39 A 5/2026

Rubrum

č. j. 39 A 5/2026 - 59 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Zory Šmolkové a JUDr. Daniela Spratka, Ph.D. ve věci žalobce: J. M. zastoupený advokátem JUDr. Františkem Scholzem sídlem Na Příkopě 583/15, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Dopravní a energetický stavební úřad sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 00 Praha 1 o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2026, č. j. DESU/031/001996/26, ve věci omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

Žalobní námitky a stanovisko žalovaného 1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 11. 3. 2026 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 2. 2026, č.j. DESU/031/001996/26, (dále jen „napadené rozhodnutí“), Shodu s prvopisem potvrzuje 2 39 A 5/2026 kterým bylo ve prospěch společnosti ČEPS, a.s., omezeno vlastnické právo žalobce zřízením věcného břemene, jehož obsah byl vymezen následovně: Vyvlastňovanými pozemky jsou parc. č. X, XA, XB, XC, XD zapsané na LV X v katastrálním území X, jejichž jediným vlastníkem je žalobce. Přesný rozsah vymezené části vyvlastňovaného pozemku, dotčené obsahem věcného břemene, je stanoven geometrickým plánem pro vymezení věcného břemene č. 2021-153/2019 ze dne 22.8.2019. Plošný rozsah věcného břemene na dotčených pozemcích je následující:  parc. č. X v katastrálním území X – 1075,20 m2  parc. č. XA v katastrálním území X – 961,64 m2  parc. č. XB v katastrálním území X – 50,51 m2  parc. č. XC v katastrálním území X – 75,17 m2  parc. č. XD v katastrálním území X – 30,38 m2 Věcné břemeno se zřizuje na dobu existence stavby - vedení elektrizační soustavy označené „V409/419-smyčka PSE“ (dále jen „Vedení PS“). Povinnosti vyplývající z věcného břemene přecházejí na každého dalšího vlastníka zatížené nemovitosti. Dále byly vymezeny povinnosti vyvlastňovaného a práva vyvlastnitele. Žalovaný stanovil vyvlastniteli lhůtu k zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění v délce 4 let od právní moci napadeného rozhodnutí.

2. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí neobsahuje výrok o záloze na náhradu za vyvlastnění. Dle názoru žalobce by měla být tato povinnost uvedena ve výroku rozhodnutí, což by z napadeného rozhodnutí pro žalobce činilo exekuční titul ve vztahu k povinnosti vyvlastnitele k zaplacení zálohy na náhradu za vyvlastnění.

3. Žalobce dále namítl, že žalovaný učinil předmětem posuzování žalobcem předložený znalecký posudek. Toto má být dle názoru žalobce až předmětem konečného rozhodnutí o vyvlastnění. Žalobcem předložený znalecký posudek je podrobně odůvodněný a žalovaný není oprávněn přezkoumávat odborné znalecké závěry.

4. Žalobce namítl, že rozsah vyvlastnění je nepřiměřený. Věcné břemeno je zřízeno na dobu trvání stavby, což je však doba neurčitá, a tudíž nepřiměřená. Žalovaný měl dobu trvání věcného břemene stanovit na dobu životnosti stavby, nikoliv na dobu její existence. V důsledku zřízení věcného břemene na dobu existence stavby může dojít k tomu, že po uplynutí životnosti zůstanou na pozemku nefunkční nadzemní vodiče vedení, které budou nadále znehodnocovat vyvlastňované pozemky a vlastnické právo žalobce bude bezdůvodně omezeno. Po uplynutí životnosti stavby by mělo být vedeno další vyvlastňovací řízení za účelem zřízení nové stavby, jelikož dle názoru žalobce se zřízené věcné břemeno vztahuje pouze na současnou stavbu vedení přenosové soustavy, nikoliv však již na stavby další, které by současně řešenou stavbu nahradily.

5. Žalobce uvedl, že ve vyvlastňovacím řízení byla porušena zásada materiální pravdy a že vyvlastnitel neunesl důkazní břemeno. Žalovaný neprovedl žádné dokazování ve vztahu k nepřiměřenému časovému rozsahu věcného břemene. Vyvlastnitel je povinen prokazovat naplnění podmínek vyvlastnění, žalovaný pak je povinen správně zjistit skutkový stav. Žalovaný proto pochybil, když neučinil ve vztahu k časovému rozsahu věcného břemene žádná skutková zjištění. Shodu s prvopisem potvrzuje 3 39 A 5/2026 6. Jako poslední žalobní námitku žalobce uvedl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, jelikož z něj nevyplývá, jakým způsobem došel žalovaný k závěru, že vyvlastnění je provedeno jen v nezbytně nutném rozsahu. Ačkoliv se jednalo o otázku, na kterou kladl žalobce i v řízení o vyvlastnění důraz, žalovaný se ve vztahu k časovému vymezení věcného břemene v napadeném rozhodnutí nevyjádřil nijak.

7. Žalobce tak závěrem navrhl, aby krajský soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.

8. Žalovaný k námitce týkající se absence výroku o záloze na náhradu za vyvlastnění uvedl, že dle zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby strategicky významné infrastruktury (dále jen „liniový zákon“) obsahuje výroková část mezitímního rozhodnutí pouze výrok o vyvlastnění podle § 24 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění (dále jen „zákon o vyvlastnění“). Povinnost uhradit zálohu sice vzniká ze zákona, není však součástí výroku rozhodnutí a žalobce se její úhrady může domáhat standardní cestou. K námitce týkající se znaleckého posudku vyvlastňovaného uvedl žalovaný, že tento bude předmětem dalšího posouzení v navazující fázi řízení. K námitce nepřiměřeného rozsahu vyvlastnění uvedl žalovaný, že zákon předpokládá, že stavba vedení přenosové soustavy bude stavbou trvalou. Životnost stavby je přitom pouze technický parametr, který je ovlivněn vícero faktory. Stanovení věcného břemene na dobu trvání stavby odpovídá požadavkům zákona a umožňuje kontinuální dodávku elektřiny. K porušení zásady materiální pravdy uvedl žalovaný, že žalovaný shromáždil veškeré relevantní podklady, všem umožnil se vyjádřit a při posuzování přiměřenosti rozsahu věcného břemene vycházel z dokumentace vyvlastnitele. Skutkový stav považoval žalovaný za dostatečně zjištěný. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí uvedl žalovaný, že napadené rozhodnutí obsahuje podrobné odůvodnění, v němž jsou přezkoumávány všechny podmínky vyvlastnění, a to i ve vztahu k časovému rozsahu věcného břemene. Závěrem žalovaný navrhl, aby soud žalobu zamítl. Zjištění ze správního spisu 9. Z obsahu správních spisů soud zjistil následující. Po neúspěšném pokusu o získání práv, které jsou předmětem vyvlastnění, smluvní cestou, podala dne 4. 11. 2025 společnost ČEPS, a.s., žádost o vyvlastnění. K žádosti o vyvlastnění přiložil vyvlastnitel znalecký posudek ze dne 10. 7. 2025, zpracovaný soudním znalcem Ing. V. K. Vyvlastnitel požadoval zřízení věcného břemene na dobu neurčitou. Ve vyvlastňovacím řízení předložil žalobce vlastní znalecký posudek ze dne 19. 12. 2025, zpracovaný Znaleckou kanceláří ESTIMMO s. r. o.

10. Žalobce ve vyvlastňovacím řízení namítl, že navrhovaná neurčitá doba trvání věcného břemene je nepřiměřená a navrhoval dobu trvání věcného břemene v délce 50 let. U ústního jednání se účastníci neshodli na tom, jaká má být výše náhrady za vyvlastnění a proběhl spor o správnost znaleckého posudku předloženého žalobcem. Žalovaný následně na základě žádosti vyvlastnitele rozhodl napadeným rozhodnutím o omezení vlastnického práva, proti kterému žalobce podal tuto žalobu. Posouzení krajským soudem Shodu s prvopisem potvrzuje 4 39 A 5/2026 11. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Záloha na náhradu za vyvlastnění 12. Pokud se týče první námitky spočívající v tom, že napadené rozhodnutí neobsahuje výrok o záloze na náhradu za vyvlastnění a tato povinnost je pouze zmíněná v odůvodnění, soud zjistil, že napadené rozhodnutí obsahuje část věnovanou záloze na náhradu za vyvlastnění na str. 13-14. Žalovaný zde uvedl, že vychází z ceny zjištěné znaleckým posudkem vyvlastnitele, který byl připojen k žádosti o vyvlastnění a že výše zálohy na náhradu za vyvlastnění činí 123 500,-- Kč. Toto je však skutečně uvedeno pouze v odůvodnění, nikoliv ve výroku napadeného rozhodnutí.

13. Podle § 4a odst. 4 liniového zákona, nebylo-li mezitímní rozhodnutí soudem zrušeno, vyvlastnitel zaplatí vyvlastňovanému zálohu na náhradu za vyvlastnění ve výši stanovené znaleckým posudkem, který připojil k návrhu smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě, do 60 dnů od právní moci a) mezitímního rozhodnutí, b) rozhodnutí soudu o žalobě proti mezitímnímu rozhodnutí, byla-li podána, nebo c) rozhodnutí soudu o opravném prostředku proti rozhodnutí soudu o žalobě, byl-li podán.

14. Podle § 4a odst. 1 liniového zákona, dospěje-li vyvlastňovací úřad ve vyvlastňovacím řízení k závěru, že podmínky pro vyvlastnění jsou s výjimkou určení výše náhrady za vyvlastnění splněny, vydá na žádost vyvlastnitele mezitímní rozhodnutí obsahující výroky podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění [...].

15. Podle § 24 odst. 3 zákona o vyvlastnění, výroky o vyvlastnění práv k pozemku nebo ke stavbě vyvlastňovací úřad a) rozhodne o 1. zrušení nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě, jichž se vyvlastnění týká, nebo 2. omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě zřízením věcného břemene ve prospěch vyvlastnitele a vymezí jeho obsah, anebo 3. odnětí vlastnického práva vyvlastňovaného k pozemku nebo ke stavbě a o jeho přechodu na vyvlastnitele; b) rozhodne, vyžaduje-li to veřejný zájem, která práva spojená s pozemkem, stavbou nebo jejich částí vyvlastněním nezaniknou, c) určí, v jaké lhůtě je vyvlastnitel povinen zahájit uskutečňování účelu vyvlastnění; lhůta nesmí být delší než 2 roky od právní moci rozhodnutí. Podle § 3c liniového zákona pak činí lhůta pro zahájení uskutečňování účelu vyvlastnění nejdéle 4 roky.

16. Neexistuje však zákonné ustanovení, které by umožňovalo vyvlastňovacímu úřadu rozhodnout o uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náhradu za vyvlastnění. Tato povinnost vzniká ze zákona (podle citovaného § 4a odst. 4 liniového zákona). Argumentace žalovaného ve vyjádření k žalobě, že v případě, že vyvlastnitel zálohu nezaplatí, může ji vyvlastňovaný uplatnit standardní cestou (tedy prostřednictvím žaloby podané podle části třetí zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, pozn. soudu), je dle názoru soudu správná. Ačkoliv lze souhlasit s tvrzením žalobce, že by pro něj bylo výhodnější, kdyby napadené rozhodnutí výrok o uložení povinnosti k zaplacení zálohy na náhradu za vyvlastnění obsahoval, jelikož pro něj rozhodnutí bylo exekučním titulem, je nutno podotknout, že rozhodování o vyvlastnění je výkonem veřejné moci. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, platí, že státní moc lze uplatňovat pouze v případech a způsoby, které stanoví zákon. Jelikož tedy zákon nepředpokládá, že bude Shodu s prvopisem potvrzuje 5 39 A 5/2026 o záloze na náhradu za vyvlastnění rozhodováno samostatným výrokem (což by mělo podstatný vliv na právní postavení vyvlastnitele), postupoval žalovaný správně, když povinnost k zaplacení zálohy na náhradu za vyvlastnění pouze připomněl v odůvodnění napadeného rozhodnutí, avšak nepřejal ji do výroku – takovou možnost totiž ani nemá. Ke stejnému závěru došel i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 27. 4. 2022, č.j. 61 A 7/2021-228, dle kterého „Vyvlastňovací úřad není mezitímním rozhodnutím dle § 4a odst. 1 zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací, oprávněn rozhodovat o povinnosti vyvlastnitele zaplatit zálohu na náhradu za vyvlastnění. Mezitímní rozhodnutí může obsahovat výhradně výroky dle § 24 odst. 3 zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě. Námitka tedy není důvodná. Vyjádření žalovaného ke znaleckému posudku předloženému žalobcem 17. Dále žalobce namítl, že žalovaný posuzoval žalobcem předložený znalecký posudek. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí věnuje znaleckému posudku předloženému vyvlastnitelem na str. 13 napadeného rozhodnutí. Žalovaný zde upozorňuje na skutečnost, že předložený znalecký posudek zahrnul do ceny služebností i pozemky, které nejsou napadeným rozhodnutím vyvlastňovány, a tudíž z něj není možné vycházet při určení výše zálohy na náhradu za vyvlastnění. Žalovaný rovněž upozornil, že byla použita zákonem nepředpokládaná metoda ocenění.

