57 Co 1/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobce: Jméno žalobce , IČO IČO žalobce sídlem Adresa žalobce zastoupený advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 45 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále-pobočky v Krnově ze dne 6. 9. 2024, č. j. 19 C 26/2023-151, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 23. 10. 2024, č. j. 19 C 26/2023-157

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a III potvrzuje.

II. Ve výroku IV se rozsudek ve spojení s usnesením okresního soudu mění takto:Žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů státu České republice – Okresnímu soudu v Bruntále 17 041 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Ve výroku V se rozsudek ve spojení s usnesením okresního soudu mění takto:Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů státu České republice – Okresnímu soudu v Bruntále 15 228 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 781 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se sídlem , adresa, .

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 21 235 Kč spolu s úrokovým příslušenstvím (výrok I), jinak žalobu co do částky 23 765 Kč s úrokovým příslušenstvím zamítl (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 740,85 Kč (výrok III); výroky IV a V rozhodl o náhradě nákladů státu, a sice tak, že České republice – Okresnímu soudu v Bruntále je žalobce povinen zaplatit 52,81 % a žalovaná 47,19 % celkové výše s tím, že „jejich výše a splatnost bude stanovena samostatným usnesením“. Usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 19 C 26/2023-157, uložil žalobci povinnost zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 13 266 Kč, v případě žalované činila tato povinnost 19 003 Kč.

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na jaře 2021 uzavřeli účastníci ústní smlouvu o dílo, podle které se žalobce zavázal zhotovit v domě žalované kuchyňskou linku, a to bez určení ceny díla. Žalovaná na cenu díla uhradila 150 000 Kč. Pro prodlení žalobce s provedením díla odstoupila žalovaná od smlouvy 19. 5. 2022. Ke dni odstoupení činila obvyklá cena předmětu díla 171 235 Kč (včetně částky 21 000 Kč za výrobu a montáž pracovní desky na ostrově), včetně zvýšení o částku 855 Kč za nesprávně odečtené srážky a snížení nákladů na opravu spoje pracovní desky ve výši 670 Kč.

3. Zjištěný skutkový stav podřadil soud pod § 2586, 1977 a 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žalovaná platně odstoupila od smlouvy o dílo, pročež vztahy ze zrušené smlouvy je třeba vypořádat podle zásad o bezdůvodném obohacení. Protože vydání předmětu bezdůvodného obohacení není dobře možné, má žalobce právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny díla poníženého o 150 000 Kč, tj. bezdůvodného obohacení žalobce (částky zaplacené žalovanou na cenu díla). Rozdíl činí 21 235 Kč (171 235 Kč – 150 000 Kč), a proto bylo žalobě co do této částky vyhověno a co do částky 23 765 Kč byla žaloba zamítnuta, vždy s požadovaným úrokovým příslušenstvím.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla toliko ve výroku I a v závislých výrocích o nákladech řízení, tedy III, IV a V; včetně samostatného usnesení. Odvolací argumentaci zaměřila do skutkové roviny věci, konkrétně nesouhlasila s výší zjištěné obvyklé ceny díla a v této souvislosti soudu prvního stupně dále vytkla bez bližší konkretizace, že neprovedl navržené důkazy. Nesouhlasila s tím, že v rámci svého výslechu znalec pozměnil závěr o obvyklé ceně předmětu díla, resp. tato byla zvýšena o 21 000 Kč za zpracování materiálu pracovní desky. Znalce má za nepřesvědčivého (nepřipraveného, špatně se orientujícího) a jeho závěr o obvyklé ceně za nesprávný. Dodala, že sám žalobce uváděl, že tuto svou práci oceňuje částkou 10 000 Kč. Tomu odpovídá i zpracované odborné posouzení , jméno FO, , který nacenil tyto práce na 10 450 Kč. Dále soudu prvního stupně vytkla, že nepředložil znalci ocenění prací provedených 3. osobou. Navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně – argumentaci směřující vůči znaleckému zkoumání a jeho výsledku měl za lichou – a navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrzen a žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není, vyjma rozhodnutí o náhradě nákladů státu, důvodné.

7. Žalobce se svou žalobou domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu 45 000 Kč s úrokovým příslušenstvím, jako náhrady obvyklé ceny nedokončeného předmětu díla, neboť žalovaná od smlouvy o dílo, pro prodlení žalobce s dokončením díla, odstoupila, přičemž mu zaplatila částku 150 000 Kč.

8. Procesní obrana žalované se opírala o tvrzení, že cena díla byla sjednána ve výši 134 000 Kč, a jelikož žalovaná uhradila 150 000 Kč nemá žalobu za důvodnou.

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „R 53/2005“), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz]. Účastníci shodně tvrdili, že předmět díla již neexistuje.

10. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).

11. Okolnost, že znalec až ve svém výslechu korigoval (navýšil) obvyklou cenu o 21 000 Kč, zvláště měla-li žalovaná možnost se k tomuto závěru vyjádřit a vznášet na znalce dotazy a soud mohl posoudit, zda tyto dotazy znalec přesvědčivě zodpověděl, lze uzavřít, že pouze tato okolnost znalecký posudek nediskvalifikuje. Výše uvedené předpoklady pro to, aby soud vyšel ze znaleckého posudku byly splněny a to, že žalovaná není spokojena s výsledkem dokazování – navýšením o 21 000 Kč – nevylučuje, aby soud své skutkové závěry o znalecký posudek opřel; potažmo jak ustáleně dovozuje Ústavní soud nejde o porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (např. usnesení ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1586/20).

12. Zákon nestanoví předpoklady, za kterých přichází do úvahy vypracování revizního (či superrevizního znaleckého) posudku, a ponechává je na úvaze soudu. Vypracování revizního posudku přichází do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Vždy bude záviset na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda bude mít pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné či nikoliv (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4452/2010). Soud prvního stupně měl po výslechu znalce pochybnosti za odstraněné a této úvaze nemá odvolací soud co vytknout, zvláště neexistuje-li předmět díla. Ostatně zpracování revizního posudku se žalovaná ani nedomáhala.

13. Pokud jde o přípustnost nových skutečností a důkazů uplatněných v odvolacím řízení (jejich způsobilosti být odvolacím důvodem), dovolací soud ve své rozhodovací praxi dospěl k závěru, že zpochybněním věrohodnosti důkazních prostředků se v první řadě rozumí tvrzení a pomocí důkazů prokázání takových skutečností, které vyvrací závěry soudu prvního stupně o tom, že určitý důkazní prostředek je nevěrohodný (a že proto z něj nelze při zjišťování skutkového stavu věci vycházet) nebo že je věrohodný (a že tedy je třeba na něm vybudovat zjištění skutkového stavu), popřípadě které vedou k závěru, že důkazní prostředek měl být správně z hlediska své věrohodnosti hodnocen soudem prvního stupně jinak. Zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků může spočívat i na takových skutečnostech, které – kdyby byly prokázány – mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi jen vliv na hodnocení provedených důkazních prostředků, z nichž vychází rozhodnutí soudu prvního stupně, z hlediska jejich věrohodnosti. Nejde o zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže pomocí skutečností a důkazů, které žalovaná nově uplatnila v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, má být skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak ho zjistil soud prvního stupně na základě jím provedeného hodnocení důkazů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, nebo ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 4136/2009, uveřejněný pod č. 95/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

14. Z uvedeného vyplývá, že odborné vyjádření není přípustným důkazním prostředkem. Pro úplnost je namístě dodat, že správně soud prvního stupně nepřihlédl k tvrzením o tom, že na předmětu díla se podílela 3. osoba, která byla uplatněna až po nastalé koncentraci.

15. Odvolací soud může s odkazem na soudem prvního stupně provedené právní posouzení (viz R 53/2005) uzavřít, že jeho rozsudek ve spojení s usnesením je v napadeném rozsahu ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (na nějž lze taktéž odkázat), tj. ve výrocích I a III správný, a proto byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

16. Náklady důkazů, které nejsou kryty zálohou, jakož i hotové výdaje ustanoveného zástupce, který není advokátem, a náklady spojené s tím, že účastník jedná ve své mateřštině nebo se dorozumívá některým z komunikačních systémů neslyšících a hluchoslepých osob, platí stát (§ 141 odst. 2 o. s. ř.).

17. Jak vyplývá z právě citovaného ustanovení stát platí pouze ty náklady důkazů, které nejsou kryty zálohou. Je tedy zřejmé, že náklady, které platil stát činily toliko 32 269 Kč, neboť v rozsahu 8 000 Kč byly kryty zálohou žalobce. Vzhledem k výsledku řízení je podle § 148 o. s. ř. žalobce povinen nahradit státu náklady řízení ve výši 17 041 Kč a žalovaná 15 228 Kč (zúčtování zaplacené zálohy ve výroku o nákladech mezi účastníky se v tomto případě, a sice s ohledem na převážný neúspěch žalobce, nemůže projevit).

18. Protože výroky o náhradě nákladů státu nebylo možno ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (§ 219a o. s. ř.), odvolací soud je podle § 220 o. s. ř. změnil (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 251/2012, uveřejněné pod č. 17/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

19. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný, přičemž za tuto fázi sestávají jeho účelně vynaložené náklady z odměny za zastupování advokátem, jeho hotových výdajů, cestovného a náhrady za ztrátu času. Odměna za zastupování žalobce advokátem podle § 7 bod 5 advokátního tarifu činí za jeden úkon právní služby 1 980 Kč, celkem 3 960 Kč. Paušální částka jako náhrada hotových výdajů činí celkem 750 Kč (300 Kč + 450 Kč) podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Cestovní výdaje za jízdu k jednání soudu na trase , adresa, a zpět v celkové vzdálenosti 130 km osobním motorovým vozidlem registrační značky , SPZ, o kombinované spotřebě motorové nafty 5,3 l/100 km a její vyhláškové ceně činí 993 Kč a náhrada za promeškaný čas za 6 půlhodin činí 900 Kč podle § 14 odst. 3 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobce prokázal, že je plátcem DPH, byla částka 5 610 Kč navýšena o částku odpovídající příslušné náhradě za DPH, tj. o částku 1 178 Kč. Souhrnná výše náhrady účelně vynaložených nákladů činí 7 781 Kč.

20. V souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna zaplatit náhradu nákladů k rukám zástupce žalobce.

21. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.