38 A 6/2026

Rubrum

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D. ve věci žalobce: J. M. zastoupen advokátem JUDr. Petrem Malým sídlem Na Příkopě 583/15, 110 01 Praha 1 proti žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1 za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) ČEPS, a. s. sídlem Elektrárenská 774/2, 101 52 Praha 10 2) ČEZ Distribuce, a. s. sídlem Teplická 874/8, 405 02 Děčín IV - Podmokly o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 2. 2026, č. j. DESU/031/003985/26, ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Žalobce je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení 2) na náhradě nákladů řízení částku 1994 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Osoba zúčastněná na řízení 1) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Žalobce se domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o vyvlastnění zřízením věcného břemene ve prospěch ČEPS a. s. a ČEZ Distribuce, a. s. pro účely uskutečnění stavby „V409/419 smyčka PSE“.

2. Žalobce v žalobě předně namítl, že v napadeném rozhodnutí absentuje výrok o záloze za vyvlastnění. Uvedl, že si je vědom, že podle § 4a odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategické infrastruktury (dále jen „zákon o urychlení výstavby“), platí, že v případě mezitímního rozhodnutí se vydává rozhodnutí obsahující výrok o vyvlastnění práv. Zároveň však platí povinnost vyvlastnitele zaplatit zálohu na náhradu z vyvlastnění podle § 4a odst. 5 zákona o urychlení výstavby do 60 dnů od právní moci mezitímního rozhodnutí, potažmo rozhodnutí soudu o žalobě proti mezitímního rozhodnutí, příp. rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o žalobě, byl-li podán. Tato povinnost vyvlastnitele má být podle žalobce uvedena v samostatném výroku rozhodnutí; absence výroku činí rozhodnutí závadným. Žalobce dále poukázal na to, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí učinil předmětem posuzování znalecký posudek předložený žalobcem, což považuje za nezákonné.

3. Žalobce dále namítl nepřiměřený rozsah vyvlastnění. Připomněl, že vyvlastnitelé požadovali zřízení věcného břemene v jejich prospěch na dobu existence stavby, a tak rozhodl i žalovaný napadeným rozhodnutím. Podle žalobce však vzhledem k tomu, že stavba vedení PS je stavebním povolením označena jako stavba trvalá, jedná se fakticky o omezení vlastnického práva na dobu neurčitou. Takto vymezený rozsah vyvlastnění považuje žalobce za nepřiměřený, když smyslu zákona by lépe odpovídalo, pokud by byla doba omezení vlastnického práva stanovena na dobu životnosti stavby. Podle žalobce po uplynutí životnosti stavby na vyvlastňovaném pozemku zůstane stát stavba, která sice nezanikla, ale nebude již schopna plnit svůj účel, a tudíž ani nebude naplňovat veřejný zájem. Pokud vyvlastnitelé argumentovali v řízení ustanoveními zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona (dále jen „energetický zákon“), pak podle žalobce tento zákon nestanovuje povinnost zřídit věcné břemeno na dobu neurčitou ani povinnost zřídit věcné břemeno jako pozemkovou služebnost. V případě omezení vlastnického práva provedeného napadeným rozhodnutím se jedná o protiústavní omezení vlastnického práva.

4. V další námitce žalobce uvedl, že shledává vadu řízení spočívající v tom, že žalovaný neprovedl řádné dokazování a nezjistil řádně skutkový stav pro posouzení věci. Zejména žalovaný neprovedl žádná skutková zjištění stran nepřiměřeného časového rozsahu věcných břemen.

5. Zároveň žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, pokud se týče odůvodnění vyvlastnění v nezbytném rozsahu, když podle žalobce se žalovaný nedostatečně vypořádal s námitkami žalobce a bez dalšího přistoupil na argumentaci vyvlastnitelů.

6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě k námitce absence výroku o záloze na náhradu uvedl, že institut zálohy je v napadeném rozhodnutí zcela v souladu se zákonem o urychlení výstavby, přičemž výroková část obsahuje v souladu s právní úpravou pouze rozhodnutí o omezení vlastnického práva a vymezuje rozsah věcného břemene, přičemž mechanismus zálohy je detailně uveden v odůvodnění rozhodnutí. Tento postup odpovídá také judikatuře soudů.

7. K nepřiměřenému rozsahu vyvlastnění žalovaný zdůraznil, že stavební povolení i energetický zákon jednoznačně stanovují vedení PS jako stavbu trvalou, bez časového omezení. Životnost energetické infrastruktury je technický parametr, který se v praxi odvíjí od řady faktorů. Časové omezení by vedlo i k právní nejistotě. Omezení věcného břemene na dobu existence stavby zajišťuje stabilitu systému, odpovídá požadavkům zákona, chrání jak veřejný zájem, tak také práva vlastníka (v případě zániku stavby je věcné břemeno vymazáno z katastru nemovitostí).

8. Žalovaný se dále vyjádřil k otázce žalobcem předloženého znaleckého posudku a k otázce náhrady za vyvlastnění.

9. ČEPS, a. s. jako osoba zúčastněná na řízení ve věci uvedl, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím a s odůvodněním a argumenty žalovaného uvedenými v napadeném rozhodnutí. Navrhl, aby soud žalobu zamítl.

10. ČEZ Distribuce, a. s. jako osoba zúčastněná navrhl zamítnutí žaloby s tím, že napadené rozhodnutí považuje za věcně správné a vydané v souladu s právními předpisy. Nesouhlasil s žalobními námitkami, které považuje za nedůvodné.

11. Z obsahu správného spisu soud zjistil, že dne 21. 11. 2025 byla podána žádost o vyvlastnění, na základě čehož žalovaný uvědomil účastníky o zahájení řízení dne 27. 11. 2025. Ve věci bylo konáno dne 20. 1. 2026 ústní jednání. Následně rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Posouzení věci krajským soudem 12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Ve věci rozhodl u ústního jednání dne 2. 7. 2026, u kterého účastníci setrvali na svých stanoviscích. Osoba zúčastněná na řízení 2) dále doplnila, že předmětný pozemek je již nyní zatížen stavbou el. soustavy a zákonným věcným břemenem podle § 22 energetického zákona z roku 1957. Nyní dochází k technologické obnově a snížení zatížení soustavy směřující k zajištění stabilních dodávek el. energie. Požadavek žalobce stran rozsahu věcného břemene je neurčitý, je třeba poukázat také na to, že stavba jako taková má více součástí, není tedy zřejmé, v jaké části by se měla vztahovat životnost stavby, jakým způsobem by se řešily opravy a úpravy v důsledku provozu stavby. Stanovené omezení je tudíž jediné reálné. Připomněl také, že předmětné věcné břemeno není pozemkovou služebností, ale osobní sui generis.

13. Krajský soud předně připomíná, že judikatura soudů rozhodujících ve správním soudnictví dlouhodobě a konstantně zastává názor, že „…žalobce tím, že do žaloby pouze „zkopíroval“ text podaného odvolání, aniž by výslovně reagoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, značně snižuje svou šanci na úspěch, neboť jak správně krajský soud uvedl, soud za něj nemůže domýšlet další argumenty. Soud se poté musí věnovat žalobcem uváděným skutečnostem pouze v míře jejich obecnosti. V tomto ohledu lze připomenout, že pokud žalobce v žalobních bodech neprezentuje dostatečně konkrétní názorovou oponenturu vedoucí ke zpochybnění závěrů správního orgánu, nemusí pak soud hledat způsob pro alternativní a originální vyjádření závěrů, k nimž již správně dospěl správní orgán (podobněji srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2014, č. j. 6 As 54/2013–128).“ 14. Krajský soud přitom podrobil napadené rozhodnutí přezkumu právě pouze optikou žalobních bodů; je přitom třeba vycházet ze závěrů rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78, podle kterých „Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ 15. Krajský soud neshledal důvodnou námitku absence výroku o záloze na vyvlastnění.