18. Zde je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že se žalovaný ke znaleckému posudku vyjadřoval, aby odůvodnil svůj závěr o výši zálohy na náhradu za vyvlastnění obsažené v odůvodnění. Ta se dle § 4a odst. 4 liniového zákona stanoví „ve výši stanovené znaleckým posudkem, který [vyvlastnitel] připojil k návrhu smlouvy o získání práv k pozemku nebo ke stavbě“. Žalovaný tedy ani nemohl vycházet ze znaleckého posudku žalobce, jelikož je povinen vycházet ze znaleckého posudku vyvlastnitele. Žalovaný pouze uvedl své výhrady ke znaleckému posudku žalobce, těmito úvahami však nebyl veden při rozhodování o vyvlastnění a žádný z výroků rozhodnutí z nich nevychází. Výše náhrady za vyvlastnění přitom bude předmětem dalšího rozhodování žalovaného, jak žalobce namítal. Až proti rozhodnutí o náhradě za vyvlastnění se bude žalobce moci bránit tím, že byl žalovaný veden špatnými úvahami při posuzování žalobcova znaleckého posudku. V nyní projednávané věci však nemělo to, že se žalovaný ke znaleckému posudku žalobce vyjádřil, žádný dopad na právní postavení žalobce, a námitka tedy není důvodná. Nepřiměřený rozsah vyvlastnění, neurčitá doba trvání věcného břemene 19. Stěžejní námitka žalobce spočívá v tvrzení, že věcné břemeno bylo napadeným rozhodnutím zřízeno na dobu existence stavby, což podle jeho názoru neodpovídá požadavku minimalizace zásahu vyjádřenému v § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění. Žalobce má za to, že přiměřenější by bylo omezit trvání věcného břemene na dobu životnosti stavby, neboť zřízení na dobu existence stavby je fakticky rovnocenné zřízení na dobu neurčitou. I vyvlastnitel konstatuje, že po překročení standardní doby životnosti jednotlivých komponent vedení (40 let) prudce stoupá poruchovost. Po překročení životnosti je tedy třeba realizovat novou stavbu. Argument stability dodávek a zabránění riziku výpadků či omezení služeb, kterým žalovaný jím zvolenou podmínku existence stavby odůvodnil, tak není správný. Za nesprávný označil žalobce postup vyvlastnitele, který by stávající vedení nahradil novou stavbou. Stejně tak Shodu s prvopisem potvrzuje 6 39 A 5/2026 by mělo být omezeno jen ve vztahu k osobě vyvlastňovaného, nikoliv dalších osob. Zřízení věcného břemene na dobu neurčitou nevyplývá ani z § 24 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb.

20. Žalovaný na str. 16 napadeného rozhodnutí uvedl, že délku životnosti stavby nelze s jistotou předem určit, neboť je závislá na celé řadě proměnlivých faktorů, zejména na kvalitě provedení, způsobu údržby či vnějších vlivech. Stanovení pevně určené doby trvání by proto mohlo vést k situaci, kdy by stavba nadále fakticky a funkčně existovala, avšak právní titul k jejímu umístění na cizím pozemku by již zanikl. Tím by vznikla nežádoucí právní nejistota ohledně dalšího provozu. Z tohoto důvodu žalovaný vymezil dobu trvání služebnosti jako dobu existence stavby. Pokud by v budoucnu došlo k zásadní změně stavby, je pro další trvání či případné zřízení nového věcného břemene rozhodující skutkový a právní stav, který by byl předmětem nového posouzení v příslušném řízení.

21. Soud se s touto argumentací ztotožňuje. Předně je třeba uvést, že údaj o předpokládané životnosti stavby má pouze orientační charakter a není způsobilý spolehlivě vymezit okamžik, kdy stavba přestane plnit svou funkci. Nelze vyloučit, že při řádné údržbě a modernizaci bude stavba provozována i po uplynutí této předpokládané doby. V tomto směru není důvodná argumentace žalobce, že po uplynutí předpokládané životnosti nebude již nebude stavba zajišťovat spolehlivý provoz elektrizační soustavy. Úvahy žalobce jsou v tomto směru spekulativní. Nadto, nutnost opravy jednotlivé komponenty elektrického vedení nijak nesnižuje veřejný zájem na provozu přenosové soustavy.

