57 Co 114/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta A sídlem Adresa advokáta A proti žalovanému: Jméno žalovaného , narozený dne Datum narození žalovaného bytem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta B sídlem Adresa advokáta B o zaplacení 179 618 Kč k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 27. 2. 2025, č. j. 107 C 11/2023-93

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I co do částky 84 096 Kč zrušuje a v tomto rozsahu se řízení zastavuje.

II. Ve zbývající části výroku I, tj. co do částky 95 522 Kč, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 95 522 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 179 618 Kč (výrok I) a současně žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení 52 211,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož byla mezi účastníky uzavřena dne , datum, smlouva, na základě které přenechala žalobkyně, zastoupená jediným jednatelem , jméno FO, , žalovanému s účinností od 10. 10. 2019 do užívání osobní automobil , typ vozidla, , a to na dobu 51 měsíců, a žalovaný se zavázal platit za toto užívání dohodnuté nájemné 7 916 Kč měsíčně s tím, že po uplynutí takto sjednané doby a v případě uhrazení všech měsíčních splátek byla smluvena povinnost žalovaného uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu, jejímž předmětem bude tento automobil za cenu 1 Kč. Žalovaný se současně zavázal k zaplacení jistoty 7 916 Kč. Nájemné mělo být placeno bezhotovostně na účet žalobkyně. Současně bylo ujednáno, že v případě prodlení žalovaného s placením nájemného po dobu více jak 5 dnů může žalobkyně smlouvu vypovědět. Na počátku června 2023 bylo vozilo žalobkyní žalovanému pro neplacení nájemného odebráno. Podle výpisů bezhotovostních plateb žalovaný za období od 15. 12. 2019 do 14. 6. 2023 uhradil žalobkyni celkem 260 698 Kč ve dnech a výších rozepsaných v rozsudku okresního soudu. Vedle toho za přítomnosti svědkyně Krettkové při převzetí vozidla uhradil zástupci žalobkyně dalších 80 000 Kč v hotovosti, které byly uloženy v obálce, a dalších 22 000 Kč nebo 23 000 Kč mimo obálku. Podle žalovaného bylo právě proto dohodnuto mimo písemnou smlouvu, že se měsíční pravidelné platby poníží na 5 300 Kč, které žalovaný po celou dobu hradil s tím, že jednou za 3 měsíce uhradil dalších 2 400 Kč za pojištění vozidla. Za nájem začal pravidelně platit později, když nájemné za 10., 11. a 12. měsíc 2019 měl uhrazeno platbou 22 000 Kč. Při předání peněz seděl v autě, kterým žalovaný se svědkyní Krettkovou přijeli na místo předání, i pan , jméno FO, , za žalobkyni byl přítomen předání bratr jednatele žalobkyně , jméno FO, .

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 2201 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žalobkyně s žalovaným uzavřela s účinností od 10. 10. 2019 nájemní smlouvu, která byla ukončena nejpozději v červnu 2023. Nájem tedy trval od části října 2019 plných 43 měsíců a následně 15 dní měsíce června 2023. Za toto období mělo být uhrazeno podle smlouvy celkem 349 708 Kč, z toho 260 698 Kč bezhotovostními převody a zbývajících 87 606 Kč bylo zaplaceno akontací 80 000 Kč a částkou minimálně 22 000 Kč při převzetí vozidla. Je tak zřejmé, že ke dni odebrání vozidla žalobkyní v červnu 2023 žalovaný splátky přeplatil, pročež k tomuto dni nebyl v prodlení s úhradami splátek. Veden těmito důvody žalobu v celém rozsahu zamítl.

4. Proti rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla zcela, domáhala se jeho změny tak, aby žalobě bylo vyhověno. Odvolací důvody dle žalobkyně spočívají v tom, že řízení před okresním soudem je zatíženo vadami, které mají za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé, soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a věc rovněž nesprávně právně posoudil. Poukázala na to, že okresní soud rozhodl o částce 179 618 Kč v rozporu s procesním návrhem žalobkyně u soudního jednání dne 21. 1. 2025, u něhož vzala žalobkyně žalobu zpět co do 55 300 Kč. Má za to, že závěr soudu, že prostým výpočtem je zřejmé, že ke dni odebrání vozidla v červnu 2023 žalovaný přeplatil splátky o skoro 13 000 Kč a k tomuto dni rozhodně nebyl v prodlení s jejich úhradami, nemá oporu v provedeném dokazování. Okresní soud se nevypořádal s obsahem podstatných námitek žalobkyně a skutkovými tvrzeními žalobkyně, které mají zásadní vliv na výsledek řízení o tom, že nájemní vztah mezi žalobkyní a žalovaným nebyl sjednán v zastoupení žádné třetí osoby a že žalobkyně od žalovaného nikdy nepřevzala jednorázové hotovostní platby ve výši 80 000 Kč a 23 000 Kč. Žalovaný ve svých písemných podáních původně ani netvrdil předání finanční hotovosti žalobkyni, po mnoha změnách skutkových tvrzení a své účelové výpovědi nově uvedl smyšlené předání těchto hotovostních plateb třetí osobě, a to bez jakéhokoliv tvrzení o tom, jaký by měla mít tato vztah k žalobkyni. Žalobkyně při jednáních nikdy nebyla zastupována třetí osobou. Okresní soud se bez dalšího spokojil s nevěrohodnou a účelovou výpovědí žalovaného a svědkyně , jméno FO, , byť tyto jsou v přímém rozporu jak s žalobními tvrzeními, tak ve zjevném vzájemném rozporu (např. svědkyně vypověděla, že předmětnou částku předal žalovaný na náměstí ve Vítkově neznámému zástupci žalobkyně, žalovaný tvrdil, že peníze předal v kavárně při podpisu smlouvy panu , jméno FO, ). Přitom veškeré smlouvy žalobkyně jsou uzavírány výhradně v písemné formě a finanční transakce žalobkyně jsou prováděny bezhotovostním převodem na účet společnosti (u plateb dle předmětné smlouvy je taktéž patrné, že žalovaný platil k různým datům a v různých částkách). Ve zcela výjimečných případech, kdy dojde k hotovostní platbě, je vždy vystaven oproti této příjmový doklad, žalovaný však v řízení žádný takový nepředložil, přitom žalobkyně v této věci jakoukoli bezhotovostní platbu vylučuje.

5. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který považoval za věcně správný. Soud správně vyhodnotil všechny provedené důkazy, žalobkyni nic nebránilo navrhnout důkazy prokazující svá tvrzení či nevěrohodnost důkazů podporujících tvrzení žalovaného, tohoto svého práva však nevyužila.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je plně důvodné.

7. V prvé řadě odvolací soud konstatuje, že okresní soud při svém rozhodování pochybil, když nepřihlédl k procesnímu úkonu žalobkyně v podobě částečného zpětvzetí žaloby o 55 300 Kč, učiněném ještě před zahájením jednání ve věci samé (viz. obsah protokolu o jednání ze dne 21. 1. 2025). Následně v odvolacím řízení vzala žalobkyně žalobu zpět o dalších 112 Kč a 28 684 Kč, s těmito částečnými zpětvzetími žalovaný vyslovil svůj souhlas, pročež odvolací soud ve vztahu k celkové částce 84 096 Kč podle § 96 odst. 1, 2, 4 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v části výroku I týkajícího se této částky zrušil a řízení v této části zastavil.

8. Předmětem odvolacího řízení tak zůstalo zaplacení 95 522 Kč, které měl žalovaný žalobkyni dlužit na základě písemné smlouvy o nájmu vozidla ze dne 10. 10. 2019, podle které žalobkyně předala žalovanému do užívání osobní automobil , typ vozidla, , RZ , SPZ, a tento se zavázal po dobu 51 měsíců platit jí za toto užívání 7 916 Kč měsíčně. Z důvodu dluhu za užívání žalobkyně v červnu 2023 vozidlo žalovanému odebrala.

9. Nosná procesní obrana žalovaného byla založena na argumentu, že při uzavření písemné smlouvy uhradil , jméno FO, , bratrovi tehdejšího jednatele žalobkyně, dalších 80 000 Kč a 22 000 Kč až 23 000 Kč a ničeho žalobkyni nedluží.

10. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval soud v tomto režimu.

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k okamžiku uzavření smlouvy, jejímž předmětem bylo užívání osobního vozidla zn. , typ vozidla, , RZ , SPZ, , jakož i k době jejího skutečného trvání a úhradě částky 260 698 Kč na bankovní účet žalobkyně jako plnění dle této smlouvy přitom může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011], když navíc tato zjištění nebyla odvolatelkou ani zpochybňována.

12. S ohledem na odvolací námitku žalobkyně brojící do skutkového závěru soudu prvního stupně pokud jde o úhradu dalších 80 000 Kč a 22 000 Kč či 23 000 Kč při uzavření písemné smlouvy, kdy okresní soud vycházel z toho, že svědecká výpověď svědkyně Krettkové a účastnická výpověď žalovaného jednoznačně prokazují skutkovou verzi žalovaného, a tedy rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, odvolací soud v souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. přistoupil k zopakování dokazování v podobě jak výslechu této svědkyně, tak žalovaného ve vztahu k okolnostem, za jakých mělo k předání částek dojít. Vedle toho doplnil dokazování o svědeckou výpověď , jméno FO, . Ve vztahu k výslechu této osoby odvolací soud podotýká, že důkazní návrh na výslech osoby, která podle tvrzení žalovaného měla s ním uzavírat písemnou smlouvu a přitom i přebírat peníze v hotovosti, byl učiněn již před soudem prvního stupně, kdy byla tato osoba zástupcem žalovaného v podání ze dne 5. 1. 2024 označena jako , jméno FO, , následně u jednání soudu dne 21. 1. 2025 bylo upřesněno, že jde o bratra , jméno FO, , byť u dalšího jednání soudu dne 27. 2. 2025 žalovaný uvedl, že na provedení tohoto důkazu netrvá. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 2002, sp. zn. 21 Cdo 426/2002, uveřejněném pod číslem 58/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož navrhne-li účastník soudu, aby provedl určitý důkaz, může tento svůj procesní úkon odvolat jen za podmínek uvedených v ustanovení § 41a odst. 3 o. s. ř.; dojde-li k odvolání úkonu soudu nejpozději současně s návrhem na provedení důkazu, postupuje soud stejně, jako kdyby účastník takový návrh nikdy neučinil. O důkaz, který nebyl uplatněn před soudem prvního stupně, nejde ve smyslu § 205a odst. 1 o. s. ř. tehdy, jestliže účastník za řízení před soudem prvního stupně navrhl provedení tohoto důkazu, i když soud prvního stupně důkaz, který byl potřebný ke zjištění skutkového stavu věci, neprovedl jen proto, že účastník později soudu sdělil, že na svém návrhu na provedení důkazů „netrvá“, nebo mu dal jinak najevo svůj názor, že důkaz nemá být proveden. Přitom zdůraznil, že měřítkem pro posouzení, zda jsou v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně navrhovány důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, je obsah spisu soudu prvního stupně. Z pohledu odvolacího řízení jde o „nový“ důkaz tehdy, jestliže nebyl navržen v průběhu řízení před soudem prvního stupně (tj. od jeho zahájení do vyhlášení rozsudku) žádným z účastníků a nebyl ani proveden soudem prvního stupně podle § 120 odst. 3 věty první o. s. ř. V případě, že důkaz byl za řízení před soudem prvního stupně některým z účastníků označen (alespoň natolik konkrétně, aby mohl být i individualizován), byl z hlediska § 205a o. s. ř. před soudem prvního stupně uplatněn (a nejde tedy o „nový“ důkaz v odvolacím řízení) bez ohledu na to, jak s ním soud prvního stupně naložil (tj. například zda důkaz provedl, zda neprovedení důkazu zdůvodnil nebo zda návrh takového důkazu zcela pominul). Ke shodným závěrům se se Nejvyšší soud přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (např. rozsudek ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3287/2010, či ze dne 30.6.2025, sp. zn. 29 Cdo 1449/2024).

13. Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má své místo právě zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018).