16. Podle § 4a odst. 1 písm. a) zákona o urychlení výstavby dospěje-li vyvlastňovací úřad ve vyvlastňovacím řízení k závěru, že podmínky pro vyvlastnění jsou s výjimkou určení výše náhrady za vyvlastnění splněny, vydá na žádost vyvlastnitele mezitímní rozhodnutí obsahující výroky podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, týká-li se vyvlastňovací řízení práva k pozemku nebo ke stavbě potřebného k uskutečnění stavby a) dopravní, vodní nebo energetické infrastruktury 1. umisťované v ploše nebo koridoru, které jsou pro ni vymezeny v územním rozvojovém plánu nebo v zásadách územního rozvoje, a 2. uvedené v příloze č. 1 k tomuto zákonu.

17. Podle § 4a odst. 4 zákona o urychlení výstavby nebylo-li mezitímní rozhodnutí soudem zrušeno, vyvlastnitel zaplatí vyvlastňovanému zálohu na náhradu za vyvlastnění ve výši stanovené znaleckým posudkem, který připojil k návrhu smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, do 60 dnů od právní moci a) mezitímního rozhodnutí, b) rozhodnutí soudu o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí, byla-li podána, nebo c) rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o žalobě, byl-li podán.

18. Podle § 24 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (dále jen „zákon o vyvlastnění“), výroky o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě vyvlastňovací úřad a) rozhodne o 1. zrušení nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě, jichž se vyvlastnění týká, nebo 2. omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě zřízením věcného břemene ve prospěch vyvlastnitele a vymezí jeho obsah, anebo 3. odnětí vlastnického práva vyvlastňovaného k pozemku nebo ke stavbě a o jeho přechodu na vyvlastnitele, b) rozhodne, vyžaduje-li to veřejný zájem, která práva spojená s pozemkem, stavbou nebo jejich částí vyvlastněním nezaniknou, c) určí, v jaké lhůtě je vyvlastnitel povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění; lhůta nesmí být delší než 2 roky od právní moci rozhodnutí.

19. Z citovaných ustanovení vyplývá, že zákon o urychlení výstavby výslovně při rozhodování o splnění podmínek pro vyvlastnění vylučuje z mezitímního rozhodnutí náhradu za vyvlastnění. Ani § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, na něhož § 4a odst. 1 zákona o urychlení výstavby odkazuje, neuvádí ve svém výčtu rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění. Zákon výslovně upravuje pouze to, do jaké doby má být vyplacena záloha na náhradu za vyvlastnění (§ 4a odst. 4 zákona o urychlení výstavby). O zbytku věci (o náhradě za vyvlastnění) rozhodne vyvlastňovací úřad až následně.

20. Žalovaný tudíž neměl zákonný prostor k rozhodnutí o povinnosti uhradit zálohu na vyvlastnění.

21. Ke shodným závěrům dospěl již Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 7. 2022, č. j. 10 As 166/2022-93, na který krajský soud v této souvislosti odkazuje.

22. Podle krajského soudu není důvodná ani námitka týkající se nepřiměřeného rozsahu vyvlastnění.

23. Jak uvedl žalovaný v napadeném rozhodnutí, délku životnosti stavby nelze s jistotou předem určit, neboť je závislá na celé řadě proměnlivých faktorů, zejména na kvalitě provedení, způsobu údržby či vnějších vlivech. Stanovení pevně určené doby trvání by proto mohlo vést k situaci, kdy by stavba nadále fakticky a funkčně existovala, avšak právní titul k jejímu umístění na cizím pozemku by již zanikl. Tím by vznikla nežádoucí právní nejistota ohledně dalšího provozu. Z tohoto důvodu žalovaný vymezil dobu trvání služebnosti jako dobu existence stavby.

