57 Co 174/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně ., IČO IČO žalobkyně sídlem Adresa žalobkyně zastoupená advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta proti žalovaným: 1. jméno žalované IČO IČO sídlem adresa žalované 2. Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o zaplacení 4 857,14 EUR s příslušenstvím k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2025, č. j. 82 C 8/2025-21

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích II a III potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1 na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zavázal žalovanou 2 zaplatit žalobkyni 4 857,14 EUR s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z 4 857,14 EUR od 8. 1. 2022 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná 1 byla povinna zaplatit tuto částku společně a nerozdílně s žalovanou 2 (výrok II), zavázal žalobkyni k povinnosti nahradit žalované 1 náklady řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III) a konečně zavázal žalovanou 2 zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 53 523,55 Kč k rukám jejího zástupce (výrok IV).

2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně omylem dne 22. 12. 2021 poukázala žalovanou částku na bankovní účet žalované 2, který byl ode dne 17. 12. 2021 postižen daňovou exekucí prováděnou správcem daně, a tato částka byla v rámci exekuce poukázána žalované 1.

3. Zjištěný skutkový stav soud podřadil pod § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) s tím, že s ohledem na konstantní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu [s odkazem na rozsudky ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011, ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, a ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009 (kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz)] se omylem poukázanou platbou na účet žalované 2 bezdůvodně obohatila k tíži žalobkyně toliko žalovaná 2, která jí toto bezdůvodné obohacení doposud nevydala, pročež ji soud zavázal tak učinit, a sice včetně úrokového příslušenství. Ve vztahu k žalované 1 shledal nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť tím, kdo se k tíži žalobkyně bezdůvodně obohatil, když jeho dluh vůči žalované 1 v rozsahu poskytnutého plnění zanikl, je pouze žalovaná 2, přitom není rozhodné, že pohledávka vůči žalované 2 je aktuálně reálně nedobytná.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání. Rozsudek napadla ve výrocích II a III. Domáhala se jeho změny tak, aby i vůči žalované 1 bylo žalobě zcela vyhověno a žalované 1 byla uložena rovněž povinnost žalobkyni nahradit náklady řízení. Soudu prvního stupně vytkla nesprávné právní posouzení věci, které je podle ní nespravedlivé, odporuje zásadám obecné spravedlnosti, jakož i zásadám soukromého práva definovaným v § 3 a 6 o. z. Judikatura aplikovaná na danou věc je zastaralá, vychází z již neplatné právní úpravy. Naopak občanskoprávní kodex jasně deklaruje, že vlastnické právo je chráněno zákonem a nikomu nelze odepřít, co mu právem náleží. Žalobkyně nechtěla převést peněžní prostředky žalované 2. Chybí-li úmysl převést vlastnická práva k peněžním prostředkům, nemohla žalovaná 2 nabýt k těmto vlastnické právo a tím pádem nemohla ani platně vzniknout pohledávka žalované 2 za bankovním ústavem na výplatu těchto prostředků. Pokud pohledávka žalované 2 platně nevznikla, nemohla ani žalovaná 1 platně nabýt vlastnické právo k finančním prostředkům přijatým z účtu žalované 2. Soud zcela přehlédl skutečnost, že banka poukazuje finanční prostředky z exekvovaného účtu pouze pokud na exekuovaném účtu tyto jsou, neboli plní na pohledávku klienta na finanční prostředky – byť u exekuovaných prostředků z donucení – mimo vůli klienta, který se musí podřídit vykonatelnému rozhodnutí, pouze tehdy, když je co exekvovat. V situaci, kdy pohledávka klienta vůči bance neexistuje, protože jeho finanční prostředky na účtu nejsou, nemůže platně banka ani prostředky poukázat, resp. nemůže platně převést vlastnické právo k nim. Z tohoto pohledu je logické, že tím, kdo se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil, je žalovaná 1. Dle žalobkyně je absurdní situace, kdy žalobkyně poukázala peníze omylem, žalovaná 2 prohlašuje, že na její účet přišly peníze, které nejsou její, a současně žalovaná 1 tvrdí, že přijala peníze, které omylem žalobkyně poukázala na účet žalované 2, ale odmítá je vydat, protože tímto zanikla její pohledávka za žalovanou 2, se kterou žalobkyně nemá ničeho společného. Konečně žalobkyně poukázala na to, že soud měl přistoupit k tomuto nároku i jako k žalobě „z lepšího práva“, když žalobkyni takové právo k omylem poukázaným finančním prostředkům svědčí, neboť své vlastnické právo k nim z důvodu nedostatku úmyslu nikdy neztratila. Naopak vlastnické právo žalované 1 k těmto prostředkům nikdy nevzniklo, neboť na základě exekvované pohledávky mohla nabýt pouze „peněžní prostředky dlužníka“. Na daný případ je možno aplikovat i § 8 o. z., neboť žalovaná 1 zjevně zneužívá právo a v situaci, kdy si ponechává cizí finanční prostředky a na místo jejich vrácení konstatuje, že jejich ponecháním zaniká závazek žalované 2, je takový její postup zjevným zneužitím práva, který by neměl požívat ochrany.

5. Žalovaná 1 se ve vyjádření k odvolání ztotožnila se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jeho právním posouzením, které má za souladné se zákonem i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jež doposud nebyla změněna a je plně využitelná i v současných právních poměrech. Ve vztahu k námitce žalobkyně, že soud měl její nárok posoudit i jako žalobu „z lepšího práva“ zdůraznila, že s touto argumentací žalobkyně přichází nově až v odvolacím řízení a žalobkyně doposud v řízení netvrdila, tím méně prokázala takové skutkové okolnosti, které by byly rozhodné pro uplatnění takového nároku, když žaloba byla vybudována na tvrzeních zakládajících nárok z bezdůvodného obohacení. Žaloba z lepšího práva má chránit třetí osoby v případech, kdy by se jim dostalo náležitého plnění, pokud by byli účastníky exekučního řízení. Žalobkyně sama však má vůči žalované 2 pohledávku, která jí mohla vzniknout nejdříve dnem 21. 12. 2021, kdy byly peněžní prostředky připsány na účet žalované 2, zatímco žalovaná 1 měla již v době vydání exekučního titulu vůči žalované 2 vymahatelnou pohledávku.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“)] v napadeném rozsahu a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Žalobkyně se domáhala vydání bezdůvodného obohacení ve výši 4 857,14 EUR s příslušenstvím, protože dne 22. 12. 2021 tuto částku omylem a bez důvodu poukázala na bankovní účet žalované 2, který byl postižen daňovou exekucí pro pohledávku správce daně, která byla následně bankou z účtu žalované 2 odepsána a vyplacena žalované 1 (správci daně) na uspokojení vymáhaného daňového nedoplatku.

8. Procesní obrana žalované 1 byla vybudována na argumentaci, že není ve věci pasivně legitimována, neboť žalobkyně vůči žalované 1 omylem žádnou takovou platbu nepoukázala.

9. Podle § 10 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 30. 6. 2025, má správce daně způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení ve věcech souvisejících se správou daní a v tomto rozsahu má i procesní způsobilost. V posuzované věci, jejímž předmětem je vydání bezdůvodného obohacení, nejde o věc související se správou daní, a proto označení žalované 1 – provedené soudem prvního stupně – toliko jako , označení žalovaného, , nemůže odvolací soud akceptovat, pro absenci zákonného pověření (ve světle závěrů vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2297/2008, není s ohledem na korekci provedenou odvolacím soudem, nezbytné postupovat podle § 164 o. s. ř., zvláště, jde-li o zamítavé rozhodnutí).

10. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně.

11. Soud prvního stupně náležitě zjistil skutkový stav, učinil správný skutkový závěr, ve vztahu k němuž ani nebyly vzneseny žádné odvolací námitky, přičemž odvolací soud má za to, že soud prvního stupně věc rovněž správně právně posoudil, vycházeje z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, zejména z rozsudků ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, a ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 20 Cdo 1411/2011. Pro úplnost má odvolací soud za vhodné dodat, že skutkově obdobná věc byla řešena i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011.

12. Odvolací argumentaci založená na „zastaralosti“ aplikované judikatury, která neodpovídá současné právní úpravě, nemůže odvolací soud přisvědčit. V rozsudku ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 22 Cdo 170/2020, totiž Nejvyšší soud vyslovil, že ani v současných právních poměrech není důvod se odchýlit od závěrů, které byly přijaty při výkladu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to s ohledem na značnou podobnost příslušných ustanovení. Z uvedeného vyplývá, že s ohledem na obdobu věcné úpravy (jejího smyslu a účelu) se i v současných právních poměrech prosadí závěr vyslovený již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002, uveřejněném pod č. 50/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, podle něhož „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo na základě smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního stavu. Oprávnění majitele účtu, jakož i osob majících k účtu dispoziční oprávnění, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu u peněžního ústavu, představuje pouze pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“ Od takto přijatých ustálených judikaturních závěrů tak nemá ani odvolací soud důvod se jakkoli odchýlit, když současně právní úprava daňové exekuce provedená v daňovém řádu sice od doby přijetí podle žalobkyně „zastaralé“ judikatury prošla ve vztahu k § 190 upravujícímu exekuci přikázáním pohledávky z účtu u poskytovatele platebních služeb drobnými změnami, tak jako v tomto směru i exekuce soudní, nicméně základní pravidla této právní úpravy se nezměnila vůbec. I nadále tedy platí, že nařízením exekuce přikázáním pohledávky z účtu do vztahu mezi bankou a majitelem účtu vstupuje příslušná exekuci vykonávající osoba a do výše vymáhané pohledávky získává právo uspokojit vymáhanou pohledávku z peněžních prostředků uložených na účtu, aniž by vykonavatel exekuce měl prostor jakkoliv zohledňovat, jestli pohledávka povinného vůči bance vznikla na základě řádně poskytnutých prostředků jeho či jiných osob, či na základě platby omylem zaslané na předmětný účet třetí osobou. Jsou-li tedy postiženy exekucí i prostředky, jež byly na účet žalované 2 omylem zaslány žalobkyní, není možné dovodit vznik bezdůvodného obohacení na straně žalované 1 jako správce daně vymáhajícího daňový nedoplatek.

13. K námitce žalobkyně, že postup žalované 1, která odmítá finanční prostředky žalobkyni vydat, je zneužitím práva, kterému by neměla být poskytnuta právní ochrana, je nutno poukázat na to, že již ve výše citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 24/2011 Nejvyšší soud vyslovil, že daným postupem nebyl porušen princip ochrany soukromého vlastnictví, neboť není jakkoliv popřeno právo žalobkyně na vydání peněžních prostředků omylem zaslaných na účet žalované 2, které je tato povinna vrátit žalobkyni podle zásad upravujících vydání bezdůvodného obohacení, přičemž daný postup nelze považovat ani za diskriminační či preferující zájmy státu před zájmy soukromé osoby, neboť uvedený mechanismus by se uplatnil i v případě, že by šlo o exekuci ve prospěch jiné právnické či fyzické osoby a nikoliv o exekuci daňovou, jelikož při daňové exekuci se postupuje přiměřeně jako při výkonu rozhodnutí týkajících se pohledávky vzniklé v soukromoprávních vztazích. Byť pohledávka správce daně byla v daném případě uspokojena z prostředků představujících pohledávku žalované 2 vůči bance, a nešlo tedy o platbu provedenou subjektem odlišným od subjektu daňového, odvolací soud má za potřebné v tomto směru poukázat i na znění § 164 odst. 4 (správce daně přijme každou platbu daně, i když není provedena daňovým subjektem, a zachází s ní stejným způsobem, jako by ji vykonal daňový subjekt) a § 165 odst. 1 (vrácení platby tomu, kdo ji za daňový subjekt uhradil, není přípustné) daňového řádu.

14. Dle názoru odvolacího soudu danou věc nelze posoudit ani jako tzv. žalobu z lepšího práva. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v případě tzv. žaloby z lepšího práva jde o žalobu věřitele povinného proti tomu, komu byl (nejenom) v exekuci vyplacen výtěžek, popř. jeho část (získaný např. z prodeje nemovitosti povinného), odůvodněnou tvrzením, že žalobcovo právo na uspokojení z výtěžku exekuce bylo v exekučním řízení porušeno, neboť žalobce měl s ohledem na pravost, výši, skupinu či pořadí pohledávek lepší právo než žalovaný, jenž výtěžek zpeněžení majetku povinného získal. Jedná se o žalobu na plnění, kterou se třetí osoba domáhá po osobě, které byla v řízení o výkon rozhodnutí vyplacena pohledávka povinného nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovitosti anebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším oprávněném nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění, přičemž důvodem žaloby je, že výnos z pohledávky nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci, nemovitosti nebo podniku, popřípadě z jiného zpeněžení, byl těmto osobám v rámci vykonávacího (exekučního) řízení vyplacen (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, neboť žalobce tu ve skutečnosti měl „lepší právo“ k předmětu výkonu rozhodnutí než žalovaný a správně (kdyby bylo postupováno podle hmotného práva) tento výnos (výtěžek) náležel jemu. Tato žaloba uvedeným způsobem slouží k ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení se z výnosu (výtěžku) výkonu rozhodnutí bylo ve vykonávacím řízení porušeno. Třetími osobami se tu rozumí osoby, které ve vykonávacím řízení nebyly oprávněnými, dalšími oprávněnými nebo povinnými a které se nezúčastnily řízení o výkon rozhodnutí ani v té jeho části, v níž se jednalo a rozhodovalo o uhrazení pohledávek věřitelů povinného. Z hlediska hmotného práva jde v tzv. žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení, který vzniká tehdy, jestliže žalovaný získal na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu (rozsudek ze dne 28.2.2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009, ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1345/2011, nebo ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2146/2015).

15. Pokud nadále platí i podle současné právní úpravy výše vyslovený závěr, že peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž majetkem peněžního stavu a majitel účtu má pouze v rozsahu takto uložených peněžních prostředků pohledávku z účtu u peněžního ústavu, pak žalobkyně k těmto peněžním prostředkům nemůže mít žádné tzv. „lepší právo“ v podobě práva vlastnického, neboť peněžní prostředky již nejsou v jejím vlastnictví.

16. Neobstojí ani námitka žalobkyně, že ze strany žalované 1 došlo ke zneužití jejího práva.

17. Zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016).

18. V přijetí peněžních prostředků na základě řádně vedené daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu žalované 2 jako povinné daňové dlužnice, a to za účelem uspokojení své vykonatelné pohledávky z titulu daňového nedoplatku, nelze spatřovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, tedy že by bylo vykonáno bez skutečného zájmu na jeho výkonu. Taktéž tuto část odvolací argumentace musí odvolací soud jako lichou odmítnout.

19. V rozsudku ze dne 16. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3324/2011, Nejvyšší soud (v souladu s nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 19. března 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/08) formuloval (obecný) závěr, že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Jinými slovy, právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. V materiálním právním státě nejde pouze o dodržování práva bez dalšího, ale především o dodržování takových pravidel chování, která jsou v souladu s hodnotami, na nichž je právní řád vybudován. Právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017).

20. Rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti se v posuzované věci odvíjí od základní zásady vigilantibus iura scripta sunt, což žalobkyně přehlíží. Vyjádřeno jinak, je to žalobkyně, po které lze spravedlivě požadovat, aby v důsledku svého pochybení, tj. mylného poukázání peněžních prostředků, nesla odpovědnost za jejich vymožení, a to – obecně – bez ohledu na solventnost adresáta.

21. Odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně nákladového výroku, na jehož přiléhavé odůvodnění může odvolací soud rovněž odkázat (srov. již citované R 53/2005), je tedy správný, a proto byl podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

22. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř., protože žalovaná 1 byla v odvolacím řízení plně úspěšná, přičemž za tuto fázi sestávají její účelně vynaložené náklady z paušální náhrady účastníka, který nebyl v řízení zastoupen zástupcem podle § 137 odst. 2 o. s. ř. za tři úkony spočívající ve vyjádření k odvolání ve věci samé, přípravě na jednání odvolacího soudu a konečně účasti na něm podle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, v souhrnné výši 900 Kč podle § 2 odst. 3 této vyhlášky.

23. O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když nebyly shledány okolnosti, na základě kterých by byla pariční lhůta prodloužena, případně stanoveno, že plnění se bude dít ve splátkách.