57 Co 121/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D. a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: Jméno žalobce A , narozený dne Datum narození žalobce A bytem Adresa žalobce A zastoupený advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , narozená dne Datum narození žalované bytem Adresa žalované zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 297 829,55 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 3. 3. 2025, č. j. 108 C 7/2024-56

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení 297 829,55 Kč s příslušenstvím v podobě úroků a úroků z prodlení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne , datum, byla mezi společností , právnická osoba, ., a , jméno FO, a žalovanou uzavřena smlouva o hypotečním úvěru, na základě které byl , jméno FO, a žalované poskytnut hypoteční úvěr, který však nebyl řádně hrazen. Dne 18. 6. 2014 se žalobce s bankou dohodl na postoupení pohledávky z této hypoteční smlouvy ve výši jistiny 391 226,45 Kč s příslušenstvím, dne 20. 6. 2014 bylo toto postoupení oznámeno žalované. Dne 13. 5. 2015 bylo zahájeno insolvenční řízení na , jméno FO, , do něhož žalobce přihlásil postoupenou pohledávku ve výši nesplacené jistiny 388 226,45 Kč a příslušenství v podobě úroků z prodlení z této částky za dobu od 23. 12. 2013 do 13. 5. 2015. Usnesením insolvenčního soudu ze dne 7. 12. 2020 bylo schváleno oddlužení , jméno FO, a současně bylo rozhodnuto o tom, že se dlužník osvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, přičemž ze zprávy insolvenční správkyně vyplývá, že na danou pohledávku bylo v rámci tohoto insolvenčního řízení uhrazeno celkem 133 354,03 Kč. V době od 24. 9. 2016 do 29. 7. 2024, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 29. 7. 2024, č. j. 20 C 30/2023-25, byli žalobce a žalovaná manželi. Žalobce dne 29. 7. 2024 vyzval žalovanou k úhradě žalované částky, tato ji však dobrovolně žalobci neuhradila a vznesla námitku, že jeho nárok je promlčen.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 261 odst. 3 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále i jen „obch. zák.“), a § 408 obch. zák. s tím, že nárok žalobce není důvodný. Smlouva o úvěru uzavřená mezi , právnická osoba, ., jako věřitelkou, a , jméno FO, a žalovanou, jako dlužníky, byla uzavřena podle § 497 a násl. obch. zák. jako tzv. absolutní obchodně závazkový právní vztah, splatnost závazku podle této smlouvy nastala 23. 12. 2013. Tímto okamžikem začala běžet promlčecí doba ve smyslu § 391 odst. 1 obch. zák. Na charakter pohledávky a běh promlčecí doby nemá vliv postoupení pohledávky na žalobce jako nového věřitele, ani to, že se tento následně stal manželem žalované. Pohledávku z úvěrové smlouvy, včetně jejího možného promlčení, je nutno posuzovat podle obchodního zákoníku, když v obchodních závazkových vztazích je vyloučeno použití ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále i jen „obč. zák.“) o promlčení, neboť obchodní zákoník obsahuje komplexní úpravu promlčení a je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním. Ani skutečnost, že obchodní zákoník (na rozdíl od občanského zákoníku) výslovně neobsahuje právní úpravu některých otázek (např. nepamatuje na vztah mezi manžely), není možné bez dalšího použít právní úpravu provedenou v občanském zákoníku. Žalobcův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz) nemůže obstát, neboť závěry v něm vyslovené nelze na projednávanou věc aplikovat. Pokud splatnost pohledávky nastala 23. 12. 2013, v souladu s § 392 odst. 1 obch. zák. začala tento den běžet promlčecí doba. Objektivní promlčecí doba je ve smyslu § 408 odst. 1 obch. zák. desetiletá, pročež k promlčení pohledávky došlo dne 23. 12. 2023. Pohledávka žalobce tak nezanikla, nadále však existuje jako tzv. naturální obligace a nárok z ní nelze soudem přiznat.

4. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu podal odvolání žalobce. Odvolací argumentaci založil na nesprávném právním posouzení věci okresním soudem, který dospěl k závěru, že § 114 obč. zák. není možno aplikovat na absolutně obchodně závazkový vztah. Soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, zcela opomněl pozdější judikaturu, především rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, který řešil otázku, zda lze při posuzování promlčení v obchodněprávních vztazích aplikovat § 107 odst. 3 obč. zák. a dovodil, že úprava promlčení v obchodním zákoníku nebyla úplně komplexní, tj. že na otázky promlčení neřešené v obchodním zákoníku se použije občanský zákoník. Žalobce má za to, že uzavřením manželství mezi účastníky došlo ke stavění promlčecí doby dle § 114 obč. zák. Pokud splatnost úvěru nastala ke dni 23. 12. 2013, manželství trvalo od 24. 9. 2016 do 29. 7. 2024 a žaloba byla podána 15. 8. 2024, není dle něj nárok promlčen.

5. Žalovaná se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, odkázala na svá vyjádření učiněná v průběhu řízení a dodala, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, se na daný případ nevztahuje, neboť Nejvyšší soud ve zmíněném rozhodnutí akcentoval, že komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob, tím ovšem není vyloučena aplikace § 107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). Žalobce se tak snaží nesprávně „přenést“ použitelnost zmíněného rozhodnutí i na § 114 obč. zák., které se však týká samotného běhu promlčecí doby. Naprosto správná byla ze strany okresního soudu aplikace § 408 odst. 1 obch. zák., které řeší objektivní hranici promlčecí doby a jde o nejzazší mez pro skončení promlčecí doby.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené dne , datum, mezi žalovanou a , jméno FO, a právní předchůdkyní žalobce, který žalovaná dosud neuhradila, byť tak měla učinit již 23. 12. 2013, přitom žalobce s žalovanou žil v době od 24. 9. 2016 do 29. 7. 2024 v manželství.

8. Žalovaná procesní obranu vybudovala na námitce promlčení.

9. Jak vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

10. Pokud jde o skutkový závěr zjištěný okresním soudem, pak tento odvolací soud považuje ve smyslu uvedené judikatury za správný a přejímá jej s korekcí, vyplývající z nesporných tvrzení procesních stran učiněných před odvolacím soudem, že , jméno FO, a žalovaná řádně nespláceli jednotlivé splátky úvěru a ke dni 18. 6. 2014 byla na žalobce ze strany banky převedena pohledávka na úhradu jednotlivých splátek úvěru v celkové výši 391 226,45 Kč s příslušenstvím, jejichž splatnost nastala (postupně) do 23. 12. 2013.

11. Odvolací soud má dále za to, že soud prvního stupně danou věc posoudil v souladu s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle dosavadních předpisů, tj. obchodního zákoníku, a to jako vztah založený úvěrovou smlouvou dle § 497 a násl. obch. zák., přičemž změna v osobě věřitele z důvodu postoupení pohledávky na právním důvodu závazku nemohla ničeho změnit. Závazkové vztahy ze smlouvy o úvěru byly ve smyslu § 261 odst. 4 písm. d) obch. zák. považovány za tzv. absolutní obchody, jejíž absolutní charakter spočíval v tom, že nebylo rozhodné, zda jejich účastníkem je podnikatel nebo státní či samosprávná územní jednotka, a nebylo ani významné, zda souvisejí s podnikáním nebo s uspokojováním veřejných potřeb. Tyto stanovené závazkové vztahy měly vždy povahu závazků obchodních a na práva a povinnosti z nich vzniklé bylo třeba aplikovat ustanovení obch. zák. I do těchto smluv mohla proniknout úprava provedená občanským zákoníkem účinným do 31. 12. 2013, a to nejen jako normy obecné povahy oproti speciálnímu zákoníku obchodnímu, nýbrž také zvláště, byl-li jednou ze stran spotřebitel. V případě smlouvy o úvěru, kdy dlužník, respektive dlužníci jako jedna ze stran této smlouvy nebyli podnikateli, byla tato smlouva smlouvou spotřebitelskou ve smyslu § 52 a násl. obč. zák. a proto se uplatňoval § 262 odst. 4 obch. zák., nicméně Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3337/2010, přijal a odůvodnil závěr, podle něhož úprava promlčení obsažená v § 101 a následujících obč. zák. není těmi jinými ustanoveními směřujícími k ochraně spotřebitele, která měl zákonodárce při zavedení § 262 odst. 4 část věty první za středníkem obch. zák. na zřeteli.

12. Právní posouzení daného sporu má, dle odvolacího soudu, dvě relativně samostatné roviny. První je představována vyřešením otázky, zda je na daný právní vztah možno aplikovat § 114 obč. zák., když účastníci byli v době od 24. 9. 2016 do 29. 7. 2024 manželé, druhá spočívá v zodpovězení otázky, jaký vliv má na daný právní vztah aplikace § 408 obch. zák., která byla použita soudem prvního stupně.

13. Ve vztahu k první otázce odvolací soud vychází z ustálených judikaturních závěrů, od nichž nemá důvod se jakkoli odchýlit. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném pod číslem 26/2004 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu; v § 387 je upraven předmět promlčení, v § 388 až § 390 účinky promlčení, v § 391 až § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v § 402 až § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v § 408 obecné omezení promlčecí doby. V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud zabýval otázkou promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v obchodním závazkovém vztahu přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl, a uzavřel, že pro posouzení promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, je rozhodující povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z tohoto právního důvodu. Na tyto své závěry odkázal i v rozsudku ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3800/2007, v němž dále zdůraznil, že pokud právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, pak ani ze skutečnosti, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne z toho nutnost použití právní úpravy občanského zákoníku (§ 107), nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení, podle jeho § 391 a § 397.

14. V rozsudku ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, uveřejněném pod číslem 105/2012 Sb. rozh. obč., pak Nejvyšší soud vysvětlil, že pokud obchodní zákoník představuje obecně lex specialis vůči zákoníku občanskému, pak otázky obchodním zákoníkem neupravené se řídí příslušnými ustanoveními zákoníku občanského. Komplexnost právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku je třeba chápat v tom smyslu, že obchodní zákoník upravuje běh a délku všech promlčecích dob. V případě nároku na vrácení plnění z neplatné smlouvy se tedy neaplikuje § 107 odst. 1 a 2 obč. zák., nýbrž § 394 odst. 2 a § 397 obch. zák. Tím ovšem není vyloučena aplikace § 107 odst. 3 obč. zák., neboť tento případ obchodní zákoník neupravuje (nejde totiž o otázku běhu či délky promlčecí doby). V takovém případě se pak použije ustanovení předpisu obecného, tedy zákoníku občanského. Argument komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku s cílem vyloučit možnost aplikace určitých ustanovení zákoníku občanského nemůže právě s ohledem na princip speciality obchodního zákoníku vyjádřený v § 1 obch. zák. obstát. Nárok v dané věci přitom vycházel z § 497 obch. zák. (kupní smlouva), která byla shledána absolutně neplatnou. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí konstatoval, že důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu § 457 obč. zák. a § 107 odst. 3 obč. zák., které dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona. Z uvedeného pak vyplývá, že § 107 odst. 3 obč. zák. se vztahuje k promlčení práv ze synallagmatického vztahu podle § 457 obč. zák., přičemž § 457 obč. zák. se aplikuje i v obchodněprávních vztazích v případě plnění z neplatné smlouvy. Obchodní zákoník zvláštní úpravu promlčení práv ze synallagmatického vztahu neobsahuje a je tedy třeba ve smyslu § 1 odst. 2 obch. zák. i na případy promlčení práv ze synallagmatického obchodněprávního vztahu aplikovat právní úpravu obsaženou v § 107 odst. 3 obč. zák.

15. Již z uvedeného je tedy zřejmé, že Nejvyšší soud i v tomto rozhodnutí setrval na svých původních závěrech o komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku ve vztahu k běhu a délce všech promlčecích dob. Ve vztahu k § 114 obč. zák. v judikatuře Nejvyššího soudu nevznikly pochyby ohledně výkladu tohoto ustanovení, když se konstantně vycházelo ze závěru, že toto představuje právě jeden z případů stavení běhu promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997, příp. rozsudek ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Odo 2874/2008 či rozsudek ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010). Jinými slovy podle výše citovaného ustanovení může dojít ke stavení promlčecí doby na začátku, na konci a v průběhu promlčecí doby, přičemž jakmile vzájemný vztah předvídaný § 114 obč. zák. skončí, promlčecí doba začne běžet nebo bude pokračovat. Již z tohoto důvodu není možno § 114 obč. zák. aplikovat na tzv. absolutní obchody.

16. Pro úplnost má odvolací soud za potřebný zmínit i závěr vyslovený přímo k možné aplikaci § 114 obč. zák. v obchodních závazkových vztazích, vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, 20 Cdo 2463/2008, v němž tento vyloučil použití tohoto zákonného ustanovení ve věci, v níž byl zjištěn obchodní charakter závazkového vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti za situace, kdy oprávněná i povinný byli manželi a současně podnikateli každý s vlastní podnikatelskou činností. Byť bylo toto rozhodnutí přijato před rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, je dle odvolacího soudu nadále použitelné, když, jak bylo vysvětleno výše, Nejvyšší soud v tomto rozsudku nijak nezměnil svůj závěr o komplexnosti právní úpravy promlčení v obchodním zákoníku ve vztahu k běhu a délce všech promlčecích dob.

17. Lze tak učinit jednoznačný závěr o tom, že § 114 obč. zák. není možno na daný případ aplikovat, neboť právní vztah mezi účastníky měl charakter absolutního obchodu a úprava běhu a délky všech promlčecích dob provedená v obchodním zákoníku byla komplexní.

18. Z uvedeného vyplývá, že k promlčení předmětného práva došlo v dané věci již dříve, v důsledku uplynutí 4leté promlčecí doby dle § 397 obch. zák. Pokud totiž bylo vyloučeno v dané věci použití § 114 obč. zák. a promlčecí doba začala běžet dnem 23. 12. 2013, uplynula již dnem 23. 12. 2017, když v této rozhodné době nenastala žádná právní skutečnost, s níž § 402 až § 407 obch. zák., upravující stavení a přerušení promlčecí doby, spojovaly, že v důsledku nich by promlčecí doba neběžela (zahájení řízení nebo uplatnění práva v již zahájeném řízení) nebo předčasně skončila a započala by běžet promlčecí doba nová (např. uznání závazku), resp. taková právní skutečnost nebyla v řízení ani tvrzena.

19. S ohledem na výše uvedené závěry o aplikaci úpravy promlčení dle obchodního zákoníku v poměrech projednávané věci odvolací soud toliko pro úplnost dodává [rozsudek okresního soudu byl vybudován na závěru, že ve smyslu § 408 obch. zák. uběhla objektivní promlčecí doba, přičemž tomuto závěru nelze cokoli vytknout], že promlčecí doba začínala běžet ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být započato s jeho splněním a byla limitovaná horní hranicí 10 let ode dne, kdy začala běžet poprvé. Tato doba byla tzv. absolutní promlčecí dobou, která byla v obchodně-závazkových právních vztazích přijata proto, aby práva a povinnosti zúčastněných subjektů byly vyjasněny co nejdříve a aby obchodní praxe nebyla nad míru nezbytně nutnou zatěžována starými právy. Této myšlence byla přizpůsobena i úprava promlčení v obchodním zákoníku a na prvním místě stála právě úprava § 408, přičemž platilo, že žádná ze základních promlčecích dob desetiletou lhůtu podle tohoto ustanovení nepřesáhne. Promlčecí dobu sice bylo možno dle § 401 obch. zák. prodloužit, a to i opakovaně, významným prvkem posunujícím konec promlčecí doby bylo i přetržení v důsledku uznání, jak to předpokládal § 407 obch. zák., avšak všechny tyto případy posouvající konec promlčecí doby byly bez jakékoliv výjimky omezeny právě dobou deseti let, která počala běžet od okamžiku, kdy ponejprve počalo promlčení konkrétního závazku běžet. Tato hranice byla neprolomitelná a uplynutím této doby bylo právo definitivně promlčeno. Tato desetiletá doba měla povahu promlčecí doby všeobecné a v jejím rámci muselo být zahájeno případně i řízení o výkon rozhodnutí, kterým bylo právo přiznáno. Právní závěr okresního soudu je tak zcela správný, když žalobce v rámci své právní argumentace § 408 obch. zák. zcela opomněl.

20. Ze všech těchto důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem ve smyslu § 219 o. s. ř. potvrzen jako správný včetně nákladového výroku, vůči němuž ostatně ani nebyly žalovanou v odvolání uplatněny žádné samostatné námitky (blíže srov. bod 30. Stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS - st. 60/24 - 1).

21. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 o. s. ř. a 142 odst. 1 o. s. ř., když i v odvolacím řízení byla zcela úspěšná žalovaná, která se však práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala, pročež bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá.