57 Co 212/2025

Plný text

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: Jméno žalobce , narozený dne Datum narození žalobce bytem Adresa žalobce proti žalovanému: Jméno žalovaného , IČO IČO žalovaného sídlem Adresa žalovaného zastoupený advokátem Jméno advokáta sídlem Adresa advokáta o zaplacení 61 950 Kč k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 5. 2025, č. j. 64 C 161/2023-170

I. Rozsudek okresního soudu se v části výroku I ohledně 28 957,50 Kč mění tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 28 957,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku I ohledně 32 992,50 Kč se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 5 887 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů státu 5 893 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

V. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Ostravě na náhradě nákladů státu 13 117 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VI. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci 61 950 Kč (výrok I), současně bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 1 918 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II), naopak žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení 40 807 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok III), dále bylo žalovanému uloženo zaplatit státu na náhradě nákladů řízení 19 010 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a žalobci (na těchto nákladech) 668 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož byl žalobce v období roku 2019 vlastníkem bytové jednotky č. , hodnota, na adrese , adresa, , a současně příjemcem služeb žalovaného. Žalovaným byla přijata pravidla pro stanovení zálohových plateb a úhrad nákladů služeb, přičemž od 2. 5. 2022 byly do těchto zavedeny sankce mimo jiné pro případ (včasného) nedoručení vyúčtování ve výši pokuty 5 Kč za každý započatý den prodlení. Žalovaný ke dni 30. 4. 2020 provedl vyúčtování jím předepsaných zálohových plateb přijatých od žalobce za služby spojené s užíváním bytu v období roku 2019 s tím, že celková výše nákladů činila 31 974,55 Kč a žalobci byl vyúčtován přeplatek 2 099 Kč. V tomto vyúčtování nebyly uvedeny údaje o plochách místností ani přepočtové koeficienty pro stanovení započitatelné podlahové plochy, údaj o celkových nákladech na teplo pro ohřev vody pro příjemce služeb, zároveň v tomto byla uvedena nesprávná hodnota podlahové plochy. Toto vyúčtování bylo následně žalovaným dne 24. 1. 2024 doplněno o plochy místností a koeficienty pro výpočet započitatelné podlahové plochy, následně dne 9. 8. 2024 doplněno o celkové náklady na ohřev teplé vody a opraveno v rozměrech podlahové plochy zúčtovací jednotky. Žalobce až před podáním žaloby vyzval žalovaného k dodání řádného vyúčtování za rok 2019 a zaplacení zákonné pokuty, námitky v zákonné lhůtě proti vyúčtování ze dne 30. 4. 2020 nepodal.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 7 odst. 2, § 13 odst. 1, 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 31. 12. 2022 (dále jen „zákon o službách“), a dále pod § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a vyslovil, že původní vyúčtování služeb ze dne 30. 4. 2020 neobsahovalo veškeré nezbytné údaje, jak jsou vymezeny zejména v § 6 vyhlášky č. 269/2015 Sb., o rozúčtování nákladů na vytápění a společnou přípravu teplé vody pro dům. Řízení o této části nároku žalobce týkající se dodání řádného vyúčtování však bylo pravomocně zastaveno pro splnění této povinnosti žalovaným po zahájení řízení. Žalovaný tedy porušil svoje povinnosti podle § 7 zákona o službách, a sice doručit žalobci včas řádné vyúčtování. V souladu s § 13 zákona o službách pak vzniká příjemci vyúčtování nárok na pokutu za prodlení s dodáním řádného vyúčtování. Ač tedy původní vyúčtování služeb neobsahovalo veškeré zákonné náležitosti, žalobce námitky dle citovaného § 8 zákona o službách ve stanovené lhůtě (30 dnů) nepodal, ani se jinak aktivně nezajímal o možnost překontrolování vyúčtování (kupř. požadavkem nahlédnutí do podkladů pro vyúčtování). Naopak bez dalšího převzal na jeho základě vyúčtovaný přeplatek. Nesprávnost vyúčtování pak začal namítat až krátce před uplynutím promlčecí lhůty. S ohledem na tyto skutečnosti tak okresní soud s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, vyslovil, že pokud žalobce požaduje po žalovaném pokutu za nedodání vyúčtování, nemíří na utvrzení aktivity samotné (dodání řádného vyúčtování), když mu ani nevznikla žádná škoda, nýbrž se mu jedná toliko o vyplacení peněžitého plnění. Dále vyslovil, že skutečnost, že se žalobce rozhodl vyčkat s podáním žaloby, není protiprávní, na straně druhé žalobce není běžným příjemcem služeb, když se jedná o osobu vysokoškolsky vzdělanou v oblasti práva, která je se zákonnou úpravou v otázce vyúčtování služeb, potažmo uplatňováním námitek vůči jeho nesprávnosti, velmi dobře seznámena. Minimálně po formální stránce (ohledně absence jeho nezbytných náležitostí stanovených vyhláškou) je žalobce schopen vyúčtování posoudit a zkontrolovat tak jeho správnost. Okresnímu soudu je pak z úřední činnosti známo, a tato skutečnost vyplývá i z tvrzení samotného žalobce, že (opakovaně) vystupuje jako zástupce účastníků ve sporech týkajících se této problematiky. Pokud žalobce nenamítal nesprávnost jím přijatého vyúčtování, naopak na jeho základě přijal vyúčtovaný přeplatek, žalovaný zcela logicky nemohl dříve aktivně přistoupit ke zjednání nápravy, tedy opravě vyúčtování, což učinil až v průběhu řízení, přičemž vyúčtovaný přeplatek se ani v návaznosti na pozdější (formální) opravy vyúčtování nikterak nezměnil. S ohledem na všechny tyto skutečnosti pak okresní soud uzavřel, že ze strany žalobce se jedná o výkon práva zneužívajícím způsobem, tedy o situaci, kdy žalobce jako jednající osoba vědomě vytvořil zdánlivý skutkový stav, na který se žalovaný mohl spolehnout, přičemž později se svým chováním dostává s tímto do zřejmého rozporu a takovýto výkon práva nemůže podle § 8 o. z. požívat právní ochrany.

4. Proti výrokům I a III rozsudku podal odvolání žalobce, přičemž se domáhal změny výroku I tak, aby žalovaný byl zavázán k úhradě pokuty v žalované výši a zároveň mu byla uložena povinnost nahradit žalobci plně náklady řízení. Odvolací argumentaci zaměřil do právního posouzení provedeného okresním soudem. Pokud tento uzavřel, že žaloba nemíří na utvrzení aktivity samotné, ale pouze na plnění zákonné pokuty, pak tento závěr je v příkrém rozporu již se samotnou žalobou, v rámci níž se žalobce domáhal v prvé řadě řádného vyúčtování služeb. Žalobci ve vztahu mezi stranami nejde jen o řádné vyúčtování roku 2019, ale zejména o dodávání řádného vyúčtování i do budoucna. Takové budoucí dodávání lze docílit pouze tím, že zde existuje efektivní utvrzení této povinnosti. Pakliže soudy neposkytují právní ochranu zákonné pokutě, jedná se o zákonné utvrzení zcela obsoletní. Vedle toho žalobce vedl s žalovaným bohatou komunikaci o možném smírném vyřešení všech sporů mezi účastníky, týkajících se zúčtovacích období roků 2017, 2018, 2019 a 2020, avšak ze strany žalovaného na návrhy žalobce nebylo reagováno (v posledním návrhu se domáhal doručení toliko správných vyúčtování za tato období s tím, že by nepožadoval ani zákonné pokuty za jejich nedodání, ani náklady řízení). Není správný ani závěr okresního soudu o tom, že žalobci porušením povinnosti žalovaným nevznikla žádná škoda, neboť tato skutečnost při podání žaloby nemohla být známa, když vyúčtování neobsahovalo údaje, ze kterých by to bylo možné zjistit. Z nedodání vyúčtování nebo dodání vadného vyúčtování pravidelně škoda nevzniká, případně vzniká škoda minimální, neboť služby jsou uhrazeny přibližně ve správné výši předepsanými zálohami. Funkcí vyúčtování není jen doplacení částky nekryté zálohami, případně vrácení přeplatku, ale také možnost kontroly správného postupu poskytovatele služeb jejich příjemcem. Tuto druhou funkci nelze kvantifikovat v penězích. Na tyto skutečnosti reagovala i rozsáhlá judikatura Nejvyššího soudu, který dospěl k tomu, že nárok na pokutu není vázán na vznik újmy ani na výsledek vyúčtování, a uplatnění pokuty, kdy nevznikla škoda, není možné považovat za rozpor s dobrými mravy ani v případě, že je žádána vysoká pokuta, která časem narostla. Otázka vzniku škody je tak irelevantní. Pokud okresní soud dále žalobci vytkl, že se o řádnost vyúčtování nezajímal, pak žalobce poukázal na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2022 platí, že žalovaný jako poskytovatel služeb je povinen sám od sebe vystavit vyúčtování, není nutné jej o to žádat, je lhostejno, zda je vyúčtování provedeno s nedostatky, či není provedeno vůbec, případné podání či nepodání námitek nemá vliv na správnost vyúčtování, s nepodáním námitek zákon žádné následky nespojuje a případné podání či nepodání námitek nemá vliv na povinnost platit pokutu. Na tom nic nemění ani právní úprava účinná od 1. 1. 2023, která nemůže zasahovat do právního stavu před svou účinností. Žalobce jako příjemce služeb tak mohl mít plnou důvěru v poskytovatele, že služby vyúčtoval správně a nic jej nenutilo vyúčtování kontrolovat. Proto se také žalobce zcela v souladu s právem i morálkou o vyúčtování nezajímal, dokud víceméně náhodně nezjistil, že vyúčtování obsahuje nedostatky, které mohou mít závažný vliv na jeho výsledek. Jakmile tyto nedostatky zjistil, vyzval žalovaného k dodání řádného vyúčtování dopisem z 25. 4. 2023, později podal žalobu a v řízení zjištěné nedostatky vyúčtování přesně specifikoval. Náprava vyúčtování ze strany žalovaného trvala více než rok. Přitom žalovaný stále žádné své pochybení neuznává, což vyplývá i z toho, že i vyúčtování za zúčtovací období roku 2024 obsahuje mimo jiné ty stejné nedostatky, které byly žalobcem vytýkány v tomto řízení. I z toho je zřejmé, že případné podání námitek proti vyúčtování by bylo naprosto zbytečnou formalitou. Vytýkal-li soud prvního stupně žalobci skutečnost, že převzal přeplatek, pak tento byl poslán bezhotovostně na účet žalobce, který ani nemohl při jeho „přijetí“ vyvinout žádnou volní aktivitu. Vzhledem k tomu, že vadné vyúčtování bývá svým výsledkem blíže skutečnému výsledku než žádné vyúčtování, ponechání si přeplatku bylo spravedlivější než jeho vrácení. Přesto byl žalobce připraven přeplatek jako bezdůvodné obohacení vrátit v den splatnosti. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem okresního soudu, že jako osoba vysokoškolsky vzdělaná v oblasti práva je se zákonnou úpravou v otázce vyúčtování služeb, potažmo uplatňováním námitek vůči jeho nesprávnosti, velmi dobře seznámen. Jde pouze o domněnky soudu, neboť vysokoškolské studium ukončil v roce 2007, se zákonnou úpravou provedenou zákonem o službách se při studiu ani setkat nemohl a v této oblasti byl i po vysokoškolském studiu laik. Věděl pouze jak a kde tuto právní úpravu hledat a jakým způsobem ji vykládat, což činil od února 2022 v souvislosti se zastupováním účastníků ve sporech týkajících se této problematiky. Až od té doby žalobce nabývá svých znalostí v této oblasti. Naopak žalovaný, jakožto dlouholetý profesionál v oblasti vyúčtování služeb, musí být (je to jeho povinnost) s právní úpravou seznámen, a z toho důvodu musí vědět, že jím vytvořené vyúčtování této právní úpravě neodpovídá. Konečně nesouhlasil ani se závěrem soudu, že vědomě vytvořil zdánlivý skutkový stav, na který se žalovaný mohl spolehnout. K tomuto namítl, že svou vůli k vyúčtování nijak nevyjádřil, neboť ani neměl žádnou povinnost se k vyúčtování vyjadřovat. Takové „spoléhání se“ je velmi nebezpečné a neprofesionální. Pokud právo chrání dobrou víru, musí být vždy opřena o důvěryhodné skutečnosti. Zásadu „qui tacet consentire videtur“ nelze aplikovat tam, kde neexistuje povinnost se vyjádřit. Okresní soud dále nezohlednil další významnou skutečnost pro přiznání žalobcova nároku v podobě nepravdivých tvrzení žalovaného o tom, že jeho vyúčtování bylo vždy řádné. Případné nedostatky vyúčtování žalovaný bagatelizuje, přitom jeho jedinou reakcí na uplatňování práva na vyúčtování a související pokutu ze strany příjemců služeb týkající se budoucích vyúčtování bylo snížení zákonné pokuty na 5 Kč denně, navíc prostřednictvím hlasování per rollam, čímž vyloučil jakoukoli diskusi k tomuto bodu. Snahu žalobce o maximalizaci zisku nelze vyvodit ani z jeho rozšíření žaloby, které učinil za účelem zachování možnosti revize rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na jeho změnu v rozhodování nově v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ačkoli tento postup neznamená potvrzení zákonnosti právního názoru obsaženého v rozhodnutí napadeném ústavní stížností a nejedená se o nález, jehož precedenční síla je nesrovnatelná s precedenční silou kteréhokoli usnesení.

