57 Co 112/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobců: a) Jméno žalobce A , narozená dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A b) Jméno žalobce B , narozený dne Datum narození žalobce B bytem Adresa žalobce B oba zastoupeni advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o neoprávněnost výpovědi z nájmu bytu o odvolání žalobců a), b) proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 2. 2026, č. j. 63 C 108/2025-71

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku II mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b) na náhradě nákladů řízení 30 809 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se , adresa, .

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům a), b) na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 574 Kč do tří od právní moci tohoto usnesení k rukám , Jméno advokáta A, , advokáta se , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem okresní soud určil, že výpověď z nájmu bytu č. , hodnota, o velikosti 3+1 na , adresa, , ze dne 25. 3. 2025, je neoprávněná (výrok I), zároveň rozhodl tak, že žalobcům se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II).

2. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že při rozhodování o nákladech řízení okresní soud aplikoval § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s .ř.“), když důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobcům shledal jednak v tom, že žalobci nájemné v druhé polovině roku 2025 hradili sporadicky a se zpožděním, nadto nájem za prosinec 2025 neuhradili vůbec, jednak v tom, že ačkoliv výpověď daná žalovanou žalobcům byla shledána neoprávněnou, žalobce byl v mezidobí skutečně odsouzen podle § 286 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „t. z.“), pro zločin , druh trestného činu, podle § 284 odst. 2, 3 t. z., což nasvědčuje tomu, že v předmětném bytě docházelo přinejmenším k přechovávání těchto látek, čemuž odpovídal silný chemický zápach vycházející z bytu, na který si stěžovali sousedé v domě.

3. Proti výroku II rozsudku podali žalobci a), b) odvolání, kterým se domáhali jeho změny tak, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jim náhradu nákladů řízení v plné výši, když byli se svojí žalobou plně úspěšní. Odvolací argumentaci zaměřili na to, že soud měl vzít v úvahu, že spor byl vyvolán výlučně postupem žalované, která dala žalobcům výpověď v rozporu se zákonem, pročež jim nezbylo, než se proti neoprávněné žalobě bránit, jinak by museli byt vyklidit. V souladu s judikaturou Ústavního soudu by měl být § 150 o. s. ř. aplikován jen zcela výjimečně a úvaha soudu v tomto směru musí být v rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodněna. Za důvody hodné zvláštního zřetele je na místě považovat pouze takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a okolnosti další, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Okresní soud se vůbec nezabýval majetkovými, sociálními a osobními poměry účastníků řízení, stejně jako okolnostmi, které žalobce vedly k podání žaloby, rovněž tak nezohlednil procesní postoj účastníků řízení. Důvody, které shledal, posuzoval izolovaně a výlučně ve prospěch žalované, zcela pominul majetkové a sociální poměry žalobců, ačkoliv mu tyto byly známy ze spisu a současně mu musely být známy. Pokud vycházel z informací známých mu z úřední činnosti o trestní věci žalobce b), muselo mu být rovněž známo i to, že žalobce b) byl již od 10. 2. 2025 omezen na osobní svobodě vazbou a následně vykonával trest odnětí svobody, což zásadním způsobem determinovalo jeho příjmové a majetkové poměry, jakož i skutečnost, že předmětný byt od tohoto data vůbec neužíval. Přesto soud konstatoval, že odsouzení žalobce b) nasvědčuje tomu, že tento v bytě přechovával omamné a psychotropní látky, byť společenství vlastníků jednotek oslovilo žalovanou se stížností na zápach z bytu až v době, kdy žalobce b) v bytě již ze shora popsaného důvodu nebydlel. Navíc, pokud by bylo podezření, že v bytě jsou přechovávány omamné nebo psychotropní látky, orgány činné v trestním řízení by zcela jistě tyto skutečnosti v rámci domovní prohlídky zjistily. Okresní soud tak sám, aniž by pro svůj závěr učinil jakákoli skutková zjištění z provedených důkazů, spekuloval, že určité skutečnosti „nasvědčují tomu“, že v předmětném bytě docházelo k přechovávání omamných látek. Vedle toho ani samotné trestní odsouzení žalobce b) neprokazuje, že by k jakémukoli závadnému jednání docházelo právě v předmětném bytě. Vedle toho soud zcela pominul takové skutečnosti, které by svědčily při rozhodování o nákladech řízení v jejich prospěch, pročež své rozhodnutí zatížil vadou jednostrannosti a nepřezkoumatelnosti. Žalobci totiž v řízení prokázali, že se nacházejí ve velmi nepříznivé majetkové a sociální situaci, když ve spise je prohlášení žalobců o jejich majetkových a osobních poměrech, doložené výpisem z centrální evidence exekucí. Soud však nezohlednil ani to, že žalobkyně a) nemá stabilní příjem, má vyživovací povinnost k nezletilému dítěti, žalobce b) byl v rozhodné době omezen na osobní svobodě a neměl příjem žádný. Nezohlednil ani poměry žalované, která vlastní předmětnou pronajímanou bytovou jednotku a současně se dlouhodobě zdržovala na , stát, . Nevzal v úvahu ani to, že sama žalovaná následně od původních důvodů výpovědi ustoupila, a žalobkyni sdělila, že může v bytě nadále bydlet, bude-li řádně hradit nájemné. Pokud by důvody uvedené v neoprávněné výpovědi byly oprávněné a tak alarmující, jak je posoudil soud v rámci rozhodování o nákladech řízení, jistě by žalobkyně přikročila k výpovědi nové. Zpětvzetí žaloby ze strany žalobců by odůvodnilo správnost postupu žalované a obavu z toho, že by následně museli byt společně s nezletilým dítětem vyklidit. Nájemné za celou sjednanou dobu bylo uhrazeno. Pokud okresní soud postavil své rozhodnutí rovněž na konstatování, že nájemné bylo placeno opožděně a za prosinec 2025 uhrazeno nebylo vůbec, k těmto skutečnostem neprovedl jakékoli dokazování, pročež tento jeho postup je zcela neústavní. Nadto z nájemní smlouvy, která byla k důkazu provedena, vyplývá, že žalobci při sjednání nájmu složili jistotu ve výši 24 000 Kč, z níž bylo možné případné nedoplatky uspokojit, takže ani tato okolnost nemohla odůvodnit nepřiznání náhrady nákladů řízení. Konečně poukázali na to, že pokud soud hodlá zahrnout do svého rozhodnutí skutečnosti, které jsou mu známy z jeho úřední činnosti, aniž by účastníci řízení mohli s ohledem na okolnosti dané věci aplikaci takovýchto skutečností rozumně předpokládat, musí s těmito skutečnostmi nejprve seznámit účastníky řízení a poskytnout jim dostatečný prostor k tomu, aby mohli prostřednictvím svých tvrzení učinit tyto skutečnosti spornými a navrhnout za tím účelem provedení důkazů. V odůvodnění rozhodnutí pak musí uvést, ze které jeho konkrétní činnosti či postupu jsou mu takové skutečnosti známy a jak se o nich dozvěděl. V dané věci okresní soud sice označil konkrétní trestní rozhodnutí, avšak tuto skutečnost neprovedl jako důkaz, neseznámil s ní účastníky v průběhu řízení a neposkytl jim možnost se k ní vyjádřit. Navíc z této skutečnosti dovodil skutkové závěry, které z ní ani nevyplývají, když uzavřel, že v předmětném bytě docházelo k přechovávání omamných látek. Takový postup je v rozporu se zásadou projednací, se zásadou rovnosti účastníků řízení i s požadavky na přezkoumatelnost rozhodnutí a zatěžuje napadený výrok vadou, která má za následek jeho nesprávnost. Pochybnosti o nezávislosti výkonu soudní moci budí i postup soudu, který při prvním jednání ve věci meritorně nerozhodl. Jednání odročil s odůvodněním, že je nutno rozhodnout o žádostech žalobců o osvobození od soudních poplatků, aniž by reflektoval to, že žádost žalobců nebyla příčinou odročení, ale jeho důvodem. Nebylo tak zřejmé, z jakého důvodu soud za situace, kdy žádný z účastníků nenavrhoval provedení dalších důkazů, jednání odročil, což budí závažné pochybnosti o nezávislosti výkonu soudní moci.

4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila.

5. Po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas a osobami k tomu oprávněnými, přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí dle § 212a odst. 1 a 6 o. s. ř. toliko v části dotčené odvoláním žalobců a), b), tedy ve výroku II rozsudku, týkajících se nákladů řízení, a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. O odvolání bylo rozhodnuto bez nařízení jednání dle § 214 odst. 2 písm. e) o. s. ř.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobci a), b), zastoupeni od počátku řízení advokátem, vystavěli žalobu podanou dne 1. 4. 2025 na tvrzeních, že výpověď z nájmu bez výpovědní doby, daná žalovanou oběma žalobcům, je neoprávněná, neboť nebyla doručena oběma společným nájemcům a současně nebyli žalobci vyzváni předem k odstranění tvrzeného závadného stavu v přiměřené lhůtě. Žalovaná se k žalobě i přes výzvu soudu písemně nevyjádřila, u prvního jednání ve věci uvedla, že si je vědoma toho, že výpověď byla špatně podaná, zrušila ji a dohodla se s žalobkyní a), že v bytě může nadále bydlet, neučinila vůči ní žádné kroky směřující k vyklizení předmětného bytu. Zástupce žalobců u tohoto jednání poukázal na skutečnost, že formálně nedošlo k žádnému zpětvzetí výpovědi, pokud by žalobci žalobu vzali zpět, žalobkyně a) by byla vystavena nebezpečí vyklizení bytu. Jednání bylo odročeno za účelem rozhodnutí o žádosti žalobců o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení. O této žádosti bylo okresním soudem rozhodnuto usnesením ze dne 22. 9. 2025 (s právní mocí dne 18. 10. 2025) tak, že jim osvobození od soudních poplatků nebylo přiznáno a žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů byla zamítnuta, když žalobci dostatečně netvrdili a neprokázali své majetkové poměry, zejména neuvedli konkrétní výši svých pravidelných nákladů a důvody, proč je žalobkyně nezaměstnaná; skutečnost, že jejich majetek je zatížen exekucemi není sama důvodem pro kladné rozhodnutí o jejich žádosti. Následně je ve spise žurnalizováno podání žalované ze dne 13. 1. 2026, v němž tato navrhuje ve vztahu k nákladům řízení aplikaci § 150 o. s. ř. s tím, že žalobci v řízení nijak nezpochybnili skutečnosti, které žalovaná uvedla v napadené výpovědi (tj. silný chemický zápach vycházející z pronajatého bytu převážně v nočních hodinách, nález injekčních stříkaček ve společných prostorech domu, opakované rušení klidu v domě), tyto důvody jsou navíc podpořeny skutečností, že žalobce b) byl dne 10. 2. 2025 zadržen a následně vzat do vazby pro podezření ze spáchání zločinu , druh trestného činu, dle § 286 odst. 1, 2 písm. b) t. z. a pro přečin , druh trestného činu, podle § 284 odst. 2 t. z. Důvodem pro aplikaci § 150 o. s. ř. je také to, že žalovaná se dohodla s žalobkyní a), že nebude činit žádné kroky k ukončení nájmu a tento skončí uplynutím doby, na kterou byl původně sjednán. Poukázala rovněž na to, že byt žalobci žalované předali dne 2. 1. 2026 v dezolátním stavu, nájemné v druhé polovině roku 2025 hradili sporadicky, za 12/2025 nájemné neuhradili vůbec, navíc nehradí ani jiné své závazky, když je proti nim vedeno exekuční řízení. Další jednání ve věci konané dne 13. 2. 2026 proběhlo bez účasti žalobců a jejich zástupce, který se z účasti na jednání omluvil pro svoji zdravotní indispozici s tím, že souhlasil, aby jednání proběhlo v jeho nepřítomnosti; u tohoto jednání byl vyhlášen napadený rozsudek.

7. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.

8. Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody zvláštního zřetele hodné, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

9. Po zvážení výše uvedených skutečností vyplývajících z obsahu spisu dospěl odvolací soud k závěru, že okresní soud při rozhodování o nákladech řízení neaplikoval § 150 o. s. ř. správně.

10. Jak vyslovil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07 (kdy rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz, zatímco rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně rovněž zaujal stanovisko, že úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci (typicky jde o majetkové a sociální poměry účastníků řízení). Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly zjišťovány a posuzovány, jde o postup libovolný, který je způsobilý zasáhnout do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I.ÚS 191/06).

12. Rovněž Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2082/2017, zdůraznil, že z povahy § 150 o. s. ř. vyplývá, že patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, umožňujících s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu hodným mimořádného zřetele vystihnout v konkrétním případě rozsah povinnosti k náhradě nákladů řízení. Při úvaze o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, přihlíží ustálená soudní praxe zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. V každém případě závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání (snížení) náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého.

13. Podle § 121 o. s. ř. není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti. Judikatura však dovozuje, že hodlá-li soud takové skutečnosti použít jako skutkový podklad rozhodnutí a účastníci nemohli jejich použití rozumně předpokládat, musí je s nimi předem seznámit a poskytnout jim prostor k vyjádření, případně k navržení důkazů k jejich zpochybnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1885/2008, a ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2537/2011).