14. Takto zopakované, resp. doplněné důkazy odvolací soud hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl i k tomu, jak svědkyně , jméno FO, , tak žalovaný vypovídali před soudem prvního stupně, stejně tak zohlednil i to, co vyšlo najevo v řízení z jiných provedených důkazů, včetně toho, co uvedli samotní účastníci v rámci svých tvrzení. Odvolací soud nepřehlédl zejména to, že výpověď svědkyně Krettkové učiněná před odvolacím soudem se liší i od toho, co tato svědkyně uváděla před soudem okresním, a to v tak podstatných bodech jako je původ finanční částky 80 000 Kč (kdy zatímco před okresním soudem vypověděla, že šlo o peníze žalovaného, u odvolacího soudu posléze uvedla, že se jednalo o peníze, které byly vybrány z účtu její matky a které následně sama půjčila žalovanému s tím, že jí následně byla finanční částka žalovaným vrácena; stejně tak před okresním soudem potvrdila, že vedle této částky žalovaný muži při podpisu smlouvy předal dalších 22 000 Kč nebo 23 000 Kč, zatímco před soudem odvolacím se při své výpovědi o tomto zmínila až k výslovnému dotazu soudu s tím, že i tyto peníze žalovanému půjčila, aniž by byla schopna jakkoli vysvětlit, proč mu 80 000 Kč předala v obálce a zbývající finanční obnos mu dala volně a žalovaný si jej uschoval do kapsy). Podstatné je rovněž to, že výpovědi žalovaného a svědkyně se odlišují v dalším významném bodě, a to, zda se v autě s nimi nacházel i p. , jméno FO, (zatímco žalovaný o tomto muži hovořil ve své výpovědi jak před soudem okresním, tak před soudem odvolacím, svědkyně přítomnost další osoby ve vozidle v obou případech jednoznačně popřela). Za situace, kdy svědkyně Krettková nepotvrdila verzi žalovaného a její výpověď se od výpovědi žalovaného významně odlišovala, odvolací soud ji vyhodnotil jako nevěrohodnou. V této situaci tak proti sobě ve vzájemném rozporu zůstaly výpověď žalovaného a výpověď svědka , jméno FO, . Při hodnocení jejich věrohodnosti vyšel odvolací soud zejména z toho, že výpověď žalovaného sice byla před soudem okresním i odvolacím konzistentní a odpovídala i jeho skutkové verzi, nicméně výpověď svědka , jméno FO, , která měla tuto skutkovou verzi rovněž podpořit (výslech svědka byl navržen právě žalovaným), ji naopak zcela vyvracela. V tomto směru pak musí jít k tíži žalovaného, že v řízení neoznačil k důkazu další důkazní prostředky, kterými mohl pravdivost své skutkové verze podpořit (zejména SMS zprávy, v nichž jej měl opakovaně bývalý jednatel žalobkyně vyzývat k zaplacení o akontaci uhrazenou při sjednávání smlouvy ponížené platby nájemného za vozidlo, či facebookový inzerát o pronájmu předmětného vozidla, které měl mít žalovaný podle svého vyjádření u jednání odvolacího soudu nadále k dispozici) a za situace, kdy v řízení nebyla procesně konformním způsobem zpochybněna věrohodnost důkazního prostředku v podobě výslechu svědka , jméno FO, , nezbylo odvolacímu soudu než právě jeho výpověď vyhodnotit jako věrohodnou a pravdivou, nicméně zcela popírající skutkovou verzi žalovaného o tom, že při uzavření smlouvy předal žalobkyni jakékoli finanční prostředky v hotovosti (k zpochybnění věrohodnosti důkazních prostředků blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003). Pokud se tedy zástupce žalovaného u jednání odvolacího soudu pokusil zpochybnit věrohodnost svědka , jméno FO, dotazem, zda byl instruován zástupcem žalobkyně před svým výslechem před jednací síní, a toto bylo svědkem popřeno, pak za stavu, kdy zástupce žalovaného k tomuto neoznačil žádný důkaz, není zde dána žádná konkrétní indicie svědčící o nevěrohodnosti výpovědi tohoto svědka.

15. Na základě výsledků hodnocení takto provedených důkazů a s přihlédnutím k listinným důkazům provedeným již před soudem prvního stupně, které byly vyhodnoceny jako věrohodné a pravdivé, když ve vztahu k nim nebyly ani žádnou z procesních stran vzneseny námitky do jejich pravosti či správnosti, dospěl odvolací soud k jinému skutkovému závěru, než soud okresní, a sice, že pokud mezi účastníky byla uzavřena písemná dohoda o užívání motorového vozidla a v řízení nebylo sporu o tom, že tento vztah trval od října 2019 do června 2023, pak žalovaný měl po tuto dobu za užívání předmětného vozidla hradit na bankovní účet žalobkyně sjednanou platbu ve výši 7 916 Kč měsíčně, která vyplývala z písemné smlouvy, avšak takto uhradil za dobu trvání vztahu toliko 260 698 Kč, zatímco s ohledem na dobu trvání měl uhradit celkem 356 220 Kč (45 celých měsíců x 7 916 Kč). Nadále za užívání vozidla dluží 95 522 Kč.

16. Po právní stránce soud prvního stupně nárok žalobkyně správně posoudil jako smlouvu o nájmu dle § 2201 o. z., přitom pokud žalovaný za dobu skutečného trvání nájmu uhradil méně, než bylo dohodnuto, je povinen nedoplatek nájemného žalobkyni zaplatit, když mezi stranami nebylo sporným, že nájem trval od 10. 10. 2019 do června 2023. Za tuto dobu však odvolací soud nepřistoupil ke krácení nájemného za první a poslední měsíc trvání nájemního vztahu, kdy vozidlo nebylo reálně užíváno po celou dobu jednoho měsíce (jak namítal žalovaný s ohledem na své postavení spotřebitele), když má za to, že § 1812 o. z. nelze na danou věc aplikovat. Podle gramatického výkladu smlouvy, v níž se hovoří o „7 916 Kč za každý měsíc“, navíc i podle chování stran při uzavření smlouvy, kdy sám žalovaný v řízení tvrdil, že zaplatil tři nájemné dopředu, nikoli nájemné za první měsíc snížené, tj. zaplatil i za celý první měsíc trvání nájmu, byť vozidlo začal užívat až k 10. dni měsíce, je zcela zřejmé, že vůle stran při uzavírání smlouvy byla taková, že se mělo nájemné platit za celý i jen započatý měsíc trvání nájmu. Výklad ujednání stran o platbě nájemného je tedy jasný, vůle ze strany žalovaného byla zjištěna i jeho výslechem. Pokud z jeho strany padla námitka přepočtení nájemného na konkrétní dny v měsíci poprvé až v odvolacím řízení, má odvolací soud za to, že nejde o jiný skutek, nýbrž o popírání právního názoru žalobkyně. Nicméně odvolací soud má za to, že není možno automaticky použít výklad ve prospěch spotřebitele příznivější, když § 1812 o. z. se uplatní až v případě, kdy jsou o výkladu právního jednání učiněného dle § 556 o. z. pochybnosti, které však odvolací soud v daném případě neshledal.

17. Ze všech těchto důvodů přistoupil odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve vztahu ke zbytku uplatněného nároku (nad rámec částečného zpětvzetí žaloby), tj. částce 95 522 Kč, ke změně rozsudku okresního soudu a žalovanému uložit tuto částku žalobkyni zaplatit.

18. Pokud jde o výrok o nákladech řízení před soudy obou stupňů (kdy podle § 224 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud z důvodu změny rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodoval nově i o nákladech řízení před tímto soudem), odvolací soud vychází z ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. V rozsahu částečného zpětvzetí žaloby, tj. co do částky 84 096 Kč, je toto nutno vyhodnotit jako neúspěch žalobkyně, když tato částečná zpětvzetí za řízení nebyla zaviněná chováním žalovaného. Co do 95 522 Kč pak byla žalobkyně úspěšná. Tento její úspěch představuje ve vztahu k původnímu předmětu řízení 53 %, zatímco její neúspěch činí 47 %. I přesto, že poměr úspěchu k neúspěchu činí 53:47, nejde tedy o poměr stejný, má odvolací soud za to, že jde ještě o situaci, kterou je možno chápat tak, že tento poměr je ve své podstatě obdobný, a je na místě vyslovit, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.