5. V podání ze dne 15. 1. 2026 dále doplnil, že se nebrání moderaci předmětné pokuty.

6. Žalovaný v rámci podaného vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za věcně správný. Poukázal na to, že žalobce se v řízení snaží o maximalizaci pokuty, když se domáhal řádnosti vyúčtování služeb za rok 2019 a samotné řízení bylo zahájeno žalobou podanou až 30. 4. 2023, přitom svým jednáním po celou dobu vyvolával dojem, že vyúčtování žádné vady nemá. Rozhodnutí okresního soudu není vystavěno na otázce, zda v důsledku nedodání řádného vyúčtování žalobci vznikla škoda, rozpor s dobrými mravy je odvozen z nemravnosti chování žalobce, který svou nečinností utvrzoval žalovaného v tom, že vyúčtování je řádné. Potřeba bydlení představuje jednu ze základních životních potřeb každého člověka, její uspokojování je trvalou životní prioritou, z čehož vyplývá úsilí člověka, směřující nejen k jeho zajištění, ale také k řádnosti jeho trvání a uplatňování nároků k němu se vztahujících. Pokud žalobce roky rezignoval na běžnou kontrolu jemu doručeného vyúčtování služeb, musí nést negativní následky s tímto spojené, neboť neplatí, že nečinnost žalobce spočívající v absenci námitek proti vyúčtování jde automaticky k tíži žalovaného v podobě nárůstu pokuty. Okresní soud správně zohlednil, že žalobce je vysokoškolsky vzdělanou osobou v oboru právo, přičemž je rovněž dlouhodobě působícím advokátem a poskytuje právní služby v otázkách spojených s bydlením, včetně dodávek služeb. Stejně tak správně vyhodnotil, že nekonal-li žalobce řádově po několik let, objektivně tím vytvořil skutkový stav, který u žalovaného vedl k přesvědčení, že vyúčtování je řádné.

7. V podání ze dne 26. 2. 2026 žalovaný namítl promlčení žalobou uplatněného nároku s tím, že povinnost zaplatit pokutu může vzniknout jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění, tedy splnění povinnosti řádně vyúčtovat. Vzhledem k tomu, že dodání řádného vyúčtování se vztahuje k roku 2019, které mělo být doručeno nejpozději do čtyř měsíců po skončení zúčtovacího období, pak pokud žalobce podal žalobu až dne 30. 4. 2023 a požadoval pokutu i po tomto datu až do 24. 1. 2024, nárok žalobce minimálně pro toto období je promlčen.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je zčásti důvodné.

9. Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 30. 4. 2023 domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost dodat mu řádné vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu č. , hodnota, na adrese , adresa, , a zaplatit mu pokutu za porušení povinnosti doručit toto řádné vyúčtování ve smyslu § 13 odst. 2 zákona o službách, kterou za dobu od 2. 9. 2020 do 24. 1. 2024 vyčíslil na 61 950 Kč. V části týkající povinnosti dodat řádné vyúčtování bylo pro zpětvzetí žaloby řízení pravomocně zastaveno, když žalovaný po zahájení řízení dodal žalobci opravené vyúčtování. Žalobce odmítl, že by uplatněný nárok byl zneužitím práva, pokud totiž žalovaný dříve žalobci doručoval vyúčtování, nejednalo se o vyúčtování řádné. Změna výše sankce v průběhu nastalého prodlení nemůže mít vliv na výši zákonné pokuty.

10. Procesní obrana žalovaného byla vybudována na argumentaci, že vyúčtování za rok 2019 bylo žalobci doručeno včas, byl mu vyplacen přeplatek, který žalobce přijal, z jeho strany na vyúčtování nebylo reagováno podáním námitek v zákonem stanovené lhůtě, až dne 30. 4. 2023 podal současně u soudu žalobu jednak o uložení povinnosti žalovanému dodat řádné vyúčtování za rok 2019, jednak o zaplacení předmětné pokuty. Jedná se tak o zneužití práva, které nepožívá ochrany, žalobce, který je osobou právnicky vzdělanou, vytvořil stav, na který se žalovaný mohl spolehnout. Navíc výše sankce byla v souladu se zákonem změněna na základě rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek ze dne 2. 5. 2022 na 5 Kč denně. Pokud by byl jeho nárok na pokutu po právu, jsou zde důvody pro moderaci pokuty, když žalobci nevznikla nedoručením řádného vyúčtování žádná škoda.

11. Skutková zjištění soudu prvního stupně, zejména o tom, že žalobce proti původně doručenému vyúčtování nepodal námitky, na jeho účet byl poukázán přeplatek vyúčtování, který si ponechal, a poprvé vyzval žalovanou k dodání řádného vyúčtování za rok 2019 a k zaplacení pokuty až předžalobní výzvou dne 25. 4. 2023, jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz], stejně jako právní závěry ve vztahu k vlastnictví bytu č. , hodnota, žalobcem, jakož i k tomu, že žalovaný nedostál své zákonné povinnosti dané § 7 zákona o službách předat žalobci řádné vyúčtování služeb k předmětnému bytu za rok 2019 a tuto povinnost splnil až poté, co bylo zahájeno řízení o povinnosti doručit žalobci řádné vyúčtování služeb za toto období. Oproti tomu odvolací soud nemůže (v tomto případě) přisvědčit závěru o zneužití práva.

12. Obecně platí, že zneužití práva je chování pozitivním právem zdánlivě dovolené, jímž má ovšem být dosaženo výsledku nedovoleného. Materiálně vede ke zřejmé křivdě. Jde o situaci, která odpovídá z formálního hlediska obsahu zákonu či existujícího právního vztahu, ve skutečnosti však jednoznačně slouží účelům nepředpokládaným (a nežádoucím). Zneužití lze chápat i jako neschválené nebo odsouzeníhodné uplatnění práva (závadný výkon práv). Protože jde o normu s otevřenou texturou, je z povahy věci „aplikovatelnost“ závěrů vyslovených v jiné věci – upínajících se k jiným skutkovým okolnostem – limitována, pročež poukaz na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2025, č. j. 57 Co 246/2024-186, nelze v poměrech posuzované věci (s ohledem na jiný komplex konkrétních okolností) mít za přiléhavý; což vice versa platí i pro „nepřenositelnost“ závěrů z posuzované věci.

13. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1722/2025, uvedl, že žalobci nelze přičítat k tíži, že žalobu na splnění povinnosti dodat řádné vyúčtování a o zaplacení pokuty za prodlení s jeho doručením nepodal vzápětí poté, co mu žalovaný nedodal vyúčtování v zákonné lhůtě, ale vyčkával s jejím podáním až na konec tříleté promlčecí lhůty. Je nutno dále zohlednit i to, že podle skutkových zjištění byl žalovaný v prodlení s doručením (řádného) vyúčtování od 1. 5. 2020 do 9. 8. 2024, tedy více jak čtyři roky. Povinnost doručit příjemci služeb po skončení zúčtovacího období včas řádné vyúčtování je v situaci, kdy mu stanovil zálohy na jejich úhradu, jednou ze základních povinností poskytovatele služeb. Žalovaný tuto povinnost dlouhodobě nesplnil, navíc v situaci, kdy vyšly najevo nedostatky vyúčtování, neučinil bez zbytečného odkladu kroky k jejich nápravě, neboť i původní opravné vyúčtování neobsahovalo zákonné náležitosti (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Ve vztahu k možnému zneužití práva (oproti moderaci, jak bude uvedeno níže) nelze přičítat k tíži žalobce, že je osobou vysokoškolsky vzdělanou v oboru právo [takové osobě nelze jen s ohledem na její vzdělání znemožnit využití zákonem stanovených lhůt (a současně po ní požadovat jednání, které ji ani zákon jako povinnost neukládá)]. Vznik škody není předpokladem pro to, aby příjemce služeb mohl po poskytovateli služeb požadovat pokutu. Za zneužití práva nelze považovat ani to, že uplatněním nároku na pokutu žalobce případně sleduje též zájem na zachování, příp. i rozmnožení svého majetku (srov. opět rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4074/2019 a sp. zn. 26 Cdo 1105/2020).

14. Zjištěné konkrétní okolnosti posuzované věci, komplexně posouzené ve vzájemných souvislostech, včetně intenzity jejich synergického působení, neodůvodňují závěr, že by žalobce vykonával své právo za účelem nepředpokládaným a nežádoucím (typicky, aby uškodil žalovanému). Nelze dovodit jiný závěr, než že se primárně domáhal dodání řádného vyúčtování služeb.

15. Podle § 648 o. z. uplatní-li věřitel v promlčecí lhůtě právo u orgánu veřejné moci a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení, promlčecí lhůta neběží. To platí i o právu již vykonatelném, pokud byl pro ně navržen výkon rozhodnutí nebo navrženo nařízení exekuce.

16. Podle § 652 o. z. pokračuje-li běh promlčecí lhůty po odpadnutí některé z překážek uvedených v § 646 až 651, neskončí promlčecí lhůta dříve než za šest měsíců ode dne, kdy začala znovu běžet.

17. Ve vztahu k námitce promlčení, která byla žalovaným uplatněna až v odvolacím řízení, odvolací soud předně konstatuje, že vzhledem k tomu, že se v přezkoumávané věci nejednalo ve vztahu k této námitce o uplatňování nových skutečností a důkazů a odvolací soud při posouzení námitky mohl vyjít ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, bylo nutno se v odvolacím řízení takto vznesenou námitkou o promlčení nároku žalobce zabývat (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2258/2015).

18. Promlčecí lhůta ve vztahu k povinnost žalovaného dodat řádné vyúčtování služeb za rok 2019 začala běžet od 1. 5. 2020, pokud byla žaloba žalobcem podána dne 30. 4. 2023, učinil tak poslední den promlčecí lhůty, v rámci této žaloby pak uplatnil jak nárok na dodání řádného vyúčtování, tak nárok na zaplacení pokuty z důvodu porušení této povinnosti.

19. I ve vztahu k zákonné pokutě podle § 13 zákona o službách se tak uplatní závěry judikatury přijaté ve vztahu ke smluvní pokutě, pročež bude-li příjemce či poskytovatel služeb v prodlení se splněním nepeněžité povinnosti vyplývající ze zákona o službách, může mu vzniknout povinnost zaplatit pokutu podle § 13 tohoto zákona jen do promlčení utvrzovaného nepeněžitého plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1206/2023). Následně v rozsudku ze dne 18. 6. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3124/2024 Nejvyšší soud dále konstatoval, že u práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí lhůta u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek. Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení.

20. Ve smyslu § 648 o. z. pokud žalobce uplatnil právo v promlčecí lhůtě u soudu a v řízení řádně pokračoval, promlčecí lhůta po tuto dobu neběžela. Pokud vzal žalobce žalobu v části, týkající se dodání řádného vyúčtování u jednání soudu dne 20. 1. 2025 zpět s odůvodněním, že žalovaná strana mu dne 9. 8. 2024 po vypracování znaleckého posudku v řízení řádné vyúčtování služeb za rok 2019 doručila, má odvolací soud za to, že v takovém případě je na místě aplikovat § 652 o. z., který věřiteli garantuje určitý minimální časový úsek pro zvážení dalšího postupu uplatnění, a to nejméně šest měsíců ode dne, kdy promlčecí lhůta začala běžet znovu.

21. Pro danou věc z tohoto vyplývá, že pokud usnesení o zastavení řízení o dodání řádného vyúčtování služeb za rok 2019 nabylo právní moci dne 5. 5. 2025, stal se hlavní nárok žalobce na dodání tohoto vyúčtování promlčen až dnem 5. 11. 2025. Jestliže žalobce v řízení uplatnil nárok na zaplacení pokuty za dobu od 2. 9. 2020 do 24. 1. 2024, tento jeho nárok tak promlčen být nemůže.

22. Z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že § 13 zákona o službách upravuje pokutu za prodlení s nepeněžitými plněními, které pro poskytovatele a příjemce služeb vyplývají z tohoto zákona; jde o jeden z případů pokuty stanovené pro porušení povinnosti právním předpisem (§ 2052 o. z.), na pokutu se proto použijí obecná ustanovení o smluvní pokutě obsažená v § 2048 - 2051 o. z. a předmětné ustanovení je třeba vykládat s přihlédnutím k účelu tohoto institutu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1105/2020 a sp. zn. 26 Cdo 4074/2019, ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, uveřejněný pod číslem 76/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 76/2023“). Poskytovatel služeb má právo požadovat po příjemci služeb placení záloh na úhradu nákladů na služby poskytované s užíváním bytu, zálohy je povinen vyúčtovat po skončení zúčtovacího období (skutečnou výši nákladů a záloh za jednotlivé služby) a nejpozději do 4 měsíců od skončení zúčtovacího období vyúčtování doručit. Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu se smlouvou a s předpisy jej regulujícími), poskytovatel služeb (pronajímatel, společenství vlastníků atd.) svou povinnost provést vyúčtování služeb nesplnil a jeho povinnost trvá nadále (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 2734/2020).

23. Ve vztahu k úpravě § 8 odst. 2 zákona o službách ve znění účinném do 31. 12. 2022 Nejvyšší soud dále konstatoval, že skutečností, zda je vyúčtování služeb řádné se soud zabývá bez ohledu na to, zda proti němu podal příjemce služeb námitky, neboť ani absence námitek nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování. Ostatně ani zákon o službách v tomto znění s podáním námitek žádné následky nespojoval, pouze stanovil povinnost poskytovateli služeb na ně nejpozději do 30 dnů od jejich doručení reagovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019). V rozsudku ze dne 17. 9. 2025, sp. zn. 26 Cdo 1722/2025, pak Nejvyšší soud dále vyslovil, že nespojoval-li zákon o službách ve znění účinném do 31. 12. 2022 s podáním námitek žádné následky, nelze podání námitek považovat za předpoklad vzniku nároku na pokutu podle § 13 odst. 1 citovaného zákona; na těchto názorech dovolací soud nadále setrvává.

24. V posuzované věci nelze přehlédnout, že rozhodnutím v podobě hlasování mimo zasedání ze dne 2. 5. 2022 došlo k přijetí usnesení shromážděním vlastníků žalované ke změně pravidel pro stanovení zálohových plateb a vyúčtování zálohových plateb za služby spojené s užíváním bytů a nebytových prostorů a v rámci této změny bylo rozhodnuto o tom, že výše pokuty za mimo jiné nesplnění povinnosti poskytovatele služeb doručit příjemci služeb včas řádné vyúčtování služeb činí 5 Kč za každý započatý den (odvolací soud sdílí názor Městského soudu v Praze, který v rozsudku ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 23 Co 233/2022, odůvodnil, že při rozhodování o pokutě v závislosti na porušení povinnosti vyplývající z § 7 a 13 zákona o službách, obdobně jako při rozhodování o hospodaření a správě domu i celkové výši příspěvků, je nutno se zřetelem k § 1200 a 1208 o. z. vyjít z působnosti shromáždění, které je jediné způsobilé při splnění zákonných požadavků a usnášeníschopnosti rozhodnout o snížení této pokuty).

25. Jak již bylo konstatováno výše ve vztahu k zákonné pokutě podle § 13 zákona o službách se uplatní závěry judikatury přijaté ve vztahu k pokutě smluvní. Současně z již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 3124/2024 vyplývá, že u práva na smluvní pokutu, která je sjednána procentní sazbou z dlužné částky za každý den prodlení, běží promlčecí lhůta u každého jednotlivého práva na smluvní pokutu samostatně a nepromlčuje se tudíž jako celek, přičemž uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na smluvní pokutu, která byla sjednána pevnou částkou za každý den prodlení. V rozsudku ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, pak Nejvyšší soud vyslovil, že v případě smluvní pokuty sjednané procentní sazbou ze stanovené částky (či konkrétní částkou) za každý den prodlení se splněním povinnosti vzniká věřiteli za každý den trvání prodlení samostatné právo na smluvní pokutu, neboť dlužník opětovně každým dnem porušuje svoji povinnost plnit řádně a včas. Tato skutečnost umožňuje při posuzování přiměřenosti uplatňovaného nároku (součtu jednotlivých nároků) přihlížet ke změnám rozhodných okolností, ke kterým došlo v průběhu prodlení. Daná judikatura se sice zabývala otázkou případné moderace, nicméně její závěry, že každý den trvání prodlení vzniká žalobci samostatné právo na smluvní pokutu, při současném zohlednění závěrů, že pro pokutu stanovenou § 13 zákona o službách platí stejná pravidla jako pro smluvní pokutu, jsou využitelné i pro posouzení, zda došlo v daném konkrétním případě v průběhu trvání povinnosti žalovaného dodat řádné vyúčtování ke snížení pokuty dle rozhodnutí vrcholného orgánu žalovaného z 50 Kč na 5 Kč denně. Pakliže zákon u smluvní pokuty nevylučuje možnost změny její výše v průběhu závazku, je nutno dospět k závěru, že taková změna je možná i dohodou stran, ať již ve formě zvýšení pokuty, jejího snížení či jejího odpuštění. V takovém případě pak nemůže být ani vyloučena změna výše zákonné pokuty, kteroužto změnu zákon dokonce předpokládá, rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek žalované, a to i za trvání porušované povinnosti, s níž je nárok na smluvní pokutu spojen. Odvolací soud má za to, že pokud tímto rozhodnutím nebylo současně upraveno, od kdy je takovéto rozhodnutí účinné, bylo účinné ode dne následujícího po jeho přijetí, tj. ode dne 3. 5. 2022, a pokud současně nebylo přijato, jakým způsobem se bude nahlížet na pokuty, nárok na něž již začal vznikat před přijetím tohoto rozhodnutí a stále vzniká (nově za každý další den porušení povinnosti), pak s účinností od 3. 5. 2022 nově vzniklé smluvní pokuty, na něž žalobci každým dalším dnem prodlení se splněním povinnosti žalovaného vznikalo právo, byly jen ve výši 5 Kč denně.

26. Z těchto důvodů pak odvolací soud uzavírá, že žalobci vzniklo právo na zaplacení pokuty za dobu od 2. 9. 2020 do 2. 5. 2022 (tj. 607 dnů) ve výši 50 Kč denně a za dobu od 3. 5. 2022 do 24. 1. 2024 (tj. za 632 dnů) ve výši 5 Kč denně.

27. Konečně se pak odvolací soud s ohledem na návrh žalovaného zabýval případnou moderací dané pokuty ve smyslu § 2051 o. z.

28. Podle § 2051 věta prvá o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.

29. V již výše citovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 1206/2023 se Nejvyšší soud podrobně zabýval otázkou moderace pokuty a s ohledem na závěry přijaté v R 76/2023 poukázal na to, že i pro zákonnou pokutu platí, že smyslem zkoumání přiměřenosti je zajistit, aby s ohledem na konkrétní zájmy stran nebyla věřiteli hrazena pokuta, jež je in concreto nepřiměřená; uvedené ustanovení tedy slouží k ochraně dlužníka před tím, aby byl nucen uhradit nepřiměřenou (nespravedlivou) pokutu. Při moderaci pokuty soud nejprve zkoumá, jakou funkci měla pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi (s přihlédnutím ke zjištěné funkci pokuty), vezme přitom na zřetel všechny okolnosti konkrétního případu, a to nejen okolnosti známé již v době sjednávání pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení povinnosti původ a byly-li v době porušení předvídatelné. Pokuta podle § 13 zákona o službách má především preventivní (nátlakovou) funkci a s tím spojenou funkci sankční.

30. V předmětné věci při úvahách o moderaci je nutno zohlednit, že žalovaný dlouhodobě porušoval povinnost dodat řádné vyúčtování, zatímco žalobce své povinnosti platit zálohy ve stanovené výši nijak neporušoval (alespoň toto nebylo ani tvrzeno). Vyúčtování nebylo řádné, žalovaný doručil žalobci nové řádné vyúčtování až s ohledem na závěry znaleckého posudku vypracovaného v tomto řízení dne 9. 8. 2024. Je třeba zdůraznit, že povinnost doručit příjemci služeb po skončení zúčtovacího období včas řádné vyúčtování je v situaci, kdy mu stanovil zálohy na jejich úhradu, jednou ze základních povinností poskytovatele služeb. Žalovaný ji neporušil ojediněle, naopak ji neplnil řádně dlouhodobě, navíc v situaci, kdy vyšly najevo nedostatky vyúčtování, neučinil bez zbytečného odkladu kroky k jejich nápravě. Jeho chování pak zcela jistě přispělo k celkové výši pokuty.

31. Jak dále vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1567/2024, skutečnost, že v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka dosáhla smluvní pokuta ve svém součtu určité výše, neznamená sama o sobě důvod pro její moderaci. Dlužník nemůže být zvýhodňován při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty jen v důsledku toho, že byl v prodlení se splněním své smluvní pokutou utvrzené povinnosti delší dobu. Vzhledem k tomu, že smluvní pokuta sjednaná sazbou za každý den (či jiný sjednaný časový úsek) trvání prodlení dlužníka se s dobou prodlení dlužníka postupně navyšuje, je však možné při posouzení přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu přihlédnout též k tomu, zda a jak věřitel uplatňoval právo požadovat po dlužníku splnění povinnosti utvrzené smluvní pokutou. Je-li věřitel, vůči němuž je dlužník v prodlení se splněním své povinnosti utvrzené smluvní pokutou, lhostejný k osudu své smluvní pokutou utvrzené pohledávky, nijak se o splnění povinnosti dlužníka v prodlení nezajímá, lze i tuto okolnost zohlednit při posouzení (ne)přiměřenosti uplatněného nároku na smluvní pokutu za dobu prodlení dlužníka, neboť může svědčit o tom, že splnění povinnosti dlužníka utvrzené smluvní pokutou mělo pro věřitele ve skutečnosti nižší význam a že smluvní pokuta již neodpovídá zájmům věřitele narušeným prodlením, které měly být smluvní pokutou chráněny (přiměřeně srov. též závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024).

32. Proto odvolací soud dovodil, že v situaci, kdy žalobce otálel s uplatněním nároku na dodání řádného vyúčtování za rok 2019, jehož nesplnění bylo sankcionováno pokutou, a tento nárok uplatnil u soudu až poslední den promlčecí lhůty, lze mít za to, že daná konkrétní povinnost žalované utvrzená pokutou neměla pro žalobce žádný podstatný význam, ale význam daleko nižší, to vše za situace, kdy žalobce jako osoba právně vzdělaná, zastupuje nájemníky či vlastníky bytů v dalších cca 70 obdobných sporech, jak vyplývá z nesporných tvrzení účastníků. Z tohoto podhledu má odvolací soud za to, že původní zákonem stanovená výše pokuty 50 Kč je z tohoto pohledu vzhledem k nízkému významu povinnosti žalovaného, který mu žalobce evidentně přikládal, zjevně nepřiměřená, a po dobu, kdy tato pokuta nebyla snížena rozhodnutím žalovaného na 5 Kč, tj. po dobu od 2. 9. 2020 do 2. 5. 2022, je nutno přistoupit k její moderaci o 15 %, když právě v tomto rozsahu se odvolacímu soudu jeví s ohledem na další výše uvedené okolnosti případu moderace jako přiměřená. Za další období (od 3. 5. 2022 do 24. 1. 2024), kdy výše pokuty byla rozhodnutím žalovaného již snížena na 5 Kč, pak již k moderaci přistoupit, dle názoru odvolací soudu, nejde, neboť taková výše již není v žádném rozporu s významem utvrzované povinnosti, který ji žalobce v dané věci přikládal.

33. Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že žalobci vzniklo právo na zaplacení pokuty za dobu prodlení žalovaného s plněním jeho povinnosti vyúčtovat služby za rok 2019 v celkové výši 28 957,50 Kč, tj. 25 797,50 Kč jako 85 % z 30 350 Kč (při zohlednění 607 dnů po 50 Kč za dobu od 2. 9. 2020 do 2. 5. 2022) v součtu s 3 160 Kč (při zohlednění 632 dnů po 5 Kč za dobu od 3. 5. 2022 do 24. 1. 2024) a v tomto rozsudku proto ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil rozsudek okresního soudu a žalobě v tomto rozsahu vyhověl. Ve zbytku, co do částky 32 992,50 Kč byl rozsudek okresního soudu jako věcně správný v souladu s § 219 o. s. ř. potvrzen.

34. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení.

35. Odvolací soud vycházel z úvahy, že předmětem řízení před okresním soudem byly dva samostatné nároky, prvním z nich byl nárok na nepeněžité plnění spočívající v povinnosti dodat řádné vyúčtování, druhým pak nárok na zaplacení pokuty 61 950 Kč. Ve vztahu k prvnímu nároku je nutno vyhodnotit, že v souladu s § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. to byl žalovaný, který zavinil zastavení tohoto řízení, tudíž z čistě procesního hlediska je nutno uzavřít, že ohledně tohoto nároku byl v řízení žalobce plně úspěšný. Ve vztahu k nároku na úhradu pokuty je úspěch žalobce nutno posoudit tak, že pokud mu byla přiznána pokuta za dobu od 2. 9. 2020 do 2. 5. 2022 v moderované výši, pak její výše ve smyslu § 142 odst. 3 o. s. ř. závisela toliko na úvaze soudu, pročež v tomto rozsahu měl žalobce úspěch s tím, že při zjišťování jeho výše je nutno brát v potaz celou žalovanou částku za toto období, tj. 30 350 Kč. Za další období pak byla žaloba zamítnuta nikoli z důvodu moderace pokuty, nýbrž proto, že výše pokuty byla upravena, aniž by se to promítlo do žalobního požadavku, pročež mu bylo přiznáno z původně požadovaných 31 600 Kč (za období od 3. 5. 2022 do 24. 1. 2024) toliko 3 160 Kč. Z původně žalované částky 61 950 Kč tak pro účely úspěchu a neúspěchu byl úspěšný co do 33 510 Kč.

36. Pro účely posouzení celkového úspěchu ve věci odvolací soud vyšel ze zásad prezentovaných v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, přičemž byť žalobce nebyl zastoupen advokátem, využil zásady zakotvené v § 12 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a zohlednil tarifní hodnoty jednotlivých nároků vyplývající z advokátního tarifu ke dni rozhodování soudu, kdy u nepeněžitého plnění je tarifní hodnota stanovená podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 částkou 30 000 Kč.

37. Celkovým předmětem řízení tak bylo 91 950 Kč (30 000 Kč + 61 950 Kč), žalobce byl úspěšný co do 63 510 Kč (30 000 Kč + 33 510 Kč), což v posuzované věci konkrétně znamená, že v řízení byl převážně úspěšný a žalovaný by mu podle § 142 odst. 2 o. s. ř. měl nahradit po zaokrouhlení 38 % [(63 510 Kč – 28 440 Kč) : 91 950 Kč x 100] jeho účelně vynaložených nákladů řízení.

38. Pro řízení před okresním soudem žalobci vznikly náklady v celkové výši 15 493 Kč, tato částka představuje 5 093 Kč (4 425 Kč + 668 Kč) za zaplacený soudní poplatek, 5 000 Kč za zálohu na náklady znaleckého dokazování a 5 400 Kč na náklady nezastoupeného účastníka dle vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, za sepis předžalobní výzvy ze dne 25. 4. 2023, sepis žaloby ze dne 4. 5. 2023 (včetně jejího doplnění ze dne 12. 6. 2023), sepis vyjádření na výzvu soudu ze dne 11. 3. 2024, přípravu účasti u soudního jednání dne 22. 3. 2024, účast u jednání dne 22. 3. 2024, sepis otázek pro znalce ze dne 13. 6. 2024, přípravu účasti u soudního jednání dne 20. 1. 2025, účast u soudního jednání dne 20. 1. 2025 trvajícího více než 2 započaté hodiny, vyjádření k provedeným důkazům ze dne 10. 2. 2025, přípravu účasti u soudního jednání dne 26. 3. 2025, účast u soudního jednání dne 26. 3. 2025, přípravu účasti k soudnímu jednání dne 5. 5. 2025 a účast u tohoto soudního jednání) s tím, že za úkony provedené do 31. 12. 2024 (tj. celkem 6 úkonů) náleží žalobci náhrada ve výši 300 Kč za jeden takový úkon a za úkony učiněné od 1. 1. 2025 (celkem 8 úkonů) mu pak v souladu se závěry přijatými v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, náleží náhrada 450 Kč za jeden takový úkon.

39. Z celkové částky nákladů pak bylo žalobci přiznáno právě 38 % představujících jeho čistý úspěch ve věci, tj. 5 887 Kč.

40. Výrok o nákladech státu má oporu v § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož má stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V řízení před okresním soudem vznikly státu náklady v souvislosti s přiznaným a proplaceným znalečným v celkové výši 19 010 Kč (původně přiznané znalečné 24 010 Kč bylo do částky 5 000 Kč kryto zálohou zaplacenou žalobcem), s ohledem na poměr úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení před okresním soudem je žalobce povinen uhradit z této částky 31 %, tj. 5 893 Kč a žalovaný 69 %, tj. 13 117 Kč, oba na účet Okresního soudu v Ostravě.

41. Jak žalovaný vůči žalobci, tak oba účastníci vůči státu byli zavázáni zaplatit náklady řízení před okresním soudem do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.

42. Pokud jde o náklady žalobce za odvolací řízení, pak vzhledem k tomu, že jeho předmětem byl již jen nárok na zaplacení pokuty, bylo rozhodováno podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 o. s. ř. dle stejných pravidel jako v řízení před soudem okresním (avšak při absenci kumulace nároků). Pakliže žalobce požadoval v odvolacím řízení zaplacení 61 950 Kč a dostalo se mu 33 510 Kč (tj. bez zohlednění moderace), byl úspěšný do 54 %, ve zbytku byl neúspěšný. V takovém případě soud přistoupil k rozhodnutí, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá, když jeho celkový úspěch je jen nepatrný.