14. Odvolací soud má za to, že v daném konkrétním případě nebyly zjištěny (postaveny najisto) žádné takové okolnosti, které by odůvodňovaly aplikaci daného zákonného ustanovení. Okresní soud předně založil aplikaci § 150 o. s. ř. nikoli na skutečnostech, které by byly mezi stranami nespornými, či k nim v řízení provedeny jakékoliv důkazy, vzal za svá pouze tvrzení žalované, aniž by tyto byly jakkoli podloženy. Pokud v bodě 5 odůvodnění rozsudku uvedl zjištění vyplývající z úřední činnosti soudu, z obsahu spisu nevyplývá, že by citovaný trestní rozsudek byl čten k důkazu, resp. že o jeho použití soudem při svém rozhodování byli účastníci soudem informováni. Lze navíc přisvědčit žalobcům, že úvahy soudu, které se promítly v bodě 11 odůvodnění rozsudku z tohoto trestního rozsudku jednoznačně nevyplývají, přitom byly soudem použity jako nosná argumentace pro aplikaci § 150 o. s. ř. Již vůbec se pak okresní soud nezabýval tím, jaké jsou sociální a majetkové poměry účastníků, které navíc byly u žalobců v řízení osvědčeny jejich žádostí o osvobození od soudních poplatků, avšak u žalované osvědčeny nebyly vůbec (a takto to zůstalo i v odvolacím řízení).

15. Vzhledem k tomu, že žalobci měli v řízení plný úspěch, důvodně hájili svá práva dále bydlet v předmětu nájmu a jejich důvody pro setrvání na podané žalobě i za situace, kdy žalovaná si od počátku řízení byla vědoma toho, že výpověď z nájmu nebyla řádně doručena oběma žalobcům, byly logicky vysvětleny tím, že pokud by žalobu vzali zpět, vystavovala by se žalobkyně a) nebezpečí, že bude žalovanou ještě před uplynutím doby, na kterou byl nájem původně sjednán, vyklizena, neboť výpověď žalované z nájmu bytu nijak právně „odklizena“ nebyla, skutečné důvody, které vedly žalovanou k podání výpovědi zůstaly v řízení rovněž žalovanou jen v rovině tvrzení (byť měla možnost minimálně reagovat na odvolání žalobců), odvolací soud neshledal, při současném zvážení majetkových a osobních poměrů na obou procesních stranách žádné takové mimořádné okolnosti, které by vedly k možnosti aplikovat § 150 o. s. ř.

16. Veden těmito důvody proto odvolací soud změnil ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadeném rozsahu, tj. ve výroku II o nákladech řízení tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobcům účelně vynaložené náklady řízení ve výši 30 809 Kč, představované dle obsahu spisu zaplaceným soudním poplatkem 5 000 Kč a náklady právního zastoupení 25 809 Kč. Tyto sestávají z 19 980 Kč jako odměny za 3 úkony právní služby po 6 660 Kč [při zohlednění, že šlo o zastupování dvou osob dle § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)] dle § 9 odst. 3, § 7 bod 5, §11 odst. 1 písm. a), d), g) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, sepis žaloby a účast u jednání dne 16. 7. 2025, 1 350 Kč jako náhradu hotových výdajů advokáta za 3 výše uvedené úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu. Vzhledem k tomu, že advokát žalobců doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna a náhrada hotových výdajů dále navýšeny o 21 % DPH (4 479 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést.

17. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, vyšel odvolací soud ze skutečnosti, že s ohledem na předmět odvolacího řízení (napaden pouze výrok II rozsudku okresního soudu) byli žalobci i v odvolacím řízení plně úspěšní, pročež je namístě jim ji v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. přiznat rovněž v plné výši, v plné výši, tj. v částce 4 574 Kč. Tato představuje 3 330 Kč jako odměnu za 1 úkon právní služby v podobě vyjádření k odvolání, které nebylo ve věci samé dle § 9 odst. 3 ve spojení s § 12 odst. 4, 7 bod 5, § 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu, a 450 Kč jako náhradu hotových výdajů advokáta za tento úkon právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, to vše navýšeno o 21 % DPH (794 Kč), kterou bude povinen i v případě těchto nákladů odvolacího řízení jako plátce daně odvést.

18. Náklady řízení před soudy obou stupňů byla žalovaná zavázána zaplatit žalobcům a), b) do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách, a to zástupci žalobců dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Při ukládání povinnosti žalované zaplatit žalobcům náklady řízení rovným dílem vyšel odvolací soud z toho, že společní nájemci, kteří nejsou manžely, nemají vůči sobě vztah tzv. nerozlučných společníků ve smyslu § 91 o. s. ř. (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 17. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1502/2021).