22. Zásada minimalizace zásahu podle § 4 odst. 1 zákona o vyvlastnění neznamená, že vyvlastnění musí být vždy časově omezeno předem stanovenou lhůtou, nýbrž že jeho rozsah, včetně doby trvání, musí odpovídat povaze a intenzitě sledovaného veřejného zájmu. V nyní posuzované věci soud vychází z toho, že veřejný zájem na provozu přenosové soustavy má ze své podstaty charakter zájmu dlouhodobého, resp. trvalého, neboť jde o součást kritické infrastruktury státu zajišťující kontinuální a bezpečné dodávky elektrické energie. Takto koncipovanému veřejnému zájmu odpovídá i vymezení služebnosti jako práva bez předem stanoveného časového omezení, resp. na dobu existence stavby, která tento zájem zajišťuje.

23. Nutnost časového omezení vyvlastnění na předem určenou dobu nevyplývá ani z žalobcem dovolávaného rozsudku Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2023, sp. zn. II. ÚS 344/23, který se týká přerušení vyvlastňovacího řízení. Ústavní soud spojil zákonné lhůty vyvlastňovacího řízení s požadavkem, aby omezení vlastnického práva trvalo jen po nezbytnou dobu; uzavřel, že jakékoli prodloužení vyvlastňovacího řízení znamená současně prodloužení nuceného omezení vlastnického práva vyvlastňovaného, a proto musí být vykládáno restriktivně. Časové omezení vyvlastnění na předem danou dobu však nedovodil.

24. Argument žalobce, podle něhož po uplynutí předpokládané životnosti stavby mohou na pozemku setrvat prvky stavby, aniž by nadále sloužily veřejnému zájmu, soud nepovažuje za důvodný. K zániku faktické funkčnosti stavby nedochází automaticky uplynutím její předpokládané životnosti. Rozhodující je, zda stavba nadále slouží svému účelu, tj. provozu přenosové soustavy. Teprve ukončením tohoto provozu by odpadl veřejný zájem, který zřízení služebnosti odůvodňuje.

25. Pro případ, že by služebnost přestala plnit svůj účel a nadále by představovala nepřiměřenou zátěž pro vlastníka pozemku, lze uvažovat o soukromoprávní ochraně. Podle § 1299 odst. 2 Shodu s prvopisem potvrzuje 7 39 A 5/2026 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při trvalé změně vyvolávající hrubý nepoměr mezi zatížením služebné věci a výhodou panujícího pozemku nebo oprávněné osoby se vlastník služebné věci může domáhat omezení nebo zrušení služebnosti za přiměřenou náhradu. Lze tedy argumentovat, že po skončení provozu přenosové soustavy je možné se domáhat zrušení služebnosti.

26. V opačném případě, že by došlo ke stavbě nové přenosové soustavy, musel by vyvlastnitel získat svá práva znovu (věcné břemeno je totiž omezeno délkou existence stavby), jak připustil sám vyvlastnitel dle vyjádření na str. 17 napadeného rozhodnutí.

27. S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že vymezení služebnosti na dobu existence stavby představuje v daném případě přiměřené omezení vlastnického práva, které odpovídá povaze sledovaného veřejného zájmu i požadavku minimalizace zásahu. Námitka tedy není důvodná. Porušení zásady materiální pravdy, neunesení důkazního břemene 28. Žalobce namítl, že žalovaný neučinil skutková zjištění ohledně nepřiměřenosti časového rozsahu věcného břemene, přičemž důkazní břemeno v tomto směru nese vyvlastnitel. Mělo tak dojít k porušení § 3 správního řádu, jelikož nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

29. Žalovaný však zjistil, že vyvlastnitel disponuje povolením záměru stavby přenosové soustavy, která má být dle tohoto povolení stavbou trvalou. Při posuzování přiměřenosti časového rozsahu věcného břemene vycházel ze všech rozhodných skutkových okolností, zejména z účelu vyvlastnění (provoz přenosové soustavy) a z žádosti o vyvlastnění, v níž vyvlastnitel požadoval zřízení služebnosti na dobu neurčitou.

30. Úvaha o tom, zda je takto vymezená služebnost nezbytná, již představuje otázku právní, nikoli skutkovou. Žalovaný přitom dospěl k závěru, že omezení trvání služebnosti na dobu životnosti stavby nepostačuje, a proto nepovažoval za potřebné provádět další dokazování ohledně životnosti stavby, neboť by bylo zjevně irelevantní. Soud současně neshledal, jaké další skutkové okolnosti měly být zjišťovány, když žalobce žádné konkrétní neuvádí.