24. Soud se s touto argumentací zcela ztotožňuje. Předně je třeba uvést, že údaj o „předpokládané životnosti stavby“ má pouze orientační charakter a není způsobilý spolehlivě vymezit okamžik, kdy stavba přestane plnit svou funkci. Nelze vyloučit, že při řádné údržbě a modernizaci bude stavba provozována i po uplynutí této předpokládané doby. Stanovení pevného časového limitu by tak neodpovídalo skutečné době trvání veřejného zájmu, pro který bylo věcné břemeno zřízeno.

25. Zásada minimalizace zásahu podle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění neznamená, že vyvlastnění musí být vždy časově omezeno předem stanovenou lhůtou, nýbrž že jeho rozsah, včetně doby trvání, musí odpovídat povaze a intenzitě sledovaného veřejného zájmu. V nyní posuzované věci soud vychází z toho, že veřejný zájem na provozu přenosové soustavy má ze své podstaty charakter zájmu dlouhodobého, resp. trvalého, neboť jde o součást kritické infrastruktury státu zajišťující kontinuální a bezpečné dodávky elektrické energie. Takto koncipovanému veřejnému zájmu odpovídá i vymezení služebnosti jako práva bez předem stanoveného časového omezení, resp. na dobu existence stavby, která tento zájem zajišťuje.

26. Argument žalobce, podle něhož po uplynutí předpokládané životnosti stavby mohou na pozemku setrvat prvky stavby, aniž by nadále sloužily veřejnému zájmu, soud nepovažuje za důvodný. Jak již bylo uvedeno, k zániku faktické funkčnosti stavby nedochází automaticky uplynutím její předpokládané životnosti. Rozhodující je, zda stavba nadále slouží svému účelu, tj. provozu přenosové soustavy. Teprve ukončením tohoto provozu by odpadl veřejný zájem, který zřízení služebnosti odůvodňuje.

27. Žalobce dále namítl, že žalovaný neučinil skutková zjištění ohledně nepřiměřenosti časového rozsahu věcného břemene, přičemž důkazní břemeno v tomto směru nese vyvlastnitel.

28. Žalovaný však zjistil, že vyvlastnitel disponuje povolením záměru stavby přenosové soustavy, která má být dle tohoto povolení stavbou trvalou. Při posuzování přiměřenosti časového rozsahu věcného břemene vycházel ze všech rozhodných skutkových okolností, zejména z účelu vyvlastnění (provoz přenosové soustavy) a z žádosti o vyvlastnění, v níž vyvlastnitel požadoval zřízení věcného břemene na dobu neurčitou.

29. Úvaha o tom, zda je takto vymezený rozsah je nezbytný, již však představuje otázku právní, nikoli skutkovou. Žalovaný přitom dospěl k závěru, že trvání zřízení věcného břemene na dobu životnosti stavby nepostačuje, a proto nepovažoval za potřebné provádět další dokazování ohledně životnosti stavby, neboť by bylo zjevně irelevantní. Soud současně neshledal, jaké další skutkové okolnosti měly být zjišťovány, když žalobce žádné konkrétní neuvádí.

30. Žalovaný při rozhodování zohlednil povahu stavby, existenci jejího povolení a příslušnou právní úpravu, která ji kvalifikuje jako stavbu trvalou, a vycházel tak ze všech podkladů nezbytných pro rozhodnutí.

31. K námitce porušení § 3 správního řádu soud uvádí, že správní orgán je povinen zjistit skutkový stav pouze v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V daném případě bylo další dokazování nadbytečné.

32. Obdobně neobstojí ani námitka neunesení důkazního břemene, neboť vyvlastnitel doložil všechny relevantní skutečnosti a žalobce neuvádí, které konkrétní skutečnosti nebyly prokázány. Otázka nezbytnosti zřízení věcného břemene na dobu neurčitou je otázkou právní, jejíž nesprávné posouzení bylo uplatněno jako samostatný žalobní bod a vypořádáno podrobně výše.

33. Nedůvodná je rovněž námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně zkoumal splnění všech zákonných podmínek pro vyvlastnění, přehledně vypořádal všechny námitky žalovaného a vyjádřil se také dostatečně a srozumitelně k časovému vymezení věcného břemene. Závěr a náklady řízení 34. Jelikož krajský soud neshledal žalobní námitky důvodnými, žalobu zamítl jako nedůvodnou v souladu s § 78 odst. 7 s. ř. s.

