výkonu vojenské služby není ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. c) směrnice 2011/95/EU trestáno nepřiměřenými nebo diskriminačními sankcemi.“ (podtržení doplněno) V rámci řízení o udělení mezinárodní ochrany se jednotlivé žádosti posuzují přísně individuálně se všemi specifickými okolnostmi každého případu a na podkladě informací o zemi původu, na rozdíl od institutu dočasné ochrany, která je v určitém smyslu plošným a dočasným institutem cíleným na urychlené zvládnutí mimořádné situace.

63. Nicméně, pro úplnost soud poznamenává, že i v rámci řízení o mezinárodní ochraně musí žadatel prezentovat dostatečně věrohodnou a silnými indiciemi podpořenou výpověď o svém náboženském přesvědčení, jinak nelze takovou náboženskou výhradu uznat, k tomu viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 6. 2026, č.j. 33 Az 7/2026- 42, body 39 a 40, a judikatura Nejvyššího správního soudu, dle které sice daná výhrada může zakládat překážku ve výkonu vojenské služby a činit z ní de iure pronásledování ve smyslu zákona o azylu, to však jenom tehdy, pokud je odůvodněna reálně projeveným politickým nebo náboženským přesvědčením (viz např. rozsudky NSS ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012-44, či ze dne 23. 5. 2018, č. j. 6 Azs 67/2018-29). Soud též odkazuje na rozsudek ESLP ze dne 10. 3. 2020, č. 49972/16), kde konstatoval, že ačkoli výhrada svědomí vůči vojenské službě může spadat pod ochranu čl. 9 Úmluvy, je podmíněna existencí skutečného, hlubokého a konzistentního přesvědčení; stát je přitom oprávněn požadovat, aby žadatel takové přesvědčení věrohodně doložil, a zamítnutí žádosti o alternativní civilní službu z důvodu nedostatku důkazů nepředstavuje porušení Úmluvy.

64. Z hlediska povahy institutu dočasné ochrany pak soud poukazuje na čl. 1 směrnice č. 2001/55/ES, dle kterého účelem této směrnice je stanovit minimální normy pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob ze třetích zemí, které se nemohou vrátit do země původu, a přispět k rovnováze mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími. Dočasná ochrana má výjimečnou povahu, v jejím rámci je poskytována okamžitá a časově omezená ochrana velkému množství vysídlených osob (viz čl. 2 písm. a) této směrnice), pokud splní relativně obecně nastavená kritéria. Je pak plně v pravomoci Rady EU (srov. čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice č. 2001/55/ES) určit skupinu osob, na něž se dočasná ochrana vztahuje.

65. Je obecně známou skutečností, že na U. probíhá od 24. 2. 2022 mezinárodní ozbrojený konflikt, který se týká v podstatě celého území státu a je aktem mezinárodní agrese, při němž vojska Ruské federace páchají proti U. a jejímu civilnímu obyvatelstvu zločiny proti míru a lidskosti (rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2022, č. j. 6 Azs 306/2021‑49, č. 4364/2022 Sb. NSS, bod 33). Jak vyplývá ze shora uvedeného článku 16 preambule prováděcího rozhodnutí 2, je v současné situaci nezbytné, aby Unie nadále uplatňovala dočasnou ochranu způsobem, který vysídleným osobám přináší prospěch, ale zároveň negativně neovlivní celkovou schopnost U. co nejlépe se bránit proti nezákonné ruské útočné válce a svobodně rozhodovat o organizaci svých obranných sil. U., stejně jako členské státy EU, legitimně zakotvuje brannou povinnost svých občanů ve svém právním řádu. Dané nové kritérium pro poskytnutí dočasné ochrany (splnění vojenských povinností vůči U.) tak soud v rámci tohoto institutu považuje za zcela legitimní, racionální a objektivní, zároveň tato úprava odpovídá oprávnění Rady EU dle čl. 5 směrnice č. 2001/55/ES.

66. Soud pak dospěl k závěru, že čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2 není v rozporu s primárním právem EU (tj. s čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv EU), neboť mezinárodní závazky států EU vyvěrající z Úmluvy o právním postavení uprchlíků jsou zajištěny prostřednictvím mezinárodní ochrany (v užším slova smyslu), tedy institutů azylu a doplňkové ochrany, které dle čl. 78 Smlouvy o EU existují vedle institutu dočasné ochrany, kdy dočasná ochrana tyto instituty nijak nenahrazuje. Ostatně, jak uznává samotná důvodová zpráva k prováděcímu rozhodnutí 2, ověřování předmětného požadavku (splnění vojenských povinností vůči U.) se nedotýká rozhodovacích pravomocí orgánů v konkrétních případech ani práva jakékoli osoby požádat v EU o mezinárodní ochranu. Nelze tak souhlasit s tím, že by žalobce byl v bezvýchodné situaci, neboť žalobce má k dispozici právní prostředky, v rámci, kterých může svá individuální tvrzení o výhradě svědomí uplatnit a v případě jejich opodstatněnosti se tak vyhnout hrozícímu vyhoštění. Podle českého vnitrostátního práva přitom není vyloučeno, aby osobě, která z určitého důvodu nesplňuje podmínky pro udělení dočasné ochrany, byla za určitých podmínek udělena mezinárodní ochrana v podobě azylu či doplňkové ochrany.

67. Žalobce též namítal rozpor prováděcího rozhodnutí 2 a čl. 9 odst. 1 písm. c), d) a e) kvalifikační směrnice (dle citovaného obsahu měl žalobce zřejmě na mysli odst. 2 písm. c), d) a e) – pozn. soudu). K tomu soud uvádí, že kvalifikační směrnice již pozbyla platnosti a byla s účinností od 11. 6. 2026 nahrazena nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/1347 ze dne 14. 5. 2024 o normách, které musejí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu udělené ochrany, o změně směrnice Rady 2003/109/ES a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (dále jen „kvalifikační nařízení“), které upravuje podmínky pro přiznání postavení uprchlíka nebo osoby s nárokem na doplňkovou ochranu a vymezuje obsah poskytované mezinárodní ochrany. Čl. 9 odst. 2 písm. c), d) a e) kvalifikační směrnice pak byl nahrazen čl. 9 odst. 2 písm. c), d) a e) kvalifikačního nařízení. Je třeba poznamenat, že nařízení a směrnice nejsou součástí primárního práva EU, avšak práva sekundárního. Soud však uvádí, že čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2 není v rozporu ani s čl. čl. 9 odst. 2 písm. c), d) a e) kvalifikačního nařízení, neboť instituty dočasné ochrany a institut mezinárodní ochrany v užším slova smyslu (tj. v podobě azylu a doplňkové ochrany) jsou v právu Evropské unie paralelní, nesledují totožný účel, přičemž dočasná ochrana nenahrazuje institut azylu či doplňkové ochrany; tyto instituty se vzájemně doplňují. Dočasná ochrana tudíž nemusí a ani nemůže respektovat všechny zásady a principy, které jsou vlastní právu mezinárodní ochrany v užším slova smyslu. V opačném případě by totiž dočasná ochrana zcela pozbyla svůj zvláštní účel a smysl, tedy pružně reagovat na hromadný příliv vysídlených osob.

68. Prováděcí rozhodnutí 2 pak nemůže být v rozporu ani s čl. 28 směrnice č. 2001/55/ES, neboť tento článek obsahuje úpravu individuálních závažných důvodů pro úplné vyloučení z dočasné ochrany osoby, která by jinak obecné podmínky splňovala; takové závažné důvody se posuzují na základě konkrétního osobního jednání určité osoby. Oproti tomu podmínka prokázání splnění vojenských povinností vůči U. je podmínkou obecnou, která se svou povahou týká vymezení specifické skupiny osob, na kterou se vztahuje dočasná ochrana, k čemuž je Rada EU oprávněna na základě čl. 5 odst. 3 písm. a) směrnice č. 2001/55/ES. Podmínka splnění vojenských povinností vůči U. není tudíž důvodem pro vyloučení z dočasné ochrany, ale je základní kvalifikační podmínkou, aby vůbec danou osobu bylo možno považovat za osobu dle § 3 odst. 1 Lex Ukrajina.

69. Lze tak uzavřít, že v dané věci nebyl shledán žalobcem namítaný rozpor čl. 2 prováděcího rozhodnutí 2 s primárním právem EU (čl. 6 odst. 3 Smlouvy o EU a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv EU), ani se sekundárním právem EU (čl. 9 odst. 2 písm. c), d) a e) kvalifikačního nařízení, čl. 28 směrnice č. 2001/55/ES). Soud tak neshledal ani důvod k předložení předběžné otázky SDEU. Navíc pokládání předběžných otázek není jeho povinností, nýbrž „jen“ možností (čl. 267 alinea druhá Smlouvy o EU). Ze stejného důvodu soud nepovažoval za potřebné k důkazu opatřovat odborné stanovisko EUAA.

70. Z výše uvedeného plyne, že žalovaný nepostupoval nezákonně, pokud vycházel z prováděcího rozhodnutí 2 a požadoval od žalobce bez dalšího prokázání splnění jeho vojenských povinností vůči U. (aniž by se jakkoli zabýval možností alternativní civilní služby na U.).

71. Je třeba uvést, že prováděcí rozhodnutí 2 obsah pojmu „splnění vojenských povinností na U.“ blíže nevymezuje. V projednávaném případě však žalobce nepopírá, že má vůči U. vojenské povinnosti a netvrdí, že prokázal jejich splnění. Soud tak nepovažuje za nutné zabývat se ukrajinským právem z hlediska úpravy branné povinnosti včetně možnosti výkonu alternativní služby a příslušných výjimek, neboť to není s ohledem na výše uvedené závěry podstatné. Soud tak neprováděl k důkazu ukrajinské právní předpisy týkající se branné povinnosti, ani rozsudek Nejvyššího soudu U.

72. Ve formuláři předmětné žádosti je v bodě IV. uvedeno, že muži (občané U.) ve věku 18- 60 let musí prokázat, že si na U. splnili své vojenské povinnosti, což koresponduje s obsahem prováděcího rozhodnutí, s tím, že „splnění se prokazuje výhradně:  Výpisem z aplikace Reserv+ (eVOD) v listinné (vytištěné) podobě s tím, že tento doklad současně zobrazíte v aplikaci Reserv+ v mobilu a umožníte tak na místě ověřit jeho pravost.  Výpisem z aplikace Reserv+ (eVOD) v listinné (vytištěné) podobě s potvrzením Zastupitelského úřadu U. v ČR, o správnosti údajů v něm uvedených, který nebude starší než 3 pracovní dny.  Výjezdovým razítkem z U. ve vašem cestovním pase za předpokladu, že současně předložíte výpis z aplikace Reserv+ (eVOD) v listinné (vytištěné) podobě a zobrazíte doklad eVOD v aplikaci Reserv+ v mobilu.“ (pozn. soudu: zvýraznění provedeno již ve formuláři žádosti).

73. Mezi stranami je nesporné, že žalobce žádnou z uvedených možností pro prokázání splnění svých vojenských povinností na U. nevyužil. Zároveň žalobce nepředložil ani jiný (výše nevyjmenovaný) doklad, kterým by prokazoval splnění svých vojenských povinností na U., a který by bylo ve smyslu zásady materiální pravdy třeba v řízení posoudit. Řízení o dočasné ochraně je totiž zahájeno na základě žádosti žadatele, kterého tíží povinnost předložit všechny potřebné doklady, resp. tvrdit relevantní informace (srov. rozsudky NSS soudu ze dne 31. 10. 2023, č. j. 7 Azs 322/2022-40, ze dne 12. 3. 2015, č. j. 9 Azs 12/2015-38, nebo ze dne 16. 10. 2017, č. j. 6 Azs 302/2017-27). I takové řízení ale ovládá zásada materiální pravdy (§ 3 správního řádu), která představuje jednu ze základních zásad správního řízení (rozsudky NSS ze dne 28. 2. 2022, č. j. 7 Azs 405/2021-34, a ze dne 9. 9. 2022, č. j. 2 Azs 190/2022-26).

74. Žalovaný proto postupoval v souladu se zákonem, pokud žádost žalobce o udělení dočasné ochrany vyhodnotil jako nepřijatelnou podle § 5 odst. 1 písm. b) Lex Ukrajina, neboť žalobce není cizincem, na kterého se povinně vztahuje prováděcí rozhodnutí 1, jelikož neprokázal splnění vojenských povinností vůči U.

75. Ze všech shora uvedených důvodů soud neshledal žalobu důvodnou a podle § 87 odst. 3 s.ř.s. žalobu zamítl.

76. Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s., neboť žalobce nebyl ve sporu úspěšný a žalovanému žádné náklady v řízení nevznikly.

77. Soud o věci rozhodl přednostně, neboť jde o věc dočasné ochrany, a navíc jde o trvající zásah, kdy tato agenda má být projednávána přednostně.

78. Soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření, neboť o žalobě soud rozhodl bez zbytečného odkladu po obstarání podkladů nutných pro rozhodnutí a ve lhůtě 30 dnů od podání žaloby ve smyslu § 38 odst. 3 s.ř.s. Případné předběžné opatření přitom působí jen do skončení řízení před soudem. V této situaci by tedy již rozhodování o předběžném opatření bylo bezpředmětné. Z tohoto důvodu neprováděl k důkazu oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění ze dne 12. 8. 2026. Pro úplnost soud uvádí, že ze stejných důvodů nerozhodoval ani o návrhu na odkladný účinek, kdy ten navíc připadá v úvahu pouze v případě žaloby proti správnímu rozhodnutí, nikoli v žalobě na ochranu před nezákonným zásahem. Poučení Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud. Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Praha 8. září 2026 Mgr. Kateřina Peroutková v. r. samosoudkyně Shodu s prvopisem potvrzuje S. T.