31. Žalovaný při rozhodování zohlednil povahu stavby, existenci jejího povolení a příslušnou právní úpravu, která ji kvalifikuje jako stavbu trvalou, a vycházel tak ze všech podkladů nezbytných pro rozhodnutí. K námitce porušení § 3 správního řádu tedy soud uvádí, že v daném případě bylo další dokazování nadbytečné, jelikož správní orgán je povinen zjistit skutkový stav pouze v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, což také učinil.

32. Uvedenému závěru neodporují ani závěry Nejvyššího správního soudu ve věci č. j. 4 As 84/2014 – 43 z 31. 10. 2014. Z něj vskutku vyplývá, že možnost vyvlastnění plyne přímo ze zákona a představuje pouze prostředek ultima ratio. Tento závěr byl přijat při přezkoumání návrhu na zrušení části Zásad územního rozvoje Moravskoslezského kraje, jimiž byla vymezena biocentra ÚSES „Poodří-jih“ a „Hrabí“, zasahující do pozemků tehdejších navrhovatelů. NSS dodal, že konkrétní podmínky možnosti vyvlastnění lze přezkoumávat až v případném budoucím vyvlastňovacím řízení, nikoliv při přezkumu zásad územního rozvoje. K tomu v nyní projednávané věci došlo.

33. Obdobně neobstojí ani námitka neunesení důkazního břemene, neboť vyvlastnitel doložil všechny relevantní skutečnosti a žalobce neuvádí, které konkrétní skutečnosti nebyly Shodu s prvopisem potvrzuje 8 39 A 5/2026 prokázány. Otázka nezbytnosti zřízení služebnosti na dobu neurčitou je otázkou právní, jejíž nesprávné posouzení bylo uplatněno jako samostatný žalobní bod a vypořádáno podrobně v bodech 19-27 tohoto rozsudku. Nic jiného nevyplývá ani z žalobcem dovolávaného rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 9. 2025, č. j. 57 A 5/2025-199, který pouze potvrdil povinnost správních orgánů zjistit skutkový stav dostatečně.

34. Soud proto uzavírá, že námitky žalobce nejsou důvodné. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí 35. Žalobce namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, zejména co se týče odůvodnění vyvlastnění jen v nezbytném rozsahu. Podle žalobce se žalovaný vůbec nevyjádřil k časovému vymezení věcného břemene, ačkoliv se jednalo o otázku, na kterou kladl žalobce ve vyvlastňovacím řízení důraz. Nebylo prokázáno, že předmětné vyvlastnění je nejšetrnějším řešením.

36. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně zkoumal splnění všech zákonných podmínek pro vyvlastnění. Žalovaný rovněž přehledně vypořádal všechny námitky žalobce na str. 16 a násl. napadeného rozhodnutí. Žalovaný se k časovému vymezení věcného břemene vyjádřil podrobně na str. 16-17 napadeného rozhodnutí.

37. Pokud tedy podle názoru žalobce nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívala v nedostatečném vypořádání žalobcovy argumentace, tento názor soud nesdílí. Vzhledem k tomu, že námitka žalobce byla pouze obecná a neuvedl, které další argumenty žalobce nebyly žalovaným vypořádány, vyjádřil se soud k žalobní námitce rovněž obecně, v souladu se zásadou dispoziční ovládající správní soudnictví (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78)1.

38. Soud tedy dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí obsahuje skutková zjištění, jejich právní posouzení, je v něm uvedeno, jakými úvahami byl žalovaný při svém rozhodování veden, a vypořádává všechny relevantní námitky žalobce. Je tedy přezkoumatelné jak po faktické, tak po právní stránce, a námitka jeho nepřezkoumatelnosti tedy není důvodná. Závěr a náhrada nákladů řízení 39. Na základě shora uvedeného krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je nedůvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

40. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť žalobce v řízení úspěšný nebyl a žalovanému nad rámec jeho úřední činnosti žádné náklady nevznikly. Soud proto žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. 1 rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2010, č. j. 4 As 3/2008-78: „správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu …. Míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod – byť i vyhovující – obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Shodu s prvopisem potvrzuje 9 39 A 5/2026

Poučení

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů od doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. V Ostravě dne 2. července 2026 JUDr. Monika Javorová předsedkyně senátu Shodu s prvopisem potvrzuje