35. V řízení byl plně procesně úspěšný žalovaný, kterému v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalovanému žádné náklady řízení nad běžnou úřední činnost nevznikly, soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

36. Pokud se týče nákladů řízení osob zúčastněných na řízení, vycházel krajský soud z § 60 odst. 5 s. ř. s. ve znění účinném od 1. 1. 2026, podle kterého osoba zúčastněná na řízení má právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalobci, pokud bránila své právo, které jí vyplývalo z rozhodnutí nebo jiného úkonu napadeného žalobou. V ostatních případech má právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Z důvodů zvláštního zřetele hodných může jí soud na návrh přiznat právo na náhradu dalších nákladů řízení.

37. Z obsahu spisu je především zřejmé, že osobě zúčastněné na řízení 1) s tímto řízením žádné relevantní náklady nevznikly, soud proto této osobě právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.

38. Odlišná situace je však ve vztahu k osobě zúčastněné na řízení 2), která taktéž v řízení bránila své právo vyplývající z napadeného rozhodnutí a náklady řízení jí vznikly.

39. Osoba zúčastněná 2) požadovala na náhradě nákladů řízení přiznání jednak paušální náhradu za úkony učiněné v řízení nezastoupeným účastníkem, jednak nocležné a cestovné.

40. Pokud se týče náhrady za úkony učiněné nezastoupeným účastníkem, má soud za to, že tuto nelze osobě zúčastněné přiznat. Svůj požadavek přitom opírá o § 151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle kterého účastníku, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 a který nedoložil výši hotových výdajů svých nebo svého jiného zástupce, přizná soud náhradu v paušální výši určené zvláštním právním předpisem. Paušální náhrada zahrnuje hotové výdaje účastníka a jeho zástupce; nezahrnuje však náhradu soudního poplatku. Zvláštním právním předpisem je přitom vyhl. č. 254/2015 Sb.

41. Soud při rozhodování o tomto nároku vychází z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, zejm. z rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 As 135/2015-79, ústící v závěr, že použití § 151 odst. 3 o. s. ř. (v novelizovaném znění účinném od 1. 7. 2015) na řízení podle soudního řádu správního je vyloučeno.

42. Soud dále neshledal jako účelně vynaložené náklady na nocležné. Z doložených podkladů totiž vyplývá, že osoba pověřená jednat za osobu zúčastněnou 2) cestovala k ústnímu jednání z Prahy a taktéž zpáteční cestu absolvovala do Prahy. Z veřejně dostupných zdrojů je přitom zřejmé, že k ústnímu jednání nařízenému na 2. 7. 2026 v 11 h se lze z Prahy včas dopravit v den jednání, a to i hromadnými dopravními prostředky. Soud proto pro neúčelnost vynaložených nákladů nepřiznal osobě zúčastněné na řízení částku 3 301 Kč na nocležném. Totéž přitom platí o náklady na cestovné hromadnou dopravou dne 1. 7. 2026 ve výši 24 Kč.

43. Oproti tomu soud shledal jako účelně vynaložené a doložené náklady osoby zúčastněné 2) za cestovné k ústnímu jednání dne 2. 7. 2026 a zpět ve výši 2 x 965 Kč (jízda vlakem) a na hromadnou dopravu ve výši 2 x 32 Kč. Celkem tedy soud přiznal na náhradě nákladů řízení částku 1 994 Kč, kterou soud uložil žalobci osobě zúčastněné na řízení 2) zaplatit. Vzhledem k odlišné úpravě s. ř. s. a o. s. ř., týkající se nabytí právní moci rozhodnutí (srov. § 54 odst. 5 s. ř. s., § 159, § 160 odst. 1 o. s. ř.), uložil soud žalovanému povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku.

Poučení

Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení k Nejvyššímu správnímu soudu. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. Ostrava 2. července 2026 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje