57 Co 2/2026

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Lenky Severové a soudkyň Mgr. Daniely Teterové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: Jméno žalobkyně , narozená dne Datum narození žalobkyně bytem Adresa žalobkyně zastoupená advokátkou Jméno advokátky sídlem Adresa advokátky proti žalované: Jméno žalované , IČO IČO žalované sídlem Adresa žalované o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu pozemků k odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 11. 2025, č. j. 14 C 85/2023-374

I. Rozsudek okresního soudu se ve výroku I potvrzuje.

II. Ve výroku II se rozsudek okresního soudu mění takto:Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 544 423,29 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

III. Žalovaná je povinna zaplatit státu na účet Okresního soudu v Bruntále na nákladech řízení 3 806 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 32 188 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám , Jméno advokátky, , advokátky se sídlem , adresa, .

1. Napadeným rozsudkem okresní soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobkyní smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, a to parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, , parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, a parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, (výrok I.). Žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 544 423,29 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).

2. Proti rozsudku podala odvolání žalovaná, která se domáhala jeho změny tak, že žaloba bude zamítnuta. Namítala, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku ocenění náhradních pozemků parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, jako zemědělských, když bylo prokázáno, že pozemky se nacházejí v územní rezervě dle platného územního plánu města , adresa, . Podle vymezení ploch a koridorů územních rezerv a stanovení možného budoucího využití, včetně podmínek jeho prověření, jde o plochu územní rezervy pro případnou potřebu rozšíření rozvodny nebo realizaci stavby nebo zařízení souvisejícího s výrobou nebo přenosem elektrické energie, a jedná se tak o pozemky stavební. Podle § 122 odst. 1 písm. a) zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), lze v nezastavěném území v souladu s jeho charakterem povolovat záměry pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, přípojky a účelové komunikace. Pod toto zákonné ustanovení nepochybně spadá i rozvodna či stavba pro realizaci stavby či zařízení souvisejícího s výrobou nebo přenosem elektrické energie, jak je výslovně uvedena na str. 48 platného územního plánu města , adresa, . Tuto stavbu tedy platný územní plán města , adresa, nevylučuje, což je současně podmínka pro její povolení (viz § 122 odst. 3 stavebního zákona). Pro realizaci stavby technické infrastruktury totiž v takovém případě postačí souhlas s trvalým či dočasným odnětím ze zemědělského půdního fondu, kompletní projekt a stanoviska, stavební řízení a kolaudace (viz důvodová zpráva k zákonu č. 249/2025 Sb., o urychleném využívání některých obnovitelných zdrojů energie a o změně souvisejících zákonů). Dle důvodové zprávy v důsledku uvedených změn se výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů energie s celkovým nainstalovaným výkonem 1 MW a více považují za veřejnou infrastrukturu, kterou lze za podmínek stanovených v § 122 stavebního zákona povolovat v nezastavěném území, tj. pokud jsou v souladu s charakterem území a územně plánovací dokumentace je nevylučuje. Bez splnění podmínek uvedených v § 122 stavebního zákona není možné stavební využití povolit a bylo by nutné změnit územní plán, jak ostatně přepokládá § 56 odst. 3 stavebního zákona. V tomto případě však jsou podmínky § 122 stavebního zákona splněny a pozemek lze zastavět stavbou veřejné technické infrastruktury i bez změny územního plánu. Závěr znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , že se v případě pozemků parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, jedná o pozemky stavební a takto je nutné je i ocenit, je proto správný.

3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhovala potvrzení rozsudku jako správného. Odvolání je založeno na nesprávném právním posouzení významu § 122 stavebního zákona, jakož i na mylném směšování možnosti výjimečného povolení určité stavby s plošným určením a oceňovacím charakterem pozemku. Mezi účastníky není sporu o tom, že pozemky parc. č. , hodnota, a , hodnota, v k. ú. , adresa, se dle platného územního plánu nacházejí v územní rezervě, která není zastavitelnou plochou, nezakládá právo ke stavbě, pouze chrání možnost budoucí koncepční změny územního plánu. Znalec , tituly před jménem, , jméno FO, proto oceňuje pozemky v k. ú. , adresa, správně jako trvalý travní porost. Znalecký posudek žalované vypracovaný , tituly před jménem, , jméno FO, i její odvolací argumentace neadekvátně vycházejí ze spekulativní úvahy o budoucím správním povolení, což je v rozporu s ustálenou judikaturou (srov. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, sp. zn. 14 Co 366/2017, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2016, č. j. 2 As 39/2016-51, či rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 57 Co 303/2020). Podle § 36 odst. 3 stavebního zákona Zásady územního rozvoje v nadmístních souvislostech území kraje zpřesňují a rozvíjejí cíle a úkoly územního plánování v souladu s politikou územního rozvoje a územním rozvojovým plánem, určují strategii pro jejich naplňování a koordinují územně plánovací činnost obcí. Zásady územního rozvoje ani vyhodnocení vlivů na udržitelný rozvoj území nesmí obsahovat podrobnosti náležející svým obsahem územnímu plánu, regulačnímu plánu nebo navazujícím rozhodnutím. Tímto ustanovením se zdůrazňuje výsostné a prioritní postavení územních plánů ve vztahu k pozemkům, které pod územní plán spadají. Možnost výjimečného povolení určité stavby tedy nemůže vést k ocenění pozemku jako stavebního. Právní režim pozemku nemůže měnit ani skutečnost, že výrobny elektřiny z obnovitelných zdrojů jsou podle § 10 odst. 1 stavebního zákona považovány za technickou či veřejnou infrastrukturu. Zákon pouze rozšiřuje okruh staveb, které lze za splnění zákonných podmínek povolit, nikoli okruh stavebních pozemků. Argumentace žalované směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2023/2413 a důvodovou zprávou k zákonu č. 249/2025 Sb. je nepřípadná. Dle žalobkyně musí oceňování reflektovat stav existující v rozhodné době, nikoli stav hypotetický. Nelze vycházet z hodnoty majetku, která by byla dosažena za situace, kdyby vlastník provedl určité, dosud neuskutečněné, právní či faktické kroky (např. změnil územní plán, získal stavební povolení, provedl investice apod.).

4. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek v celém rozsahu dle § 212 odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), se závěrem, že odvolání žalované není důvodné.

5. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní].

6. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle § 4 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. b), § 11 odst. 1, § 11a, § 14 odst. 1, § 17 odst. 3 písm. b) a § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon“) a uzavřel, že žalobkyně je oprávněnou osobou dle § 4 odst. 1 zákona, výše restitučních nároků mezi stranami nebyla nesporná (4 659 530 Kč), dosud neuspokojená výše restitučního nároku činí 689 688,95 Kč. Spornou zůstala pouze otázka ocenění náhradních pozemků, která byla soudem zjištěna ve výši 668 020,74 Kč.

7. Soud prvního stupně s odkazem na již konstantní judikaturu Nejvyššího soudu posoudil postup žalované, která původně evidovala nárok žalobkyně ve špatné výši, ačkoliv pozemky byly zjevně odňaty za účelem výstavby, jako liknavý a svévolný, když je to právě žalovaná, která má povinnost evidovat restituční nároky oprávněných osob ve správné výši. Takto lze kvalifikovat i postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků, a to nesprávným ohodnocením nároku oprávněné osoby za odňaté a nevydané pozemky (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 155/2016 ze dne 21. 6. 2016), když z tohoto důvodu nebylo možné po oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 837/2017 ze dne 10. 5. 2017 nebo sp. zn. 28 Cdo 1117/2015 ze dne 3. 8. 2015). V případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo nutno vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky a takový postup (jež je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5487/2017). Žalobkyni nelze klást k tíži, že využila soudního řízení k prosazení svých práv, přičemž teprve v průběhu řízení došlo k přecenění nároku a žalobkyně se mohla účastnit veřejných nabídek, což učinila a částečně ve veřejných nabídkách svůj restituční nárok uspokojila. Jelikož doposud nebyl žalovanou uspokojen celý restituční nárok, má žalobkyně právo na přímé uspokojení svého restitučního nároku, a to na vydání náhradních pozemků mimo systém veřejných nabídek, podle § 11a zákona. Soud prvního stupně žalobě vyhověl a nahradil projev vůle žalované ve vztahu ke shora uvedeným pozemkům, když u těchto pozemků nebyly shledány okolnosti bránící jejich vydání, současně hodnota vydaných pozemků nepřekračuje výši neuspokojených nároků žalobkyně.

8. Odvolací soud se s právním posouzením věci soudem prvního stupně ztotožňuje.

9. Odvolací námitka žalované nebyla shledána důvodnou, když shodně se soudem prvního stupně má odvolací soud za to, že pozemky parc. č. , hodnota, a parc. č. , hodnota, v k. ú. , adresa, je nutno ocenit jako pozemky zemědělské. V tomto směru zcela souhlasí s argumentací uvedenou ve vyjádření žalobkyně k odvolání. Zejména s ohledem na citovaná rozhodnutí v tomto vyjádření a rovněž s ohledem na § 122 odst. 3 stavebního zákona územní rezerva je pouze dočasným opatřením, které budoucí využití předmětného pozemku nijak nepřejímá, koncepční začlenění pozemku v územním plánu do kategorie územní rezervy nic nemění na jeho původním určení dle katastrálního zákona. Jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 39/2016 (bod 29 a 30 odůvodnění), územní rezerva je nástrojem používaným při pořizování zásad územního rozvoje, kterým lze vymezit plochy a koridory, s cílem prověřit možnosti budoucího využití, jejich dosavadní využití nesmí být měněno způsobem, který by znemožnil nebo podstatně ztížil prověřované budoucí využití. Z vymezení území jako územní rezervy nelze dovozovat funkční využití, pro které je území pouze prověřováno.“ Bez realizace územního plánu nelze změnit kategorizaci pozemku z pozemku zemědělského na pozemek stavební, když navíc teprve na základě následných prověření bude moci být postaveno na jisto, že pozemek, označený jako územní rezerva, se k plánovanému využití hodí. Vzhledem k tomu, že předmětné pozemky v k. ú. , adresa, jsou v době jejich ocenění a rozhodnutí soudu nadále vedeny jako trvalý travní porost, je nutné při jejich ocenění vycházet z těchto údajů, a ocenit je jako zemědělské pozemky. Odvolací soud souhlasí se soudem prvého stupně, který při stanovení hodnoty těchto dvou pozemků vycházel ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, , který tyto pozemky ocenil jako zemědělské (parc. č. , hodnota, – 11 395 Kč, parc. č. , hodnota, – 13 913 Kč), přičemž v návaznosti na zjištění učiněné z výslechu tohoto znalce, který opomněl ocenit 5 kusů trvalých porostů na pozemku parc. č. , hodnota, , soud prvního stupně správně navýšil hodnotu tohoto pozemku o 662,50 Kč na výslednou hodnotu 14 575,50 Kč, když toliko v tomto rozsahu vycházel ze znaleckého posudku , tituly před jménem, , jméno FO, .

10. Jelikož odvolací námitka žalované nebyla shledána důvodnou a nezvrátila správný závěr soudu prvního stupně, který žalobě vyhověl, byl rozsudek soudu prvního stupně, jde-li o řízení o žalobě, je ve věci samé, tj. ve výroku I, správný, a proto byl v tomto výroku (I) podle § 219 o. s. ř. potvrzen.

11. Jde-li o nákladový výrok II, pak odvolací soud se správností tohoto výroku nezabýval, neboť žalovaná se jeho změny (nesprávnosti) nedomáhala; nepředestřela k tomu žádnou argumentaci (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, bod 30). Odvolací soud tento výrok změnil toliko z toho důvodu, že soud prvního stupně v tomto výroku neuvedl v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř. platební místo k zaplacení náhrady nákladů řízení žalovanou žalobkyni. Proto v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. byl tento výrok změněn tak, jak je uvedeno ve výroku shora.

12. Odvolací soud v souladu s § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rovněž výrok o náhradě nákladů řízení vzniklých státu dle § 148 o. s. ř. Soud prvního stupně byl veden nesprávným právním názorem, že žalované, která je ze zákona osvobozena od soudních poplatků, není možné uložit náhradu nákladů řízení vzniklých státu, což uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí.

13. Skutečnosti, že řízení, v němž stát platit náklady řízení, je od soudních poplatků osvobozeno (podle § 11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), nebo že je účastník ze zákona od placení soudních poplatků osvobozen (např. podle § 11 odst. 2 zákona o soudních poplatcích), nemají na rozhodování o náhradě nákladů řízení státu žádný vliv (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 148. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 999 s.).

14. Za této situace byla podle výsledků řízení žalované uložena povinnost (§ 224 odst. 1 a § 148 odst. 1 o. s. ř.) zaplatit státu na účet Okresního soudu v Bruntále na nákladech řízení 3 806 Kč, což představuje znalečné vyplacené znalci , tituly před jménem, , jméno FO, .

15. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., dle kterých má procesně úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, které jsou představovány odměnou za dva úkony právní služby, a to 1. vyjádření k odvolání a 2. účast u jednání odvolacího soudu, dle § 8 odst. 1 a § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění od 1. 1. 2025 (dále jen „AT“), ve výši 10 980 Kč za jeden úkon právní služby, tj. celkem 21 960 Kč, 2 x náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 4 AT za každý z těchto úkonů ve výši 450 Kč, náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 1 AT za parkovné 80 Kč, náhrada za promeškaný čas dle § 14 odst. 3 AT ve výši 1 200 Kč (8 x 150 Kč), to vše (21 960 Kč + 900 Kč + 80 Kč + 1 200 Kč) zvýšeno o 21 % DPH ve výši 5 069,40 Kč, kterou bude advokátka žalobkyně povinna jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného, u kterého vynaložená cena již navýšení o DPH obsahuje a tato daň byla zaplacena na vstupu), na celkovou částku 29 209,40 Kč. Spolu s náhradou cestovních výdajů ve výši 2 978,20 Kč, pak na náhradě nákladů odvolacího řízení bylo žalobkyni přiznáno 32 188 Kč (po zaokrouhlení).

16. Náklady odvolacího řízení je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. s tím, že je tak povinna učinit podle § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám její zástupkyně.