57 Co 155/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně proti žalované: jméno žalované , IČO IČO sídlem adresa žalované o zaplacení 49 816 Kč s příslušenstvím k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2025, č. j. 62 C 356/2024-112

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I ve věci samé, co do částky 917 Kč mění tak, že žaloba se co do částky 917 Kč zamítá.

II. Ve zbývající části výroku I ve věci samé, tj. co do částky 34 666 Kč, a ve výroku o náhradě nákladů řízení se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 35 583 Kč a na náhradě nákladů řízení 2 000 Kč (výrok I), jinak žalobu co do částky 14 223 Kč zamítl (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu, že (zejména) ve věci vedené u něj pod sp. zn. 57 C 193/2013 byl žalobkyni za nesprávný úřední postup, respektive nepřiměřenou délku správního řízení (dále též jen „posuzované řízení“) za dobu od 23. 10. 2006 do 8. 9. 2021 (14 let, 10 měsíců a 15 dnů), přiznána peněžitá satisfakce (zadostiučinění) 208 125 Kč; posuzované řízení ani v nyní relevantním období, tj. od 9. 9. 2021 do 22. 1. 2024, tedy za další 2 roky, 4 měsíce a 14 dnů (trvající více než 17 let od jeho zahájení) nebylo skončeno. V tomto dalším období žalobkyně, v rámci opatření proti nečinnosti, podala 25. 1. 2023 u Magistrátu města , adresa, žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti. O její žádosti bylo 11. 4. 2023 rozhodnuto tak, že příslušnému správnímu úřadu bylo přikázáno, aby nejpozději do 60 dnů rozhodl, avšak ani tato lhůta nebyla dodržena, když o odstranění stavby bylo rozhodnuto až 23. 9. 2023. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla odvoláním. O odvolání bylo rozhodnuto 26. 2. 2024, rozhodnutí o odstranění stavby bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání. V mezidobí 22. 1. 2024 žalobkyně požádala stát o odškodnění, což , ministerstvo, , kterému byla žádost postoupena, odmítlo. Dne 4. 12. 2024 bylo posuzované řízení zastaveno, když to změna příslušných právních předpisů umožnila, jelikož se jednalo o oplocení do výšky dvou metrů mezi pozemky, které se nachází v zastavěném území. Šlo tedy o drobnou stavbu, která povolení záměru nevyžadovala s tím, že nová právní úprava se vztahovala i na řízení zahájená před nabytím účinnosti zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 6 odst. 3, 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen „OdpŠk“]. Předně soud zdůvodnil, proč za příslušný orgán jednající v této věci za stát považuje , ministerstvo, . Jedná se totiž o náhradu škody za správní a navazující soudní řízení, které se posuzuje jako jeden celek a v tomto případě za stát jedná příslušný úřad, do jehož působnosti náleží odvětví státní správy, v němž probíhalo správní řízení. Pochybnosti o tom, že i za období od 9. 9. 2021 do 22. 1. 2024, tj. za další 2 roky 4 měsíce a 14 dnů, jde o nesprávný úřední postup, neměl. Byla porušena povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Doba více než 18 let (do skončení posuzovaného řízení) je délkou naprosto extrémní ničím neodůvodnitelnou. Ohledně posuzování délky posuzovaného řízení a vnímání poškozených odkázal na závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2196/2022; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), přičemž dodal, že v poměrech posuzované věci se nejednalo o atypické okolnosti a ani opakované rozhodování na obou stupních – procesní aktivita žalobkyně jí nemůže jít k tíži – nemůže extrémní délku posuzovaného řízení odůvodnit. V intencích předchozího rozhodnutí přistoupil k odškodnění nemajetkové újmy v penězích. Zohlednil, že se nejednalo o řízení složité a že od října 2022 bylo v posuzovaném řízení vydáno jen jedno rozhodnutí, které bylo k odvolání stavebníka zrušeno. Proběhlo pouze jedno šetření na místě samém, nebyly prováděny žádné další časově náročné důkazy. Přesto v konečném souhrnu trvalo 18 let, byť se žalobkyně svým přístupem snažila průtahy odstranit – úspěšně se opakovaně domohla opatření proti nečinnosti, avšak ani ve stanovené lhůtě 60 dnů správní orgán nerozhodl, stalo se tak až 23. 9. 2023. Význam se pak dotýká pohody bydlení a užívání nemovitosti. Důvodnost obrany formálně vedeného posuzovaného řízení již od 1. 1. 2018 pro změnu právních předpisů odmítl s tím, že s ohledem na intertemporální ustanovení bylo zastavení posuzovaného řízení ze dne 16. 8. 2018 zrušeno. Zastavení posuzovaného řízení 4. 12. 2024 pak kategorii významu nesnižuje. Soud vycházel při výpočtu výše přiměřeného peněžitého zadostiučinění z dolní hranice obvyklé částky odškodnění nemajetkové újmy za délku posuzovaného řízení, tedy z částky 15 000 Kč za každý rok trvajícího řízení, což za rozhodné období od 9. 9. 2021 do 22. 1. 2024 činí 35 583 Kč. Navýšení (což není předmětem odvolacího přezkumu) o částku 14 233 Kč, a to o 10 % z důvodu jednoduchosti věci, 10 % za aktivní přístup a 20 % za význam neshledal opodstatněné.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalovaná. Rozsudek napadla ve výroku I, tj. jak ve vyhovující části rozhodnutí o věci samé, tak v závislém výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací argumentaci – v sevřené formě vyjádřeno – fakticky založila na argumentu, že v rozhodné době bylo posuzované řízení vedeno již jen formálně. Protože od 1. 1. 2018 žalobkyně nemohla být v nejistotě o výsledku správního řízení, není peněžité zadostiučinění namístě. Ve správním řízení se rozhodovalo o odstranění oplocení ve vlastnictví stavebníka, které bylo umístěno na jeho pozemku nehraničícím s veřejným prostranstvím a nepřesahujícím výšku dvou metrů, tedy oplocení nevyžadovalo jako drobná stavba žádné povolení. Navíc nebylo prokázáno narušení jednotlivých činitelů pohody bydlení. Mělo být též zohledněno, že k délce posuzovaného řízení přispěla i sama žalobkyně tím, že využívala opravných prostředků. Přiznané zadostiučinění ve výši 208 125 Kč bylo dostatečné. Navrhla, aby byl rozsudek v napadeném rozsahu zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně ztotožnila a navrhla, aby byl potvrzen. Zdůraznila zejména délku posuzovaného řízení a to, že bylo vedeno podle zákona č. 50/1976 Sb., pročež posuzované řízení pokračovalo až do 4. 12. 2024 a až do tohoto okamžiku byla ohledně svého právního postavení v nejistotě, kterou je nezbytné odškodnit. Odmítla též neprokázání narušení jednotlivých činitelů pohody bydlení, a to s odkazem na znalecké posudky, stejně jako to, že by přispěla k délce posuzovaného řízení; naopak se zasazovala o řešení nečinnosti správního orgánu.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné toliko částečně.

7. Žalobkyně se domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí 49 816 Kč, jako peněžitou satisfakci za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce správního (ve spojení se soudním) řízení, a sice až do jeho skončení v trvání 18 let. Rozhodné období trvalo od 9. 9. 2021 do 22. 1. 2024 s tím, že za předcházející období jí byla adjudikována peněžitá satisfakce. K žalované částce 35 583 Kč požadovala navýšení koeficientů, a to o 10 % z důvodu jednoduchosti věci, o 10 % za svůj aktivní přístup a o 20 % za význam řízení, tedy o částku 14 233 Kč.

8. Procesní obrana žalované spočívala zejména na argumentu, že v rozhodném období bylo řízení vedeno již jen formálně (blíže k tomu viz analýzu odvolání – bod 4).

9. Skutková zjištění soudu prvního stupně může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011] a to lze vztáhnout – jak bude níže blíže uvedeno – i na právní posouzení, pročež se odvolací soud zaměřil zejména na odůvodnění neopodstatněnosti odvolací argumentace.

10. Soud prvního stupně správně (ostatně jako obě účastnice) poukazuje na závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, uveřejněný pod č. 11/2012 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, uveřejněný pod č. 55/2013 Sb. rozh. obč.), podle které účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26). Proto je v posuzované věci rozhodující, zda i v období od 9. 9. 2021 do 22. 1. 2024 posuzované řízení probíhalo, resp. zda se okamžik konce posuzovaného řízení z hlediska posouzení celkové doby řízení kryje s okamžikem jeho formálního skončení. Jde totiž o to, do kterého okamžiku byla poškozená v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení. Tedy od kdy nemohla mít pochybnost o tom, jak posuzované řízení skončí (šlo o účelně vedené řízení) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sb. rozh. obč.].

11. Uvedený závěr však nelze aplikovat extenzivně. Uplatní se jen ojediněle. Extenzivním výkladem by se ad absurdum dalo dospět až k závěru, že výsledek řízení o jakékoliv otázce musel být účastníkům předem zřejmý, neboť znali právní úpravu, a že tedy nejistota účastníků ohledně výsledku sporu není dána nikdy. Takové řešení by však nebylo v souladu s účelem právní úpravy poskytování zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením a ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. Závěr o tom, že účastník řízení nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu bylo „na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být z povahy věci spíše výjimečný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, nebo rozsudek ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020).

12. Uvedené odůvodňuje odmítnutí žalovanou prosazovaného závěru, že rozhodný okamžik pro ukončení účelně vedeného posuzovaného řízení je vymezen nabytím účinnosti nové právní úpravy, tj. 1. 1. 2018. S tím ostatně koresponduje i to, že až do 31. 12. 2023 bylo na správním orgánu, aby rozhodl, aniž by řízení zastavil.

13. Zastavení posuzovaného řízení umožnila až intertemporální úprava zakotvená v § 330 odst. 2 stavebního zákona, podle kterého řízení a postupy zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, které se týkají záměrů, u nichž není vyžadováno povolení záměru, jiné rozhodnutí nebo úkon podle tohoto zákona, stavební úřad usnesením zastaví; proti tomuto usnesení se nelze odvolat. Od nabytí účinnosti tohoto právního předpisu, tj. od 1. 1. 2024, pak nelze další vedení posuzovaného řízení, a to až do jeho formálního ukončení 4. 12. 2024, považovat za účelně vedené (pochopitelně z hlediska posouzení celkové doby řízení za účelem přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Ostatně i vzhledem k úspěšně uplatněnému opravnému prostředku, v jehož důsledku bylo jako nesprávné zrušeno rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 16. 8. 2018, nemohla být žalobkyně (kdy se zcela zjevně mohla obeznámit s problematikou intertemporality) nadále v nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení.

14. Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně zcela správně za období od 9. 9. 2021 až do 31. 12. 2023 žalobkyni přiznal peněžitou satisfakci za opakovaně uplatněný nárok za odškodnění ve vztahu k další části téhož řízení; byla-li žalobkyni přiznána peněžitá satisfakce (a posouzen též význam předmětu řízení) za předcházející část téhož řízení, tím spíše bylo namístě ji přiznat peněžité zadostiučinění i za další (následující) část téhož řízení [nepatrnost významu předmětu řízení umožňující toliko konstataci porušení práva je již z tohoto důvodu vyloučena (do 31. 12. 2013)]. Soudu prvního stupně – za situace nebylo-li jeho rozhodnutí napadeno v zamítavé části – nelze ničeho vytknout, pokud vyšel z částky 15 000 Kč za rok; na právní posouzení soudu prvního stupně lze v tomto odkázat.

15. Odvolací soud proto co do částky 34 666 Kč představující peněžitou satisfakci za období od 9. 9. 2021 do 31. 12. 2023 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (část výroku I) podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Protože co do částky 917 Kč představující peněžité zadostiučinění za dobu od 1. 1. 2024 do 22. 1. 2024, nebylo možno rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku I ani potvrdit (§ 219 o. s. ř.), ani zrušit (pro absenci důvodu zakládající postup podle § 219a o. s. ř.), odvolací soud jej podle § 220 o. s. ř. změnil, a sice tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl.

17. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn tím, že žalobkyně se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdala.